Prolog

11.01.2010 15:31

 

Vypráví Edward

Uháněl jsem svým autem lesy a naposledy se rozhlížel okolo sebe. Někde hluboko uvnitř mě jsem byl zklamaný, že musím tohle přenádherné místo opustit. Yellowknife, který mi byl po šest let domovem mi už mizel za zády společně s Velkým Otročím jezerem, naším domem a spoustou vzpomínek. Tolik se nám tady změnil život. Naše veliká rodina se tu rozrostla o dalšího člena, Derena.

 

Potkali jsme se úplnou náhodou. Vyrazili jsme s rodinou na celý víkend na lov dál od Yellowknifu na naší horskou chatu, kterou jsme koupili pro tyhle případy. Byl jsem zrovna s Emmettem a Jasperem na medvědech, když se tam objevili. Dva upíři, jeden vysoký s krátkým černými vlasy a druhý o trošku menší blonďák. Zaraženě před námi stáli a pozorně si nás prohlíželi. Zdřejmě je tenkrát udivila barva našich očí. Dřív se s nikým takovým, jako je naše rodina nesetkali. První, ten černovlasý se nám představil jako Deren a ten druhý jako Colin.

 

Daren byl tehdy udiven způsobem našeho života. V jeho myšlenkách jsem mu vyčetl, že se mu příčí zabíjet nevinné lidi jen proto, aby sám přežil. Řekl jsem to tehdy Carlislovi a ten Derenovi i Colinovi velkomyslně nabídl, že se můžou stát součástí naší rodiny, začít žít podle našeho způsobu života. Colin pomyšlením na zvířecí krev opovrhoval, ale Deren tu nabídku okamžitě přijal. Tehdy se dost ošklivě pohádal s Colinem, který se naštval, že ho Deren opuští, ale nakonec se usmířili a rozešli jako věrní přátelé.

 

Deren hned ten den začal s lovením zvěře a i přesto, že byl zvyklý na jinou stravu si na zvířecí krev zvykl poměrně rychle. Jeho sebeovládání však bylo o něco horší. Chodili jsme do školy, ale Deren zůstával pro jistotu poslední čtyři roky zavřený v domě s Esme. Vždy jednou za čas jsme ho s Emmettem, Jasperem a Alicí vzali do města, aby si zvykal na pach lidské krve. Po čase mu to šlo už na tolik, že mohl trávit čas s lidmi v uzavřeném prostoru, a tak jsme se rozhodli, že se po dlouhé době zase přestěhujeme a až se trošku zžijeme se tamním prostředím vypravíme Derena poprvé do školy.

 

Moje Volvo hravě uhánělo dál po mokrých silnicích. Z Yellowknifu si do nového domova vezeme jen pár věcí, které jsme naskládali do našich aut. Rozhlížel jsem se okolo a loučil se s místní krajinou. Vím, byla noc, ale pro můj bystrý zrak to nebyl žádný rozdíl. Jen co jsme přejeli hranice Kanady do Spojených států, se krajina poměrně změnila. Z panenské přírody v Kanadě se teď co pět kilometrů objevovala různá malá městečka. My však měli ještě daleký cíl. Forks.

 

Úmyslně jsme si vybrali toto malé městečko na kraji Olympijského poloostrovu. Perfektně nám vyhovovalo. Nemělo mnoho obyvatel a hlavně se neustále schovávalo pod tlustou vrsvou mraků, přes které sluníčko našlo cestu jen pár dní v roce. Přemýšlel jsem, co bych od Forks mohl očekávat, ale mě už jen tak něco nepřekvapí. Ve škole budeme zase snášet ty otravné pohledy našich spolužáků. Zase se roznesou klepy o mladém doktorovi a jeho mladé manželce, kteří adoptovali šest dětí. Na to už jsme však byli celkem zvyklí. Zase budu muset odmítat všechna ta pozvání od dívek, které kdyby znaly mou skutečnou podstatu, vzaly by nohy na ramena a už mě nechtěly nikdy víc vidět. Ale proč házet flintu do žita? Neměl bych odsuzovat městečko ještě dřív, než se tam objevím. Jak říká má milovaná matka Esme „Každý má mít naději.“ I já tedy doufám, že mi Forks pozmění můj nudný život a potkám třeba někoho, kdo mi ho obrátí naruby.

 

Konečně se přiblížilo místo našeho nového domova. Forks. Carlisle s Esme už tu vše zařídili. Carlisla přijali do zdejší nemocnice jako chirurga, nás nechala Esme zapsat na zdejší střední školu a koupila dům, který stihla již plně vybavit, kromě šaten. Ty měla na starosti samozřejmě Alice. Nesměli jsme si sebou vzít ano kousíček oblečení, ale i přes Alicin přísný zákaz a vědomím, že to Alice určitě ví, si každý z nás sebou pro jistotu něco zabalil. Jel jsem za Carlislovým mercedesem a nechal se navádět k domu, i když jsem věděl, kde je, chtěl jsem je nechat jet jako první. Zdálo se mi to uctivé vůči tomu, že jsou to vlastně naši rodiče.

 

Kousek za městem jsme sjeli na lesní cestu, která nás po pár kilometrech přivedla k nádhernému obrovskému domu. Byl ze světlého dřeva a celá jižní část byla prosklená. Zaparkovali jsme auta před domem a vyskákali rychlostí světla ven.

„To je nádhera, Esme.“ Vydechli jsme všichni naráz a já mohl slyšet, jak se Esme v duchu tetelí radostí. Carlisle ji pevně objal okolo ramen a políbil do vlasů. Společně pak vykročili k domu a jako první do něj vstoupili. Všichni jsme šli ihned za nimi, Emmett se však zase musel chovat jinak. Rozběhl se do domu velkou rychlostí, tleskal při tom rukama jako malé dítě a poskakoval.

„Mami to je klása.“ Křišel u toho a my se všichni smály.

„Emmette, chovej se jako dospělý.“ Napomenula ho Esme příliš mateřským tónem podbarveným pobavením. Já jsem nad Emmettovým chováním pouze zavrtěl hlavou a přešel po verandě až k vchodovým dveřím a vešel do našeho nového domova. Esme se tu zase vyřádila. Ze čtyř pokojů, které tady dříve byly, nechala odstranit veškeré stěny, takže vznikl jeden obrovský prostot, v kterém se nacházel obývák. Hned u dveří stál na vyvýšeném pódiu můj klavír. Obývací pokoj vybavený domácím kinem, plazmou hifi věží a spoustou dalších vymožeností byl příčkou oddělen od jídelny, která volně navazovala na pro nás nepotřebnou kuchyň.

 

Vrátil jsem se do obýváku a podíval se na ohromné dřevěné schodiště, které tomu celé dominovalo. Udělal jsem krok a stoupl jsem na první schod, bylo to pro mě jako bych něco starého opouštěl, ale něco nového vítal,ten schod pro mě byla jakási hranice a já jí překročil. Vystoupal jsem každý schod a dostal se do místnosti, ve které bylo hned několik dveří. Rozhodoval jsem se, do jakých mám vstoupit, nakonec jsem otevřel první po mé levé ruce. Když jsem se rozhlédl po mém pokoji, řekl jsem si „dobrá volba“. Vyhovovalo mi tolik úložného prostoru, do kterých vložím mou sbírku hudby a knih. Pokoj měl velká skleněná okna, ze kterých jde vidět hustý les, ve kterém budeme s naší rodinou zřejmě hodně často.

 

Když jsem se s mím pokojem seznámil, šel jsem do obýváku, abych se podíval na to, jak je Esme štastná z nového domova. Usmívala se spolu s Derekem, který byl trochu zmatený. V jeho mysli zněla jedna věta. Doufám, že je nezklamu

„Neměj obavy, zvládneš to.“ Řekl jsem mu a on mi to oplatil trochu nejistým úsměvem. Vše bylo vybavené, takže jsme neměli žádnou práci s vybalováním věcí.

Napadlo mě, že si s Derekem vyjdeme do lesů a popřípadě ochutnáme místní „jídelníček“.

 

„Dereku nechceš se jít projít?“ Řekl jsem a díval se mu do očí, které byly tak nervózní a plné strachu z toho, že by nás mohl zklamat. Neměl totiž moc velkou důvěru ve své sebeovládání, ale to se určitě časem změní. 

„Proč ne.“ odpověděl a vyšel na verandu, z které jsme se dostali hned do lesa. „Myslím, že to zvládneš, tvé obavy jsou zbytečné.“Pověděl jsem mu. On nic neříkal a já v jeho mysli cítil jakési uvolnění. To mi zvedlo náladu. Pozorně jsem si prohlédl zdejší les, byl odlišný od toho v Yellowknifu, ani ne tak vzhledově, ale uvnitř mě mi něco říkalo, že to nebude stejné jako v Kanadě. Byl to asi jen pouhý pocit z nového prostředí.

Najednou jsem vycítil krev a zbystřil jsem zrak. V keři stály 2 srnky. Kouknul jsem na Dereka, který se mi podíval do očí a kývnul hlavou, jakože ví, co přijde. S Derekem se mi dobře lovilo, byl to jakýsi klid, oproti lovení s Emmetem, který si to náramně užíval a se svou kořistí si nejdřívě vždycky trošku pohrál. Skočil jsem po jedné ze srnek a zkoušel jsem alespoň z malé části uhasit tu velkou a spalující žízeň.

 

Když jsme skončili, vydali jsme se zpátky domů. Čekala nás tam jistě Alice, aby nám ukázala, jak skvěle vybavila naše šatníky. Cestou domů jsme oba přemýšleli nad zítřkem. Opět škola a opět ty zvědavé pohledy. Šel jsem a myslel na to, jaká škola bude a jací lidé tam budou, něco mi ale říkalo, že to nebude stejné, jako ty roky před tím, něco mi říkalo, že Forkská střední nám obrátí život na ruby.

Diskusní téma: Prolog

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek