Roztřesenými prsty se mi až napotřetí podařilo rozepnout bezpečností pás a vylézt z auta, přestože Bella trvala na tom, že v něm mám zůstat. Ale jak jsem tam měl zůstat zavřený, když Bellu očividně něco napadlo?
Zabouchl jsem dveře a mžoural do stále temného lesa, jestli něco nezahlédnu. To, že cestu z obou stran obklopovaly lesy, znemožňovalo rannímu slunci usnadnit mé počínání. Stěží jsem rozeznával siluety prvních dvou řad stromů a to ticho, které se najednou kolem rozprostřelo, bylo opravdu děsivé. Kdybych aspoň slyšel náznak boje, ale takhle…
Rozbřesk sílí, nebe bledne,
smrt zas stojí blízko nás
a vzduch ztěžkl pachem boje,
uteč, než ti srazí vaz.
„Bello?“ promluvil jsem do prázdna a doufal, že se najednou vynoří mezi stromy a bude si jenom upravovat účes, jako by se nic nestalo. Srdce mi přitom tlouklo až někde v krku, vyslovit i to jediné slovo mi dělalo značný problém.
Odpověď ale žádná nepřišla. Místo toho do mě něco tvrdě narazilo a já se ocitl přitisknutý na boku auta. Ten náhlý pohyb mi div nevyrazil dech, zavrávoral jsem a snažil se zjistit zdroj toho všeho.
Něco mě stále tlačilo k tomu autu, takže jsem jenom zvedl pohled a setkal se s jedinou jasnou věcí, která tu na míle daleko byla – pokud jsem tedy nepočítal reflektory auta. Dva červené body, které mi upřeně hleděly do tváře.
„Zdravím, Edwardem, konečně se znovu potkáváme,“ prohodil a zasmál se takovým tím děsivým smíchem, který znáte maximálně z filmů nebo ubohých napodobenin svých kamarádů.
„Kde… kde je Bella?“ snažil jsem se ze sebe dostat otázku, jejíž odpověď mě velmi zajímala.
„O tu si nedělej starosti, zrovna teď je jenom velmi zaneprázdněná,“ zasmál se znovu a mně se zdálo, jako bych z lesa za jeho zády zaslechl zavrčení, ale nebyl jsem si tím vůbec jistý.
„Jestli jí ublížíš…“
„Neboj se, o tu holku mi nejde. Nedořešené věci máme jenom my dva mezi sebou. To, že teď tady není, má ale docela podstatný důvod – nechci, aby se nám do toho řešení pletla,“ oznámil a já nevěděl, jestli si mám oddechnout, že mu o Bellu nejde, nebo se ještě víc vyděsit, že skutečně nastala ta chvíle vzájemné konfrontace. Po celou dobu, kdy jsem na to myslel, to bylo stále takové nereálné a teď stál skutečně přede mnou, tiskl mě k boční straně auta a smál se mi přímo do tváře.
Jejich stíny křepčí po zdech.
Ztrať se, už jsou na dohled.
Kdo se směje nejvíc ze všech,
ten se směje naposled.
„Jak ti můžu věřit, že se jí nic nestane, jsi upír, co si stvořil armádu novorozených, která nejspíš v tuhle chvíli okupuje místní lesy, pokud se nemýlím,“ dodal jsem si trochu odvahy. Společně se strachem mi v žilách totiž začal proudit adrenalin.
„Máš pravdu,“ prohlásil, ale konečně mě pustil a poodešel pár kroků. „Jenže na druhou stranu, ta tvoje upíří kamarádka má dar, který jí od ostatních, mnou stvořených, upírů docela pomůže. I když jí to zabere dost času. Ale já ti to čekání na ni zkrátím.“
„To je mi jasné,“ odsekl jsem mu.
„Než tě ale zabiju, což je mimochodem hlavní program mého dnešního dne, ještě bych si s tebou rád trochu popovídal. Například o té měničce, která je do tebe zamilovaná tak, že chtěla riskovat vlastní život, jenom aby tě dneska ochránila… Opravdu si vybíráš velmi statečné ženy,“ rozpovídal se a mně se zasekl vzduch uprostřed cesty do plic a ven, když se zmínil o Monice a o tom, že se mi snažila pomoct.
Rozkašlal jsem se, až mi vhrkly slzy do očí. „Cos udělal s Monicou?“ zeptal jsem se, když jsem konečně znovu popadl dech.
„Já? Proč myslíš, že všechno musím provést sám? Takoví zločinci, jako jsem já, mají vždy po ruce někoho, kdo za ně udělá špinavou práci. Třeba i takový doktor z Forkské nemocnice. Musím říct, že svou práci odvedl opravdu dokonale.“ Mluvil dál a já se snažil dát smysl jeho slovům. Mluvil o Monice a hned nato o Lernerovi, který se o ni postaral. Ale to přece… On je alfa, nemohl přece jenom tak někomu ze smečky ublížit! Nebo ano? Stále se oháněl slovy ‚Je to záležitost smečky, nepleťte se do toho´, dokonce i dneska v noci tak odbyl Bellin telefonát.
„To by neudělal,“ odvětil jsem jistě, nebo jsem aspoň doufal, že tak zním. Demetri by se jistě ozval, kdyby Lerner prováděl nějaké špatnosti.
„Pleteš se. Kdyby to totiž neudělal, tak by byl zrovna teď tady spolu se svou smečkou a snažili by se tě zachránit. Ale místo toho tady byla jenom Bella. To o něčem svědčí, nebo snad ne?“ zasmál se a obešel auto tak, že se zastavil před jeho přední částí, světla z reflektorů mi tak zamezovala sledovat výraz jeho tváře, nemohl jsem tedy odhadovat, jestli to, co říká, je pravda. Ačkoliv zrovna dneska jsem přece uvažoval nad tím, jak jsou upíři dobří lháři, takže bych na to asi sám nikdy nepřišel.
Odlepil jsem se od auta a snažil se udržet balanc na nohách, které se snažily proměnit v želé nebo nějakou jinou nekonzistentní hmotu. Nemohl jsem před Hunterem dát najevo, že se ho bojím, přestože mu to muselo být jasné, srdce mi stále uhánělo sprintem dál, slyšel jsem jeho tlukot v uších, potily se mi ruce a hlavu jsem měl plnou toho, že Monice nejspíš ublížili jenom kvůli tomu, že mi chtěla pomoct. Vždyť podobná věc se může stát i Belle – a opět jenom kvůli mně.
Věděl jsem, že to nesmím dovolit, ale jak se chce postavit někomu, kdo je nezničitelný a může vás rozšlápnout jako pomyslného brouka?
„I kdyby měničům na mém životě nezáleželo, tobě moje smrt jenom tak neprojde. Víš přece o tom, že o mně vědí v Denali a chtějí, abych se stal jedním z členů rodiny?“ Přešel jsem kolem auta až dopředu. Takhle, přestože těsně u něj, jsem měl daleko víc šancí k nějakému pohybu, auto totiž u krajnice stálo kousek od bočního výkopu, který byl naneštěstí natolik široký, že bych ho asi bez rozběhnutí jenom tak nepřeskočil. Navíc byla docela hloupost utíkat před upírem – chytil by mě dřív, než bych na ten útěk jenom pomyslel. Takže to chtělo něco vymyslet.
Možná bych měl zkusit nějakou tu zdržovací strategii. Bella sice zatím bojovala v lese sama s několika novorozenými, ale jak Hunter řekl, měla jako výhodu svůj dar, který jí odhaloval plány ostatních. K tomu všemu bych neměl zapomínat na zbytek její rodiny, přece jenom ještě mluvila s Renée, takže ta je jistě už spolu s Charliem a Cordym na cestě, aby jí pomohli.
A přestože to bylo méně pravděpodobné, možná zaslechnou zvuk boje i v La Push a přijdou nám pomoct. Jasně, na tohle se nedalo spoléhat, ale přece jenom se v okolí rezervace zrovna vyskytovali novorození, kteří by zrovna dvakrát neváhali, kdyby dostali příležitost někoho zabít. A upíři v La Push přece měli talentované lidské členy této upíří rodiny, jak to nazvala Tanya, na starosti.
Pušky, hole, dýky, nože,
to dnes nemá žádnou moc,
v boji s těmi nestvůrami
pěst je jediná pomoc.
„Ovšem, Tanya a ty její sestry, které se snaží mít pod palcem celý upíří svět. Jaká je to ale škoda, že tahle jejich idea není zrovna dokonalá,“ povzdechl si teatrálně. „Navíc, ve chvíli, kdy tě zabiju, mi bude všechno jedno. Tady jde hlavně o mou pomstu tobě, milý Edwarde,“ pronesl uhlazeně a znovu si mě poměřil svým rudým pohledem.
„Jistě, o upíří pomstě mi už Bella něco říkala,“ přitakal jsem.
„Opět ta tvoje zvědavost. Už nejednou tě dostala do průšvihu. Jenže tentokrát tě nikdo nezachrání,“ oznámil mi a oba jsme v tu chvíli z lesa uslyšeli nějaké další rány a křik, díky kterému tuhla krev v žilách. Bylo to skoro zvířecí… ale nemohl jsem na to sázet. „Dva nula pro tu tvoji holku, je vcelku šikovná, ale nebude jí to co platné,“ komentoval ten zvuk.
„Říkal jsi, že se jí nic nestane,“ upozornil jsem na jeho předchozí slova. „Jedno mi ale řekni. Proč zrovna teď a tady, na cestě do La Push? Měl si už tolik příležitostí, když jsem jel sám a nikdy jsi toho nevyužil, takže proč teď?“
Odpověď jsem ale znal už dopředu sám. Vždy, když jsem po téhle cestě jel domů, jsem si tak nějak matně uvědomoval přítomnost smečky v okolí, to, jak mě před Hunterem hlídali, protože jsem stále byl člověk a jejich posláním bylo chránit lidi před upíry. Jenže teď tady nebyli, podle Hunterových slov se Lerner postaral o Monicu – jenom to pomyšlení mě mrazilo v zádech – a teď, jakožto vůdce smečky zaměstnával i ostatní.
„Čekal jsem na vhodnou příležitost a ta se neobjeví, kdykoliv se mi zamane. Tentokrát za to ale můžeš poděkovat Belle a její umanutosti vzít tě s sebou na ten výlet. Nebýt toho, asi bychom se dneska ještě nesetkali a ty bys mohl v klidu spát.“
„Fajn, v tom případě bys mi měl dovolit Belle říct díky,“ navrhl jsem, ale Hunter se rozesmál. Ten smích mi v něčem připomínal Gracielu, nebylo tedy divu, že ti dva k sobě nějakým záhadným způsobem patřili. Nějak jsem totiž postrádal jakýkoliv cit mezi nimi, když jsem je viděl společně – i když to bylo všehovšudy pouze dvakrát.
Horší než ten jeho smích byl ale fakt, že se zatím o nic pořádného nepokusil. Graciela se bavila mým strachem a hlavně bolestí, kterou mi způsobovala, dokud mě tehdy Heidi s Demetrim nezachránili svým včasným zásahem. Bylo možné, aby pouze ona byla z té jejich původní smečky tak divoká? I Christina se se mnou nejdříve bavila. Byla tehdy až moc přesvědčená, že mě nikdo nezachrání, jenže se tam objevila Monica s Lernerem. A teď tu přede mnou stál Hunter a odpovídal mi na všechny moje otázky a normálně se se mnou bavil, aniž by se o cokoliv pokusil. Zřejmě si byl až moc jistý tím, že tenhle večer nepřežiju, že mi nikdo nepomůže.
„To bohužel nebude tak jednoduché, Edwarde,“ namítl a v tu chvíli se u mě ocitl tak blízko, že jsem cítil jeho dech na své tváři. „Divím se, že tě Isabella ještě nezakousla, voníš vcelku obstojně,“ prohlásil a popadl mě za ruku, kterou mi bolestivě stiskl. Ze semknutých rtů mi uniklo syknutí bolesti. Hunter mě vzal za dlaň a jakoby snad zkoumal čáru mého života, když jsem najednou ucítil ostrou bolest, jak mi nehtem porušil jemnou kůži a po ruce se mi rozlilo teplo mé krve.
„Riskuješ, že mě zabije některý z tvých poskoků,“ upozornil jsem ho škodolibě. Krvácení, i když jenom tohle povrchní, nebylo nijak příjemné, ale rozhodně to mohlo zhatit Hunterovu snahu o osobní pomstu. Novorození přece touží v první řadě po krvi a až poté je zajímá něco tak podřadného, jako je boj.
Srdce němé a plytký dech
v hradbách stojí, chrání svět.
Kdo se směje nejvíc ze všech,
ten se směje naposled.
„Isabella se bude aspoň trochu víc snažit, i když… už na to asi není sama.“
To, že jí na pomoc přišla její rodina, bylo opravdu dobré znamení, ale očividně přišli pomoct opravdu jenom jí, protože jsem zatím nikoho z nich nezahlédl, jak se snaží dostat k Hunterovi, abych mohl utéct já. Ano, správně, řekl jsem utéct, jelikož jsem věděl, že se mu nedokážu sám postavit. Někdy jsem si to myslel. Chtěl jsem se s ním vypořádat sám, ale prostě tohle nešlo.
Hunter mi položil ruku kolem ramen, jako nejlepší přítel. „Tady už nebudeme mít moc dlouho soukromí, trochu se tedy přemístíme.“ Zraněnou ruku jsem si tiskl k sobě a košile se mi zbarvovala krví, která prosakovala z rány. I já jsem už vnímal její pach. Neznatelně jsem přikývl pod tlakem jeho ruky, ležela na mně jako obrovské břemeno, kterého jsem nebyl schopen se zbavit.
Pod Hunterovým přísným dohledem jsem přešel cestu na opačnou stranu od bojujících upírů. Prošli jsme mezi několika stromy, které za sebou ukrývaly volné prostranství. Zmateně jsem na něj hleděl, když mě od sebe Hunter odstrčil a já sílou přitažlivosti nebo jinou fyzikální hovadinou letěl dopředu a dopadl do rozbředlé hlíny. Ani ruce, které jsem automaticky natáhl před sebe, ten pád nezbrzdily a mně se do rány na ruce dostala špína. „Kurva,“ zamumlal jsem a vzhlédl.
Kus od nás stála nějaká stará dřevěná budova, kolem se povalovaly hromady dřeva a já hned pochopil, že jsem se ocitl na místní pile.
„Tohle ještě nic nebylo, neměl bys nadávat,“ zavrtěl hlavou Hunter a došel až přede mě. Blonďaté vlasy měl rozcuchané na hlavě v připomínce lví hřívy. Se stále větším světlem jsem si ho mohl i lehce prohlédnout, teď když kolem nás stromy nevrhaly takové stíny jako na cestě, nevypadal tak strašidelně, ačkoliv respekt z jeho síly a rychlosti a touhy vychutnat si mou bolest, jsem měl stále.
Ztěžka jsem se vyhrabal na kolena a nenávistně se na něj podíval.
„Ten pohled bych si vyprosil,“ zamračil se a najednou se nade mnou tyčil jako nějaký bůh války. Bylo mi jasné, že jsem podobné přirovnání použil již při konfrontaci s Gracielou, ale nemohl jsem si prostě pomoci. Upíři vždy vypadali jako dokonalí bohové, ale ve chvíli, kdy jste vy byli na kolenou a oni na vás pohlíželi s nenávistí, připadali jste si menší než obyčejní mravenci.
„Víš, že jsi čím dál víc podobný Graciele?“ zamumlal jsem a Hunter se ještě víc zamračil. „Taky si užívala mou bolest – zhmožděná ruka, zlomená noha a já nevím co ještě… Ale stejně jako ona, ani ty nemůžeš vyhrát,“ upozornil jsem ho.
„Říkáš zhmožděná ruka a zlomená noha? To je jenom začátek toho, co s tebou chci udělat,“ informoval mě a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. Během zlomku vteřiny jsem se octl ve vzduchu, chvíli jsem letěl, než jsem opět ucítil to, že padám. Tentokrát byl ale ten dopad stokrát horší. Zády jsem narazil na hromadu kulatiny, které jsem si před chvíli všiml, a hlavou jsem se praštil tak, že jsem slyšel tiché křupnutí a před očima jsem měl mžitky.
„Ještě mě chceš přirovnávat ke Graciele? Ona a já jsme sice byli pár, ale měl by ses vyvarovat tomu, porovnávat mezi sebou jednotlivé upíry,“ procedil skrz semknuté rty a já slyšel jeho vrčení, které se mu prodíralo z hrudi, jak se ke mně blížil.
Ne že bys byl třasořitka,
vesměs hrdina bych řek.
Koho by však nerozrušil
ostrých zubů mocný sek.
Prsty jsem si nahmatal na hlavě právě vzniklou bouli a zároveň cítil, jak mi teplá krev lepí vlasy do jednoho cucku. Fajn, tak z toho táta nebude mít zrovna radost a já budu muset hodně vysvětlovat, když se mi z tohohle podaří dostat.
Snažil jsem se opět vyhrabat na nohy, klády pod mýma rukama mi mou snahu trochu zlehčily, ale i tak jsem měl co dělat, abych se udržel ve zpřímené poloze.
„Máš vcelku odvahu se mi pokaždé postavit. Jeden by zůstal ležet na zemi, dokud by nepřišel poslední úder, ale ty ne… Možná začínám trochu chápat to, co se Isabelle na tobě líbí, ale rozhodně tě ještě neobdivuju,“ odsekl a opět došel až ke mně. Postavou mě převyšoval o pár centimetrů, takže i pohled do očí nebyl zrovna vyrovnaný.
„Pochybuju, že tě zajímá, co je mezi mnou a Bellou,“ odsekl jsem mu a ucítil, jak mě popadl za rameno a zmáčkl. Klíční kost při tom stisku praskla jako skořápka vajíčka a Hunter mě nechal padnout k jeho nohám. Ta bolest byla fakt šílená, opět se mi před očima začaly hromadit mžitky, ale já věděl, že musím vytrvat, než se tu někdo objeví. Bella s rodinou přece nemůžou s těmi novorozenými bojovat navěky, ani kdyby se k nim měniči s Forks nepřipojili.
Zaťal jsem zuby a snažil se opět zvednout, když mě Hunter kopl do hrudníku tak, že jsem se opět octl na dřevě. Síla toho nárazu mi vyrazila dech, který jsem jenom těžce získával nazpět. Každý nádech potom pálil, měl jsem pocit, jako bych měl zlomené některé žebro.
S dalším zakašláním jsem ucítil v puse kovovou příchuť vlastní krve. „Dneska se pomoci tvých chlupatých přátel nedočkáš. Co myslíš, jak by reagovali upíři v rezervaci, kdyby se dozvěděli, že ve Forks žije smečka jejich nepřátel?“ zajímal se a přitom se mu na tváři usadil opět úsměv. Já na něj hleděl s dokořán otevřenýma očima. Pokud by to udělal, nikdo ze smečky by nepřežil, přestože jsem si vnitřně přál, aby se Lernerovi něco stalo za to, co provedl Monice.
Jeho slova mě donutila se namáhavě zvednout, ale další záchvat kašle mě dostal zpět na kolena. Hlína v krvácející ruce už byla jenom maličkost, která mi teď nedělala hlavu. Přemáhal jsem nevolnost a tmu, která si už se mnou pohrávala. Nesměl jsem jí dovolit, aby přebila moje vědomí. Pokud mám otřes mozku, jako že je to vcelku pravděpodobné, nesměl jsem usnout. To by mi Carlisle určitě řekl. Ano, to jsem musel dělat, myslet na něco, co mě povzbudí a donutí udržet oči otevřené.
Polkl jsem další nával nevolnosti, ale krev jsem v ústech cítil dál.
„Copak, už nemáš sílu mi vzdorovat?“ zasmál se Hunter a sklonil se ke mně. Popadl mě za košili a donutil zaklonit hlavu, abych se na něj musel podívat. Rudé oči zářily spokojeností, ale ještě to nebylo ta úplně všepohlcující spokojenost. Stále jsem ještě dýchal a tlouklo mi srdce.
Trhaně jsem se nadechl a z posledních sil jsem mu plivl do obličeje. Nečekal podobnou drzost, takže se té směsi slin a krve nevyhnul. Vzduchem se ozvalo mocné zavrčení. Volnou rukou si otřel tvář a tu druhou, kterou stále svíral mou košili, přesunul k mému krku, kde se mi ještě nějakou chvíli budou vyjímat pěkné otisky jeho sevření.
„Tohohle budeš litovat,“ zavrčel, ale potom se překvapeně zahleděl na stranu. Stěží jsem popadal zbytky dechu, když jeho stisk povolil a já znovu spadl na zem. Zmateně jsem se podíval na to, co rozptýlilo jeho pozornost od posledního úderu, jelikož jsem nespoléhal na to, že bych to jeho škrcení mohl vůbec přežít, a zahlédl jsem… Anděla.
Byl sice trochu pomuchlaný, ale stále dokonalý. Bellino oblečení bylo potrhané a špinavé, vlasy měla zacuchané a v nich listy a drobné větvičky. Proti Hunterovi se postavila do bojové pozice, měla lehce skrčené nohy a nahýbala se, jako by byla právě před skokem.
„Bello,“ zamumlal jsem a znovu se rozkašlal. Byl jsem tak strašně rád, že se jí mezi těmi novorozenými nic nestalo, ačkoliv jsem nevěděl, jak moc obtížným soupeřem pro ni bude Hunter.
Prsty drtí hlínu v pěsti
a vztek pálí doběla,
upadli jsme do neštěstí,
mocná garda přijela.
Opět měla výhodu čtení myšlenek na své straně, proto taky během chvíle létaly z hromady dřeva, u které jsem se nacházel, třísky – a někdy byly opravdu pořádné. Snažil jsem se pravidelně dýchat a přitom sledovat Bellu a její ladné pohyby, které vypadaly, jako kdyby s Hunterem tančila a nikoli bojovala. Dokonale kopírovala jeho pohyby. Připomínalo mi to capoeiru. Emmett ji kdysi, když jsme ještě bydleli ve Virginii, chtěl vyzkoušet. Tehdy jsem s ním šel na jeden trénink, ale rozhodně to nebylo nic pro mě. Vzdal jsem to po druhé lekci a Emmettovi to nevydrželo o moc déle.
Teď jako bych sledoval mistry mistrů ve svém oboru. Vůbec to nevypadalo na zápas, ze kterého vzejde jako vítěz jenom jeden.
V uších mi zaléhalo z těch ohromných ran, které se ozývaly. Doufal jsem, že to lidem v okolí nepřijde moc nápadné. Trochu jsem se ale divil, že jsem z předchozího boje, kterého se Bella účastnila, neslyšel takřka nic. O vývoji jsem věděl jenom tehdy, když mi Hunter něco řekl… Bylo to divné, ale teď jsem se neměl koho zeptat, nesměl jsem Bellu přece rozptylovat.
„Jak už jsem kdysi řekla Graciele i Christině – Edward je můj!“ zavrčela Bella na Huntera a v jediném skoku mu přistála na zádech, zatímco se on snažil sesbírat ze země. Teď už jsem věděl, s kým si nemám začínat potyčky, až budu proměněný. Nebo – ono asi hodně bude záležet na tom, jaké potyčky s Bellou budu vyhledávat. Ty, které by se uskutečňovaly v našem pokoji, bych asi neodmítal.
Ušklíbl jsem se nad směrem, kterým se ubíraly mé myšlenky, a bolestivě zasyčel. Hlava mi třeštila. Měl jsem pocit, jako by se mi do mozku zabodávaly střepy z rozbité sklenice a každý drobný pohyb tu bolest znásoboval. Nádechy jsem měl jenom velmi plytké, celý hrudník mě bolel od toho Hunterova kopu a ruka mi brněna. S vynaložením velké námahy jsem si ji přitáhl k sobě a díval se na místo, kde mi kůží prošel Hunterův nehet a kde jsem krvácel.
Krev spolu s hlínou mi pokrývala celou pravou ruku a košile na tom nebyla vůbec lépe. Jsem zvědavý, jak tohle bude někdo vysvětlovat v nemocnici…
„Bello, pozor!“ chtěl jsem vykřiknout, ale ze rtů mi splynulo jenom pouhé zašeptání. Ale i to stačilo k tomu, aby se Bella vyhnula nějakému dalšímu upírovi, který se tam objevil. Neměl jsem ponětí odkud, ale vůbec se mi to nelíbilo. Mohlo to totiž znamenat jenom jediné a ta myšlenka byla taková, že jsem ji hned zahnal z hlavy.
Kde, sakra, jsou všichni upíři z La Push? Copak nikdo s jejich dokonalým sluchem nezpozoroval, že se kousek od jejich rezervace bojuje? Kdyby Lerner nebyl takový zbabělec, nikoho z těch královských upírů bychom teď nepotřebovali, ale pokud některý z novorozených proklouzl přes Swanovy, mohlo to mít pro celou rodinu katastrofální následky.
„Jsi takový srab, že s holkou nemůžeš bojovat sám?“ křikla Bella znovu na Huntera a ten na ni zavrčel a rozběhl se proti ní. Sledoval jsem, jak ji sevřel do hrozivého medvědího stisku. Bella proti němu byla křehká jako nějaká květina. I proti mně vypadala křehce, ačkoliv kdyby někdo vyvolal jakoukoliv potyčku, přesvědčil by se o pravém opaku.
„Srab nebo ne, tady jde o to, že Edward se nedožije dnešního večera,“ odsekl a nevypadalo to, že by se dotkla jeho ega, které je u všech mužů něco naprosto nedotknutelného.
Než jsem se nadál, neznámý upír byl mimo hru. Bella se mu octla na zádech a utrhla mu hlavu, která odletěla pár metrů od nich. Tehdy s Hunterem neměla podobné štěstí, přestože se v té pozici taky už objevili. On věděl, co od ostatních upírů očekávat, na rozdíl od toho neznámého mladého upíra.
Věřil jsem v Bellu a to, že ji Hunter neporazí, ale trochu jsem váhal s tím, že ho dokáže sama zničit. Mé obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy se na scéně objevil nový upír, na okamžik jsem se obával, že je to další novorozený, ale jen co se mi jeho obraz ustálil před očima, poznal jsem jeho tvář z La Push. Pomoc konečně přišla. Hunter po jeho útoku dopadl na zem a člen královské gardy ho svíral v jednom ze sevření, které nám už ukazovali na klasických cvičeních.
Krásní, jako malby na zdech
ukazují hrdinu,
ten, kdo smál se nejvíc ze všech,
smál se jenom vteřinu.
„Nikdy. Si. Nezahrávej. Se. Swanovými!“ Nakonec i tady stačilo jedno trhnutí. Bella následně odhodila jeho hlavu a prohodila něco k upírovi, který jí pomohl Huntera přemoct, potom se vydala ke mně.
Klekla si vedle mě a starostlivě si mě prohlížela. Viděl jsem v jejich očích obavy o mou maličkost, a tak jsem se pokusil na tváři vykouzlit aspoň něco, co by se podobalo úsměvu. Nevím, jestli se mi to povedlo.
„Jak ti je?“ zeptala se a přitom jistě diagnostikovala můj stav.
„Bylo mi i líp,“ zamumlal jsem a natáhl nezraněnou ruku k ní, abych jí zastrčil zbloudilý pramen za ucho. Potom jsem už jenom zahlédl její vylekaný pohled, když mě ty temné hlubiny bezvědomí, které jsem tak dlouho přemáhal, dohnaly a mé vědomí v boji proti němu prohrálo.
