Prolog

09.01.2010 22:41

 

Pomalu se blíží konec prázdnin a my se znovu stěhujeme. Je to už podruhé v mém životě. Poprvé to bylo, když jsme se stěhovaly k máminu novému příteli. Tentokrát to však nemá tak veselý důvod. Právě naopak. Stěhujeme se z Phoenixu, kde jsem žila prakticky celý svůj život, nepočítaje pár let strávených v New Yorku, ten si však už moc nepamatuju. Tentokrát se stěhujeme proto, že už bylo hrozné dívat se na mámu a vidět jak moc se trápí Philovou smrtí. Ani nevím, co se přesně stalo, nikdo nám nechtěl říkat moc podrobností, protože to byla velmi ošklivá nehoda, proto jsem byla docela ráda, když jednoho dne máma přišla za mnou do pokoje a řekla mi. Že jestli mi to moc nevadí tak by se ráda přestěhovala a pokusila se žít nový život bez Phila.

Nový život. Tak to jsme potřebovaly obě, protože za tu dobu, co jsme žily s Philem, jsem si ho velmi oblíbila a byl pro mě jako otec, kterého jsem ani nepoznala, a jeho ztrátu jsem nesla těžce, ne jako máma, ale i přesto to bylo těžké. Před mámou jsem se snažila být statečná a podržet ji, ale když večer usnula po několika prášcích na spaní, chodila jsem běhat. Běh jsem milovala, při něm jsem se cítila neskutečně volná a zapomínala na své starosti a trápení. Někdy jsem se domů vracela až nad ránem, ale máma si nikdy ničeho nevšimla.

A kam, že se to vlastně stěhujeme? Do přesného opaku mého prvního domova. Phoenix, tak slunečné město, kde jste skoro nevěděli co je to déšť po New Yorku, také docela slunečném městě se stěhujeme TAM, do nejdeštivějšího místa v Americe, kde slunce svítí snad dvacetkrát do roka a i to je moc. Do Forks. Ale moc se mámě nedivím, že chtěla právě sem. Vzpomínky na Phila ji moc ničili a tam nebude nic, co by ho mohlo připomínat.

Samotné mi to také moc nevadí, malé městečko je sice velký rozdíl od velkoměst, ve kterých jsme až do teď žily, ale určitě si brzo zvyknu. Jsem však velmi zvědavá co na mě řeknou noví spolužáci, v září tam totiž nastupuji do školy. Přesněji do třetího ročníku.

Jmenuji se Isabella Marie Swan, příjmení mám po svém vlastním otci, ale přátelé mne oslovují Bella. Máma se jmenuje René, a protože si připadá velmi mladá má raději, když ji oslovuju jménem. Máme mezi sebou krásný vztah, skoro všechno o sobě navzájem víme. SKORO. Máma totiž nezná mé největší tajemství, které se stejně jako ona nesmí nikdo dozvědět. Což je největší nevýhoda maloměsta, každý každému vidí až do talíře. Ale vraťme se k mému tajemství. Skrývám to před mámou a všemi přáteli co jsem kdy měla od doby, co jsem to sama zjistila. Jsem totiž poloviční upír.

Tím se také vysvětluje moje neúnavné noční běhaní po okolí Phoenixu po Philově smrti. Díky tomu čím jsem, poznám upíra na míli daleko a v tom případě se mu raději obloukem vyhnu, raději mě nezajímá, co by se mnou udělal, kdyby zjistil, kdo jsem.

Nastal „den D“ a my s René odjíždíme z prázdného bytu na letiště. Všechny naše věci jsme poslaly už předem, abychom na ně potom nemusely čekat. Let z New Yorku do Seattlu byl hrozně dlouhý a to nás ještě čekala alespoň hodinová cesta do našeho nového domova, možná však i víc.

Když jsme dorazily k domu, byla jsem překvapená. Mile překvapená. Dům vypadal přesně tak, jak jsem si jako malá holka představovala svůj vlastní dům. Nebyl moc velký, ale pro nás dvě je jako stvořený.

Máma si všimla mého poněkud překvapeného výrazu a zeptala se:

„Tak co, jak se ti líbí náš nový domov?“

„René, je fakt úžasný lepší si ani vybrat nemohla.“ odpověděla jsem.

„Tak tu tak nestůj a běž si vybrat svůj pokoj, nebo budu rychlejší a pak si nestěžuj.“

Jenom jsem přikývla na souhlas a utíkala dovnitř. Všechny dveře od pokojů v patře byly otevřené a já chtěla do každého nakouknout a najít ten nejlepší, ale jakmile jsem stanula na chodbě, upoutala mou pozornost malá místnůstka s oknem situovaným k lesu. Hm, ideální pro moje noční procházky. Pomyslela jsem si.

„Jak se tak dívám, pokoj sis už vybrala.“ řekla René, jakmile za mnou přišla nahoru. „Už jak jsem to tady kupovala, věděla jsem, že se ti tenhle pokoj bude líbit.“

„Máš pravdu, moc se mi líbí!“

„No, dneska jsme sice teprve přiletěli, ale jestli chceme dům trochu zkulturnit a zabydlet se než půjdeš do školy, je načase začít.“

Ach jo, zase ta škola. Už jenom dva dny a budu vystavena zkoumajícím pohledům mých nových spolužáků. Úplně jsem na to zapomněla, ale máma má pravdu, tak do práce.