Prolog (15.- 16.století)

Elizabethin pohled:

Tělem mi probíhaly proudy bolesti. Měla jsem pocit, jako by někdo trhal moje tělo na malé kousky a jenom tak pro zábavu je skládá k sobě a znovu trhá. Netušila jsem, kvůli čemu jsem si tu bolest zasloužila, jsem přece správná křesťanka a tohle přece nemůže být ráj, do kterého jsem měla po smrti přijít.

Zatínala jsem ruce do pěstí, jak přicházely další a další vlny bolesti.  Chtěla jsem otevřít oči a podívat se kolem sebe. Chtěla jsem zjistit, co to všechno znamená. Proč mi mé tělo přijde, jako cizí a přitom jasně vnímám tu nehoráznou bolest.

Ve chvíli, kdy jsem si už myslela, že bolest nemůže být větší, udeřila mě ta síla do srdce a já se v návalu bolesti prohnula v zádech jako luk. Bolest poté pomalu začala ustupovat a já povolila ruce, které jsem doposud měla sevřené v pěsti. Bolest mizela a já pomalu uvolňovala zaťaté svaly, až jsem zůstala nehybně ležet. Nic se nedělo, ale jí stále tiskla víčka pevně k sobě. Přesto jsem cítila nutkání oči otevřít dokořán a rozhlédnout se okolo.

Podlehla jsem tomu nutkání a otevřela oči. Nade mnou se skláněl něčí bledý obličej. Mohl to být anděl, prolétla mi hlavou myšlenka, ale potom jsem si všimla jeho očí v barvě burgundského vína. V úleku jsem se vzepřela na rukou a rychle se od něj odtáhla. Stále jsem ho však sledovala a jeho pohled byl stejně překvapený, jako můj. Hleděla jsem na něj s očima dokořán, a když jsem shledala, že mi nehodlá ublížit, porozhlédla jsem se po místnosti.

Ležela jsem na tvrdé dřevěné lavici a to také byl jediný kus nábytku v této místnosti. Krb byl dlouho vyhaslý a okna byla zabedněna několika kusy dřeva. Podlaha byla stlučená z hrubě osekaných dřevěných kmenů a celá tato místnost se tolik lišila od té malé a útulné chaloupky, kde jsem vyrůstala.

„Jak je to možné?“ zaslechla jsem jeho tichý šepot. Obrátila jsem svůj zrak znovu na toho muže. Oči měl stále otevřené údivem dokořán a prohlížel si mě.

„Co se tady děje?!“ vykřikla jsem rozhořčeně. Můj hlas zněl, ale nějak divně. Nebyl už tak hrubý jako obvykle, teď měl melodický podtón. Čekala jsem jeho odpověď, ale on si mě jenom nadále prohlížel, jako bych spadla z hrušky. Zamávala jsem mu rukou před obličejem a místností se rozlila krásná vůně fialek. Stáhla jsem ruku a přičichla si k ní. Ta vůně vycházela z mé kůže!

„Na to bych sám rád znal odpověď.“ V zamyšlení stáhl obočí k sobě a potom jenom zakroutil hlavou. „Já to nechápu.“ Dodal a ztěžka dosedl na lavici vedle mých pokrčených nohou. Kromě režné haleny jsem na sobě nic neměla, ale i přesto mi hleděl do očí.

Demetriův pohled:

Sto let znám ten poklad, který se jmenuje Elizabeth. Sto let jsem nepocítil, co je to samota. Teď mě dokonce i někdo miloval. Nebyla to sice láska mezi mužem a ženou, ale láska, kterou pociťuje dcera ke svému otci.

Díky její chorobě, kterou trpěla ještě před proměnou, se však nestala upírem. Nechápu, jak je to možné. Proměna u ní proběhla, ale upírem se nastala. Netušil jsem, čím se tedy stala, ale člověkem už nebyla.

Od chvíle, kdy jsme se shodli na tom, že nevíme kdo Elizabeth je, a já ji vysvětlil, kdo jsem já, a jakou roli jsem v jejím dosavadním životě měl, se Elizabeth rozhodla se mnou zůstat a já jí vynahrazoval otce. Učil jsem ji jako malé dítě všechno co jsem sám znal a musím uznat, že byla nejlepší žákyně, jakou jsem kdy měl.

Před přeměnou byla autista a až díky přeměně se stala více člověkem, než jakým byla před proměnou. Vnímala konečně své okolí stejně jako ostatní, tedy asi jako ostatní upíři. Její reakce byly skvělé, takřka dokonalé. Přesto jsem se po tu dobu, co jsem s ní nepřestával zabývat otázkou, proč se neproměnila?

Ještě ten večer, kdy se trochu najedla, musel jsem jí obstarat nějaké to odporně páchnoucí lidské jídlo a také nějaké oblečení jsme začali s první lekcí. A dnes večer je to již osmdesát let, co se trmácíme světem jako nomádi a snažíme se zjistit, kým se Elizabeth stala.

Na první a také pro tu chvíli jedinou stopu jsme narazili až v Novém světě. V právě objevené Americe. Ale když jsme dorazili na místo, zjistili jsme s trpkým zklamáním, že jsme se honili za fata morgánou. Naše cesta však nebyla tak úplně zbytečná. Indiáni žijící ve zdejších pralesích nám převyprávěli své legendy. No, vlastně převyprávěli je hodně nadnesené slovo, jakmile nás zahlédli, rozprchli se do svých chýší a my jenom zaslechli jak svým příbuzným, kteří nás nezahlédli, vypravují, koho právě spatřili. A tehdy, aniž by to sami věděli, nám poskytli stopu, která nás měla zavést k lidem nebo bytostem, které jsou Elizabeth podobné.

Vydali jsme do Ohňové země. Osídlena byla pramálo, a přestože denně svítilo slunce, nemusel jsem se před nikým schovávat. Elizabeth se těšila, až konečně pozná, co je její rasa zač a vesele poskakovala vždy několik kroků přede mnou.

Ostrov Isla Grande nás přivítal jednoho pozdního letního večera. Stáli jsme ještě ve vodě, jak jsme museli z pevniny přeplavat a sledovali tu nádheru. Ani jsem se nedivil, proč souostroví takto pojmenovali. Celý ostrov se nacházel jako by v plamenech. V malých osadách byly zapáleny velké fatry ohně a vyluzovalo to dojem hořícího ostrova.

Elizabeth se chtěla vydat na cestu do středu ostrova hned, ale přestože byla plna nadšení, viděl jsem na ni známky únavy a tak jsem ji přemluvil, aby si do rána odpočinula. Svatyně na nás čekala už dost dlouho a za jednu noc se přece nepropadne do země.

***

Tři týdny už tady bez pohnutí sedím a sleduju ty velké dřevěné, zlatem pobyté dveře, za kterými se skrývá moje dcera. Hned ráno, když se vzbudila, pospíchala a popoháněla mě na každém kroku. Nakonec jsme k chrámu dorazili ještě za svítání. Elizabeth nedočkavě zabušila dřevěným klepadlem na dveře a v napjatém tichu čekala, co se bude dít dál.

Ani díky svému upířímu sluchu jsem nedokázal odhadnou, jestli někdo jde otevřít nebo ne. Nebylo nic slyšet. Jediné, co jsem vnímal, byly zvuky divočiny a moje holčička s rozzářenými očima a nedočkavým výrazem ve tváři. Konečně se dočkala a dveře se s hlasitým zavrzáním pootevřely na malou skulinku, kterou prostrčil hlavu malý klouček.

„Tak konečně jsi dorazila, čekali jsme tě.“ Odpověděl a přátelsky se na ni usmál. Elizabeth mu úsměv nesměle opětovala, ale potom se ty černé dětské oči zvědavé stočily k mé postavě a já v nich spatřil strach. Musel vědět, kdo jsem, ale já jsem nevěděl, proč by se mě měl bát.

Chytil Beth za ruku a doslova ji vtáhl do chrámu. Chtěl jsem ji následovat, ale dveře se s hlasitým zabouchnutím zavřely a já od té doby o své dceři neměl ani jedinou zprávu. První den jsem obešel celý areál chrámu a snažil se zjistit, jestli zde není nějaký jiný vchod, protože jsem o Beth měl starost, ale nikde jsem nic takového nenašel. Dokonce jsem se zkoušel vyšplhat po stěně, protože uvnitř chrámu byla jasná oáza a nebyla ničím nadkrytá, ale ani té stěny jsem se nemohl dotknout. Jako by ji krylo nějaké kouzlo, na které moje upíří schopnosti nestačily.

Po prvním týdnu jsem své pokusy dostat se do chrámu vzdal a jenom jsem seděl na větvi nízkého stromku. Bez jakéhokoliv pohnutí jsem seděl a pozoroval ty dveře. Oči jsem musel mít černé hlady, ale protože zde lidé nikdy nezabrousili, nemusel jsem se bát, že bych někoho napadl.

Z ničeho nic se však hlavní dveře do tohoto podivného sídla otevřely. Byla tam zase ta malá skulinka, jakou se tehdy protáhl ten chlapec. Teď tou skulinkou procházela Beth. Oči ji šťastně zářily a na tváři měla andělský úsměv.

„Tatí!“ vykřikla, když si mě všimla a já jsem seskočil ze stromu a Beth se mi vrhla kolem krku. Tolik se mi po ní stýskalo. Když se odtáhla, odvrátila pohled ode mě zpět k chrámu. Ve dveřích stál zase ten malý kluk a jeho oči byly překvapením vykulené. Beth na něj vyplázla jazyk a kluk jí to vesele oplatil.

„Měj se Beth, snad se ještě někdy setkáme.“ Řekl a úsměv na jeho tváři mi přišel spíše smutný. Přičítal jsem to však tomu, že se musí s mojí holčičkou rozloučit. Potom jeho hlava zmizela a dveře se znovu zavřely.

„Jsem tak rád, že jsi konečně venku. Měl jsem o tebe strach.“

„Nemusel ses bát, byla jsem se svými lidmi.“ Odpověděla a usmála se. Její oči byly takové skelné a jako by vzpomínala na některé události, které se v chrámu udály. Dal bych nevím co za to, abych dokázal číst její myšlenky a mohl se dozvědět, co se v té její malé hlavičce honí.

„Přesto jsem měl strach. Co ses vlastně dozvěděla?“ zeptal jsem se zvědavě a vydali jsme se pomalu zpátky. Beth mi začala vyprávět všechno, co se od svých bratrů a sester dozvěděla a čím více se vzdalovala od chrámu, tím více se zdála smutnější. Její příběh byl však poutavý a té skleslosti jsem si všiml až na večer, kdy jsem na pláži, kam jsme došli, rozdělal malý ohýnek a Beth se zahleděla na hvězdy.

***

Stále jsem měl pocit, jako by mi moje malá holčička něco neříkala. Byli jsme na cestě jižní Amerikou a ona byla stále smutnější a skleslejší. Něco se v tom chrámu muselo stát. Byl jsem si tím jistý stejně tak, jako jsem si byl jistý tím, že jsem upír.

„Beth, co se děje?“ zeptal jsem se jednoho večera, když měla hlavu položenou v mém klíně a pomalu usínala.

„Nic se neděje.“ Zamumlala a zavřela oči. Poslouchal jsem její pravidelný dech a pomalu se jím také nechal kolébat do klidu, ale v jednu chvíli se všechno změnilo. Její dech začal slábnou a také jsem neslyšel její srdce.

„Beth!“ vykřikl jsem zděšeně, ale neodpověděla mi. Položil jsem ji na zem a snažil se ji nějak probudit, ale moje holčička dál nehnutě ležela na zemi a já jsem dostal strach, že o ni přijdu.

„Beth!“ zakřičel jsem srdceryvně znovu, ale Beth se ani nepohnula. Její srdce mlčelo a dech se zastavil. Zemřela mi! Usnula v mém náručí a já už nikdy neuvidím její nádherný úsměv, jiskřičky v očích když měla něco za lubem, nikdy … Moje holčička zemřela. Rozhodl jsem se ji někde pochovat, ale nevěděl jsem kde. S jejím tělem v náručí jsem se vydal lesem, až jsem narazil na malou opuštěnou misionářkou chalupu.

Nahlédl jsem dovnitř a bylo tam vše, tak jak to její majitel před nějakým časem zanechal. Na posteli byla hrubá přikrývka a na stole džbán, ve kterém stále byla voda. V ošatce na stole byl tvrdý pecen chleba. Všechno to tu zůstalo přesně, jak to bylo za doby, kdy tu bydleli lidé.

Položil jsem Beth na postel a šel se podívat po domě. Pozotvíral jsem všechny dveře a nahlédl do každé místnůstky v tom prostém obydlí. S překvapením jsem zjistil, že v jedné místnosti je i kaple s velkým křížem na stěně. Opravdu to musela být nějaká misie. O stěnu stála opřená stará rakev. Páni, že bych měl takové štěstí? Popadl jsem rakev a zamířil si to s ní ven. Byla stále v dobrém stavu. Opatrně jsem Beth do ní položil a vykopal v zemi hlubokou díru. Rakev jsem do ní vložil a opět jámu zahrabal.

„Sbohem Elizabeth …“ zašeptal jsem nad jejím provizorním hrobem a ještě se pomodlil jednou starou ruskou modlitbou, kterou lidé v těchto chvílích používali. Bylo to těžké se s ní rozloučit a znovu zakusit ten pocit samoty, která ve chvílích s Beth nebyla tak znatelná.

S puklým srdcem, nebo spíše jen s jeho jednou polovinou jsem se vydal pryč. Musel jsem se vrátit někam, kde mi to tak nebude Beth připomínat. Musím… musím do Voltéry. Vzpomněl jsem si na Ara a jeho zálibu ve sbírání nadaných jedinců a díky Beth jsem mohl poznat Fexty a ti jsou výjimeční. Měl jsem nový úkol. Se vztyčenou hlavou jsem se vydal dál a zamířil si to zpět na starý kontinent přímo do Voltéry odkud jsem chtěl chránit další Bethina druhu.