Sluneční paprsky pomalu putovaly po mém pokoji a nakonec došly k mému obličeji. Chvíli jsem se v nich vyhřívala, ale pak mi přišlo, že dva slunečné dny ze tří jsou na Forks moc a tak jsem otevřela oči.
Chvíli jsem jen tak ležela, pozorovala strop a chystala se stanout. Ale počkat! Nemá být přece odpoledne a nemám jet s Cullenovýma k nim domů a navíc tohle není můj pokoj! Vlastně je ale ten ve Phoenixu. Jak jsem se sem mohla dostat? A najednou jsem si to uvědomila.
To všechno byl jen sen. Philova smrt, stěhování do Forks, seznámení s Cullenovýma, to všechno byl opravdu jen sen. Ale byl velmi skutečný. Tak moc až jsem se musela jít ujistit, že Phil opravdu žije. Sešla jsem po schodech dolů. René v kuchyni připravovala sobotní oběd a Phil se díval na nějaký sportovní kanál. ŽIJE!! Byl to jen sen! Byla jsem tak šťastná, že se nic nezměnilo, zůstalo vše při starém.
Rozběhla jsem se za Philem do obýváku a dala mu pusu na tvář. Zmateně se za mnou podíval, ale to už jsem byla na cestě za mámou a také jí dala pusu.
„Ospalec nám stanul a vypadá to, že se mu něco pěkného zdálo,“ hádala mamka.
„No něco se mi opravdu zdálo, ale jsem ráda, že to není pravda,“ řekla jsem i když z části by mi zase tolik nevadilo, že to je pravda, škoda jen že Edward není skutečný a taky to, že se už nedozvím, co by se s námi stalo.
„Tak se běž obléct, za chvíli bude oběd!“ volala za mnou René, ale to už jsem byla na schodech a dál přemýšlela o tom snu. Jediné, v čem byl pravdivý je to, že jsem poloviční upír a po prázdninách přecházím do třetího ročníku.
Ale co, nebudu nad tím přemýšlet, všem se každou chvílí zdá nějaký sen a dávat zrovna tomu mému nějakou váhu nemělo cenu.
Zbytek dne proběhl docela v pohodě. Po obědě jsem chvíli uklízela v pokoji, bylo to už potřeba, ale potom jsem se rozhodla, že když už mám ty prázdniny tak si je užiju a šla jsem si zaběhat. Vrátila jsem se až k večeru. Máma s Philem seděli u televize a sledovali nějaký film, ani jsem nepostřehla, co to bylo, jenom jsem je rychle pozdravila a šla nahoru.
Rozhodla jsem se, dát si horkou sprchu a s knížkou si zalézt do postele. Opět jsem četla knížku Na větrné hůrce, kterou mám přečtenou nejméně stokrát, a stále mě baví. Také to jde na tom výtisku poznat.
Dnes jsem toho moc nepřečetla, najednou se mi chtělo strašně spát, přišlo mi to divné, vždyť jsem prospala víc jak dvanáct hodin a byla jsem jenom běhat, navíc jsem poloviční upír a takhle se mi nikdy spát nechtělo, jedině tehdy když jsem nespala víc jak týden. Přesto jsem zavřela knížku, zhasla lampičku a nechala se unášet do království snů.
Jeli jsme k nim domů. Byla jsem trochu nervózní z toho, co mě tam čeká, jakmile jsme, ale zastavili před domem, doslova jsem ztuhla překvapení. Tak tohle jsem opravdu nečekala, taková nádhera. Alice se na mě vřele usmála, já jí usměv oplatila, byla mi až neskutečně sympatická a pokud vše dopadne dobře, mohly bychom být i kamarádky, pomyslela jsem si a už jsem všechny následovala do domu. Vevnitř to bylo snad ještě hezčí, jestli to bylo možné.
Uvnitř na nás už čekali doktor Cullen a jeho žena.
„Dobrý den Isabello, jsem rád, že jsi pozvání si s námi promluvit přijala. Když mi totiž dnes Edward volal a všechno mi řekl, nemohl jsem věřit vlastním uším!“ Carlisle byl velmi nadšený, ale tak docela jsem nevěděla co ho tak potěšilo. To už mě, ale vedl do obývacího pokoje a gestem ruky mi naznačil, abych se posadila. Chvíli jsem zaváhala, ale nakonec si přece jen sedla.
„Moc mě těší, ale asi jsem nepřijela jen na zdvořilostní návštěvu, že?“
„Máš pravdu, není to jen zdvořilostní návštěva. Tak k věci,“ ,začal Carlisle „Edward nám říkal, jak tě včera potkal, a že tvá vůně byla směsicí lidské a upíří, takže by nás docela zajímalo jak je to možné?!“
„Má vůně je smíšená proto … protože jsem poloviční upír.“ Tak a bylo to venku. Všichni se na mě dívali s ještě větší zvědavostí a zájmem než předtím. Jediný kdo se pořád usmíval, byla Alice.
„Jak je to, ale možné?
„Má matka je člověk a otec upír,“ byla jsem až neskutečně klidná na to, že jsem jim řekla mé největší tajemství.
„To je opravdu velmi zajímavé, a jaký je v tom rozdíl, myslím mezi námi, klasickými upíry, a tebou?“ ptal se dál Carlisle. Rozhlédla jsem se po všech v pokoji. Alice s Emmetem byli nadšení, Jasper se tvářil nedůvěřivě a na něco se až neskutečně soustředil, Rosalie se na mě mračila, Esme, jakmile spatřila můj pohled, se na mě povzbudivě usmála a Edward se také trochu mračil, ale vypadalo to jako, že nad něčím usilovně přemýšlí.
„No, hlavní rozdíl mezi vámi a mnou je v tom, že můžu spát, jíst lidské jídlo, nemusím pít krev i když i ta mi chutná a nakonec na slunci nezářím jako vy.“ Po tom co jsem jim řekla, nepromluvil ani Carlisle a ten se zdál nejvíce zvědavý. Nakonec jsem to nevydržela a musela se zeptat na to co mě celou tu dobu tak trápilo. „Ehm, ehm …“ vyrušila jsem je z přemýšlení „a co budete dělat vy, když už víte, co jsem?“
První se ozval Carlisle „No, rád bych si s tebou na toto téma ještě jednou promluvil, ale dnes už je pozdě a asi bys měla jet domů, než o tebe bude mít René strach.“ Ani jsem si nevšimla, že už tu jsem tak dlouho.
Vstala jsem z křesla, na kterém jsem do teď seděla, a všichni mě napodobili. To už ale u mě stála Alice. „Doufám, že budeme kamarádky a někdy spolu vyrazíme na nákupy.“ Zdálo se mi to nebo si všichni jenom povzdychli, když řekla slovo nákupy? Na rozloučenou se se mnou objala.
Hned po Alici za mnou přišla Esme. „Jsem ráda, že jsem tě poznala, Isabello.“
„Já také paní Cullenová, ale jestli sem budu chodit tak bych byla raději, kdybyste mi říkal, vlastně vy všichni, kdybyste mi říkali Bello.“
„Dobře Bello, ale ty mě a mému manželovi přestaneš vykat a budeš nám říkat jenom jménem.“
„Dohodnuto, tak nashledanou Esme, Carlisle.“ A vyšla jsem ke svému autíčku a jela domů. Jsou to moc milá rodina, proč jsem se jich ale tak bála? Už vím, ty jejich oči. Budu se jich na to příště muset zeptat.
Domů jsem přijela nastejno s René, a protože bylo docela pozdě, rozhodly jsme se objednat si jídlo domů. Bylo moc dobré. René vypadala moc unaveně a tak šla hned spát a já si šla ještě zaběhat.
Dorazila jsem na mýtinu a on tam byl stejně jako včera. Dnes jsem ale neutekla.
„Ahoj Bello, vidím, že sis tu louku také oblíbila,“ pozdravil a usmál se na mě. Proč sakra musí být tak proklatě hezký!
„Je opravdu hezká, ale popravdě jsem doufala, že tě tu najdu, chtěla jsem se totiž na něco zeptat.“
„No tak se ptej,“ vybídl mě klidně.
„Jako první by mě zajímalo, jak to, že máte zlaté oči a ne jako všichni ostatní, upíři co jsem kdy potkala, červené?“
„To je proto, že se živými zvířecí krví místo lidskou, pro zasvěcené jsme vegetariáni, ještě něco bys chtěla vědět?“
„Slyšela jsem, že někdy mají upíři, nějaké schopnosti … a tak jsem se chtěla zeptat, jestli i někdo z vás má … no nějaké vyjímané schopnosti.“
„Nevím, kde jsi to zaslechla, ale máš pravdu někdy mají zvláště nadaní upíři vyjímané vlastnosti, ale ne všichni. V naší rodině má výjimečnou vlastnost Jasper, dokáže ovlivňovat city ostatních …“ tak proto jsem se cítila tak v pohodě když jsem tam odpoledne byla, to byla Jasprova práce „… Alice zase vidí budoucnost …“ a tady máme proč, jako jediná nebyla překvapená z toho, co jsem řekla „… no a já dokážu číst myšlenky.“ Úsměv se mu ještě rozšířil, když spatřil můj zmatený obličej.
Tak to mi vážně ještě chybělo, aby mi někdo četl myšlenky. „Neboj, tobě je číst nemůžu, ani když se moc soustředím. Je to takové zvláštní, za celou dobu své existence jsem se s nikým jako ty nepotkal, všem jsem viděl do hlavy, přesně věděl na co myslí, je to skoro až deprimující když zrovna nevím na, co myslíš.“ Teď jsem se pro změnu usmála já. A tak jsme si ještě nějakou dobu povídali, až mi došlo, že už j moc pozdě a měla bych jít domů.
Ráno na mě před školou čekala Jessica. Zajímalo mě proč? První hodinu jsme spolu neměly a celkem jsme se spolu moc nebavily. Jakmile jsem vystoupila z auta, všechny pohledy se na mě otočily a všichni se na mě nějak zvláštně dívali, ale nedokázala jsem pojmenovat ten pohled.
„Ahoj. Proč jel včera Edward s tebou?!“ aha tak proto na mě čekala, a konečně vím proč si mě všichni tak prohlíželi. To kvůli Edwardovi.
„Potřebovala jsem mluvit s doktorem Cullenem, a protože zrovna nebyl v nemocnici, tak mi Edward nabídl, že můžu zajet k nim a vlastně mi ukazoval cestu, bez něj bych to nikdy nenašla.“ Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka, ale aspoň se nemůžu tak moc červenat, jako každý jiný člověk. S tou cestou to ale byla pravda.
Chvíli to vypadalo, že mi nevěří, ale pak se s mou odpovědí smířila a změnila téma. Pro změnu jsme mluvily o La Push.
Na obědě opět všichni plánovali nadcházející víkend. Mike si stále myslel, že do La Push jedu s ním, a že to bude něco jako rande.
Odpoledne jsem pomáhala René doma nebo se učila. Večer jsem chodila běhat, většinou to byla na mou a Edwardovu mýtinu, kde jsme si až do časných ranních hodin povídali.
Trávit s Edwardem tolik času bylo až překvapivě příjemné. Moc jsem si oblíbila i Emmeta a Alici, s tou jsme jednou dokonce vyrazily nakupovat. Nechápu, co všechny na nakupování s Alicí tolik děsí, nakonec to přece jen byla zábava. Jasper si ode mě i nadále držel odstup, Esme s Carlislem byli jako mí druzí rodiče a Rose, nevím s tou jsme si moc do oka nepadly.
Najednou tu byl den, o kterém všichni na škole, tedy kromě Cullenů, básnili. Mělo se jet do La Push a mělo být dokonce hezky.
