17. kapitola

Ležel jsem na posteli, ruku za hlavou, a hypnotizoval strop. Nevěděl jsem, jak dlouho takhle ležím, ale bylo mi to fuk. Spát jsem už nemohl. To, že jsem Bellu přesvědčil, aby se mnou byla v pokoji a následně v posteli, asi nebylo zrovna to nejlepší, co jsem udělal. A jak jsem to věděl? Asi hlavně proto, že teď byla naštvaná v některém z mnoha pokojů, které v tomhle prokletém domě jsou.

Jasně že už mi několikrát říkala o tom, že se bojí, aby mi náhodou neublížila a že bych sám neměl pokoušet její sebeovládání, co se týče mé krve, která jí voněla, ale i přesto se mnou trávila čas. Jenže který kluk mého věku přestane, když má v posteli holku, jako je Bella? A rozhodně neberu jako odpověď něco ve stylu, že ona je prostě upírka. Přestože mi to už hodněkrát připomínala.

Cítil jsem pod svými prsty její dokonalé tělo, chladné a jemné. Zbožňoval jsem chvíle, kdy jsme spolu byli sami u mě v pokoji a já se jí mohl dotýkat. Polibky mi dávno nestačily, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Bella prostě nechtěla. Očividně jsem musel počkat, až projdu proměnou.

Od dnešního večera jsem si popravdě hodně sliboval. Byli jsme sami v prázdném domě uprostřed lesů, kde nás nikdo nemohl rušit. Jenže jsem tak nějak zapomněl na Renée a její vize, takže se Bella během chvíle dozvěděla, že se budu snažit dojít na další metu, jak by to nazval Emmett.

Líbal jsem ji, dokud jsem nepřestal ztrácet dech, dychtivými prsty jsem se dostal pod lem trička a postupoval ostražitě a přitom nedočkavě výš až k okrajům její krajkové podprsenky. Cítil jsem na kůži její ledový dech, slyšel ji sténat moje jméno a prosby o to, abych přestal, ale já prostě nemohl. No, a nakonec přece jenom použila svou sílu, přetočila nás na posteli, takže jsem ležel pod ní, ale než jsem si stačil tohle malé vítězství vychutnat, Bella vylezla z postele, upravila si tričko a naštvaně z pokoje odešla. Celému tomu výstupu chybělo už jenom třísknutí dveřmi, kterého jsem se nedočkal.

A teď jsem mohl jenom přemýšlet, jak bych to měl napravit. Nechtěl jsem se s Bellou hádat, proto jsem už během cesty sem rezignoval na to, že jsem měl zůstat v La Push a hodlal jsem si tenhle náš společný výlet skutečně užít, ale dneska jsem to fakt dokonale posral. Navíc jsem nevěděl, jestli mám jít za ní nebo počkat až vychladne. 

Při zběžném pohledu na mobil, který jsem našel ležet na nočním stolku, jsem zjistil, že jsou tři ráno, což znamenalo, že takhle už tu ležím skoro dvě hodiny a nemůžu usnout. Stále jsem se musel vracet k tomu, jak jsem se zachoval k Belle, když jsem neakceptoval její přání o trochu prostoru a času. Vždyť nežádala o tolik, nebo snad ano?

 

 

Když jsem se vzbudil, hodiny na mém telefonu ukazovaly devátou ráno, ale v pokoji bylo stále ještě šero kvůli okolním stromům, které obklopovaly dům. Netušil jsem, v kolik jsem usnul, ale jelikož Bella nebyla se mnou v pokoji, věděl jsem, že ten večer a Bellin naštvaný odchod se mi jenom nezdál, ale že to byla skutečnost. A taky jsem věděl, že se jí prostě musím jít omluvit.

Natáhl jsem na sebe rifle a triko ze včerejška, kdyby se náhodou vrátil někdo z její rodiny, a vydal jsem se ji hledat. Doufal jsem, že už si to taky nechala projít hlavou a že to oba přejdeme jako něco, co se nebude opakovat, pokud to Bella nebude sama chtít.

Jenže jsem nevěděl, kam bych ji měl jít hledat, nechtěl jsem nahlížet do všech pokojů a nějak tím narušovat soukromí Belliny rodiny, jelikož všichni by jistě zjistili, že jsem tam byl. Vyšel jsem tedy z pokoje s tím, že to přece jenom budu muset risknout, když vtom jsem ucítil výbornou vůni jídla. Na tváři se mi objevil poloviční úsměv a já se vydal hledat Bellu přesně po stopě té dokonalé vůně.

Jaké to bylo překvapení, když v kuchyni místo Belly byla Renée a připravovala mi zrovna lívance, jak jsem poznal podle už několika hotových, které jí ležely po pravé straně.

„Jak ses vyspal?“ zeptala se, aniž by se ke mně otočila.

„Hmm… dobře, děkuju,“ zamumlal jsem a prohrábl si rukou vlasy. „Bella tu není?“ zeptal jsem se s trochou naděje, že si s ní budu moct promluvit ještě předtím, než vyrazí na lov, ze kterého by se nemusela hned tak vrátit – neříkal totiž Charlie něco o tom, že se tady budou všichni střídat v mém ‚hlídání´? Tohle přesně si přece Bella přála, no ne?

„Ta už před pár hodinami vyrazila. Přišla jsem dřív,“ informovala mě a já si povzdechl, sedl jsem si na židli u dřevěného kulatého stolu a sledoval, jak jí jde obracení lívanců pěkně od ruky. Najednou se ale obrátila a významně se na mě podívala. „Říkala jsem vám, abyste nezlobili, ne?“

„Nechci o tom mluvit,“ odsekl jsem. Tohle nebylo téma, které bych chtěl s někým kromě Belly probírat, takže rozhodně ne s Renée, která stejně musela vědět, co se stalo.

„Když se Belle omluvíš, odpustí ti,“ navrhla řešení.

„To jsem měl v plánu, ale tak nějak tu už není,“ připomněl jsem jí její odchod na lov. „Navíc je mi ukradené to, že mi odpustí. To je vedlejší, protože ona na to všechno nezapomene, ať už udělám cokoliv,“ dodal jsem a složil si hlavu do dlaní. Proč jsem ji jenom tlačil k něčemu, co nechtěla udělat? Vždyť už nezbývá zrovna moc času, než dojde k mé přeměně. Mohl jsem vydržet.

„V tom máš pravdu. Občas by bylo fajn, kdyby i upíři uměli zapomínat, problém je ale v tom, že neumí,“ přitakala a položila přede mě talíř s hotovými lívanci a láhev s javorovým sirupem. „Teď se najez. Slyšela jsem, že s plným žaludkem vypadá svět pro lidi hned veseleji.“

„Jak pro které lidi,“ zabručel jsem, ale natáhl se pro ten sirup a vydatně jím polil lívance. Už jsem měl tu čest jednou její lívance jíst, takže jsem věděl, že je to lahoda, která se prostě neodmítá.

„Už si to nevyčítej. Stalo se a nic na tom nezměníš,“ prohlásila Renée.

„Varovala jsi mě a já tě neposlechl,“ prohodil jsem, když jsem si uvědomil, pro koho přesně byla její slova včera určena. Měla ale, sakra, říct – Edwarde, nechovej se jako kokot a nedělej hlouposti, kterých bys potom litoval. Nebo snad něco ve stylu – Edwarde, nechtěj litovat dnešní noci… Nebo já vlastně nevím, co přesně měla říct, ale rozhodně něco víc, než řekla. „Teď bys na mě neměl svádět vinu, copak jsem ti mohla říct, o co se budeš pokoušet? Čekala jsem, že budeš mít trochu víc rozumu,“ řekla, když si všimla mého upřeného pohledu, který jsem věnoval lívancům. A rozhodně to nebyl nijak nadšený pohled.

„Fajn. Už jsme probrali, že jsem se nechoval zrovna jako gentleman, kterého si Bella zaslouží, takže já si tu teď dojím tyhle lívance a vrátím se k sobě do pokoje, pokud to nebude vadit,“ odpověděl jsem jí nabručeně.

„Není potřeba, abys dodržoval nějaké to domácí, případně pokojové vězení,“ namítla, „klidně buď v obýváku, dívej se na televizi, čti si knížky nebo já nevím, mně je to jedno.“

 

 

Jak mi Renée poradila, nakonec jsem přece jen čas trávil v obývacím pokoji a četl si. Od snídaně jsme se spolu už nebavili a mně to připadalo divné, jenom jsem prostě nevěděl, jak další rozhovor mezi námi začít. Možná bych se jí měl omluvit za to, že jsem tak vybuchl. Rozhodně jsem si totiž nechtěl proti sobě postupně poštvat celou Bellinu rodinu s Bellou v čele.

Už jsem odkládal knihu na stolek přede mnou, když jsem zaslechl, jak v mém pokoji zvoní telefon. Nějak jsem se neobtěžoval ho mít hned u sebe, a tak jsem se musel zvednout a doběhnout pro něj, abych hovor přijal ještě předtím, než ho dotyčný ukončí.

Tedy spíš dotyčná.

„Myslel jsem, že se se mnou nebavíš,“ zahájil jsem hovor bez předchozího pozdravu.

„To jsem si myslela taky, ale potom mi Alice řekla, že jsi odjel z La Push a nejsi ve Forks. Kde, sakra, jsi?“ zajímala se naštvaně Monica.

„Na menším výletě s Bellou a její rodinou,“ odpověděl jsem a raději už nedodával fakt, že pro rodinu je to vlastně lovecký výlet, to by totiž mohlo Monicu snadno dostat do varu. Přestože se asi k tomu bodu varu už postupně dostávala.

„Na výletě?“ vyjekla do telefonu. „Nás tu necháte honit se za nějakým upírem, co jde po tobě, a sami si jedete na výlet? Tak tohle už přestává všechno! Lerner vám nabídl pomoc jenom kvůli tomu, že jsi synem Carlislea a určitou dobu jsi stál při mně, ale teď už toho mám plné zuby, požádám ho, aby odvolal hlídky a soustředil se opět jenom na Forks!“ varovala mě.

„Monico, počkej,“ požádal jsem ji a jenom si nervózně prohrábl rukou vlasy. Nevěděl jsem, co bych jí měl říct. Když mlčela a hovor nebyl přerušen, pokusil jsem se ale její rozhodnutí zvrátit. „Tenhle výlet, jak jsem to nazval – ono je všechno jinak. Část upírů z rezervace musí na nějakou dobu odjet a Bella si nepřála, abych tam zůstával sám, když oni budou muset…“

„Jsou na lovu?“ skočila mi do řeči a já jenom přikývl. Když ale Monica stále čekala na odpověď, došlo mi, že to přikývnutí neviděla, a tak jsem to potvrdil nahlas. „Ty. Jsi. S nimi. Na. Lovu?“ vyjekla znovu. „Edwarde, zbláznil ses?“

„Tak zaprvé – přestaň na mě ječet, tenhle rozhovor může proběhnout i v klidu. Zadruhé, nezbláznil jsem se. A za třetí, jsem v jednom jejich domě blízko místa, kam jezdí na lov, není pravda, že bych byl přímo s nimi na lovu,“ upozornil jsem ji klidně a pohledem zavadil o pootevřené dveře do pokoje a pomyslel si, že by asi nemělo cenu je zavírat, aby Renée tenhle rozhovor neslyšela.

„Ale…ale…“

„Žádné ‚ale´, Monico, s Bellou jsem v bezpečí a pokud si myslí, že jsem ve větším bezpečí s nimi než v La Push, tak to tak asi bude. Navíc je tu s námi i Renée, která by jakékoliv nebezpečí hned viděla a informovala by nás o něm,“ podotkl jsem a zastával se tak Bellina rozhodnutí vzít mě s sebou na tenhle výlet. Monica by neměla vědět, že zrovna teď procházíme malou krizí, mohla by v tom vidět i něco víc a taky se toho chytit. Opravdu jsem nepotřeboval, aby se do toho montovala ještě víc.

„Fajn že spoléháš na vize nějaké upírky. Doufám, že víš i o tom, že se Alice až moc kamarádíčkuje s jedním z kluků z rezervace. Není to pro ni vůbec dobré! Z toho kluka bude co nevidět upír, jak jí potom vysvětlíš, že se s ním nemůže vídat?“ změnila najednou téma našeho rozhovoru k sestře a Aftonovi. Proč?

„S kým se Alice vídá nebo ne, je její věc. Pokud se jí Afton líbí, tak jen do toho. Jakmile potom dojde k jeho proměně, vymyslím si pro ni adekvátní lež,“ prohodil jsem, přestože jsem věděl, že jestli to mezi Aftonem a Alicí bude vážnější, budu muset zakročit mnohem dřív než při jeho přeměně.

„To bys ji rovnou mohl vložit do náruče Demetriho. Líbí se mu, víš to?“ zeptala se posměšně.

„Co tím chce říct, že se mu líbí?“ zavrčel jsem do telefonu. Pokud se Demetri Alici ukáže, vyřídím si to s ním, i kdybych potom měl skončit celý v sádře. Pohmožděná ruka byla sice dobrá připomínka, proč si s měničem nic nezačínat, ale kvůli sestře bych byl ochoten to podstoupit.

„Je to přesně tak, jak říkám. Když se Demetri dozvěděl, že žijete ve stejném městě, kam přijel pomáhat, měl jsi vidět tu spokojenost v jeho tváři. Navíc by Demetri byl daleko lepší partie než ten tvůj Arron nebo jak jsi to říkal. Alice by nemusela projít žádnou proměnou, kdyby se pro něj rozhodla. Navíc by o nás mohla vědět a nestálo by ji to život. V neposlední řadě by Demetri mohl po jejím boku i zestárnout, což by tomu jejímu klučinovi z rezervace dělalo jisté problémy… A takhle bych vlastně mohla pokračovat až do večera, však to znáš.“

„Demetri se k Alici nepřiblíží, o to se už postarám,“ slíbil jsem jí.

„A jak, prosím tě? Vždyť ani nejsi nikde poblíž. Navíc – kdyby ses Demetrimu postavil, asi by toho z tebe moc nezbylo a Bellu by to mohlo rozzlobit. Mimochodem, pozdravuj ji ode mě, nebo ji mám pozdravit sama? Je tam někde s tebou?“ zajímala se a přitom jsem v jejím hlase slyšel smích.

„Zrovna je venku a Idaho není tak daleko, abych si to s Demetrim nevyřídil osobně už zítra ráno,“ podotkl jsem naštvaně. To její popichování mě vytáčelo do nejvyšších otáček.

„Tak Idaho, vážně? Jak tedy myslíš. Demetri se od Alice drží dál, ale pochybuju, že to dělá kvůli tvým zeleným očím. Teď ale zpět k tomu, proč jsem původně volala – kdy se vrátíš?“

„To ještě nevím přesně, za pár dní, nejspíš,“ odvětil jsem popravdě. Bella toho se mnou moc nenamluvila. a tak jsem mohl svou domněnku podložit jenom informacemi, které mi dal Cordy večer před odjezdem během hádky se svou sestrou. Tehdy vlastně tvrdil, že to bude tak na tři nebo čtyři dny, myslím.

„Fajn. Bylo by záhodno, kdybys mě nebo kohokoliv ze smečky potom informoval o svém návratu. Takhle se totiž budeme zaměřovat především na hlídání Forks, je to jasné?“ upozornila mě.

„Vyřídím to Belle, až se vrátí… Stejně tak i ten tvůj pozdrav,“ dodal jsem.

„A vyřiď to stejně mile, jak jsem to řekla,“ nabádala mě. „Teď už musím končit, mám hlídku v okolí. Užij si zbytek výletu a – přežij ho, pokud to bude v tvých silách.“

„Měj se fajn,“ rozloučil jsem se s ní a hovor ukončil. Potom jsem se i s mobilem vrátil zpět do obývacího pokoje, kde jsem se posadil na pohovku a natáhl se po rozečtené knize. Na omluvu Renée jsem po rozhovoru s Monicou úplně zapomněl.

 

 

Někdy před osmou večer se se mnou Renée rozloučila s tím, že jde pokračovat v lovu a že se zrovna vrátil Cordy. Nebyl to zrovna člen rodiny, kterého bych viděl nejraději, ale nemohl jsem si stěžovat nahlas, i tak mi stačil jeden velmi nenadšený povzdech, aby se na mě zamračil.

„Nemysli si, že bych byl nějak nadšený z toho, že ti tu musím dělat chůvu,“ prohlásil, když vešel do domu. Košile, kterou měl včera při odchodu na sobě, připomínala cáry papíru prošlé skartovacím přístrojem, které při sobě držely jenom silou vůle. Byl špinavý a nabručený… To je mi opravdu skvělá kombinace. „Potřebuju sprchu, doufám, že během mé nepřítomnosti si nebudeš hrát s ostrými předměty anebo polykat nějaké ty drobnější,“ dodal už po cestě do patra a já se za ním jenom zašklebil.

„Nejsem malé dítě,“ odsekl jsem.

„Mně to neříkej. Nejsem ten, kdo si pro tebe vydupal ochranu mimo rezervaci,“ zaslechl jsem ho ještě předtím, než za sebou zavřel dveře a následně pustil vodu. Vrátil jsem se tedy k posledním deseti stránkám z rozečtené knížky a zvažoval, co bych měl podniknout. Večer s Cordy se určitě nehorázně povleče a spát se mi tedy ještě nechtělo.

 

 

Zrovna jsem si ohříval jedno z hotových jídel, které mi Bella včera pořídila, když se ke mně Cordy připojil.

„To lidské jídlo tak nechutně zapáchá. Asi by bylo fajn, kdyby se poupravily pověry o upírech a místo pouhého česneku by se tam zmínily potraviny jakéhokoliv druhu,“ navrhl.

„Za to, že už nedokážeš ocenit nic než několik krevních skupin, ti ale nemůžu,“ zavrtěl jsem hlavou a vyndal jídlo z mikrovlnky. Posadil jsem se ke stolu a hůlkami začínal nabírat čínské nudle.

„Skoro bych mohl říct, že to vypadá hůř, než to páchne,“ prohodil, když mi nahlédl do misky.

„Dneska jsi nějak výřečný na to, že se považuješ za chůvu pro člověka,“ namítl jsem.

„Bella chtěla, abych na tebe byl milý – ačkoliv nechápu proč –, a tak se snažím s tebou trochu konverzovat. To se za milé chování považuje stále, ne?“ informoval mě o náhlé změně v jeho chování. Co však vzbudilo mou pozornost daleko víc než změna jeho chování, bylo to, že zmínil Bellu.

„Mluvil jsi dneska s Bellou?“ zajímal jsem se a doufal v kladnou odpověď.

„Ne. Tohle nařízení platí už od včerejšího rána, kdy jsme sem vyráželi,“ datoval přesně Bellino přání. Povzdechl jsem si. Nevěděl jsem, jestli je to fajn nebo ne, že se s ní neviděl a nemluvil s ní. Na jednu stranu jsem mohl být rád, protože by se to snažil asi ještě víc rozmáznout a já bych se cítil ještě hůř než teď. Ale na tu druhou by mi snad mohl poradit, jak se mám k Belle chovat teď, bez toho, abych ještě víc zkazil to, co už jsem podělal.

„Kdy se má podle toho vašeho rozpisu směn vrátit?“ pokračoval jsem ve vyzvídání. Docela logicky by měl být po Cordym na řadě Charlie, jestli jsem počítal dobře, a potom by mohla přijít opět ona a my bychom si tak mohli konečně promluvit.

„Copak ti to neřekla, než odešla?“ zasmál se. „Snad jste se nepohádali, vy hrdličky.“

„Do toho, jestli jsme se pohádali nebo nikoli, ti nic není,“ upozornil jsem ho a výhružně na něj namířil hůlky. Požadovaný efekt to ale nemělo – vždyť naproti mně seděl upír!

„Takže jste se pohádali. No jo, s ženskýma je vždycky kříž,“ přitakal a já na něj nechápavě zíral. Copak se mi tady bude zpovídat ze svých nepodařených vztahů? Měl vůbec někdy nějaký s tou svou děsnou povahou? Přišlo mi to trochu nepředstavitelné, ale na druhou stranu – Bella ho přece pořád obhajovala, takže nemůže být tak špatný, jak se snaží pořád tvářit.

„Pokud se mnou hodláš rozebírat můj vztah s Bellou, budu potřebovat pivo, ale to tady asi není, co?“

„Možná by ses divil, ale je,“ namítl, a než jsem se nadál, jedna láhev ležela přede mnou na stole a já ani nevěděl, odkud ji Cordy vyčaroval. Zmateně jsem střílel pohledem z piva na Cordyho a nechápal to. S Bellou jsme žádné nekupovali a upíři by něco podobného zavrhli. Vždyť ani dobrovolně nechodili do supermarketu. „Dům občas slouží jako takové hnízdečko lásky pro pár našich známých, kteří však holdují lidské krvi. Před zabitím si ale s obětí rádi hrají a hostí ji a proto je dům i vybavený.“

„Takže tady někdy někdo umřel?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem si stačil tu otázku promyslet.

„No, někdy a někdo určitě, vzhledem k těm zásobám. Kdy to ale bylo, ti nepovím. Všichni, kdo tu byli, mají nakázáno zde před odchodem uklidit – Renée by je asi roztrhala na malé kousíčky, kdyby tu byl nepořádek,“ zasmál se a někde v celkem slušně zařízené kuchyni, našel i otvírák a to pivo mi otevřel.

Tak tohle už přesahovalo všechno moje chápání. Na podobného Cordyho jsem nebyl zvyklý.

„Díky,“ zamumlal jsem a napil se. Všechno kolem mě bylo od odchodu Renée divné, ale pokud se Cordy nehodlá chovat jako všechny nesnášející Bellin brácha, mohl bych to s ním vydržet, než se s ním přijde někdo vystřídat.

„Máš své pivo, tak mi řekni, co se stalo s tebou a Bellou. Ne že by mě zajímalo, proč od tebe bez jediného slova odešla. Spíš bych chtěl vědět, na co se připravit, až se vrátí,“ upřesnil důvod svého dotazu a já si znovu přihnul z láhve. Tohle zavánělo dlouhým večerem a ještě delším rozhovorem s Cordym, než na jaký jsem byl zvyklý.

Nakonec jsem mu ale popravdě řekl, co se stalo. Při některých okamžicích jsem se docela styděl to s ním probírat, ale bylo mi jasné, že i když neměl dar na rozeznání lži, určitě by to poznal. Zase tak dobrý lhář jsem nebyl. To mi vlastně tvrdila i Bella, takže jsem o tom byl přesvědčený.

Když jsem pak domluvil, z ničeho nic mi začal tleskat a smát se. Podobnou reakci jsem opravdu nečekal. „Páni, troufnout si na to, odporovat Belle. Máš v sobě docela kuráž. I když v tomhle případě jsi riskoval život dokonce jejíma vlastníma rukama. To ti jenom tak neodpustí,“ usoudil a já mezitím vstal, abych vyhodil prázdné krabičky od jídla a pokusil se najít další pivo. To jedno mi opravdu nestačilo. „Co hledáš?“

„Pivo.“

„Je ve sklepě,“ informoval mě, ale než jsem se stačil zeptat na to, kudy se do toho sklepa jde, byl zpátky i s balením pěti piv. To šesté, které tam chybělo, jsem už vypil.

„Když se ke mně nechováš nepřátelsky, jsi docela v pohodě, víš to?“

„Jak jsem řekl – takhle se chovám jenom proto, že mě o to Bella požádala, ne že bych tě měl zrovna dvakrát v lásce. Podle mě si totiž Bella mohla narazit někoho daleko lepšího než člověka. Ať už jakkoliv talentovaného,“ namítl.

„Proč mě vlastně pořád odsuzuješ? Zanedlouho se přece taky stanu upírem,“ připomněl jsem mu tenhle drobný fakt a doufal, že z něho konečně vymámím nějakou upřímnou odpověď.

„Pořád jsi ale ještě člověk. Navíc se přátelíš s měniči, což celou situaci ještě zhoršuje. Ta malá vlčice je totiž pěkně otravná, potřebovala by lekci slušného chování,“ prohodil a mně hned přišla na mysl jejich poslední roztržka, když jsme společně s Bellinou rodinou vyrazili do Forks, abychom místní měniče obeznámili se situací s Hunterem.

„Tu by občas potřeboval každý z nás,“ zamumlal jsem si jenom tak pro sebe a znovu se napil. „Ale opět jsme u toho samého. Vadí ti, že jsem člověk. Proč?“ vrátil jsem se ke své původní otázce.

„To je soukromá záležitost,“ namítl a zvedl se od stolu. Následoval jsem ho do obývacího pokoje a pak následně na terasu, ze které byl přístup do lesa. Venku byla tma a já viděl maximálně pár metrů před sebe – vlastně jenom tak daleko, kam dosahovala světla z domu.

„Zrovna před chvílí jsem si ti tu vylíval srdce ohledně mého intimního vztahu s Bellou, takže si myslím, že hranice soukromí jsme už trochu překročili,“ ujistil jsem ho.

„Tvoje hranice jsme možná rychle přešli, ale to neplatí o těch mých,“ upozornil mě.

„Tak fajn, budu hádat. Podle toho, cos říkal předtím, bych řekl, že za tím vším stojí nějaká holka. Možná taky lidská,“ začal jsem sumírovat svoje myšlenky a rovnou je před něj předestíral. „Nebo se mýlím?“

„Giorgia. Jmenovala se Giorgia,“ zamumlal tak, že jsem mu málem nerozuměl, dokud jsem se ho chtěl zeptat na to, jestli jsem slyšel dobře, ale nakonec jsem to raději neudělal. Cordy se mi začal zpovídat. A to bylo něco, co jsem nikdy neočekával. Když jsem se jednou Belly ptal na jeho příběh, řekla mi, abych si počkal do chvíle, než mi to řekne sám, a teď konečně nastala ta chvíle. Dozvím se, kdo ve skutečnosti je Cordy Swan.

Diskusní téma: 17. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek