Jak se dalo předpokládat, Tedd informoval svého tátu a ten zbylých sedmdesát lovců v celém Seattlu. Všichni věděli o vanilkových a já měla dojem, jako by se ta informace šeptem předávala mezi všemi, kdo byli ochotní poslouchat. Obyčejní lidé mě míjeli na ulici, ale když jsem náhodou narazila na někoho od nás, okamžitě vyzvídal nějaké podrobnosti. Bylo to docela otravné. Jak se asi můžete s někým vybavovat jenom tak na ulici o nepřirozených?
Tohle byl Seattle, ne New York, kde je každému jedno jestli se třeba rozhodnete jít ven jenom ve spodkách. Jasně jsem narážela na ten případ možného New Yorského starosty, kterého si nakonec všichni oblíbili a nikomu nebylo divné, pořizovat si fotky s téměř nahým kovbojem. Byl to otřes, nechápala jsem, jak se někdo může takhle producírovat mezi ostatními lidmi. Věřila jsem, že v Seattlu by to mezi mnohými lidmi tak snadno neprošlo jako na Manhattanu. Vždyť i ten ostrov měl víc jak dvakrát víc obyvatel, než Seattle.
Následující den po tom podivném setkání s Cullenovic rodinkou jsem zamířila do fit centra, kde jsem měla trénink s dalším klientem, čímž jsem zabila dvě hodiny a chvíli jsem potom pomáhala s tréninkem i ostatním návštěvníkům centra. Bolelo mě vidět, jak se někteří snaží posilovat a přitom to dělají naprosto špatně a jenom se ničí. Byla jsem holt strašně měkká.
Domů jsem se pak dostala až kolem třetí a šla si na chvíli lehnout. Měla jsem v plánu vyrazit večer na obhlídku svého rajónu a potřebovala jsem se trochu prospat. Už to byly čtyři večery, kdy jsem neprošla svá místa a trochu jsem se obávala, že se mohly rychle zanést odpadem.
Jen co se setmělo, oblékla jsem se do svého obvyklého tmavého oblečení, do boty jsem si schovala nože a stejně tak do vlasů a do pouzdra na zádech. Překontrolovala jsem zásobníky v obou zbraních a následně je schovala za pas kalhot. Mohla jsem vyrazit.
Zabouchla jsem za sebou plechová vrata a zkontrolovala, jestli mě někdo nesleduje. Když jsem shledala vzduch čistým, vyrazila jsem na obhlídku. Rychle jsem se přesunula ze země na střechy a odtud pokračovala dál do centra.
Zhluboka jsem dýchala a analyzovala tak každý pach, který by mi napověděl o nějaké nebezpečí. Pohledem ze střechy jsem spatřila několik barelů, ve kterých hořel oheň a kolem kterých se zahřívali bezdomovci. Trochu jsem zpomalila své tempo, až jsem nakonec zastavila a přikrčila se při okraji střechy. Před čtyřmi dny tady ještě nebyli, ale teď ta skupinka tří bezdomovců, tvořila ideální potravu pro upíra. Z mé vzdálenosti jsem jim neviděla dobře do obličeje, ale nevypadali nějak mladě. Pokud se bude chtít upír dostatečně nasytit, bude muset vysát energii ze všech.
Cítila jsem, jak mě svrbí ruka, když jsem vyndávala nůž z boty. Pistole byla sice účinnější, ale taky budila příliš mnoho pozornosti.
Stačila jsem pouze jednou mrknout, když jeden z bezdomovců zmizel. Jeho kumpáni si toho ani nevšimli a dál se dělili o krabici levného vína. Já však zpozorněla – nebylo nic, co by bezdomovce dokázalo odvést od krabice vína tak rychle. Zavětřila jsem a tiše zaklela. Tohle nebyl typ upíra, kterého jsem očekávala. Byl to jeden z těch, co se živí na krvi a tak jsem se rozhodla vyrazit dál. Pokud je tu jeden z vanilkových, těžko se mu bude pod nohy plést jeho živý příbuzný.
V podřepu, krytá ve stínu, jsem se odplížila z okraje střechy a potom jsem se rozběhla dál. Nebylo nic, co bych pro ty bezdomovce mohla udělat, pokud bych nechtěla riskovat vlastní život. Navíc mě napadlo, že ten upír možná nemá až takovou žízeň. Kdyby plánoval zabít všechny, nezdržoval by se odlákáním jednoho z nich bokem.
Doběhla jsem na opačnou stranu budovy a lehce se odrazila. Pod sebou jsem cítila prázdnotu, dokud jsem nedopadla o pár metrů níž, do podřepu. Pod botami mi zakřupal štěrk. Tohle byl úplně jiný typ budovy, než po které jsem běžela před okamžikem.
Ke konci večera jsem nakonec skončila až na ulici a procházela se temnými uličkami. Doteď miluju ty scény ve filmech, kdy mladá holka chodí do podobných uliček a tam na ni nečeká nic dobrého. Vždy se bavím u toho, jak si říkám, že je ta holka naprosto blbá. Já však měla pro strach uděláno a nakonec se mi to i vyplatilo.
Do nosu mě opět praštil pach rozkladu. Byl slabý, takže jedinec nebyl tak úplně hladový, každopádně jsem odhadovala, že by se mu malá svačinka určitě sešla. Potichu jsem našlapovala směrem k němu a v ruce potěžkala nůž. Byla jsem moc blízko obytné části města a nechtěla jsem budit nežádoucí pozornost.
Dotyčného jsem zahlédla skoro na konci uličky, která byla průchozí na druhou z hlavních cest. Postával ve stínu budovy tak, aby jeho postava nevrhala stín vzhledem k blízké pouliční lampě.
„Hej ty,“ prohodila jsem jeho směrem, když jsem stála tak na deset kroků od něj.
Otočil se ke mně a potěšeně se usmál. Zřejmě to byl nováček, protože nenasycený upír by se netvářil tak spokojeně, kdyby ho jenom tak někdo oslovil. Lidé se podvědomě vyhýbali oslovovat někoho v temných uličkách, a proto byste se měli bát těch, kdo to dělají.
Všimla jsem si, jak si nepatrně olízl spodní ret. V ten samý okamžik jsem hodila dýku. Ta se ve vzduchu několikrát otočila a než stačil upír jenom ceknout, zabodla se mu do krku a do vzduchu se dostal větší zápach.
Upíra to vyděsilo a snažil se nůž vytáhnout. Já jeho nepozornosti využila a došla k němu tak blízko, že jsem ho snadno přitlačila ke zdi a pistoli mu zabořila do hrudi. Tehdy zpozorněl, ale nedala jsem mu dostatek času zareagovat a stiskla jsem spoušť. Výstřel se utlumil upírovým tělem a já jenom cítila, jak mi po ruce stéká jeho krev. Upír však byl mrtvý.
Odtáhla jsem ho kousek dál do uličky, kde jsem si dala tu práci se zničením důkazů. Nenacházela jsem se v části města, kde bych ho mohla nechat jenom tak ležet a spoléhat se na slunce, které by se o něj postaralo. Musela jsem to tedy udělat sama. Stejně jako vanilkový, i tenhle druh upírů byl extrémně hořlavý. Nedalo mi tedy zase tak moc práce spálit jeho tělo. Musela jsem pouze počkat, až oheň dohoří a po jeho těle zůstane jenom hromádka popela.
Domů jsem dorazila až kolem páté ráno, kdy se skladiště probouzelo k životu, a já narazila na několik dělníků, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Zbraně jsem měla pečlivě schované na svých místech a černá barva mého oblečení kryla krvavé skvrny, které jsem cítila na tričku.
Dlouhá sprcha a potom tři hodiny spánku byly přesně to, co jsem potřebovala, abych se zkultivovala a mohla vyrazit do fitka. Dneska jsem to nehodlala přehánět a chtěla jsem se věnovat pouze svému klientovi a potom se jít podívat po nových teniskách, abych pořád působila profesionálně.
Jenom myšlenka na nakupování mě však donutila vzpomenout si i na tu drobnou upírku, která byla zřejmě shoppaholikem. Aspoň tolik jsem pochopila z narážek, které na její nakupování měl ten hromotluk. Zvažovala jsem, jaká je asi pravděpodobnost, že bych na ni mohla v nákupním centru narazit.
Tentokrát jsem však měla štěstí a žádné náhodné setkání se nekonalo. Život se mi opět dostával do starých vyjetých kolejí a já se cítila mnohem klidněji.
K obědu jsem si připravila koupené špagety a italskou omáčku, kterou jsem hojně zasypala sýrem, který jsem ještě našla v lednici a nakonec jsem se svalila do postele s další sérií Willa a Grace. Tak jsem vydržela až do večera, kdy jsem se rozhodla pro novou obchůzku. Chtěla jsem se přesvědčit, kolik bezdomovců ze včerejška přežilo útok vanilkového a zároveň jsem se nemohla dočkat, až se mi podaří sprovodit ze světa další nepřirozenou bytost. Dneska si však budu muset dát větší pozor. Černá bavlna sice nedávala vyniknout krvavým šmouhám, ale taky jsem se s ní mohla rovnou rozloučit. Kdybych někdy zabila obyčejného člověka, neměla bych problém tričko přemáchnout ve studené vodě a potom vyprat. Po krvi by nebyla ani stopa. Nepřirození však měli zvláštní krev, která se z oblečení odstranit jenom tak nedala. Obvykle jsem na ni potřebovala Savo a to bylo pro oblečení velkou pohromou.
Hodinu předtím, než jsem se obvykle chystala ven, jsem si však uvědomila, jak rychle ten čas utíká a že jsem na něco zapomněla.
Popadla jsem telefon a vytočila číslo do Steveova obchodu.
„Steveovi sportovní pomůcky, u telefonu Steve. S čím vám mohu pomoct?“ ozval se mi do telefonu profesionální hlas mého hlavního dodavatele zbraní.
„Tady Bella. Máš pro mě ještě tu dýku, cos mi minule ukazoval?“ zajímala jsem se.
„Máš štěstí, že se ozýváš. Zítra jsem ji chtěl nabídnout dalšímu zájemci,“ odvětil a já si oddechla.
„Tak mi ji zabal. Zítra během dne se pro ni zastavím,“ ujistila jsem ho a ukončila hovor.
Potom jsem se už s klidným svědomím mohla nachystat na další obchůzku. Dokonce jsem zvažovala, jestli dát vědět Teddovi, aby se ke mně připojil, ale nakonec jsem to zamítla. Na rozdíl ode mě, má náročnou fyzickou práci a ještě by měl utužovat vztah se svou budoucí ženou. Neměl by se po nocích potloukat se mnou.
Vytáhla jsem ze šuplíku čisté černé tričko a přetáhla si ho přes hlavu. Hned na to jsem se nasoukala do kalhot a nazula si boty. Potom jsem si začala za oblečení a boty systematicky zastrkávat zbraně. Jako poslední přišly na řadu dva úzké nože, které jsem si zastrčila do culíku. Nemohla jsem dopustit, aby mi v běhu nebo i třeba boji vlasy nějak zacláněly a tohle byl jeden z nejpraktičtějších účesů. Tedy až na cop, ale do něj se špatně schovávaly zbraně.
Hodila jsem na sebe bundičku a mohla jsem opět vyrazit do víru nočního života a vstříc všem nesmrtelným.
Vyrazila jsem stejným směrem jako včera. Zajímalo mě, jestli ti bezdomovci stále žijí. Rychle jsem se vyhoupla na střechy a soustředila se na chladivý vzduch kolem sebe. Dnešní den byl oproti tomu včerejšímu chladnější a v noci to bylo poznat ještě o něco víc. Údajně sem mířila nějaká studená fronta, takže bylo jenom fajn, že jsem si mohla bundičku zapnout a zahřát se během.
Když jsem dorazila na známou střechu, mohla jsem s úlevou zjistit, že bezdomovci měli štěstí. Navíc jsem při nádechu necítila žádnou vanilku, takže jsem usoudila, že včerejší predátor je už daleko.
Spokojeně jsem vyrazila dál. Seskočila jsem z plechové střechy na tu pokrytou štěrkem a pokračovala směrem do města. Přeskakovala jsem z jedné střechy na druhou. Zdolávala výškové rozdíly a snažila se stále skrývat ve stínech. V dnešní době nikdy nevíte, na kterém domě nově nainstalují bezpečnostní kameru, která by vás dokázala snadno zachytit. V mnoha případech jsou to obyčejné repliky, které mají pouze odstrašit případného zloděje, ale nestálo mi za to, pokoušet štěstí.
Právě jsem běžela po další ploché střeše nějaké nízké administrativní budovy. Byla jsem na úplném okraji Georgetownu a kancelářských budov tu přibývalo. Pod botami mi vrzaly drobné kamínky a já si užívala toho klidu, který v téhle výšce panoval. Z ulice ke mně doléhaly zvuky jedoucích aut a tlumené rozhovory.
Byla jsem tak ponořená do okolních ruchů, že jedině rozptýlená pozornost a obyčejné lajdáctví vysvětlovalo, že jsem přehlédla nastražené oko a šlápla přímo do něj.
Lano se napjalo a smyčka se mi pevně stáhla kolem kotníku. V tom samém okamžiku sjelo závaží dolů, smyčka mě vytáhla do vzduchu a já si jenom stačila pomyslet, jak se mi za tohle Tedd vysměje, až se dozví, jak jsem se nechala chytit.
Chvíli jsem tak visela, než mi přestalo hučet v uších, jak se mi do hlavy nalila snad všechna krev. Když jsem tak visela hlavou dolů, říkala jsem si, že bych měla poděkovat Steveovi za skvělý výběr pouzder na zbraně, jelikož ani jedna mi nevypadla. Hned na to jsem se snažila udělat sklapovačku, abych se mohla chytit za koleno. Lano se okamžitě začalo houpat a proměnilo docela jednoduchý cvik v cirkusové akrobatické číslo.
Musela jsem tudíž začít improvizovat. Lano vypadalo dostatečně pevné, přestože jsem slyšela, jak vrže, takže jsem se rozhoupala víc, abych se mohla lana chytit a pokusit se nohu uvolnit. Stále jsem nechápala, kde se tedy objevila podobná nástraha. Vypadalo to, jako by se někdo snažil na téhle střeše něco ulovit, což byl docela nesmysl.
„Doháje, kdo to vázal?“ zuřila jsem, když jsem se konečně chytila lana a zjistila, že ten uzel jenom tak nerozvážu. Navíc mi smyčka bolestivě rozedírala kůži, protože při tom, jak se lano stáhlo, bylo to těsně nad hranou boty. V tuhle chvíli mi ani armádní boty nebyly k ničemu.
Chvíli jsem to zkoušela rozvázat, ale nakonec jsem se s povzdechem spustila a rozhodla se dát chvíli pauzu, abych se vydýchala. Potom jsme si ale vzpomněla na Charlieho slova: „Když jsi na pochybách, snaž se rychle dostat ven. O to, co by se tě mohlo snažit sežrat, se starej až pak.“ Takže jsem se opět rozhoupala a opět se chytila lana.
Ať už tuhle smyčku nastražil kdokoliv, určitě si přijde zkontrolovat, jestli se někdo nechytil. Zvažovala jsem, kdo z těch, které obvykle lovíme, by byl něčeho podobného schopný. Nikdy na nás neútočili a většinou se starali o své – což vlastně znamenalo konzumování lidí, ať už mluvíme o jakékoliv části člověka, tedy krev, energie, vnitřnosti… Kvůli těm lidem jsme je taky lovili my. Snažili jsme se tu neustále rozrůstající se populaci chránit před predátory a nic jsme za to neměli. Kromě pár modřin, nějakých těch zlomenin a ne zrovna pohodlných smrtí.
Najednou se na druhé straně střechy ozvalo zakřupání štěrku pod něčími kroky. Ty kroky se blížily ke mně a já se přestala zajímat o uzel a raději opatrně vytáhla z pouzdra zbraň a zamířila tím směrem, odkud se zvuk linul. Podle kroku se ke mně blížil jenom jeden tvor a nikam nespěchal. S tím jsem neměla problém. Noční střelba mi vždycky šla, ale nechtělo se mi zbytečně plýtvat drahocennými náboji a pálit naslepo. Rozhodla jsem se, že dotyčného nechám přijít blíž.
Po pár krocích byl ten dotyčný dostatečně blízko, aby si všiml, že se do jeho pasti něco chytilo. To jsem poznala v okamžiku, kdy zrychlil krok. Odhodlaně jsem se nadechla a snažila se tak analyzovat všechny známky nepřirozených bytostí. Nikde ale ani náznak vanilky, rozkladu, dřeva nebo mokrého psa.
Vzhůru nohama jsem tedy tipovala, že je to obyčejný člověk. I z téhle hrozné perspektivy jsem si dovolila odhadnout, že dotyčný je aspoň o hlavu vyšší než já, když normálně stojím na zemi. Najednou natáhl ruku a sáhl pro něco k boku. Zamířila jsem.
Ten dotyčný vytáhl z kapsy svého pláště baterku a rozsvítil ji.
Oslnil mě. Mžourala jsem a pořád mířila pistolí do míst, kde jsem naposledy zahlédla jeho hlavu. Mezitím jsem slyšela, jak se muž s baterkou ostře nadechl.
„Ahoj,“ řekla jsem mile a dokonce se i usmála. „Už tě někdo někdy střelil do hlavy? Myslím si totiž, že by se ti to moc nelíbilo. Většině lidí se to nelíbí,“ prohodila jsem a můj nový neznámý zaklel.
„Jsi v mojí pasti!“ řekl a zněl u toho překvapeně.
„Tvoje past byla na mojí střeše,“ namítla jsem a dál se snažila na něj mířit. Bylo to ale zatraceně těžké.
„Nečekal bych, že se potkáme za podobných okolností,“ namítl, jako by mě snad poznával. Já však nemohla říct, že by mi byl nějak povědomý. Hlas jsem neznala a díky světlu z baterky jsem měla problém zaostřit na jeho obličej, který se nořil do nočních stínů. „Spustím tě dolů,“ rozhodl najednou.
Usmála jsem se, ale pořád na něj mířila. „Dobrý plán,“ souhlasila jsem.
Smyčka byla ukotvena k železnému šroubu zatlučenému do nedaleké zdi. Můj věznitel zmizel tím směrem a nechal mě zavěšenou ve vzduchu. Chvíli jsem zvažovala, jestli se nerozhodl mě tady nechat, když jsem ucítila ostré tahání za lano a pomaličku, možná dokonce hladce, jsem začala klesat k zemi. Zastrčila jsem zbraň za pásek, natáhla ruce nad hlavu a proměnila poslední etapu svého klesání z přímého pádu na líný kotoul.
Právě jsem stahovala smyčku z nohy, když se ten chlap vrátil do mého zorného pole. Namířil baterkou na mou nohu a já si všimla krve, která však začínala rychle schnout.
„Zřejmě bych se měl omluvit,“ zamumlal a došel až ke mně. Podal mi ruku… A já ji ignorovala. „Nečekal jsem podobný úlovek,“ prohodil, a když jsem si stoupla, všimla jsem si toho trochu posměšného úsměvu, který měl na tváři.
Ignorovala jsem bolest, která se mi prohnala kotníkem, když jsem ho zatížila a snažila se vzpamatovat z šoku, že jsem toho chlapa konečně poznala. Bylo to už bezmála sedm let, kdy jsem ho viděla naposledy, ale ten jeho zpropadený úsměv byl pořád stejný.
„Co tady děláš?“ vyprskla jsem na něj a byla v pokušení vytáhnout zbraň a znovu mu zamířit na hlavu. A věřte mi, to pokušení bylo opravdu silně.
„Přijel jsem si pro nevěstu. Nečekal jsem však, že si ji budu muset doslova ulovit,“ odvětil.
„Tak na to zapomeň!“ odsekla jsem a chtěla mu dát za vyučenou za to, že klade na střechy pasti. Který lovec se zdržuje tím, že klade pasti? Co je to v New Yorku za nové móresy? Většina z těch, co lovíme, by si s obyčejným lanem snadno poradila. Potom mě však napadlo, že to zřejmě nebylo obyčejné lano. Ve tmě, kterou narušovala pouze Dominicova baterka, jsem těžko mohla rozeznat, jestli není do lana zapleten nějaký stříbrný nebo zlatý pásek, který by některým nepřirozeným útěk značně ztížil.
Vrhla jsem se na něj. Nehodlala jsem mu mé polapení darovat a navíc jsem si ho potřebovala otestovat. Dominic se pohyboval ladně a se smrtící rychlostí. Skok střemhlav proměnil v útok dřív, než by většina lidí stihla zamrkat. Držel nůž lehce za tělem, pravou ruku sbalil v pěst a švihl tam, kde by měla být moje hlava.
Minul ji však o to, čemu můj otec říkal námořní míle. Už jsem dávno šla k zemi a balancovala jsem v polovičním podřepu. Vykopla jsem levou nohu a předem jsem věděla, že tohoto manévru budu ráno litovat. Kopla jsem ho patou do zápěstí, až mu nůž vyletěl z ruky a zmizel někde ve tmě na střeše.
Dominic se rychle vzpamatoval a kopl mě do ledvin. Byl vážně dobrý. Já se zkroutila a nechala se vypůjčenou setrvačností donést o několik stop dál, pak jsem vyskočila na nohy a opět mu namířila zbraň do tváře. Nevím, jestli by byl ještě lepší, kdyby na mě útočil s úmyslem mě zabít, ale takhle jsem ho měla pěkně na mušce.
Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak moc mě ten kopanec bolel.
„Ty malá…“
„Jestli to dořekneš, odprásknu tě,“ ujistila jsem ho rozhodným hlasem. „Teď ti dám jednu radu: do souboje s pistolí si nikdy neber nůž. A teď vypadni ze Seattlu.“
„Tohle se dozví v New Yorku,“ upozornil mě.
„A co?“ Opět tu byl někdo, kdo se mě snažil vystrašit mým vlastním otcem. „Že jsi na střeše narazil na nějakou holku, kterou jsi považoval za svou snoubenku, a pak ti dala nakládačku? Tak klidně. Pokud to snese tvoje hrdost,“ pokrčila jsem rameny a udělala krok vzat. Na okraj střechy to bylo jen pár metrů. „Opusť moje město Dominicu. Příště se s tebou párat nebudu.“
V tuhle chvíli jsem naprosto odmítala přijmout fakt, že bych se za toho blbce měla provdat. Možná toho budu v budoucnu litovat, ale teď jsem měla radost z toho, že jsem ho dokázala přeprat.
„Ani já ne,“ zavrčel, vytáhl z pláště další nůž a mrštil jím po mém hrudníku – nebo aspoň tam, kde můj hrudník do té chvíle byl. Když nůž dokončil let, byla jsem už na kraji střechy a padala jako kámen dolů do temnoty. „Víš, že mi stejně neutečeš, že ano?“ zaslechla jsem za sebou jeho slova, která byla protkána zuřivostí.
