Můj původní plán zněl jednoduše - vzhledem k tomu, že jsem z domu vyrážela později než obvykle, hodlala jsem si svou trasu zkrátit, abych za rozbřesku zbytečně nepobíhala po ulicích. Poté jsem však plán musela poupravit, když se mi do něj zamotala Renesmée.
Se škodolibým výrazem, kterého si ta holka nemohla všimnout, jsem vylezla na požární schodiště a Ness mě následovala. Jako by se nic nedělo, jsem opět prolezla jeho konstrukcí na vnější část a skočila. Zvažovala jsem, jestli bude mít ta holka dost odvahy k tomu, aby mě následovala, ale nakonec jsem zaslechla jenom kovové sténání, jak se zřejmě rozběhla po těch narezlých stupních, které vlivem počasí jenom chátraly. Nikdo z pětadvaceti nájemníků tohohle domu se moc o jeho zevnějšek nestaral. Zřejmě jim bylo úplně jedno, že při jakémkoliv problému nakonec od pojišťováků nic nedostanou, ale já jsem byla jenom velmi malý pán na to, abych vznášela námitky.
V okamžiku, kdy jsem se naučeně zachytla kovové konstrukce a zbrzdila tím svůj pád, jsem si všimla, že Ness dorazila na podestu v mé úrovni. Vzhlédla jsem k ní a musela uznat, že na mě ta její rychlost udělala docela dojem - nahlas bych to ale nikdy nepřiznala a už vůbec ne před ní. Přece jenom je volný pád mnohem rychlejší než sbíhání schodů. Navíc nevypadala ani zadýchaně a to za sebou měla tři patra v rychlosti několika sekund.
Zhoupla jsem se a mé ruce povolily sevření ocelové konstrukce. Během okamžiku jsem poté jako kočka dopadla do podřepu a poslouchala, co se děje za mými zády. Kovová konstrukce opět nepatrně zanaříkala a já se ohlédla - Ness prolezla jejím okrajem stejně jako já ještě nahoře u svého bytu a následně mě napodobila. Ustoupila jsem jenom tak-tak, aby mi nedopadla na záda. Detailně jsem si však prohlížela její techniku. Ten dopad byl jako od špičkové atletky, která je na něco podobného zvyklá. Nevypadala ani trochu nejistě a z podřepu se vcelku snadno postavila na nohy a spokojeně se na mě usmála.
Vypadalo to, jako by snad čekala nějakou pochvalu, nebo co.
„Nepočítej s tím, že se ti při obhlídce rajónu budu nějak přizpůsobovat. Tohle je moje práce, a pokud ji chceš v následujících letech dělat taky, měla bys vědět, co tě čeká,“ upozornila jsem ji.
„Neměj obavy. Brzy zjistíš, co jsem myslela tím, že jsem opravdu učenlivá,“ ujistila mě a zastrčila si několik pramenů svých vlasů za ucho. Na rozdíl ode mě je měla rozpuštěné a při každém pohybu jí musely určitě vadit. Na to, abych jí půjčila nějakou gumičku, jsem však zapomněla a ani teď jsem nehodlala narušovat svůj stereotyp tím, že bych si své dva copy stáhla do jednoho a gumičku ji nabídla.
„Jsem ráda, že s tím počítáš,“ ušklíbla jsem se a potom jsem se už nenamáhala nějakým dalším vysvětlováním - prostě jsem se rozběhla a Ness se mi musela přizpůsobit.
No a postupně jsme se tak dostaly k jádru věci, co se týkalo změny mého původního plánu. Jednalo se mi totiž o to, že jsem původní trasu nezmenšila, naopak jsem ji nechala stejně dlouhou, ale musela jsem ji urazit o hodinu rychleji, takže jsem nahodila skoro vražedné tempo. I normálně jsem po střechách pobíhala jako splašená, že mi Kevin sem-tam nestačil, ale dneska jsem se snažila ještě mnohem víc. Hodlala jsem Renesmée od toho lovcovství odradit. Nebo ji odradit aspoň od toho, aby se nechala učit mnou - na něco podobného jsem neměla nervy.
Sakra - pomyslela jsem si vztekle, když jsem se o dvě a půl hodiny zastavila jenom blok od mého domu u hlavní cesty a Ness se mi držela za zády, jako by právě nezdolala velmi náročný překážkový běh, pokud by se tak parkour po městě dal pojmenovat. Jediná větší změna, kterou jsem na jejím bezchybném outfitu zaznamenala, bylo zrůžovění tváří. Ale jen takové decentní - žádné červené fleky nebo pot řinoucí se jí z čela jako nějaká protržená přehrada.
Něco na té holce je zatraceně divného. Celou dobu, co se mnou držela krok, jsem nemohla myslet na nic jiného a tak moje soustředěnost na nepřirozené byla jenom poloviční. A nebylo se čemu divit. Obvykle nechodím na lov s někým, u koho si nejsem stoprocentně jistá, že mi bude krýt záda. A s Ness jsem pochybovala.
„Zvládla jsem to,“ prohodila spokojeně a já měla chuť jenom zavrčet. Bohužel jsem byla jenom člověk a takové zvířecí chování mi nebylo zrovna vrozené.
„Jo, zvládla,“ souhlasila jsem a založila si ruce v bok. Nepatrně mě píchalo v pravém boku, ale nehodlala jsem dát před tou holkou na sobě znát nějakou slabost.
„Myslím, že jsem zatěžkávacím testem prošla,“ pokračovala v kladném hodnocení svého výkonu.
„Máš dojem, že takový malý běh je celý zatěžkávací test?“ podivila jsem se a v hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky, abych vymyslela něco jiného, kde jí ukážu, jak je oproti mě malinkatá. Běh totiž zvládala na jedničku.
„To tvoje vražedné tempo, nebylo všechno?“ podivila se.
„Proč máš dojem, že to bylo vražedné tempo?“ oplatila jsem jí otázku.
„Včera nad ránem jsem tě sledovala a můžu s jistotou říct, že ses tak moc nehnala. Takže určitě ses poslední dvě a půl hodiny snažila o to, abych to vzdala. Abys nemohla Kevinovi říct, že ses nesnažila,“ odvětila mi a já nestačila koukat. Holka byla bystrá - to se musí nechat.
„Fajn, testovala jsem si tvoje limity. Ve městě není moc lovců, kteří by mi stačili,“ přitakala jsem. „Proto taky musím neustále uvažovat nad tím, do jaké rodiny spadáš. Nebude to jen tak nějaká rodina - zvlášť pokud jsi levoboček.“
„Tohle mi budeš muset vysvětlit. Pochopila jsem správně, že jde mezi lovci o nějakou hierarchii?“ zajímala se.
„Přesně tak. Každý máme určité postavení, které je… Hele, na tenhle typ doučování už fakt nemám sílu. Říkala jsi, že o lovcích víš, měla jsem za to, že jsi informovaná mnohem lépe,“ odvětila jsem, když jsem se zarazila uprostřed vysvětlování. Renesmée vůbec netušila, do jak složitého soukolí se to hodlala zapojit. Já osobně jsem loveckou hierarchii docela přehlížela, jelikož jsem se pohybovala na jejím vrcholku, ale pro ostatní byla dost podstatná - mnozí, jako například moje babička, si dost trvali na to, aby jim nižší lovci projevovali úctu. A to ještě ani nemluvím o dohodnutých manželstvích bez lásky, které se sjednávají jenom za účelem posílit rodinu a tak dále a podobně… Byla to nuda, ale prostě to tak bylo a my se tím řídili. Pro nováčka, jako byla Ness by to však mohl být pořádný šok, jen co je pravda.
„Dobrá, tak mi to vysvětlíš někdy jindy,“ přitakala smířlivě, přestože jsem měla dojem, že doslova dychtí po dalších informacích.
„Mám takový dojem, že až se dozvíš všechno o lovcích, ještě si ráda rozmyslíš, jestli mezi ně chceš patřit,“ podotkla jsem.
„Je mi jedno, co mi řekneš. Jsem odhodlaná stát se lovcem a nic to rozhodnutí nezmění… Kdo ví, třeba jednou budeme lovit společně a jedna druhé budeme krýt záda,“ namítla a vypadala, že se jí ta myšlenka skutečně zamlouvá. To já byla však velmi skeptická. Byla jsem lovec samotář. Alespoň většinu svého času. S Kevinem jsme sice poslední rok lovili dost často spolu, ale občas mě nechával vyrazit samotnou, ačkoliv si jeho otec myslel opak. Až do svých jednadvaceti jsem měla být pod dohledem někoho zkušenějšího. Od svých narozenin jsem se pak stala svým vlastním pánem… Moc dlouho jsem si to však neužívala, když jsem tak musela koukat na holku přede mnou.
Stále jsem měla takový neodbytný dojem, že je to jenom malé umanuté dítě. Příliš dychtivé po informacích, s přemírou energie a naprosto zcestným názorem na celý svět.
„Pokud ti někdy dovolám, abys mi kryla záda, budeš toho muset umět daleko víc, než jenom dobře běhat a zdolávat překážky,“ ujistila jsem ji. „O tvých dalších schopnostech se přesvědčíme ještě dneska. Ve tři hodiny dorazíš na roh Šestnácté a Roxbury, jasné?“
Během našeho rozhovoru se mi vcelku srovnaly myšlenky a podařilo se mi přijít s pokračováním mého lstivého plánu. Zatím jsem ji nehodlala vodit do domu Mooreových a představovat ji Teddovi a Mii jako nějakého nového lovce. Podobné označení si ještě nezasloužila. Já už měla na kontě pár mrtvých nepřirozených a někdy to nebyla žádná legrace. Já se lovcem nazývat mohla, holka naproti mě však nikoliv.
„Dobře, ve tři budu tam,“ souhlasila a se spokojeným úsměvem se lehkým poklusem vydala pryč. Ještě pár okamžiků jsem na ni hleděla, než jsem se vydala domů s myšlenkou, že tohle bude ještě zajímavé.
Probudila jsem se do naprosto tmavého pokoje. Za poslední týden to bylo poprvé a tak jsem na okamžik zazmatkovala, že jsem snad zaspala a je už tak pozdě, že nestíhám ani do práce. Nedaleký úder hromu a dešťové kapky dopadající na okenní tabulky mě však vyvedl z omylu. Vyhrabala jsem se z postele a rovnou jsem běžela k oknu. Během dne jsem ho mívala permanentně zavřené, abych utlumila hluk z ulice spolu s nepříjemným pachem, který byl její součástí. Teď jsem ho však otvírala dokořán - nic se nevyrovnalo vzduchu prosyceném dešťovou vodou.
Skrz otevřené okno ke mě zavál větřík a na holých rukou se mi objevila husí kůže. Bylo to tak příjemné, až mi to na tváři vykouzlilo úsměv. Jeden by neřekl, že i déšť může někdo přivítat tak nadšeně jako právě já v tuhle chvíli.
S daleko lepší náladou vzhledem k tomu jak časně jsem vstávala, jsem zamířila do kuchyně pro něco k snědku. Jen co jsem však otevřela lednici a uviděla jenom prázdné poličky, bylo po dobré náladě. Vzpomněla jsem si tak na včerejší podivné fajitas a svůj slib, že si nakoupím… No, už jsem se viděla, jak se s nákupem táhnu na sraz s Renesmée.
Zavřela jsem tu bílou zrádkyni a vrátila jsem se do pokoje, abych na sebe něco hodila a vyrazila k smluvenou schůzku.
Budova, kam jsme měly s Renesmée zamířeno, byl jednopodlažní dům v řadě dalších budov. Hned vedle salónu krásy a prodejny levných šperků. Renesmée se zvědavě rozhlížela kolem, jako by nikdy v podobné ulici nebyla. Nacházely jsme se v jihovýchodním Seattlu a nedaleko nákupního centra a obchodního domu Target - což byl druhý největší obchodní dům hned za Walmartem. Nechápala jsem tu posedlost mnohých lidí. Sama jsem obchody navštěvovala co nejméně, a když už, tak se většinou jednalo spíš o ty s potravinami než módou a kosmetikou. Když už jsem však do nich zamířila, ráda jsem si něco pěkného na sebe pořídila.
„Copak, vypadáš, jako bys v podobné čtvrti byla poprvé,“ začala jsem si Ness trochu dobírat. Měla jsem dojem, jako by všechno, co teď dělá, dělala poprvé.
„Jsem z Havaje, tam je všechno trochu jiné,“ namítla pohotově a hned na to mě následovala do budovy, nad jejímiž dveřmi se nesl nápis Tělocvična.
Kvůli tomu, že jsem nechtěla Renesmée brát k Mooreovým, rozhodla jsem se ji vzít sem. Párkrát jsem v téhle tělocvičně byla. V celém Seattlu byly jenom tři zaměřené i na kontaktní zápasy a box, no a takhle mi vyhovovala nejvíce.
Na recepci seděl můj starý známý a jen co mě uviděl, objevil se mu na tváři široký úsměv.
„Neříkej, že mi sem vedeš novou členku?“ zasmál se Terrence a už mi podával klíček od kovové skřínky. Byl to majitel tohohle podniku a bývalý poloprofesionální boxer. Mezi profíky se však nestačil propracovat díky poranění, které si jednou v ringu způsobil.
„To se ještě uvidí, dneska je to testovací jízda,“ odvětila jsem a Terrencův úsměv se ještě rozšířil. Ten jeho dokonalý chrup, který úsměvem odhaloval, mě však nutil přemýšlet, jestli byl vždy tak opatrný a dobře si kryl obličej, nebo zda jsou ty zuby jednoduše umělé. V jeho černošské tváři vždy svítily tak jasně, až z toho v šeru tělocvičny občas bolely oči.
„Chodíš sem často?“ zajímala se Ness, když jsem jí ukázala na skřínku, do které jsem pohodila sportovní tašku, ze které jsem pouze vyndala vlastní boxerské rukavice. Když už nějakou chvíli trénujete, je pohodlnější mít všechno vybavení vlastní, než spoléhat na to, které se nachází v tělocvičny. A rozhodně je to hygieničtější – ať si říká kdo chce, co chce.
„Čas od času,“ odvětila jsem neurčitě. Tohle místo jsem však objevila už ve svých třinácti – krátce po tom, co mi zemřel táta a máma se vypařila neznámo kam. Potřebovala jsem se vybít a s mým loveckým talentem jsem neměla problém s jakýkoliv bojem. Kdybych jenom trochu chtěla, mohla jsem se stát profíkem v boxu. Jenom moje skvělá kondice a talent byly vším potřebným pro to, aby mě tu Terrence nechal boxovat zadarmo (do doby než jsem mu byla schopná platit). Chtěl se na mě opětovně proslavit. Být mým trenérem… Za normálních okolností bych zřejmě souhlasila, ale u mě není nic normální a být lovcem znamená zůstat inkognito.
„Nejdřív se trochu protáhneme a potom vyzkoušíme, co v tobě je,“ prohodila jsem a namířila jsem si to rovnou k několika cvičebním strojům a žebřinám. V tělocvičně bylo kromě nás ještě asi deset dalších lidí. Ring byl obsazený a zahlédla jsem, jak tam proti sobě stojí dva kluci – oba měli na hlavách chrániče a na rukou rukavice, pomalu na sebe útočili, aby si vyzkoušeli krytí, až následně mohli začít a přitom je pozoroval Terrencův syn. Když mě zahlédl, kým mi na pozdrav a já mu ho oplatila. To proti němu jsem občas v ringu trénovala. Byli jsme přibližně stejně staří a řekla bych, že Will je skvělý kluk, ale nic víc, než přátelství mezi námi nebylo.
„Ještě jsem nikdy neboxovala,“ prohodila Ness a sledovala s očima navrch hlavy kluky, které Will trénoval.
„Všechno je jednou poprvé,“ ujistila jsem ji a začala jsem se protahovat. Ness chvíli sledovala zápasení a až potom se ke mně přidala. Sledovala jsem ji, jak se protahuje a napodobuje při tom všechny mé předchozí pohyby. Bylo to podivné, protože jsem s jistotou mohla říct, že byla ponořena do sledování zápasu a já stále bokem, ale ona krok za krokem opakovala každý můj pohyb a to přesně ve stejném pořadí… Bylo to lehce znepokojující.
Když Ness skončila, přesunuly jsme se k ringu, kde se už Will loučil s kluky.
„Vero, dlouho ses neukázala,“ prohodil a došel za námi. „Jsem Will a ty?“ obrátil se okamžitě na Ness.
„Renesmée, ale můžeš mi říkat Ness,“ prohodila okamžitě Ness a rovnou k Willovi natáhla ruku k pozdravu. Will jí ji stiskl a široce se na ni usmál. Měl opravdu moc hezký úsměv a já párkrát přemýšlela nad tím, jestli by to mezi námi někdy klapalo, kdybych se odhodlala k tomu, někam si s ním vyrazit. Měli jsme sice úplně obrácený režim, vzhledem k tomu, že tělocvičnu Will provozoval se svým otcem během dne a já byla převážně aktivní v noci, ale… No, byla to jenom velmi zbloudilá myšlenka, každopádně ten úsměv – Will na něj ulovil hodně holek a teď jsem mohla sledovat, jak Renesmée měknou kolena, když ho na ni použil.
„Nemohl sis to odpustit, co?“ pokárala jsem Willa a on odtrhl od mého doprovodu zrak.
„Co myslíš?“ zeptal se nevinně a na tváři mu nadále pohrával úsměv.
„Ten tvůj úsměv,“ odvětila jsem a protočila jsem očima. Will byl v tomhle nepoučitelný. Podobně jako Kevin a všichni kluci v jejich věku.
„Nemám nejmenší tušení, co tím myslíš,“ namítl Will a opět se obrátil k Ness. „Přišla sis s Verou zaboxovat?“ zeptal se a věnoval jí docela dost pozornosti. Trochu mě to štvalo, ale nehodlala jsem to na sobě nechat znát a tak jsem prolezla přes pružné záchytné zábradlí do ringu.
„Ještě jsem nikdy neboxovala, Veronika by mě to měla naučit,“ odvětila Ness.
„Nemyslím si, že je Vera na něco podobného stavěná. Obvykle nemá moc trpělivosti ani sama se sebou, natož aby někoho dalšího učila. Divím se, že s něčím podobným souhlasila,“ odvětil Will a nepřestával se na Ness usmívat.
„Neměla tak nějak na vybranou,“ pokrčila Ness rameny a já jsem si vybavila Kevinův škodolibý výraz, když mi tu holku dal na starosti.
„Když je to tak, tak mi dovol, abych ti dal pár dobrých rad, než se do toho pustí Vera,“ prohodil a Ness přikývla. Hned na to začal tím svým učitelským způsobem Ness ukazovat, jak by si měla chránit obličej a jak se vyhýbat ranám… Když ji pak postavil proti mně do ringu a sám si stoupl kousek vedle ní, nedokázala jsem potlačit ušklíbnutí. Will se obával, že ji snad hodlám zmasakrovat, nebo co. Tedy, jasně, hodlala jsem jí ukázat, jak tvrdá nakonec bude muset být, pokud bude chtít být lovcem, ale zabít jsem ji přitom nechtěla.
Vyhnula jsem se několika jejím ranám a následně jí je oplatila. Nedávala jsem do toho tolik síly, jako bych to dělala, kdybych bojovala s Kevinem nebo Willem, ale bylo to dost na to, abych s ní trochu pohnula, když už jsem se trefila. Každopádně – na nováčka mě dost překvapila. Byla dobrá a stačil jenom jeden rozhovor s Willem, aby se chovala jako poloprofík. Ještě neznala všechny fígle, ale dalo se předpokládat, že když jednou v televizi zkoukne nějaký boxerský zápas, bude neporazitelná.
Tenhle její talent se mi docela zamlouval, přestože mě to i nepatrně znepokojovalo. S tím jak byla dobrá, jsem musela neustále přemýšlet nad tím, z jaké rodiny asi pochází a vždy jsem tak nějak došla k tomu, že musí patřit k některé z osmi hlavních rodin. Jenže jsem netušila ke komu. Navíc bylo velmi udivující i to, že byla lovcem jenom z poloviny… Samozřejmě pokud nelhala. I ta možnost tady byla. Třeba byla dcerou dvou lovců a jenom jsem o ní zatím neslyšela. O holkách se toho moc nenamluvilo, pokud se samozřejmě neměly stát lovkyněmi a tak tu na mě vlastně mohla hrát habaďůru.
Zvažovala jsem, že bych si o tom měla promluvit s Kevinem a nejspíš ji představit i Teddovi. Ten bude přesně vědět, co s ní budeme muset udělat.
A když jsme asi v pět odpoledne opouštěly tělocvičnu, kde se mezitím vystřídalo několik dalších klientů, věděla jsem, že se mi nepodařilo Ness vymluvit její nápad. I v tom podivném šeru, které panovalo venku před budovou – slunce se po dešti stále schovávalo za mraky – jsem měla dojem, jako by její obličej doslova zářil. Vůbec mi nepřipadala vyšťavená nebo zmordovaná. Ta holka přede mnou doslova sršela energií.
„Budu tě čekat kolem půlnoci v baru. Dones mi moje oblečení a sama přijď v něčem, v čem budeš moc běhat jako včera,“ prohodila jsem a bez nějakého rozloučení jsem se vydala na autobus. Domů jsem to měla ještě docela daleko a navíc jsem si skutečně nutně potřebovala nakoupit jídlo. Cítila jsem, jak se mi po tréninku začíná kroutit žaludek hlady a byla jsem rozhodnutá ho zaplnit něčím dobrým a aspoň trochu zdravým.
Zavíračka v baru se nám trochu protáhla a Ness na mě musela čekat skoro až do jedné. Šéfovi se nezamlouvalo zavírat, když bylo v baru tolik lidí dychtících se trochu ztřískat a dávat tučná dýška. A proti penězům, které mi plnily mou miniaturní zástěru, jsem neměla nic ani já. Je zajímavé, co všechno takové papírky dokážou.
Z mého bytu jsme potom vyrážely kolem půl druhé a i tentokrát Renesmée seběhla po požárním schodišti a napodobila můj skok z něj až dole. Sledovala jsem ji přitom a měla jsem takový pocit, jako bych sledovala samu sebe. Ness byla z toho všeho pohybu nadšená a dávala to najevo. Měla jsem dojem, jako by s každým dalším pohybem, výskokem nebo jenom volným pádem zářila jasněji a jasněji a to jsme se ještě nedostaly k pořádnému boji. Ten malý boxerský zápas, co jsme si zkusily u Terrence v tělocvičně se počítat nedal.
Když jsem však po pár blocích na střechách zaznamenala ten štiplavý pach, který mě nutil nakrčit nos, věděla jsem, že dnešní noc bude pro Ness vcelku zlomová. Nepatrně jsem na ni kývla a hned na to jsem se snesla ze střechy. Ness mě následovala a během pár chvil jsme se dostaly na úroveň chodníku a přímo naproti nám jsem v úzké uličce zaznamenala pohyb nepřirozeného.
