Uvažovala jsem, co bych mu na jeho otázku měla odpovědět. Nelíbilo se mi, že jsem v nemocnici a ani fakt, že se ke mě vanilkoví dostali takhle blízko, aniž bych se jim mohla nějak bránit. Aktuální stav mé indispozice se mi nezamlouval.
„Malá nehoda,“ odvětila jsem nenuceně.
„Malá nehoda?“ podivil se a vypadalo to, že mi moc nevěří. Přece jenom jsem měla bok poraněný od vlkodlaka a to není jenom tak.
„Prostě jsem měla včera smůlu, co víc chceš, abych ti řekla?“ Začínala jsem na něj být nepříjemná, ale nemohla jsem si pomoct. Chtěl toho vědět vážně hodně. Teď jsem byla ráda, že jsem všechny své zbraně nechala u Mooreových - netušila jsem, jak bych to tady vysvětlovala. Bylo dost, že jsem byla takhle nezvykle zraněná a ještě abych sebou měla dýku a sadu vrhacích nožů? To už bych se nevylhala nikdy.
„Carlisle potřebuje do přijímacích papírů vyplnit příčinu poranění, takže by bylo fajn, kdybys řekla, co ti to zranění způsobilo.“ Edward si mě důkladně prohlížel a já si byla jistá, že svými dokonalými smysly zkoumá, jak moc mu lžu a já nevím, co všechno kolem mě dále analyzoval.
„Tvůj táta si nemusí dělat starosti. O všechno se postará můj ošetřující,“ odvětila jsem.
„Carlisle je tvůj ošetřující,“ namítl okamžitě.
„Jenom proto, že jsem neměla na výběr. Ale jak jste si určitě všimli, ošetření se mi dostalo už předtím a rozhodně to nebylo nějak odbyté, takže vám musí být jasné, že mám jiného doktora.“
„Můžeš s tím konečně přestat!“ bouchl a já na něj překvapeně zírala. „Všichni se ti tady snaží pomoct a ty se tváříš, jako by ti to bylo úplně jedno.“
„Jedno mi to není. To víš, že bych byla raději naprosto fit, než abych musela ležet v posteli, protože na podobné blbosti já prostě nemám čas.“ Napodobila jsem jeho tón.
„Hodláš tedy riskovat vlastní život? Protože jinak si nejsem schopen vysvětlit, proč ses ve svém zdravotním stavu toulala po městě,“ prohodil a dál mě důkladně zkoumal. Určitě mu neunikl jediný tlukot mého srdce ani sebenepatrnější pohyb nebo jednom nádech. Zřejmě jsem byla první skutečný lovec, na kterého narazil a prostě mnou byl fascinován. Vanilkoví neměli žádné přirozené nepřátele - pokud nepočítám měniče, kterých už moc nebylo - a tak si mohli dovolit být zvědaví.
„Jsem prostě blbá. Tos´ chtěl říct?“ zajímala jsem se a Edward okamžitě zavrtěl hlavou.
„Nic takového jsem říct nechtěl. Zřejmě jsi měla nějaký vážný důvod, proč jsi nezůstala ležet v posteli, jak ti tvůj ošetřující lékař jistě nařídil. Takže… Pokud máš nějaký problém… Hmm, klidně se mi můžeš svěřit a já ti pomůžu,“ navrhl a já na něj zůstala nevěřícně zírat. Něco podobného jsem od něj nečekala. Že by je ten nesmrtelný život až tak nudil, že se rozhodli montovat do životů obyčejných lidí?
„S mými problémy mi pomoct nemůžeš,“ námitka jsem.
„Jen aby ses nemýlila. S rodinou bychom se o tebe mohli postarat." Edward stále trval na tom, že mi pomůže a já… Najednou mě napadlo, jestli by mi byl schopen pomoct s hledáním toho podivného upíra. Jeho dokonalé smysly by byly jistě přínosem, ale asi bych mu jenom těžko vysvětlovala, že hledám někoho, koho nedokážu ani popsat natož, že smrdí po rozkladu.
Nemělo to žádný smysl.
„Nejde to," odmítla jsem jeho nabídku.
„Ještě si to rozmysli. Moje nabídka platí. A kdybys nakonec souhlasila, tady máš mé číslo," odvětil a podal mi kartičku s telefonním číslem a jeho jménem.
„Nemyslím si, že to někdy využijí," odvětila jsem a položila jsem kartičku na noční stolek.
„Je mi jasné, že se o sebe dokážeš postarat, ale mysli na to, že jsi zraněná a nějakou dobu bude trvat, než budeš schopná zase normálně fungovat," nabádal mě a já přikývla. Chvíli to bude trvat, ale ne tak dlouho jak si myslel. Lovci měli zrychlený nejen metabolismus ale i uzdravování. Jasně - docela jsem riskovala tím, jak jsem se chtěla dostat z Dominicova dosahu, ale co už. Jsem prostě paličatá. V tomhle jsem byla po Charliem. Paličatost byla rodovým dědictvím Swanů.
Chtěla jsem mu na to něco odpovědět, ale pokojem se v tu chvíli rozezněl můj telefon. Střelila jsem na něj pohledem a všimla si, že volá Otrava u NY.
„Nemluvil jsi s Teddem?“ zeptala jsem se, jen co jsem hovor přijala.
„Mluvil, ale nic jsem se nedozvěděl, protože jsi mu nic vlastně neřekla. Co sis sakra myslela, že jsi jenom tak bez jediného slova odešla z domu!?“ Dominic byl vážně naštvaný.
„Můžeš toho laskavě nechat? Zrovna tobě se nemusím s ničím svěřovat,“ zarazila jsem jeho výčitky.
„V tom se pleteš. Jsme parťáci a já jsem byl ten, kdo tě včera zachránil. Nemyslím si, že by se Charl-.“
„Dost!“ skočila jsem mu do řeči. „Uvědomuji si, že včerejšek mohl dopadnout hůř, ale nehodlám se o tom s tebou bavit po telefonu, je to jasné? Pokud něco, promluvíme si o tom osobně. Teď mi ale dej svátek a opovaž se mi vyhrožovat otcem nebo kýmkoliv dalším.“ Měla jsem na něj vztek a nechtěla jsem se o včerejšku bavit před Edwardem.
„Řekni mi, kde jsi, ať za tebou můžu dojet,“ požádal mě už klidnějším tónem.
„Ne. Mám od doktora nařízený klid a s tebou bych se jenom dohadovala - což mi moc klidně nezní,“ namítla jsem okamžitě.
„Isabello,“ zavrčel do telefonu výhružně a já jsem jenom odolávala tomu, podívat se na Edwarda abych se přesvědčila, že si toho oslovení všiml. Nemohlo mu ujít, že Dominic použil jiné jméno, než jakým jsem se prokazovala na veřejnosti.
„Uklidni se. Jsem někde, kde se mi nic nestane, takže nemusíš vyšilovat. Až budu v pohodě, dám ti vědět,“ ujistila jsem ho a hovor ukončila.
Odložila jsem telefon zpět na noční stolek a podívala se na Edwarda. Ten si mě teď prohlížel úplně jiným pohledem, než tomu bylo doteď. Zřejmě odhadoval, co všechno je se mnou jinak. Co je pravda a v čem jsem mu lhala. Nahlas se však nemohl zeptat. Žádný normální člověk by neslyšel, jak mě Dominic oslovil a pokud chtěl Edward zachovat své zdání lidství, musel to oslovení ignorovat, ať už se mu to líbilo nebo ne.
„Vypadá to, že si o tebe dělá spousta lidí starosti,“ poznamenal místo toho.
„Zase tolik jich není,“ namítla jsem.
„Ať už jsi mluvila s kýmkoliv, nevypadala jsi z těch rozhovorů nadšená. A docela mě udivuje, že jsi nikomu neřekla, kde se nacházíš. Copak je to takové tajemstvím, že jsi v nemocnici? Pokud o tebe mají takovou starost, jak si myslím, že mají, určitě se po tobě budou ptát ve všech nemocnicích v Seattlu, dokud tě nenajdou,“ upozornil mě a já s ním musela souhlasit.
„To je dost pravděpodobné, ale teď to nehodlám řešit. Všichni, kdo museli vědět, že jsem v pohodě, to vědí a to stačí,“ odvětila jsem a pokrčila při tom rameny.
„Vůbec tě nechápu, Anno,“ povzdechl si a vstal ze židle, na které celou dobu seděl.
„Zase tak komplikovaný člověk nejsem. Jenom si dost pečlivě vybírám lidi, kterým věřit,“ namítla jsem.
„Máš problémy s důvěrou… Na jednu stranu to chápu, ale když ti někdo nabízí pomoc…“
„Vážím si toho,“ skočila jsem mu do řeči, „ale vážně mi nijak nemůžeš pomoct. Všechno, co se teď děje, si musím vyřešit sama,“ dodala jsem.
„Divila by ses, čeho jsem schopný,“ poznamenal. „Teď tě ale nechám odpočívat. Jak jsi trefně poukázala, máš nařízený klid a měla by ses prospat a nabrat sílu. Kdybys cokoliv potřebovala, číslo na mě máš.“
Edward se rozloučil a odešel z mého pokoje. Já se opřela do polštáře a chvíli pozorovala bíle natřený nemocniční strop, než jsem zavřela oči a pokusila se usnout. Bylo už pozdě večer a Edward zřejmě využíval toho, že je syn doktora a proto se na něj zřejmě nevztahovaly všechny nemocniční předpisy - hlavně ty o návštěvních hodinách.
Ráno mě probudila skupinka doktorů, kteří byli na vizitě. Byl mezi nimi i Carlisle a zvědavě si mě prohlížel. Obeznámil své kolegy s tím, za jakých okolností jsem byla přijata do nemocnice, a následně mě požádal, abych si vyhrnula košili, aby mi tak mohl překontrolovat bok.
Když vše shledal v pořádku, požádal sestru, aby mi ránu znovu přelepila novou sterilní náplastí a pokračoval s kolegy do dalšího pokoje.
Vypadalo to na vcelku nudný den. Nedokázala jsem si představit, že bych ho měla celý proležet a nic nedělat. Kvůli tomu jsem nesnášela nemocnice a ještě víc všechna ta zranění, které mě do nich přiváděly.
Kolem deváté jsem toho měla plné zuby, když se ozvalo zaklepání na dveře a já až moc dychtivě zvolala: „Dále!“
Mezi dveřmi se však objevil Edward. Na tváři měl mírný úsměv, jako by ho snad pobavila ta nedočkavost, s jakou jsem reagovala na jeho zaklepání. S předstíraně zklamaným výrazem jsem se uvolněně svezla do polštářů. Nemohla jsem mu udělat takovou radost a skutečně jásat nad jeho příchodem. Samozřejmě tu bylo spoustu jiných lidí, které bych na jeho místě viděla raději, ale takhle… V současné situaci jsem byla vděčná za jakékoliv rozptýlení, i když to znamenalo, že strávím nějaký ten čas s nesmrtelným, kterému bych se měla raději vyhýbat. Dokonce mě napadlo, že bych na něj měla být trochu milejší, když už se odhodlal za mnou zase přijít, přestože jsem se včera chovala opravdu blbě.
„Ahoj,“ pronesl a jeho úsměv se o trochu rozšířil. Sledovala jsem, jak má jeden koutek nepatrně výš než ten druhý a musela jsem uznat, že ten asymetrický úsměv mu docela sluší. „Můžu dál?“ zeptal se a postával stále u dveří, jako by skutečně odešel, kdybych mu to řekla.
„Jo, můžeš,“ zabručela jsem a Edward tedy vešel. Sledovala jsem každý jeho krok a analyzovala, co jenom se dalo. Obvykle jsem neměla příležitost vanilkové nějak studovat. Ti se většinou objevili a během pár sekund byli zase pryč. Takže nic vhodného ke studiu. Jenže tenhle patřil k těm ochočeným – nebo jak bych to měla nazvat.
Jeho krok byl lehký, ale pomalý tak, jak by se dalo očekávat u lidí. Musel se zřejmě hodně krotit a potlačovat svou přirozenost už jenom v tomhle obyčejném pokusu o lidskost. A to nemluvím o tom, že musel mluvit dost hlasitě, musel mrkat, dýchat, ošívat se… Nic z toho nebylo pro jeho kamennou podstatu přirozené.
Stále jsem nedokázala pochopit, proč se té své přirozenosti tak vyhýbá. To se ve své věčnosti opravdu tak nudí, že si musí hrát na člověka? A co potom ten jeho otec, co si hraje dokonce na doktora? Všechno to bylo pěkně na hlavu.
„Říkal jsem si, vzhledem k tomu, jak nemáš ráda nemocnice-.“
„Kdy jsi přišel na to, že nemám ráda nemocnice?“ skočila jsem mu do řeči a Edward se znovu usmál a došel až k posteli, kam si hned přistavil židličku, na kterou si sedl.
„Jednoduchá dedukce. Každopádně – říkal jsem si, že se tu budeš asi pěkně nudit, tak jsem ti donesl něco na ukrácení volné chvíle. Bohužel neznám tvůj vkus, takže jsem vzal od všeho něco,“ informoval mě a z tašky, kterou měl přes rameno, vytáhl několik knížek.
Trochu otráveně jsem protočila oči a Edwardovi to zřejmě neušlo.
„Přestřelil jsem?“ zeptal se a já přikývla. Začínala jsem si však dělat trochu konkrétnější obrázek o tomhle upírovi. Až na ty rozcuchané vlasy vypadal jako vzorňák. S dokonalou pamětí ho museli ve škole všichni zbožňovat, když mi tedy tvrdil, že je v maturitním ročníku. A ty knížky – uff. Nebyla jsem do nich kdoví jaký blázen. Samozřejmě jsem jich za svůj život pár přečetla, ale rozhodně to nebyly žádné kvanta. Svůj volný čas jsem dokázala zužitkovat mnohem lépe. A na rozdíl od něj jsem ke svému životu ještě pořád potřebovala spánek.
„Nevadí, odpoledne můžu donést něco jiného,“ pokrčil rameny a začal knížky balit.
„Počkej. Chci se aspoň mrknout, cos to donesl. Třeba mě tam nakonec něco zaujme,“ zabrzdila jsem ho, když jsem si představila pár dalších nudných hodin upoutána na lůžku. Už jenom z té představy jsem měla kopřivku.
Většinu knih z těch, co donesl, jsem neznala. Až na tu klasiku v podobě Zločinu a trestu od Dostojevského.
„To opravdu čteš?“ zajímala jsem se. Nedokázala jsem si představit, že bych tu bichli přelouskala. Matně jsem si ze školy vybavovala o čem to je a jenom to filozofování nad tím, jestli mají někteří lidé právo zabíjet, se mi nezamlouvalo.
„Není to špatné čtení,“ namítl, ale pohledem uhnul. Zřejmě se styděl za výběr knih. Já však Zločin a trest odložila bokem. Nepředpokládala jsem, že by se mi ta knížka mohla kdy líbit, ale hodlala jsem tomu dát trochu šanci. Možná tak nakouknu do nitra tohohle upíra. S něčím v té knize přece musí souhlasit.
„Tak, co tu máme dál,“ zamumlala jsem si pro sebe a dál procházela hromádku přinesených knih, když v tom mě napadlo, že je pořád docela brzo a navíc středa. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Edwarda, který mě upřeně pozoroval. „Nemáš být náhodou ve škole?“ zeptala jsem se najednou.
„Dneska ne,“ zavrtěl hlavou a já se na něj zamračila. Lajdáctví jsem nepodporovala a bylo fuk, že to byl zřejmě nejlepší student, jakého na škole měli.
Edwarda musel můj výraz pobavit, protože se rozesmál.
„Měli jsme s rodinou vyrazit na menší výlet, ale Carlislea povolali do práce, takže se to zrušilo,“ dal se do vysvětlování, ale mě to bylo vlastně fuk. Pohlédla jsem k oknu, kde bylo nezvykle jasno. Znala jsem hlavní důvod jeho nepřítomnosti ve škole. V tuhle chvíli mě tedy spíš udivoval fakt, že byl v nemocnici. Pokud se měl skrývat před sluncem a odhalením, nebyl tenhle jeho výlet zrovna ideálním řešením.
„A jelikož jsi byl už omluvený ze školy, řekl sis, že toho využiješ a navštívíš tu protivnou holku v nemocnici, co?“ začala jsem si ho dobírat. „Já osobně bych se ale navštívit nešla,“ podotkla jsem v závěru.
„Neřekl bych, že jsi protivná. Prostě jsi včera neměla svůj den a… Překvapivě mi s tebou bylo fajn, i když ses chtěla pořád jenom dohadovat,“ přiznal a já nestačila zírat. To jejich údajné vegetariánství jím nejspíš lezlo na mozek. Když totiž takhle mluvil, měla jsem dojem, jako by se mě snažil sbalit. Ale copak se může nějaký upír zamilovat do člověka a ještě dokonce uvažovat nad nějakým vztahem? Tedy za předpokladu, že by ho okamžitě neproměnil. Nedokázala jsem si totiž ani v nejmenším představit obyčejného člověka s tlukoucím srdcem a upíra, který by ho chtěl líbat anebo se s ním vodit za ruce. Vždyť to pro toho nesmrtelného muselo být hotové utrpení.
„Nenech se vyvést z míry,“ zašermovala jsem mu před obličejem ukazovákem a Edward se začal smát.
„Nikdy jsem nepoznal holku, jako jsi ty, Anno,“ prohlásil a já s ním musela souhlasit. Potkat někoho, jako jsem já, bylo opravdu složité. Patřila jsem mezi unikáty, ale to on nemohl ani tušit.
„Čím jsem tak zvláštní?“ zeptala jsem se bezelstně a prohrabovala se dalšími knihami, mezi nimiž jsem objevila i Harryho Pottera, Píseň ledu – bůhví o čem to mohlo být – a potom něco, co mě zaujalo už samotným názvem. Od ostatních knih se to lišilo i obalem, jelikož se jednalo o obyčejný paperback. Vampýrská akademie. Zvědavě jsem knížku obrátila v ruce a zkoumala její přebal.
„Tuhle mi tam přihodil brácha, prý je to docela vtipné,“ prohodil, když si všiml, jakou knihu si prohlížím. Přečetla jsem si anotaci a musela se začít smát. Prý škola pro vampýry... A knížku mi sem přinese skutečný upír. Ten fakt prostě nešlo jenom tak přejít.
„Mů-můžeš brat-bratrovi vyřídit, že takhle j-jsem se už dlouho nenasmála,“ prohodila jsem, když se mi po dlouhých minutách podařilo dostat smích pod kontrolu. Velkou zásluhu na tom měla i bolest v břiše, které protestovalo vůči tak velké námaze.
„Vysvětlíš mi, co tě tak rozesmálo?“ zajímal se naprosto zmatený.
„Asi bys to pochopil, ale nejsem si jistá, jestli ti to můžu říct… Ber to tedy jako můj soukromý vtip,“ odmítla jsem mu sdělit důvod mého smíchu. Byla jsem si však víc než jistá, že bych ho rovněž rozesmála. „Tuhle si tu nechám,“ prohlásila jsem a položila si knihu na stolek hned na Zločin a trest.
„Jak myslíš,“ přitakal a ostatní knihy vrátil zpět do tašky. „Jak se ti vlastně dneska daří? Vypadáš daleko lépe, než včera odpoledne,“ poznamenal.
„Neříkej, že ses nebyl zeptat svého táty ještě předtím, než jsi zamířil za mnou,“ nadhodila jsem a Edward sklopil zrak. Měla jsem ho přečteného. „Tak vidíš. Pomalu se uzdravuju. A dokonce jsem se po dlouhé době skutečně od srdce zasmála. Neříká se náhodou, že smích je nejlepší lék? Bohužel mám ale přeležený zadek, nejsem zvyklá takhle polehávat,“ přiznala jsem okamžitě.
„S tím by se možná dalo něco udělat,“ nadhodil a já čekala, co dodá. Místo toho však odešel z pokoje. Zmateně jsem hleděla na zavřené dveře. Co asi vymyslel?
Čekala jsem, kdy se vrátí a minuty postupně plynuly. Byl pryč možná pět minut, když se dveře znovu otevřely.
„Kam jsi tak najednou zmizel?“ zajímala jsem se.
„Byl jsem si pro svolení k tvému novému ošetřujícímu lékaři, abych tě mohl vytáhnout z postele na malou procházku,“ informoval mě a podle mě musel v mém obličeji spatřit do nadšení, které jsem nedokázala skrýt ani, kdybych se o to snažila.
Bez zaváhání jsem odhodila deku bokem a už-už jsem se chystala slézt s postele.
„Počkej, prosím tě. Včera ti kvůli přemíře pohybu popraskaly stehy, nechci, aby se něco podobného opakovalo, takže budeš muset přijmout mou pomoc. Pokud totiž odmítneš, nikam nejdeme,“ dodal varovně a já trochu zpomalila – v překladu – neseskočila jsem z postele tak, jak jsem měla v úmyslu, ale spustila jsem pouze nohy a čekala, až mi gentlemansky pomůže.
Edwarda moje chování muselo mimořádně bavit, protože jsem zaznamenala, jak přemáhá ten smích, který mi prozařoval tvář.
„Nesměj se. Pro člověka tak aktivního jako jsem já, je tohle ležení jako za trest,“ mírnila jsem ho, když mi pomohl nazout papuče. Hned na to mi přes ramena přehodil jeden erární župan, který jsem si oblékla a zavázala kolem pasu. „Můžeme vyrazit?“ zajímala jsem se a Edward si mě zkoumavě prohlédl.
„Řekl bych, že ano,“ přitakal a já si s jeho pomocí stoupla. Cítila jsem jeho pevnou ruku kolem mého pasu, jak mě přidržuje a zároveň tak trochu nadnáší, abych se příliš nezatěžovala chůzí. Bylo to zvláštní, co se mnou zvládla udělat touha po pohybu. Dokonce jsem snesla dotek vanilkového. Svěřila jsem se do jeho rukou – a to doslova – a nijak jsem u toho neprotestovala. Bylo to dobrovolné… A jenom při té myšlence jsem děkovala všem svatým, co při mně ještě stáli, že jsem nikomu, tedy Teddovi a Dominicovi, neřekla, v jaké nemocnici se nacházím. Kdyby se sem totiž přivalili v tuhle chvíli a viděli mě, jak kráčím po chodbě zavěšená do vanilkového, no zřejmě by to nedopadlo zrovna nejlépe.
Takhle jsem si ale mohla užít faktu, že jsem ulevila svému přeleženému zadku.
