Edward
Od okamžiku, kdy jsem se o Belle dozvěděl pravdu, jsem strávil velké množství času v Carlisleově knihovně. Procházel jsem všechny svazky, které nashromáždil za celý svůj život a hledal jsem v něm jakoukoliv zmínku o lovcích. Nic jsem však nenacházel. V knihách byl nespočet příběhů o vlkodlacích a upírech, ale žádný o někom, kdo je zabíjí. Ani tak mě to však neodradilo od pátrání. Co jsem nedokázal najít v knihách, pokoušel jsem se najít na internetu.
A i tam jsem našel to samé – jedno velké nic.
Proto jsem se taky rozhodl vypravit za Bellou a znovu se jí zeptat na některé věci. Slíbil jsem jí, že o lovcích nikomu neřeknu a tak jsem stěží mohl všechno prodiskutovat s Carlislem nebo Jasperem – pouze od nich dvou bych se dočkal rozumného názoru.
„Vyrážíš opět za Annou? Ještě tě to nepřestalo bavit?“ zeptal se Emmett v okamžiku, kdy jsem se se západem slunce chystal vyrazit za Bellou. Všichni doma ji stále nazývali Annou, což byla další věc, kterou jsem před nimi tajil. Těžko bych jim vysvětloval, že má Bella dvě identity, bez toho, abych jim řekl o lovcích. Možná bych to mohl svést na ochranu svědka a novou identitu a fakt, že Bella je její původní jméno… Ale zbytečně lhát se mi jim nechtělo.
„Dělá ta holka po večerech aspoň něco zajímavého, nebo ji sleduješ při spánku?“ přisadil si Jasper a v tom mi došlo, jak ty moje večerní výpravy za Bellou musejí nezasvěcenému připadat.
„Nemyslím si, že byste pochopili, proč to dělám,“ namítl jsem.
„Chceš se vsadit?“ zajímal se Jasper a nadzvedl jedno obočí.
„Dokud si nepřečteš mé myšlenky, tak na to opravdu nepřijdeš,“ odvětil jsem s polovičním úsměvem, ale Jasper se rozesmál.
„Divil by ses, kolik jsem toho schopný zjistit se svým darem,“ namítl a zkoumavě si mě přeměřil. Zaposlouchal jsem se do jeho myšlenek a sledoval, jak jeho dar analyzuje každý můj vnitřní pocit. Jednalo se sice o mé aktuální pocity a emoce, ale stále se toho Jasper dovídal dost. Myslel jsem na Bellu a to stačilo.
„To by stačilo,“ utnul jsem ho, když jeho dar začal být až nemístně detailní.
„Na cos přišel?“ prohodil jeho směrem Emmett a nedočkavě si poposedl. Čekal, že se od Jaspera dozví nějaké pikantnosti, jakkoliv se jednalo pouze o mé city. Na oba jsem varovně zavrčel.
„Myslím, že by sis o tom měl s někým promluvit. Carlisle by tě mohl pochopit a poradit ti, co máš dělat. Přece jenom znal Esmé ještě v době jejího lidství a zamiloval se do ní,“ navrhl Jasper místo toho a já jenom zavrtěl hlavou. Bella se od Esmé nemohla lišit víc, než se lišila. Na mou situaci byl i Carlisle krátký a to jsem si ještě nechtěl přiznat fakt, že jsem se do Belly možná zamiloval. Kdybych si to totiž přiznal, zjistil bych, že jsem si pod sebou podřezal větev na celou věčnost. Bella nesnášela nepřirozené, jak nám s oblibou říkala, a pochyboval jsem, že by byla ochotná s někým z nás strávit zbytek života anebo věčnosti… A to ještě v případě, že by souhlasila s proměnou.
Už jsem se chystal odejít a nechat ty dva svému osudu, když v tom do pokoje vešla i Alice.
„Zase řešíte Annu?“ zeptala se a přisedla si k Jasperovi na pohovku.
„Co jiného? To pako ji jde zase sledovat,“ ukázal na mě Emmett a zahýkal v návalu smíchu. Alice se na něj zamračila a já doufal v její podporu. Té jsem se však nedočkal. Možná nesouhlasila s Emmettovým projevem, ale rozhodně se jí nezamlouvalo ani mé chování.
„Nenapadlo tě, že bys ji zkusil přece jenom pozvat ven? Aspoň bys věděl, na čem jsi,“ navrhla.
„Další rada nad zlato,“ zamumlal jsem podrážděně. „Víte co? Všímejte si raději víc sami sebe a mě neřešte. Tohle je něco, co nepochopíte,“ namítl jsem a konečně vyšel z obývacího pokoje a potažmo i z domu. Všem se to mluvilo velmi jednoduše, jenže nic tak jednoduché nebylo.
Dorazil jsem do skladištní oblasti a během okamžiku jsem byl na dohled od budovy, kterou Bella nazývala svým domovem. Okamžitě jsem zaznamenal, že se právě chystá na lov. Slyšel jsem šustění látky a potom i tření kovu o kov, jak se probírala svými zbraněmi. S každým dalším kovovým zvukem jsem se trochu víc zarazil. Bella měla u sebe velké množství zbraní a já si možná až teď skutečně uvědomoval, jak moc riskuje.
Je pravda, že jsem nedokázal zapomenout na jizvy na jejím břiše, které jí způsobil vlkodlak. Už tehdy jsem věděl, že dělá něco nebezpečného, ale nějak to dostávalo ještě větší míru skutečnosti, když jsem slyšel, kolik zbraní si sebou bere.
Když potom vyrazila z domu, sledoval jsem ji… Moc dlouho se mi však nedařilo zůstat v utajení, když mě Bella oslovila a já se k ní přidal. Snažil jsem se ji trochu vyzpovídat, ale její zaujatost lovem mi to moc neumožňovala. Srovnal jsem s ní tedy tempo a musel jsem uznat, že je ve skvělé kondici. Celou dobu se pohybovala jako nejrychlejší běžci světa a přitom to vypadalo, jako by ji to vůbec nevyčerpávalo. Využívala jednotlivé prvky na budovách i budovy samotné, aby se pohybovala po střechách anebo se spouštěla do ulic. Připomínala mi tím trochu opice v deštných pralesech. Byla mrštná a přesně věděla, kam šlápnout nebo kde se přidržet.
Později večer, když jsem ji doprovodil domů, jsem se mohl konečně pustit do vyptávání. Bella však působila trochu podrážděně a roztěkaně. Navíc nejednou nakousla větu, kterou ale hned odmávla, jako by si pokaždé uvědomovala, že mi do toho nic není a neměla by o tom mluvit.
Nelíbilo se mi to. Chtěl jsem ji poznat a skutečně jí pomoct, ale ona mě ve svém světě nechtěla. Byl jsem někdo, kdo do světa lovců nepatří.
Byl jsem vetřelec.
A to nejenom v jejím světě lovců, ale i v jejím domě, na což mě upozornila ve chvíli, kdy dopila hrnek s už studeným kafem a pobídla mě k odchodu.
Bez jakéhokoliv nadšení jsem ji uposlechl a nechal jsem ji samotnou. Jenom okamžik na to se skladištěm ozval zvuk tekoucí vody, jak se Bella dopřávala sprchu.
Chtěl jsem u ní zůstat, dokud neusne, ale potom se mi na mysli vynořila Emmettova poznámka o tom, že jsem pako a taky Jasperovy myšlenky o šmírování, tak jsem to vzdal a vydal jsem se nazdařbůh do ulic.
Bella říkala, že natrefit na dalšího nesmrtelného je docela složité a závisí to na jejich ostražitosti a loveckém štěstí. Rozhodl jsem se tedy nepromeškat jedinou příležitost a využít i fakt, že do svítání zbývá ještě pár hodin.
Ulice Seattlu byly stále ještě prázdné, pouze sem tam se mihla skupinka podnapilých lidí, kteří se vraceli z nějakého večírku. Těch pár střízlivých, na které jsem narazil, mířilo s největší pravděpodobností do práce. A myšlenky všech, na které jsem narazil, byly naprosto jasné a stoprocentně lidské.
S povzdechem jsem si sedl na jednu z laviček v parku kousek od Space Needle. Tuhle trasu měla Bella už zkontrolovanou, ale já se jí vydal hlavně kvůli tomu, že byla směrem k našemu domu, který se nacházel na severním okraji města. Navíc byla oblast Space Needle hojně vyhledávaná turisty a v širokém okolí se nacházel nespočet podniků, kde se lidé bavili až do brzkých ranních hodin. Dalo se tedy očekávat, že pokud bych měl narazit na nějakého lovícího upíra, bude to někde v okolí.
Bylo už po šesté ráno, když jsem zaznamenal, jak kousek ode mě zastavilo auto. Seděl jsem pořád na oné lavičce a poslouchal, jak se ruch v ulicích mění z nočního na ten denní. Lidí přibývalo a doprava se stávala hustší. Podzimní vzduchu sebou přinášel mlhu s trochou deště, ale ani to nezabránilo lidem v tom, vyrazit ven.
„Jak dlouho tu takhle sedíš?“ zeptal se Carlisle, který vystoupil z auta. Mířil právě z nemocnice domů, když mě zahlédl.
„Už to nějakou chvíli bude,“ přiznal jsem a rozhlédl se kolem dokola. Nikdo si nás moc nevšímal a bylo to tak lepší. Carlisle si přisedl vedle mě a chvíli jenom tak seděl a rovněž se díval před sebe, jako by pozoroval ruch kolem nás. Jeho myšlenky však bojovaly s jeho zvědavostí.
„Už skoro týden jsi jako tělo bez duše,“ prohodil Carlisle a já se na něj hořce usmál. To sedělo – ačkoliv, jako tělo bez duše jsem si připadal od okamžiku, kdy jsem se stal upírem. Pochyboval jsem o faktu, že upíři mají duši, takže tohle moudro u mě postrádalo jakýkoliv význam. „Je to kvůli Anně?“ zeptal se opatrně.
„Tak trochu,“ přiznal jsem.
„Děje se snad ještě něco jiného?“ zeptal se zvědavě a obrátil se ke mně, aby si mě mohl důkladně prohlédnout. V mysli jsem si mohl přečíst jeho obavu.
„Děje,“ přitakal jsem a uviděl dychtivost v Carlisleově výrazu. „Bohužel ti o tom nemůžu nic říct… Alespoň ne teď,“ dodal jsem po krátkém zaváhání. Carlisle se zatvářil zmateně. „Slíbil jsem to a nehodlám svůj slib porušit, pokud si to nebudou okolnosti žádat,“ vysvětlil jsem.
„Věřím ti,“ prohodil Carlisle a já se na něj usmál tentokrát opravdově. Carlisle věřil všem členům naší rodiny nehledě na to, jak dlouho jsme se znali. Jeho bezvýhradní důvěra v každého z nás byla obdivuhodná. Navíc mi to neustále připomínalo, že nemůžu myslet pouze na sebe, ale že mám na starosti ochranu naší rodiny. Věřili mi, že pokud by se dělo něco, co nás může ohrozit, upozorním je na to.
„Přemýšlel jsem… Když jsi předtím žil v Itálii u bratrů… Měl jsi tam přístup i do jejich soukromé knihovny, že?“ prohodil jsem po chvíli zamyšlení.
„Ano,“ přitakal Carlisle. „Zajímá tě nějaká konkrétní kniha? Nebo jenom nějaká informace? Všiml jsem si, že jsi mou vlastní knihovnu už obrátil vzhůru nohama,“ prohodil s úsměvem.
„Omlouvám se za to. Doufal jsem, že tam najdu nějakou informaci… Bohužel mé pátrání nebylo nijak produktivní,“ namítl jsem.
„Doufám, že neplánuješ cestu do Volterry, jenom abys pokračoval ve svém pátrání – ať už je to po čemkoliv,“ nadhodil Carlisle, když si začal spojovat všechny slova do nějakého konkrétního obrazu.
„Neboj se, nic podobného neplánuju,“ uklidnil jsem ho rovnou. Carlisle byl sice Arův dávný přítel, ale pokud to šlo, drželi jsme se od vládců na míle daleko. Dokázal jsem si vcelku dobře představit, co by Aro chtěl za to, že bych mohl nahlédnout do jejich knihovny. Už léta se snaží zlanařit mě a Alici k tomu, abychom vstoupili do jejich gardy, ale my stále odolávali.
„Potom – svěř se mi, po čem pátráš, a já se ti pokusím pomoct, jak nejlépe to půjde,“ pobídl mě.
„Možná někdy jindy. Teď bychom měli jít domů. Esmé si určitě říká, co tě mohlo po cestě zdržet,“ namítl jsem a vyhnul se tak odpovědi. Věděl jsem, že Carlisle má hodně zkušeností a dokázal by mě jistě navést správným směrem, ale slib, který jsem dal Belle, byl pro mě důležitý.
Když ten den pozdě odpoledne začalo v Seattlu pršet tak silně, že nebylo vidět ani na krok, zvažoval jsem, jestli je Bella až tak velký šílenec a vyrazí na svou obhlídku i dneska. Její smysly by jí určitě byly k ničemu. Velké množství vody smývalo jakékoliv pachy a velké, těžké dešťové kapky dopadaly na okenní parapety s takovou razantností, že jsem se musel docela soustředit, abych se od toho zvuku oprostil a soustředil se na ostatní zvuky.
I tak jsem ale nasedl do Volva a vyrazil jsem do centra.
Bellino skladiště bylo prázdné. To jsem poznal už v okamžiku, kdy jsem parkoval o dvě budovy dál. Bella si přála zachovat mou spolupráci jako tajemství, takže jsem se neodvažoval parkovat přímo před jejím domem. Pokud jsem byl dobře informován, věděl o mě pouze Tedd, který tohle spojenectví navrhl.
Napadlo mě, jestli náhodou skutečně nevyrazila na lov, ale pořád bylo ještě dost brzo. Město bylo sice zahaleno do tmy způsobené těžkými dešťovými mraky, ale nebyla to noční tma. Navíc jsem pochyboval, že by se v tak hustém dešti někdo pohyboval venku.
Nakonec mi tedy nezbylo nic jiného, než počkat na Bellu v autě. Netušil jsem, kde jinde bych ji měl hledat. Neznal jsem adresy ostatních lovců, dokonce ani tu Teddovu, nebo Dominicovu… A když už jsem byl u toho Dominica, musel jsem se zarazit stejně, jako Bella, kdykoliv jeho jméno zmíní. Strašně mě zajímalo, co se mezi nimi v minulosti odehrálo. Očividně za ní přijel až z New Yorku a to už podle mě něco znamenalo. Bohužel jsem nevěděl co, a to mě znepokojovalo.
Z přemýšlení mě vytrhl zvuk kroků. Kroky byly rázné a jakoby naštvané. Mířily mým směrem a nehleděly na to, jestli šlapou do kaluží nebo ne. Sem tam se tedy ozvalo cáknutí a hned na to i zaklení. A sotva jsem zaslechl první sprosté slovo, okamžitě jsem poznal, že je to Bella. Pohlédl jsem tedy do zpětného zrcátka a i přes všechen ten déšť jsem spatřil její drobnou postavu, jak míří ostrým tempem k jejímu domu. Byla bez deštníku a podle všeho promočená až na kost. Rozpuštěné vlasy měla mokré a prameny se jí lepily na obličej.
Chystal jsem se vystoupit a… ani nevím – možná jí něco říct? Nabídka odvozu postrádala smysl, jelikož byla skoro u svého skladiště a deštník jsem neměl.
V jakémkoliv počinu mě však zarazil zvuk motorky. Aniž bych nad tím kdoví jak dlouho přemýšlel, na mysli mi vytanul ten druhý lovec. Dominic. Po Seattlu jezdilo hodně motorek, ale tohle… Netušil jsem, proč mě napadl zrovna on, ale jelikož jsem zahlédl Bellu, bylo to podle mě víc než logické.
Zamračeně jsem pozoroval Bellinu promoklou siluetu, jak se zastavuje uprostřed chůze, když rovněž zaslechne ono motorku. Bella se otočila a na okamžik jako by čekala, až dotyčný dojede. Zřejmě musela rovněž tušit, kdo ji to pronásleduje.
Jenom pár chvil na to už u ní stavěla motorka a jezdec si sundával přilbu.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi odešla?“ zeptal se Dominic naštvaně a zběsile při tom mrkal, aby rozehnal to množství vody, které se stále spouštělo z nebe. Během několika okamžiků měl promočené vlasy, které mu zplihle spadaly do obličeje.
„Zřejmě proto, abych se dostala co nejdál od tebe, to ti ještě nedošlo?“ zeptala se ho kysele Bella a založila si ruce v bok.
„Copak si nemůžeme jednou promluvit úplně normálně a oprostit se od všeho ostatního? Řešíme přece případ zabitých lovců a to nemá nic společného s naším vztahem,“ promlouval k ní najednou o poznání klidněji Dominic.
Zvažoval jsem, že bych vyrazil za Bellou a nějak se tomu lovci postavil, ale na druhou stranu jsem se tak mohl něco dozvědět. Bella si své soukromí stále velmi střežila a já měl tedy jedinečnou příležitost něco zjistit. Ačkoliv to nebylo zrovna slušné právě vůči Belle, potřeboval jsem vědět, jaký vztah je mezi ní a Dominicem. Zoufale jsem to potřeboval vědět.
„Mám toho plné zuby, copak tomu nerozumíš?“ prohodila Bella a já zaslechl i vzlyk, který jí unikl.
„Je mi jasné, že situace není zrovna ideální, ale já se snažím, jasné?“ upozornil ji Dominic a Bella přikývla. „Nezačali jsme zrovna nejlépe, ale nebylo by fajn, kdybychom spolu vycházeli? Do budoucna by se to mohlo hodit… Nemyslíš?“ zeptal se a Bella znovu vzlykla.
Drtil jsem v ruce otvírání dveří a byl skutečně v pokušení za ní dojít. Stála jenom pár metrů ode mě a brečela. Déšť násobil její slzy a já se na to nemohl dívat. Rvalo mi to moje dávno mrtvé srdce. Chtěl jsem ji utišit a setřít všechny ty slzy, ale nemohl jsem.
„Možná,“ zamumlal Bella a snažila si otřít slzy, které se smíchaly s dešťovými kapkami.
„Tak je to fajn,“ pronesl spokojeně Dominic a nepatrně se na Bellu dokonce usmál. V tu chvíli jsem chtěl vysednout z auta ještě víc, než když začala Bella brečet. Měl jsem takový nepříjemný pocit, když jsem viděl tu spokojenost a dokonce nepatrnou radost, nad Belliným možná.
„Nečekej ale, že to budeš mít tak jednoduchý,“ varovala ho Bella a Dominicův úsměv se ještě rozšířil.
„S tebou není nic jednoduché. Jsi přece Swanová,“ zasmál se Dominic a Bella na něj vrhla naštvaný pohled. Mračila se jako sto čertů, ale už nebrečela.
„Co tím myslíš, že jsem přece Swanová? Ty jsi zatracený Price a co s tím?“ Bella se dostávala do ráže. Netušil jsem, o co konkrétně oběma jde a docela mě to ubíjelo, ale bylo zajímavé sledovat Bellinu bojovnost. Zatínala čelist a očima metala blesky.
Dominic sesedl z motorky a odložil na kožené sedadlo helmu.
„To bylo jenom tak… Zkusme prostě nebýt Swanová a Price, ale jenom Bella a Dominic, ano?“ žádal jí a mě začínalo být jasné, že ty příjmení jsou pro ně nějak důležité. Souviselo to s jejich rodinami a já jsem opět toužil dozvědět se o lovcích víc. Co ta jména v jejich společenství znamenají. Proč jsou důležitá. Mohla ta jména znamenat něco jako u nás Volturiovi nebo Cullenovi?
„Nemyslím si, že jenom tak dokážu zapomenout na to, kdo jsi. Navíc si nejsem jistá, jestli jsem ti dala svolení k tomu, abys mi říkal Bello,“ odsekla mu moje malá lovkyně bojovně.
A bylo to tady zase. Opět jsem nazval Bellou mou. Podvědomě jsem si ji neustále přivlastňoval, jako bych na to měl nějaké právo. Bylo to směšné a byl jsem si jistý, že kdyby se o tom Bella dozvěděla, vysmála by se mi.
„Co kdybychom si o tom promluvili někde v suchu, Bello? Ten déšť už je trochu otravný,“ namítl Dominic.
„Řekla jsem ti, abys mi neříkal Bello,“ procedila Bella skrz zuby a hned na to se otočila a chystala se jít konečně domů, když v tom ji Dominic popadl za paži a donutil ji otočit se zpět k němu. Bellu ten náhlý pohyb natolik vykolejil, že se jí zamotaly nohy a nebýt toho, že ji Dominic držel za paži, asi by rovnou spadla. Takhle se však octla v jeho náruči. Dominic se nad ní skláněl a upřeně ji pozoroval. Byl od ní vzdálený sotva na deset centimetrů.
„Co když ti tak nepřestanu říkat, Bello?“ zeptal se skoro až šeptem a než mu Bella stačila něco říct, smazal tu mezeru mezi nimi a políbil ji.
Zavrčel jsem a plastové madlo od dveří se mi rozpadlo v ruce na sotva znatelný plastový prach. Ani tak jsem však nedokázal odtrhnout pohled od zpětného zrcátka, které mi onen výjev zprostředkovávalo.
„Co to bylo?“ zeptal se najednou Dominic, když se rychle odtáhl od Belly a začal se rozhlížet. A stejně tak se rozhlížela i Bella, dokud se pohledem nezarazila na mém autě.
