Pohled Elinor:
To, že jsem mluvila s Bellou, mě velmi uklidnilo. Dopředu jsem s tím vůbec nepočítala, ale potom, co Bella hovor ukončila, jsem měla okamžitě lepší náladu. Vrátila jsem se do kuchyně, kde jsem vybalila tašky z nákupu, a jelikož bylo v bytě moc velké ticho, zapnula jsem si rádio a na ovladači naťukala hlasitost hodně vysoko. Ještě štěstí, že všichni naši sousedé jsou velmi zaměstnaní lidé, jinak už by na mě ze všech stran bušili.
S oblíbenou písničkou na rtech jsem se dala do každodenních prací, které jsem teď dělala s daleko větším elánem než obvykle, což se také odrazilo na tom, jak rychle jsem se vším byla hotová. Bylo fajn si potom jenom tak sednout, ale jelikož jsem na to nebyla zvyklá, začala jsem se po chvíli hrozně nudit. Od chvíle, kdy jsme s Peterem odvedli i Matea poprvé do školky, aby si tam začal zvykat, jsem doma trávila víc a víc času sama. Do téhle chvíle mi to vůbec nevadilo, ale věděla jsem, že bych si co nejdříve měla najít nějakou práci, která by vyplňovala ty volné chvíle, kdy byli kluci ve školce a Peter v práci.
Vydala jsem se tedy do ložnice pro Peterův notebook a hned ho také zapnula. Byla jsem nedočkavá a trochu nervózní z toho, že bych se po tolika letech strávených v domácnosti měla vrátit do práce, přesto jsem věděla, že je to naprosto nutné. I Bella má nějakou práci, o které mi sice odmítá sdělit podrobnosti, ale která jí zřejmě naprosto vyplňuje čas, a pokud bych si sama nějakou nesehnala, asi bych byla schopná strávit třebas celý den jenom telefonováním s ní.
Do vyhledávače jsem naťukala, že hledám práci v Dublinu.
Pohled Lilly:
Případ pana Martina se začínal komplikovat. Nedokázala jsem najít žádný dobrý důkaz toho, že je nevinný a očistit tak jeho jméno. Stále jsem však nevěřila tomu, že toho muže v uličce zabil, přestože ho našli nad jeho mrtvolou.
Zamyšleně jsem si pohrávala s tužkou a sledovala zimní Paříž. Nenapadalo mě nic, co bych pro svého klienta mohla udělat. Zatím měl zakázáno někam vyjíždět, musel se vyskytovat poblíž svého bydliště, aby ho policisté mohli kdykoliv předvést k dalšímu výslechu, který podle mě stejně nikam nevedl. Pan Martin jim už řekl všechno, co věděl, a byla jsem přesvědčena, že nic netají.
„Lilly, máš telefon,“ nakoukla do kanceláře moje občasná pracovní výpomoc. Adele mi sem chodila občas po škole dělat pořádky s papíry, když jsem to nestíhala. Byla stejně zapálená do kariéry právničky, takže se i velmi snažila, abych ji můj šéf po vystudování přijal do firmy jako právoplatného pracovníka, časem možná i partnera. Na to místo jsem si však zatím brousila zoubky už já.
„Děkuju, Adele,“ zamumlala jsem, odložila tužku a zvedla telefon. „Prosím?“ ozvala jsem se do telefonu.
„Lilly, vím, že ti na tvém současném klientovi velmi záleží, a proto jsem si říkal, že bys měla vědět o tom, že se nás šéf rozhodl ho zatknout a obvinit ho z té vraždy,“ ozval se ve sluchátku hlas jednoho z mých oblíbených policistů. Byl to asi čtyřicetiletý vyšetřovatel, který mi byl už od prvního okamžiku sympatický.
„Ale to přece nemůže! Nemá dost důkazů na to, aby ho obvinil, můj klient se nepřiznal!“ rozčílila jsem se a zvýšila i hlas, přestože si to muž na druhé straně vůbec nezasloužil.
„Podle šéfa máme dostatečné množství důkazů, abychom ho obvinili,“ omlouval se.
„Pokud ale bude můj klient nadále tvrdit, že je nevinný, nic s tím nezmůžete,“ namítla jsem.
„Lilly, víš, že i kdyby ten muž tu vraždu nespáchal, byl na místě činu a to bude soudci i porotě stačit k tomu, aby ho za tu vraždu odsoudili,“ pronesl uklidňujícím tónem, který mě však zvedal ze židle.
„Dobře, Ewene, děkuju za informaci, zřejmě se v nejbližší době ukážu na stanici, abych si promluvila s tvým nadřízeným a neboj se, o tobě nepadne ani slovo. Budeme si totiž muset vyjasnit několik drobností, co se toho případu týkají,“ ukončila jsem rozhovor a naštvaně položila telefon.
To snad nemohou myslet vážně! Pokud jsem si do teď připadala divně kvůli beznadějnému případu, teď jsem si připadala ještě hůř. Měla bych se okamžitě stavit na stanici, ale nejdřív musím dát vědět panu Martinovi, aby věděl, co se na něj vůbec chystá.
Pohled Belly:
Po konci filmu se mi Damon omluvil s tím, že si potřebuje něco zařídit, a aniž by mi vysvětlil, o co se jedná, odešel z pokoje. Dlouho se potom nevracel a já se nudila. Nevěděla jsem, kam zmizel, ale možná jenom potřeboval na lov. Já jsem byla stále ještě nasycena, a tak jsem nemusela shánět žádnou další kořist. Místo toho jsem potřebovala sehnat něco, abych zahnala tu příšernou nudu.
Svezla jsem se výtahem do haly a zamířila jsem si to do baru. Vždy se tam něco děje a sledovat skutečné lidské příběhy bylo daleko lepší než ty, které nám předestírají knihy a telenovely, ve kterých se stále opakuje jedno a to samé, otřepané téma. Lidský život je mnohem pestřejší, zajímavější a málokdy tak nudný, že by se i upírovi chtělo zívat.
Posadila jsem se na barovou stoličku a poručila jsem si bourbon. Barman při pohledu na mě zaváhal, ale nakonec se mi přece rozhodl vyhovět a po chvíli jsem v ruce třímala skleničku s nazlátlým mokem. Sledovala jsem, jak se v té tekutině pomalu rozpouští led a poslouchala rozhovory probíhající v baru. Hledala jsem nějaký, který by mě zaujal, a nakonec jsem ho našla.
Překvapeně jsem se otočila na stoličce, když jsem poznala majitele jednoho z hlasů. Pohledem jsem přejela po celém osazenstvu baru, až jsem se zastavila u jednoho tmavšího boxu, kde seděla černovláska s nějakým mladíkem.
„Kdo to s ní může asi být?“ položila jsem si otázku, aniž bych si uvědomila, že jsem to řekla nahlas.
„Říkala jste něco, madam?“ zajímal se barman, který zrovna neměl nic jiného na práci, než mě sledovat. Přesto se to snažil maskovat leštěním sklenic, které se už teď leskly víc, než bylo potřeba.
„Nic,“ odvětila jsem a věnovala mu jeden ze zářivých úsměvů. Potom jsem se opět zaměřila na dvojici v boxu. Muže jsem nepoznávala, ale neušlo mi, že se pokouší s ženou vedle něj koketovat. Očividně se mu líbila, což nebyl takový problém, neznala jsem žádnou upírku, která by neudělala na obyčejného lidského chlapa takový dojem, aby se ji nesnažil sbalit. Co mě udivilo, bylo to, že se to Valerii neprotiví. Byly to otřepané fráze, které by prokoukly i obyčejné lidské puťky. Očividně se ji ten kluk snažil dostat do postele. Možná jí to však přišlo zábavné, tahle jeho snaha ji dostat. Pochybovala jsem, že ten kluk přežije dnešní noc.
Obrátila jsem se opět k barmanovi, který začal opět leštit další skleničku, aby zamaskoval, že mě celou dobu neustále pozoroval.
„Vidíte ten pár v zadním boxu?“ zeptala jsem se a nenápadně ukázala na Valerii a jejího společníka.
„Ano,“ přikývl barman a naklonil se ke mně.
„Doneste jim ještě jednou to, co pijí – a napište to na mě,“ dodala jsem a barman jenom přikývl a začal se věnovat přípravě nápojů. Když je měl nachystané, zavolal gestem servírku, která jim nápoje měla odnést. Do té chvíle si mě Valerie nevšimla a já jsem chtěla, aby to tak i zůstalo. Než jí servírka stačila oznámit, že jsou drinky ode mě, zvedla jsem se a z baru odešla. Vedle nedopité skleničky bourbonu jsem nechala desetieurové spropitné.
Po cestě zpátky do pokoje jsem toho kluka v baru pustila z hlavy. Nemělo cenu se tím zabývat, když bylo stejně jasné, co se stane, pokud se člověk zaplete s upírem. Vlastně – to jenom já jsem byla výjimka. Málokdy, nebo spíše nikdy se nestane, aby se upír zamiloval do člověka. Člověk upírovi slouží jako kořist. To, že se do mě Edward zamiloval, bylo svým způsobem pochopitelné, neviděl mě totiž jako kořist, ale jako lidskou bytost, kterou by skutečně mohl mít rád.
Ale co donutilo Damona, aby se zamiloval do mého lidského já, to jsem nechápala ani po jedenácti letech, které jsme spolu prožili. Stále jsem měla v hlavě všechno, čím jsem si kvůli jeho, zpočátku zvrácené lásce, musela projít. Tu apatii a strach, s jakým jsem pohlížela na upíry. To, jak si pohrál se svým bratrem, v ten osudný předvánoční den, kdy jsem se také s Edwardem rozešla. A nakonec, aby toho nebylo málo, tak mě musel unést od rodiny.
Nebylo toho málo, ale… Damon byl zářný příklad toho, co je zamilovaný člověk schopen všechno udělat. Jeho láska ke mně ho donutila udělat všechno, ohrozit svůj vztah s bratrem, kterého viděl po více jak dvou stoletích, ohrozit své postavení ve Volteře a vlastně i svůj život při nesmyslné akci s Patrikem. A to všechno jenom kvůli mně – původně lidské dívce, do které se zamiloval i přes všechny své zásady.
S úsměvem na rtech jsem sebou plácla na postel a doufala, že přijde co nejdříve, abych ho už měla u sebe.
Jenže se stále nevracel a večer už značně pokročil. Měla jsem o něj trochu obavy, nudila jsem se a nešel mi z mysli ten případ z Francie. Aro si nepřál, abychom zasahovali, ale měla jsem obavy z toho, že pokud se okamžitě něco nepodnikne, Rumuni to použijí proti nám a rozhodnou se Volturiovým vzít skutečně všechnu jejich moc.
Než jsem se tedy nadála, držela jsem v ruce telefon a vytáčela číslo na Nikolu. Věděla jsem, že to, nad čím uvažuju je hrozně neuvážený čin a mohlo by mě to stát víc, než jenom sebrání mého nového tmavého pláště, ale nemohla jsem si pomoct.
„Bello, rád tě slyším. Jak to jde v Budapešti?“ zajímal se okamžitě, jen co byl hovor spojen.
„Taky tě ráda slyším. Tady to jde docela dobře, aspoň myslím. Spíš mám obavy o to, co se děje ve Francii, co o tom víš?“ zavedla jsem hovor přesně na to téma, které mě zajímalo víc. Navíc jsem také uvažovala, jestli bych tu měla počkat na Damona a o svém rozhodnutí zasáhnout mu říct, anebo mu tu nechat jenom vzkaz s tím, ať rumunské vyslance zdrží, jak nejdéle bude umět.
„Popravdě jsem o tom něco slyšel, ale nebylo toho moc. Šílený upír, který vyvolává spoustu otázek, ale zatím za jeho činy byli pokaždé odsouzeni lidé. Policie byla párkrát na vážkách ohledně toho, že by se mohlo jednat o sériového vraha, ale pokaždé se to nějak ututlalo. Pokud tedy vím. Teď by se měl nacházet někde v okolí Paříže. Bratři se na něj zaměřili. Proč tě to vlastně zajímá?“ dotázal se.
„Jenom tak, Aro se o něčem zmínil, a tak jsem chtěla být v obraze, abychom s Damonem nebyli v nevýhodě, kdybychom nevěděli, co se na našem území děje,“ prohodila jsem nevinně. „Máš někde poblíž bratra?“ změnila jsem zdánlivě téma na něco neškodného, co však pro mě mělo docela velký význam. Nikola byl fajn, ale Anton mi v tomhle mohl pomoct mnohem víc. Jeho dar by se mi v tom mém plánu skutečně hodil – pokud tedy mou nabídku přijme.
„Zrovna trénuje. Vydrž vteřinku. Dostal na starosti nějakého nováčka,“ uchechtl se a v telefonu jsem na malý okamžik zaslechla šum, poté tlumený rozhovor a nakonec Antona.
„Bello!“ ozval se v telefonu veselý hlas mého trenéra. „Rád tě slyším a doufám, že se co nejdříve vrátíš. Trénovat zajíčky není vůbec tak zábavné, jako práce s tebou,“ postěžoval si naoko trpitelsky.
„Omlouvám se, Antone, ale v tomhle tě zřejmě zklamu. Domů se zatím nechystám, ale… Pokud máš zájem o trochu toho rozptýlení, měla bych pro tebe malou prácičku,“ pronesla jsem tajemně a doufala, že ho na to aspoň trochu nalákám.
„O co by se mělo jednat?“ Nezklamal. Jeho zvědavost a touha po zážitcích ho dělala tak snadno manipulovatelným, až jsem se občas divila. Před deseti lety jsem z něj sice měla respekt, ale teď – teď jsem si vydobyla respekt i já u něj.
„Dostala jsem nápad, jak bratrům pomoct od jednoho problému, ale musel bys být ochoten trochu zariskovat a postavit se proti jejich přání,“ odvětila jsem a doufala, že Anton bude souhlasit. Tím, že ve Volteře skrýval svého bratra, o jehož vegetariánství jsem věděla sice jenom já, porušoval také jedno z pravidel. Doslova tak dělal z bratrů idioty, ale… tohle byla přece jenom jiná situace.
„Pokud to bude stát za to, klidně to podstoupím. Jenom mi upřesni, o co se jedná a přestaň na mě mluvit v hádankách,“ požádal mě už značně netrpělivý.
„Fajn. Jednalo by se o zničení toho řádícího upíra v Paříži. Aniž by si to Aro s bratry uvědomil, značně to ohrožuje mou současnou misi a pokud je to byť jenom trochu v mých silách, hodlám to vyřešit, jak nejlépe to půjde, vrátit se do Budapeště a dokončit to, co mi bratři udělili. Čekání na další krok toho upíra není v mém zájmu, stejně jako v zájmu bratrů. Takže… potřebuju tvou pomoc,“ shrnula jsem celý problém.
„Dobře, ale proč sis vybrala zrovna mě?“
„Měla jsem k tomu hned tři důvody. Tím prvním je, že Damon musí zůstat v Budapešti a starat se o naši současnou misi. Tím druhým je to, že jsi asi jediný, kdo by byl ochotný mi pomoct, a třetím důvodem je tvoje moc. Netuším, jaký dar může dotyčný upír ovládat, a tak chci být pro všechny případy připravená,“ vypočítala jsem mu všechny důvody, proč jsem volala zrovna jemu.
„Tak tos mě správně odhadla,“ odvětil a já jsem si jenom mohla představovat, jak spokojeně se zrovna tváří. Ten samolibý úsměv na jeho tváři byl pro něj typický. „A ještě než se vrátím k tréninku. Máš nějaké specifické přání?“
„Pokus se co nejdříve zmizet z hradu, aniž by to vyvolalo nějaké zbytečné otázky. Sama se na cestu vydám v nejbližších okamžicích. Sejdeme se někde v okolí Paříže. Stále budu na telefonu, kdyby se něco změnilo,“ rozhodla jsem. „Už se na naši společnou práci těším,“ rozloučila jsem se a zavěsila telefon.
Tak, první část mého šíleného plánu byla splněna. Sehnala jsem komplice a mocného spojence. Teď už zbývala se jenom vypařit z Budapeště, aniž bych natrefila na Damona a dostat se do Francie, aniž by se o tom dozvěděli bratři.
Než jsem odešla z pokoje, nechala jsem na posteli Damonovi vzkaz, kde jsem mu neprozradila nic z toho, kam se chystám a co tam budu dělat. Žádala jsem ho jenom o to, aby se o tomhle menším incidentu nezmiňoval před bratry, pokud to nebude nezbytně nutné, a hned jak to půjde, že se vrátím. Neměla jsem totiž v úmyslu se v Paříži nějak dlouze zdržovat. Má práce teď byla tady, Paříž byla bokovka.
A jelikož jako i takovou jsem ji brala, nebrala jsem si sebou žádné věci, stačily jenom falešné doklady, trochu peněz a mohla jsem vyrazit. V hale se mě nikdo na nic neptal, když jsem jim tam nechala klíček a pak už to chtělo jenom nikde v ulicích města nepotkat Damona nebo někoho z oponentů.
Což se také nestalo a já se bezpečně dostala až za město, kde jsem se mohla volně rozběhnout lesem směrem Paříž.
Po dlouhých dvanácti hodinách jsem se octla v krajině blízko Paříže. Byla jsem neuvěřitelně ráda, že jsem cestu zvládla tak rychle, ale trochu jsem se tím vyčerpala. Ne že by mi ten běh nějak vadil, ale netušila jsem, co čekat od cizího upíra, který tak ohrožuje naši společnost, a tak jsem se rozhodla ještě pro menší lov, než se sejdu s Antonem a půjdeme si to s tím upírem vyřídit.
Vrátila jsem se hlouběji do lesa, až jsem ztratila kontakt s prvními známkami života a zavětřila jsem, abych se ujistila, že v blízkosti nejsou žádní lidé, kteří by se v nesprávnou chvíli objevili na nesprávném místě, když bych dala volnost svým instinktům.
Stačila chvíle na to, abych se mohla rozběhnout a vrhnout se po první čtyřnohé potravě, která se mi připletla pod nohy.
Bohužel až poté, co jsem se vymotala z lesa, jsem zjistila, že jsem si zalovila v národním parku. Trochu jsem se zarazila nad pomyšlením, že jsem mohla zakousnout nějaké chráněné zvíře, ale nakonec jsem to nechala být a vytáhla z kapsy u bundy telefon, abych mohla zkontaktovat Antona.
Stačil mi však jenom jeden pohled na svítící display, abych věděla, že Damon dorazil na pokoj a od chvíle, co si přečetl můj vzkaz, se po mně shání. Napovídala tomu jedna docela naštvaná zpráva a asi dvacet zmeškaných hovorů, kterých jsem si během své cesty vůbec nevšimla.
Vytočila jsem tedy jeho číslo a s obavou, že bych nemusela zvládnout mocnost jeho hlasu, odtáhla jsem si raději telefon od ucha rovnou.
A udělala jsem jenom dobře.
„Bello… Bello! Sakra, jak to, že mi nebereš telefon? A kde vůbec jsi? Co měl ten tvůj vzkaz znamenat? Sakra…!“ Hmm, tak to je pěkný začátek rozhovoru. Čekala jsem, že asi bude trochu naštvaný, protože jsem se vrhla do něčeho po hlavě, ale že bude vyvádět takhle moc… Tak to jsem fakt nečekala.
„Damone, zadrž,“ snažila jsem se ho zastavit, ale nedal si jenom tak říct. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jenom stát s mobilem půl metru od ucha a čekat, až se vykřičí a nechá mě promluvit.
„Co tě to vůbec popadlo? Máme řešit situaci tady v Budapešti a ne si jenom tak v půlce rozdělané práce zmizet… Bello? Jsi tam ještě?“ zajímal se, když mu po pěti minutách došlo, že je na druhém konci ticho.
„Samozřejmě že tu jsem, jenom jsem čekala, až mě necháš promluvit. Takže už můžu?“
„Jasně. Čekám na tvé odpovědi – všechny.“
Tak to se načekáš, pomyslela jsem si, ale přece jenom jsem mu některé dát hodlala. „Fajn, potřebovala jsem si prostě jenom něco zařídit. Počítám s tím, že zítra touhle dobou budu zpět, nejpozději ale pozítří,“ začala jsem s odpovědí na jednu z jeho otázek a v očekávání dalšího přívalu výčitek jsem si odtáhla telefon od ucha. Nic se ale nestalo.
„Zítra, ano? A nechceš mi taky říct, co sis musela zařídit, když o tom nesmějí bratři vědět? Nemá to tak náhodou nějakou spojitost s Elinor?“ vyptával se tentokrát už klidným hlasem. Přesto jsem pochopila, že bych ho v tuhle chvíli neměla moc provokovat, protože byl jako časovaná bomba nebo sopka před výbuchem. Nelíbilo se mu, že si vůli bratrů vykládám po svém a ještě víc se zlobil na mou lehkomyslnost, co se týkalo Elinor a toho, že jsem s ní v kontaktu.
„Neboj se, s Elinor to nemá vůbec co dělat. Víc ti ale teď říct nemůžu. Pokus se tedy jenom vést to jednání, jak nejlépe to půjde, a já se zkusím vrátit, jak nejdříve se podaří,“ požádala jsem ho a dál jsem to nehodlala rozebírat. Nebyla jsem nesvéprávná, a navíc, tím, že jsem mu nic neprozradila, jsem ho vlastně i chránila. Pokud bude Aro vyzvídat, bude v pohodě, problémy bych měla případně jenom já a na to jsem si už tak nějak zvykla.
Jen co jsem to tedy Damonovi položila, chystala jsem se vytočit Antona. Ten mě ale předběhl.
A to doslova. Proběhl kolem mě a až po chvíli jsem ho viděla, jak se vrací.
„Páni, doufám, že nečekáš moc dlouho. Měl jsem menší potíže setřást Nikolu, ale nakonec jsem tady,“ spustil místo pozdravu.
Pohled Lilly:
Pan Martin nebyl novinkou, že ho chtějí zatknout za podezření z vraždy, nijak překvapen. Podle něj se to dalo docela očekávat, všechny důkazy ukazovaly přímo na něj. Nedokázala jsem si pomoct, ale ten jeho přístup se zvyšujícím se stupněm pasivity mě štval. Nechápala jsem, jak může být smířený s tím, že by ho zavřeli, leda… Ne, nechtělo se mi věřit, že bych se v něm už od začátku takhle pletla a on skutečně byl vrah.
„Uvidíme, co se dá dělat. Ještě teď zajedu na stanici a promluvím si s vyšetřujícím policistou,“ ukončila jsem náš rozhovor radikálně a odcházela z jeho bytu, aniž bych vnímala jakékoliv další protesty.
S nezmenšujícím hněvem jsem tedy dorazila až před budovu policie, a jen co jsem zaparkovala, napochodovala jsem dovnitř. Podpatky mi klapaly po vytřené podlaze a svolávaly ke mně pozornost policistů a zločinců, kteří se zde zrovna zdržovali.
Zamířila jsem si to hned k pultu, kde postával můj oblíbený strážník. Lehce jsem se na něj usmála, ale jeho, jak mě uviděl, úsměv přešel. Zřejmě očekával, že se tu přece jenom neukážu – ale to se ošklivě spletl.
„Chtěla bych si promluvit s hlavním vyšetřujícím, co má na starosti případ mého klienta,“ pronesla jsem sladce.
