Tajný deník paní Isabelly (2. část) by Peťa

„Buďte opatrní,“ pošeptal jsem Sanovi a tomu vojákovi, co nás následoval.

Kradli jsme se po kolenou vysokou trávou, která nám šustila pod nohama, a opatrně nesli lucerny. Ostražitě jsme se rozhlíželi, zda odněkud nehrozí nebezpečí. Vítr ustal a les utichl. Bylo slyšet jen bublání potoka. Kdesi zavyl pes nebo vlk. Když jsme se přiblížili k domu, odhalily lucerny staré prkenné stěny, doškovou střechu, okna s laťkovým mřížovým a dveře s rámem obrostlým popínavými rostlinami.

Chatrč nebyla moc velká, a tak jsem vojáka poslal z druhé strany. Se Sanem jsme stáli na prahu a čekali, jestli nás voják nebude přece jenom nějak varovat, ale nestalo se tak. Nakonec jsme vstoupili dovnitř a lucernou si posvítili do tmavého prostoru. Ukázala se úzká prázdná předsíň. Vešli jsme dál a prkenná podlaha pod našimi kroky vrzala. Lucerny kreslily na papírem vyplněných stěnách stíny.

Dům byl tichý a zdálo se, že v něm nikdo není, když se najednou ozvalo další zavrzání podlahy a my se Sanem přitom stáli na místě. Zpozorněl jsem. Dlaněmi jsem sevřel jílce mečů a Sano mě napodobil. Voják posvítil lucernou do kuchyně s policemi plnými kuchyňského nádobí a s omítnutým krbem.

Nikdo tam nebyl, snad jenom nějaká škodlivá havěť hledající potravu. Trochu jsme se uklidnili a blížili se ke dveřím do protějšího pokoje. Všechny mé instinkty bily na poplach.

V pokoji stála ve výklenku váza se suchými květy. Na stole byla klícka na cvrčky, nádoba na saké a skládající vějíř - pozůstatky léta. Na lakované skřínce leželo několik listů papírů. Vše se zdálo naprosto v pořádku. Už jsme chtěli z pokoje odejít, když jsem zaznamenal nepatrný pohyb v nejtmavším koutu. Vytáhl jsem z pochvy jeden meč a pomalým krokem se blížil k místu.

Jaké to pro mě ale bylo překvapení, když jsem tam našel krčící se paní Isabellu. Vybídl jsem Sana, aby mi na ni posvítil. Choulila se v rohu, jednu polovinu tváře měla trochu napuchlou a i pod vrstvou líčidel se skvěla modřina.

„Sósakan-sama,“ zašeptala v posvátné úctě, když mě poznala. „Musíte pryč, vy i vaši muži,“ vyhrkla rychle. „Dřív, než se oni vrátí,“ dodala už zase šeptem.

„Přišel jsem tě odtud odvést,“ namítl jsem a zastrčil meč do pochvy, abych jí mohl nabídnout ruku. Isabella ji přijala a pomalu si stoupla. „Bez tebe odtud neodejdu,“ trval jsem si na svém.

„Prosím, nedělejte to ještě horší, oni vás zabijí, jestli vás tu najdou,“ škemrala tichým hláskem, který prozrazoval bezmoc. Měla ze svých věznitelů strach, ale - kolik jich asi mohlo být? „Jsou sice dva, ale nemáte proti nim žádnou šanci, nechci, aby se někomu kvůli mně něco stalo,“ zamumlala, jako by si jasně v mé tváři přečetla tu nezodpovězenou otázku.

„Uklidni se, zatím tady nejsou, tak my můžeme v klidu odejít, ano?“ uklidňoval jsem ji a nakonec si ji přitáhl do náruče, abych zmírnil třes, který zmítal jejím tělem.

„Já odtud nesmím odejít, a pokud vy beze mě neodejdete, rozkažte odejít alespoň svým mužům,“ šeptala mi do ucha. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že bych tu zůstal na dva věznitele sám, ale musel jsem nějak Isabellu uklidnit, a pokud tohle pomůže, bude to dobré.

„Dobře tedy,“ souhlasil jsem, „Sano, vraťte se i s vojákem ke koním,“ rozkázal jsem a Sano se na mě zmateně podíval. Nechápal ten zvláštní rozkaz. „Vraťte se k nim, pokud se do hodiny neobjevíme, vraťte se do města a s posilami se sem vraťte,“ vybídl jsem ho a až poté Sano uposlechl můj rozkaz.

Stáli jsme v tom pokoji sami a já se snažil přesvědčit Isabellu, aby se mnou odešla, ale ona si trvala na svém, že tu musí zůstat i přesto, že tu její věznitelé nebyli. Měli jsme šanci odejít, aniž by nás mohli chytit, ale Isabella se jich příliš bála.

„Vidím, že máme návštěvu, Kameko,“ ozval se najednou ze dveří mužský hlas. Rychle jsem se k němu otočil a prohlížel si muže, jehož mi popsala Čidori. Jeho popis přesně odpovídal. Dokonce i ten silný přízvuk. „Snad si s tím mužem nechtěla odejít, drahá Isabello?“ zajímal se cizinec.

„Nechtěla,“ zamumlala a poté se obrátila ke mně. „Já už ale nechci takhle žít,“ postěžovala si Bella a ohlédla se na Keamon-sana.

„Vždyť tak nemusíš žít. Jakmile odtud odejdeme, udělám to, co jsem měl udělat už před dvěma lety. Vykoupím tě z Jošiwary a poté se po nějaké chvíli vezmeme. Staneš se mou ženou, budeš ženou šógunova sósakana-samy,“ přemlouval jsem ji.

„Ale stále se na mě budou všichni dívat skrz prsty. Pro všechny budou jenom tou kurvou, co sis vzal,“ namítla a já se zděsil nad slovy, jakými se nazvala.

„Pro nikoho nebudeš jenom kurvou! Budeš mou manželkou,“ rozčílil jsem se.

„Promiňte, že vám skáču do rozhovoru, ale-“ Ostře jsem se na něj ohlédl, a ať už chtěl tenhle podivín, který stál za únosem Isabelly, říct, co chtěl, zmlkl.

„Mlčte, teď mluvím s Isabellou. Stačí, že jste toho napáchal už tak dost, teď nás nechte si v klidu promluvit,“ požádal jsem ho s potlačovanou zuřivostí a poté se znovu obrátil k Isabelle. „Copak ty se nechceš vrátit ke své rodině? Co ti nabízí tenhle člověk, že se se mnou nechceš vrátit zpět do Eda a žít spokojený život? Je ti láska, kterou ti nabízím, málo?“ zajímal jsem se a Isabelle začaly po tvářích stékat slz, které za sebou nechávaly stopy v rýžovém pudru.

Hnědýma, nešťastnýma očima se na mě dívala a já čekal na její odpověď. Ta však nepřicházela, dál tiše vzlykala.

„Chceš vědět, co jí nabízím já? To, po čem všichni touží - po věčné kráse, moci, nesmrtelnosti… Myslíš si, že Isabella by nic z toho nechtěla? Co je proti tomu tvoje láska?“ vložil se do toho opět pohrdavě Keamon. Střídavě jsem hleděl z těch smutných studánek do prazvláštních očí toho člověka. Byl zvláštní, vyvolával ve mně zvláštní neklid, který jsem nezakusil ani tehdy, když jsme se s mými muži postavili obávaným Moriům - zločineckému klanu. „Navíc bych měl asi dodat, že odtud stejně s tebou nemůže odejít - tedy, leda by sis odvezl její mrtvolu,“ dodal chladně.

„Co tím chcete říct? Že ji teď zabijete, pokud se pokusí odejít? To se vám ale nepodaří. Zabráním vám v tom,“ odporoval jsem mu a na tváři Keamon-sana se objevil úšklebek.

„Malý samuraj se mi snaží vnutit svou vůli,“ rozesmál se nakonec úplně a jeho smích do místnosti přivedl i nějakou ženu, kterou jsem doposud neviděl. Byla to drobná dívka možná kolem dvaceti let, vlasy měla svázané do drdolu a na sobě jedno z černých kimon se zlatým potiskem nějakého zvláštního erbu, který mi nic neříkal. Měla bledou tvář, ale byl jsem si jistý, že na sobě neměla žádný pudr.

„Děje se něco?“ otázala se toho muže.

„Neboj se, Kameko-san, nic závažného. Tento mladík si zřejmě neuvědomuje, jak blízko je smrti, dokonce bych mohl říct, že zavítal do jejího domu,“ odpověděl jí potěšeně a já v jeho slovech nenacházel žádný smysl.

„Hodláte mě tedy zabít stejně jako Isabellu, pokud odejdeme?“ ujišťoval jsem se a rukou automaticky sevřel rukojeť meče. Byl jsem připraven na boj, pokud mám zemřít, pak tedy jako samuraj.

„Byla by to škoda, ale museli bychom to udělat. A Isabella-san si je toho jistě vědoma.“

Ohlédl jsem se opět po Isabelle a její zjevný strach z nepřítele ve mně opět vyvolával pocit chránit ženu, která se ocitla v nebezpečí. Bylo třeba zakročit, aby tohle všechno konečně skončilo.

„Pak tedy dobrá. Vyzývám vás na souboj, pokud vyhraju, budeme moct s Isabellou svobodně odejít. Pokud však ne - děj se vůle boží,“ vyzval jsem ho rozhodně a tasil oba své meče.

„Né!“ vykřikla Isabella a vrhla se mi do náruče. Keamon-san se jenom spokojeně usmíval a vůbec se nenamáhal sehnat si nějakou zbraň. Byl natolik sebejistý, že mě porazí i beze zbraně, až mi to připadalo neskutečné. „Prosím, nedělej to. On tě zabije,“ šeptala ke mně Isabella.

„Neměj obavy, já se o sebe dokážu postarat,“ odpověděl jsem jí a odtáhl ji od sebe, abych se mohl začít bránit. Keamon-san se pouštěl do předem prohrané bitvy.

„Edwarde, nemůžeš vyhrát, on je upír!“ vykřikla nešťastně Isabella a zhroutila se k zemi, kde se poddala pláči. Zastavil jsem se v půli pohybu a nevěřícně hleděl nejdřív na ni a potom na mého protivníka, který se na mě stále jenom usmíval.

„Copak? Snad nejsi překvapený?“ ozval se znovu jeho hlas. Ne, tohle nemůže být pravda.

„Zdá se, že je překvapený,“ upozornila ho Kameko-san. Ano, vskutku jsem byl překvapen. Vždyť… Ne, to nemůže… to není… „Myslím, že k žádnému souboji nyní nemusí dojít, nebo se mýlím?“ usmála se spokojeně ta žena a já stočil pohled i k ní. Pokud je Keamon upír, znamená to tedy, že i ona je upírka?