Déšť ustal někdy v průběhu dalšího dne, nebe však i nadále zůstávalo kovově šedé. Výuka měla zase pauzu, abychom mohli vstřebat potřebné informace a věnovat se případně samostudiu. Na konci týdne se dal očekávat nějaký ten test – Sue Clearwaterová v tomhle byla velmi předvídatelná.
Zvažoval jsem možnost, že bych si mohl alespoň jednou ještě přečíst vše o měničích a vlkodlacích, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Takže jsem přijal s povděkem, když někdo zaklepal na dveře.
„Jdu si do tělocvičny zahrát volejbal, přidáš se?“ nakoukl dovnitř Afton.
„Jasně, proč ne,“ souhlasil jsem okamžitě, „stejně si chci trochu protáhnout tělo. Čtení je sice fajn, ale musí mě bavit,“ dodal jsem a výmluvně ukázal na knížku, která měla snad pět stovek stran a Afton ji také před rokem musel přelouskat.
„A já myslel, že o měničích víš aspoň tolik, jako kdybys byl jedním z nich – tedy tak to vyznívá, když se bavíš s Karen,“ informoval mě a já se nestačil divit. Jak je možné, že jsem si získal zrovna takovou pověst? O měničích žijících ve Forks nikdo neví a jediná jiná příležitost, kdy jsem se s nějakými setkal, byla v Itálii. A setkání s Heidi a Demetrim proběhlo tak nějak rychle. K jejich poznávání nebyla vhodná situace. Jediné, co jsem zjistil, ale vlastně to tak nějak odhalila Alice, byl fakt, že Heidi má významnější postavení ve smečce než Demetri. Podle všeho mohla zastávat i pozici Alfy.
„Karen přehání, jako bys to nevěděl. Občas mi připomíná dotěrnou fanynku nějaké celebrity. Jako bych já byl nějaká celebrita,“ rozhodil jsem ruce a Afton se zasmál.
„Když to vezmeš ale kolem a kolem, tak jsi celebrita. My všichni jsme se setkali za svůj život jenom s upíry, ale ty s jedním z nich i chodíš a setkal ses i s měniči,“ přitakával a tvářil se u toho nehorázně vážně. Raději jsem popadl bundu a vystrkal ho z pokoje. Zavřel jsem dveře a následoval ho ven z domu a následně po cestě plné výmolů naplněných vodou až k budově tělocvičny, kam chvíli před námi vklouzl i nějaký člen z Aftonovy skupiny.
„Nech toho. S tou mou slávou to není nijak horké. Navíc – jako sláva to připadá jenom vám. Gianna a ostatní upíři to tak neberou. Spíš se ke mně chovají daleko odmítavěji, jako bych byl snad protekční synáček nějakého bohatého magnáta, nebo co. Dost lidí tady v La Push mě zrovna dvakrát nemusí,“ prohodil jsem a bral za kliku do tělocvičny.
Vevnitř bylo krásně sucho narozdíl od neustálého a všudypřítomného vlhka venku. I během slunečného a jasného dne jste cítili tu vlhkost. Samozřejmě se místní slunečný a teplý den nemohl rovnat s podobným někde na Floridě nebo ve Phoenixu, ale místní byli i za tu trochu slunce vděční a kupodivu si ani na ten déšť nestěžovali. Všichni byli tak nějak smířeni s tím, kde žijí, jaké je tam počasí a se vším ostatním spojeným s pobytem na tom či onom místě.
„Asi bych tě měl informovat, že je tu i Jacob,“ prohodil Afton, když se rozhlédl po přítomných.
„To je mi fuk, pokud s ním nebudu v jednom týmu,“ pokrčil jsem rameny, sundal si bundu a šel do středu hrací plochy, kde se už postupně formovaly týmy. Mezi kluky jsem zahlédl i Karen a několik dalších holek. Bylo nás tu vcelku dost a hrubým odhadem jsem nás rozdělil do čtyř týmů, což bylo naprosto ideální.
Afton, Jacob, Karen a ještě jeden kluk, jehož jméno jsem nejspíš přeslechl, se stali kapitány našich týmů a začali nás postupně rozdělovat. Samozřejmě jsem skončil v týmu s Aftonem, Karen z toho byla značně zklamaná, ale musela to skousnout. Jakmile byl přiřazen i poslední hráč, mohli jsme si rozlosovat pořadí týmů.
Jako první jsme nastoupili my proti Kareninu týmu. Pro Aftona i mě to bylo jenom zahřívací kolo. Potřeboval jsem se trochu rozhýbat a tenhle poměrně lehký začátek byl přesně to pravé ořechové. Karen se snažila, ale prostě neměla šanci. Potom nás na hřišti vystřídaly zbylé dva týmy. Sedl jsem si na zem kousek od hrací plochy a sledoval zápas před sebou.
„Hrál jsi fakt dobře, gratuluju,“ přisedla si vedle mě Karen a podala mi láhev s vodou.
„Dík, taky jsi nebyla špatná. Jenom ty nadhozy při podání ti moc nejdou,“ zamumlal jsem a napil se z nabízené láhve.
„Já vím. Neměl mě to kdo naučit,“ namítla a stejně jako já sledovala hru, „ale kdybych našla někoho, kdo by byl ochotný mě to naučit – jsem velmi učenlivá,“ pokračovala dál v téhle konverzaci, která měla jasný cíl, který jsem odhalil po jejích posledních slovech. Chtěla, abych se jí věnoval.
„Není na tom nic složitého. Sleduj toho kluka támhle,“ upozornil jsem ji na hráče, který se zrovna stavěl k čáře a chystal se k nadhozu. „Nesmíš na to jít moc křečovitě, je to stejné jako zbytek hry. Nadhodíš míč, nesmíš ho spustit z dohledu a ve chvíli, kdy ho máš tak ve výšce trupu se lehce napřáhneš a bouchneš do něj. V tom případě máš většinou ruku níž, než je míč, takže jej udeříš správně ze spodu a dokonale ho tak nasměruješ k tomu, aby přeletěl síť,“ popisoval jsem jí postup toho kluka, jehož podání bylo přímo ukázkové.
„Ehm… Jak to popisuješ, tak to zní lehce, ale já jsem na to fakt nemehlo a potřebovala bych to procvičit. Nebudeš mít někdy čas?“ zeptala se nakonec přímo a podívala se na mě svýma doširoka otevřenýma světle modrýma očima a čekala na mou odpověď. Vypadala dychtivě a já začínal zvažovat Aftonova slova ohledně toho, jak Karen nazval mou fanynkou, jako bych byl skutečná celebrita. Copak je to opravdu možné? Karen byla ještě o víc jak dva roky mladší. Mohla mít něco přes patnáct a to mě dostávalo do ještě prekérnější situace – zrovna teď totiž byla ve věku, kdy už není dítětem, ale ještě není tak úplně ženou. Nechtěl jsem nějak podněcovat její zájem tím, že bych jí slíbil, že s ní budu trénovat, ale zároveň mi přišlo hloupé odmítnout, jako bych se snad téhle blonďaté holky s andělským obličejem bál.
„Možná bych si mohl během příštího týdne vyšetřit tak hodinku, ale mám toho poslední dobou hodně. Měla bys jednodušší, kdybys požádala někoho dalšího,“ namítl jsem a snažil se ji od jejího nápadu odradit.
„Ale to vůbec nevadí. Příští týden mi to vyhovuje. Teď se stejně musím naučit na další test ohledně měňavců a vlkodlaků,“ odpověděla až moc rychle, šťastná, že jsem souhlasil.
Než jsem potom stačil něco dalšího prohodit, všiml jsem si, že hrající týmy právě skončily a jsme na řadě opět my. S očekáváním, kdo je naším soupeřem, jsem se vydal na hřiště a proti nám se postavil Jacobův tým. Jacob, stejně jako já, stál na útoku a na tváři mu pohrával sebevědomý úsměv, který všem okolo říkal, že on tenhle zápas vyhraje.
„Ta malá holka z tebe nedokáže spustit oči, Cullene. Možná bys měl tenhle zápas odpískat, než prohraješ a ona změní názor,“ pokřikoval po mně a já střelil rychle směrem k místu, kde jsem nechal Karen sedět. Ta Jacobovu poznámku zaslechla a rychle sklonila pohled, tváře jí přitom rudě hořely.
„Neměl by sis z ní utahovat. A rozhodně tohle neodpískám,“ odsekl jsem a chytil jsem balón, který mi zrovna hodili z protějšího hřiště. Nahrál jsem ho Aftonovi, který se ujal nadhazování a postavil se čelem k síti. Připravoval jsem se na zápas, při kterém se zřejmě dost zapotím.
„Skvělá hra, Edwarde,“ pochvaloval si Afton, když jsme po víc jak půl hodině odcházeli z hřiště s vítězstvím v kapse. Avšak skutečně vybojovaným. Abychom vyhráli férově o dva body, museli jsme několikrát prodlužovat a místo do klasických dvaceti bodů jsme hráli až do šestadvaceti. Jacob to totiž nehodlal jenom tak vzdát a smířit se s porážkou. V konečném výsledku mu to ale k ničemu nebylo a musel se s tou prohrou smířit.
„Jasně, pokud budete příště potřebovat někoho do útoku, určitě se mnou počítejte,“ usmál jsem se na zbytek týmu, když vtom k nám doběhla Karen, která k tomu jistě musela posbírat hodně odvahy, hlavně potom, co tu Jacob tak nahlas vykřikoval.
„Hráli jste fakt moc dobře, gratuluju,“ zamumlala, ale na mě se znovu nepodívala. Pogratulovala a potom se měla k odchodu, když jsem ji zastavil.
„Karen?“ oslovil jsem ji a ona se ke mně obrátila, ale pohled upírala do země. „Omlouvám se za Blackova slova, občas si nevidí do huby,“ zamumlal jsem omluvu a ona najednou vzhlédla.
„O-omlouváš se mi za něj?“ vyhrkla překvapeně. „Proč?“
„Jak jsem řekl, dokáže být neomalený a očividně neví, jak se k holkám chovat. Možná proto taky žádnou nemá,“ pokrčil jsem rameny a Karen se na tváři na chvíli mihnul úsměv. „Nic si tedy z jeho slov nedělej.“
„Já… ehm, vím, že tě vnímá jako nějakého narušitele, hlavně co se týká Isabelly. Ty jeho pokusy, jak ji získat, když jsi tu nebyl, byly fakt průhledné. Takže… Tak,“ zavrtěla lehce hlavou. „Teď ale už musím jít,“ dodala vzápětí, nasadila si na hlavu kapuci a vydala se do toho deštivého počasí.
Chvíli na to ke mně došel Afton, který se už stihl rozloučit s ostatními hráči.
„Zaslechl jsem správně, že ses jí omlouval?“ zajímal se a já přikývl. „Opět se mi potvrzuje fakt, že gentlemani ještě nevymřeli. Jacob se choval jako kretén a o Karen se neměl vůbec zmiňovat,“ namítl a já opět přikývl.
„Máš pravdu. Karen jsem to vysvětlil a myslím, že to teď bere už trochu víc v pohodě. Na příští týden jsem si s ní domluvil lekci v podávání při volejbalu,“ informoval jsem ho, „můžeš se přidat a vzít ještě někoho do čtveřice, ať si to může potom procvičit přímo při hře,“ navrhl jsem.
„Fajn, to by šlo. Teď ale už pojď – dneska jsi na řadě s večeří a já mám opravdu hlad,“ pobídl mě k rychlému odchodu a sám si už nasazoval kapuci, jelikož se znovu spustil ten dotěrný déšť. Rychle jsem ještě mávl na ostatní hráče a potom Aftona doběhl. S večeří jsem se potom nijak nepáral, objednal jsem každému jednu pizzu a spokojenost byla na obou stranách.
Po večeři se k nám připojila i Bella. Neviděli jsme se už skoro dva dny, takže jsem byl rád, když si sedla vedle mě a já ji mohl obejmout a políbit.
„Cestou sem jsem míjela Jacoba, tu jejich prohru ve volejbalu nesl docela blbě i přesto, že se mi to snažil v myšlenkách neukazovat,“ prohodila a spokojeně se přitom usmívala. „A to, co řekl o Karen… Jasně, líbíš se jí, ale co má být? Každá holka by chtěla kluka, jako jsi ty,“ dodala a já si ji přitiskl ještě víc k sobě.
„Jacob nemůže přenést přes srdce jenom to, žes dala přednost mně, takže si z jeho řečí nedělám starosti. Karen jsem to vysvětlil a o ona to pochopila,“ ujistil jsem ji.
„Nesmíš zapomínat, že holky v jejím věku to nemají s kluky zrovna jednoduché,“ podotkla.
„O tom mi ani nemluv – s Alicí a Rose jsem si toho užil dost, když byly stejně staré jako Karen,“ připomněl jsem jí, že mám dvě sestry, které si tím věkem musely taky projít, a rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem.
„Neříkej mi, že Alice nebo Rosalie měli kdy problémy s kluky,“ vložil se do rozhovoru nevěřícně Afton a já jenom přikývl.
„Divil by ses, ale fakt měly. Rose to samozřejmě prožívala daleko víc než Alice, ale doma to s nimi bylo k nevydržení. Neustále posuzovaly kluky, které potkaly ve škole nebo někde na ulici. Obě měly nějakou tu platonickou lásku k filmovému nebo hudebnímu velikánovi, neustále vzdychaly nad jejich filmy nebo hudbou… Stěžovaly si Esmé, jací jsou kluci naprostí ignoranti,“ vzpomínal jsem na chvíle, kde byly mé drahé sestřičky mladší a řešily problémy, které k té době prostě patřily.
„Nějak si je takhle nedovedu představit,“ namítl Afton.
„Rose z toho vyrostla, dospěla do krásy a zjistila, jak na kluky. Alice, ta z toho samozřejmě taky vyrostla, ale její chování bylo opakem její sestry. Co jí však z té doby zůstalo, tak jsou ty šílené návštěvy nákupních center, které si prostě nemůže odpustit. Alice nakupování úplně zbožňuje, je takový malý shopaholik a má jediné štěstí, že naši nepatří zrovna k nejchudším,“ podotkl jsem.
„Náhodou si myslím, že je to roztomilé, jak ji dokáže nějaká činnost pohltit,“ zamumlal a já jenom zakroutil hlavou.
„Brzdi, ještě jsi s ní nemusel žádný nákupní maraton absolvovat. To bys totiž mluvil úplně jinak,“ upozornil jsem ho.
„Edward má pravdu. Alice je na člověka neuvěřitelně odhodlaná oběhat všechny obchody v centru a ještě zamířit i jinam, přestože nohy jí už umdlévají,“ přitakala Bella.
„Hmm… Když to říkáš ty, něco na tom bude. Dokud to tvrdil jenom Edward, tak jsem tomu moc věřit nechtěl, vím, jak kluky – a hlavně bratry – nebaví nakupování,“ přijal naše argumenty. „Ale ani to mě neodradí od toho, abych ji pozval na rande. Jenom mi musíte poradit, co bych s ní mohl podniknout, aby se bavila. Napadlo mě kino, ale nevím, co by se jí mohlo líbit za film,“ zaváhal.
„Film a nějaká večeře jsou klasika a to nikdy nezklame. Alice navíc není moc vybíravá, co se týče filmů. Shlédne snad všechno, jediné, co nemusí, jsou horory, ale na žádný bys ji jistě na první rande nezval, že?“ informoval jsem se jenom tak ze zvědavosti.
„Alice není moc náročná, ale možná bys mohl zkusit vymyslet něco zajímavějšího než to kino. Podle mě u kluků oceňuje nápaditost. Při její příští návštěvě La Push bys s ní měl prohodit pár slov ohledně jejích koníčků – je jich víc než jenom nakupování – a potom určitě něco vymyslíš,“ namítla Bella a mile se na Aftona usmála. Docela by mě zajímalo, co ona si o tomhle začínajícím možná-vztahu myslí. Jestli ho schvaluje i přesto, jak jsou s Aftonem rozdílní. Tedy, co mezi nimi případně bude stát. Ale ať tak nebo tak, bylo mi jasné, že pokud Alice o Aftona projeví skutečný zájem, bude je podporovat, protože ona věří na lásku, která překoná všechny překážky – jako ta naše –, žádné rozdíly mezi dvěma osobami nejsou nepřekonatelné, pokud se ty dvě osoby skutečně milují.
Potom jsme ještě chvíli seděli společně v obýváku, sledovali televizi, která tam stejně byla spíš jenom jako taková kulisa, jelikož Afton musel stále přemýšlet nad slovy, které řekla Bella, a já jsem běžící program nevnímal především díky Bellině přítomnosti. Ona však film sledovala s až přehnaně velkým zájmem. Po chvíli si mi položila hlavu na rameno a já si ji přitáhl k sobě, jak nejtěsněji to šlo. Cítil jsem, jak vdechuje moji vůni a pohrával jsem si s jejími vlasy, kroutily se jí po zádech. Byly hedvábně jemné a nádherně voněly.
Ve chvíli, kdy film skončil, jsem se zvedl a vytáhl ji k sobě nahoru a poté objal kolem pasu. Popřáli jsme Aftonovi, který nepřestával zvažovat všechny možnosti ohledně jeho a Alice, dobrou noc a vydali se ke mně do pokoje. Tam jsem na chvíli nechal Bellu samotnou a vydal se do sprchy, abych ze sebe spláchl zbytky potu. Rovnou jsem si umyl i hlavu a celý ten proces náležitě urychlil – především kvůli tomu, že na mě vedle čekala Bella a já ji tam nechtěl nechávat samotnou. Nemuselo by se jí líbit, že tak dlouho čeká a mohla by se zvednout a odejít.
S ještě stále mokrými vlasy a pouze v kalhotách na spaní jsem se vrátil do pokoje. Ručníkem jsem si dosušoval teď už poměrně dlouhé vlasy, které nutně potřebovaly ostříhat, ale zatím jsem na to neměl moc času. Bella ležela napříč na mojí posteli a četla si nějakou knížku. Došel jsem až k ní a nakoukl jí přes rameno.
„Měniči a vlkodlaci?“ podivil jsem se, když jsem poznal svou učebnici, kterou jsem nechal ještě ráno ležet na nočním stolku.
„Už je to dlouho, co jsem to četla naposledy,“ zamumlala a obrátila další stránku, na které byl obrázek částečně proměněného člověka. Místo nehtů měl dlouhé drápy, rty se mu odhrnovaly kvůli prodlužujícím se tesákům, údy se mu protahovaly do dlouhých chlupatých tlap a pod šaty mu vyrůstala srst. Přesně nad tou deformovanou postavou byl měsíc v úplňku.
„Ale i tak si to pamatuješ slovo od slova,“ poznamenal jsem a sedl si vedle ní.
„Slovo od slova… Máš pravdu,“ souhlasila, zaklapla knížku a přetočila se na záda. Zpod lehce přivřených víček si mě měřila zlatavým pohledem, po hrudi mi stékaly kapky vody, které se mi nepodařilo vysušit z vlasů, a přestože jsem věděl, že si s ní potřebuju promluvit o Hunterovi a o tom, jak to bude dál – a to nejenom s ním, ale i s námi –, nedokázal jsem najít ta vhodná slova, jak tenhle rozhovor teď začít. Sledovala jednu z kapek a najednou se natáhla a prstem lehce přejela po místě, kde mi na hrudi zůstala vlhká stopa. Cítil jsem, jak se mi na okamžik zastavilo srdce a pak se rozběhlo přímo sprinterským tempem, ale nedokázal jsem odtrhnout pohled z její ruky hladící mě na hrudi. Byl to příjemný mrazivý dotek, který jsem si plně vychutnával.
Dlaní se zastavila až v místě, kde mi tlouklo srdce. Roztáhla mi na hrudi prsty a jenom tím lehkým dotekem vnímala tlukot mého srdce, které snad každý den poslouchala. Konečně jsem se taky dokázal odtrhnout od její ruky, která se mě tak nezvyklým způsobem dotýkala, a podívat se na ni. Ještě chvíli sledovala svou ruku, dokud se nepodívala na mě. Její onyxové oči zářily tlumenou barvou, která postupně tmavla a dávala vyniknout těm nádherným očím ještě víc. Při pohledu na ni jsem měl problémy soustředit se i na tak základní činnost, jako je dýchání. Byl jsem jí úplně omráčen.
„Pamatuješ, jak jsem ti jednou říkala, že tohle je ten nejkrásnější zvuk, co jsem kdy slyšela?“ porušila najednou to ticho, které panovalo v pokoji. „Mohla bych tlukot tvého srdce poslouchat navždy a nikdy by se mi to neomrzelo.“
To, jak to říkala, tak měkkým hlasem plným lásky, cítil jsem, jak se mi z toho začínají chvět ruce – byl jsem z toho vyznání opravdu naměkko, ale zároveň jsem v tom slyšel i jistou výtku. Ač si to možná neuvědomovala, vracela se k svému rozhodnutí neproměnit mě.
„Jednou si to budeš pamatovat stejně jako slova z téhle knížky. Dokonale přesně,“ poznamenal jsem a posunul se na posteli tak, že jsme k sobě leželi obličejem. Natáhl jsem pravou ruku a pohladil ji po tváři, která vypadala trochu smutně po tom, co jsem řekl. Ale ani tak nemohla být krásnější než v tuhle chvíli.
„Možná si to pamatovat budu, ale nic není lepší než originál,“ namítla a stále držela ruku na mé hrudi. Lehce jsem z její tváře přesunul ruku do jejich vlasů a nechal si je splývat přes prsty. Přisunul jsem se k ní blíž, teď už musela cítit můj dech na své kůži a já jsem ji chtěl jenom políbit a to tak, aby zapomněla na všechny chmurné myšlenky, které se jí teď honily hlavou.
A to jsem také udělal – nevěděl jsem, jestli s účinkem, který jsem původně zamýšlel, ale rozhodně jsem ji jenom o pár vteřin později líbal a tiskl ji k sobě, jak nejtěsněji jsem mohl. Její ruka se z mé hrudi přesunula na záda a opatrně mě opět hladila.
I přes všechnu tu vášeň mezi námi jsem ale vnímal to, jak se stále kontroluje, aby mi náhodou neublížila. Nemohla si tedy pořádně vychutnat tuhle chvíli. A o to víc jsem si přál, aby se má proměna urychlila a abych se pro ni stal rovnocenným partnerem.
Ještě než jsem se stačil odtáhnout od jejích rtů, abych se mohl nadechnout, zazvonil mi na stole telefon. Na kratičký okamžik mi blesklo hlavou, že bych to mohl ignorovat a volající to za chvíli vzdá – já jsem totiž neměl ani tu nejmenší chuť pustit Bellu ze svého náručí, natož z postele. Ale když začal vyzvánět už podruhé, nedokázala to ignorovat ani Bella. Odtáhla se ode mě a posadila se na posteli, rukama si uhlazovala vlasy, které jsem jí trochu pocuchal, a tak jsem se zvedl a došel ke stolu pro telefon.
Při pohledu na displej jsem se ale zarazil. Volala mi Monica a já nevěděl, co teď udělat. Ona si to tedy uměla načasovat. Podíval jsem se na Bellu, která mě sledovala.
„Volá Monica,“ informoval jsem ji a prstem kroužil na červeném tlačítku. V hlavě mi však zněla slova, která jsem jí při našem posledním rozhovoru řekl. Kdybys zavolala, vzal bych to.
„Měl bys to vzít. Může to být naléhavé, zvlášť když ti volá už podruhé a nevypadá to tak, že by se hodlala jenom tak vzdát,“ prohodila a vypadala až moc klidně na to, že věděla, kdo mi právě teď volá. A samozřejmě vzhledem k situaci, respektive činnosti, ze které nás vyrušila.
„Jak myslíš,“ přitakal jsem a přejel prstem k zelenému tlačítku a hovor přijal. „Ano, Monico?“
„No, to je dost, že jsi ten telefon zvedl,“ začala okamžitě mluvit a zněla nějak rozrušeně.
„Stalo se něco?“ zajímal jsem se a nepřestával jsem sledovat Bellu, která slyšela každé slovo, které mi tu teď Monica říkala.
„Samozřejmě že se stalo! Je mi jasné, že tam někde máš Isabellu a ona poslouchá každé moje slovo, takže se nemusíš obtěžovat tím, že bys něco tlumočil, protože je to míněno i jí, ale – jak už jsem ti říkala, jsem tu od toho, abych chránila lidi ve Forks a to taky dělám. Chráním je před krev sajícími pijavicemi a budu je chránit do posledního dechu, ale ten Hunter už mě tak nehorázně štve! Buď s tím něco uděláte vy, nebo se zapojí celá smečka a nebudeme se ohlížet na žádné hranice rezervace. On tu zabíjí lidi, proměňuje je a my se na to máme jenom tak dívat?“ Pomalu do toho telefonu už křičela a mně z jejích slov tuhla krev v žilách. Proměňuje je? Vytváří nové upíry? Proč?
Než jsem se na to stačil zeptat sám, vzala mi Bella telefon z ruky.
„Objevil se zase na hranicích?“ zeptala se, ale odpověď jsem už neslyšel, postrádal jsem ty dokonalé smysly, jako měla Bella nebo Monica. Takže mi nezbylo nic jiného než čekat, dokud Bella nedotelefonuje a neřekne mi, co se od Monicy dozvěděla. Ať už to ale bylo cokoliv, bylo to vážné. Monica by přece jenom tak nevyšilovala. Vypadalo to, že situace s Hunterem se pomalu vymyká z kontroly úplně všem a nejen Belle, která do teď jenom čekala na nějaký jeho krok. Copak Renée nic neviděla? Žádné jeho rozhodnutí? Musel jich učinit tolik, vždyť jenom to, že mění ty lidi na upíry – to je velké rozhodnutí! Anebo to dělá náhodně a nepřemýšlí o tom?
