30. kapitola

Nejkrásnější věcí na světě je spokojená žena. To jsem pochopil už během pár hodin, které jsem strávil s Bellou, aniž by se na svět mračila nebo byla duchem nepřítomna. Její radost mě donutila ukončit trénink předčasně a užít si tu dokonalou chvíli. Vyprávěla mi, jak probíhal její trénink a jak nakonec po deseti měsících docílila toho, co chtěla.

Nad ránem jsme se potom vrátili domů, kde se po dlouhé době opět sešla celá rodina.

„Edwarde, cos udělal s Bellou, že takhle září?“ zeptal se podezíravě Cordy, jen co jsme se k nim přidali v obývacím pokoji. Charlie měl v rukou knihu o zbraních, Renée si procházela na laptopu stránky nějaké brazilské umělecké galerie a Cordy hrál na playstationu nějakou bojovou hru. Trochu jsem se divil, že se pro zkrácení nudného pobytu zde, nepřidal k našemu tréninku, ale on stále tvrdil, že tenhle pobyt pro něj rozhodně není nudný. Je však pravda, že jsme ho s Bellou moc často nevídali, takže jsem neměl nejmenší potuchu o tom, co může celou dobu ve vesnici dělat. Ale moc jsem se o to ani nestaral. Přednostně jsem si dělal starosti o Bellu. Ty teď ale pominuly, stejně jako mé povinnosti s tréninkem, takže bychom s Cordym mohli opět podniknout společný lov nebo něco jiného.

Já se jenom jeho otázce zasmál a obrátil se na Bellu. To ona jim musela tu novinu sdělit.

„Hmm?“ obrátil se na ni i Cordy a zároveň s ním i celá rodina. Při pohledu na Renée mi bylo jasné, že si i ona už vzpomněla, z čeho měla takovou podvědomou radost. Bylo to něco jako spící kletba v její hlavě, kterou Bella zrušila nejprve u Douga, a to osvobození se šířilo dál po všech zasažených.

„Jaké ´hmm´?“ podivila se Bella.

„Na něco jsem se tě ptal,“ zabručel Cordy a vstal od své hry.

„Na něco ses ptal, to je pravda, ale Edwarda, nikoliv mě,“ namítla Bella a opět se rozesmála. Cordy se na ni v tu chvíli začal mračit a podezíravě si ji prohlížel.

„Pokoušíš se ignorovat mé myšlenky?“ zajímal se a ani netušil, jak se přiblížil k pravdě. Jenže Bella neignorovala pouze jeho myšlenky. Její mysli se podařilo uzavřít se před myšlenkami naprosto všech. Dosáhla až k úplnému zdroji jejího daru a dokázala ho zastavit. Potlačit myšlenky lidí kolem. Našla ten vypínač, o kterém celou dobu snila. Nyní mohla svůj dar využívat, jenom když chtěla, nemusela sledovat mysl všech naokolo. Teď si mohla vybírat, čí mysl si projde a ve které si bude číst jako v pomyslné knize.

„Ona tě neignoruje. Pouze se jí podařilo dosáhnout toho, co Eleazar předpověděl,“ namítla Renée a už běžela svou malou holčičku, kterou v Belle stále viděla, obejmout. „Teď, když budeš po Belle něco chtít, budeš to muset říct nahlas,“ objasňovala mu Renée situaci a nepřestávala Bellu hladit po vlasech a přitom štkát jako malá. Jenže tentokrát to nebyly vzlyky smutku, nýbrž štěstí nad tím, co e její dceři podařilo. Stejně jako já i zbytek rodiny, kteří hned přiběhli Belle poblahopřát k jejímu úspěchu a zároveň ji sevřít v pořádném rodinném objetí.

 

 

O tři měsíce později jsme se rozloučili se všemi v Santa Catarině. Náš výcvik oficiálně skončil a my se mohli vrátit k obyčejnému životu v předstírání. Své instinkty jsem měl již zvládnuté, pokud se to tak dalo nazvat, a proto nebyl problém, abychom se začlenili opět mezi lidi.

Opustili jsme Jižní Ameriku a přestěhovali se do Anglie. Byl to domov lidské Belly a já ho toužil poznat. Naštěstí zbytek rodiny neprotestoval. Celá naše šestičlenná skupinka se přestěhovala do jihovýchodního Londýna. Teď se možná podivujete nad oním číslem, ale já se skutečně nepřepočítal, a kdyby ano, tak bych byl asi úplně první upírem, kterému by se něco podobného stalo. Ze Santa Catariny jsme skutečně odcestovali v tomto počtu.

Možná si ještě pamatujete na Victorii, rusovlasou upírku, která toho měla na práci tolik, že se už několik desetiletí nezastavila ani na malou chvíli. Už se vám určitě vybavuje. Během toho posledního roku jsme se s ní moc nevídali, měli jsme toho na práci dost vzhledem k mému a Bellinu tréninku. Victorie zase plnila své povinnosti a zároveň měla na starosti výcvik dalšího upíra – to tehdy zmiňovala, ale nikomu z rodiny neřekla, že oním upírem, který podstupuje výcvik je Cordy.

Victorie s ním trénovala a možná právě proto, neshledával Cordy pobyt v Santa Catarině, tak nudným. Měl se čím zabavit. A Victorie ho natolik okouzlila, že ji požádal, aby se vydala do toho širého světa s námi. Když souhlasila, udělala tím všem radost – tedy možná až na sestry, které za ni musely najít náhradu, ale to už bylo pro nás naprosto nepodstatné. Měl jsem radost i za Cordyho, hlavně potom, čím si prošel s jeho lidskou láskou.

Bydleli jsme v Bexley v jednom z těch dvoupatrových domů, které byly v klasickém anglickém cihelném stylu. Střední školu jsme s Bellou vyměnili za univerzitu v Oxfordu a Cordy s Victorií se rozhodli pro studium Královské univerzity. Pro rusovlasou upírku to byl docela rozdíl, po několika desetiletích, kdy měla pod palcem úplně všechno, se teď musela starat jenom o sebe a to, jak se neprozradit před lidmi. Samozřejmě přišly na řadu i kontaktní čočky, které jí změnili barvu očí do nevšední fialové. Chvíli jí trvalo si na ten obyčejný lidsko-upíří život zvyknout, ale díky Cordyho trpělivosti se jí to podařilo.

„Když jsme se poprvé potkali, nečekal jsi, že mě budeš vídat tak často, že?“ smála se jednoho odpoledne v průběhu druhého roku, co jsme zde trávili.

„Tehdy jsi prohodila něco o tom, že bychom mohli být přátele – to už jsi věděla, jak by to všechno mohlo dopadnout?“ zajímal jsem se.

„Ne tak úplně. Cordyho jsem tehdy znala jenom pár hodin, ale když jsem ho tehdy uviděla poprvé… Nemůžu říct, že to byla láska na první pohled, přestože to mnoho upírů rádo tvrdí, když pozná svého životního partnera, ale byl vtipný a velmi sympatický. Při společných trénincích se to stávalo zřejmější a teď sedím tady. Co víc k tomu říct?“ pokrčila rameny.

„Láska je nevyzpytatelná,“ přitakal jsem a usmál se na Bellu, která se zrovna vrátila domů.

„Copak probíráte?“ zajímala se, došla do obývacího pokoje a posadila se mi na klín.

„Trochu jsem zavzpomínal na první setkání s Victorií,“ informoval jsem ji a natáhl se k polibku.

„A kde je vlastně Cordy? Pochybuju, že by tě nechal někam jít samotnou,“ zasmála se Bella a sháněla se po svém bratrovi, kterého však v domě nenašla.

„Přišla jsem sama. Cordy musel vyrazit na lov, který jsem pro tentokrát odmítla. Ta vaše dieta není nic pro mě,“ zavrtěla hlavou, až si několik zrzavých pramenů vypadlo ze sponek. „Navíc Cordy nepřestává mluvit o tom, že se budeme muset co nevidět přestěhovat. Navrhuje stále nová a nová místa, kam bychom se mohli podívat a tak jsem potřebovala trochu oddych.“

„Občas dokáže být trochu dotěrný a protivný,“ přitakal jsem. S Cordym jsem si toho zažil dost a dost během svého lidství. Od proměny jsem s ním žádné velké problémy neměl. Asi to bylo taky hlavně zásluhou Victorie, která ho plně zaměstnávala.

„Neměj mu to za zlé, jenom se snaží. Myslím si, že tentokrát se od nás bude chtít i odtrhnout. My se v Londýně zdržíme ještě alespoň rok, ale to zřejmě Cordy v plánu nemá,“ bránila bratra Bella.

„Máš pravdu. Stále si musím zvykat. Nikdy o mě nikdo nejevil takový zájem jako Cordy. Miluju ho, ale dlouho jsem se o sebe starala sama,“ vysvětlovala Victorie. Svůj životní příběh nám už taky jednou vyprávěla. Ve chvíli, kdy se začlenila do naší malé domácnosti, se stala nejstarším upírem v domě. Stejně jako Bella je to Britka – alespoň podle místa narození, teď už byste to do ní nehádali. Její angličtina se vždy přizpůsobila místu pobytu. Jednou s akcentem, podruhé bez něj. Vždy jste měli pocit, že pochází z místa, kde jsme se nacházeli. Ze svého lidského života si toho už moc nepamatovala, snad jen to, že byla dcerou služky a bohatého pána domu. Tím pro ni jakékoliv vzpomínky na lidský život končily. Následovaly jenom ty na upíří život. Nějakou dobu žila se skupinkou upírek na anglickém venkově. Nebyla však se svým životem spokojená – znala zákony a ty nebyly jejími společnicemi ve větší míře akceptovány. Proto se taky nedivila, když je jednou navštívili strážci společně s Eleazarem. Ten u ní sice neobjevil žádný potenciál, ale viděl u ní dychtivou touhu po změně a proto jí nabídl místo v gardě. Tak se vlastně dostala do Santa Catariny, kde strávila dlouhá dvě století hned poté, co sama podstoupila výcvik. Svou prací v Santa Catarině splatila sestrám svůj dluh vůči nim, stále však byla povinována nastoupit do jejich služby, pokud to bude nezbytně nutné.

 

 

Ten dluh, který Victorie sestrám splatila, na mě ještě čekal. Věděl jsem o něm, ale snažil se na něj neustále nemyslet. Po Londýně jsme se přestěhovali zpět do Ameriky, tu jsme během několika desetiletí procestovali, částečně s rodinou, částečně sami. Poznal jsem spoustu měst – Ohio, Minneapolis, St. Louis, Wichitu a spoustu dalších menších měst jako je například Montrose, Payson a Jackson.

A zrovna ve chvíli, kdy jsme se s Bellou vraceli ze zimní procházky po zasněženém Montréalu, čekal nás na podlaze našeho domu dopis s královskou pečení, který tam musel zanechat některý člen gardy, jehož pach ještě úplně nezmizel.

„Tak, a je to tady,“ prohlásil jsem, když jsem otevřel dopis a vyndal malou kartičku, velikosti možná A5, na které bylo zlatou barvou vyražen královský znak a následně velmi stručný povolávací rozkaz. Jmenovitě byl pouze pro mě, jelikož jenom já jsem sestrám něco dlužil, ale tak nějak jsme si mysleli, že mě Bella bude moct na Aljašku následovat.

„Co má tohle znamenat? Měli jsme jít oba,“ obrátil jsem se k Belle pro vysvětlení.

„Neboj, tohle je jen oficialita. Do Denali pojedu samozřejmě s tebou a jistě nebude problém, když se rovněž přidám do gardy,“ uklidňovala mě okamžitě Bella. Kdyby se nemohla přidat do gardy, odmítl bych tam nastoupit, i kdybych si tím znepřátelil sestry. Nedokázal jsem si totiž představit, že bych bez Belly strávil byť jenom jeden týden, natož pak několik desítek let – služba u sester byla v tomhle ohledu velmi dlouhá.

„V to doufám,“ přikývl jsem a dali jsme se do balení nezbytných věcí. Bella ještě zařídila prodej domu, kam jsme se stejně v nejbližších letech neplánovali vrátit. Poté informovala Charlieho, Renée, Cordyho i Victorii, že se chystáme do Denali. Všichni členové naší rodiny se během jednoho dne sjeli do Montréalu, aby se s námi mohli rozloučit a zároveň nás doprovodili. Společně s tím povolávacím rozkazem byla totiž doručena i pozvánka na ples, který sestry pořádaly.

Byla to vlastně taková tradice. Ples se konal každých dvacet let, vždy když do gardy nastupovali noví členové a ti staří ho opouštěli, pokud se nerozhodli ve službě sestrám setrvat.

„S Renée si budete muset pořídit příhodné šaty,“ upozornila Victorie Bellu, když si prošla její šatník a nenašla tam nic, co by se dalo použít. Pokud totiž šlo o ples pořádaný královskou rodinou, byly stanoveny jisté standardy, které se musely dodržet. Mezi jeden z nich patřilo i to, že žádná žena nesmí mít šaty v červené barvě, jelikož ta barva náležela pouze sestrám.

Společně se proto musely vydat na nákup, aby vládkyně neurazily. Královský dvůr byl prostě královský dvůr a bylo jedno, jestli se jednalo o ten lidský nebo naopak upíří. Pravidla se musela dodržovat všude. Věděl jsem, že se Belle do těch nákupů moc nechce – respektive jenom tento typ nákupů neměla zrovna v oblibě. Když se jednalo o to, nakoupit nějaké doplňky do domu, který společně s Renée nějakým způsobem přestavovaly, to bylo prostě něco jiného, než vybírat plesové šaty. Ale já věřil, že s Victorií vyberou něco perfektní, střídmého ale rozhodně dokonalého.

 

Do Denali jsme pak dorazili ještě s dvoudenním předstihem, aby měla Bella možnost promluvit si s Eleazarem případně někým dalším, kdo měl na starosti gardu a její členy. Potřebovala se ujistit, že se s ní počítalo jako s mou partnerkou.

Při našem příjezdu jsme byli opět předvedeni před královny. Procházeli jsme oněmi dřevěnými dveřmi s heslem, kterým se sestry řídily a které plně vystihovaly celou jejich vládu.

 

Nos tenebris. Nos umbrata.

Nos praesit nocti.

Nos tantum qui medii inter homines voluit destruere. Custodes sumus.

 

Jsme tma. Jsme stín.

Jsme Pravidla noci.

My, sami, stojíme mezi lidstvem a těmi, kteří by ho chtěli zničit. Jsme strážci.

 

Museli jsme vládkyně oficiálně pozdravit, než jsme mohli být ubytováni a necháni napospas našim dalším záležitostem. Vstoupili jsme tedy do známé síně, kde už na třech trůnech seděly tři úchvatné upírky. V nynějším světle vypadaly daleko jinak, než v době, kdy jsem je viděl jako člověk. Už na mě nepůsobili dokonale a neživě jako sochy. Vnímal jsem každý jejich detail. Stále se však svou krásou a dokonalostí nevyrovnali mojí Belle. Jenom ji jedinou dokázalo mé srdce vidět. A věděl jsem, že to jinak ani nebude.

„Isabella, Edward a jejich rodina. Jak milé, že jste přijeli již tak brzy,“ usmála se na nás Tanya a my všichni jsme se jako na povel lehce poklonili.

„Potřebujeme něco probrat s Eleazarem, pokud to bude možné. Jinak bychom přijeli až na ples,“ přiznala Bella.

„Samozřejmě, že to možné bude, ne však dřív jak zítra. Eleazar se v Denali zatím nenachází,“ odvětila lítostivě Tanya. „Každopádně jsem ráda, že jste přijeli všichni. Victorie, ráda tě opět vidím, je to už dlouho. Přijala jsi jméno klanu nebo jsi stále ještě Victorie Anna Lefever?“ zajímala se.

„Stále mám své původní jméno,“ promluvila zdvořile.

„Jak francouzské jméno na Britku, nemám již pravdu?“ obrátila se Tanya na své sestry, které se tak přidaly ke konverzaci, která se držela ve vstřícném tónu. Nakonec jsme ale byli všichni rádi, když nás sestry propustily, aby se mohly věnovat dalším přípravám plesu, které byly všude kolem nás v plném proudu.

Ubytováni jsme byli v obdobných pokojích, jako když jsem zde byl naposledy. Žádný velký luxus, pouze praktické vybavení, přestože mě stále překvapovala přítomnost postele. Bella si schovala do skříně vak se svými šaty, které s Victorií nakonec vybraly, ještě jsem je neviděl a popravdě se nemohl dočkat, jak bude Bella vypadat. Byl jsem si víc než jistý, že svou krásou překoná i vládkyně, ale nahlas jsem to říct nemohl.

Než jsem se potom stačil zamyslet nad tím, co bychom mohli dělat, zaklepala nám na dveře pokoje Victorie. Hned taky nakoukla dovnitř, čímž mi připomněla Alici, i po tolika letech se mi po ní velmi stýskalo, stejně jako po celé mé rodině. Mí sourozenci už jistě musí mít vlastní rodinu, možná i děti. Alice si možná zrovna prodírá cestu v nelehkém módním průmyslu, Rose jsem si nedokázal představit bez školních střapců, ale už v době, kdy jsem ji znal, měla zvláštní zálibu v automobilech – na holku opravdu nezvyklé zaměření, ale nedivil bych se, kdyby se rozhodla pro navrhování designu aut. U Emmetta to bylo horší. Byl to skvělý vůdce, což dokládaly četné kapitánské úspěchy ve školních týmech, ale pro reálný život? Tak to jsem netušil. No, a nakonec Jasper – v době, kdy jsem ho znal, patřil mezi skvělé posluchače a dokázal kolem sebe vytvořit tak dokonale pohodovou atmosféru, jako nikdy. Možná právě proto bych ho tipnul na nějakého psychoterapeuta, po kterých byla v Americe v poslední době opravdu velká sháňka. Opravdu. V žádné jiné zemi nebylo toto povolání tak žádané. V Americe měli dokonce psychoterapeutové své vlastní psychoterapeuty, aby zvládli potíže svých vlastních pacientů. Byl to hotový začarovaný kolotoč.

  Jak rád bych je všechny viděl, ale nemohl jsem. Jejich život po mém údajné smrti pokračoval stejně jako ten můj. Získal jsem novou rodinu a teď na mě jeden její člen mluvil, aniž bych cokoliv vnímal.

„…tak co ty na to? Jdeme?“ zajímala se Victorie a já netušil, na co bych měl kývnout.

„Řekla bych, že je to dobrý nápad, určitě se s Edwardem přidáme,“ souhlasila za mě Bella a pobídla mě k odchodu. „Jak dlouho jsi tady vlastně žila?“ zajímala se, když za námi zaklaply dveře a společně s Victorií a Cordym jsme se vydali po chodbě směrem k nádvoří.

„Pár let po mém výcviku, než jsem se přesunula do Santa Catariny. Potom už nebyl čas se sem někdy podívat, takže jsem vlastně i trochu zvědavá, jestli se náhodou něco nezměnilo,“ zasmála se Victorie.

Konečně mi taky došlo, kam jsme se chystali. Victorie nám udělá soukromou prohlídku sídla. Bella se podle svých slov těšila hlavně na tu část, kdy se podíváme do královské knihovny, kde se údajně nacházejí ty největší skvosty všech dob, které lidé už v žádné psané verzi nevlastní.

 

 

Domov královského dvoru byl opravdu velký. Jeden by se až divil, kolik upírů se tu normálně pohybovalo. Návštěva pouze hlavního sálu toho moc neodhalí. Celé sídlo bylo dvě patra nad zemí a další asi tři pod ní. Spodní stavba byla však už převážně z kamene, na rozdíl od té horní, která byla ze dřeva, aby tak dokonale splývala s okolními lesy a nepoutala tak na sebe nechtěnou pozornost lidí, kteří rádi do všeho neznámého strkají nos.

Další den nám poté jeden z gardistů ohlásil návrt Eleazara do Denali a Bella se tedy nemohla dočkat, až si s ním bude moct promluvit. Nakonec na něj ani dlouho nečekala.

„Bello, tak rád tě vidím,“ usmíval se na ni, když k ní mířil po nádvoří, kde jsme se zrovna nacházeli. Zima na Aljašce byla opravdu nádherná, všude ležel bílý sníh, který nic nenarušovalo. Vzduch byl oproštěn od smogu, který byl všudypřítomný ve městech a dokonce i na vesnicích. Bylo to dokonalé prostředí, aby si mé smysly mohly odpočinout.

„Jenom v klidu, ano?“ požádal jsem Bellu, která neměla daleko k tomu, aby člena královské rodiny uhodila do tváře, kvůli tomu, jak si s ní pohrával, když jsme ještě podstupovali trénink. Bella se tedy zhluboka nadechla, jako by to k uklidnění opravdu potřebovala, a Eleazarovi jeho úsměv oplatila. Byl však trochu umělý a velmi přeslazený.

„Taky tě ráda vidím. Už je to opět spoustu let, kdy jsme se viděli naposledy,“ vytkla mu.

„To víš, moc práce na dvoře. Nemohu být všude tam, kde bych byl rád,“ namítl Eleazar a ani slůvkem se nezmínil o tom, co bylo.

„Tehdy v Santa Catarině ses ale mohl zdržet déle, než jenom na skok. Ten vzkaz, který jsi mi tam nechal u Victorie, nebyl zrovna obšírný a cokoliv vysvětlující,“ usmívala se na něj dál Bella, ale přeslazenost z jejího tónu zmizela. Čekala na nějaké vysvětlení.

„Ach, ovšem, ten vzkaz. Byl jsem si jistý, že se ti podaří zdokonalit svůj dar. Jenom jsem pro tebe chtěl mít menší překvapení. Tak se nezlob,“ omluvil se jí a hlas mu protkával silný španělský přízvuk, který jsem si u něj matně pamatoval z doby, kdy jsem ho potkal poprvé. „Navíc jsem opravdu rád, že vás tu budeme mít oba.“

„O tom jsem právě chtěla s někým mluvit,“ prohodila Bella a Eleazar se trochu zamračil.

„Copak, nechceš s Edwardem nastoupit do gardy?“ podivil se, aniž by předem znal důvod Belliných slov.

„V tom to není. Ten váš povolávací rozkaz přišel jenom mě, nikoliv nám oběma. Proto se Bella chtěla někoho zeptat, jestli se tady s ní vůbec počítá,“ vysvětlil jsem mu okamžitě.

„Ale jistě… Dovol mi to vysvětlit. Edward je sestrám zavázán jistou povinností. Proto přišel dopis pouze jemu. Ty jsi něco jako dobrovolník, proto ti nic nepřišlo. Nemusíš se tedy ničeho obávat, dobrovolní členové gardy u nás mají vždy dveře dokořán a nikdy nikoho neodmítneme,“ informoval nás Eleazar a oba s Bellou jsme se trochu uklidnili. Dvacet let je prostě dvacet let ať si kdo chce, říká, co chce. V nesmrtelném životě je to co by kamenem dohodil, ale i přesto je to vcelku dlouhá doba.

„Děkuji za vysvětlení,“ zamumlala Bella.

„Nemáš vůbec zač. Teď mě ale musíte omluvit, mám ještě na starosti nějakou práci, než se k vám budu moct zítra přidat na plese,“ rozloučil se s námi a nechal nás uprostřed nádvoří stejně jako ve chvíli, kdy přišel.

 

 

Společně jsme následně vyrazili na menší lov. Nebylo to dlouho od doby, co jsme s Bellou lovili v Montréalu, ale prevence byla prostě důležitá. Nikdo dopředu neví, jak bude královský ples probíhat a jestli na něm nebudeme například konfrontováni s lidskou krví. Svou odolnost vůči ní jsem posiloval sice každý den svým pobytem mezi lidmi, ale v tu dobu byla taky bezpečně kryta v jejich žilách schovaných pod kůží. Tady může téct proudem.

Není sice stoprocentní, že mi tělo naplněné zvířecí krví pomůže postavit se instinktům, ale měl bych to zvládnout. Nevím, co by se stalo, kdyby se něco pokazilo. Možná by mě sestry poslaly opět na výcvik nebo by jejich trest za pokažený ples, což by jistě následovalo, kdybych zaútočil na nějakého člověka, určitě následoval.

„Nad čím přemýšlíš?“ zajímala se Bella, když jsme běželi lesem od sídla sester.

„Nad ničím konkrétním. Jenom mě napadlo – myslíš, že sestry zajišťovaly pro své hosty i nějaké to pohoštění nebo to bude jenom o setkání a případném rozloučení klanů?“ přeformuloval jsem své myšlenky do jednoduché otázky.

„Netuším. Victorie se o ničem nezmiňovala a jak víš, poprvé jsem v Denali byla s tebou před víc jak dvaceti lety. Teď je to má druhá návštěva. O významných upírech a jejich životech toho vím sice hodně, ale co se týká společenských akcí, pořádajících královnami, tak to nemám nejmenší zdání, co očekávat,“ odvětila.

„Jsou přece obeznámeny o naší volbě stravy. V Santa Catarině to akceptovali všichni, ikdyž občas prazvláštním způsobem, ale ano, takže to sestrám nevadí a měly by s tím počítat i během dnešního plesu,“ teoretizoval jsem nahlas.

„Měly, ale počítat s tím nebudeme. Jsme na lovu, takže se zaměř na tohle,“ usmála se a pobídla mě, protože se k nám dostala vůně nějakého toho severského masožravce, která byla vcelku omamná, jelikož byla naplněna adrenalinem z lovu, na kterém to zvíře zrovna bylo.

 

 

Když jsme se o pár hodin později vraceli zpět do sídla, jasně jsme si uvědomovali, že na nějakou dobu je to naše poslední svobodná chvíle. Držel jsem Bellu za ruku, jako bych ji už nikdy nechtěl pustit. Do plesu zbývalo už jenom pár hodin a náš návrat vlastně inicioval telefonát s Victorií, která se už dala do práce na úpravě Renée a teď se sháněla i po mé Belle.

„Škoda, že tam musíš. Mohli jsme ještě nějakou tu dobu poklidně ležet ve sněžných závějích jeden druhému v náručí.“ Snažil jsem se zviklat její rozhodnutí a podvolení se Victorii.

„Bylo to krásné, ale Victorie má pravdu. Navíc se podívej, jsem od toho sněhu úplně mokrá,“ poukázala na vlasy, ve kterých pomalu zamrzala voda v jeden ledový kus.

„To nebyl sníh,“ podotkl jsem, když jsem si vzpomněl, jak se nám podařilo prolomit led na zamrzlém jezeře. Nepropadli jsme se, ale Bella skončila skoro celá mokrá. Teď ta voda na suchém chladném vzduchu tvrdla v led.

„Máš štěstí, že nejsem člověk, jinak bych už teď byla prochladlá na smrt,“ začala si smát a dobírala si mě. Dokonce po mě začala házet narychlo uplácané kuličky sněhu. S upířími reflexy jsem se však ze začátku dostatečně rychle kryl a vyhýbal se jejím střelám, dokud nepřišla jedna zákeřná.

„To není fér, použilas svůj dar,“ namítl jsem a okamžitě jí ten její malý útok oplatil. Od doby, kdy začala trénovat se svým darem, dokázala s ním hotové divy. A jelikož já byl v její přítomnosti naprosto uvolněný, štít občas nepracoval tak, jak by měl a ona si tak mohla přečíst mé myšlenky.

„Používám ho od chvíle, kdy jsme přijeli do Denali. Jeden nikdy neví, co užitečného se dozví v myšlenkách někoho jiného. Zvlášť potom tady,“ podotkla a hodila další sněhovou kouli, která mě však minula. Od té předchozí, kterou se trefila, jsem měl vlasy plné sněhu.

Když se potom sklonila pro další sníh, využil jsem své rychlosti, doběhl k ní a společně nás povalil do sněhové závěje. Tentokrát jsem si dával pozor, kam padáme a navíc jsem se během toho pádu zmohl na to, že jsem nás otočil, takže Bella dopadla na mě.

„Teď ti to ale k ničemu nebylo,“ upozornil jsem ji.

„Ale právě naopak. Jsi přesně tam, kde jsem tě chtěla mít,“ zasmála se a zvedla se tak, aby se mohla pohodlně usadit s nohami kolem mých boků. V tu chvíli mě napadlo, že zimním radovánkám odzvonilo, protože tahle pozice… hmm, byla opravdu velmi příjemná. Bella se nade mnou skláněla, vlasy si spadaly po stranách tváře a ona se spokojeně usmívala. Vypadala dokonale. Jako nějaká zimní královna z Andersenových pohádek. Všude kolem ní byl sníh a kromě něho, Belliny tváře a modrého nebe nad námi, jsem nic jiného neviděl.

„Vzdáváš se?“ vydechla.

„Tobě vždy,“ zamumlal jsem a snažil se ji k sobě přitáhnout tak, abych ji mohl políbit. Moc práce mi to popravdě nedalo, ale to bylo asi hlavně tím, že se mi Bella podvolila. Kdyby se chtěla prát, trvalo by mi to možná o minutu déle, ale i to se počítalo.

Bohužel však ani mé dobrovolné vězení nemělo dlouhého trvání. Během deseti minut se Belle rozezvonil v kapse kalhot telefon a volala Victorie. Renée ji musela informovat o našem zdržení, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit.

„Budeme muset vyrazit, jinak se nás bude Victorie po návratu do sídla snažit stáhnout z kůže,“ vtipkovala Bella a snažila se postavit na nohy. Její snahy jsem ale velmi úspěšně bojkotoval. „Edwarde, nebuď jak malý, už se opravdu musíme vrátit, připozdívá se,“ upozornila mě po chvíli a já ji konečně pustil. Do sídla jsme to měli ještě asi půl hodiny a už tak jsem Bellu ochudil o hodinu času na přípravu. 

 

 

O tři hodiny později, kdy nad krajinou zavládla pro lidské oko neproniknutelná tma, začal ples. S Cordym a Charliem jsme čekali na naše ženy venku na nádvoří, kde se k nám měly přidat, abychom mohli společně vejít do sálu. Od Victorie jsme dostali všichni tři nějaké ty základní pokyny, protože budeme muset opět pozdravit sestry, jenže tentokrát mnohem obřadněji, potom nám dala oblečení, abychom se připravili, zatímco ona se vložila do příprav Belly a Charlieho.

„Kam se vůbec potom chystáte?“ obrátil jsem se na mé společníky. Bylo totiž jasné, že po tomto plese odjedou z Denali.

„Zatím jsme nad tím neuvažovali, bude to zřejmě impulsivní rozhodnutí. Možná severní Evropa nebo západní Asie,“ prohodil Charlie.

„To zní skvěle,“ poznamenal jsem a než jsem stačil trochu rozvést rozhovor, vyšla Victorie na nádvoří a hned na to ji následovala Bella a Renée. Všechny měly dlouhé plesové šaty, které byly společenským pravidlem. Victorie měla na sobě bílo černé vrstvené šaty s jemnou květinovou výšivkou vyvedenou v růžové barvě. Něco podobného jsem k ní netipoval, ale velmi ji to slušelo. Při pohledu na Cordyho se její úsměv rozšířil a trochu přidala i do kroku, přestože se to na nějakou dámu vůbec nehodilo. Cordy jí nabídl rámě a připravil se k odchodu za sálu, kde se všechna ta sláva odehrávala.

Hned za něj jsem se měl postavit já s Bellou. Hleděl jsem na svou dokonalou partnerku oděnou v černých šatech s modrým živůtkem. Vlasy vyčesané do drdolu, který tak odkrýval její ladnou šíji.

„Vypadáš úžasně,“ pochválil jsem jí vzhled a rovněž jí po Cordyho vzoru nabídl rámě.

Po Belle už následovala jenom Renée, která na sobě měla černé šaty s bílou výšivkou. Ta se s Charliem zařadila jako poslední. V lidském protokolu by naše pořadí bylo přesně naopak, ale tady to očividně chodilo úplně jinak. Hlavy klanu chodili poslední – nechápal jsem proč, ale byl to opět protokol. Možná byl hlavní důvod také nějaký útok, nebo co já vím. Bylo to podivné, ale mě nezbývalo nic jiného, než se mu přizpůsobit.

„Můžeme?“ obrátila se k nám Victorie, a když Renée přikývla, vydali jsme se do sálu.

Tam už se to hemžilo nespočtem upírů, kteří postupně přistupovali k trůnu ať už samostatně, v párech nebo klanech jako my. Celé to klanění a vzdávání úcty probíhalo překvapivě rychle, přestože jsem očekával pravý opak, proto mě trochu překvapilo, že jsme byli během krátké chvíle už na řadě. Předstoupili jsme před sestry, které seděly na trůnech, které byly jiné, než obvykle. Tentokrát byly mnohem propracovanější. Dřevěné vzory byly jemně překryty zlatými destičkami a umocňovaly dojem moci. Sestry seděly zpříma a pohlíželi na nás z toho vyvýšeného pódia. Přesně podle protokolu na sobě měly královskou červenou barvu. Byla to temně rudá barva krve a blonďatým královnám skutečně slušela. Ale dnes – a ani nikdy jindy – nebude nikdo pro mé oči nikdo krásnější, než Bella.

Na mysli jsem měl stále Victoriina slova ohledně klanění: Je rovněž třeba dbát na to, když skláníte tělo, abyste nesklopili hlavu natolik, že skryjete obličej, což je o to více znatelná chyba, protože tím uvádíte tuto osobu v pochybnost, jestli je to skutečně ona, komu se klaníte; proto předtím, než se začnete klanět, pohlédněte té osobě skromně do tváře, což nazýváme nasměrováním poklony před jejím provedením.

Na rozdíl od poklony při našem příjezdu, která byla jenom zdvořilá, a my jenom krátce sklonili hlavu ke vzdání úcty, takhle byla přímo dána protokolem, který se zachovával stále u královských rodů napříč celou Zemí. Výhodu při jejím provedení jsme měli opravdu nesmírnou. Lidé museli podobné poklony neustále cvičit a dávat si při tom velký pozor, aby neupadli nebo neztratili rovnováhu – hlavně pokud se jednalo o opravdu hlubokou poklonu.

„Vaše Výsosti,“ zamumlala směrem k sestrám Victorie a poklonila. Hloubka poklony závisí na postavení osoby, které je určena a na obřadnosti dané události. Opravdu hluboká poklona vyžaduje, abyste pokrčily kolena tolik, že je nutné paty odlepit od země, k čemuž je zapotřebí opravdu dobré rovnováhy – to nás ale trápit vůbec nemusí. Pokrčte dostatečně kolena a sklopte zrak, hlavu držte stále zpříma. Zdůrazněte poklonu v jejím nejnižším bodě drobnou pauzou, tak, abyste v rámci daných okolností projevily dostatečný respekt. Hladce se opět napřimte a pohlédněte na osobu, jíž jste se klaněly.

Přesně podle předchozích instrukcí Victorie provedla ukázkovou poklonu a vedle ní se už ukláněl i Cordy, který to měl na rozdíl od ní o něco jednodušší, což znamenalo žádné skoro-podřepy ani nic podobného. Zatímco se ohýbáte v pase a sklápíte zrak, pokrčte koleno zadní nohy a přední nohu nechejte napnutou. V okamžiku, kdy je tělo skloněné, se může pata přední nohy nepatrně zvednout. Zdůrazněte poklonu v jejím nejnižším bodě malou pauzou, abyste v rámci daných okolností projevili dostatečný respekt.

Po těch dvou jsme byli na řadě my s Bellou. Stejně jako Victorie, i Bella královské sestry pozdravila a oba jsme zopakovali poklony. Jako poslední provedli všechny ty ceremoniální hlouposti Renée s Charliem. Vládkyně proti nim seděly zpříma a Tanya pouze lehce pokývla hlavou, na uznání poklony. 

Poté jsme se konečně mohli vzdálit a přenechat své místo dalším příchozím. Sálem se rozlévala příjemná melodie určená k tanci, nikdo však zatím netančil. Všichni postávali v hloučcích a bavili se o všem možné.

„Až skončí to oficiální zdravení, přijde na řadu oficiální jmenování členů gardy, budeš muset předstoupit před královny, bude ti předán plášť gardy. A následně započne ples první královským tancem. Sestry si z nových členů gardy vyberou každá jednoho tanečníka. Až dotančí a usednou zpět na trůn, můžou začít tančit ostatní,“ šeptala ke mně Victorie.

„Podle čeho si sestry vybírají tanečního partnera?“ zajímal jsem se.

„Asi podle osobních preferencí. Toto už není striktně dáno,“ odvětila Victorie.

„Takže – čistě teoreticky bych mohl s některou ze sester tančit i já?“ podivil jsem se. Nebyl jsem špatným tanečníkem, ale tančit s vládkyněmi mého nového světa? To bylo rozhodně něco jiného. Asi jako představit si můj tanec s královnou Alžbětou, jenom v trochu lepším věku.

 

 

Dalších dvacet minut trvalo to než se všichni vládkyním, jak se patří, poklonili. A potom, přesně jak Victorie předpověděla, následovalo oficiální přijímání nových členů gardy. Postupně jsme byli všichni voláni jménem, abychom se opět postavily před vládkyně. Nakonec jsme stáli ve třech řadách a bylo nás přibližně šedesát, což bylo pěkné číslo, ale tak nějak jsem myslel, že to bude i větší. Vzhledem k počtu lidí, kteří se připravovali na výcvik. Jako poslední se k nám přidal dokonce i Afton, kterého jsem při příchodu do sálu vůbec nezaznamenal. O to raději jsem byl, že jsem ho mohl vidět. Už teď jsem měl spoustu otázek, které jsem se mu chystal při chvíli položit.

„Vážení hosté, stávající, noví a minulí členové gardy, ráda bych vás všechny dnes přivítala na našem dvoře při této slavnostní události. Je to již dvacet let, kdy se tento výroční ples odehrával naposledy. Všichni jsme se zde sešli kvůli oslavě nových členů gardy. Nesmíme však zapomínat na to, že nejenom gardisté dohlížejí na dodržování zákonů. I členové královské rodiny se na tom podílejí stejně jako i upíři, kteří se do služby nehlásí, ale přesto žijí podle zákonů,“ ujala se Tanya slavnostně slova. Všechny sestry teď stály před svými trůny, ve splývavých šatech a pohlíželi na své poddané.

„Dovolte mi tedy, abych se teď i já se svými sestrami poklonila vám, za vaši oddanost trůnu a zákonům,“ dodala závěrem a skutečně se poklonila. Nebyla to sice tak hluboká úklona, jakou předváděla Victorie nebo Bella, ale to se vlastně ani nedalo očekávat. My nezaujímali jejich významnou pozici.

„Teď mi dovolte, abych oficiálně předala první plášť novému členu gardy.“ Tanya sestoupila po schůdcích dolů, převzala si od stávajícího člena gardy nový plášť a došla k prvnímu novému členu gardy. „Vítám tě mezi námi,“ prohlásila a přehodila mu přes ramena plášť a pod krkem ji připnula kovovou sponkou se znakem sester.

Nám zbylým pláště rozdali gardisté. Ten svůj jsem si okamžitě přehodil přes ramena a zapnul sponu. Měla tvar erbu, na kterém byla zobrazena lví tlapa a nad ní váhy pravdy. Kolem bylo do kovu vytepáno část královského hesla - My, sami, stojíme mezi lidstvem a těmi, kteří by ho chtěli zničit. Jsme strážci.

Ve chvíli, kdy měli všichni noví členové gardy na sobě své pláště, přišel čas na tanec. Tanya si vybrala onoho gardistu, kterému připínala plášť. Kate si zvolila muže, který i v bezchybné upíří tváři vypadal tak na třicet a poslední se svým výběrem zůstala na řadě Irina. (* odkazy jsou pouze na vzhled šatů nikoli na vzhled sester)

„Budeš tak laskav a zatančíš si se mnou, Edwarde?“ došla až přede mne.

„Bude mi ctí, vaše výsosti,“ prohlásil jsem přesně tak, jak si to žádalo dekorum, a nabídl Irině ruku, do které vložila svou malou ručku. Všichni kromě sester a jejich tanečníků vyklidili taneční parket a opět se sálem rozezněla hudba. Všechny sestry si jako na povel nadzvedly lem šatů, aby si na něj nešlapaly, a pak už jsme ples zahájili prvním valčíkem.

 

 

Tehdy začala má dvacetiletá služba sestrám, která byla občas nudná, jindy šlo jednomu o život, ale pokaždé jsem to ustál s Bellou po mém boku. Život v Denali pro nás sice nebyl žádným peříčkem, ale přistup ostatních upírů k nám, byl vždy přívětivý. V několika případech i přátelský.

S Aftonem a Bellou jsme tvořili skvělý tým, čehož si všimly i sestry. Na rozdíl ode mě a Belly se však Afton rozhodl u gardy zůstat trvale. Viděl v tom určité poslání. Navíc prý jako malý chlapec snil o tom, jak se připojí ke královskému vojsku doma v Anglii. Bylo to tedy do určité míry splnění jeho dětského snu. To jsme mu s Bellou tedy neodpírali, přestože bych byl velmi rád, kdyby se připojil k naší rodině.

Takhle nás ale zůstalo pouze šest. Victorie po čase přijala příjmení Swan a já jsem už nějakou dobu přemýšlel nad tím, že bych i ve světě upírů rozšířil jméno Cullenů. O svatbě jsme s Bellou nikdy nemluvili, ale já jsem v sobě přece jenom našel dostatek odvahy, abych ji po víc jak padesátiletém soužití, položil tu zásadní otázku.

 

THE END

Diskusní téma: 30. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek