Ten pocit, který mě provázel po dobu snu, byl tak intenzivní, že ve chvíli, kdy jsem se probudil, jsem stále cítil jemné vibrace v místě, kde se mě dotýkaly spalující jazyky. Na malý okamžik jsem uvnitř sebe ucítil takovou dutou prázdnotu – ne bolest, ale pocit, že mi něco chybí. Jako by s tím snem, který skončil, najednou něco zmizelo.
Snažil jsem se tu myšlenku zapudit, byl to jenom hloupý sen, a tak jsem otevřel oči. Pokud už jsem si takhle jasně uvědomoval rozdíl mezi snem a realitou, určitě už musí být po operaci a já bych se měl zotavovat na pokoji, kde bude čekat moje máma, než se konečně probudím z narkózy.
Jen co jsem je otevřel, prošel mnou spalující šok. Přitiskl jsem si ruce na hrudník a cítil, jak se třesu.
„Edwarde?“ zaslechl jsem povědomý hlas a do mého zorného pole se najednou postavila křehká dívčí postava s dlouhými hnědými vlasy a opatrným výrazem ve tváři. Pomalu došla až ke mně a natáhla mým směrem ruku, abych se jí mohl dotknout. Sledoval jsem každý její pohyb a připadal si opravdu zvláštně. Postupně mi něco docházelo…
Zvedl jsem zrak od Belly a její ruky, rychle jsem se rozhlédl po místnosti, ve které jsem se nacházel. Zahlédl jsem se v zrcadle, které viselo na protější stěně – přesněji řečeno jsem spíš zahlédl někoho, kým teď budu. Vlasy jsem měl stejně jako vždy neposlušně rozcuchané kolem hlavy, ale tentokrát jsem s jejich vzhledem nebyl nespokojený. Jejich hnědá barva s bronzovými odlesky kontrastovala s bílou kůží.
Cítil jsem Bellin dotek na své ruce a najednou nevnímal chlad, který z ní obvykle vystupoval. Nadechoval jsem se k otázce, když jsem si uvědomil, že upíři nedýchají, nejsou teplí ani studení a… nemají srdce, které by bilo v jejich prsou.
Takže to byla ta prázdnota. Ten podivný pocit, který jsem měl. Mé srdce bylo sice stále v mém hrudníku, ale bylo mrtvé. Zhluboka jsem se nadechl a na zlomek vteřiny mě přemohla panika. Bylo to z vědomí, že i když jsem mohl dýchat, mé nové tělo to nepotřebovalo.
„Ach, Bože,“ zašeptal jsem a podíval se na Bellu. „Já – moje srdce nebije. Jak – co se stalo?“
„Ta operace… hmm, nevydařila se,“ odvětila Bella a snažil se vyhnout mému pohledu, který jsem na ni upíral. Operace se nevydařila? Tak na to bych opravdu nepřišel. Měl jsem tendenci to říct rovnou i nahlas, ale naštěstí jsem se včas zarazil. Sarkasmus by ani jednomu z nás v tuhle chvíli nepomohl.
Stále jsem byl z té mé nečekané proměny dost zmaten, ale jelikož se Bella neměla k vysvětlování, věděl jsem, že se musím začít ptát. A na jazyk se mi drala jedna podstatná otázka – „Esmé?“
„Sestry se o to postaraly, když jsem jim volala a informovala je o tom, co jsem byla nucena udělat,“ zamumlala a já se zamračil. Zatahovala do toho královskou rodinu? To přece nemůže znamenat nic dobrého. V tu chvíli se naše pohledy střetly, když se na mě Bella podívala. „Nemusíš se bát, celá tvá rodina je v pořádku… tedy, jak se to vezme. Truchlí pro tvou ztrátu, ale jinak jim nic není. Královny se o to postaraly stejně jako o tvůj nástup do La Push. V tomhle je na královskou rodinu opravdu spoleh.“
„Opět něčí dokonalý dar,“ zamumlal jsem tak na půl úst.
„Nebuď tak protivný, nikdo nemůže za to, že se to takhle událo,“ odsekla mi teď už naštvaně Bella. Překvapeně jsem k ní zvedl zrak a viděl, jak si složila ruce na hrudi. Vypadala naštvaně, ale nemračila se, takže to ještě nebylo tak hrozné.
„Promiň…“ zašeptal jsem zdrceně, nechtěl jsem ji štvát. Ve zlomku sekundy se však mé myšlenky dostaly opět k mé přeměně. „Proč jsem neměl pocit, že procházím nějakou přeměnou? Říkala jsi přece, že to bude děsivý zážitek, na který nezapomenu.“
„Ano, to jsem říkala. U tebe to bylo jiné kvůli tomu, žes v sobě měl značné množství analgetik – alespoň to předpokládám,“ pokrčila rameny.
„Po celou tu dobu se mi zdál podivný sen,“ přiznal jsem. „Původně jsme tam byli jenom my dva, já už jsem byl upír a byli jsme povoláni královnami do služby. Odcestovali jsme do Evropy, kde jsme se měli vypořádat s nějakým problémem. Ukázalo se, že jsou to měniči. Poslední, co se pamatuju, než jsem se probudil, byl spalující oheň a pohled do očí Monicy.“
„Moničin pohled?“
„Zapálila hranici a sledovala, jak ohnivé jazyky pohlcují nejdříve dřevo a potom mě,“ upřesnil jsem svá předchozí slova a zatřepal hlavou. Byla to hloupost, tohle by Monica přece nikdy neudělala, že ne?
„Ten oheň mohlo vytvořit tvé podvědomí, jakmile přestaly účinkovat léky,“ navrhla Bella a já přikývl. Následně jsem se jedním dokonale plynulým pohybem zvedl z postele a přešel po místnosti. Tedy – přešel je opravdu hodně nepřesné slovo. Jen co jsem na to pomyslel, octl jsem se u jediného okna, kterým do místnosti proudilo světlo končícího dne.
„Kde to vlastně jsme?“ zajímal jsem se, když jsem spatřil naprosto pustou prázdnotu všude kolem. Zaposlouchal jsem se do zvuků okolí, ale uši mi naplnil zvuk šelestu listů ve větru, zpěv ptáků a ještě mnoho a mnoho dalších zvuků okolní přírody. Tlukoty nespočtu srdcí, které můj sluch tak dokonale rozlišoval od sebe, ale pochyboval jsem, že některý z nich patří člověku – všechny na to byly moc rychlé.
„Někde uprostřed národního parku Flathead. Nemohla jsem riskovat náš návrat do La Push moc brzo, přece jenom se tam pohybuje vcelku velké množství lidí a ty jsi teď novorozený,“ podotkla a došla až ke mně. Opatrně mi položila ruku na paži, ale já dál upíral pohled z toho jediného okna v místnosti. Myšlenky mi proudily zběsile hlavou a já si tak postupně uvědomoval skutečnost, že už nejsem člověk a už nikdy neuvidím rodinu. Vždyť jsem neměl ani možnost se s nimi rozloučit, jak rychle to všechno proběhlo. Teď se kvůli mé údajné smrti museli trápit – hlavně Esmé to musela nést velmi těžce, na to jsem ji znal moc dobře, abych to věděl s naprostou jistotou.
Z těch zasmušilých myšlenek mě po chvíli vytrhl opět Bellin hlas, kdy mě pobízela k prvnímu lovu, abych tak mohl utišit plameny, které spalovaly vnitřní stěny mého krku.
Ve Flatheadu jsem nikdy nebyl. Vlastně do chvíle, než jsem se přestěhoval do Forks jsem toho celkově moc nescestoval. Tehdy jsem znal jenom rodné město a pár těch v okolí. Do chvíle našeho stěhování jsem nevytáhl paty z Virginie a teď, během několika málo měsíců, jsem se dostal do Itálie, procestoval pomalu půlku severní Ameriky a teď si ‚prohlížel´ další z národních parků.
Pocit z naprosté volnosti, který mě obklopil ve chvíli, kdy jsem se dostal z domu a rozběhl se, byl k nezaplacení. V první setině sekundy jsem pochopil, proč upíři tolik milují běh. Bylo to tak přirozené, prohánět se přírodou, užívat si vítr cuchající vlasy, měkkou zemi pod mýma nohama, poslouchat zvyku okolní přírody…
Stále jsem za sebou vnímal Bellu. Následovala mě, ať už jsem běžel kamkoliv. Hlídala, aby se něco nestalo, a zároveň mě trochu směřovala, udílela instrukce, nutila mě soustředit se a já se jejím radám jenom smál. Ten běh byl tak uvolňující a očistný, spadly ze mě všechny starosti o rodinu a já si užíval jeho dokonalost.
„Nesměj se, myslím to dobře,“ durdila se po chvíli Bella, proběhla kolem mě a v jediném okamžiku se přede mnou zastavila tak, že jsem měl skoro problém zastavit, abych do ní nevrazil.
„Ty to stále a za všech okolností myslíš dobře,“ zasmál jsem se a popadl ji kolem pasu.
„Samozřejmě, a ty by sis ze mě neměl utahovat,“ odsekla, ale na tváři se jí objevoval lehký náznak úsměvu, takže nebyla tak naštvaná, jak se snažila tvářit. „Vím, jak těžké je zachovat si sebeovládání ve chvíli, kdy okusíš lidskou krev, a povím ti, že to není jednoduché ani po mnoha letech odříkání. Proto bych ti to ráda ulehčila. Vůně lidské krve tě bude sice stále lákat, ale pokud budu moct zabránit tomu, abys ji někdy ochutnal, tak to udělám,“ ujišťovala mě.
„Má starostlivá Bella,“ usmál jsem se a zvedl ruku k její tváři. Klouby na ruce jsem jí přejel po líčku a následně vyhladil prstem tu starostlivou vrásku mezi jejím obočím. „Miluju tě, víš to?“
„Taky tě miluju, ale teď bys měl začít poslouchat mé rady, využít toho, že se v téhle části parku nepohybuje jediný člověk, a začít lovit,“ usmála se a vymanila se mi z náručí.
„Rozkaz, šéfe,“ zasmál jsem se a snažil se chovat opravdu vzorně. Následoval jsem její instrukce, nadechl se a nechal se pohltit zvuky v okolí. Třídil jsem je a snažil se zaměřit na něco, co by i mým uším znělo lahodně. Zvuk velkého tlukoucího srdce, které nutí obíhat krev v mohutném těle býložravce, jsem zaznamenal několik desítek metrů před námi.
Bellino povzbudivé mrknutí bylo jasným signálem a já vyrazil. Na malý okamžik jsem měl obavy, abych to zvládl, ale ono se to nakonec ukázalo jako nějaká přirozenost, něco, k čemu jsem byl jasně stvořen. Nebohé zvíře ani nezaznamenalo, že se stalo kořistí nějakého predátora, a už jsem mu zlomil vaz a sál teplou tekutinu.
„Můžeš mi říct, jak zvládáš všechny tu chlupy v puse?“ zeptal jsem se Belly, když se ke mně přidala ve chvíli, kdy jsem dopil. Oheň v krku stále nepolevoval, ale stáhl se lehce do ústraní. Bylo mi jasné, že jedna laň mou žízeň nemůže nikdy uhasit, ale tohle byla docela důležitá otázka.
„Nevnímám je, vždy se soustředím jenom na tu krev. Divím se, že jsi měl vůbec šanci nad něčím podobným přemýšlet,“ zasmála se a zavrtěla hlavou.
„Nemyslel jsem na to ve chvíli, kdy jsem se krmil, ale ve chvíli, kdy jsem přestával,“ namítl jsem jenom tak pro detail. Ve chvíli, kdy mi ta červená tekutina svlažovala hrdlo, jsem na nic než na ni nemyslel. Ani ty chlupy mi nevadily. Ale potom jsem jich měl plnou pusu a nebylo to zrovna příjemné. Byly moc drsné a smrděly.
„Fajn, tak tohle by se řadilo do top 10 nejméně očekávaných otázek po prvním lovu,“ převrátila oči v sloup. „Pokud máš ještě žízeň, můžeme pokračovat v lovu, pokud ne, tak se vrátíme do chaty, bude tam na nás čekat už má rodina. Požádala jsem je, aby sem přijeli hned potom, co jsem jim řekla o té přeměně, pouze jsem nechtěla, aby tam byli hned při tvém narození. I jeden upír byl víc než dost, mohl by ses cítit v ohrožení a nedopadlo by to dobře,“ chrlila na mě Bella jednu větu za druhou a já kupodivu všechno stíhal. Už jsem se v té rychlosti neztrácel.
„Ještě chvíli bych se rád zdržel venku,“ prohodil jsem. Bella měla obavy, jak bych reagoval na skupinu upírů v mém okolí a já si tím nebyl jistý ani teď. Bellina přítomnost byla něco jiného, ale například s Cordym jsme stále nepatřili mezi nejlepší přátele, proto asi bude lepší, když si najdu další laň nebo jiné zvíře k zakousnutí a setkání tak trochu oddálím.
Samozřejmě jsem to setkání s Bellinou rodinou nemohl oddalovat do nekonečna. Ve chvíli, kdy se venku setmělo, jsme se pomalu vraceli do chaty. Mé oči tu světelnou změnu venku zaznamenávaly jenom okrajově. To, že přichází noc, jsem neodvratně poznal podle zvuků všude kolem, zklidňující se srdce zvířat ukládajících se ke spánku a zároveň zrychlující těch, které se z něj probouzejí – nočních lovců.
„Připadáš mi nervóznější, než ve chvíli, kdy jsem tě rodině představovala poprvé,“ prohodila Bella ve chvíli, kdy jsme byli od chaty naštěstí dost daleko, aby nás nikdo neslyšel, a natáhla se po mé ruce, aby ji mohla sevřít ve své drobné dlani.
„Tohle je taky svým způsobem poprvé,“ namítl jsem. Jako upír se s nimi setkám skutečně poprvé. A na tohle setkání nikdy nezapomenu – tedy ne že bych někdy zapomněl na prvotní setkání s Bellinou rodinou, ale teď byly ty vzpomínky zamlžené a nastala chvíle, abych si v mém novém životě udělal nové vzpomínky – ostré a nemizící v selhávající lidské paměti.
Potom jsme se už dostali tak blízko, že jsem zaslechl rozhovor, který probíhal mezi obyvateli chaty. Cordy zněl i na tu dálku trochu nabručeně, ale Renée se ho snažila mírnit a Charlie ji podporoval. Když jsme se potom dostali tak blízko, že jsme dům i viděli, vyšla Bellina rodina ven, aby nás přivítali.
„Kde jste byli tak dlouho? Že tys někoho zabil a Bella zahlazovala stopy?“ udeřil na mě jako první Cordy a zněl opravdu vesele – opravdová změna o stoosmdesát stupňů.
„Žádného člověka nezabil, oba jsme si dávali pozor, aby se žádný nevyskytoval v jeho lovecké trase,“ odsekla mu Bella a zpražila ho zlostným pohledem. Cordy jenom v obrané pozici zvedl ruce před sebe a pokrčil rameny.
Pak se ke slovu dostali i ostatní členové rodiny. Renée se odvážila mě i obejmout, což jsem teď nutně potřeboval – jedno vřelé mateřské objetí. Rovnou jsem jí ho i opětoval, ale neuvědomil jsem si hned svou sílu a Renée lehce zaúpěla a já stisk povolil.
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem a nejistě se usmál.
Jako poslední ke mně přistoupil Charlie s nataženou rukou, kterou jsem přijal a překvapeně na něj zíral, jelikož jsem nechápal, proč to vlastně dělá. „Vítej do rodiny, synu,“ přivíral mě a já si oddechl – ani nevím, proč jsem se téhle chvíle obával. Na přeměnu jsem byl připravován, dokonce jsem tušil i to, že zůstaneme s Bellinou rodinou… Ale asi až do téhle chvíle jsem se obával jejich skutečného přijetí. A když se mi ho dostalo, úplně jsem se uklidnil.
S Bellou po boku a novou rodinou v zádech jsme vešli do domu, kde jsem si mohl prohlédnout všechny ostatní pokoje, kromě toho, ve kterém jsem se probudil. Dům byl až nápadně podobný té jejich lovecké chatě, kterou jsme před časem navštívili. Jediné, co mu chybělo, bylo však to velké prosklené okno v obývacím pokoji, které by skýtalo pohled na celý les.
S Bellou a její rodinou jsme poté proseděli celou noc v obývacím pokoji a jenom si povídali. Jediné, co na tom všem pro mě bylo zvláštní, bylo to, že jsem za celou dobu nepocítil ani špetku únavy. Byl jsem vzhůru víc jak celý den a nijak se to na mě nepodepisovalo, bylo to opravdu skvělé.
„Edwarde? Myslíš, že bychom si mohli promluvit? O samotě?“ požádal mě o několik hodin později Cordy a dokonale mě svou žádostí překvapil.
„Jistě, proč ne,“ souhlasil jsem a společně jsme vyšli před dům. Slunce si snažilo prodrat cestu mezi vzrostlými stromy, ale moc se mu to nedařilo. Jenom sem tam se mi o holou kůži mých rukou otřel zbloudilý paprsek a já zahlédl tu třpytivou kůži vraha, jak to jednou nazvala Bella. A byla to opravdu nádhera.
Celou cestu, co jsme šli od domu, jsem Cordyho následoval dva kroky za ním a dával pozor, kam jdeme. Rozhovor v domě postupně utichal, až zanikl ve zvucích lesa. V tu chvíli se Cordy zastavil a otočil ke mně.
„Možná tušíš, co s tebou chci probrat,“ začal tak nějak podivně.
„Ani v nejmenším,“ pokrčil jsem rameny a nejistě se usmál. S Cordym jsem si nikdy úplně nerozuměl – možná kromě té chvíle v lovecké chatě. Tehdy jsem si myslel, že by to mezi námi mohlo být v budoucnu v pohodě a že bych v něm mohl najít alespoň částečnou náhradu za mé bratry.
„Musíme dokončit náš předchozí rozhovor,“ odpověděl a protočil oči jako by mi to dávno mělo být jasné.
„Aha… Nečekal jsem, že mě budeš chtít do své minulosti zasvětit tak krátce po proměně,“ přikývl jsem, ale znatelně se mi ulevilo.
„Těch prvních pár hodin, co jsem vás s Bellou sledoval, mi stačilo. O Bellině lásce k tobě jsem nepochyboval, ale o té tvojí… ehm, každopádně, teď jako jeden z nesmrtelných, myslím, že s Bellou budete skvělý pár, ačkoliv přiznávám, že jsem myslel, že do rodiny přivítám Jacoba.“
„To mi bylo jasné. Bohužel se ale budeš muset smířit s mou maličkostí,“ ušklíbl jsem se a ležérně se opřel o strom. Ale asi to tak pohodové nebylo, jelikož strom začal protestovat silným praskáním, takže jsem se raději narovnal a jenom si ruce založil na prsou.
„Na tu sílu si budeš muset dávat bacha – abys nás neprozradil,“ zasmál se Cordy.
„Budu to mít na paměti, slibuju,“ oplatil jsem mu usměv a zkontroloval strom, který však zůstal stát na svém místě.
„Fajn, fajn… Každopádně o tomhle jsem mluvit nechtěl. Stejně, Bella tě zahltí všemi informacemi, které ti budou hlavou probíhat, kdykoliv si budeš hrát na člověka.“ Opět protočil oči a já se usmál. Tenhle Cordy se mi opravdu zamlouval. Přátelský úsměv na jeho tváři ho činil přívětivějším. Delší vlasy měl stažené na temeni v culíku a vypadal jako obyčejný člověk, jenom nadpozemsky dokonale.
„Znáš Bellu přece jenom o něco déle než já, takže zřejmě víš, o čem mluvíš,“ podotkl jsem.
„To si, sakra, piš. Ale dost o Belle, máš celou věčnost, abys její nedokonalosti poznal, a já se u toho budu jenom skvěle bavit. Teď dokončíme náš předchozí rozhovor, rád bych to už měl z krku,“ prohodil a v jednom z naučených lidských gest si prohrábl nervózně vlasy. Bude to pro mě jednou stejně tak přirozené jako pro něj? I to ležérní opření o strom byl jenom takový pochybný pokus o odlehčenější přístup k tomuto rozhovoru, ale bylo to tak nějak vynucené.
„Dobře – takže ty a Giorgia, příběh pokračuje,“ nadhodil jsem a Cordy se na mě zamračil. To, co vypadlo z mé pusy, znělo až moc jako nějaký přeslazený film, než minulost jednoho zahořklého upíra. Když jsem potom zaslechl to tlumené zavrčení, které Cordymu vyšlo z hrudi, zvedl jsem v obranném gestu ruce vzhůru a upír proti mně se uklidnil – i když myslím, že zrovna v tuhle chvíli bych ho asi dokázal přeprat levou zadní.
„Takhle to už nikdy nenazývej. Každopádně… Když jsem zabil toho člověka, tak nějak definitivně mi došlo, co za monstrum se ze mě stalo. Celý od krve jsem se vrátil domů – takhle jsem nemohl před Giorgii přijít. Později, v čistém oblečení, jsem už byl trochu klidnější, ale v tu chvíli se domů vrátili i mí rodiče a boj s žízní začal nanovo. Věděl jsem, že pokud je nechci zabít, budu muset odejít. Venku už byla tma, takže jsem bez jediného zaváhání vyskočil z okna. Bez jediného vysvětlení jsem opustil rodinu a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám kam jít.“
Cordy navázal přesně v tom okamžiku, kde minule přestal. Tehdy jsem ten jeho hlad vnímal jenom jako strašidelnou historku, tentokrát jsem to ale jasně cítil na vlastní kůži. Jakmile dokončí svůj příběh, budu muset na lov.
„Po pár dnech a několika mrtvých lidech z města jsem konečně došel za Giorgií. Když mě uviděla, chtěla mě hned odmítnout, ale to jsem nemohl dovolit, byla by moc blízko a já se nemusel ovládnout. Měla o mě starosti, když jsem se dlouho neukazoval, hlavně tedy po tom konfliktu v té uličce. A ke všemu dodala to s tím vrahem, který řádí po městě a trhá své oběti na malé kousíčky. Tehdy jsem byl takový italský Jack Rozparovač. Měla z něho strach a já věděl, že jí musím říct pravdu, ačkoliv jsem z toho měl opravdové obavy.
No a pak jsem to udělal. Řekl jsem jí pravdu o vrahovi v ulicích našeho městečka. Samozřejmě, že se vyděsila, a já od ní tehdy odešel. Doufal jsem, že potřebuje jenom trochu času na srovnání myšlenek. Vždyť předtím mě milovala a já se zase tak moc nezměnil. Věřil jsem tomu, že se naučím žít v lidské společnosti, pokud to bude zapotřebí. Jenže po mém druhém návratu se oháněla svěcenou vodou a česnekem. To mě opravdu ranilo a já znovu odešel. Měl jsem za to, že potřebuje překonat prvotní šok. Dal jsem jí dalších pár dnů a držel se v ústraní. Když jsem ji později navštívil, začala chrlit něco o tom, že než abych ji dostal já, takové monstrum, to se raději zabije sama, a to já nedokázal snést.
V tu dobu jsem měl taky podezření na to, že se ve městě děje ještě něco jiného. Slýchal jsem vytí, které se ozývalo za městem, ale nebylo vlčí. Měniči zaregistrovali mé řádění ve městě a vydali se po mé stopě. Věděl jsem, že musím zmizet, ale nechtěl jsem tam Giorgii nechat. Po jejích výlevech jsem ale musel – sama by se mnou dobrovolně nešla a já ji nemohl nutit.“
Cordy se odmlčel a já si konečně spojil poslední střípky té jeho nenávisti k mé maličkosti. Bella mě nechtěla proměnit a Cordy nějak nedokázal skousnout to, že by jeho sestra mohla mít vztah s člověkem, který o ní zná pravdu. Lidé se obvykle nesmrtelných, kteří jiným lidem vysávají krev, bojí. Jenže já nebyl jako Giorgia a snažil jsem se to Cordymu dokázat. A konečně se to asi povedlo.
„Hmm, jsem rád, že jsi mi ten příběh dovyprávěl. Nedokážu si ani představit, jak ses musel cítit, když tě Giorgia neustále odmítala a bála se tě, ale teď konečně chápu to, proč ses ke mně choval tak, jak ses choval,“ prohodil jsem potichu a stále si přehrával jeho poslední slova.
„Poté, co jsem odešel z rodného města, jsem musel opustit i Itálii. I kdybych nechtěl, tak mě měniči donutili. Nějakou dobu jsem cestoval sám, dokud jsem nenarazil na tuhle bandu lidí, kteří mi ukázali, že žít jde i jinak. Pak ses objevil ty a já měl o Bellu starost. Teď jsem jenom rád, že jsem se v tobě spletl,“ prohlásil nakonec.
Jeho slova pro mě hodně znamenala. Došel jsem k němu a nabídl mu obětí. ‚Chlapácky´ jsem ho poplácal po zádech, oba jsme se srdečně rozesmáli a potom mi Cordy nabídl společný lov. Jako by mi četl myšlenky.
