4. kapitola

Pohled Elinor:

Jenom v županu jsem na sebe hodila bundu a přezula se do bot. Chtěla jsem se přesvědčit, že je to pravda. Ten telefonát nebyl náhodný, ten, kdo volal, o mně věděl všechno, a pokud to skutečně byla Bella…

Seběhla jsem po schodech do přízemí, které zelo prázdnotou. Někdo si ze mě musel vystřelit, usoudila jsem a chtěla se vrátit do bytu, když se najednou v tmavém stínu někdo pohnul. Nahmatala jsem na stěně světlo a rožnula. Osobě spadaly do tváře dlouhé hnědé kadeře, a tak jsem trochu zaváhala. Ale jenom do chvíle, než jsem pohlédla do tak povědomé tváře. Hleděla jsem sama na sebe před deseti lety. Dívala jsem se na Bellu.

„Bello!“ vykřikla jsem a zdolala těch několik kroků, které nás dělily.

„Pšt,“ zamumlala, ale také mě objala. Svírala jsem ji v náručí a nedokázala poručit slzám, které se mi tlačily do očí. Prostě jenom přetekly hráz a já se rozbrečela jako malá holka. „Ššš, to bude dobré,“ konejšila mě sestra a hladila mě po vlasech. Nemohla jsem uvěřit, že tu skutečně je.

Odtáhla jsem se od ní a zahleděla se do tváře, která se vůbec nezměnila. Stále vypadala jako v den, kdy odjížděla ze Swords. Deset let se na ní nijak nepodepsalo. „Jak je to možné?“ zamumlala jsem hlasem zastřeným vzlyky a dál si ji prohlížela.

„To ti nemůžu říct, jenom jsem chtěla, aby ses přestala trápit. Bolelo mě vidět tě každé Vánoce takhle zničenou. A přitom by ses měla usmívat a bavit se se zbytkem naší rodiny, i s tou novou, co k ní přibyla,“ odvětila melodickým hlasem, který jsem si už nepamatovala.

„Každé Vánoce? Bello… Jak to myslíš?“ zajíkla jsem se, neschopna uvěřit, že všechny ty dlouhé roky nám byla takhle nablízku.

„Nemůžu tu s vámi být, tak jak bych si přála, ale Vánoce s vámi trávím. Vy jste o mně sice nikdy nevěděli, ale mně stačilo vás jenom pozorovat,“ vysvětlila a já jsem měla chuť se na ni rozkřiknout, že je bezcitný sobec, když celou rodinu tak trápila. Zlost jsem však odložila na později, jistě k tomu měla nějaký důvod.

„A teď už se k nám můžeš vrátit?“ zadoufala jsem v kladnou odpověď.

„Bohužel nemůžu, jenom jsem chtěla, abys věděla, že jsem v pořádku a dál se neničila. Musíš začít žít znovu a naplno, jako tomu bylo před deseti lety. Prosím tě o to,“ žádala mě a já v těch slovech zase cítila tiché sbohem, které jenom nechtěla vyslovit nahlas.

Přikývla jsem. „Ale – co se stalo před deseti lety?“ zeptala jsem se.

Bella jenom zavrtěla hlavou a znovu mě objala. „Vždycky tu pro tebe budu, ale nesmíš nikomu říct, že jsem naživu – to je jediné, co po tobě žádám,“ zašeptala a já chtěla nejprve odmítnout, říct jí, že na to nemá právo. Všichni by měli vědět, že je naživu a radovat se z toho, ale potom jsem si to rozmyslela a souhlasně přikývla. Pokud mi takhle dává příležitost se s ní vídat, udělám pro to cokoliv.

„Teď už musím jít,“ povolila sevření a ani mé paže, které jsem měla omotané kolem jejího krku, jí nezabránili zmizet ve tmě.

„Bello…!“ zavolala jsem ještě za ní, ale má sestra se nevrátila. Zastrčila jsem ruce bezmocně do kapes bundy a vydala jsem se domů. V jedné kapse jsem však nahmatala papírek. Nejdřív mě napadlo, že je to jenom nějaká zapomenutá účtenka a zmuchlala jsem ji, ale poté jsem si všimla několika čísel. Roztáhla jsem tedy papír a všimla si devíti čísel na jinak čistém papíře. S úsměvem, který se mi poté rozlil po tváři, jsem si papírek zastrčila znovu do kapsy a vešla do bytu.

 

 

Bellin pohled:

Damon nebyl z mé noční výpravy nadšený. Vrátila jsem se sice dřív než on, ale i tak jsem mu řekla pravdu. Pomlčela jsem však o tom, že jsem Elinor nechala své telefonní číslo. To by se mu moc nelíbilo.

„Doufám, že se ti to před Arem podaří nějak utajit,“ prohodil unaveně.

„Pokusím se,“ přislíbila jsem a objala ho. Damon mi omotal ruku kolem pasu a přitáhl si mě ještě blíž.

 

 

„Jaké byly svátky?“ otázal se nás Aro, jen co jsme se před ním poklonili a ohlásili mu náš návrat zpět do hradu a tím pádem možnost nás nějak zaměstnat. Z Dublinu jsme se nakonec vrátili mnohem dřív, než jsme původně plánovali, ale nedalo se nic dělat. Já jsem opět mohla kdykoliv podlehnout té touze navštívit Elinor a to nebylo dobré.

„Zasněžené,“ odpověděl mu pohotově Damon. Stále mě trochu překvapovala ta jeho naprostá a bezprostřední odvázanost a volnost, kterou projevoval i před vládci. A přitom k nim choval náležitý respekt – pokud ho tedy nechali dělat to, co uznal za vhodné.

„Tak to jsem rád. Jenom doufám, že vás ten sníh neomrzel?“ optal se znovu.

„Ne, řekl bych, že je to zajímavá změna, viď, Bello?“ obrátil tentokrát pozornost vládců i na mě. Stála jsem sice po jeho boku jako jeho družka i jako spolubojovník – teď jsem si ale připadala ještě méněcennější než ve chvíli, kdy mě sem Damon přivedl. A to všechno jenom kvůli tomu, že se mi o letošních svátcích podařila udělat taková osudová bota!

„Ano, rozhodně to bylo zajímavé,“ souhlasila jsem s Damonem, ale Arovi neušel tón, jakým jsem promluvila, a zvědavě se na mě podíval.

Nebyl to však jediný zvědavý pohled, který se na mě v tu chvíli v sále upřel. Upíral se na mě pohled ještě jedněch karmínových očí. Stejně nebezpečných, jako citlivých a unavených. Marcus si mě prohlížel a trochu přitom zachmuřeně vrtěl hlavou.

Nevěděla jsem, na co teď přišel, ale nervozitou jsem si zkousla ret a v tu chvíli mi i Damon povzbudivě stiskl ruku. Využil toho, že jsme stáli tak blízko vedle sebe a pláště, které jsme měli opět na sobě tak nedovolovaly ostatním členům gardy stojích za námi zahlédnout toto intimní gesto, které nás pro ostatní činilo slabší, ale mně v tuhle chvíli neskutečně pomáhalo.

„Stalo se snad během té doby něco neobvyklého?“ vyzvídal Aro.

„Nikoli… Sníh a lyžování je velká zábava,“ odpověděl mu pohotově Damon a Aro se na něj přívětivě usmál. Tohle byl, hned po Jane, jeho nejoblíbenější člen gardy. Dokonce tehdy i Ara přemluvil, aby mě nechal unést z domu, proměnil mě a nakonec zařadil do gardy.

„Jsem tedy rád, že jste se dobře bavili, teď ovšem nastává opět čas práce. Mám pro vás dva jeden speciální úkol,“ pronesl a spokojeně si promnul ruce. Nezdál se být ustaraný, takže se zřejmě nejednalo o něco hrozného. A o to víc jsem byla zvědavá.

„Samozřejmě, už jsme si oba říkali, že se začínáme nudit. O co se jedná?“ zajímal se Damon.

„Jde o delikátní věc. Nemohu si dovolit o to požádat kohokoliv, a proto jsem si vybral vás dva, protože vím, že mě v ničem nezklamete. Společně se vydáte do Budapeště, bude tam na vás čekat jeden posel od Vladimira a Stefana,“ pronesl.

„Posel?“ vyhrkla jsem trochu nedůvěřivě.

„Ano, vskutku posel. Oba bratři mají zájem propojit naši vládu a zajistit tak mír,“ dodal spokojeně.

„To je jistě tak nadchlo to pozvání na ples před deseti lety,“ řekl hrdě Damon, který mi stále trochu předhazoval svoje organizační schopnosti. Od toho posledního plesu se totiž na hradě žádná větší slavnost nekonala.

„Nejsem si jistý, jestli to bylo kvůli tomu plesu,“ zchladil ho Aro, „ale jsem rád za takovouto jejich reakci. Vzájemné nepřátelství a nevraživost je jenom v rozporu s tím, o co se všichni snažíme,“ dodal a já si všimla, jak Caius na sousedním trůnu pokýval hlavou. „Jedná se nám o to, vytvořit jednotnou říši, kterou neporazí na kolena nějaká banda opovážlivců. Obě země mají velkou tradici a bude jenom prospěšné, když se spojí.“

„Zní to opravdu zajímavě, ale jaký bude náš úkol na této misi?“ zeptala jsem se.

„Jednoduchý, milá Isabello. Dojednáte s vyslancem všechny podmínky,“ pronesl Caius a oslovil mě tak, jak to dělával v minulosti i Aro. Věděl, že podobné oslovení nemám vůbec ráda, ale občas si to prostě neodpustil – většinou tehdy, když se mi něco nepovedlo. Ale teď jsem opravdu nechápala, za co jsem si tohle oslovení zasloužila.

„Podmínky?“ Možná jsem jim v tu chvíli mohla připadat jako hloupá husa, ale já si tu otázku prostě nemohla odpustit. Pokud mám do něčeho jít, chci vědět všechno.

„Ano, máme několik podmínek, které by měli přijmout, pokud se chtějí s námi Rumuni spojit,“ podotkl Aro zamyšleně. „Před vaším odjezdem vám všechny podmínky, na kterých se s bratry dohodneme, sdělíme. Prozatím můžete jít,“ vykázal nás zdvořile ze sálu, a tak jsme se jenom oba lehce poklonili a odebrali se do našich pokojů.

 

 

Uvažovala jsem nad tím, co vedlo bratry k tomu, spojit se s Rumuny. Rozhodně to nebyla špatná myšlenka, ba právě naopak – velmi se mi zamlouvala. Ale stále jsem v tom viděla nějakého zakopaného psa. Možná zrovna v těch podmínkách, které nám bratři nadiktují.

„Ťuk, ťuk – můžu dál?“ ozvalo se někdy kolem půlnoci klepání na dveře.

„Pojď dál, Nikolo,“ vyzvala jsem jednoho z mála mých přátel na tomto hradě ke vstupu.

„Slyšel jsem, že jste se i s Damonem vrátili, tak jsem tě chtěl vidět,“ prohodil a sedl si na postel naproti mně. Na tváři měl spokojený úsměv a myslím, že byl rád, že mě vidí.

„Hlavně neříkej, že jsem se změnila, protože to není pravda,“ usmála jsem se na něj.

„Ale – víš, že ses vážně změnila?“ pokusil se mi odporovat, a tak jsem po něm hodila polštářem. „Nech toho, vážně ses změnila. Tedy nemyslím vzhledově, jenom… připadáš mi nějaká ustaraná. Stalo se snad něco s Damonem? Pohádali jste se?“ vyzvídal.

„Co tě nemá, s Damonem jsme v pohodě. Jen snad…“

„Copak se děje? Mně se můžeš svěřit,“ ponoukal mě ke sdílnosti.

„Já vím. Prostě, Aro nás s Damonem posílá na misi do Budapeště. Máme se tam sejít s nějakým vyslancem od Rumunů, a přestože jsou všichni nadšení z nastávajícího míru, nemůžu si pomoct, ale něco mi na tom všem nesedí,“ svěřila jsem se mu se svými obavami. Nedoplnila jsem však to, že mám také strach o sestru a její budoucnost poté, co se dozvěděla, že žiju.

„Slyšel jsem už nějaké zvěsti o tom míru. Máš pravdu, všichni jsou nadšení, ale někteří tvé obavy sdílejí. Hlavně poté, co v sále zaslechli něco o podmínkách, které chtějí dát bratři Rumunům. A pochybuju, že Stefan s Vladimirem nebudou mít žádné přání a jenom tak se po dlouhých tisíciletích skloní před Volturiovými,“ vyřkl nahlas něco, čeho jsem se obávala.

Mise, na kterou mě a Damona Aro posílá, je skutečně delikátní. Bude stačit jedno špatné slovo a bude moct vypuknout válka. Rumuni se vůči Volturiovým ještě více zatvrdí a všechno, o co se oba klany snažily, se spálí na popel.

„Bude to těžší, než to na první pohled vypadá,“ zamumlala jsem nešťastně.

„Neboj se, ty to zvládneš. Jsi rozená diplomatka, umíš s lidmi jednat – sice je ne vždy přiměješ udělat, co sama chceš, ale dokážeš si odůvodnit svoje stanovisko. A Damon, tak ten už s tím tuplem nebude mít žádný problém. Jak jinak by se dokázal udržet tak dlouho v Arově blízkosti, kdyby mu chyběl šarm, trochu podlézavosti a lstivosti. Aro si vás vybral dobře,“ chlácholil mě.

A já se na něj musela usmát. „Snad máš pravdu a já jenom maluju čerta na zeď. Určitě se nic nestane.“

„Tohle je ten správný přístup,“ vykřikl nadšeně a já se ještě víc rozesmála. „A tak, když jsem se přesvědčil, že jsi úplně v pořádku, musím jít trénovat, výjimečně je volná hala, a ty by ses měla jít sbalit, bude to hodně dlouhá cesta.“

A měl pravdu. Ještě jsem si pořádně nevybalila věci, co jsem měla s sebou ve Swords, a už jsem se musela balit do Budapeště. Jaké je tam asi počasí? Zřejmě tam bude taky zima, ale ne tak velká jako v Dublinu. Kvůli maskování jsem si na postel položila kufr, probrala jsem se věcmi, které jsem měla s sebou, některé jsem vyndala a nahradila je jinými.

Kolem čtvrté ráno jsem byla konečně nachystaná. Nevěděla jsem, co všechno podnikneme v rámci podepsaní smlouvy, ale byla jsem připravena na všechno. Dokonce nasadit i ženské zbraně, což se sice nebude Damonovi ani trochu líbit, ale bude to muset skousnout. Jinak to prostě nepůjde, pokud chce zachovat jednotnou říši. A stejně, ženské zbraně jsem chtěla nechat až jako poslední řešení. Pokud tedy posel nebude žena. To by potom musel nasadit svůj šarm zase Damon – což by se mi vůbec nelíbilo.

Nenechala bych ho jenom tak okatě flirtovat s jinou ženou. Damon je můj a žádná ženská se kolem něho prostě motat nebude. Stačí, že musím v jeho přítomnosti stále snášet Rebecu, kdybych mohla, už by tu dávno nebyla. Jejich společné tréninky bych přetrhla a bylo. Jenže to jsem nemohla a mohl za to jenom Aro. Kdyby se Rebeca nestala jeho oblíbenkyní, získala bych si to místo nějakým způsobem já a potom… Stačila by jedna malá chybička a mohla bych se postarat o každého, kdo by mi odporoval a Aro by mi nic neřekl.

 

 

Seděli jsme v SUV a mířili si to po cestě z Volterry. Nechápala jsem, od kdy takhle bažím po moci. Vždy mi to bylo jedno a dokázala jsem se podřídit. Proč mi najednou to podřízené postavení tolik vadí?

Jen co jsem si tu otázku položila, napadla mě jasná odpověď. Pohledem jsem zabloudila k Damonově zamyšlené tváři a chvíli ho sledovala, jak upřeně pozoruje cestu. Potom musel můj pohled vycítit a pohled mi oplatil.

„Děje se něco?“ zeptal se a já zavrtěla hlavou. „Zdáš se zamyšlená.“

„To bude asi tím, že nad něčím uvažuju,“ odmávla jsem to a zadívala jsem se z okénka. Stále jsme byli ještě v Itálii a já vzpomínala na chvíli, kdy jsem se zde octla poprvé. Bylo to kvůli Damonovi a jeho rozmaru. Aro se rozhodl riskovat jenom proto, že ho Damon požádal. Protože Damon byl jeho oblíbenec. On byl přesně příkladem toho, čeho bych mohla taky někdy dosáhnout. Můj dar sice nebyl zrovna velkolepý jako měnit vzhled, ale dokázat někoho ochránit před psychickými dary nebylo na škodu. Zvlášť ve Volteře, kde se každý druhý snažil někomu dostat do hlavy.

Možná by nebylo na škodu zaštítit i Damona, jakmile dorazíme do Budapeště. Aro nám přece jenom neřekl, co za upíra na nás bude čekat, a jestli bude mít nějaký dar. Pochybovala jsem, že by Stefan s Vladimirem byli tak hloupí, aby tam poslali někoho bez schopností.

Abych aspoň na chvíli zahnala myšlenky na to, co nás čeká, natáhla jsem ruku k palubní desce a zapnula rádio. Zrovna hlásili provoz na silnici, bylo po vánočních svátcích a všude byl opět klid, dokonce i na cestách, a my se tak bez problémů dostali až na hranice.

Bylo ještě poměrně brzy, a jelikož jsme nemohli být ani jeden unavený, rozhodli jsme se pokračovat v cestě až do Budapeště. Avšak na hranicích jsme museli projít kontrolou. Nechápala jsem to, proč nejčastěji kontrolují dražší auta.

„Dobrý den, pane řidiči, madam,“ pozdravil nás uniformovaný strážník a nakoukl do okýnka.

„Dobrý den,“ odvětil Damon zachmuřeně a rychle si změnil barvu očí. Asi těžko by někomu vysvětloval tu karmínovou a pro normální lidi dosti neobvyklou barvu zorniček. Opět jsem tedy zahlédla tu dokonalou zelenou, na kterou jsem mu naletěla jako malá holka.

„Můžete mi prosím ukázat váš řidičský průkaz a papíry od vozidla?“ zajímal se, a tak jsem jenom čekala, až je Damon strážníkovi podá a ten si všechno zkontroluje. „Pouze projíždíte nebo se zde zdržíte?“ otázal se ho, když zaklapl papíry a podal je zpět Damonovi.

„Pouze projíždíme. Míříme do Budapeště,“ odpověděl Damon, ale očividně tím nebyl nijak nadšený. Jenom tedy protočil očima a dál se snažil tvářit přívětivě. To bylo to jeho – pojedeme autem. Letadlo by bylo sice daleko rychlejší, ale nic jsem nenamítala, když chtěl řídit, tak ať.

„Všechno je v pořádku. Omlouvám se za zdržení a přeji vám příjemný zbytek vaší cesty,“ řekl zdvořile celník a my se mohli znovu vydat na cestu.

„Co to u všech svatých mělo znamenat? Zatímco nám kontroloval papíry, projelo tolik aut! Copak vypadám jako nějaký zloděj aut?“ vyhrkl, jen co jsme vjeli na dálnici a já se musela usmát.

„Rozhodně vypadáš na zloděje, ale ne aut,“ odpověděla jsem.

„Opravdu? A co podle tebe kradu?“ zeptal se a já si všimla toho potutelného úsměvu, který však byl prosycen i překvapením nad mou odpovědí.

„Myslím, že to moc dobře víš. Kradeš srdce nebohým mladým dívkám, které ti potom padají k nohám jenom proto, aby uviděly jeden tvůj úsměv-“

„Ty bys taky pro můj úsměv padla na kolena?“ přerušil mě a místo toho, aby dával pozor na cestu, se na mě zahleděl a čekal na odpověď.

Tak to jsem si pěkně nahrála. Povzdechla jsem si, ale potom mě osvítil spásný nápad.

„Já na ně padat nemusím. Ty jsi totiž rád, když mi můžeš udělat radost, a usměješ se na mě dobrovolně.“

Damon se nad mou odpovědí usmál a potom zvážněl. „Asi bych si ty úsměvy měl šetřit. Možná potom i poprosíš o to, abych se na tebe usmál,“ odpověděl zamyšleně a já na něj vyplázla jazyk. Byla jsem jako malá, ale prostě jsem si to nemohla odpustit.

„Jak chceš, neusmívej se, ale potom nepočítej s tím, že se na tebe usměju zase já,“ řekla jsem přísně, založila jsem si ruce na prsou a uraženě jsem se dívala z okénka. No, moc uražená jsem nebyla, přiznejme si to, na Damona jsem se nikdy nedokázala zlobit moc dlouho.

 

 

Díky tomu, že jsme většinu cesty ve Slovinsku jeli po dálnici, dostali jsme se celkem brzy na hranice s Maďarskem a naše cesta se blížila ke konci. Do Budapeště jsme měli dorazit někdy odpoledne, a proto jsme si zařídili ubytování v hotelu s podzemními garážemi.

„Lásko? Budeš za tu hloupou větu naštvaná po celou dobu naší mise?“ zajímal se.

„Nevím, rozmyslím si to,“ odpověděla jsem mu a přitom jsem se snažila si zachovat vážnou tvář.

„Pokud jsem tě svou odpovědí urazil, budu se to snažit napravit a budu se na tebe usmívat pořád, pokud potom uvidím tvůj úsměv – víš, že ho miluju,“ škemral a já ho chtěla nechat v tom trochu vymáchat. Neublíží mu, když mi řekne, jak moc mě miluje.

„Jenom můj úsměv?“ zeptala jsem se.

„Nejenom. Miluju na tobě všechno. Každý centimetr tvého těla, tvou povahu… prostě všechno. Ale to přece víš. Takže se omlouvám za ta hloupá slova o úsměvu a teď se na mě prosím usměj,“ požádal mě a já se zamyslela, jestli by z toho nevyklouzl moc levně.

Skousla jsem si ret a raději jsem se podívala před sebe. Damonův štěněčí pohled by mi moc nepomohl. Přesto – jen co se opět začal soustředit na cestu – jsem se musela pousmát. Bylo mi jedno, jestli si toho Damon všiml nebo ne, ale já prostě nedokázala udržet tu kamennou masku. Cítila jsem se spokojená a úsměv byl projev té spokojenosti.

Diskusní téma: 4. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek