7. kapitola

7. kapitola

7. kapitola – Prozrazení

Isabella

Nevěděla jsem, jak bych ho měla utěšit. Vypadal tak… bezbranně. Vůbec mi nepřipomínal kluka, kterého jsem před pár týdny poznala. Tohle byl úplně jiný Edward a já jsem se jenom silou vůle dokázala udržet, abych ho neobjala, přestože vypadal zrovna tak, jako by pořádné objetí potřeboval. Seděla jsem k němu až nebezpečně blízko a přestože se mi při každém nádechu dostávala do nosu ta příšerná vůně whisky, byla jsem ochotna se nadechovat dál, protože se mísila s dokonalou vůní, která patřila jenom Edwardovi. Nevím, jestli to byla kombinace jeho kolínské spolu se sprchovým gelem, anebo tak voněl jenom on, ale bylo to dokonalé.

A pak se najednou obrátil ke mně a já mu hleděla do těch neskutečně zelených očí, které tak dokonale ladily k jeho nazrzlým vlasům. Měla jsem pocit, jako bych se nedívala do očí, které jsem už poznala. A z toho všeho, co jsem v nich viděla, se mi chtělo brečet. Úplně jsem cítila, jak se mi nitro stahuje a nemůžu se pomalu ani nadechnout.

Navíc mě o dech připravil Edward úplně v okamžiku, kdy se ke mně naklonil a já na rtech ucítila ty jeho dokonale vykrojené rty. Začal mě líbat a nebyl to žádný kamarádský polibek. Bylo to přesně takové, jako když muž líbá ženu. A já v tu chvíli zapomněla na jakékoliv zábrany a fakt, že je to gay a polibku mu vracela.

 

Ráno jsem ležela ve svém pokoji stulená pod dekou a nemohla jsem spát. V hlavě jsem měla stále ten včerejší večer a Edwardův příchod domů.

„Co se stalo? Co jsme udělali?“ mumlala jsem a bříšky prstů na ruce jsem si lehce přejela po rtech. Měla jsem pocit, jako bych tam stále cítila Edwardovy rty. A byla jsem z toho patřičně zmatená. „Může to znamenat, že se mu líbí i ženy? Že bych se mu mohla líbit já? Já?“

Z těch myšlenek mě vytrhl až zvuk zavírání dveří. Takže – Edward už je vzhůru. Co budu dělat? Měla bych vstát a dělat, že se nic nestane nebo na to nějak upozornit? Bude si vůbec pamatovat, co včera udělal? Vypil toho opravdu hodně, a kdybych já vypila podobné množství alkoholu, to okno co by následovalo, by bylo velké jako celý svět. Určitě má kocovinu. Měla bych mu nabídnout aspoň aspirin.

Jo. To je dobrý nápad. Aspirin!

„Jdeš do práce?“ vyšla jsem z pokoje a snažila se působit klidně, přestože jsem žaludek měla až v krku a srdce nepřestávala bušit na poplach. Skoro jsem neslyšela ani vlastní hlas, jak bylo hlasité.

Edward jenom přikývl a dopil sklenici vody, kterou držel v ruce. Už se chystal k odchodu, když se zarazil a obrátil se ke mně. Jeho zelené oči byly najednou tak vážné a po smutku, kvůli kterému se mi včera chtělo brečet, nebylo ani památky.

„Včera v noci… Vypadá to, že jsem to trochu přehnal s alkoholem, takže… Jestli jsem udělal něco, co jsem neměl…,“ zaváhal a dál si mě zkoumavě přeměřoval. Nic si nepamatuje? Nic si nepamatuje! Moje mysl na mě křičela jako bláznivá a srdce se roztlouklo ještě zběsileji.

„Ty si nic… nepamatuješ si nic?“ ujišťovala jsem se a nebyla si přitom vůbec jistá, jestli chci, aby si něco pamatoval nebo aby raději na všechno zapomněl. Ten polibek určitě nic neznamenal a já jsem natolik poblázněná jeho přítomností v mém životě, že občas zapomínám na to, že ho ženy vůbec nepřitahují. Tak jak bych ho mohla přitahovat například já?

Na mou otázku Edward zakýval záporně hlavou a já už měla na jazyku poznámku, která měla prověřit, jestli to jenom hraje anebo jestli si fakt nic nepamatuje. Nevypadal jako někdo, kdo zrovna vstane po prohýřené noci. Člověk po kocovině vypadá jinak a i ve slunečních podmínkách, kterými disponuje Seattle, potřebuje brýle, aby to světlo nebylo tak jasné. Edward byl však klidný. Moc klidný.

„Takže si nepamatuješ ani to, že mi dlužíš peníze? Dala jsem ti padesát dolarů,“ zkusila jsem jeho ověřenou hru. Sám to na mě už jednou zkoušel, takže jsem teď jenom čekala, jestli se chytne. Místo toho však Edward vytáhl z kapsy peněženku, aby mi zmiňované peníze vrátil. Musela jsem ho tedy zarazit – zase taková potvora, abych si od něj vzala peníze, jsem nebyla. „Ne… ne, to je v pořádku. Dělala jsem si legraci,“ mávla jsem nad tím rukou a pokusila se o úsměv. „Proboha, co jsi to za chlapa, že se chováš tak slušně i když piješ?“ snažila jsem se odlehčit situaci a úsměv jsem rozšířila. Pak jsem si prohrábla vlasy a přešlápla z nohy na nohu – ten odlehčený postoj mi fakt nešel. „Vůbec jsi nebyl legrační.“

„Ah, no, ale i přesto, jestli jsem něco udělal… prosím, promiň mi to,“ požádal mě sklíčeně. „Pil jsem včera opravdu hodně,“ dodal na vysvětlení jako bych to nevěděla a jako by ta skoro prázdná láhev od whisky, která ležela na kuchyňské lince, byla moje.

„Je to jen mezi přáteli, proč se tím tak zabýváš? Mě jsi už opilou viděl, takže si s tím nedělej starosti,“ opět jsem to jenom odmávla. „Je to v pořádku, jdi do práce,“ pobídla jsem ho s úsměvem a vydala se do kuchyně, abych si nalila trochu vody a naznačila mu tak, že je tenhle rozhovor u konce.

„Dobře. Měj se, Bello,“ souhlasil a odešel.

„Musel si mě splést s Emmettem,“ mumlala jsem si sama k sobě a snažila se přesvědčit, že pro mě ten polibek včera nic neznamenal. Vždyť si ho Edward ani nepamatuje, jak bych na něj mohla s něčím podobným vyrukovat? Ale i tak… „Sakra. Je jedno, jak moc byl ten člověk opilý, neměl to dělat. Kdo se ho prosil o to, aby mi v citech udělal takový guláš?!“

 

Edward

Cestou do kanceláře jsem musel neustále myslet na Bellu. Doufal jsem, že se mi podaří proklouznout domem, aniž bych se s ní musel setkat, ale takové štěstí jsem neměl. Bella se objevila v obývacím pokoji přesně ve chvíli, kdy jsem potřeboval tak dva minuty na to, abych opustil dům. Proč jsem se vůbec zdržoval s tou pitomou sklenicí vody? Napít jsem se mohl klidně až v kanceláři, tu půlhodinku bych to určitě vydržel, ale ne, já se musel napít ještě doma a následně jsem tak musel čelit Belle.

Má upíří mysl nedokázala dostat z hlavy tu pusu, kterou jsem jí včera dal. Hebkost jejích rtů a fakt, že mi ten polibek oplácela… Zavrtěl jsem hlavou, abych se těch myšlenek zbavil. Bylo to špatné – ne ve smyslu, že by se mi ten polibek nelíbil, ale spíš v tom, že se vůbec neměl udát. Už celé to naše soužití byla jedna velká blbost a teď jsem se do toho měl zamotat ještě víc?

Stále jsem měl na paměti Garrettova slova, která pronesl ve chvíli, kdy nás zaslechl, jak se s Emmettem bavíme o Belle. Bylo to někdy v té době, kdy mi Bella donesla ten malý vyřezávaný stolek s židličkou na usmířenou. Nezáleží na tom, jak moc chceš uspět, jestli hodláš využít dceru profesora Swana, jsi opravdu špatný člověk.

A já věděl, že bych to dělat neměl. Bella měla jenom málo lidí, kteří se k ní chovali nezištně, a já k nim nepatřil. Přitom jsem věděl, že bych jedním z nich chtěl být. Ano – přišel jsem díky ní o jednu zakázku, když mi tehdy v autobuse zničila model, ale od té doby jsem ji poznal a najednou na té zakázce vůbec nezáleželo. Pochopil jsem, že ta holka má skoro tak špatný život jako já. Podraz, kterého se dočkala ze strany Blacka a té její podařené přítelkyně byl neodpustitelný, otec s ní neměl zrovna kdovíjak dobré vztahy a pak jsem tu byl já – největší lhář pod sluncem. A ona mě brala jako kamaráda.

Měl bych s tím přestat.

Teď mám dokonce i důvod.

Musím přestat!

Zbytek cesty do kanceláře jsem se přesvědčoval o tom, že odstěhovat se od Belly je dobrý nápad a vlastně dokonce naprosto nezbytná věc. Neměl bych tam zůstávat. Důvod, proč jsem se tam stěhoval, byl nakonec zrušen – žádný návrh galerie, žádné soužití s Bellou. Takže už ve chvíli, kdy jsem sedal v kanceláři za stůl, vytáčel jsem číslo stěhováků. Tentokrát jsem to hodlal nechat na nich.

„Není to moc zavazadel… Ano… Nepotřebuju žádní krabice… Ano, přijeďte prosím v sobotu,“ ukončil jsem hovor a pozdravil se s Emmettem, který zrovna vešel dovnitř. Současně jsem si snažil nepřipustit fakt, že s Bellou budu bydlet už jenom tři dny a z toho většinu času strávím v kanceláři.

„Stěhuješ se od slečny Swanové?“ zajímal se.

„Ano,“ přitakal jsem. „Není důvod, proč bych tam měl déle zůstávat,“ namítl jsem naprosto klidně. Nemohl jsem dopustit, abych Belle ublížil. To, že mi včera ty polibky oplácela bylo špatně. Je to moje kamarádka a já její kamarád. Takhle se přátelé nelíbají. A rozhodně ne s tou její šílenou představou, že já jsem gay. Bella se do mě nesměla zamilovat, jak bych ji mohl odsoudit k životu s někým, jako jsem já? Pokud bychom třeba zjistili, že k sobě opravdu patříme, musel bych ji nakonec proměnit, abychom spolu mohli zůstat. Udělal bych z ní upírku lačnící po krvi. Copak to můžu? Tohle si Bella nezasloužila. Stejně jako lháře jako jsem já.

„Udělal jsi dobře,“ souhlasil s mým stěhováním. „Pokud bys tam zůstal déle, jen by tě to štvalo. Black mě samozřejmě štve, ale tím, že se odstěhuješ, na ten projekt dřív zapomeneš a my budeme moct po krátké pauze začít nanovo. Zavolám na pár míst a uvidíme, co můžeme dělat. Je spousta lidí, kteří s námi chtějí pracovat,“ chlácholil mě, jako by snad ten nešťastný výraz na mé tváři měl co dočinění s projektem Galerie. Emmett neměl ani tu nejmenší představu o tom, co se tady ve skutečnosti děje.

„Přesně proto to dělám,“ přitakal jsem a nechal mu jeho názor.

„Navíc – od mámy jsem se dozvěděl, že nějaká naše vzdálená příbuzná pracuje pro majitele nějakého řetězce restaurací, který si chce nechat zrekonstruovat nějakou stavbu a udělat si z toho svou novou letní rezidenci. Má na to takřka neomezený rozpočet a je to – podrž se – na Floridě! Paráda, co?“

„Pokud chceš, můžeš si to vzít na starosti, já tady mám ještě nějakou rozdělanou práci,“ odvětil jsem bez nějakého většího zájmu a Emmetta tím trochu schladil. On byl tím projektem naprosto nadšen. Nebo spíš tou Floridou, protože se dalo očekávat, že tam bude muset zajet, aby si místo prohlédl a nějak zdokumentoval, než na jakýchkoliv návrzích začne pracovat. A jakmile se rozjede stavba, bude dohlížet na realizaci jakožto autorský dozor a pobyt na Floridě mu bude hradit majitel domu. Tomu se říká parádní dovolená a Emmettovi jsem se nedivil, bohužel jsem však nebyl správně naladěn, abych něco podobného náležitě ocenil. Myšlenky se mi stále vracely k tomu, že je dneska úterý a v sobotu se stěhuju.

 

Isabella

V průběhu dopoledne mi volali z galerie, abych se stavila. Tím telefonátem jsem byla natolik překvapená, že se mi sevřel žaludek v očekávání špatné zprávy. Rozmysl si Aro skutečnost, že mě zaměstná? Dá ten projekt někomu jinému a je pouze zdvořilý a řekne mi to pěkně z očí do očí?

Naštěstí pozvání do galerie bylo z úplně jiného důvodu. Před Arovou kanceláří na mě čekala Rosalie a netvářila se nijak nadšeně, že mě vidí. Já na tom nebyla jinak, ale nakonec jsem překousla tu chuť odejít a postavila se její nenávisti čelem. Stále jsem nechápala, proč právě ona nenávidí mou maličkost – já jsem jí přece nic neudělala, kromě toho, že jsem ji vykopla z domu, kde jsem s ní po tom podrazu už nedokázala dál bydlet.

„Vezmi si to a jdi.“ Bez pozdravu a jakékoliv zdvořilosti mi podávala obálku.

„Co to je?“ zeptala jsem se, když jsem obálku přijala.

„Je to záloha na návrh toho dětského koutku. Zbytek je připravený a bude ti poslán, dle příkazů ředitele,“ odpověděla a já se nestačila divit, jak rychle to jde. Zatím jsem neměla ještě kompletní představu o tom, jak celý koutek pojmout a už jsem držela v ruce obálku s penězi na celý projekt.

Chtěla jsem aspoň poděkovat nebo si minimálně rozloučit – tolik ve mně zůstalo slušného chování – ale Rose mě zarazila uprostřed nádechu a přijala telefon, který začal zvonit.

„Ano, Edwarde?“ Už při tom oslovení se usmála a já se nepatrně zamračila. Oslovuje ho křestním jménem? Jak dobře se ti dva vlastně znají? Pokouší se mi ho ukrást stejně jako Jacoba?

Hlavou se mi začalo honit neskutečné množství otázek a já jsem se z neznámého důvodu vyděsila. Bála jsem se toho, čeho je Rose schopna. Ustála bych další ztrátu? Může mezi Edwardem a Rose být něco víc? Třeba ten polibek včera večer… Edward přece jenom nemusí být gay a Alice ho jenom špatně odhadla. Třeba je to bisexuál a právě teď je ve vztahu s mužem…

„Dorazil jsi včera v pořádku? Odešel jsi docela naštvaný a já se bála… Mrzí mě, že ten drink neklapl… Nebuď takový, nezabere ti to moc času,“ prohodila laškovně, vědoma si toho, že poslouchám. Ono to prostě nešlo –neposlouchat. Od včerejšího večera si můj mozek a srdce žily naprosto vlastním životem a já měla problémy je zkorigovat. Navíc jakákoliv zmínka o Edwardovi mi zrovna nepomáhala.

 „Tak to se nedá nic dělat. V každém případě přeju hodně štěstí, Edwarde,“ rozloučila se s ním a já si až v tu chvíli, kdy jsem vydechla, uvědomila, že jsem celou dobu, co spolu telefonovali, nedýchala.

„Co se, hmm… Proč byl Edward rozčílený?“ obrátila jsem se na ni.

„Ty to nevíš?“ podivila se a potom se rozesmála. „Myslela jsem, že budeš v obraze, když spolu bydlíte. Včera oznámili nové kvalifikační kritéria pro zájemce o projekt nové Umělecké galerie. Edward měl v plánu se té soutěže účastnit, ale kvůli podmínkám nemůže. Všechno, co do teď zpracoval, může tak akorát hodit do koše,“ odpověděla a mě v tu chvíli došla Edwardova včerejší slova. Je jedno, jak dlouho běžím, nakonec je to jenom plýtvání energií.

Tak proto se vrátil včera tak opilý.

„Ty jsi vždycky taková. Předstíráš, že jsi milá a dobrosrdečná, ale nakonec vidíš jenom to, co chceš vidět. Domnívám se, že Edward neměl důvod ti o tom něco říkat,“ dodala a vítězně se na mě usmála. V tu chvíli jsem toho víc slyšet nepotřebovala a zároveň ani nechtěla. Odešla jsem z kanceláře a rovnou jsem z kapsy vytáhla mobil, abych mohla Edwardovi zavolat.

Číslo, které voláte, neodpovídá. Pokud chcete zanechat zprávu, počkejte na pípnutí.

Takže teď se mnou místo Edwarda mluví automat? Naštvaně jsem hovor ukončila. Moc dobře jsem věděla, že je na telefonu dostupný, vždyť ještě před malým okamžikem mluvil s Rosalií a já mu teď nejsem dobrá ani natolik, aby se mnou ztratil nějaké to slovíčko.

Bylo mi to líto, ale nedalo se s tím nic dělat. Edward se rozhodl a já měla i bez něho dost práce.

 

Po cestě domů jsem míjela hračkářství. Ve výloze měli vystaveny plyšové potvory a mezi nimi jsem zahlédla roztomilého lvíčka, oblečeného do saka a svírajícího kytici růží. Hřívu měl rozcuchanou a tak nějak podvědomě mi připomněl Edwarda. Neodolala jsem a nakonec jsem si ho musela koupit. Až poté jsem mohla jít domů.

„Od teď bydlíš tady,“ řekla jsem tomu plyšákovi, když jsme vešli na dvůr a já si odložila tašky na zem. Byl to chabý pokus, ale najednou jsem měla s kým si povídat a navíc mi ten dotyčný nebude neustále odporovat. Od teď existoval někdo, na kom si budu moct vylít zlost, pokud to bude zapotřebí. Někdo, kdo se mnou bude pořád. „Chlap, který vypadá přesně jako ty, tu bydlí taky. Máte dost podobné vlasy takže… Víš co? Budu ti říkat Edward, jasné?“ informovala jsem lva v mých rukách.

Současně s tím jsem už plánovala, jak mu ublížím, pokud se na něj někdy naštvu. Kdybych měla tohohle plyšového Edwarda po ruce při odchodu z Galerie, asi by skončil pěkně namaděru. Takhle měl štěstí, že jsem si ho nejdřív musela pořídit.

Navíc jsem se rozhodla odložit pomstu na později. Teď bylo potřeba zvednout Edwardovi náladu, takže jsem plyšového Edwarda odnesla do svého pokoje, převlékla jsem se a nakonec zamířila do kuchyně, abych tomu lidskému připravila nějakou dobrotu, až přijde domů.

Ani všechna opatrnost světa, kterou jsem si musela dát na ty vražedné nože v kuchyni – fakt nechápu, proč jsem jako kuchařka tak negramotná, když s nábytkem a pilami problém nemám – nedokázala odlákat mé myšlenky od toho podivného telefonátu, jehož jsem byla svědkem v Galerii. Co může mít Edward společného s Rose? Opravdu se ho ta potvora snaží sbalit, přestože je to gay? Nebo jenom částečný gay?

„Do háje!“ vykřikla jsem, když mi nůž zajel přímo do plošky prstu a kolem jeho ostří začala vytékat krev. „Holka vzpamatuj se. Ta jedna pusa ještě nic neznamená. Edward je dospělý, a pokud si myslí, že klamat všechny ve svém okolí je dobré, tak je to jenom jeho věc. Ty by ses měla přestat kvůli němu neustále mrzačit!“ mumlala jsem si sama k sobě, zatímco jsem si myla ruce. „Edward je tvůj kamarád a jako takového ho musíš brát, i se všemi jeho mouchami.“

 

Edward

Přijet domů nebylo nikdy těžší. Zaparkoval jsem před domem a dobrých deset minut hleděl na vrata, za kterými jsem slyšel Bellu, jak si něco pro sebe mumlá. Venku se postupně stmívalo a já se připravoval na další konfrontaci. Netušil jsem, jak se k ní mám chovat. To ráno bylo opět lehce trapné a to jsem ještě nevěděl, co s Bella z toho polibku vyvodila.

Nakonec jsem však z auta vysedl a došel před bránu. „Je to jen do soboty, Edwarde,“ řekl jsem sám sobě. „Není důvod, abys tu déle zůstával.“

S těmi slovy jsem vešel dovnitř - kde to neuvěřitelně vonělo. Až na dvůr jsem cítil tu vůni a když jsem vešel do obývacího pokoje, který sousedil s kuchyní, vůně ještě zesílila. Bylo to jasné – Bella vařila. Velkým obloukem jsem se tedy snažil minout kuchyni, přestože si mě dotyčná samozřejmě všimla. Došel jsem až k sobě do pokoje, kde jsem se zavřel a musel dvěma hlubokými nádechy rozdýchat i jen pohled na Bellu. Vypadala podivně klidně.

Po pěti minutách mi to nedalo, odložil jsem všechny pracovní věci na stůl a vydal se za Bellou. Ta právě prostírala stůl a něco si pro sebe pobrukovala. Jen co mě uviděla stát ve dveřích, na tváři se jí rozlil snad ten nejširší úsměv, jakého byla schopna a rozpřáhla ruce směrem ke stolu.

„Tadá!  Není to moc, ale připravila jsem ti večeři. Měl by ses pořádně najíst, jistě jsi měl dlouhý den,“ vybídla mě a tak mi nezbylo nic jiného, než si ke stolu sednout.

„Co všechno jsi do toho dala?“ zeptal jsem se, když jsem odklopil první pokličku a přivoněl k jídlu. Už jsem s jejím vařením nějaké ty zkušenosti měl, takže má otázka se zakládala na upřímné obavě o mou osobu. Vsadil bych se, že ta holka by byla schopná otrávit i upíra. „Proboha, co to vůbec je?“ zhrozil jsem se. Byl jsem zvyklý, že Bella nebude nikdy jídlo servírovat jako Michelinský šéfkuchař, ale tohle?

„Není důležité, jak to vypadá, hlavní je záměr,“ odporovala.

„V budoucnu jen… ukaž svůj záměr,“ podotkl jsem, přestože jsem věděl, že pro nás žádné v budoucnu neexistuje.

„Jak myslíš, ale teď to všechno sníme a budeme silní. To je přesně to, co mě dělá šťastnou a pak se cítím nabitá energií i přesto, že se mi chce brečet,“ brebentila a přitom si nabírala z hrnců připravené jídlo. Jen co naplnila svůj talíř, natáhla se po tom mém. „No a ty taky naber sílu z jídla, Edwarde,“ vybídla mě a sama se pustila do jídla. Bylo zajímavé ji u toho sledovat. Ji to jídlo opravdu činilo šťastnou.

Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, jsem cítil, jak mě bodlo u srdce. Možná taky proto jsem řekl ta následující slova, která bych za jiných okolností zřejmě nevyslovil.

„Prosím, nepadej, když běžíš. Vždycky si sebou noc léky proti bolesti, neřízni se, když vaříš.“

Bella při zvuku mého hlasu zvedla hlavu od jídla. Chvíli se na mě dívala, náležitě žvýkala sousto ve svých ústech a jen co polkla, odvětila: „Můžeš převzít řezání přísad. Když spadnu, můžeš mi pomoct vstát. Když nemám léky, taky mi je může pomoct koupit, tak kvůli čemu bych se měla znepokojovat?“

Pro ni to všechno vypadalo tak jednoduše. Jak moc ji bude vadit, až se odstěhuju? Nedokázal jsem si představit, že by v tomhle domě měla zůstat bydlet sama. Současně mě lehce znepokojoval fakt, že by si sem vzala někoho cizího. Bella byla až moc důvěřivý člověk a to ji činilo neskutečně zranitelnou ve chvíli, kdy se v její společnosti objeví někdo takový, jako jsem například já.

„Jak dlouho si myslíš, že tady budu bydlet?“ prohodil jsem a raději si vložil do pusy jídlo.

I tak mi však nemohlo ujít, jak se Bella zarazila. „Co se děje, Edwarde? Najednou… to zní, jako že se chystáš brzy odstěhovat.“

„Nikdy jsem se tu nechystal zůstat napořád,“ prohodil jsem a nenuceně přitom pohodil rameny. Jenom pěkně v klidu a nedívat se přímo na tu holku přede mnou. I tak mě zvuk jejího splašeného srdce dostával do kolen.

„To je pravda. To je pravda, ale… i tak… slyšet tě tak najednou říkat takové věci… zní divně,“ řekla a znělo to smutně. Opravdu ji ranila i pouhá myšlenka na to, že bych se mohl v brzké době odstěhovat? Jak asi bude reagovat, když se tu v sobotu objeví stěhováci? Mám vůbec dost odvahy na to, abych jí o tom stěhování řekl, nebo se prostě jenom spakuju a nechám jí tu nějaký vzkaz?

„Nestěhuju se hned, tak jen jez,“ vybídl jsem tentokrát já ji a tím utnul i své myšlenky. Byly totiž zbabělé a z toho jsem měl docela obavy.

„Když myslím na to, že bys odešel, ztratila jsem chuť k jídlu,“ namítla.

„Tohle bys měla taky změnit. Vytvářet si příliš hlubokou náklonnost k lidem, přilnout k nim,“ snažil jsem se změnit téma, přestože jsem věděl, že jsem dneska neměl začínat s tématem stěhování. Nerad jsem Belle způsoboval bolest.

„Jsem ten typ člověka,“ namítla a poté se dala opět do jídla.

 

Byl jsem srab, to jsem si uvědomoval ještě půl hodiny poté, co jsem Belle pomohl umýt nádobí a následně se uchýlil do svého pokoje a snažil se věnovat práci. Nemohl jsem na Bellu přestat myslet. Neustále jsem měl uši našponované jako kočka, aby mi náhodou neušel jediný Bellin pohyb. Připadal jsem si jako šmírák.

Po hodině marné snahy o jakoukoliv produktivní činnost, jsem shrábl výkresy na hromadu a chystal se vypadnout z domu, když v tom je zarazilo to tiché zaklepání na dveře.

„Pracuješ?“ nakoukla mi do pokoje Bellina hlava a za ní se drobnou škvírou ve dveřích protáhla i ona sama.

„Co potřebuješ?“ optal jsem se.

„Jdu ven vyhodit odpadky…,“ začala a přitom v jedné ruce pohazovala s malým sáčkem odpadu. „Je to trochu těžký, nemohl bys jít se mnou?“ zeptala se a já překvapeně nadzvedl jedno obočí.

„Tomuhle říkáš těžké?“ namítl jsem, když jsem ukázal na ten pytlík.

„Myslím, že bychom mohli jít ven, jen tak se projít, trochu relaxovat, bylo by to pěkné, venku je vcelku obstojné jarní počasí,“ pohodila rameny.

„Odpočívám prací,“ zavrhla jsem její nápad a popadl nejbližší papír, abych jí to dokázal. Kdyby Bella odešla z domu, mohl bych tu zůstat. Ale chtěl jsem tu vůbec zůstat sám?

„Nevypadá to, že bys teď měl něco na práci…,“ zamumlala a nemít tak skvělý sluch, nic bych neslyšel.

„Co jsi říkala?“ vžil jsem se do role obyčejného člověka.

„Ne, nic,“ namítla a chystala se opustit můj pokoj, když v tom mě něco napadlo.

„Ehm… Máš zítra čas?“ zeptal jsem se a Bella se ke mně celá zmatená otočila. Zřejmě nečekala, že se budu pokoušet tenhle rozhovor nějak prodloužit. Vlastně jsem se s ní o nějaký rozhovor nikdy moc nepokoušel. Většinou všechno vyplynulo z té její upovídanosti a mé snahy aspoň trochu pochopit, co se jí odehrává v hlavě.

„Zítra? Proč?“ zajímala se.

„Zítra si můžeme udělat závěrečný test,“ odpověděl jsem jí. Byl jsem zvědavý, co všechno si z mých lekcí vzala. Navíc jsem nemohl z tohohle domu odejít jenom tak. Ta jedna pusa, na kterou bych raději zapomněl (lhát sám sobě jsem zvládal nějak snadno) však něco odstartovala.

„Závěrečný test?“ zaváhala a vypadala značně překvapeně.

„Samozřejmě. Chci vědět, jestli ten trénink, který jsi pod mým vedením podstoupila, měl nějaký účinek. Chci udělat celkové vyhodnocení,“ odvětil jsem naprosto samozřejmě.

„Jak?“

„Budu předstírat, že jsem tvůj přítel. A jakožto tvůj přítel tě právě teď zvu na rande. Předvedeš mi, co všechno ses naučila,“ objasňoval jsem jí svoje plány na zítřek. Bella mi jistě ukáže, že nedělám tak velkou chybu, když se od ní stěhuju. Dokáže mi, že ta pusa nic neznamenala a mé napůl lidské srdce k ní nemůže cítit žádné romantické city.

„Tak ty říkáš, že půjdeme na rande?“ vyhrkla vesele.

„Není to rande. Je to závěrečný test,“ zchladil jsem její nadšení.

„Dobře. Pak se zítra proměním v dokonalou krásku a způsobím ti šok. Těš se,“ slibovala a odešla z pokoje. V tu chvíli jsem dostal strach, že mé odhodlání dostane zítra pěkně na prdel. Bella byla odhodlána uspět, a pokud uspěje, tak já prohraju. Vnitřně jsem cítil, že to co začalo, jako hra nemůže dopadnout dobře pro oba dva.

 

Isabella

Trochu mě naštvalo, že se se mnou Edward nechce projít večerním městem, ale musela jsem to zkousnout. Určitě měl těžký den a teď musí vymyslet, co nového bude dělat, když padl projekt na Galerii. Navíc – přece mi nabídl společně strávené zítřejší odpoledne, tak co na té dnešní procházce sejde? Zítra mu budu muset dokázat, že se mnou neztrácel čas. Budu ta nejlepší naoko přítelkyně, jakou kdy měl… Tedy, aspoň jsem v to doufala. Viděla jsem tu blondýnku na tom galavečeru a určitě bude těžké se jí vyrovnat, ale dám do toho všechno. Edward bude valit oči.

S rozhodnutím být tak dokonalá jak jen to půjde, jsem si přehodila pytlík s odpadky do druhé ruky a vyšla jsem před bránu. Tam jsem se však okamžitě zastavila. Ještě jsem cítila, jak mě dveře brány lehce popostrčily, jak se chtěly samy zavřít. A ten lehký náraz mě donutil trochu se vzpamatovat a reagovat na muže opírajícího se o auto na druhé straně ulice.

„Jacobe? Co tady děláš?“ zeptala jsem se a dotyčný ke mně zvedl hlavu.

„To nic, už jdu. Odcházím,“ zamumlal a já sledovala, jak se jenom velmi pomalu otáčí a snaží se nastoupit do auta. Jeho pohyby byly značně nekoordinované, takže jsem neměla zrovna moc práce s tím uhádnout, že je opět opilý.

„Proč sem pořád chodíš?“ zeptala jsem se ho a zarazila ho v tak dalším pokusu usednout do auta, které by stejně v podobném stavu vůbec neměl řídit. Už dávno měl někdo vymyslet systém, který by zablokoval auto, když by do něj nastoupil opilý řidič.

„Přestanu se sem vracet,“ pronesl a konečně otevřel dveře auta. Poté se ale obrátil zpět ke mně a já tak hleděla do jeho štěněčích očí podlitých krví. „I když vím, že už bych tě neměl dále vyhledávat, tak si nemůžu pomoct. Jsem bezmocný. Přišel jsem za tebou, aniž bych si to uvědomil. Teď mi dochází, že chci mít taky někoho, s kým můžu všechno sdílet, ale nikdo mě nechce poslouchat, Bello,“ povzdechl si. „Ale tys´ mě vždycky… skutečně… poslouchala.“

„Jakeu, kdybys mě nezradil, pravděpodobně bych tě stále poslouchala,“ odpověděla jsem mu a cítila, jak se mi ta nechutně ledová pěst opět omotává kolem srdce a snaží se ho zmáčknout a proměnit v kus zmrzlé vody. Jakkoliv moc mi Jacob ublížil, stále jsem nesnesla pocit, že ho vidím takhle raněného.

„Já vím, jsem hrozný sobec a hlupák, Bello… Bello… Vlastně, dneska jsem sem přijel protože… moje matka… moje matka, ona…“ Jacob se nedokázal vyjádřit a já tu neplánovala strávit celou noc s pytlíkem s odpadky v ruce. Navíc se mi vůbec nelíbilo to, jak ta začínající věta zněla spolu s tím, v jakém stavu tu teď Jake stojí.

„Nestalo se jí něco?“ zeptala jsem se opatrně, protože ten muž naproti mně vypadal, jako by právě přišel o někoho moc důležitého.

Jacob však jenom zakroutil hlavou a následně ji svěsil dolů a prohlížel si ten mnohokrát vyspravený asfalt pod svýma nohama. „Víš, když se máma rozvedla s mým otcem, znovu se provdala a odcestovala do Afriky. Teď se vrátila domů, ale jenom na pár dnů a já mám dojem, že když tentokrát odjede, už ji víckrát neuvidím.“

„Afrika. To je pěkně daleko.“ Jo, moje poznámka stála za prd, ale co na něco podobného chcete říct? Jacob byl dospělý chlap, který mi tady fňuká jako malé děcko, že už nikdy neuvidí mámu. Jako by byl takový problém sednout na nejbližší letadlo a odcestovat za ní.

„Kvůli mému tátovi nemohla na mou svatbu, proto by se teď chtěla sejít se mnou a svou snachou,“ dostal ze sebe na vysvětlení a já se zmohla tak jenom na nechápavé zamračení. Proč mi tady říká takové blbosti, které se mnou očividně vůbec nesouvisejí? Měl by jet raději za Rose…

A jen co jsem na to pomyslela, Jake pokračoval ve svém utrápeném monologu. „Víš – já s Rose úplně skončil. Rose mi vlastně řekla, že se do mě zamilovala díky tvým představám o mě. Člověk jako já, byl nejdokonalejší jenom pro tebe, Bello.“

V tu chvíli mi uniklo naštvané zaúpění. Tenhle chlap nemá vůbec žádnou soudnost. Jak mi tady může říkat podobné nesmysly? Cítila jsem, jak to ve mně začíná všechno vřít. „Jdu dovnitř, nebo bych mohla říct něco, čeho bychom oba litovali,“ informovala jsem ho a otočila se k odchodu.

„Je to pravda, Bello. Jsem směšný, vím to… Navíc jsem blázen, protože důvod, proč jsem sem přijel, není vůbec rozumný, takže se omlouvám. Měla bys se mnou zacházet jako se vzteklým psem…“

„Jacobe, jsi blázen,“ prohodila jsem s povzdechem.

„Chci jen říct, že moje nevlastní matka, mě vždy bránila před otcem, když ho popadl amok a snažil se ho vybít na mě. Byla vždy samá modřina. Bello… Vím, že je to úplně bláznivé… ale právě teď, není nikdo, na koho bych se mohl spolehnout, jenom ty – pojď se mnou na tu večeři k mé mámě.“

„Ty jsi vážně neuvěřitelný. Jak mě můžeš žádat o takovou věc?“ vyjekla jsem.

„Je tu něco… něco co jsem nikomu neřekl… Víš moc dobře, že můj otec měl manželek víc, ale pro mého dědečka Williama Blacka bylo důležité, aby měl táta potomka se svou první ženou… Pro mnohé jsem tím potomkem já, ale Sarah nebyla má matka… V době, kdy byla velmi nemocná, měl otec poměr s mou skutečnou mámou a ona tehdy i otěhotněla. Kvůli dědečkovi Williamovi mě pak táta vydával za syna Sarah – která vzhledem ke své smrti jaksi nemohla nic namítat. Takže…“

V polovině Jacobova proslovu jsem se začala ztrácet, vypadalo to jako bych se ocitla vprostřed nějaké šílené telenovely a nějak to nedávalo smysl. Znala jsem Billyho Blacka a nedokázala jsem si představit, že by zrovna on byl ochotný se někomu podřídit. Jacobův děda tedy musel být opravdu někdo… Ale i tak – vždyť to nedává smysl, aby Billy Black vydával Jacoba za syna Sarah a nikoliv ženy, která ho skutečně porodila.

 

Domů jsem se vracela jen, co noha nohu mine a přemýšlela, jak se vykroutit z toho nerande s Edwardem. Uvědomovala jsem si, že jsem slaboch a měla jsem Jacoba odmítnout, ale copak to jde? Je to jeho máma a já prostě nemohla říct ne, pokud jí chtěl udělat radost. V tomhle mě asi hodně poznamenal fakt, že já jsem o mámu přišla jako malá a teď jsem si nedokázala představit, že bych něčí mámě měla ublížit.

Na Edwarda jsem pak natrefila rovnou v kuchyni, kdy si napouštěl do skleničky vodu. „Hmm… Edwarde?“ oslovila jsem ho a zvažovala svá další slova. Nemohla jsem mu říct pravdu, jelikož bych v jeho očích klesla na samé dno, nebo možná ještě hlouběji. „Naše rande… můžeme ho odložit? Právě jsem mluvila s jednou mou kamarádkou. Před pár dny porodila a zítra ji mají pustit z nemocnice a byla by hrozně ráda, kdybych jí mohla pomoct, protože tu nemá žádné jiné příbuzné…“ Lhala jsem a v duchu se nepřestávala modlit, aby to na mě nebylo poznat, věděla jsem totiž, že jsem mizerná lhářka.

„Není snad Alice tvá jediná kamarádka? Pokud tedy nepočítám Rose,“ prohodil nenuceně a upil ze skleničky. Já v tu chvíli potlačila něco, co by se dalo přirovnat k zavrčení, kdybych byla nějaké zvíře.

„Tss, to si jako myslíš, že mám tak úzký okruh přátel?“ obořila jsem se na něj naštvaně.

„Jak myslíš,“ odvětil, pohodil rameny a prošel kolem mě.

„Počkej,“ zarazila jsem ho. „Jsi naštvaný kvůli tomu, že jsem zrušila to naše rande?“ zeptala jsem se opatrně. Nevypadl totiž jako někdo, koho se to vůbec nedotklo. Vlastně vypadal jako vždycky, tak nějak bez emocí, ale když jsem se mu zadívala do očí, něco jsem tam viděla… Něco, co nešlo tak úplně specifikovat, ale zároveň mi to hodně napovídalo o Edwardově rozpoložení.

„Proč bych měl být? Vyhnul jsem se nepříjemné povinnosti, takže to dopadlo dobře,“ pohodil rameny a odcházel do pokoje.

„Já tě nechápu,“ povzdechla jsem si za jeho zády. „Byl jsi to ty, kdo mě zval na rande.“

„Byla jsi to ty, kdo mě neustále otravoval s tím nesmyslem, abych z tebe udělal ženu,“ namítl okamžitě.

„V tom případě bychom s tím měli skoncovat,“ odsekla jsem a cítila, jak se na něj začínám zlobit pro ten nedostatek emocí, které projevuje. Byl tak nějak jako kámen.

„To je to, co jsem měl na mysli.“

„Edwarde! Musíš vždycky mluvit tak chladně?“ Nevydržela jsem to a zvedla na něj hlas. To jeho nepřirozené chování mě ubíjelo a rozčilovalo a… Nesnášela jsem takové lidi. Edward mi však odpověď na mou otázku nedal. Místo toho se sebral a odešel k sobě do pokoje. Já jsem pak napodobila jeho příklad, zavřela jsem se v tom svém, usadila jsem se na postel a vzala do rukou malého Edwarda. „Já vím, jsi frustrovaný kvůli práci ale… Copak se neumíš naštvat? Sám jsi mi to vyčítal, že nemám hrdost a všechno jenom snáším. Ty se ale taky neumíš rozčílit, blázne. Copak nemůžeš být k přátelům upřímný?“ promlouvala jsem k plyšovému Edwardovi jako by to byl ten skutečný, který mě neustále vytáčí.

S každým dalším slovem jsem si však uvědomovala, že jsem na něj byla zlá bezdůvodně. Věděla jsem, že si prochází blbou dobou a navíc jsem zrušila rande… Možná bych se mu měla omluvit. Přijme vůbec mou omluvu? Mávne nade mnou pouze povzneseně rukou?

Jak jsem tak nad tím přemýšlela, slyšela jsem z vedlejší místnosti nějaký hluk. Vyletěla jsem z postele jako namydlený blesk a zastavila jsem se až ve dveřích, když jsem koukala na Edwarda, jak se chystá k odchodu.

„Edwarde, někam se chystáš?“ zajímala jsem se.

„Proč to chceš vědět?“ odvětil mi nevrle.

Odlepila jsem se od dveří a došla až k němu. Trochu mě překvapilo, že přede mnou zase neutekl, jak to míval ve zvyku. „Promiň… Byla jsem to já, kdo zrušil naše rande a přitom se zároveň naštval. Omlouvám se… Ale – ten závěrečný test… necháš mě ho ještě udělat, že jo?“

 

Edward

Ten rozhovor, který se odehrával před domem, jsem nemohl přeslechnout ani, kdybych chtěl. Zdálo se mi, že byla Bella moc dlouho pryč a šel jsem se po ní podívat, když v tom jsem zaslechl hlas toho malého zmetka, který se neustále vracel, přestože jsem neměl nejmenší ponětí co má za lubem. Navíc – Bella byla, co se Jacoba týkalo, velmi ovlivnitelná a já se obával, že zase bude naslouchat jeho nesmyslům a nechá se zranit.

 „Vezmeš mě s sebou?“ škemrala naproti mně Bella a já nakonec kapituloval. Nedokázal jsem jí to odepřít, přestože jsem se na ni zlobil. Zrušila naše rande kvůli Blackovi a teď já mám být ten milý.

„Fajn,“ povzdechl jsem si a vyšel před dům, kde jsem rovnou zamířil k autu. Bella doma popadla jenom kabát a už seděla vedle mě a připoutávala se. Já zrovna přemýšlel, kam vlastně chci vyrazit. Nejlépe by mi bylo někde samotnému v lese, kde bych si svou zlost mohl vybít, ale zároveň jsem chtěl být s Bellou. Zbývalo mi s ní moc málo času na to, abych s ním mohl plýtvat.

„Přestaň blbnout, schovej hlavu a zavři to okýnko!“ okřikl jsem ji, když mě z myšlenek vytrhl její nadšený výkřik, který mě donutil se po ní podívat. Jeli jsme zrovna směrem do centra. Silnice byla skoro prázdná a provoz byl tedy plynulý. Noční vzduch, který se otevřeným okýnkem vkrádal do auta, Belle cuchal vlasy, ale ona se o to vůbec nestarala.

„Edwarde!“ Její hlas zněl tak nadšeně… „Vsadím se, že jsi nikdy jen tak nekřičel nahlas. Přestože se neznáme moc dlouho, tak jsem poznala, že i když jsi naštvaný, tak to držíš v sobě. Stejně tak, když jsi smutný…“

„Cože?“

„Proč držíš svůj smutek a samotu uvnitř?“ zajímala se a zkoumavě si mě prohlížela, zatímco já jsem se soustředil na to, abych sledoval pouze provoz před námi. Směr tohohle rozhovoru se mi vůbec nelíbil. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil – tentokrát jsem neměl po ruce žádné pivo nebo popcorn, který bych ji zacpal pusu, takže jsem to musel udělat nějak obyčejně – jenže s tím nádechem mi do nosu vnikla Bellina vůně prodchnutá vůní barev a potu.

„Nejsem vůbec osamělý nebo smutný,“ namítl jsem a zvažoval, jaké téma nadhodit.

„Když to v sobě budeš hromadit, budeš nešťastný,“ trvala si na svém a já nad jejími slovy začal přemýšlet. Měla pravdu. Nikdy jsem nekřičel. Otec mě jako malého učil jednat s každým v klidu a rozumně. Stále jsem si pamatoval, co mi tehdy říkal o mudrci, který lidem vysvětloval, proč vlastně křičí: „Když jsou dva lidé rozzlobení, jejich srdce se od sebe velmi vzdálí. A tak se snaží tuto vzdálenost překonat a křičí, aby se vzájemně slyšeli. Čím více se zlobíte, o to víc na sebe musíte křičet, abyste se navzdory velké vzdálenosti slyšeli.“

Je však možné, aby mě křik osvobodil? Skutečně se mi uleví přesně tak, jak mi Bella tvrdí?

V případě, že budu křičet jenom tak z okna, neznamená to, že se přece na někoho zlobím. Nebo to naopak znamená, že se zlobím na všechny a nikoho zároveň?

„No tak, Edwarde, přece tě nebudu přemlouvat, abys zakřičel, nebo snad jo?“ brblala Bella a na čele se jí vytvořila drobná vráska, jak se na mě zamračila. „Jen do toho a udělej to. Říkám ti, poddej se a zkus to! Budeš se uvnitř vážně cítit líp.“

Hned na to obrátila zpět k otevřenému oknu a znovu zakřičela do ulic Seattlu. Křičela tak dlouho, dokud ji stačil dech. Poté se uvolněně zhroutila do sedačky a jenom zhluboka dýchala. Na tváři se ji v tu chvíli usadil spokojený a dokonce snad i šťastný úsměv.

„Vážně to nezkusíš?“ zeptala se po chvíli, kdy se jí podařilo popadnout dech. Najednou přestala naléhat a já jsem dostal chuť to skutečně udělat. Ten její uvolněný výraz mě pobízel, abych to zkusil. Nechápal jsem logiku toho počínání, ale stáhl jsem okénko i na své straně a zakřičel.

„Hlasitěji!“ zaslechl jsem za svými zády, já se však nepřestával kontrolovat. Kdybych povolil uzdu svému skutečnému já, určitě by v mém křiku poznala predátora, nemohla by ho přeslechnout, ani kdyby chtěla. Poznala by, že jsem jiný – a to ještě v jiném smyslu slova, než si ona myslí.

„Edwarde, to si říkáš chlap? I ženská to umí líp! Takhle!“ prohodila vesele a už se opět nakláněla z okna auta. V tu samou chvíli jsem se k ní přidal. Pokud křičela i ona, mohla přeslechnout to vrčení, které se mi dralo ven hrdlem…

Na malý okamžik mi to připomnělo jeden film, byl starý bezmála dvacet let, ale hrdinové v něm také jeli autem a křičeli, aby se srovnali se svým strachem a svým vnitřním utlačovaným já. Křičeli, aby si dodali odvahu k dalšímu kroku, který je potřeba udělat… A já jsem té odvahy potřeboval opravdu hodně.

 

„Tak, potom, co sis pořádně zakřičel, necítíš se líp? Nejsi rád, že máš kamarádku, jako jsem já?“

Procházeli jsme se s Bellou po nábřeží v Lake Union Park a vychutnávali si klid dnešního večera. Bella totiž vydržel mlčet skoro pět minut, což byl u ní rekord a mohl znamenat jenom jediné – vykřičela si hlasivky, když hulákala na lidi na ulicích všechny ty nesmysly, které neměly hlavu ani patu, ale které nakonec vyvolaly na její tváři úsměv, který se mi skutečně líbil.

 „Hmm,“ zamumlal jsem neurčitě na odpověď. I tak jsem toho během poslední hodiny moc neřekl.

Bella se najednou zastavila a tím donutila zastavit i mě. Zmateně jsem se na ni podíval. Co má asi za lubem?

„Když už jsme venku, neuděláme ten závěrečný test?“ zeptala se a tentokrát jsem se lehce zamračil já. Copak chce to naše skoro rande takhle odbýt a ošidit ho? Nijak se na něj nepřipravila. Já ji nevyzvedl, jak se na nápadníka sluší. Všechny podniky už byly plné nebo zavřené…

„Nemám na to náladu,“ namítl jsem.

„Právě proto, že na to nemáš náladu, bychom to měli dokončit. Nejsi zvědavý na moje výsledky?“ zajímala se. „Jsem přesvědčená, že si povedu dobře,“ informovala mě a v jejím hlase se odrážela hrdost na ni samotnou. Nevypadala jako holka, kterou jsem potkal úplně na dně tenkrát v hotelu.

„Bello?“ oslovil jsem ji měkce a zvažoval svoje další slova. Dívce, která stála naproti mně, jiskřily oči nadšením a dětskou nedočkavostí. Bylo tak snadné se do ni v tenhle okamžik zamilovat, sevřít ji v náručí a už nikdy nepustit, ale to jsem si nemohl dovolit. „Nezamiluj se do mě. Protože já tě nebudu milovat.“

Velmi důkladně jsem sledoval každý jednotlivý úder jejího srdce, které lehce zrychlilo. Belle se do tváře nahrnula červená, a zároveň lehce vykulila oči a následně vyprskla smíchy… Nechápal jsem to.

„To je přece jasné, že… že… že se do tebe nezamiluju… To je… To je… zřejmé, že ano?“

Bella se smála, ale její smích mi nezněl upřímně. Nebyl lehký jako vánek, kdy se skutečně a upřímně něčemu zasmějete. A já se začal obávat toho, že by se do mě skutečně mohla zamilovat – hloupá na to byla dost. Což jsem však nemyslel kvůli tomu, že by se zamilovala právě do mě, ale spíš do toho, kdo jsem.

„Počkej, tohle už je součástí toho testu?“ zeptala se najednou a vypadala zaraženě. Já jenom nepatrně přikývl. Bella to možná ani neviděla, ale já už v mysli viděl ta slova, která jí řeknu a tak otestuju, jestli se skutečně stala tím, kým se stát chtěla. Není potřeba s Bellou jít do drahé restaurace, kupovat ji květiny nebo se jenom procházet po parku. Stačil mi jeden rozhovor, abych věděl, jestli jsem byl úspěšný a Bella o sobě začala přemýšlet tak, jak by měla. Sama se musí přestat v myšlenkách cítit méněcenně.

„Chodíme spolu už dlouho. Vzal jsem tě ven, protože jsem zvyklý na naše procházky. Nemůžu však zapomenout na dívku, která tu byla pře tebou. Jakkoli se snažím, nemůžu vymazat svoje vzpomínky na ni. Možná by ses mohla chovat jako ona, co říkáš? Nebude ti to vadit?“

Sledoval jsem, jak Bella pomalu zavírá oční víčka a hned na to otevírá. Dýchala zhluboka a vypadala klidná. Svou odpověď snad i promýšlela, ale i tak mě čekal šok, na který jsem nebyl připravený

„Ta žena… musel jsi ji hodně milovat,“ prohlásila trochu mdlým hlasem, jakoby vstřebávala šok z toho, co jsem jí řekl.

„Ano,“ souhlasil jsem, přesně jak si to moje vymyšlená testovací postava přála.

„Udělám to,“ zamumlala a sklopila pohled k zemi. Ve mně to hrklo. Opravdu jsem slyšel, že to udělá? „Protože tě velmi miluji, pokusím se udělat všechno co je v mých silách, abych tvou žádost splnila,“ zamumlala dodatečně a já opravdu nemohl věřit vlastním uším.

Přistoupil jsem k Belle o ty dva kroky, které nás dělily, popadl jsem ji za paže a donutil ji zvednout hlavu tak, aby se na mě podívala.

„Isabello Swanová! Tohle je to, co jsem tě učil?“ osopil jsem se na ni. „Mělas mi ukázat, že ses změnila, ale jsi stejný blázen jako předtím. Co je na tom, co jsi právě řekla, jiného?“ dožadoval jsem se odpovědi.

„Ne, já… nemůžu si pomoct,“ zašeptala a já viděl, jak se jí do očí derou slzy zoufalství. Lehce jsem povolil stisk jejich paží, abych jí náhodou neublížil a čekal, co víc dodá, protože toho měla na srdci víc. „Prosil jsi mě tak upřímně, že… Nedokázala jsem ta slova zastavit.“

„Jak dlouho plánuješ žít uspokojováním jiných?“

„Já…“ na to zavrtěla hlavou a opět ji sklopila k zemi. „Co bych měla dělat? Vždyť – když někoho miluješ, znamená to, že musíš odhodit svou hrdost…“

„Pleteš se. Láska nevyžaduje odhodit svou hrdost. Je to o ochraňování toho druhého… Takže to, cos mi tady předvedla, v budoucnu nedělej. Nevěř tak lehce lidem. Nezamiluj se tak lehce. A neodpouštěj tak lehce. Prosím… buď silnější.“

Strašně moc jsem si přál, aby si z mých slov vzala ponaučení. Vůbec se mi nelíbilo, že by po sobě měla nechat v budoucnu opět šlapat parchanty jako je Jacob Black. Zvlášť když jí nebudu nablízku, abych podobným hajzlíkům zlomil čelist nebo udělal něco horšího.

„Udělám to. Budu se snažit ještě víc,“ souhlasila a koukala na mě těma dokonale hnědýma očima, které se leskly od potlačovaných slz. V tu chvíli jsem si jenom pomyslel, že pokud by se opravdu víc snažila, nepřijala by tu žádost od Blacka. Bohužel jsem se obával, že se Bella nikdy nezmění a už jenom kvůli ní se mi proto svíralo srdce.

„To je všechno, co jsem tě mohl naučit,“ prohodil jsem, když už jsem nevěděl, jak dlouho se na ni můžu z téhle blízkosti dívat, aniž bych ji sevřel v náručí a ustoupil o pár kroků dál.

„Cože? Všechno? Nevěříš mi?“ vyjekla, ale na to už jsem nereagoval a vrátil se k autu s Bellou pěkně za zády. „Budu tvrdě pracovat! Můžu se změnit! Edwarde… pokud mi nevěříš ty, kdo bude?“

 

 

(Písnička - https://www.youtube.com/watch?v=c-fX9JMbLTU&list=RD1dlDKI_8oEA&index=7)

Ačkoli moje oči hledají toho člověka,

ačkoli moje srdce svírá bolest,

věřím, že to nebyla láska

 

Před dům jsme dorazili v kolektivním mlčení. Myslím, že všechno, co mělo být řečeno, řečeno bylo a oba jsme potřebovali trochu toho ticha, abychom si to srovnali v hlavě.

Jen co jsem však zastavil, věděl jsem, že já toho ticha potřebuju ještě o něco víc. Navíc jsem se potřeboval dostat z Belliny blízkosti, přestože mi mé srdce říkalo něco jiného. Jakákoliv myšlenka na to, že bych od ní měl teď odjet, mě ničila. Nedokázal jsem si představit, jak se budu cítit v sobotu, až si stěhováci dojedou pro mé věci a já tenhle dům a Bellinu společnost opustím napořád.

 

Jsem jen trochu osamělý.

Je to, co jsem věřil, že to bylo

Jako blázen, proč jsem si to neuvědomil?

Jako blázen, proč jsem tě nechal jít?

Jako blázen, moje srdce přetékající slzami.

Konečně mi to došlo.

Že moje láska patří pouze jí

 

„Jdi domů,“ požádal jsem ji a Bella se na mě překvapeně otočila.

„Ty nejdeš?“ zajímala se.

„Musím ještě někam zajet,“ odpověděl jsem neurčitě.

„Přijdeš pozdě?“

„Nejsem si jistý.“ Co pro někoho, kdo spánek k životu potřebuje jenom v omezené míře, znamená, že přijde pozdě? Věděl jsem, že potřebuju vyrazit z města, někam do lesů, proběhnout se a možná i něco ulovit. Srovnat si myšlenky a potom se vrátit do tohoto domu, zpět k Belle, a předstírat, že jsem jenom její kamarád, který se do ní rozhodně nemůže zamilovat.

 

Ta osoba je… jediná, kterou miluji

Ta osoba je jediná, která ukonejšila moje srdce ke spánku

Jako blázen

Konečně jsem si uvědomil

Že stále volám tuto osobu

Protože nemůžu žít svůj život bez ní

 

Isabella

Trvalo hodně dlouho, než se mi v noci podařilo usnout. Při každém sebemenším zvuku jsem sebou trhla a poslouchala, jestli se Edward náhodou nevrátil domů. Někdy v průběhu toho čekání mě však spánek přemohl, ale nebyl mi dopřán v hojné míře, jak bych si přála. V sedm ráno mě vzbudil budík, který jsem měla nastavený kvůli Galerii, ale dneska jsem se tam nechystala, takže jsem ho jenom vypnula a labužnicky se protáhla v posteli s výhledem, že se ještě tak hodinku až dvě budu jenom tak válet.

Ten plán jsem hodila za hlavu v okamžiku, kdy jsem zaslechla otvírání a zavírání dveří v domě.

Edward byl doma!

Jak nejnenápadněji to šlo, jsem se vypravila z pokoje. Cestou jsem se ještě protahovala a snažila se nějak srovnat záda – nechápu, jak jsem spala, ale musela to být vážně divoká pozice. Při jednom takovém protažení, kdy už jsem stála v otevřených dveřích z mého pokoje, jsem si všimla červené růže, která ležela na zemi.

Zmateně jsem ji zvedla a zlehka k ní přivoněla. Byla lehce povadlá, jako by tu už nějakou tu chvíli ležela bez vody a já se jenom mohla dohadovat, proč ji sem Edward dal.

„Byla tohle… byl jsi…“ začala jsem s neurčitými větami, když jsem Edwarda zahlédla vycházet z koupelny. V ruce jsem stále držela růži, takže mu zřejmě rychle došlo, na co se chci zeptat – stejně jako pokaždé. Občas jsem z něho měla pocit, jako by mi dokázal číst myšlenky.

„Nezapomeň, že tahle růže má trny,“ prohodil a já se lehce zamračila na květ v mých rukou. „Až to pochopíš, bude to znamenat, že jsi prošla mými lekcemi na výbornou,“ oznámil mi a prošel kolem mě do svého pokoje.

 

Po Edwardově odchodu do práce jsem z jeho slov a chování byla pořád tak mimo, že návrat do postele nepřipadal vůbec v úvahu. Navíc se mi hlavou honilo to, co se bude dít večer a já věděla, že to nebude nic jednoduchého. Jenom z pomyšlení na dnešní večer se mi svíral žaludek a bylo mi na zvracení. Věděla jsem, že budu lhát a podvádět někoho, kdo si to vůbec nezaslouží, ale copak jsem mohla Jacoba odmítnout?

Raději jsem se proto vydala do dílny, abych pár hodin zabila trochu produktivní činností, než jenom sebelítostí a strachem. Bylo potřeba, abych nějak pohnula s projektem dětského koutku pro Galerii. Nedostala jsem sice žádný časový limit, ale rozhodně jsem nechtěla práci nijak prodlužovat. Ideální by bylo, kdyby se mi všechno povedlo dokončit tak kolem otcova příjezdu, aby mohl jít na slavnostní otevření a mohl vidět mou práci.

Z dílny jsem se potom dostala až kolem čtvrté odpoledne, kdy jsem měla nejvyšší čas se připravit na setkání s mou ´tchýní´. Bylo to zvláštní pomyšlení. Ještě před pár týdny bych za tohle setkání dala nevím co, ale teď jsem z toho měla velmi smíšené pocity.

Umyla jsem si vlasy, abych je zbavila všeho prachu od práce, a s ručníkem v ruce jsem se vracela k sobě do pokoje, když jsem narazila na Edwarde.

„Už jsi skončil s prací?“ zajímala jsem se překvapeně. Trochu jsem doufala, že se mi podaří vyklouznout z domu dřív, než se Edward vrátí. Nechtěla jsem mu zase lhát, ale očividně tolik štěstí mít prostě nemůžu.

„Chystáš se někam?“ odpověděl mi rovněž otázkou a odložil si aktovku na pohovku.

„Vždyť jsem ti to včera říkala,“ prohodila jsem a dala se do sušení vlasů. „Kamarádka nedávno porodila. Spěchám za ní a miminkem.“ Jasně, že to sušení bylo jenom zástěrkou, abych se na něj nemusela dívat. Lhát Edwardovi rovnou do oči – tak podlá ještě nejsem. Stačí, že jsem si vymyslela tak blbou výmluvu místo toho, abych mu řekla, jak slabá a manipulovatelná jsem.

„Tak to teď nebudu zdržovat, aby ses co nejdřív vrátila,“ zamumlal a já jsem jenom tak koutkem oka zaznamenala jeho výraz ve tváři.

„Správně, žádné zdržovaní. Kamarádka se už musí divit, kde tak dlouho vězím. Už jsem u ní byla předtím, ale miminko se mi pozvracelo na tričko a trochu to schytaly i vlasy, takže jsem se musela jít převléct. Teď jsem ale skoro na odchodu, tak… se měj!“ houkla jsem za taktického ústupu do pokoje. Všechna ta slova se ze mě chrlila jako vodopád. Někde jsem slyšela, že když chce člověk úspěšně lhát, důležité jsou detaily a tak jsem se jich snažila Edwardovi předložit skutečně hodně. I tak jsem z toho ale měla špatný pocit.

 

O necelé dvě hodiny později jsem už seděla u stolu naproti Jacobově mámě. Byla to na první pohled velmi milá osůbka a svému synovi sahala sotva po ramena – byla dokonce o pár centimetrů menší než já. Bývalá paní Blacková byla stejně snědý typ jako bal Jacob, kolem očí se jí tvořily drobné vějířky vrásek, ale jinak byste jí stěží hádali čtyřicet – vypadala neskutečně mladě a pořád se na mě usmívala.

To já ji byla schopna snad jenom pozdravit mezi dveřmi, když nám otevřela. Od té chvíle jsem se vší silou vyhýbala jejímu pohledu. Měla jsem dojem, že musí co nevidět odhalit nějaký podvod.

„Jsem ráda, že ti tak chutná. Trochu jsem se obávala, že budeš vybíravá, když si ta kurátorka,“ prohlásila a já jenom nepatrně pokývala hlavou a nacpala si do pusy další sousto. Tohle byla účinná metoda, jak se vyhnout jakékoliv konverzaci. Všechno jsem to nechala na Jacobovi.

„Ale mami, nemusela ses obávat. Rose, když se před ni postaví dobré jídlo, na všechno ostatní zapomene,“ obhajoval můj apetit můj dokonalý manžel. Jen co jsem pomyslela na tohle slovní spojení, jídlo se mi na malý okamžik vzpříčilo v krku a já měla co dělat, abych ho dokázala polknout a nerozkašlala se.

„To je dobře. Říká se, že lidé, kteří nejsou vybíraví, tak dobře vycházejí s ostatními,“ pochvalovala si paní Blacková a já cítila, že rudnu až za ušima. „Ty toho asi moc nenamluvíš, co, Rose? Kromě „dobrý den“ když jsi přišla dovnitř, jsi od té doby nic neřekla.“

Jasně, že si mé mlčenlivosti musela všimnout. Nepostřehl by ji jedině hluchý a to by navíc musel být ještě slepý – znakovou řeč jsem neuměla a myslím, že i přes ni by byl ten hluchý člověk schopen poznat, že něco předstírám.

V tu chvíli se mi podařilo dojíst salát a paní Blacková se okamžitě zvedla, aby mi v kuchyni doplnila misku.

Jacob toho samozřejmě využil a zamračeně se na mě otočil.

„Nemůžeš mluvit? Nepřijde ti to vůbec divné tu jenom tak sedět a jíst?“

„Já jsem měla dojem, že jsi mě sem přivedl na večeři,“ namítla jsem a pohodila přitom rameny. Měla jsem na něj zlost. Tohle bylo daleko horší, než jsem si to prve představovala. Vlastně – já si přece zakázala, cokoliv si představovat, jinak bych sem vůbec nepřišla. A teď jsem si jenom dokázala, že jsem sem vážně chodit neměla.

„I tak…“

„Je to lahodné, že ano?“ skočila mu do řeči jeho máma, která se vrátila z kuchyně a okamžitě si sedla opět naproti mně. „Doufám, že si po večeři trochu promluvíme. Chci vědět, jak se s mým chlapcem seznámila. Jak tě požádal o ruku… No prostě všechno, od začátku do konce. Jsem neskutečně zvědavá!“ rozplývala se a mě v tu chvíli skutečně zaskočilo.

Dalo se čekat, že k podobnému tématu se během večera dostaneme, ale já na to nebyla připravená. Copak bych mohla téhle milé paní říct, za jakých okolností se Jake s Rose skutečně poznali a co předcházelo jejich svatbě? Udělat ze sebe – tedy vlastně z Rose – neskutečnou mrchu, která kamarádce přebrala přítele? Ne, to nešlo. Když už bych mluvila, musela bych si vymyslet nějakou adekvátní lež.

„Mami, neboj se, všechno ti to povyprávím. Rose byla vždycky trošku introvert, takže toho moc nenamluví,“ obhajoval mou mlčenlivost Jacob a já se na svou tchýni jenom nesměle usmála. Hned na to jsem se omluvila, že si musím odskočit.

Co tady děláš? Jsi opravdu ubohá, Isabello Swanová!

Přesně tohle mi běželo hlavou, když jsem pozorovala sama sebe v koupelně v zrcadle. Měla jsem obrovskou chuť se tam nevracet. Prostě nějak proklouznout na chodbu a vypadnout z tohohle dokonale zařízeného bytu. Určitě to byla práce designera a já jsem dobrou práci ocenit skutečně dokázala – přece jenom profesionální deformace. Jasně jsem při vstupu do bytu poznala, že se tady někdo zabývá feng shui.

Nakonec jsem si ale dodala odvahy na druhé kolo a vydala se do obývacího pokoje, kam se už Jacob se svou mámou přesunuli. Večeře byla u konce a teď bylo na řadě to povídání, na které se paní Blacková tak těšila. Já však měla pocit, že asi brzy omdlím. Jídlo mi v žaludku ztěžklo a špatně se mi dýchalo.

Před vstupem do místnosti jsem však zaslechla kousek rozhovoru, který spolu vedli.

„Slyšela jsem, že jsi chtěl s tím mladým Cullenem vyřešit nějaký spor. Jak to dopadlo? Jednalo se o ten projekt nové Galerie?“ zajímala se paní Blacková

„Samozřejmě, že bych to rád udělal. Ale táta byl, jako obvykle, o krok přede mnou. To je celý on,“ povzdechl si Jacob a já našpicovala uši ještě o něco důkladněji. Normálně podobné věci nedělám, ale oni se tady bavili o Edwardovi a to jsem si nemohla nechat ujít.

„Co zase tvůj otec provedl?“

„Šel za Marcusem Volturi a promluvil si s ním. Nějak se mu podařilo nakukat mu, aby změnil podmínky veřejné soutěže a tím de facto zabránil Edwardovi v účasti.“

„To je opravdu škoda. Ale na druhou stranu jsem ráda, že se to s ním snažíš dát do pořádku. Trochu jsem se obávala, že se ten dlouhotrvající spor mezi našimi rodinami dotkne i vaší generace.“ Netušila jsem, o čem se to baví, ale pochopila jsem, že Jacobova a Edwardova rodina se musí znát už z minulosti a ta jejich současná nevraživost je tu už roky.

 

V devět jsem byla doma. Jacob mě vysadil před domem, ale ještě před naším rozloučením jsem mu vrátila brož, kterou mi jeho matka vnutila v domnění, že ji dává své snaše. Copak já – takový podvodník – jsem si něco podobného zasloužila? Ta brož by mi každý den připomínala, s čím jsem byla ochotná souhlasit. A to byl druhým důvod, proč jsem ji Jakeovi vrátila, přestože trval na tom, abych si ji nechala.

Jen co jsem pak za sebou zabouchla vrata do dvora, rozběhla jsem se do koupelny a během okamžiku jsem dávila do záchodové mísy. Všechny ty pocity z dnešního večera se, vyplavily na povrch a zkombinovaly se s tím množstvím jídla, které jsem do sebe ten večer narvala.

 „Bello? Co se stalo? Je ti špatně?“ ozval se za mými zády Edwardův hlas a já jen mávla párkrát naprázdno rukou, abych mu dala na vědomí, že má zmizet. Tohle nebyl okamžik, kdy bych si přála jakékoliv diváky. „Neměla jsi náhodou večeřet u tchýně?“ zajímal se a já v tu chvíli vůbec nepřemýšlela nad tím, jak zjistil, kde jsem byla nebo co jsem tam dělala.

Vnímala jsem, jak došel až ke mně a sedl si na okraj vany. Hned na to jsem ucítila jeho ruku na mých zádech, jak mě po nich opatrně krouživými pohyby hladí, zatímco já jsem se snažila zbavit své tělo posledních zbytků dnešní večeře.

 

S vyčištěnými zuby a žaludkem stále tak trochu na vodě jsem se usadila v obýváku na pohovku. Edward byl celou dobu se mnou, přestože jsem se neskutečně styděla a nedokázala se mu podívat do očí.

„Snědla jsem snad všechno, co se naservírovalo na stůl. Prostě jsem se přejedla a mému žaludku se to nezamlouvalo,“ prohodila jsem a napila se vody.

„Měla by sis jít lehnout a trochu si odpočinout,“ navrhl. Já místo toho odložila sklenici na konferenční stolek a vydala se k malé skřínce pod televizí. Už od mého dětství to bylo místo, kam maminka dávala šitíčko a já teď potřebovala pořádnou jehlu. Výhodou toho, že se váš otec zabývá japonskou architekturou a kulturou je to, že se toho hodně naučíte o všem, co tato země přináší. Kromě oblíbeného jídla jsem například ovládala pár znalostí z akupresury a tak jsem přesně věděla, co mi pomůže rychleji, než spánek.

„Edwarde? Myslíš že… Pomohl bys mi píchnout se do prstu? Pořád mi není úplně dobře, ale tohle mi pomůže,“ požádala jsem svého spolubydlícího, který se však na mou žádost netvářil zrovna dobře. Jeho obličej se zkřivil a mě napadlo, jestli třeba nemá něco proti krvi. Nebo se mu jenom nelíbila představa, že by mi měl někam úmyslně vrazit jehlu?

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ prohlásil.

„Je to opravdu snadné. Prostě musíš píchnout jehlu přesně sem,“ instruovala jsem ho a ukázala na něj palec na levé ruce.  

„Jestli je to tak snadné, měla bys to udělat sama,“ namítl.

„No to je… Ale je trošku děsivý dělat si to sama.“ Úmyslně si vrazit jehlu do prstu? Copak jsem nějaký masochista? Bolest z toho mě netrápila, na spoustu úrazů, kdy mi tekla krev, jsem byla zvyklá, ale většinou se samozřejmě jednalo o nehody. Dělat tohle úmyslně… brrr. Úplně jsem se nad tou myšlenkou musela oklepat.

„Neudělám to.“ Edward však trval na tom, že ze sebe udělá bábovku a nechá mě trpět.

„No tak, Edwarde!“ věděla jsem, že ho musím jenom trochu vyhecovat. Většinou stačilo pořádně naléhat a Edward se podřídil. Stejně jako posledně v autě, kdy jsem po něm chtěla, aby se uvolnil tím křikem. Možná mu moje prosby nakonec přišly otravné a tak nakonec udělal, o co jsem ho žádala, ale to bylo vedlejší. Prostě to udělal a tečka. Teď jsem ho musela přesvědčit k tomu, aby mi bodl jehlu do palce.

„Fajn,“ povzdechl si a já v duchu zajásala. „Přesně sem?“ zajímal se a ukázal na špičku palce.

„Ne, na tohle místo,“ namítla jsem a ukázala o kousek níž. Edward se pak ještě jednou ujistil, že je to skutečně správné místo a já jenom zavřela oči, abych to neviděla. Doufala jsem, že to budu mít co nevidět za sebou. A že to nebude moc bolet…

Ó jak moc jsem je spletla.

„Jau!“ vykřikla jsem a ucukla s rukou pryč. „Měl jsi v úmyslu propíchnout mi ten prst skrz?“ zeptala jsem se a už si prst obalila připraveným kapesníkem, aby se do něj mohla vsáknout krev. K mému překvapení jí bylo opravdu hodně.

„Udělal… udělal jsem to dobře?“ zajímal se opatrně a já konečně odtrhla pohled od mého krvácejícího prstu. Edward seděl vedle mě v podivně strnulé pozici. Dýchal velmi měkce a nepřestával sledovat mou ruku. Podezření, že má problémy s tekoucí krví, se mi začínaly potvrzovat. Teď abych se obávala, jestli mi tu nezkolabuje. Panebože – to musí být všichni chlapi tak neuvěřitelně namyšlení, že nepřiznají nějakou svou slabost? Kdyby mi dopředu řekl, že mu pohled na krev nedělá dobře, tak bych ho o něco podobného nežádala.

„Ano.“

„Teď už je ti lépe, že ano?“ Edwardův hlas zněl opravdu divně. Důkladně jsem si ho prohlédla, jestli náhodou nezbělá víc, než je u něj přirozené, nebo jestli se mu neorosí čelo, stejně jako jsem to viděla u lidí, kterým se udělá náhle nevolno. Žádné podobné příznaky jsem však neviděla. Jenom tu podivnou ztuhlost.

„Ano, už je mi opravdu lépe. Moc děkuju,“ šeptla jsem a vstala, abych mohla jít vyhodit ten zakrvácený kapesník. Na prstu už se mi vytvořila jenom drobná kapička krve, tak jsem si palec strčila do pusy. V tu samou chvíli jsem si rovněž vzpomněla, že jsem se Edwarda na něco chtěla zeptat.

„Hmm, Edwarde?“ obrátila jsem se k němu a zahlédla ho, jak schovává šitíčko na své místo. „Tvůj a Jacobův otec se znali?“

„Jak to víš?“ zeptal se a podmračeně se na mě díval. Že bych narazila na nějaké citlivé téma?

„Tak… Najednou jsem si vzpomněla… Myslím, že o tom někdy v minulosti Jacob mluvil.“ Snažila jsem se to zahrát do autu, ale stejně jsem měla dojem, že mě Edward už dávno prokoukl, přestože to nedává tak úplně najevo.

„Co ti řekl?“ Tak chladný tón jsem u Edwarda ještě nezaznamenala.

„Nevím nic konkrétního,“ namítla jsem a přemýšlela, jak tohle téma co nejdříve smést ze stolu. Nechtěla jsem Edwarda nějak naštvat, když ještě před okamžikem přemohl svou fóbii z krve a pomohl mi.

„Máš pravdu. Naši otcové se znali. I přes všechny rozdíly, které mezi nimi byly, se z nich stali dobří přátelé. Pracovali na pár společných projektech. Poté však Billy Black udělal něco, co dělat neměl a… přátelství skončilo.“

„Proto říkáš, že na sebe musíš být přísnější?“ zeptala jsem se opatrně, protože to, co se odehrálo mezi Edwardovým a Jacobovým otcem, mělo jistě něco společného s jejich projekty. Neznala jsem Billyho Blacka osobně, ale vzhledem k tomu, co mi o něm sem tam Jacob řekl, jsem si ho nevykreslovala jako kdovíjak slušného muže. Určitě musel pana Cullena nějak podrazit. Na to, abych vyzvídal podrobnosti událostí minulých, mi však stačil jeden pohled na Edwarda a já si to hned rozmyslela.

„K čemu to je? I když se snažím, abych udržel krok, tak se mi to nedaří,“ prohodil Edward a mě se nad tím, jak ztrhaně zněl jeho hlas, sevřelo srdce.

„Nevzdávej to!“ snažila jsem se ho povzbudit. Přestože jsem sama pro sebe neměla moc optimismu, pro ty ostatní jsem ho dokázala najít hromadu. Hlavně pro ty, kdo ho potřebovali. „To nejsi ty. Takového tě neznám. Neříkej mi, že ti nevadí, jak s tebou manipulují a kladou ti klacky pod nohy. Ten projekt jsi jistě mohl získat…“

„Jak… ses o tom dozvěděla?“

„No…“ V tu chvíli se na mě Edward zamračil a já se začervenala – už to tu bylo zase, to moje slůvko „No“. „Slyšela jsem nějaké lidi, jak si o tom povídají v Galerii. Říkali to v souvislostmi k intrikám, které Jacobův otec kuje.“

Fajn, jsem strašná osoba, ale já se nemohla přiznat, že jsem byla na večeři u Jacobovy mámy. A proto jsem lhala a lhala, až se mi od pusy prášilo. Divila jsem se, že mě Edward už dávno nezarazil. S jeho postřehy už si jistě musel všimnout spousty nesrovnalostí v tom, co jsem říkala.

„Měla bys jí do postele. O tomhle se teď stejně nehodlám bavit,“ namítl Edward a chystal se odejít do svého pokoje.

„Edwarde? Promiň, že jsem s podobným tématem začínala. Omlouvám se. Teď pojď se mnou do kuchyně, něco dobrého ti uvařím. Už jsem ti nejméně jednou říkala, že i když je všechno kolem tebe únavné a nespravedlivé, když budeš sedět před stolem plným jídla, budeš myslet jenom na to, že všechno nakonec bude dobré. Získáš z toho jídla sílu. Ucítíš, jak se ti vrací energie…“

Na jídlo jsem neměla nejmenší pomyšlení, ale byl to takový můj malý rituál a nejednou jsem se to Edwardovi snažila vysvětlit. Když uvidí na svém životě něco pozitivního, určitě se dokáže popasovat i s tím dalším.

„Místo toho, abys mi vařila, bys sama měla začít tím, že nesníš všechno, co ti přijde pod ruku,“ odvětil kysele a já v té poznámce spatřila jiskřičku toho dobře známého Edwarda-bručouna.

 

Vypravěč

Rose byla plně odhodlána pomoct Edwardovi získat projekt pro Galerii. Stále nevěřila Bellině povídačce o tom, že je to gay. Vždyť ten muž ji přitahoval, stačilo tedy, aby mu pomohla se získáním projektu, a on jí bude natolik vděčný, že jí padne k nohám.

Přesně s těmito myšlenkami poslala ještě ten večer Edwardovi adresu na které se Aro bude během těchto dvou dnů zdržovat. Po hádce s Marcusem se potřeboval uklidnit a to nejčastěji dělal na Whidbeyho ostrově, kde měl chatu s výhledem na záliv a kde mohl v klidu rozjímat případně i rybařit.

„Doufám, že tohle vyjde,“ pomyslela si Rose, když se balila, aby mohla konečně vyrazit domů.

Edward však nad využitím podobné pomocné ruky dost váhal. Celou noc strávil přemýšlením o tom, jestli by to bylo vhodné. Vždyť by se nechoval o nic lépe než Billy Black. Nad ránem však učinil rozhodnutí, že je to stejně jedno, nasedl do auta a vyrazil směrem k ostrovu.

 

„Zkoušel jste někdy rybařit?“ zeptal se Aro ve chvíli, kdy zahlédl Edwarda postávat kousek od místa, kde měl sám umístěnou rybářskou stoličku. Byl rád, že Edward dorazil, přestože by to v tu chvíli nikomu nepřiznal.

„Ne,“ odvětil mu Edward upřímně. Rybaření nebyl druh lovu, kterému by se aktivně věnoval. Na polovičního upíra to bylo moc námahy a minimum potěšení.

„Tak si vezměte prut a zkuste to. Není na tom nic složitého. Je to jenom o trpělivosti,“ informoval ho Aro a Edward tedy k němu přistoupil a přijal prut s návnadou. Přidřepl si vedle Ara a nahodil. Chvíli jenom tak pozoroval vodu kousek pod nimi a zvažoval, o čem by se vlastně měl s Arem bavit. Ten však jeho dilema v okamžiku vyřešil.

„Proč… nemluvíte o tom projektu pro Galerii? To je přece důvod, proč jste sem přijel, ne?“ Arovi to bylo více-méně jasné, už v okamžiku, kdy Edwarda zahlédl, ale chtěl to mít potvrzeno, přestože ho to bolelo. Ten mladík po jeho boku mu byl neskutečně sympatický.

„Právě teď přehodnocuji důvody, proč jsem sem přijel. Myslím, že pro tuhle chvíli mi bude stačit, pokud se z nás dvou stanou přátelé,“ navrhl najednou Edward, kterému najednou bylo zle sám ze sebe, že se rozhodl pro tohle nečestné jednání. Snažil se to proto napravit aspoň teď.

Tahle informace Ara překvapila, ale pouze v tom dobrém slova smyslu. S Edwardem se již párkrát setkal a vždy měl z jejich společných rozhovorů zvláštní pocit. Na paměti se mu vynořila vzpomínka, kdy se byl najíst v restauraci a narazil tam na slečnu Swanovou ve společnosti právě tohoto mladíka. Fakt, že je Edward gay, byl pro něj šokující. Aro však nepatřil k lidem, kteří by ostatní odsuzovali kvůli maličkostem, a měl k tomu dost dobrý důvod.

„Už jste někdy… přiznal svoji lásku? Já jsem to za celou dobu, co žiju, udělal jenom jednou,“ přiznal se Aro a doufal, že Edwarda na tohle téma rozpovídá trochu víc. Všiml si, že Edwardovi tohle téma trochu vadí a hlavně že se za něj stydí. Aro chtěl Edwardovi dokázat, že se není za co stydět.

„Ne, zatím ne,“ odpověděl mu Edward upřímně a dál pozoroval vodu a její klidný pohyb.

„Moje láska chodila na univerzitu,“ přiznal Aro.

„Jak to dopadlo?“ obrátil se k němu Edward se zvědavostí, která nešla přehlédnout.

„Ta osoba pracovala v univerzitní knihovně na zkrácený úvazek. Nebyl den, kdy bych tam nechodil… což bylo velmi podezřelé a musel jsem se tedy přiznat ke svým citům. Netrvalo to potom moc dlouho a oba jsme se zamilovali. Chodili jsme spolu a nakonec se rozešli. Není to kdoví jak zajímavý příběh, že ano?“ prohodil a v myšlenkách se vracel do svých studentských let, které měl dávno za sebou. Stále však nemohl tak úplně zapomenout. Copak člověk dokáže zapomenout na svou první opravdovou lásku?

„Proč jste se rozešli?“ vyzvídal Edward.

„Někdy může být ničitelem vztahu i přemíra lásky. Napadlo vás to někdy? Já kvůli tomu navrhl rozchod a všechno co mi po mé lásce zbylo je jeden hedvábný kapesník, který jsem dostal dárkem.“

 

Den v Arově společnosti byl pro Edwarda neskutečně přínosným. Spřátelil se s ředitelem galerie a zároveň si mohl při rybaření, které následně probíhalo v tichosti, utřídit myšlenky. Jen co pak dorazil domů, usadil se vedle Belly na terase a společně sledovali hvězdy nad jejich hlavami.

„Tenhle výhled mi bude chybět,“ prohlásil, a přestože se díval na hvězdy, měl toho na mysli daleko víc.

„V tom případě, jediné co musíš udělat je, že tu zůstaneš co nejdéle,“ odvětila mu Bella a rovněž pozorovala hvězdy, zahloubaná do vlastních myšlenek. Bylo toho hodně, co se jí honilo hlavou a co se bála vyslovit. Nejvíc se strachovala toho, že přijde den, kdy se Edward odstěhuje a ona ho tak ztratí. Stále se snažila potlačit své city k muži po jejím boku, ale jasně vnímala, že ho má raději, než by měla jako správná kamarádka mít. Už dávno před tím polibkem si ho oblíbila a nakonec ta pusa jenom rozvířila všechno, co uvnitř ní pouze spalo.

 

Aro se ve své chatě nakonec nezdržel vůbec tak dlouho jak předpokládal. Rozhovor s Edwardem mu pozvedl náladu a připravil ho k tomu, aby zabojoval o to, co by sám chtěl. Musel se Marcusovi postavit i kdyby riskoval, že spolu už víckrát nepromluví. Aro nechápal, jak může být Marcus tak omezený, co se týkalo umění, když zrovna oni dva na něm vydělávali. Nevěděl, proč chce jeho strýc bránit vzestupu nových umělců a dává přednost pouze těm zavedeným, kteří už o svou kreativitu a zajímavost dávno přišli.

Proto hned další den těsně nad ránem vyrazil zpět do Seattlu. Zastavil se v Galerii, aby se ještě jednou podíval po všech těch hodnotných dílech, které zde našly domov a kroky ho nějakým neznámým způsobem zavedly rovnou před místnost, která za pár týdnů bude sloužit jako dětský koutek.

„Zdravím vás, slečno Swanová,“ usmál se na Bellu a zvědavě si prohlížel plánky, které měla před sebou položené.

„Co vás sem přivádí, pane Volturi?“ zajímala se Bella.

„Chtěl jsem se s vámi rozloučit, je docela možné, že už se v těchto prostorách dlouho pohybovat nebudu. Rovněž jsem byl zařídit všechno potřebné, abyste tento projekt mohla dokončit bez nějakých komplikací,“ informoval ji a Bella se jenom nepatrně zamračila. Nechápala význam jeho slov, ačkoliv něco jí říkalo, že…

„To jestli zůstanete na pozici ředitele, asi nějak souvisí s tou architektonickou soutěží, nemám pravdu?“

„Ano. Rozhodl jsem se, že se postavím svému strýci a docela mě to trápí,“ přiznal se Aro a přemýšlel, jak bude jeho život vypadat, když se jeho snaha nezdaří a on se tak dobrovolně odstřihne od posledního člena své rodiny. V tuhle chvíli si to nedokázal představit, a proto doufal, že si strýc dá říct a pravidla soutěže přece jenom upraví.

„Nejste jediný, kdo se kvůli nové galerii trápí,“ zamumlala Bella a vzpomněla si na Edwarda. Tak moc o ten projekt stál. Tak moc chtěl dokázat sám sobě, že je lepší než Jacobův otec. Tak moc…

„Předpokládám, že mluvíte o panu Cullenovi, slečno Swanová,“ odvětil Aro a Bella přikývla. „On je částečně důvodem, proč to dělám. Jeho práce je zajímavá a byl bych rád, aby dostal šanci. Mladí talentovaní lidé se zaslouží, aby je ostatní podporovali, nemyslíte?“

„Pokud se vám váš plán podaří, Edward bude pracovat velmi usilovně, tím jsem si jistá,“ přitakala Bella.

„Tak mi držte pěsti, jdu kvůli tomu dát všanc své ředitelské místo,“ usmál se na ni se špatně skrývanou obavou Aro a vydal se směrem k podzemním garážím, aby mohl konečně navštívit svého strýce.

Bella sledovala jeho odchod a jen co jí jeho záda zmizela z dohledu, vyrazila opačným směrem k hlavnímu východu z budovy. Už se nemohla dočkat, až řekne Edwardovi novinky. Pevně věřila tomu, že se to Arovi podaří a Edward dostane příležitost ukázat, co všechno v něm je. Navíc chtěla vidět jeho šťastný výraz, až mu to řekne. Poslední dobou se jí zdál velmi utrápený a bylo jenom málo příležitostí, kdy jeho obličej prozářil úsměv byť jenom na kratičkou chviličku.

Když opouštěla budovu, ani si nevšimla, že po schodišti směrem od kanceláří právě schází Jacob se svým otcem a asistentem. Ti tři si jí však všimli okamžitě, jelikož její rychlá chůze nezapadala do poklidného tempa, které vládlo v galerii.

„Nebyla to ta holka, která překazila tvou svatbu?“ zeptal se Billy a nespouštěl zrak z Belly, která právě procházela turniketem u vchodu.

„Ano, otče, byla to Bella,“ souhlasil Jacob a přemýšlel, co tady asi mohla dělat. Tu samou otázku si samozřejmě kladl i Billy, jelikož opět dedukoval nad možnostmi, jak si pojistit vítězství v soutěži. Pokud se ta holka nacházela v Galerii, mohlo to pro něj znamenat jisté komplikace. Což znamenalo, že nejprve potřeboval zjistit, proč tu vlastně byla.

 Billy se obrátil na Embryho a okamžitě ho zaúkoloval, aby zjistil, co tady slečna Isabella pohledávala.

„Už můžeme vyrazit zpět do kanceláře? Říkal jsem ti, že nemá smysl jezdit do Galerii bez toho, abychom měli domluvenou schůzku. Takhle to byla zbytečná ztráta času,“ stěžoval si mezi tím Jacob.

„Považuješ za ztrátu času to, že jsme chtěli s ředitelem galerii probrat naše plány? Ten koncept je potřeba ještě doladit a jeho názor by mohl být velmi prospěšný… Mám takový dojem, že jsi ještě nepochopil, jak tenhle byznys funguje,“ zavrčel Billy na Jacoba a opět se v něm ozýval jeho vnitřní vlk. Ten kluk byl pro něj naprosté zklamání. Měl by ho zřejmě poslat někam do světa. Někam, kde by se pohybovalo velké množství upírů, aby konečně odhalil své vnitřní dědictví. Už odmalička na to byl připravován, ale nikdy mu nedošlo, že pod všemi těmi příběhy se skrývá skutečná pravda.

Z myšlenek nad tím, kam by měl Billy Jacoba poslat, aby se tam setkal se skutečnými upíry – jelikož Elizabeth Masenová si dávala skutečně dobrý pozor, aby se v jejich společnosti neobjevila – byl vytržen příchodem Embryho, který už z dálky hlásal, že na to přišel.

„Slečna Isabella Swanová je dcerou profesora Charlieho Swana. Ředitel po ní chce, aby navrhla dětský koutek a speciálně ji sem pozval.“ Embry ze sebe sypal slova a během toho se snažil nadechnout, protože velmi pospíchal, aby svému šéfovi splnil přání.

„Co? Čí dcera to je?“ Billy myslel, že se přeslechl. To nemohla být pravda.

„Isabella Swanová je dcera profesora Charlieho Swana,“ odvětil Embry na dotaz a konečně to znělo normálně, když měl v plicích dostatek kyslíku.

 Billy se po těch slovech obrátil na svého nezdárného syna. Cítil, jak se začíná třást, ale věděl, že není v situaci, kdy by se mohl proměnit. Zlost v něm vřela a Jacob to cítil – bylo to, jako by se do něj opřel mohutný poryv větru. Najednou mu přišlo, jako by byl jeho otec aspoň o deset centimetrů větší, což byla naprostá pitomost, ale bylo to tak. Otcova zloba z něho dělala obávaného protivníka.

„Tys odkopl dceru Charlieho Swana a chtěl sis vzít někoho, kdo nic neznamená?“ V tu chvíli byla Rosalie Haleová jakožto cenná spojka pro Galerii zapomenuta. Nikdo nemohl být v tu chvílí méněcennější než právě ona.

„A co s tím?“ zeptal se s obavou Jacob.

„Víš ty, kdo je Charlie Swan? Je to legenda mezi legendami ve stavebním oboru. A ty sis dovolil odkopnout dceru této legendy?!“ Isabella Swanová – holka, jejíž jméno bylo pro Billyho Blacka ze začátku takřka nevyslovitelné – najednou získala pozici trofeje, kterou je nutné získat. Charlie Swan je špička v oboru, zvou si ho přední univerzity celého světa, aby u nich přednášel. Všichni si váží jeho názoru. A mít někoho takového na své straně by bylo pro Black Construction skvělé.

Billy najednou přesně viděl, kudy se bude ubírat jeho další cesta a co je potřeba podniknout, aby svého cíle dosáhl. Kdyby jenom Bella tušila, co všechno si pro ni přichystal, jestli by se někam schovala. Pro obyčejného člověka představoval Billy Black těžké soupeře, ale stejně tak nepříjemné bylo, když o vás projevil zájem. A to měla Bella teprve poznat.

 

Bella byla na cestě do Edwardovy firmy, kde právě probíhala podivná a lehce znepokojující konverzace mezi Garrettem a Emmettem.

„Co to máš na sobě?“ zajímal se Garrett, když to ráno poprvé spatřil Emmetta vejít do kanceláře. On jako jediný byl v kanceláři vlastně pořád a byl něco jako holka pro všechno. Měl pramalé zkušenosti s vlastní tvorbou a tak Edward raději všechno nechával na Demetrim s Jane nebo na Emmettovi, který se pasoval na jeho pravou ruku.

„Cože?“ podivil se jeho otázce Emmett ale jenom do okamžiku, než se podíval na Garretta a spatřil ho v naprosto stejném tričku, jako měl on sám. „Spíš mi řekni, co to máš na sobě ty?!“

„Koupil jsem si ho, protože ho má Edward taky. Kate má ráda Edwarda a tak jsem se rozhodl, že si pořídím pár kousků, které rovněž nosí. Třeba se tak Kate víc zalíbím,“ informoval ho Garrett, ale Emmettovi se to vůbec nelíbilo. Copak můžou celý den chodit ve stejném tričku? Vypadá to, jako by snad patřili k sobě. To přece nejde! Tohle bylo normální módní tričko, být tam logo firmy, bylo by to o něčem jiném.

„Měl by sis ho sundat, takhle Kate nikdy nezískáš,“ namítl Emmett.

„Co ty o tom víš? Taky z nějakého důvodu kopíruješ Edwardův styl oblékání,“ odsekl mu Garrett naštvaně.

„U mě je to něco jiného. Můj vztah s Edwardem… hmm, má tajnou stánku, o které nic nevíš.“ Tím Emmett samozřejmě narážel na tajnosti ohledně jejich rádoby vztahu, který předstírali před Bellou, o čemž však Garrett neměl nejmenší potuchy.

„Tajnou stránku, no to se podívejme…“

„Raději toho nechej a dej se do práce. Musíme začít dělat na něčem jiném. S galerií to nedopadlo zrovna nejlépe a chce to získat nějaký nový zajímavý projekt.“ Tohle úkolování Emmetta nehorázně bavilo. Líbilo se mu, že má ve firmě nad někým moc, přestože mu Garrett neustále odsekával a nechtěl se mu podřídit hned napoprvé. Pokaždé ale pochopil, za koho se Edward první postaví, pokud bude problém.

„Opravdu už není žádná naděje, jak se zúčastnit té soutěže?“

„Právě jsem se to pokoušel najít na webovce, ale už je nedostupná. Vypadá to, že všichni, co měli o projekt zájem, nejsou moc nadšení. Kdo by taky byl, jediným možným účastníkem, kterého nevyřadili, byl Black Construction,“ brblal Emmett a nespokojeně se mračil na monitor. Po pár minutách to vzdal a začal zkoumat na mapách území, kde by se měl nacházet objekt, který ho bude následujících pár měsíců život.

„Dáš si kávu?“ navrhl po chvíli Garrett

„Jasně, trocha toho kofeinu se po ránu hodí,“ souhlasil Emmett a dál studoval mapové podklady Floridy. Už se nemohl dočkat, až se tam vypraví a bude moct řídit rekonstrukci. To jak jeho návrh bude povstávat z kreslené podoby do skutečné, bylo něco, co se nedalo jenom tak popsat. Ten pocit byl jedinečný. „Sakra!“ vykřikl najednou. „Vylil jsi na mě kafe! Copak musíš být tak nešikovný?“ hulákal na Garretta a snažil se nějak osušit tu hnědou kávovou skvrnu, která se mu skvěla na tričku.

„Teď už si to tričko sundat musíš,“ informoval ho Garrett naprosto klidně a Emmett se na něj podíval pohledem vraha. Ten mizera to udělal schválně!

„Ale kdepak, tričko si vyčistím, usuším a budu ho mít celý den na sobě,“ odvětil mrzutě Emmette. Jediné pozitivum toho dne bylo to, že neměl domluvenou žádnou schůzku s klienty, jinak by musel Garretta opravdu zabít.

„Sundej si to tričko,“ rozkázal Emmettovi zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře, a do kanceláře vešla Bella.

„Bello? Co ty tady děláš?“ podivil se Emmett, jen co malou brunetku spatřil ve dveřích. Ta však byla šokovaná daleko víc, než muž, který ji oslovil.

„Neříkejte mi, že… vy dva…“ Vzhledem ke spoustě náhodám, které Bella už s těmito muži zažila, nebylo zase až s takovým podivem, k jakému závěru došla, když spatřila Garretta, jak se snaží Emmetta dostat z trička. „Opravdu jsi mě zklamal, Emmette,“ prohlásila a vydala se za Edwardem, kterému samozřejmě její příchod nemohl ujít, stejně tak jako hádka, která se odehrávala vedle ještě předtím.

„Tak to není, Bello,“ bránil se Emmett, když společně vešli za Edwardem.

„Co se děje?“ zajímal se jako obyčejný člověk, který nemá vůbec potuchu o tom, co se děje za zdmi místnosti. Občas ho ta hra unavovala, ale nakonec – vybral si to sám a bylo potřeba, aby se přizpůsobil pravidlům.

„Bella, ona… špatně pochopila můj vztah s Garrettem. Ty víš, že jsi pro mě jediný,“ lísal se Emmett a kvůli Belle nepřestával předstírat, že patří k Edwardovi jako jeho druhá polovička.

„Vypadni,“ zabručel Edward a vyhodil Emmetta z kanceláře.

„Dobrá práce,“ pochválila ho Bella. „Takovému sprostému kurevníkovi bys neměl tak snadno odpustit.“

„Nikdy jsme spolu nechodili,“ odsekl jí podrážděně Edward. Vůbec na podobné dohady neměl náladu. „Od začátku se pleteš,“ dodal. Chvíli před jejím příchodem totiž zvažoval, že by měl vyjít s pravdou ven, když už se měl zítra odstěhovat.

„Co?“ podivila se Bella. Copak si tu jejich vzájemnou náklonost vyložila špatně?

„Já vlastně nejsem g… g… g…“ Ani teď to Edward nedokázal vyslovit a to už si myslel, že je s tím nějak vnitřně smířen. Navíc se na dveře kanceláře začal znovu dobývat Emmett.

„Víš co, to je jedno. Svůj vztah s Emmettem si musíš vyřešit sám, já jsem dorazila kvůli něčemu jinému. Před chvíli jsem totiž mluvila s Arem. Ten projekt pro galerii možná dopadne dobře, takže se nemáš bát. Řekl mi, že dá dokonce v sázku svoji pozici. A když už dělá něco podobného, znamená to, že to vyhraje, že jo?“

„Stačilo mi kvůli tomu jenom zavolat,“ prohodil Edward, ale Belli rozzářený obličej plný naděje se mu samozřejmě naboural do postoje a na tváři se mu objevil úsměv. Měl radost, že jí dneska viděl už teď. Najednou si nedokázal představit, že by ji měl zítra vidět naposledy.

„Chtěla jsem vidět tvůj šťastný obličej. Věděla jsem, že ti ta zpráva udělá radost,“ prohodila spokojeně a usmála se ještě o trošičku víc. Edward její gesto napodobil a skutečně vřele se na ni usmál.

 

Ten úsměv mu na tváři neměl vydržet moc dlouho. A vždycky za ty nepříjemnosti může náhoda. Nebylo tomu jinak ani teď. Billy jen z Galerie rovnou do své kanceláře, aby si mohl naplánovat své další kroky, které bude muset podniknout v souvislosti s Isabellou Swanovou a Jacoba nechal stát před vchodem jako solný sloup.

Tam na něj také narazil Paul, jeho dávný kamarád a spolužák ze střední školy. „Jacobe? Páni, jak už je to dlouho?“

„Paule, rád tě vidím. Slyšel jsem, že jsi přijel do Seattlu. Říkal jsem si, že bych tě měl kontaktovat, ale měl jsem toho teď nějak moc…“

„Zaslechl jsem, že ses oženil, takže tě to omlouvá. Prý je to kurátorka galerie – proto jsi tady?“ zajímal se Paul a ukázal na budovu za jejich zády.

„Ne, byl jsem tu kvůli práci. Galerie vypsala soutěž o návrh nové budovy. Ale co tady děláš ty? Hledal bych tě spíš na nějakém fotbalovém stadionu, nebo někde jinde, kde bys trénoval,“ nadhodil Jacob a poukázal tak na fakt, že Paul je teď vcelku slavný fotbalista.

„Ach, snažil jsem se tu zastihnout Ara Volturi, trochu se známe. Má kamarádka Emily tady navíc pořádá výstavu, tak jsem se přijel podívat,“ odvětil a Jacoba ta informace zaujala. Nepředpokládal, že by Paul mohl znát někoho, jako je Aro Volturi. Umění mu nikdy nic neříkalo.

„Opravdu znáš Ara Volturi?“

„Jenom trochu, nejsme si nějak blízcí. Aro byl vždy tak trochu speciální,“ odpověděl Paul, ale jeho odpověď byla lehce vyhýbavá. Na téma Aro Volturi se mu moc mluvit nechtělo. Jednalo se přece o soukromý život člověka, kterého si vážil. Paul si byl navíc jistý, že Aro si své soukromí velmi střeží a málokdo o něm zná skutečnou pravdu. Možná dokonce ani jeho vlastní strýc o tom neví.

Jacoba však ona poslední věta skutečně zaujala a chtěl v tomto tématu pokračovat. „Speciální? Jak tomu mám rozumět?“ V tu chvíli si Jacob vzpomněl na otce – tomu by se jistě zamlouvalo, jak se snaží získat informace o jejich možném klientovi. Třeba ta speciální věc na Arovi pomůže zdokonalit projekt tak, aby ho vyhráli a Jacob si tak konečně získá otcův respekt.

„Neměl bych o tom mluvit. Prostě zapomeň, že jsem něco řekl,“ mávl nad tím rukou Paul. 

„Nebuď jak malý, Paule, prostě mi to řekni. Řekni mi, co je na Arovi tak zvláštního,“ pobízel ho Jake.

„Tedy… Jde o to, že Aro Volturi má rád… muže…“

Ta informace Jacoba překvapila. Aro Volturi byl seriózní muž a to, že ve společnosti nechodil obklopen zástupem žen, dával za vinu pouze jeho pracovní vytíženosti, nikoliv jeho opačné orientaci. Potom se však jeho myšlenky stočily trochu opačným směrem, když zahlédl projíždět kolem Galerie Edwardovo auto, které následně zajíždělo do podzemních garáží. Najednou měl pocit, jako by všechny dílky docvakly na své místo.  Rychle se tedy rozloučil s Paulem a domluvil si s ním brzké setkání. Hned na to se vrátil do Galerie, aby mohl konfrontovat Edwarda, který přivezl Bellu zpět do práce.

 

Jacob se nějakou tu chvíli potloukal po Galerii a čekal, kdy nějakou náhodou narazí na Edwarda. Dával si dobrý pozor, aby mu ten zmetek neproklouzl mezi prsty. Ta jeho hra na něco, co není, byla odporná. Dokonce to plně převyšovalo to, čeho byl schopen Jacobův otec a Jake nechápal, jak se k něčemu podobnému mohl Cullen snížit.

„Ach můj… Ale, kdopak to je?“ šok ze setkání s Edwardem zvládl Jacob zahrát bravurně. „Myslel jsem si, že ta tvoje malá firma už bude dávno vyřazena z tohohle projektu. Jak to, že tady máš ještě co dělat?“ Jacob věděl, že na něj nemůže vychrlit své domněnky rovnou, takže to vzal trochu oklikou.

„Nemám náladu s tebou mluvit,“ odvětil mu Edward a nepatrně se zamračil. Neměl Blacka juniora vůbec rád a jakékoliv jejich setkání si říkalo o pořádnou bitku. Jenže v tom případě by na sebe uvalil zlobu vlků – ne že by se mu Billy Black nemstil za všechno, co se mu stane.

„Jenom bych si rád něco ověřil, potom tě nechám jít.“ Jacob si nějakou chvíli zamyšleně prohlížel Edwarda a ten jenom zvažoval, co se mu může honit hlavou. „Myslel jsem si, že nejsi tak zoufalý, aby ses kvůli vítězství v nějaké soutěži snižoval i k nečistým praktikám, ale nemůžu se tak nějak zbavit dojmu, že předstíráš jinou orientaci, abys svedl Ara Volturiho. Je to pravda?“

 Ta myšlenka Edwarda nikdy předtím nenapadla a to hlavně proto, že neměl nejmenší tušení o tom, že Aro je gay. Když však v rychlosti zrekapituloval všechno, co se za posledních pár týdnů stalo, bylo až s podivem, že to Edward skutečně nedělal schválně. Bella ho do té homosexuality namočila až po uši a mu nezbývalo, než se všem těm okolnostem jenom přizpůsobit. Teď to však vypadlo jako úmysl.

„Potuluješ se takhle okolo a předstíráš, že jsi něco, co nejsi. Dělá se mi z tebe špatně!“

V tu chvíli se Edward už neudržel a bez jakéhokoliv upozornění předem, se rozpřáhl a Jacobovi jednu vrazil. Přestože byl na toho kreténa před sebou naštvaný, nedovolil si použít všechnu svou sílu. Stále cítil to, že je Jake převážně člověk. Vlkodlačí pach nebyl tak intenzivní jako u jeho otce, takže Edward věděl, že u toho kluka před ním se ještě přeměna nakonala.

„Už jsi někdy slyšel frázi – Za pravdu se bije? Řekl bych, že jsem se trefil přímo do černého a jsem z tebe zklamaný, opravdu zklamaný. Nevěděl jsem, že jsi takový člověk, který využije toho, že je ředitel gay,“ kroutil Jacob hlavou a nepřestával si mnou poraněnou bradu. Bylo s podivem, že mohl stále mluvit, jak ho to bolelo, ale tuhle chvíli morální nadřazenosti si musel vychutnat.

„Nikdy jsem ho nevyužil,“ namítl Edward, ale všechna slova cedil skrz zuby. Navíc aby toho nebylo zrovna málo, zjistil svým dokonalým sluchem, že už pár desítek sekund není jejich rozhovor soukromý. Když se pořádně nadechl, zjistil, že pomalu plynoucí vzduch v galerii k němu přivál vůni právě zmíněného Ara.

„Tak co tedy? Chodíš s ním? Jinak netuším, co bys tady pohledával i potom, co pro tebe soutěž skončila… Odpověz mi. Přiznej, že ho využíváš. A pokud ne – jsi opravdu gay?“

Byla to složitá situace. Edward neměl nikdy v plánu přiznat, že je gay – vždyť to byl jenom nesmysl vymyšlený chorou hlavou Isabelly Swanové. Teď však nad popřením Jacobových slov zaváhal. Nedaleký tlukot Ara Volturiho nepatrně zrychlil a dech se mu zadrhl v očekávání odpovědi. Pro Edwarda to bylo dilema, ale věděl, že Jacob by si nenechal vysvětlit, jak se věci ve skutečnosti mají. Otázka byla, zda by jeho vysvětlení vyslechl i Aro. Doufat v to však nemohl. Proto si v tu chvíli vybral to menší zlo.

„Přesně tak. Jsem… gay,“ zamumlal Edward a raději by se v tu chvíli neviděl, když spatřil šok v Jacobově tváři.

„Vážně? Opravdu nejsi… skutečný muž?“ podivoval se Jacob a vůbec se nesnažil o to, aby jejich rozhovor byl soukromý. Možná to taky přitáhlo pozornost Belly, která se ze svého pracoviště vydala pro šálek kávy z automatu. Když však zaznamenala hlas svého bývalého přítele, který ji tak neskutečně ranil, vydala se za jeho zvukem a stala se tak druhým svědkem Edwardova ponížení.

„Co se teď chystáš dělat?“ zajímal se Jake. „Víš, jak by se musel cítit tvůj otec, kdyby věděl, co se z jeho syna vyklubalo?“ V tu chvíli měl Jacob neuvěřitelné štěstí, že jsou na veřejném prostranství a Edward si uvědomoval přítomnost jak Ara, Belly tak toho nespočtu bezpečnostních kamer. To jediné mu bránilo v tom, porvat se s Blackem přímo tady a teď.

„Kdy se z tebe vůbec stal gay? Měl jsi mi to říct dřív! Kdybych to věděl, i kdyby jenom ze soucitu, tak bych ti ustoupil a nebral bych ti věci. A také…“

Větu však nestačil doříct. Na rozdíl od Edwarda, Bella zábranami vůbec netrpěla. A rozhodně nemohla snést to, jak hnusně se Jake chová k jejímu kamarádovi. Jak ho takhle ponižuje a jak si to Edward nechává líbit.

„Dost! Co jsi zač, že se mu posmíváš?“ osopila se na Jacoba a došla až k němu tak, že se postavila před Edwarda. Hlavu musela mít sice zvednutou, aby se mohla Jakeovi dívat do očí, ale teď byla tak naštvaná, že měla pocit, jako by ho aspoň o celou hlavu převyšovala.

„Bello?“ podivil se Jacob nad její přítomností.

„Cos udělal tak velkého, abys opovrhoval tímhle člověkem? Není to tak, že by si Edward přál, takhle se narodit…“

„Dost,“ zamumlal Edward a přemýšlel, jak velkou silu by musel vynaložit na to, aby se mu podařilo dotud odtáhnout takhle naštvanou Bellu. Byla jako kočka chránící své mládě. Na jednu stranu ho její počínání hřálo u srdce, jelikož se konečně postavila Blackovi. Na tu druhou stranu však nepřestával vnímat Ara Volturiho, který byl tichým svědkem tohohle divadla.

„Podle tebe je muž jenom chlap, který má rád ženské. Není snad muž, který má rád jiné muže taky muž? Tvrdíš mi, že jsi opravdový muž? Takže proto, že jsi takový chlapák, tak jsi mi zlomil srdce?“ Bella cítila, jak se jí začínají oči plnit slzami, ale nemohla si pomoct a musela Jacobovi říct všechno, co si o něm myslí.

„Řekl jsem dost!“ tentokrát už Edward zvedl hlas, aby rozhovor přerušil.

„Edwarde…“ zašeptala Bella, když si všimla, že Edward jejich malou skupinku opouští. Chtěla se vydat za ním, ale kolem zápěstí se jí omotala Jacoba ruka.

„Bello! Co se to s tebou děje?“ podivoval se, ale Bella mu svou ruku vytrhla.

„Nech mě!“ křikla a rozběhla se za Edwardem, kterého dostihla až v garážích u jeho auta. Chtěla si s ním promluvit a obhájit to, proč se vložila do jejich rozhovoru, ale Edward jí nedal příležitost. Nasedl a vyrazil z garáží jako šílenec. Bella pouze cítila, jak jí srdce tluče až někde v krku jen obavou nad tím, aby se mu něco nestalo.

 

V garáži Bella nemohl strávit zbytek dne, stále na ni totiž čekala práce, od které se chtěla vzdálit pouze na okamžik, aby si vychutnala to nechutné kafe z automatu. Teď na něj ale už chuť neměla. Vydala se tedy rovnou zpět do prostor, které měly sloužit dětem.

Cestou míjela Jacoba, který se ji snažil zastavit. „Ztrať se,“ zavrčela na něj naštvaně.

Jacob si však nedal říct. „Isabello Swanová, vysvětli mi, co máš s tím debilem. Proč jsi neustále v přítomnosti toho nechutného kreténa. To teď chodíš ven s gayi?“

Ta slova Bellu zabrzdila. Cítila, jak se odlomila pojistka jejího klidného já. Jacob ji dneska vytáčel do neskutečných otáček. Nečekala, že by se na něj kdy mohla zlobit víc, než v okamžiku, kdy ho viděla stát před oltářem vedle Rose. Ta chvíle se však vyskytla právě teď. A posílena o všechno, co k Jakeovi cítila, nedokázala ovládnout svou ruku, která se během pár sekund otiskla na Jacobově tváři, která byla stále citlivá poté, co ho praštil Edward.

„Nechutným? Co je na něm tak nechutného? Proč by měl být Edward nechutná? Ať je s mužem nebo ženou, tak láska je to stejná. Jsi prostě nula, která nikdy nikoho nemilovala. Kdo jsi, abys říkal, že je Edward nechutný.“

„Bello… Co… je to s tebou?“ zamumlal Jacob, který se snažil vzpamatovat z facky i z toho, jak na něj Bella právě křičela. „Taková jsi nebyla, ani když jsem se s tebou rozešel. V obřadní síni jsem si facku zasloužil, ale nedala jsi mi ji. Tak o co se snažíš teď?“

„Máš pravdu. Taková jsem nebyla. Tehdy. I když jsem byla nucena trpět urážky, byla jsem tak hloupá, že jsem neřekla ani slovo na svou obranu. Ale to už stačilo! Myslím si, že mě Edward musel změnit,“ odvětila mu a sama rozdýchávala nával té energie, která ji donutila Jakea uhodit. Byla za to ráda, přestože ji ruka už chvíli nepřestávala brnět.

Diskusní téma: 7. kapitola

Titulek: Další prosím Vložil: Kajja Datum: 12.02.2018

Juhu. Další kapitolu prosím

Přidat nový příspěvek