13. kapitola

13. kapitola

13. kapitola - Speciální narozeninový dárek

Edward

Odstraňoval jsem jedno prkno za druhým a suterén se tak stával prosvětlenější a jasnější. Během toho jsem Belle vysvětloval, jak jsem se o tomhle místě dozvěděl. Nechápal jsem to neskutečné štěstí, jakým bylo to, že můj stavbyvedoucí poznal Bellin dům a byl rovněž přítomen při jeho stavbě.

Najednou se však něco změnilo. Bellin dech byl trhanější a frekvence jejího srdce se zrychlila. Zmateně jsem se na ni podíval a jenom tak-tak jsem ji chytil, když se jí podlomily nohy a ona zkolabovala.

„Bello! Bello! Co se děje? Bello!“ Lehce jsem s ní zatřásl, ale Bella nijak nereagovala. Rychle jsem ji tedy vynesl ze suterénu a donesl ji až do jejího pokoje, kde jsem ji položil na postel. Sledoval jsem, jak se jí chvěje spodní ret a celá se chvěla.

„Bello, jsi v pořádku? Bello,“ mluvil jsem na ni a snažil se ji vzbudit. Rychlé pohyby jejich očí pod zavřenými víčky byly jasně patrné. Měl jsem dojem, jako by se jí zdál nějaký sen nebo snad i noční můra.

„Bello,“ oslovil jsem ji znovu a tentokrát už otevřela oči. Chvíli trvalo, než se jí zornička přizpůsobila na světlo v pokoji, ale i tak vypadala vyděšeně. „Už je ti lépe?“ zajímal jsem se, když se její pohled stočil mým směrem.

„Mám pocit, jako kdybych měla hroznou noční můru. Moje máma… já… mami. Moje maminka…“ Děs v její tváři se stupňoval a Bella se opět začínala chvět. Její stav se mi vůbec nezamlouval. Zlehka jsem jí položil ruku na čelo a zjistil, že má i zvýšenou teplotu.

„Tohle není dobré. Donesu ti nějaké léky,“ navrhl jsem, ale Bella mě zarazila.

„Žádné nechci. Nechoď… Jsem vyděšená,“ zamumlala a její hlas zněl tak podivně zranitelně, že jsem se usadil u její postele a vzal ji za ruku, aby si takhle uvědomovala mou přítomnost.

„Neboj se, nikam nepůjdu,“ ujišťoval jsem ji a Bella opět zavřela oči a během chvíli usnula hlubokým spánkem. I tak jsem však cítil, jak její tělo nepřirozeně hřeje a porušil jsem tedy svůj slib, že nikam nepůjdu, a odešel jsem do koupelny, abych namočil ručník, který jsem jí položil na čelo. Potřebovala schladit, a když nechtěla žádné prášky, nezbývala mi jiná možnost.

 Potom jsem se opět posadil vedle postele a starostlivě jsem sledoval jakoukoliv změnu jejího stavu. Nechápal jsem, co se v tom sklepě stalo, ale doufal jsem, že jakmile bude Belle líp, tak mi to sama řekne. Teď jsem se o ni postaral, jak nejlépe jsem dokázal, a nezbývalo mi nic jiného, než čekat až se probudí.

 

(Písnička - https://www.youtube.com/watch?v=c-fX9JMbLTU )

Jako blázen – proč jsem to nevěděl?

Jako blázen – proč jsem tě nechal jít?

Jako blázen – v mém plačícím srdci.

Až teď, až teď jsem si uvědomil,

Že jsi to jen ty, že ty jsi jediný člověk.

Že jsi to jen ty, že jen ty můžeš vyplnit moje srdce.

Jako blázen – uvědomuji si to až teď.

Jsi to ty, koho volám, protože bez tebe nemůžu žít.

 

Nad ránem, když se Bellin stav ustálil na normálním a už jenom klidně spala, jsem se vydal zpět do suterénu. Chtěl jsem zjistit, jestli si nevšimnu něčeho, co ji mohlo rozrušit. Sešel jsem tedy po schodech dolů a pohled mi padl na rámeček s fotkou Belly s její mámou. Zajímalo mě, na co si asi tak Bella mohla vzpomenout, že neustále ze spánku volala právě ji.

Rozhlédl jsem se po dílně, která tady byla po pár dlouhých let pěkně zakonzervovaná, a potom jsem se rozhodl, že vrátím dřevěná prkna na původní místo, dokud se mi nepodaří sehnat sklo, které bych mohl umístit na jeho původní místo. Byl jsem rozhodnutý vrátit tomuto místu jeho původní účel.

Když jsem potom seskočil ze stolu, všiml jsem si, že na jednom ze stolíků, které byly rozmístěny po obvodu místnosti, leží i tubus, který vůbec neodpovídal zbytku zařízení místnosti. Zvědavě jsem ho tedy vzal do ruky a otevřel ho. Vysypal jsem z něj jeho obsah a najednou… Díval jsem se na sadu výkresů, které byly kresleny ještě ručně na pauzovém papíře a v popisu byl uveden jako autor Charlie Swan. Název projektu byl návrh Galerie a já nemohl uvěřit vlastním očím.

„Edwarde?“ zaslechl jsem tiché zašeptání a tak jsem rychle schoval výkresy zpět do tubusu a vydal se zkontrolovat, co se děje. „Edwarde?“ zavolala na mě Bella znovu. Dokonce jsem zaslechl i její šouravý krok a jen co jsem vyšel ze spíže, Bella už byla v obývacím pokoji.

„Jsi vzhůru? Jak se cítíš?“ zajímal jsem se a rovnou jí pokládal ruku na čelo, abych se ujistil, že jí opět nestoupla teplota, která se objevila z ničeho nic.

„Cítím se mnohem líp,“ odvětila a promnula si krk.

„Nachystám ti koupel. Naložíš se do ní a hned se budeš cítit ještě líp,“ ujišťoval jsem ji a šel jsem rovnou do koupelny, abych jí napustil vanu. Do vody jsem jí nalil i trochu pěny, která vytvořila nadýchaný povrch, na nějž jsem pohodil i pár plátků růží.

„To je pěkné,“ zašeptala Bella, když poté vešla do koupelny a já ji tam nechal samotnou. Usadil jsem se však hned za dveřmi a poslouchal, jestli je všechno v pořádku, abych v případě potřeby mohl rovnou zasáhnout.

„Líbí se ti to? Koupil jsem tu pěnu ještě v Orlandu, když jsem na tebe myslel,“ prohodil jsem a zaslechl, jak se Bella zarazila. Zřejmě nečekala, že ji budu takhle odposlouchávat.

„Ach… To je vážně hezké,“ zašeptala a poté se dala opět do svlékání. Slyšel jsem, jak jí košile klouže po těle a nakonec ji odkládá na věšák. Hned na to následovaly kalhoty a poté i spodní prádlo.

„To je úleva. Ve chvíli, kdy jsem ucítil tu vůni, jsi mi hned na mysli vytanula ty,“ informoval jsem Bellu.

Jaké to bylo?“ zajímala se, zatímco se nořila do vany plné horké vody.

Trochu jsem se zamyslel a ponořil se do vzpomínky, kdy jsem byl v Orlandu. „Hmm… měkké a čisté,“ prohlásil jsem a užíval si ten Bellin úlevný povzdech, když se celá ponořila do vody.

 

Poté co se vykoupala a umyla hlavu, usadil jsem si ji před sebe a pomohl jí ty mokré prameny rozčesat. Nakonec jsem popadl i fén a dal se do jejich foukání.

„Víš, že tohle je vůbec poprvé, co suším něčí vlasy?“ zajímal jsem se a nepatrně se usmál.

„Tohle je vůbec poprvé, co mi někdo suší vlasy,“ přiznala Bella a já se ještě víc usmál. Dával jsem si pěkně pozor, abych je všechny systematicky pročesal a vysušil. Z tmavě hnědé a skoro až černé se opět stávala ta tekutá čokoláda. „Je to vážně nešikovné,“ podotkla po chvíli a natáhla se po fénu. „Dej mi to, udělám to sama,“ prohlásila a já jsem jí tedy fén předal, aby si mohla vlasy dofénovat sama.

Při své snaze o vysušení vlasů si je přehodila dopředu a odhalila mi tak její ladnou šíji. Chvíli jsem ji jenom tak sledoval a nakonec jsem tomu pokušení neodolal a sklonil se k ní tak, že jsem se rty lehce dotkl její jemné pokožky, která ještě trochu hřála z vany a zároveň voněla po pěně.

Bella se v tu chvíli zarazila a já odtáhl rty. Potom jsem se k ní sklonil tak, že jsem ji objal a položil si hlavu na její rameno.

„Už nebuď nemocná,“ požádal jsem jí, protože se mi nelíbila ta bezmoc, kterou jsem zažíval během noci, kdy jsem nevěděl, co se s ní děje. „Nikam už nepůjdu a nenechám tě samotnou,“ slíbil jsem a užíval si to, jak se mi Bella lehce opírá o hruď a já se můžu nechat obklopit její vůní.

 

Vypravěč

Edward byl rozhodnutý zůstat s Bellou doma, ale bylo zapotřebí toho ještě hodně vyřídit v kanceláři, takže jen co byla trochu přívětivější hodina, zavolal mu, aby mu přivezl všechny potřebné papíry domů, kde hodlal dneska úřadovat. V tu samou chvíli psala Bella Alici zprávu, že jí není dobře a dneska budu nejspíš doma. Stále měla takový prazvláštní pocit a její paměť se bránila tomu, říct jí, co se stalo.

Alice bez zaváhání pro svou kamarádku rovnou připravila jídlo a potom se vydala na autobus. Když se přiblížila k zastávce, zajelo do pruhu pro autobusy nějaké auto a ozvalo se několikeré zatroubení. Alice byla rozhodnutá to ignorovat, ale neušlo jí, jak se v autě otevřelo okýnko spolujezdce.

„Hej! Nastup si!“ ozvalo se zevnitř a Alice se tedy sklonila a nahlédla do auta. Odtud se na ni smál Emmett a Alice cítila ohromnou úlevu, ačkoliv by nikdy nepřiznala, že v ní úplně zatrnulo, když na ni někdo cizí troubil. Emmettovo auto vlastně viděla poprvé, přestože společně čas od času zašli na kafe a proto ho hned nedokázala zařadit do správné kategorie.

„To je trapné! Co to má znamenat?“ zajímala se, když nasedala a viděla přitom pohledy všech lidí na zastávce.

„Vyzvedávám tě. Předpokládám, že máme stejnou cestu,“ prohodil Emmett a opět se zařadil do svého pruhu. „Co to sebou neseš?“ zajímal se a zkoušel nakouknout do tašky, kterou si Alice položila na klín.

„Tohle? Bella se necítí dobře, tak jsem jí sbalila nějakou ovesnou kaši,“ vysvětlila.

„Ach, vážně?“ podivil se Emmett a rázem mu dávalo větší smysl to, že chce Edward pracovat pěkně z domu.

„A co ty?“ zajímala se Alice.

„Edward mě poprosil, abych mu donesl nějaké dokumenty. Zřejmě kvůli tomu Bellinu stavu hodlá pracovat z domu,“ vysvětlil a dál se soustředil na jízdu, když ho nějaký pazneht předjel tak, že do něj Emmett málem naboural. Emmett zlostně zatroubil. „Co děláš? Kam si jako myslíš, že se cpeš?“

Alice jeho výbuch ignorovala a raději se zaměřila na něco podstatného. „Našli jste už novou kancelář?“

„Ještě ne,“ namítl Emmett, kterého nastalá situace značně vytáčela.

„Zlato, je mi to trošku trapné říkat, ale i když Bella nabídla Edwardovi půjčit peníze, je to trochu…“ Alice váhala s tím říct to na plná ústa, ale Emmett jasně vytušil, že se to jeho nové kamarádce moc nelíbí. Sám by sice bez skrupulí půjčku přijal, ale to bylo ještě předtím, než se dozvěděl, že za vším stojí Jacob Black. Hodlal proto Alici uklidnit.

„I když je chce půjčit, my si je nemůžeme vzít,“ skočil jí do řeči, až Alice vykulila oči nad tím šokem. Ještě před pár dny vypadal Emmett tak nadšeně, když mu Bella tohle nabízela. Nechápala, co se tedy stalo.

„Vážně? Proč?“ divila se.

„Vlastně – byl to Jacob Black, kdo investoval do firmy Doyle na rozjezd Belliny značky. Když jsme tohle zjistili… Jak bychom si mohli od Belly vzít nějaké peníze?“ zajímal se a Alice nestačila zírat.

„Ach, přísahala jsem tomu parchantovi… vážně!“ Alice začínala prskat a docházela jí vhodná slova, jak toho podvraťáka nazvat, aby to bylo ještě v mezích slušnosti. Díky výchově Seana si dávala vždy pozor na svůj slovník a po těch pár letech byla skoro jako jeptiška, co se týkalo sprostých slov. „Musíte to říct Belle!“

„No, Bella byla tak šťastní. Vypadá to, že jí to Edward nemohl říct,“ namítl Emmett, který postoj svého šéfa chápal, ale úplně nepodporoval. Podle něj by Bella měla znát pravdu.

„Co budeme dělat?“ zajímala se Alice. „Byla tak šťastná, že díky té zakázce získá uznání od svého otce,“ povzdechla si Alice a zabořila se hloub do sedadla spolujezdce. Informace, kterou se od Emmetta dozvěděla, ji znepokojila. Nedokázala si představit, jak tohle hodlá Jacob zahrát a co potom po Belle bude chtít, jenom doufala, že to pro její kamarádku nedopadne špatně. Přála jí tolik štěstí, že to nedokázala ani vypovědět, ale zatím to vypadalo jenom na obrovskou pohromu.

 

V zamyšlení, jak Belle co nejšetrněji oznámit fakt, že se jí Black opět montuje do života, dojeli až k jejímu domu. Společně s Emmettem vešli vraty dovnitř a přes prosklenou stěnu viděli Bellu s Edwardem sedět v obývacím pokoji. Edward právě balil Bellu do deky a opíral si ji o sebe, jako by byla malé dítě.

„Mám pocit, že naše načasování není moc dobré,“ zamumlal Emmett, ale v tom si jich Edward všiml.

„Přišel jsi,“ pousmál se a pobídl je, aby vešli dovnitř.

„Jasně. První věc, co jsi dneska ráno udělal, byla, že jsi mi zavolal, co?“ poškleboval se Emmett, jelikož hodinky mu stále ukazovaly stěží osmou ranní. Edward mu to nevymlouval. Těžko by mu teď vysvětloval, že vlastně v noci vůbec nespal a jenom se staral o dívku, která se mu choulila v náručí. „Myslel jsem si to,“ zašklebil se Emmett a usadil se naproti nim na sedačce. Alice zabrala místo hned vedle.

„Bello, není ti v tom horko?“ zajímala se Alice, když viděla svou kamarádku v dece. Venku bylo příjemné jarní počasí, a proto ji překvapovalo, že viděla Bellu zabalenou v dece.

„Jak to myslíš, horko? Edward říkal, že i přesto, že jsem měla teplotu a bylo mi horko, bych měla zůstat v chladu,“ namítla Bella a přitulila se ještě o trochu víc k Edwardovi. Tahle jeho tělesná blízkost se jí zamlouvala. A to, jak o ni během celého rána pečoval. Nikdy se snad necítila líp. Jediné co ji však trápilo, byla její paměť. Tak ráda by si vzpomněla, co u ní vyvolala ten podivný stav.

„To má Edward pravdu,“ přitakal Emmett.

„Ts, tenhle Edward,“ zamumlala Alice, „jen aby nebyl moc dokonalý. Tuším, že je taky pozorný,“ brblala, jako by snad nebyla ráda, že o její kamarádku někdo pečuje. Vlastně to pokaždé byla právě ona, kdo se o Bellu staral, a proto jí nebylo hned tak pochuti, že jí někdo vystřídal. „První věc, kterou jsem udělal, když jsem ráno vstala, bylo sehnat nějaké vločky, abych ti mohla udělat ovesnou kaši. A teď tu sleduju podobnou scénku.“

„Prosím tě,“ chlácholil ji Emmett, kterému hned nedošlo, že Alice to myslí v dobrém.

„Bylo mi vážně špatně,“ přitakala Bella a chtěla ještě něco dodat, když se obývacím pokojem roznesl vyzváněcí tón Edwardova mobilu. Ten hned vytáhl mobil z kapsy a hovor přijal.

„Ano, Garrette? Co je?“ Všichni v obýváku jako na povel ztichli a nechali Edwarda vyřídit si hovor.

„Co budeme dělat, Edwarde?“ ozval se na druhé straně znepokojený hlas a Edward si nepatrně poposedl. Garrett rád vyváděl kvůli maličkostem, ale většinou mu kvůli tomu nevolal a nechal si to pěkně do kanceláře.

„Proč? Co se stalo?“ zajímal se Edward a pozoroval vyčkávající tváře všech přítomných.

„Byla na nás podána žaloba. A vy tu s Emmettem nejste,“ skuhral do telefonu Garrett.

Edward pohlédl na Bellu, která byla pohodlně usazena po jeho boku a stále se o něj opírala. Věděl, že právě teď potřebuje klid na zotavenou a proto nemohl všechno probírat po telefonu, proto se rozhodl pro zastírací manévr. „Co? Jestli to netiskne, zkontroluj cartridge.“ Bylo mu jasné, že z toho bude Garrett zmatený, ale nemohl jinak.

Cože? O čem to mluvíš? Je tady manželka žalobce a dělá strašný kravál!“ obeznamoval Garrett Edwarda.

„Proč kvůli tomu nezavoláš servisní středisko?“ pokračoval Edward v té kamufláži. „Dobře, hned vyrazím, tak se neboj,“ ujistil ho po chvíli a hovor ukončil. Potom se obrátil k Bella. „Je mi to líto. Dneska jsem chtěl zůstat s tebou,“ prohlásil sklesle.

  Bella se na něj chabě usmála. „V pohodě. Už je mi dobře, tak si nedělej starosti a běž,“ pobídla ho a Edward si šel okamžitě do svého pokoje pro tašku.

„Proč musíme jít oba opravovat tiskárnu?“ zajímal se Emmett, když se Edward vrátil a tahal ho na nohy.

„Musíme pracovat,“ zamumlal na vysvětlenou a potom se podíval z Belly na Alici. „Alice, postarej se o Bellu, prosím,“ požádal ji, jako by to snad pro Alici nebyla samozřejmost.

„To víš, že jo. Myslíš si, že bych ji tu nechala, aby jí bylo hůř? Co si probůh o mě myslíš? Ten vyděšený výraz totiž mluví sám za sebe!“ rozčilovala se Alice. Edwarda měla ráda, protože činil její kamarádkou šťastnou, ale trochu přitom podceňoval přátelství, které mezi dívkami bylo. A to se jí nelíbilo.

Edward k Belle přistoupil a políbil ji ještě na čelo, než se odhodlal k odchodu a rovnou za sebou i potáhl Emmetta.

„Potom mi zavolej!“ volal ještě Emmett na Alici a ta jenom vyplázla jazyk za jeho zády.

„Copak spolu chodíme?!“ okřikla ho a byla ráda, že to neslyšel její manžel. Jasperovi by se nelíbilo, jak familiárně se k ní Emmett chová, ale těžko by mu vysvětlovala, jak jejich vztah vlastně začal. Vždyť ho celou dobu brala jako gaye, a přestože jím už nebyl, na přátelství to nic nezměnilo. Přesto si Alice říkala, že by mu měla vytyčit jisté hranice, co ještě smí a co už je pro heterosexuální kamaráda přespříliš.

„Hej, Edwarde! Co se děje?“ zajímal se Emmett v okamžiku, kdy s Edwadem vyšli z domu.

Edward se rozhlédl po ulici. „Přijel jsi autem, že?“ zeptal se a Emmett kývl směrem, kde nechal auto zaparkované. „Promluvíme si cestou,“ prohlásil a už vyrážel k autu. Emmett ho spěšně následoval, a nakonec vyrazili směrem do kanceláře. V průběhu toho však zavolal Edwardovi stavbyvedoucí, se kterým se včera setkal, že by měl raději dorazit do nemocnice, takže to Emmett ještě otáčel.

 

Když se otevřely dveře výtahu, před Edwardem se objevila čistě bílá nemocniční chodba, po které se pohybovalo sotva pár lidí. Před jedněmi dveřmi Edward zahlédl postávat stavbyvedoucího, a tak za ním okamžitě zamířil. Emmett se mu držel pěkně v patách.

„Šéfe,“ pokývl stavbyvedoucí Edwardovi na pozdrav. „Vážně jsem se snažil panu Martínezovi domluvit, ale přišlo mi, že je to jenom horší,“ omlouval se a pořádně se na svého šéfa ani nepovídal, jak špatně se kvůli jednomu z dělníků, který se před víc jak měsícem poranil na stavbě, cítí.

„Byl snad problém s vyřízením papírů ohledně té nehody?“ zajímal Emmett.

„Samozřejmě, že nebyl. Viděl jste to taky. Jeho vyšetření byly zcela v pořádku,“ prohodil stavbyvedoucí.

„Pak mi někdo vysvětlete, co se tady děje,“ dožadoval se Emmett a úplně zastoupil Edwardovo místo. Sám měl toho, že se jim poslední dobou všechno doslova sype na hlavu, dost. Nenáviděl tu bezmoc a nedokázal si ani v nejmenším představit sám sebe na Edwardově místě.

Stavbyvedoucí ukázal na dveře za svými zády a hned na to se všichni vydali do pokoje, kde byl zraněný dělník hospitalizován. Muž ležel na nemocničním lůžku a vypadal naprosto v pořádku. Sestra mu právě měřila krevní tlak a Edward jasně zaznamenal, že tam problém není.

„Proč je úplně zdravý člověk jako vy zpátky v nemocnici?“ zeptal se stavbyvedoucí dělníka, jen co je sestra nechala o samotě.

„Zdravý? Kdo je úplně zdravý?“ zajímal se dělník a tvářil se dotčeně, že ho zaměstnavatel nařkl ze lži.

„Byl jsi vyšetřen a shledán bez komplikací,“ namítl stavbyvedoucí a Emmett přikývl. Vždyť ještě podepisoval papíry ohledně nehody a vyplňoval hlášení pro pojišťovny. Věděl přesně, jak na tom tři zranění dělníci jsou.

„Bolí mě klouby a když se i jen trochu pohnu, mám závrať, takže nemůžu pracovat,“ stěžoval si dělník, ale každý jeho pohyb, když se natahoval pro hrnek s čajem, vypovídal o něčem úplně jiném.

„Pokud máte dojem, že jste nebyl při poslední hospitalizaci doléčen, pak vám samozřejmě náklady na další léčbu uhradíme,“ prohlásil Edward, který si dělníka prohlížel velmi pečlivě. Věděl, že si teď nemůže dovolit žádný skandál a navždy to bude jeho slovo proti slovu dělníka – které však bývá mezi lidmi slyšet daleko hlasitěji.

„Vidíš to? Pan Cullen převezme zodpovědnost za tvůj zdravotní stav. Měl bys být rozumný a stáhnout tu žalobu, vidíš, že se pan Cullen nesnaží z ničeho vyvléknout,“ hájil stavbyvedoucí Edwarda a rovnou tak i domlouval dělníkovi.

„Nevím, kolik to případné doléčení může stát. Měl bych vám jenom tak věřit, a nakonec si všechno hradit sám?“ zajímal se dělník. „Nejlepší bude, když se všeho domůžu právem,“ prohodil a zněl rozhodnutě, a tak trochu i umanutě.

„Mohlo by… Je možné, že ten chlap, který se šťoural v práci pana Cullena… Děláš to kvůli němu?“ zajímal se stavbyvedoucí a dělník na něj jenom nepatrně vytřeštil pohled. Hned na to však záporně zavrtěl hlavou. Edwardovi však reakce jeho těla stačila na to, aby pochopil, že tahle simulace není z hlavy obyčejného dělníka.  Požádal proto stavbyvedoucího i Emmetta, aby ho následovali na chodbu.

„O čem jste to uvnitř mluvil?“ zeptal se Edward jen co za sebou stavbyvedoucí zavřel dveře do pokoje.

„Snažíte se nám tu říct, že se někdo šťourá v té nehodě, co se před měsícem stala, zatímco pro nás teď pracujete?“ zajímal se rovnou i Emmett.

„Pane Cullene, znáte někoho, kdo je proti vám zaujatý?“ zeptal se opatrně stavbyvedoucí. „Nebo se možná mezi vámi a konkurencí stalo něco špatného?“

Edward se od stavbyvedoucího obrátil k Emmettovi. „Jeď do kanceláře napřed,“ požádal ho a sám vyrazil z nemocnice přímou cestou do sídla Black Construction.

 

Aniž by se obtěžoval klepáním, vrazil do Jacobovy kanceláře a našel ho sedět za stolem. Jacob na něj s překvapným výrazem pohlédl. Nečekal, že by Edward našel tolik odvahy, aby přišel přímo do firmy. Zatím se pokaždé setkali někde mimo, aby mohli probrat vzájemné rozepře.

„Co tady děláš?“ zeptal se Jake ležérně a pohodlně se opřel do křesla.

„Kam až hodláš zajít, ty prevíte?“ obořil se na něj Edward, který neměl daleko k tomu, aby mu dal jednu pořádnou do zubů a trochu mu upravil fasádu.

„Prevít?“ podivil se Jake.

„Nevíš, o čem mluvím?“ zeptal se Edward a přecházel před Jacobovým stolem jako tygr v kleci. Nebylo mu vůbec příjemné přijít do téhle budovy. Nejnepříjemněji se však cítil v tomhle patře, kde na něj nejvíc útočil pach vlků, který mu dráždil čichové senzory.

„Nazýváš mě tady prevítem, ale já jenom použil lstivou taktiku proti lstivému chlapovi,“ odvětil naprosto klidně Jacob, který měl radost z toho, jak se mu podařilo Edwarda vytočit. Stále mu nemohl zapomenout to, že ho připravil o Bellu a teď ho tedy hodlal připravit o úplně všechno, co měl.

„Co lstivého jsem ti udělal?“ zajímal se Edward a zastavil se ve svém pochodování.

Jacob se za stolem postavil a opřel se rukami u jeho desku. V takto lehce přikrčené pozici se díval na Edwarda, když se ho zeptal: „Proč ses sakra nastěhoval k Belle? Věděl jsi, že její dům byl koncept pro návrh nové Galerie, že ano? Jestli se Bella dozví, proč ses nastěhoval, myslíš si, že to přehlédne? Navíc jsi ještě předstíral, že jsi gay, aby ses tam dostal, že jo?“

„Ať byl důvod pro to, abych se do toho domu nastěhoval jakýkoliv, moje city k Belle jsou upřímné,“ namítl Edward, kterému se nelíbilo, že někdo opět vytahuje tu věc s domem. Doufal, že na to nikdo další nepřijde, ale tušil, že za tím má prsty i slečna Halleová. Black nebyl tak chytrý, aby si podobné věci jednoduše zjistil sám.

„Edwarde,“ pronesl Jacob blahosklonným tónem. „Znáš příběh pastýře, který plakal pro vlka? Jsi přesně takový, jako ten pastýř. Cokoliv teď řekneš, myslíš si, že ti Bella bude věřit?“ *)

„Bella mi bude věřit,“ odvětil jistě Edward. Ani na okamžik nezapochyboval nad tím, že by mu nevěřila.

„Jak myslíš, věř si tomu. Já se budu jenom dívat, jak dlouho ti tohle přesvědčení vydrží,“ pochechtával se Jacob. On přece znal Bellu lépe než Edward. Věděl, že dokáže slepě někomu uvěřit, ale pokud ji někdo takhle bezostyšně využívá, nenechá se.

„Klidně se dívej,“ souhlasil s ním Edward.

„Takže plánuješ Bellu využívat až do konce? Děláš to proto, že se chceš pomstít mému otci? Hodláš kvůli pomstě využít Bellu a zároveň tak ublížit té, ke které jak tvrdíš, chováš upřímné city?“ podivoval se Jacob a dál tak šťoural do Edwarda, který však neměl, co by dál namítal.

„Mysli si, co chceš,“ zavrčel a než se Jacob zmohl na něco dalšího, Edward vyšel z jeho kanceláře a během pár minut i z celé budovy Black Construction. Věděl, že zřejmě promeškal vhodnou chvíli na to, aby Belle řekl pravdu. Teď však doufal, že mu jeho přítelkyně uvěří. Cítil, jak mu srdce splašeně bije v hrudníku a měl pocit, jako by nemělo dost prostoru pod žebry. Tlouklo o ně a chtělo se dostat ven. Edward se obával, kam až tohle soupeření zajde a ten pocit, který měl, byla počínající panika, že by nakonec mohl o Bellu přece jenom přijít i přes všechnu tu lásku, kterou k ní chová.

 

„Pro tento exponát je důležité zdůraznit veřejnou komunikaci,“ prohodil Aro, když ve své kanceláři na druhé straně města zkoumal podklady k právě připravované výstavě. „Oh… vidím, že je na to v podmínkách kladen velký důraz.“

„Připravuji otevřený výstavní prostor, jak jste si objednal,“ přitakala Rosalie, která měla tuhle výstavu kompletně na starosti.

„Dobře. Vždy děláte svou práci velmi pečlivě, takže jsem si jistý, že i tohle dopadne dobře,“ přitakal Aro a vrátil Rose desky, které si od ní půjčil. Rose si je přitáhla k sobě a chystala se k odchodu, když ji Aro zarazil. „Už dřív jsem si ve spisech všiml, že má dneska Bella narozeniny. Nepletu se?“

Rose se musela zamyslet nad tím, co je právě za den, než odpověděla. „Ach, ano,“ usmála se na Ara.

„Dobrá, děkuji. Můžete jít,“ pobídl ji. Rose odcházela z jeho kanceláře a přitom zvažovala, jak by se skutečnost, že má Bella narozeniny, dala využít. Vzpomněla si, co se stalo loni a jen co za ní zapadly dveře Arovi kanceláře, vytahovala z kapsy u saka mobil.

„Víš, že má dnes Bella narozeniny?“ zeptala se, sotva byl hovor přepojen.

Narozeniny?“ zamumlal na druhé straně Jacob. Marně se snažil vzpomenout si, jestli o tom věděl.

„Jo. Loni jsi v ní probudil naděje, když jsi zmiňoval nějakou velkou událost, ale nakonec jsi zapomněl,“ připomněla mu Rose a Jacobovi blesklo hlavou, jak byla Bella natěšená, zatímco on měl na mysli velkou konferenci, které se měl účastnit.

Nemůžu pochopit, jak jsem na její narozeniny mohl zapomenout,“ prohodil, přestože si moc dobře uvědomoval, že jeho tehdejší vztah k Belle byl hodně vlažný.

„Letos jsem zapomněla taky, ale ty by sis to měl pamatovat,“ poznamenala Rose.

Dobře. Ale… myslíš, že by se hodilo, abych jí dal nějaký dárek? Já?“ zajímal se Jacob a Rose jenom protočila oči.

„No, dárek ukazuje tvoje city,“ odvětila a doufala, že je tenhle rozhovor u konce. Nějak stále nedokázala pochopit, proč se snažila Jacoba do té hry o Edwarda zatáhnut. Nebyl jí k ničemu. Vytáčel sice Edward přímo špičkově, když se motal kolem Belly, ale jinak… Co mu neřekla, to neudělal.

Takže by bylo dobré, abych jí nějaká dal, ne?“ ujišťoval se Jake.

„Musím ti pomáhat řešit každou drobnost?“ zeptala se Rose otráveně a než Jake stačil odpovědět, ukončila hovor a schovala si telefon zpět do saka. Na druhé straně zůstal Jake hledět na hluchý telefon. Potom ho však odložil na stůl a přešel po kanceláři. Výhled z patnáctého patra nebyl úplně k zahození. Jejich firma nevlastnila nejvyšší budovu v Seattlu, ale i tak se mohli kochat panoramatem, které jim tato výška přinášela.

S pohledem upřeným ven přes prosklenou stěnu přemýšlel nad tím, co by měl Belle pořídit za dárek, aby to odráželo jeho city. Nakonec si interkomem nechal zavolat Embryho.

„Volal jste?“ zeptal se Embry úslužně, když došel. Jacob vypadal klidněji a to dělalo opět klidného i Embryho.

„Jo,“ přitakal Jake, aniž by odtrhl pohled od panoramatu Seattlu. „Zaprvé objednej sto růží a kontaktuj klenotnictví, aby mi přinesli katalog s novým zbožím,“ začal ho rovnou úkolovat.

„Ano, provedu,“ přitakal Embry a všechno si náležitě zapisoval.

„Ne,“ zarazil ho najednou Jacob, když mu něco došlo. „To není to pravé. Nic z toho, co jsem řekl, nepotřebuji. Pro teď můžeš jít,“ propustil Embryho a ten na něj jenom zmateně koukal. Znal Jacoba a jeho občasnou nerozhodnost, ale tohle u něj zažil snad poprvé.

„Dobře,“ zamumlal a odcházel z kanceláře, zatímco Jacob začal znovu přemýšlet nad vhodným dárkem pro Bellu.

„Bella není Rosalií. Není. Takže je potřeba přemýšlet trochu jinak,“ mumlal si k sobě.

 

Isabella

Jen co Edward s Emmettem vyrazili spravit tu tiskárnu, zůstala jsem v domě s Alicí sama. Během okamžiku mě ta malá potvora, co byla na Edwarda tak neskutečně protivná, až jsem se za ní musela stydět, odvedla do kuchyně a postavila přede mě misku s kaší.

„Ach, děkuju,“ zamumlala jsem a pustila se do toho. Neměla jsem ovesnou kaši zrovna v oblibě, hlavně pokud byla bez příchutě, ale od včerejška mi opravdu pěkně vyhládlo, přestože jsem na jídlo neměla sebemenší pomyšlení.

Alice se usadila ke stolu naproti mně a během jídla si mě zvědavě prohlížela. „Nevypadáš nemocná. Vlastně máš vcelku dobrou barvu. A tvoje tvář je jasnější. Opravdu jsi byla nemocná?“ pochybovala o mých slovech.

„Vážně mi nebylo dobře,“ odvětila jsem, jen co jsem polkla vrchovatou lžíci kaše.

„Jak se můžeš takhle cpát?“ zajímala se.

„Musím jíst, abych byla silnější,“ namítla jsem a odložila lžičku. „Tak to bude pro Edwarda méně náročné.“ Bylo toho tolik, s čím si musel Edward poradit, a proto jsem ho nechtěla zatěžovat ještě faktem, že bych onemocněla. Věděla jsem, že se o mě staral od toho kolapsu v suterénu, cítila jsem jeho přítomnost, dokud jsem neusnula a dokonce i fakt, jak mi měnil mokré ručníky.

„Ty asi netušíš, čím to Edwardovi děláš těžší, co?“ vybafla na mě najednou a já se zarazila.

„Co dělám?“ podivila jsem se. Nebyla jsem si vědoma ničeho, čím bych Edwardovi něco komplikovala. Ba naopak jsem se mu snažila působit co nejméně nepříjemností.

„Ale nic,“ zavrtěla Alice hlavou a pobídla mě, abych se znovu pustila od jídla, které jsem však pro tuhle chvíli podstavila na vedlejší kolej. Potřebovala jsem z ní dostat, co měla na mysli. „S tebou nemá smysl o tom mluvit. Mám dojem, že nejsi ani skutečná ženská,“ povzdechla si a složila si hlavu na ruce.

„Já…“ Co na tohle chcete své nejlepší kamarádce říct? „Já jsem skutečná žena,“ namítla jsem.

„Co? Ono něco proběhlo, zatímco se o tebe staral…“ Najednou mi bylo jasné, na co to Alice narážela. Opět jsme byli u toho věčného tématu, kdy je vhodné, aby spolu muž a žena sdíleli postel, když spolu právě začali chodit. S Jacobem jsem to oddalovala a zřejmě to mělo za vinu i náš rozchod. Zpětně když jsem se na to dívala, jsem toho rozhodnutí ani nelitovala.

„Políbil mě…“ Ta slova jsem sotva zašeptala a cítila jsem, jak se mi celé nitro chvěje při vzpomínce na to, jak se Edwardovi rty dotkly mé šíje.

„Různé polibky znamenají různé věci. Na ruku znamená lítost z rozchodu. Políbení na čelo signalizuje víru a důvěru. Na nos, že se do tebe zamiloval nebo tak něco,“ začala mi Alice vysvětlovat a já si vzpomněla, jak mě několikrát Edward políbil i na čelo.

„Co potom znamená polibek na krk?“ zeptala jsem se, když se k tomu jednomu místu nedostala.

„No to je touha, zjevně…,“ zamumlala a potom vyjekla, jako by ji štípla včela. „Edward to udělal? On tě opravdu políbil na krk?“ zajímala se a já ukázala na místo, kde jsem stále cítila jemné mravenčení. Jeho rty se mi v tom místě musely snad propálit pokožkou.

„Jo,“ zašeptala jsem a cítila, jak pod jejím pohledem rudnu.

„Pak je to tedy tady. Ten správný okamžik zbořit všechna tabu. Okamžitě vstávej!“ poručila mi a já zmateně vstala od rozjedené porce ovesné kaše. Zmateně jsem ji následovala k sobě do pokoje, kde mi okamžitě vlezla do skříně, na postel vyházela několik kousků oblečení, které jsem měla na sebe hned obléct, a následně jsme vyrážely do města.

Z nedojedeného jídla a včerejšího kolapsu jsem byla ještě natolik vysílená, že jsem se nezmohla na žádný větší protest a než jsem se nadála, byla jsem s Alicí v obchoďáku. Ona tahle místa doslova milovala, ale díky malým výdělkům se dokázala krotit… Tedy do okamžiku, než uviděla nějakou výprodejovou ceduli. Potom ji nedokázalo zadržet nic.

Dneska však odolala i jí, což mě do jisté míry překvapilo, ale zároveň i potěšilo… Své radosti jsem však začala litovat o pět minut později, když mě dotáhla do butiku se spodním prádlem. Hned si to zamířila k výraznému a svůdnému prádlu, které signalizovalo jenom jedno.

„Jo, to je dobrý… Ano… ano… Dobrý… pěkný!“ mumlala si pro sebe, zatímco vybírala jedno ramínko za druhým a následně ke mně přistoupila s jedním, které na sobě mělo zavěšenou černou soupravu s výrazným stříbrným vyšíváním.

„To je pohoršující,“ namítla jsem a odtáhla tu soupravu od mého těla.

„Co je pohoršující?“ divila se a znovu si tu soupravu prohlížela. „Když chlap jako Edward udělá tenhle krok, je rozhodnutý,“ nabádala mě a já byla zmatená. Věděla jsem, co je cílem dnešních nákupů, ale nechtělo se mi věřit, že by Edward s něčím podobným počítal už teď. Navíc jsem měla na paměti Elizabethina slova.

„Co myslíš tím „rozhodnutý“?“ zeptala jsem se a nad posledním slovem naznačila uvozovky.

„Já přísahám, že netuším, jak se z nás dvou vlastně staly kamarádky!“ zaskuhrala. „Jak už jsem doma zmínila, ten polibek vyjadřoval touhu, takže…“ Větu sice nedořekla, ale významně mi zamávala jednou soupravou před očima. Alice opravdu počítala s tím, že co nevidět spolu s Edwardem skončíme v posteli. „Páni, tohle je perfektní. Perfektní…! Tak rozkošné…!“ Divila jsem se, že nás z toho obchodu nevyhodili, jak Alice při výběru vyváděla, ale zřejmě byly prodavačky na něco podobného zvyklé.

 

Po těch podivných nákupech, které jsem s Alicí musela absolvovat, jsem se vydala i s nakoupeným zbožím do práce. Moc se mi tam nechtělo, ale jelikož jsem měla na starosti zařízení celého dětského koutky pouze já, nemohla jsem nic odkládat.

I tak mi to však nedalo, abych si jenom nesedla a znovu se kritickým okem nezadívala na tu sadu spodního prádla, kterou ti Alice doslova vnutila. Bylo černé s jemnou krajkou a po obvodu bylo obšito růžovou, která tu však nepůsobila nijak vulgárně. Naopak dotvářela vcelku smyslný dojem.

„Alice, Alice…,“ povzdechla jsem si. „Co si jako myslíš, že bude následovat? K čemu myslíš, že je rozhodnutý? Je jasné, jak mého Edwarda vidíš.“ S tím jsem schovala prádlo opět do tašky a bylo to právě včas, jelikož jsem za svými zády zaslechla hluk a s leknutím se otočila. Pohled mi padl na Jacoba, který se trochu ležérně opíral o futra dveří a tak napůl se usmíval.

Můj Edward?“ podivil se a já zrudla. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem si ho takhle přivlastnila a navíc to musel Jake slyšet jako první. Zamlouvalo by se to vůbec Edwardovi? Nestačila jsem nad tím ani trochu přemýšlet, když Jake vešel do místnosti. Stáhla jsem tašky ze stolu a upřela pohled do toho dřevěného prvku. „Myslel jsem si, že budeš tvrdě pracovat a proto jsem přišel sem,“ informoval mě o své přítomnosti.

Já, když jsem tak přemýšlela o Edwardovi, došlo mi, že v Jacobově přítomnosti nechci být už ani o minutu déle. Nějak podvědomě jsem cítila, jak by tahle skutečnost mohla Edwardovi ublížit a to jsem nechtěla – i kdyby se to neměl nikdy dozvědět. Vstala jsem od stolu a odhodlaně se podívala na Jacoba, že ho odtud pěkně vypoklonkuju. Samozřejmě ve vší slušnosti.

„Bello, proč máš takovou divnou barvu v obličeji? Nejsi nemocná?“ zajímal se a už se natahoval, aby mi položil ruku na čelo a ověřil si, jestli nemám teplotu. Rychle jsem se tedy ohnala a ruku mu odstrčila.

„Jenom se necítím úplně dobře,“ namítla jsem a dál to nekomentovala. Od ráda se můj zdravotní stav nijak zvlášť nelepšil, ale když už jsem byla donucena opustit dům…

„Je to kvůli Cullenovi? Slyšel jsem, že poslední dobou prochází těžkým obdobím,“ poznamenal.

„Jsem trochu nesvá, když jsem tu takhle s tebou a ještě se bavíme o Edwardovi,“ zamumlala jsem a přešlápla z jedné nohy na druhou. Můj sebevědomý postoj byl ten tam.

„Je mi to jasné. Přišel jsem ti dát tohle,“ odvětil a z náprsní kapsy u saka vytáhl obálku, kterou mi rovnou podal. Zmateně jsem se na ni dívala a nakonec ji s otázkou jasně vepsanou do mé tváře přijala. „Dárek k narozeninám,“ dodal na vysvětlenou.

„Narozeninám?“ podivila jsem se.

„Dneska máš narozeniny. Ty to nevíš?“ zasmál se Jacob a vypadal stejně překvapeně jako já. Rychle jsem se tedy zamyslela nad tím, co je dneska za datum a potom mi to došlo – já na svoje narozeniny skutečně zapomněla jak na smrt.

„Ach, jistě. Dneska mám narozeniny,“ souhlasila jsem. Možná to opomenutí mělo co dočinění s faktem, že jsem je nikdy moc neslavila. Většinou jsme s Alicí a Rose zašly do baru na skleničku, nebo si udělaly holčičí večer… Teď když jsem měla jenom Alici, bylo to o něčem jiném. Navíc současná situace tak nějak zamezovala myšlenkám na narozeniny, až jsem je úplně vypustila.

„Aspoň jednou jsem cítil, že bych měl udělat na tvoje narozeniny něco správně,“ prohodil.

„Není třeba,“ namítla jsem a nakoukla do obálky, kterou mi před okamžikem dal. Jen co jsem zahlédla obsah, zmatenější než když jindy předtím, jsem se obrátila zpět na Jakea.

„Přemýšlel jsem, co by mohl být vhodný dárek pro bývalou přítelkyni… Hodně jsem o tom přemýšlel. Vzhledem k tvé osobnosti jsem si však řekl, že dárek pro Cullena, spíš než pro tebe, bude smysluplnější,“ obhajoval svůj dárek, ale já nějak nechápala, co tím chce říct.

„Co to je?“

„Je to na získání nové kanceláře. Přijal by to, když to bude od tebe,“ informoval mě a já zalapala po dechu.

„Proč bys ty…?“ Ani jsem nestačila dát tu otázku celou dohromady, když mi Jake skočil do řeči.

„Řekl jsem to. Je to tvůj dárek k narozeninám. Říkal jsem si, že když bude šťastný on, ty budeš šťastná taky. Proto to dělám,“ odvětil. „Teď už ale půjdu,“ dodal po chvíli a já, zmateně koukajíc na obálku s penězi, jsem ho nechala jít. Jen co však opustil dětský koutek, vzpamatovala jsem se natolik, abych se za ním vydala a obálku mu vrátila. Ty peníze jsem si od něj prostě nemohla vzít.

„Jacobe,“ zavolala jsem na chodbě k odcházející postavě a Jake se zastavil a obrátil ke mně.

„Bello, copak pro tebe nemůžu udělat ani tohle?“ zeptal se s povzdechem, když jsem mu podávala obálku zpátky.

„Pokud bys přinesl květiny, pravděpodobně bych je přijala,“ prohodila jsem a dál držela ruku s obálkou nataženou jeho směrem.

„Opravdu si myslíš, že nejlepší věc, co můžeš udělat, je mi to vrátit?“ podivoval se.

„Nemůžu to Edwardovi dát bez toho, abych mu k tomu cokoliv řekla. A rozhodně mu nechci lhát,“ odvětila jsem. Už tak jsem měla dost práce přesvědčit ho, aby si vzal peníze, které získám smlouvou s Doyle a teď tohle?

„Dobře,“ souhlasil Jake a obálku si vzal zpátky k sobě a rovnou ji zastrčil do saka přesně tam, kde byla před jeho příchodem. „Vím, jaká jsi, líp než kdokoliv jiný. A v tom jsem udělal tu chybu. Chápu to a… už půjdu,“ dodal a otočil se k odchodu. Já to automaticky udělala taky a spatřila na konci široké chodby stát Edwarda.

„Edwarde…,“ zašeptala jsem a hlas mi nějak vypověděl. Jacob se nedal dvakrát pobízet a vyrazil pryč. Edward kolem mě prošel do dětského koutku a vůbec mě nepozdravil. Vydala jsem se za ním. „Jsi naštvaný?“ zeptala jsem se, když se konečně zastavil.

Edward se obrátil ke mně a díval se na mě přísným pohledem. „Slyšel jsem, že jsi přišla do práce. Tak jsem ti šel vynadat a vzít tě domů. Ale koukám, že to není potřeba.“ Jeho hlas zněl tak studeně a odměřeně až mě z něj mrazilo. Věděla jsem, že tohle setkání s Jacobem dopadne blbě.

„Nechápej to špatně,“ žádala jsem ho.

„Viděl jsem na vlastní oči, jak jsi mu dala obálku a on ji přijal. Kdo by to mohl pochopit špatně?“ zajímal se.

„Nebyla dána a přijata. Jen jsem mu ji vrátila,“ odvětila jsem a začínalo to ve mně pomalu vřít. Měla jsem špatný pocit z toho, že jsem tu obálku nejdřív přijala, ale vždyť jsem ji potom vrátila a Edward by si to měl přece nechat vysvětlit – ne?

„Co v ní bylo?“

„No, to…“ Nevěděla jsem, jak bych mu to měla říct. Co by si myslel o tom, že mi Jake dává peníze pro něj? „Stejně jsem ji nepřijala,“ dodala jsem místo toho trochu rozpačitě.

„Proč? Čím tě sváděl tentokrát? Dával ti snad peníze?“ Edwardova slova byla ostrá, a aniž by věděl, trefil se rovnou do černého. Těžko bych mu však vysvětlovala, jak Jacob onen dárek myslel.

„Nepřemýšlel o Jacobovi tak špatně. Vypadá to, že o tobě hodně přemýšlí,“ namítla jsem trochu klidněji. Přece jenom, kdyby o Edwardovi nepřemýšlel, nevěděl by v jaké situaci je a nerozhodl by se mu pomoct.

„Ten chlap na mě myslí?“ vyprskl Edward. „Myslím, že bych mohl uronit pár slz vděčnosti,“ dodal sarkasticky. „Ale co ty? Bereš vůbec ohled na moje city?“ Znala jsem Edwarda už natolik dobře, že jsem věděla, že teď jenom kope do všeho kolem sebe, protože ho někdo zranil. Teď jsem to udělala já a bylo potřeba, abych za to i schytala.

„Jak… můžeš takhle mluvit?“ I přesto, že jsem to znala, jeho slova mě bolela. Opověď jsem však nedostala, jelikož Edward s naštvaným výrazem odcházel. V tomhle byl neskutečný paličák, ale i tak jsem ho měla ráda a teď mě kvůli jeho odchodu bolelo celé srdce.

 

Díky tomu bláznivému rozhovoru s Edwardem jsem přišla o veškerou tvořivost, kterou jsem v sobě byla schopná ještě dneska najít. Rozhodla jsem se tedy pro malou procházku po Galerii, abych ji znovu načerpala zpět. Nakonec jsem však zůstala sedět ve velké hale, které měla speciálně upravené schodiště k sezení, a sem tam se válelo několik polštářků. Hala měla kolem dokola nainstalováno několik obrazů, ale dominantou bylo plátno, které se v případě potřeby dalo stáhnout dolů a promítat se na něj. Teď tu kromě mě sedělo snad jenom pět lidí. Bez jakéhokoliv soustředění putoval můj pohled dokola po všech obrazech. Ani u jednoho jsem neznala jeho autora nebo období vzniku, ale bylo mi to fuk.

Najednou se však přede mnou objevila něčí ruku a podávala mi plastový šálek s kávou. Zmateně jsem zvedla hlavu a uviděla Ara. Trochu smutně jsem se na něj usmála a šálek přijala. „Děkuju,“ zamumlala jsem a přivoněna si k té instantní automatové břečce.

Aro si přisedl vedle mě a já na tváři cítila jeho zkoumavý pohled. „Odešla jste z klubu nešťastné lásky, tak proč vypadá tak sklesle?“ zajímal se a já jenom pokrčila rameny. „Je to kvůli Edwardovi, že ano?“ Opravdu jsem byla velmi průhledná. Nebo naopak Aro musel umět dobře číst v ostatních lidech. Ať to bylo jakkoliv, trefil se přímo do černého a tak mi nezbývalo, než přikývnout. „Bello, byla jste ve škole dobrá v matematice?“ zeptal se z ničeho nic.

„Matematice?“ podivila jsem se nad jeho otázkou. „To opravdu ne. Co vy?“

„Ani já ne,“ přitakal a já si tak nějak vzpomněla na chvíle na střední, kdy moje početní schopnosti byly víceméně průměrné, a já byla ráda, že jsem se toho předmětu po škole zbavila. „V minulosti jsem se díval na své přátele, která byli v matematice dobří a přemýšlel nad tím, jestli by pro ně láska byla stejně snadno řešitelný problém. Opravdu mě to zajímalo. Pokud by měla láska rovnici a vyznala výsledek, možná bychom si navzájem neublížili. Možná bychom se špatně nepochopili a možná bychom se mohli jen milovat. Nemyslíte?“ zajímal se a jeho slova mi opět přinášela do srdce takové hluboké poznání. „Mám takový dojem, že pan Cullen byl v matematice rozhodně horší, než jsme byli my dva,“ prohodil a já se musela usmát. V matice rozhodně špatný být nemohl už jenom díky jeho dokonalé paměti, ale to jsem Arovi říct nemohla.

I tak jsem však cítila, jak jsem najednou klidná. Arova přítomnost mě sice nezbavila ponurých myšlenek, ale dokázala ve mně něco ukonejšit.

Potom mi najednou Aro něco podal. „Jsou to vstupenky na kluziště. Vy a pan Cullen byste se měli smířit,“ prohodil a já je zmateně přijala.

„Díky.“

„Ale jsou už jen na dnes,“ dodal vzápětí a zvedl se k odchodu. Než to však udělal, ještě se ke mně obrátil se slovy: „Všechno nejlepší,“ což u mě vyvolalo další úsměv. Dneska to byl už druhý člověk, co si na mé narozeniny vzpomněl a přestože tím prvním byl právě Jake, dělalo mi to radost. Nebyla jsem lidem úplně tak lhostejná.

„Děkuji,“ zamumlala jsem a sevřela ty vstupenky v ruce pevněji.

 

Edward

Blackova přítomnost v Galerii mě vytočila a já musel vypadnout. Nemohl jsem zůstat v Bellině přítomnosti, protože upír ve mně zuřil natolik, že bych byl schopen říct i něco, co bych tak nemyslel. Fakt, že ho ještě bránila, mě vytáčel ještě víc. Místo toho, abych tedy trávil den s Bellou přesně, jak jsem měl původně v plánu, zamířil jsem zpět do kanceláře.

Už ve chvíli, kdy jsem parkoval, zaznamenal jsem, že Emmett má hosta. Nebyl jím nikdo jiný, než Alice, jejíž přítomnost mě trochu překvapila. Ti dva měli mezi sebou dost podivný vztah. Navíc jsem měl velkou chuť Alici vynadat, že Bellu vůbec pustila do práce. Ona a Emmett však byli ponořeni do nějaké diskuze, která neunikla ani mým uším.

„Říkám ti, že tak to není. Čím víc okaté to bude, tím hůř. Potřebuješ něco delikátního. Je to rozhodně lepší strategie,“ přesvědčoval Emmett Alici a já se rozhodl chvíli počkat, než vejdu dovnitř, abych zjistil, co ti dva plánují.

„Delikátnost, taková volovina. Co o tom starý mládenec jako ty může vědět? Zapomeň na to a budeme se řídit touhle knížkou,“ trvala si na svém Alice. Postupně mi docházelo, o čem se dohadují, ale neměl jsem dojem, proč to zrovna oni dva řeší.

„Jak bys to chtěla udělat podle knížky?“

„Připravíme dort,“ prohlásila Alice a já byl zase mimo. Dort mi do mé představy toho, co řeší, moc neseděl. „Pustíme nějakou hudbu, zapálíme svíčky.“

„A láhev nějaké dobrého vína v kyblíku naplněném po okraj ledem,“ doplňoval Emmett Alici a dokonale mě tím mátl. „A pak, otevřít láhev, nalít a na ex.“ Emmett napodobil zvuk nalévání do skleniček a dokonce cinknutí dvou skleniček a nakonec si s Alicí připili.

„A potom, co budou lehce připití, podívají se jeden druhému do očí…“ Chvíli bylo ticho a já zvažoval, že bych konečně vešel, ale potom jsem zaslechl Emmettův trochu nervózní smích a Alice se k němu přidala. „To by mělo fungovat.“

„Ach! Já něčemu takovému taky podlehla,“ poznamenala Alice.

„Vážně? To je vážně romantické. Jak?“ zajímal se Emmett.

„Romantické, to určitě! Bylo to na jiné úrovni. Jedna mizerná svíčka, čokoládový koláč a levné víno. A ta hudba – byla příšerná! Zkoušeli jsme ji vybubnovávat, když v tom se naše oči setkaly…“

„Ani to nezní špatně,“ namítl Emmett.

„Ne, nezní,“ přitakala Alice a nepatrně si povzdechla. Zřejmě musela vzpomínat na chvíli, kdy svému muži podlehla. Už chvíli jsem věděl, co plánují, ačkoliv dort zrovna do všeho nepasoval, ale… Obával jsem se toho, že to plánují kvůli mně a Belle. Netušil jsem, co Bella Alici řekla, když jsem ji nechal samotnou doma.

Potom už bylo v kanceláři delší dobu ticho, takže jsem se odhodlal ke vstupu. Alice s Emmettem nadskočili, jako bych je nachytal u bůhvíčeho.

„V-víš, že dneska má Bella narozenin, že ano?“ zeptal se najednou Emmett, který se vzpamatoval jako první.

„Co?“ Vůbec jsem to netušil a bylo to pro mě překvapení. Teď nějak dávalo smysl všechno to, co do téhle chvíle řešili. Hodlali nám pomoct s romantickou oslavou, což mě překvapilo, ale zároveň potěšilo. Navíc začínala dávat větší smysl i Blackova přítomnost v Galerii, přestože jsem z toho nebyl nijak nadšený.

Rovnou jsme se tedy domluvili, že bude potřeba Bellu vylákat z domu, aby mohli všechno připravit, pokud tedy Bella dorazí z Galerii dřív.

 

Domů jsem tedy vyrazil s předstihem, abych zkontroloval, jestli náhodou Bella už není doma. Byly to už víc jak dvě hodiny, kdy jsem ji nechal v Galerii a tak jsem nevěděl, jestli zůstala pracovat nebo se vydala domů.

Bellu jsem našel v kuchyni, kde seděla u linky a před sebou měla hrnec. U ucha pak přiložený telefon a ještě s plnou pusou telefonovala.

„Nedělej si starosti. Vůbec nevadí, že nemůžeš dorazit. Co je na tom, vždyť jsou to jen narozeniny,“ chlácholila někoho na druhé straně linky. „Ne! Koupila jsem si dost a budu ho jíst, dokud neprasknu! Neboj se… Mmm.“

Jen co domluvila, došel jsem až k ní. „Kdy se dort změnil na hrnec plný špaget?“ zeptal jsem se provokativně a Bella po mě střelila lehce naštvaným pohledem.

„Co si myslíš, že děláš, jenom tak vejít k někomu domů kdy se ti zlíbí?“ odvětila místo toho a očividně ji ještě štvalo, jak jsem se choval v Galerii. Mě osobně to taky vadilo, ale doufal jsem, že se mi podaří ten problém vyžehlit.

„Proč by to měl být něčí dům? Je to dům mé přítelkyně,“ namítl jsem.

„Kdo je tvoje přítelkyně?“ zajímala se pořád uraženě. Věřil jsem, že to oslovení ji trochu obměkčí.

„Fajn, pokud tak nechceš být nazývaná, je to tvoje věc. Já jsem však tvůj přítel,“ odvětil jsem trochu rezignovaně. „Teď se ale běž převléct,“ pobídl jsem ji.

„Proč?“

„Bellin přítel se omlouvá, že byl malicherný a naštvaný. A chce s ní jít na rande,“ prohodil jsem ležérně a Bella jenom protočila oči. Očividně jsem si ji trochu naklonil. Ale nehodlala mi to dát úplně zadarmo.

„Měla bych jít na rande s tak malicherným chlapem?“ zeptala se naoko stále naštvaně, ale drobný úsměv ji prozradil.

„Není žena, která nepřijme omluvu malichernější?“ namítl jsem a snažil se ji konečně udolat. Bella se zamyslela a nakonec přikývla. Potom se však ke mně otočila a se zvednutým ukazováčkem mě začala poučovat.

„To je pravda. Navíc by bylo škoda, pokud by lístky měly propadnout takže… Jdu tedy jenom kvůli těm lístkům, takže si nemysli, že je to rande,“ upozornila mě a odešla do svého pokoje, kde se okamžitě ozvalo šustění, jak se začala převlékat. Já si došel jenom vyměnit košili a dál na ni čekal v obývacím pokoji, dokud nevyšla ven.

Netušil jsem o jakých lístcích mluvila, ale to, co měla na sobě, mi mělo napovědět. Bella na sobě měla punčocháče, vzorovanou úpletovou sukni, svetřík a palčáky.

„Co má tenhle kostým znamenat?“ zajímal jsem se a zvědavě si ji prohlížel od hlavy k patě.

„Překvapení. Teď pojď za mnou,“ pobídla mě a vyšla z domu. Já ji následoval, ale dveře do dvora jsem nechal pootevřené, aby mohli vejít Emmett s Alicí, kteří netrpělivě čekali v Emmettově autě zaparkovaném kousek od domu.

Bella bez zaváhání zamířila k mému autu a na místě spolujezdce počkala, až jí otevřu dveře, což mě pobavilo. Následně si nastoupila a jenom úsečnými příkazy mě navigovala až k zimnímu stadionu, před kterým postávaly různé skupinky lidí.

„Říkala jsi, že nechceš jít na rande, ale tohle je přesně místo na randění,“ poznamenal jsem, když jsme společně s Bellou vešli do budovy a půjčili si brusle.

„Nezapomněl jsi, že jsme sem šli, protože jsem nechtěla nechat propadnout ty lístky?“ namítla a už si sedala na lavičku, aby si mohla brusle nazout. Do teď jsem vlastně ani nevěděl, jak na tom je s různými zálibami. Pořád jenom pracovala nebo jedla a případně spala. Najednou toho bylo tolik, co jsem nevěděl a chtěl zjistit. Třeba kdy se naučila bruslit, kdo ji to učil, jestli už někdy měla rande na kluzišti.

„Kdo ti dal ty lístky?“ zajímal jsem se a rovněž si nazouval brusle.

„Jeden muž mi je dal jako dárek,“ odvětila a soustředěně proplétala tkaničky.

„Dárek?“ podivil jsem se a Bella přikývla. „Proč jsi tedy nešla s tím mužem?“ nadhodil jsem a cítil, jak mě pohlcuje žárlivost. Netušil jsem, kdo Belle ty lístky dal, ale věděl jsem, že ho nemám rád. Vždyť ten dotyčný dokonce věděl o jejích narozeninách!

„Ten muž řekl, abych šla s tebou,“ odpověděla a podívala se na mě. V obličeji se jí odráželo pobavení a já se trochu uvolnil – z nějaké důvodu si ze mě dělala legraci. „Dal mi je Aro Volturi,“ informovala mě s úsměvem a potom se opět sklonila ke šněrování, které si dělalo problémy, takže jsem se k ní natáhl a brusle jí zavázal.

„Buď opatrná,“ nabádal jsem ji, když jenom pár okamžiků na to stoupla na led. „Ať nespadneš.“

Bella se však usmívala a vypadala nadšeně. Několikrát se odrazila a dostala se tak docela daleko ode mě. Rovnou jsem se tedy vydal za ní. Všude kolem nás bylo velké množství bruslících lidí a nemohl jsem tedy spoléhat na Bellinu šikovnost.

„Edwarde!“ zavolala na mě celá nadšená a já k ní přibruslil. „Tolikrát jsem ve filmech a seriálech viděla páry, jak jdou v létě bruslit na kluziště a to, jak se drželi za ruce, bruslí a padají… Vždycky jsem to chtěla dělat,“ prohodila, když jsem ji vzal za ruku a společně jsme jeli takhle pěkně bok po boku. Aniž bych se vlastně nadál, dozvěděl jsem se odpověď na jednu z otázek, které mě před okamžikem napadly – Bella byla na kluzišti jako na rande poprvé. Spokojeně jsem se musel usmát.

„Vidím, že v sobě schováváš zamilovanou stránku,“ odvětil jsem s úsměvem a Bella vyprostila ruku z té mé.

„Tak to není,“ namítla a popojela kousek přede mě.

„Není?“ prohodil jsem. „Nešli jsme se jen proto, abys mě mohla držet za ruku a já tebe?“ Bylo to skvělé takhle bruslit a tak jsem byl v pokušení Bellu opět vzít za ruku i přes ty nemožné pletené palčáky, co na nich měla nasazené, ale neudělal jsem to.

„Ne. Přišla jsem, protože mi Aro dal lístky. Jedeme!“ pobídla mě a už bruslila daleko přede mě. Slyšel jsem, jak nadšeně piští, a byl jsem Arovi vděčný, že si na její narozeny vzpomněl a dal jí takový skvělý dárek. Trochu jsem se však obával o Bellino zdraví. Přece jenom ten včerejší stav se mi u ní moc nelíbil a nebyl jsem si jistý, že výlet na kluziště byl pro ni ten pravý. Její smích mi však všechny námitky a obavy zasouval do úzadí mysli a já se mohl bavit s ní.

„Ááá!“ zaječela najednou, když jsem jí předjel a já se jenom s úsměvem obrátil. V tu chvíli jsem ji spatřil válet se na zemi. „Pomoz mi!“ žádala mě a natahovala ke mně ruku.

Dojel jsem tedy, až k ní natáhl se, abych ji zvedl. Bella pro mě byla lehká jako pírko, takže jsem neměl strach, že bych ji snad nedokázal postavit na nohy. Co jsem však nečekal, byla ta její hravost, se kterou mou nabízenou ruku přijala a následně za ni zatáhla tak, že i mě brusle podjely a najednou jsem se na ledu válel hned vedle Belly. I při pádu jsem si dával pozor, abych ji nezalehl celou vahou. Přesto jsme se najednou octli tak neuvěřitelně blízko k sobě, že jsem neodolal a ukradl si polibek, kterou Bellu donutil se začervenat.

 

Společně jsme na kluzišti strávili víc jak hodinu a pády jsme už nepočítali. Bella byla tak rozjařená, že vůbec nevnímala, kolikrát jí brusle zradily. Zítra asi bude koukat, až se nebude moct postavit na nohy.

„Vidíš, užila sis to,“ podotkl jsem, když jsem jí otvíral vrata u domu. Jenom před chvílí jsem zaznamenal, jak Alice s Emmettem zmizeli z domu, a já dokázal při vstupu zaznamenat hořící svíčky. Všechno bylo připravené pro dokonalou oslavu narozenin.

„Kdo si to užil? Ty sis to užil víc,“ durdila se Bella, kterou opět popadla hádavá nálada.

„Kdy jsem si to užíval?“ zajímal jsem se nevinně a snažil se přitom nemyslet na všechny ty polibky, které jsem si od ní dokázal během odpoledne ukrást. Měl jsem opravdu radost z toho, jak se náš společný čas udál.

„To bylo úplně jasné,“ namítla a tentokrát si dobírala i ona mě. Oběma nám bylo jasné, o čem to mluví.

„Tss. Víš, že jsi pěkná kecalka?“

V tu samou chvíli se Bella odvrátila ode mě a zahlédla přes francouzská okna nazdobený obývací pokoj. Na konferenčním stolku ležel dort, na kterém hořely zapálené svíčky, a kolem sedačky bylo rozestavěno několik vysokých tlustých svíček ve skleněných nádobách. V kyblíku s ledem se chladilo víno a z rádia hrála tichá hudba, kterou však Bella zatím neslyšela. Dost to připomínalo to, co Alice s Emmettem plánovali v kanceláři.

Společně jsme tedy vešli do domu a zamířili rovnou k dobývací pokoje, kde se Bella usadila na pohovku a já naproti ní. Sledoval jsem ji, jak okouzleně hledí na dort před sebou a vnímal jsem i to jemné chvění, které z ní vyzařovalo.

„Měla jsi mi říct, že máš narozeniny,“ prohodil jsem už vážným tónem. Kdybych to věděl, ušetřil bych si hodně blbou náladu. Black mě sice dopaloval do teď, ale… Zřejmě bych to snášel lépe.

„Taky jsem na to zapomněla,“ povzdechla si Bella. „Všechny ty svíčky se začínají roztékat,“ poznamenala a chtěla je sfouknout.

„Vteřinku,“ zarazil jsem ji. „Nejdřív si něco přej,“ pobídl jsem ji a Bella se na okamžik zamyslela a následně svíčky sfoukla. „Všechno nejlepší,“ popřál jsem.

„Děkuji ti,“ odvětila s úsměvem, který byl snad ten nejhezčí, jaký jsem u ní kdy viděl.

„Jaké bylo tvoje přání?“ zajímal jsem se, abych přerušil to ticho naplněné jemnou melodií, které nás obklopovalo.

„Přála jsem si, abychom si nikdy navzájem nelhali. Nebyl jsi ani gay, nastěhoval si se sem předstírajíc, že jsi…“ Bella začínala sumarizovat všechny lži, které v našem vztahu byly a tak jsem se ji rozhodl zastavit tím, že jsem si skočil do řeči – jakkoliv to nebylo zrovna slušné a já neměl vůbec promyšlené, co bych jí měl říct.

„Já…“ Bellino přání mě dostávalo do úzkých a měl jsem dojem, že bych jí měl říct všechno, co vedlo k mému nastěhování se sem. Jenže jsem se bál, že by mi přece jenom nemusela věřit přesně tak, jak to zmiňoval Black. „Přál bych si, aby mohla poznat mé opravdové city,“ odvětil jsem místo toho a doufal, že to Bella nakonec pochopí.

„Tvé pravé city?“ prohodila zmateně.

„Chceš si je poslechnout?“ zajímal jsem se a Bella přikývla. „Jsi… si jistá, že nebudeš šokovaná nebo naštvaná?“ ujišťoval jsem se, přestože jsem věděl, že něco podobného mi Bella může slíbit, ale nemusí být schopna slib dodržet. Tentokrát však opět přikývla a nepřestávala se na mě povzbudivě usmívat. S důvěrou se na mě dívala a já si připadal o to hůř. „Často jsem myslel na to… jak ti to říct. Vlastně je něco…“

„Počkej chvilku!“ zarazila mě najednou ona. „Neříkej mi to. Říká se, že se přání nesplní, když ho řekneš nahlas,“ namítla a já si jenom povzdychl. Nakonec – možná bylo jenom dobře, že jsem jí svým přiznáním nezkazil narozeniny.

„Bello,“ zamumlal jsem její jméno a pokusil se o úsměv. To už se však jmenovaná rozhlížela po místnosti.

„A… kromě dortu a svíček tu jiný dárek není?“ zajímala se a já se musel pousmát.

„Potřebuješ jiný dárek? Já ti nestačím?“ podivil jsem se a ukázal na sebe. Mít trochu víc času dárek obstarat, Bella by nestačila zírat. Tohle všechno kolem nás byl jenom chabý odraz všeho, co bych pro ni byl schopen udělat, ale to bude muset Bella odhalit až při dalších narozeninách.

„Ty jsi… dárek?“ vypadala trochu polekaně.

„Ano. Nechceš mě?“

Bella se na svém místě napřímila a upřeně mi hleděla do tváře. Všechen smích ji přešel a měl jsem dojem, jako bych zahlédl jemné červenání. Dokonce její srdce zrychlilo a Bella se ho snažila ukáznit, když si ruku položila na hruď. Netušil jsem, co se jí asi honí hlavou, ale byl jsem na to skutečně zvědavý.

„Jenom moment. Jenom mě nech připravit,“ zamumlala a než jsem se nadál, vystřelila do svého pokoje. Z toho nepatrného hluku uvnitř jsem měl dojem, jako by se zhroutila k zemi se zády opřenými o dveře a jenom oddechovala. Co jí na mém prohlášení mohlo tak vyděsit?

„Připravit na co?“ podivil jsem se, ale odpověď jsem nedostal.

Když se Bella snažila ve svém pokoji zklidnit splašené srdce, věděl jsem, že jí to nějakou chvíli potrvá a tak jsem vyrazil do sklepa. Prosklený sklep, který jsem opět zadělal prkny, byl docela malý, ale už jsem se těšil, jak se dílna prozáří denním světlem.

„Je potřeba nově vymalovat,“ zamumlal jsem si sám k sobě, když jsem viděl ty šedé šmouhy na stěnách. „Vsadím se, že by to ráda spravila.“

Hned potom jsem zaslechl, jak se z Bellina pokoje ozývá tiché bzučení telefonu. Slyšel jsem i ty rychlé doteky jejích prstů, jak zběsile psala zprávu. Očividně si začínala zvykat na fakt, že mám mimořádně citlivé uši a právě se rozhodla probrat s osobou na druhé straně něco, co bych slyšet neměl.

O to víc mě to však zajímalo. Bella nebyla tajnůstkářská a od chvíle, kdy zmizela u sebe v pokoji, jsem věděl, že se něco děje. Bohužel jsem však nevěděl co.

Když její zběsilé psaní ustalo, zaslechl jsem, jak vychází z pokoje a pořád mi připadala trochu rozrušená. 

„Edwarde?“ zavolala na mě a tak jsem vylezl z dílny a došel za ní do obývacího pokoje. „Co bys řekl na to, zahrát si nějakou hru?“ navrhla a já souhlasil. Dneska měla přece narozeniny, takže bylo jenom správné splnit jí všechny její přání. A pokud si chtěla hrát, neměl jsem s tím problém. Dokud mi neřekne, abych jí odvezl k Blackovi, byl jsem ochotný udělat opravdu všechno.

 

(Písnička - https://www.youtube.com/watch?v=XJ_SA4zLsZE)

Stalo se něco dobrého.

To něco bylo to, že jsem potkala někoho jako tebe.

A uvědomila si, že láska existuje.

 

„Ááá!“ V Belle jsem měl dneska možnost odkrýt malou holčičku, kterou potěší opravdu všechno. Nejprve na kluziště i teď, když jsme hráli Jangu. Díky své podstatě bych v téhle hře měl být neporazitelný, ale věděl jsem, že to by nebyla žádná zábava, takže jsem toho soutěživého upíra v sobě krotil a snažil se vyndávat a opět skládat na sebe kostičky tak, aby měla Bella co nejvíc šancí.

Tentokrát se tvářila tak soustředěně, když jsem byl na tahu, že jsem neodolal a kochal se tím pohledem. Dokonce tak moc, že se mi podařilo dřevěnou věž shodit.

„Ukaž hlavu, Edwarde!“ prohodila nadšeně, když ustal rámus padajících dřívek. Aby tahle hra byla zábavnější, Bella usoudila, že by za prohru měl přijít nějaký trest. Vzpomněla si, jak to dělali kluci u ní na základce, kdy si cvrnkali do čela a tak to hodlala rovněž zkusit.

„Udělej to jemně, jo?“ žádal jsem ji, ale bylo to spíš kvůli ní, než kvůli mě. I kdyby mi dala facku, nemohlo by mě to fyzicky bolet víc, než jak by mi to ublížilo psychicky. Nehodlal jsem však Belle nějak ublížit.

Bella mě tedy cvrnkla do čela a jediné, co jsem zaznamenal, byl fakt, že to nebylo kdoví jak příjemné. Sám jsem se připravoval na to, že pokud prohraje, na to čelo ji políbím. 

„Bolelo to moc?“ zajímala se, když jsem už znovu skládala základní věž.

„Dalo se to snést,“ odvětil jsem, ale Bella mě donutila, abych se na ni podíval a mohla si zblízka prohlédnout můj obličej. Na některé věci ohledně upírství si zvykla hodně rychle, ale něco pro ni bylo stále ještě moc. Například moje odolnost.

„Nech mě se podívat. Už jsi to schytal dvakrát,“ upozornila mě na mou aktuálně druhou prohru. „Možná bych ti to měla pofoukat,“ uculila se a já odtrhl pohled na hracích kostek.

„Nedělej si s tím staro-.“ Zarazil jsem se. Bella mi byla tak blízko, jako už nějakou chvíli ne. Na obličeji jsem cítil její teplý dech, ve kterém se mísila vůně vína a čokoládového dortu, který před hrou načala.

Cítil jsem, jak mi lehce fouká na čelo a potom i dotek jejich prstů, kterými se dotkla místa, kde mě cvrnkla. „Hned ti bude líp,“ zamumlala a srdce jí opět splašeně uhánělo. Nebyl jsem si však jistý, jestli si Bella uvědomuje, že její blízkost mi spíš ubližuje, než aby mi ulehčila. Nechtěl jsem náš vztah nijak uspěchat a Bella zřejmě taky ne, když mě vlastně vypakovala z domu jenom pár hodin po rozhovoru s Elizabeth… Ale pokud by se něco podobného mělo opakovat.

Hloubka Belliných očí… Její vůně, která mě celého obklopila… Dotek jejích dlaní. To všechno mělo za důsledek, že jsem se přestával ovládat a chtěl jsem od ní ještě víc.

A když se mi v hlavě jenom na okamžik objevila myšlenka na to, jak si beru její rty a líbám ji, jako by na tom závisel můj život… Jak nás přemisťuju do ložnice… Musel jsem se odtáhnout. Doslova jsem od Belly odskočil a málem tak převrhl novou Janga věž.

Bellu má reakce zřejmě trochu polekala. 

„To se hned musíš čertit, když chci udělat něco hezkého?“ namítla trochu uraženě.

„Copak jsi nevěděla, že jsem od přírody malicherný chlap?“ odvětil jsem a zažehnal tak poslední známky prvotního dusna, které se kolem nás vytvářelo. Potom jsem se rovnou zvedl a odešel si do kuchyně pro trochu vody. Bella mezitím schovala celou hru a odpochodovala opět k sobě do pokoje.

Sám jsem se nakonec vydal do svého pokoje. Nepřestával jsem však monitorovat Bellu a její splašené srdce, které uhánělo jako o závod. Opět jsem zatoužil po tom, aby mi byl vlastní nějaký dar a já si třeba mohl přečíst, na co myslí. 

„Proč mi ale foukala na čelo…“ Zavrtěl jsem hlavou a snažil se nemyslet na tu chvíli. 

„Musím být asi šílená… Co mám dělat, hmm? Chci s ním být, ale trochu se bojím. Co když mě nebude mít rád takovou, jaká jsem?“ zaslechl jsem, jak si pro sebe mumlá a přestože nebyla zrovna ranní ptáče, které by brzo večer odpadlo, tušil jsem, že dneska už ze svého pokoje zřejmě nevyjde, takže jsem usedl za svůj pracovní stůj a dal se do práce. Kromě Galerii, jejíž návrh mi zabral nejvíc času, jsem měl rozpracováno ještě několik menších zakázek, které čekaly na realizaci.

Slyšel jsem, jak venku začalo dokonce pršet, a zvedl se vítr, což v Seattlu nebylo nic mimořádného, ale i tak byl déšť docela silný. Velké kapky vody dopadaly na střechu domu a já dokázal rozeznat každou  z nich. Přicházející hrom jsem zaznamenal ještě o pár vteřin dřív, než Bella ve vedlejším pokoji.

V tu samou chvíli se jí srdce, které do té doby úspěšně uklidnila, opět splašilo. „Ach můj bože!“ Hned na to jsem zaslechl její drobné nožky, jak míří směrem k mému pokoji a už klepala na mé dveře.

Vybídl jsem ji ke vstupu a sledoval, jak zůstala stát ve dveřích s polštářem přitisklým k tělu.

„Můžu spát tady?“ zeptala se a vyjukaně na mě hleděla.

„N-nemůžeš,“ odmítl jsem její žádost.

„Jsem k smrti vystrašená,“ škemrala a postupovala do mého pokoje jen, co noha nohu mine. 

„Co jsi tu dělala, když jsem tady nebyl?“ zajímal jsem se. Netušil jsem, že je takový strašpytel. Vždyť hledá útěchu u polovičního upíra. A to ještě před obyčejnou bouřkou.

„Co asi? Spala jsem s Rose,“ pokrčila rameny a já ji pobídl, aby tedy vešla. Bella bez jediného zaváhání zamířila rovnou k mé posteli, kde si položila polštář vedle toho mého a spokojeně se uvelebila. Chvíli jsem ji tak pozoroval, než je pobídla, abych si lehl vedle ní.

Bella se ke mě podvědomě přitulila a přestože její srdce stále tlouklo zrychleně, už to nebylo tak hrozné. 

Ta její bezmezná důvěra mě potěšila, ale i tak se mi na mysli vybavil rozhovor, který jsme spolu vedli chvíli po mém nastěhování:

 

„Edwarde, ty opravdu nevíš, co to znamená.“

„To znamená – odkopl jsem tě, protože jsi se mnou nespala. Copak jsi to nepochopila?“ namítl jsem.

„Pochopila,“ zamumlala.

„Tak bys měla vědět, že když mě žádáš, abych z tebe udělal ženu, je to dost směšné,“ trval jsem si na svém a nepřestával nad její žádostí vrtět hlavou.

„Ale, musí spolu muž a žena spát, aby mezi nimi byla láska?“

„Myslíš si, že muž může milovat, aniž by tohle cítil? Touha dotýkat se ženy, kterou miluje… Mít ženu, kterou miluje… to se od mužů předpokládá… Mělo by se to od mužů předpokládat.“

 

 Začal jsem Belle vyprávět, zatímco ona se spokojeně uvelebila na mojí hrudi. „… Když jsem byl ve škole, neměl jsem čas myslet na nic jiného, než na studia. Škola a můj dům, tyhle dvě místa byla celý můj svět… Nudím tě, ne?“ zajímal jsem se šeptem a zaznamenal, že Bella usnula. Takže jsem se odmlčel, nechtěl jsem ji dalším vyprávěním třeba probudit. Stále jsem si však uvědomoval fakt, jak je ke mně Bella natisknutá. „Zapomněla jsi, že jsem muž? Když to budeš dělat dál, bude to pro mě těžší,“ zamumlal jsem a políbil ji na čelo.

 

Ráno jsem musel do kanceláře vyrazit brzo, takže jsem nechal Bellu ještě spát a potichu se vytratil za prací. Byla tak roztomilá, jak ležela v mé posteli se zacuchanými vlasy, ale spokojeným a klidným výrazem ve tváři. Dokázal bych ji takhle pozorovat hodiny, ale práce volala.

V kanceláři jsem byl během půl hodiny a rovnou se vrhl na projekt, kterým jsem se zabýval před Belliným příchodem do mého pokoje. Bylo potřeba všechny skici převést do digitální podoby, aby si investor dokázal snadněji všechno představit. V dnešní době měli lidé velmi špatnou představivost. Tušil jsem, že to bylo jenom tou pohodlností. Místo knihy si raději pustili film a místo obyčejného si představení domu vyžadovali 3D vizualizaci i se začleněním do okolní zástavby a podobně.

Zhruba o půl hodiny později mě z práce vytrhl zvonění mobilu. Při pohledu na displej jsem se musel usmát.

„Dobré ráno spáči,“ prohodil jsem zvesela a Bella jenom něco zabručela ve smyslu, kde jsem… nebo něco takového. „Jak bych mohl spát při tvém chrápání?“ zajímal jsem se a trochu při tom přeháněl.

„Kdo chrápal?“ podivila se Bella tím rozkošně rozespalým hlasem. Litoval jsem, že jsem s ní nemohl zůstat doma.

„S tím chrápáním bych se mohl vypořádat. Ale co bych vážně nesvedl zkousnout, bylo to tvé skřípání zubů,“ prohodil jsem a musel se usmát. I takhle po ránu stálo za to si Bellu trochu dobírat.

Lháři!“ osočila mě.

„Podívej se do zrcadla. Vidíš, jak vypadáš?“ zajímal jsem se. „Navíc ses neskutečně roztahovala-.“

Opravdu v tom hodláš pokračovat?“ skočila mi do řeči a než jsem se nadál ukončila i hovor bez jakéhokoliv pozdravu nebo přání příjemného dne. Avšak já si o to koledoval. I tak mi to nedokázalo zkazit příjemný den. Dokonce ani příchod Emmetta, který bez zaklepání vešel a teď na mě s přidrzlým úsměvem shlížel, jsem nějak nekomentoval.

„Jsem na tebe hrdý,“ prohlásil a významně na mě zamrkal. „Vypadá to, že ses konečně dostal dál.“

„O čem to mluvíš?“ zajímal jsem se a dělal, jako bych neměl nejmenší tušení. Jeho rozhovor s Alicí včera před mým příchodem do kanceláře byl však jasný. Ti dva zřejmě plánovali mou a Bellinu romantickou noc. Jenže se oba trochu přepočítali. Navíc – teď jsem musel přemýšlet nad faktem, jestli to Bella třeba tušila. Potom by ty její podivné slova o přípravách…

„Takže tentokrát, se zhasnutými světly, jsi jí dokázal, že jsi opravdový muže, že jo?“ ujišťoval se. „Opravdu jsem se o tebe začínal obávat.“

„Tak to nebylo, takže si moc nepředstavuj,“ chladil jsem jeho nadšení. Zrovna u Emmetta bych tu jeho představivost někdy oželel. Tohle bylo jako za trest, ale vyhodit jsem ho nemohl. Kromě Demetriho byl největší posila týmu. Garretta a Jane jsem tu měl spíš jenom do počtu, ačkoliv Jane byla velmi slibná. Vlastně jsem vůbec netušil, proč Garretta zaměstnávám. Měl bych ho vážně vyhodit.

„Nemusíš mi říkat detaily, ale stačí aspoň hlavní body toho, co jsi udělal,“ pobízel mě a vyzvídal informace o mé údajně žhavé noci s Bellou, aniž by se namáhal vůbec zavřít dveře do kanceláře.

„To jste oba dva zašli opravdu už tak daleko? A co Kate?“ nakoukl dovnitř i Garrett.

„Neříkej pořád – Co Kate? – a něco s Kate dělej!“ zabrblal Emmett.

„Dobře, tedy. Co mám dělat?“ zajímal se Garrett a já se v tomhle rozhovoru stal pátým kolem. Ti dva si vystačili sami. Pořád se jenom špičkovali, ale Emmett miloval, když pro někoho mohl být vzorem. Navíc se rád vychloubal svými úspěchy na poli milostném, takže Garrettova výzva byla okamžitě přijata.

„Neměl bys ho náhodou učit ty?“ obrátil se však nečekaně na mě.

„Říkám ti, že se nic z toho, co si představuješ, nestalo!“ okřikl jsem ho a vyšel z kanceláře. Potřeboval jsem kafe a navíc jsem odchod považoval za velmi strategické řešení téhle situace.

„Sleduj – ta síla! Síla je klíč!“ prohodil Emmett a já měl pocit, jako by za mnou dokonce ukázal.

„Síla. Jasně!“ zopakoval Garrett.

 

Isabella

Ještě když jsem se ráno probudila v Edwardově posteli, nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem v sobě našla tolik odvahy, abych za ním v noci přišla. Využila jsem sice bouřku jako záminku, ale byla jsem za to ráda. Nikdy ve svém životě jsem se nevyspala lépe. I tak jsem však stále před sebou viděla ty své představy ze včerejška.

 

Seděla jsem u sebe v pokoji, když se najednou prudce otevřely dveře a v nich stál Edward. Bez vyzvání vešel do mého pokoje a vytáhl mě do stoje. Pevně mě držel za ramena a já jenom zašeptala jeho jméno.

„Cítíš to?“ zeptal se a položil mi jednu ruku na svou hruď. „Mé divoce bušící srdce? Jediný, kdo mu může ulehčit… jsi ty.“ Ty poslední slova už mi šeptal do ucha a následně mě položil na postel a nepřestával mě líbat…

 

Zatřepala jsem hlavou, abych tu představu vypudila z mysli a soustředila se na to, co se skutečně stalo. Edward souhlasil s tím, abych přenocovala u něj v pokoji, protože si myslel, že se toho hromu vážně bojím. Díval se na mě s důvěrou a vírou, takže bylo možné, že si mého nemotorného vyznání vůbec nevšiml. Já jsem však začínala doufat, že dneska bude pršet ještě víc než včera.

 

V Galerii na mě čekala Alice. Měla sebou celou svou fotografickou sadu a hodlala mi udělat nějaké fotky do mého nového portfolia, které pěkně doplní mou práci na dětském koutku. Já jsem měla jenom tak sedět a předstírat, že pracuju. Jako bych snad té práce měla tak málo, že bych ji musela předstírat. Alice ve skutečnosti netušila, co taková skutečná práce znamená. Pořád si sice stěžovala na fakt, že Jasper jako detektiv nevydělává dostatečně moc peněz, ale na druhou stranu si nemohla stěžovat. Na různé sociální poměry v Seattlu si žila docela dobře. Navíc ten její přivýdělek při fotografování nebyl vždy nejmenší.

„Jedna, dva… tři!“ A foťák opět cvaknul a pořídil obrázek mě při pracovním nasazení.

Spali jsme spolu,“ zamumlala jsem a sestavovala dohromady houpacího koníka.

„Vždyť jste se jenom drželi za ruce, nemůžeš říkat, že jste spolu spali,“ povzdechla si Alice, která byla zřejmě vývojem včerejších události docela zklamaná. Když jsem jí psala o Edwardovi a tom jeho prohlášení, že on je můj narozeninový dárek, viděla to docela jasně. Povzbuzovala mě v tom, aby nenápadně udělala první krok a že se to nakonec vyvine. Edward mi přece své plány naznačil tím, že měl být mým dárkem. Prý bych byla úplně blbá, kdybych to nepochopila. „Ach, to je zklamání. Jasně, ty jsi ty, ale myslel jsem, že se Edward trochu víc odváže,“ prohlásila a něco nastavovala na foťáku, než znovu zmáčkla spoušť.

„Nemyslíš si, že je neuvěřitelný? Je to muž, který ví, jak se má dívat na ženu, kterou miluje. Edward je opravdu muž, o kterém jsem snila,“ povzdechla jsem si okouzleně a z Aliciných slov jsem si nic nedělala. Věděla jsem, že pokud má náš vztah někam pokročit, oba poznáme chvíli, kdy to bude nejvhodnější. A včera to rozhodně nebylo. Ačkoliv – mé narozeniny by to učinilo rozhodně nezapomenutelnými.

„Pak se s ním drž navěky za ruce a sni… Bello! Úsměv!“ nařídila mi a já se usmála do objektivu. Nikdy jsem se nepovažovala za nějak fotogenickou, ale od chvíle, kdy jsem s Edwardem prošla tréninkem na skutečnou ženu, měla jsem v sobě daleko víc sebejistoty, než by se dalo očekávat. A měla jsem z toho radost. Nedokázala jsem se úplně postavit Jacobovi, ale fotky jsem mohla mít rozhodně pěkné, tím jsem si byla víc než jistá.

„Proč vlastně děláš tolik fotek?“ zajímala jsem se, když se jí prst na spoušti nechtěl zastavit.

„To je všechno pro tebe. Dětský koutek pro Seattelskou Galerii navržený návrhářkou nábytku Isabellou Swan! To je trochu jak… Netušíš, jaký to má efekt na prodej!“ prohlásila nadšeně a znovu se zahleděla na displej foťáku a několikrát cvakla.

„Nicméně když jsem teď začala dělat pro nábytek Doyle, obávám se, že nebudu mít moc volného času,“ prohodila jsem a tak nějak si s hrůzou představila fakt, že bychom se s Edwardem skutečně vídali jenom jednou za měsíc, protože bychom oba byli natolik vytíženi svou prací. Brr… Úplně jsem se musela otřást, když jsem na to jenom pomyslela.

„Ohledně toho… Bello, Jacob-.“

„Nemluv mi o Jacobovi Blackovi!“ skočila jsem jí okamžitě do řeči. „Zrovna včera jsem se kvůli němu pohádala s Edwardem,“ informovala jsem jí a došlo mi, že jsem jí o tom vlastně včera vůbec neřekla. Ale bylo divu – byla jsem přece zaměstnaná úplně jinak.

„Co?“ vyjekla Alice.

„Tedy, včera, Jacob…“ Chystala jsem se odpovědět a trochu jí vysvětlit, jak to včera bylo. Dokonce jsem zvažovala, že bych jí řekla i o těch penězích, které mi Jake chtěl dát jako narozeninový dárek a které by pokryly náklady na Edwardovu novou kancelář. Ale nedostala jsem vůbec žádnou příležitost.

„Isabella Swanová! No to se podívejme, jak se nám změnila.“ Do prostor dětského koutku vešla Rose. Její podpatky jasně klapaly o naleštěnou podlahu a nesla se jako páv. Když jsem se k ní obrátila, shlížela na mě s lehce pohrdavým výrazem a já stále nechápala, jak jsem ji mohla někdy považovat za kamarádku. Osobu, která právě stála přede mnou, jsem vůbec nepoznávala. „Slyšela jsem, že jsi od svého bývalého přítele dostala dárek k narozeninám… Musela ses hodně změnit, aby sis ho zasloužila, když ti žádný nedal v době, kdy s tebou randil, co?“

Její slova jsem hodlala ignorovat a nereagovat na ně. Rosalie se pouze snažila mě nějakým způsobem ranit, ale pokud šlo o Jacoba, nemohlo se jí to už nikdy povést. S tím chlapem jsem skončila a mé city k němu – stále mi nebyl úplně lhostejný, ale už jsem neměla pocit, že se mi někdo snaží rozdrtit srdce pokaždé, když jsem ho potkala.

Kdo však její slova ignorovat nehodlal, byla Alice. Opustila své stanoviště u foťáku a došla až k Rose, která ji dokonale přehlížela, jako by tam Alice nebyla. Díky podpatkům byla sice kurátorka skoro o dvě hlavy vyšší než Alice, ale ani to ji nedávalo žádný důvod k tomu, aby ji ani nepozdravila. Alice nebyla neviditelná a Rose by se měla chovat aspoň trochu slušně.

Pokud v ní nějaká ta slušnost zůstala.

„Hej! Nevidíš mě?“ zajímala se Alice, když k ní došla. Rose však neodpověděla a upřeně sledovala mě. Čekala nějakou reakci a já ji nehodlala udělat tu radost a nějak se obhajovat nebo dohadovat. Alice se obrátila ke mně. „Asi mě nevidí. Jsem neviditelná?“ zeptala se.

„Kdy jsme se spolu začaly bavit?“ zeptala se Rose chladně a konečně se podívala na Alici. Zřejmě jí, stejně jako mě, stále zazlívala překažení svatby s Jakem. Já to vnímala pořád trochu jako v mlze, ale moc dobře jsem si pamatovala ta ostrá slova, která Alice tehdy pronesla a které se díky Seanovi snadno roznesly po celé budově.

„Páni! Ona vážně chce opravdu jednu schytat,“ čertila se Alice, přestože jsem netušila, proč ji Rosaliina ignorace tak vytáčí. To mě se tady snažila vytočit do nepříčetna, ne ji. „Konečně začínám chápat, co znamená, když lidi řeknou: Na každou svini se najde řezník,“ prohodila a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchem. Alicin slovník byl velmi nevybíravý. A takhle do očí nazvat Rose jako svini, to chtělo vážně hodně kuráže.

„Vidím, že ty a ta tvoje pusa jste pořád stejné,“ odfrkla si Rose.

„Co? Ty opravdu-.“

„Přestaň,“ pořádala jsem Alici a skočila jí tak do řeči. Nechtěla jsem si ani představit, co by mohla ještě říct.

„Pravda. Neměla bych s ní ani mluvit,“ přitakala a opět se od Rose odvrátila. „Teď mi ale řekni – tys od toho mizery vážně dostala dárek?“ pobídla mě a oči jí úplně zářily zvědavostí.

„Ne, nedostala,“ odvětila jsem klidně.

„Co myslíš tím ne?“ zbystřila Rose. „Když jsem mu řekla, že máš narozeniny, vypadalo to, že pro tebe plánuje něco velkolepého,“ divila se a já na ni překvapeně pohlédla. Takže odtud vítr fouká.

„Proč bys říkala Jacobovi, že jsem měla narozeniny?“ zajímala jsem se. Od té prokleté svatby jsme nebyly zrovna v situaci, že bychom si navzájem myslely na narozeniny. Samozřejmě bych si v červnu vzpomněla, že je jí o rok víc, ale neměla bych tendenci někomu ten den připomínat.

„Bylo mi líto, jak tvoje narozeniny dopadly loni. Doufala jsem, že si je letos užijete,“ odvětila a já nad tím prohlášením jenom zakroutila hlavou. To si snad ze mě dělá srandu, nebo co.

„Rosalie, opravdu ti dělá radost to, jak se snažíš Jacoba dotlačit zpět ke mně? Myslíš si, že když se ti to povede, tak budeš mít snadnější cestu k Edwardovi?“ Tentokrát jsem po dlouhé době použila celé její křestní jméno. Ani si nepamatuju, kdy jsem to udělala naposledy, ale cítila jsem, že to nezní tak přátelsky jako zdrobnělina Rose. Vždyť ona žádná růže nebyla stejně jako já jsem měla daleko do labutě.

C-co…“

„Nevím, kolik volného času máš, že si ještě najdeš chvíli, aby sis vzpomněla na moje narozeniny. Já osobně jsem měla tolik práce, že jsem si na vlastní narozeniny ani nevzpomněla,“ prohlásila jsem a potom jsem ji už jenom požádala, aby odešla. Neměla jsem náladu se s ní dál dohadovat. Zjistila jsem sice všechno ohledně toho Jacobova dárku, ale ono to bylo vlastně jedno.

„Wow! Teda Bello, jsem na tebe hrdá!“ vypískla Alice, když Rose skutečně odešla a jenom několik okamžiků na to jsme už klapot jejich podpatků vnímali jenom v ozvěně. „Chtěla jsem se do toho vložit, ale ty jsi profesionál,“ chválila mě.

„Všechno jsem se to naučila od tebe,“ ujistila jsem ji, přestože to nebyla úplně pravda. Pokud bych si brala jako učitele pouze ji, můj slovník by byl daleko ostřejší. V představách jsem viděla Edwarda a toho jeho skoro lhostejné chování, které lidi vytáčí mnohem víc než křik.

„A jsi mi za to vděčná, že jo?“ zajímala se a já přikývla. Nechtěla jsem jí kazit radost, kterou měla.

 

Vypravěč

Už cestou z dětského koutku byla Rose rozhodnutá, že se Belle musí pomstít. A o to víc, o co menší si kvůli ní připadala. Bella pod Edwardovým dohledem pěkně dozrála a najednou to nebyla ta úplná chudinka, jakou ji dřív znala. Bella už na sobě nenechala štípat dříví.

Proto v okamžiku, kdy došla do své kanceláře a usadila se do pohodlné židle, vytáhla ze saka mobil a vytočila číslo, které si při posledním setkání uložila. „Ahoj Kate. Volám, protože potřebuji laskavost.“

 

A zatímco Rose realizovala svůj plán pomsty, na druhé straně města seděl Edward u sebe v kanceláři a využíval chvíle, kdy si Emmett zašel na oběd, aby mohl prozkoumat výkresy, které našel v dílně Belliny mámy. V prastarého tubusu vytáhl několik rolí pauzového papíru a ty rozložil na stole. Okraje papíru zatížil, aby se nerolovaly zpět a zkoumal jednotlivé detaily nákresu, který byl proveden ještě tuší.

V mysli se mu přitom vynořily vzpomínky na to, jak se s Emmettem o tomhle domě bavili poprvé:

 

„… Před nějakým časem pro něj zpracovával studii právě na nové Umělecké centrum. Podle všeho byla stavba pomalu na spadnutí, ale potom se něco stalo a profesor Swan se stáhl do ústraní. Je to už bezmála dvacet let, ale dům, ve kterém v Seattlu bydlí, je základním konceptem toho návrhu.“

 

A potom i Bellina slova, která pronesla po Architektonické noci:

 

„Není to něco, co mi přesně řekl, ale bylo to v jeho tezi. Tenhle dům je malý svět, který bude moje ženu a dítě inspirovat ke snění. Je mi líto, že jsem otce v tomhle zklamala, protože musím vypadat jako někdo, kdo nemá žádný sen.“

 

Zamyšleně zkoumal výkresy, o kterých se Belle zapomněl zmínit, že si je půjčuje a úplně ignoroval čas. Naštěstí mu jeho dokonalé smysly zavčasu prozradily, že se Emmett blíží zpět do kanceláře a mohl tedy výkresy schovat, aniž by je jeho zaměstnanec viděl. Edward totiž tušil, že by to Emmett hodlal nějak využít.

Schovat tubus stačil jenom tak-tak, než za ním vešel Emmett do kanceláře a sedl si naproti němu.

„Bez ohledu na to, jak o tom přemýšlím, dle mého názoru jsou ty informace špatné,“ prohodil a ukázal na skici, které se Edwardovi válely na stole. Bylo tam spoustu detailů, které si Edward zakreslil ještě v domě, když nevěděl, jaké tajemství je v něm ukryto. „Není to tak, že by ten Bellin dům nebyl nijak zajímavý, ale… Ať se na to dívám, jak se na to dívám, nějakým způsobem se mi to prostě zdá nedostatečné jako koncept pro Galerii,“ prohodil a Edward ho neopravoval. Díky svému objevu věděl, jak si Charlie Swan představoval novou Galerii a jakým způsobem v něm byl zakomponovaný právě jeho rodinný dům. „Což mě přivádí k tomuhle – co když se na to opatrně zeptáš Belly? Je to přece dcera profesora Swana, nemyslíš si, že by něco měla vědět?“

„To ze mě opravdu chceš udělat takového šmejda?“ podivil se Edward. Do teď doufal, že se Emmettovi podobné myšlenky už vykouřily z hlavy, ale očividně se spletl. Emmett byl posedlý výhrou v soutěži, a proto se nebál ničeho. Věděl, že pokud neuspějí, bude Edward nucen kancelář v nejbližší době zavřít, protože nebude mít na placení účtů a zároveň i platy zaměstnanců.

„Copak si stále neuvědomuješ, v jaké jsme situaci? Bez ohledu na to, jak moc máš slečnu Swanovou rád, máme výpověď na krku. Bylo nám řečeno, že se máme vystěhovat. Nejsme právě teď v situaci, abychom si mohli jenom tak sedět!“ rozčiloval se Emmett. Laxnost jeho šéfa ho vážně štvala, ale nedokázal si představit, že by měl z ničeho nic mít nového nadřízeného v jiné firmě. Na zdejší kolektiv si zvykl a měl ho rád. Pracovalo se mu tu skvěle a Edwarda by jaké šéfa neměnil.

„O všechno se postarám. Takže do toho Bellu nezatahuj. Žádám tě o to.“

A stejně jako Emmett věřil, že přiměje Edwarda k podrazu a zneužití původního nápadu, Billy Black věřil, že se to samé podaří jeho synovi. Společně právě seděli v autě a mířili na jednání do kanceláře, když Billy nadhodil obdobné téma.

„Když jsi ještě chodil se slečnou Swanovou, neslyšel jsi někdy něco o stavebních plánech na její dům?“ zajímal se. Tušil, že ty plány by odhalily, co všem ostatním uniká.

„Ne,“ namítl Jacob a snažil se rozpomenout, jestli v tom domě bylo něco, co by ho nějak upoutalo. Jako stavař měl vcelku kritické oko na stavby ve svém okolí, ale nebylo tam nic. Ať už podle něj Charlie Swan zakomponoval do svého domu cokoliv, nebylo to jenom tak patrné.

„Díval jsem se na ty tvoje podklady. Ten dům není obyčejný hanok,“ vrtěl hlavou Billy.

„Co si o tom tedy myslíš?“ zajímal se Jake, zatímco se nepřestával divit faktu, že s otcem komunikuje tak klidně bez toho, aniž by se hádali. Už to bylo hodně dlouho, kdy vedli jakýkoliv rozhovor a nepokoušeli se přitom navzájem zničit.

„Podle mě je to součást velkého díla, které profesor Swan vytvořil… Možná právě proto chtěl Aro už od začátku profesora Swana jako projektanta. To je ono… Kdybychom získali do rukou stavební plány profesora Swana, pak bychom určitě ten projekt pro Galerii vyhráli,“ mumlal si k sobě, ale Jacob ho poslouchal. Věděl, že získat podklady, podle kterých se stavělo by mohl na stavebním úřadě, ale pochyboval, že mu je jenom tak vydají. A sehnat stejné podklady u Belly bylo ještě nemožnější. Nemohl si před ní napochodovat a požádat ji o dokumentaci. A stejně tak nemohl bez pozvání přijít k ní domů a začít to tam prohledávat… V tomhle měl navrhl Cullen, který se do domu rovnou nastěhoval a možná už ono dokumentaci měl a upravoval podle toho svůj projekt.

 

Tou dobou se Elizabeth Masenová dostavila do Galerie. Byla trochu zmatená žádostí, kterou ji Kate přednesla, ale neprotestovala. Pokud se mělo jednat o Edwarda, byla ochotná setkat se s kýmkoliv, kdo by mu dokázal pomoct, a ještě mu i rozmluvil vztah se slečnou Swanovou.

Teď se tedy rozhlížela po hale, jelikož do té doby v téhle Galerii nebyla a čekala až za ní zamíří slečna Halleová, se kterou měla schůzku. Kate jí ji dopředu popsala jako impozantní a milou slečnu, kterou Elizabeth určitě na první pohled pozná.

„Jste v naší galerii poprvé?“ přistoupil k Elizabeth Aro Volturi, který si už před chvílí všiml, jak se žena po Galerii rozhlíží. Elizabeth jeho přítomnost rovněž zaznamenala, ale jelikož nestála o bližší kontakt, nepokoušela se ho ani navázat.

„Ach, ano,“ přitakala a obrátila se k Arovi.

„Smím vás tedy provést?“ zajímal se Aro galantně jakkoliv to Elizabeth nebylo nijak příjemné.

„A vy jste?“ odvětila místo toho a zkoumala Arův na míru šitý italský oblek, hedvábnou vázanku a drahé hodinky. Jenom podle jeho zjevu jí bylo jasné, že to nebude jenom obyčejný zaměstnanec Galerie.

„Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jsem ředitel této Galerie. Aro Volturi,“ představil se a natáhl k Elizabeth ruku, která ji lehce stiskla. Sledovala přitom, jakou reakci u něj vzbudí její chladný dotek. Většina lidí na to reagovala velmi negativně. „Je něco konkrétního, co byste chtěla vidět?“ zajímal se Aro a úplně vynechal nějakou poznámku o chladných rukách. Věděl, že jsou některé věci, které by si měl nechávat pro sebe a neptat se.

„Jsem tady, abych se sešla se slečnou Halleovou, která zde pracuje,“ vysvětlila Elizabeth a opět se rozhlédla kolem sebe, když zaznamenala další blížící se srdce. Neznala ani Rosaliin pach, aby se mohla orientovat podle něj. V celé budově dokonce nikdo neřekl její jméno, takže se mohla potulovat kdekoliv.

„Opravdu? Jste nějaká příbuzná slečny Halleové? Snad teta?“ navrhoval Aro možnosti a trochu tak překročil hranice, které měl obvykle pevně nastavené.

„Ne,“ usmála se na něj Elizabeth a užívala si toho splašeného tlukotu srdce, který byl úsměvem u Ara způsoben. „Jsem matka Edwarda Cullena,“ dodala vzápětí a Aro nestačil zírat. Edward měl jeho velké sympatie a teď se tady setkával s jeho matkou, která byla přímo okouzlující, přestože dávala jasně najevo, že patří do odlišné sociální vrstvy než většina ostatních návštěvníků. Její chování bylo na úrovni a trochu chladné, přesně jak to smetánka dělá.

„Vidím, že váš syn je hezký po matce. Jste opravdu krásná,“ prohodil Aro, který se divil sám sobě, že tu podobu v nazrzlých vlasech neviděl sám.

„Lichotíte mi,“ poznamenala Elizabeth a zkoumavě si ředitele Galerii přeměřovala. Jeho reakce na její zjev byla velmi mírná od reakcí, na které je běžně zvyklá. Jasně vnímala, jak Arovi zrychleně tluče srdce, ale neměl problém s plynulým mluvením ani s nadměrným pocením – to všechno bylo u mužů dost běžné. Ale Aro byl jiný.

„Jestli vám to nevadí, ukážu vám to tady,“ nabídl se okamžitě a rukou naznačoval směr, kudy se mají vydat.

„To by bylo hezké, pokud vám to nezabere drahocený čas,“ přitakala Elizabeth a dál se soustředila na to, aby odhalila, co je na tom muži tak jiného. Buď byl nesmírně sebejistý a nerozházela ho ani žena s nadlidskou krásou, nebo byla chyba někde jinde. A v ní to určitě nebylo.

„Ne. Bude to pro mě čest. Edward Cullen je opravdu slušný a milý člověk, proto jsem rád, že mohu dnes poznat i vás,“ odvětil Aro a vydal se směrem po běžné prohlídkové trase, když v tom oba zaznamenali, jak se jejich směrem blíží spěšný klapot podpatků.

„Paní Masenová?“ zeptala se Rose, když k nim dorazila. Na rozdíl od Ara si okamžitě všimla té drobné podobnosti mezi ženou a jejím synem a nezaváhala.

Elizabeth se tedy rovnou řediteli Galerie omluvila s tím, že na prohlídku přijde někdy jindy, a vydala se s Rosalií do kavárny naproti přes ulici. Na rozdíl od Kate, které se slečna Halleová líbila, si hodlala Elizabeth udělat obrázek o této slečně sama. Zatím však neměla vůbec žádné námitky. Oproti Isabelle byla Rosalie vysoká tak akorát, aby s Edwardem tvořila pěkný pár. Pokud se jí tedy potvrdí, že je skutečně milá a chce jejímu synovi skutečně pomoci, mohla by se trochu víc angažovat a zkusit Edwarda přemluvit, aby vyměnil Isabellu právě za Rosalii. Alespoň takové myšlenky plynuly Elizabeth v hlavě, zatímco si obě objednávaly kávu.

„Rozhodla jsem se s vámi setkat, protože mě o to požádala Kate. Můžete mi říct, čeho by se měl náš rozhovor týkat?“ pobídla konečně Elizabeth Rosalii k vysvětlení.

„Opravdu jsem dlouho přemýšlela o tom, jestli vám to mám říct, ale… Myslím si, že je správné, abych vám to řekla,“ odvětila Rosalie a tvářila se velmi zarmouceně. Už před nějakou dobou zaslechla, jaké povahy jsou hlavní rozpory mezi Edwardem a Jacobem a teď na tom hodlala stavět.

„Co máte na mysli?“

„Váš syn čelí v současnosti mnoha složitým situacím,“ prohodila Rose a odmlčela se. Do přinesené kávy nalila smetanu a soustředěně začala obsah šálku míchat. Tenhle její přístup se však Elizabeth moc nezamlouval. Jako upír měla trochu prchavou povahu a nějaké okolky ohledně informací nesnášela.

„Jakým potížím čelí?“ zeptala se tedy napřímo.

Rose se na Elizabeth podívala takovým tím lehce ustrašeným pohledem, který však upírku naproti ní vůbec neoklamal. „Je to kvůli té ženě, se kterou se právě teď vídá. Isabelle Swanové. Jacob Black je chce od sebe odtrhnout, takže tlačí na vašeho syna… Ten se musí vystěhovat z kanceláře a také musí snášet nástrahy, které proti němu neustále vytváří,“ vysypala ze sebe.

„O jakých nástrahách mluvíte?“ zajímala se Elizabeth, které se právě před očima zhmotnila její největší noční můra. Přesně před tímhle Edwarda varovala. Ta dívka pro něj byla zhouba.

„Jde o to, že kdyby to Isabella s Jacobem ukončila hned na začátku, tohle by se nikdy nestalo. Ale i když chodí s vaším synem, pořád se s Jacobem Blackem vídá. Pokud se tedy Isabella s vaším synem nerozejde, kdo ví, co ještě Jacob udělá?“ položila Rose řečnickou otázku a upila ze své chladnoucí kávy.

„A co si myslíte, že s tím můžu udělat já?“ namítla Elizabeth, která se snažila svého syna přesvědčit už mnohokrát. Od jejich posledního setkání uběhl už víc jak týden, a to byla zatím nejdelší doba, kterou strávili bez jediného kontaktu. Edward se jí kvůli Isabelle odcizil, a to se jí nezamlouvalo.

„Co kdybyste se pokusila přesvědčit přímo Isabellu? Jestli je vůbec člověk, nemyslím si, že by mohla ignorovat vaši opravdovou prosbu,“ naváděla ji Rose a v duchu si gratulovala k tak skvělému strategickému kroku. Isabella jistě neodmítne žádost matky. Rose si byla víc než jistá, že Elizabeth bude mít na Bellu velký vliv a to hlavně proto, že Bella sama svou matku neměla.

„Proč mi to ale všechno říkáte? Z toho, co mi Kate řekla, byla vaše svatba s Jacobem Blackem odvolána právě kvůli slečně Swanové. Když se to tedy mezi Isabellou a mým synem urovná, budete mít opět příležitost získat Jacoba zpátky, ne?“ podivovala se Elizabeth, která hledala důvody k tomu, jak se Rosalie chovala. Jasně z ní cítila tu faleš, ale netušila proč.

„Nedělám to kvůli mým vlastním citům. Edward pracuje na návrhu pro naši Galerii a já i ředitel Volturi si ho velmi ceníme. Kvůli tomu se právě bojím, co by se ještě mohlo stát. Mám v úmyslu mu pomoct, jak jen budu moct,“ ujišťovala Rose Elizabeth, která však byla rozhodnutá. Jejího syna nezíská ani Isabella ani Rosalie. Jedna kvůli svým vazbám na rodinu Blacků a druhá kvůli své falešnosti.

I přesto se Elizabeth s Rosalií rozloučila v přátelském duchu, a nakonec ji nechala nad šálkem kávy sedět v kavárně, zatímco byla na cestě domů. Potřebovala si promyslet, co dalšího by měla podniknout a doufala, že rozhovor s Isabellou bude skutečně tak přínosný, jak si Rosalie myslela.

 

(Písnička - https://www.youtube.com/watch?v=XJ_SA4zLsZE )

Stalo se něco dobrého.

To něco bylo to, že jsem potkala někoho, jako jsi ty.

A uvědomila si, že láska existuje.

 

V odlišné kavárně a jenom o půl hodiny později si svou kávu vychutnávali i Edward s Bellou. Po všech těch rozmíškách byli spokojení a šťastní, že to mezi nimi takhle klape a že si na sebe dokáží udělat čas. Šlehačka na kávě byla však pro oba malým nepřítelem. Bella se nepřestávala hihňat, když Edward odložil svůj šálek a rtu mu zůstala bílá stopa právě po šlehačce.

„Co?“ podivil se Edward, který si byl šlehačky na svém rtu vědom. Bella se místo odpovědi natáhla přes stolek a lehce mu ji začala stírat. Přejížděla mu tak prsty po dokonalých rtech a v hlavě se jí honilo to, jestli by teď chutnaly víc po šlehačce nebo jako obvykle po Edwardovi.

 

Jak by chutnala láska?

Je to sladký pocit?

Jaký by byl polibek, který by pohltil temnotu?

Rozzářila by se obloha a ráda bych slyšela ten hezký zvuk zvonků?

 

Její dotek si Edward vychutnával a být kompletní upír, nejspíš by mu touhou ztmavly i oči. Teď byl rád, že něco podobného není možné. Vlastně za to děkoval pokaždé, když byl s Bellou, jelikož její krev voněla velmi lahodně. A když teď Bella vykonávala všechnu tu osobní hygienu pravidelněji, mohl se tou vůní kochat.

Jen co všechna šlehačka z Edwardových rtů zmizla, Bella se stáhla zpět na svou židličku. To však Edward nehodlal tolerovat, a tak rychlých pohybem namočil ve šlehačce prst a obtiskl ho Belle na nos.

„Edwarde!“ vyjekla, jak ji šlehačka zastudila a chtěla si ji setřít. Než to ale stačila udělat, Edward prudkým pohybem odsunul stolek, který je dělil a naklonil se nad Bellu. Měl v plánu tu šlehačku ze špičky jejího nosu slíbnout. Bella se však začala odtahovat, protože nechtěla lidem v kavárně dělat divadlo. Stačilo, že se na ně dívali už jenom kvůli tomu, jak zavrzal stolek, když ho Edward tak nevybíravě odsunul. Odtahovala se dokonce tak vehementně, až stolička, na které seděla, zůstala stát pouze na zadních nohách a než se tedy Bella nadála, cítila, jak i ty nohy povolily.

„Á-.“ Nestihla ani pořádně vykřiknout, když se Edwardovy ruce vymrštily a stoličce v jejím pádu zabránily.

Bella zůstala na Edwarda hledět s lehkým šokem. Cítila, jak jí buší srdce a během sekundy si uvědomila, že to není strachem, ale tím, jak blízko jí Edward je. Hleděla do jeho dokonale zelených očí a sotva dýchala. Jeho nazrzlé vlasy jí div nelechtaly na tváři.

Najednou se však odtáhl a sedl si zpět na své místo.

„To je důvod, proč z tebe nemůžu ani na vteřinu spustit oči,“ povzdechl si Edward a vrátil stolek na původní místo.

„Jsem tak hezká?“ zeptala se Bella s úsměvem a ubrouskem si už stírala šlehačku, kterou Edward nechal být.

„Cože?“ podivil se Edward zmaten její otázkou.

„Neříkal jsi právě, že ze mě nemůžeš spustit oči ani na vteřinu?“ dobírala si ho Bella a Edward se začal na ni taky usmívat. Tohle se mu líbilo. Bella byla skvělá. On sám měl ještě na paměti to, jaký problém jí dělalo stoupnout si před zrcadlo a říct, že je krásná a teď si ho ještě dobírala.

„Nevadí ti říkat takové věci?“ zajímal se.

„Nevadí,“ namítla Bella bez zaváhání, a to Edwardovi rozšířil úsměv. Potom si však povzdechla a Edward beze slova jenom nadzvedl jedno obočí v němé otázce. „Dneska jsem se v Galerii vůbec nezastavila. Pracovala jsem tak moc, že jsem se nestihla ani najíst. Umírám hlady,“ vysvětlila mu.

„Měla jsi mi to říct už předtím. Mohli jsme jít na večeři místo toho kafe,“ podotkl a už z peněženky vyndával několik dolarů, které by měly pokrýt jejich objednávku. Bella ho přitom sledovala a vypadala zmateně, hlavně v okamžiku, kdy se Edward zvedl. „Pojďme,“ zavelel a nastavil ruku, aby do ní Bella mohla vložit svou.

„Najíst se?“ zajímala se Bella, a když Edward přikývl, spokojeně se usmála. A Edward jí úsměv oplatil, protože viděl, jak se jeho přítelkyni rozzářily oči, jenom když se o jídle zmínil. Tohle ho nikdy neomrzí.

 

Při večeři však Bella nadhodila téma, o kterém se Edwardovi moc mluvit nechtělo. Chápal, proč se Bella snaží mluvit o Elizabeth a nějak je usmířit, ale nechtěl to právě teď řešit.

„Kromě tvého domu nemám kam jít,“ namítl a vybavil si nepohodlnou pohovku v kanceláři. Bella se opět snažila, aby šel za Elizabeth, protože podle ní už nebyl víc jak dva dny doma. Kdyby jenom Bella tušila, že to bylo daleko víc, asi by se divila.

„Nebuď tvrdohlavý a zajdi za Elizabeth,“ trvala si na svém Bella.

„Dovol, abych tě informoval o tom, že pokud jsem nespal u tebe doma, přespával jsem v kanceláři. Je tedy v pořádku, když spím skrčený na pohovce v kanceláři? Potom, co jsem to pár nocí zkoušel, si opravdu nemyslím, že bych to mohl zvládnout.“

„Opravdu nepůjdeš domů?“ zajímala se Bella a zkoumavě si Edwarda prohlížela. Nezdálo se jí, že by lhal. A kvůli tomu ji bodlo u srdce z představy, že Edward skutečně spával na té nepohodlné sedačce, kterou při návštěvách jeho kanceláře, viděla.

„Řekl jsem ti. Kromě tvého domu nemám kam jít,“ odvětil a dál se věnoval svému jídlu. Nakonec mu to ale nedalo a musel se Belly zeptat: „Je to proto, že mi nevěříš? Jsem si jistý, že můžu spát jenom držíc tvoji ruku, dokud nebudeš přesvědčená.“

„Jenom mě zajímá, proč tohle musíš dělat. To je všechno,“ namítla Bella a vložila si do úst další sousto, které důkladně žvýkala. Za celý den neměla čas a teď měla tak neskutečný hlad, že myslela, že vyjí celou restauraci.

„Protože chci být s tebou.“

Bellu jeho odpověď rozechvěla. Stačilo tak málo, aby se cítila neskutečně šťastná a aby její srdce doslova plesalo. „Děkuji,“ zamumlala a Edward opět nadzvedl jedno obočí v němé otázce. „Neříkal jsi mi, že v době, kdy se cítím vděčně, měla bych prostě jen říct – děkuji?“

 

*) příběh o Pastýři a vlkovi – https://www.epochtimes.cz/2016072023313/Cinska-rceni-Pozvat-si-vlka-do-domu-%E5%BC%95%E7%8B%BC%E5%85%A5%E5%AE%A4.html

Diskusní téma: 13. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek