Bonus č. 2

V každém životě přijde den zúčtování. Čas, kdy si nevyřízené účty říkají o odplatu. A kdy jsou naše vlastní lži a prohřešky konečně odhaleny.

„Dneska půjdeš s Demetrim. Vyzkoušíme, jak dobrý jsi ve stopování v praxi,“ usmál se na mě Aro a já viděl ten lesk v jeho očích. Nemohl se dočkat, až své potomky konečně použije. Nebyl jsem první, to ani zdaleka. A rozhodně jsem nebyl ani poslední, který se narodil a rovnou v ten okamžik se stal vrahem. Už ve chvíli početí jsem byl předurčen k tomuto úkolu.

„Jak rozkážeš,“ sklonil jsem před ním hlavu v náznaku úklony a po boku mého otce jsem se vydal ven ze sálu. Těžké vojenské boty, které všichni kříženci nosili, rozsévaly hlavní zdroj ozvěny, která se následně nesla dlouhými prázdnými chodbami Voltérského hradu. Přede mnou kráčel Demetri spolu s Felixem a tentokrát se k nim přidal i Alec. Díky jeho schopnosti se dalo počítat s tím, že by tato mise mohla být nebezpečná.

„Koho mám vystopovat?“ zeptal jsem se ve chvíli, kdy jsme vyšli z hradu. Musel to být někdo, s kým jsem se alespoň jednou setkal. V tomhle byl můj dar podobný tomu Demetriho. Jenže jsem si nevybavoval nikoho, kdo by se v posledních pár letech Arovi zprotivil natolik, aby na něj poslal trestnou výpravu.

„Kristie,“ pronesl úsečně Felix. S tím jménem se mi vybavil i dívčin obličej. Byla mladá a velmi pěkná. Černé, lehce kudrnaté vlasy, rudé zorničky a klidný, skoro až váhavý úsměv. Nic víc jsem o ní nevěděl. Ve Voltéře se ukázala jednou a to jenom na tak krátkou chvíli, že jsem neměl možnost ji poznat. Ne že bych si dělal mezi upíry zrovna přátele, ale někteří byli minimálně zajímaví.

Na jazyk se mi drala otázka, co asi provedla, že ji Aro chce sprovodit ze světa a rovnou posílá i Aleca, ale nakonec jsem raději mlčel. Všichni tady raději mlčí. Mluvení je luxus a přežitek.

Z hradu jsme okamžitě zamířili na sever. Tři upíři v mé skupině věděli, nebo alespoň tušili, kam se chystáme. Já jenom tápal. Před Alpami jsem však potřeboval malou pauzu. Běželi jsme takřka šest hodin v kuse. Na upírech se žádná únava podepsat nemohla, ale já jsem cítil, jak těch šest-set kilometrů dává mému tělu zabrat. Navíc jsem se musel trochu koncentrovat na Kristie. Měl bych ji vystopovat. Bylo potřeba, abych se zaměřil na její nesmrtelnou esenci.

Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a snažil se koncentrovat. Nejvíc jsem vnímal tři upíry v mé blízkosti, potom jsem však rozšířil svůj radar a snažil se najít tu správnou vůni té správné nesmrtelné. Vnímal jsem je všechny. Vždy, když jsem zvětšil rádius, jsem se dozvěděl o nových a nových upírech. Byli jako tečky na mapě. Netušil jsem, kdo jsou, ale věděl jsem o nich. Bylo tak snadné je vystopovat. A potom… Najednou tu byla ta esence, po které jsem pátral.

Byla daleko na severu. Věděl jsem, že jsme od ní ještě hodně daleko, ale nebyla to nepřekonatelná vzdálenost. Stále byla v Evropě. Severo-severo-západ, řekl bych. Odhadem jsem se připravoval na cestu, která bude ještě dvakrát tak delší, než ta, kterou jsme právě urazili. A to ještě za předpokladu, že se Kristie někam nepřesune.

Svěřil jsem tedy svému doprovodu trasu, po které se vydat a Demetri jenom nepatrně přikývl. Stopoval Kristie stejně jako já. Tohle byla jenom zkouška mého daru. Do teď jsem se učil pouze bojovat a stopovat v daleko menším měřítku. Hledal jsem upíry po hradě, Voltéře a polovině Itálie. Tahle mise byla daleko větším soustem, než které mi kdy Aro, nebo jeho bratři svěřili.

Bylo zapotřebí zapojit všechny smysly, když jsem měl bojovat proti upírovi. Byl jsem v té tréninkové hale se třemi z nich. Delší vlasy mi spadaly do obličeje a já se skrz ně rozhlížel a očekával úder. Při prvním jsem se sklonil a vyhnul se dobře mířené ráně.  Druhý jsem odrazil silným kopem do břicha protivníka a třetího jsem popadl za ruku a začal se s ním prát s takovým odhodláním, jako by mi šlo o život.

Věděl jsem, že dneska nezemřu. Ale i tak jsem se nehodlal lehce vzdát. Bylo potřeba bojovat do úplného vysílení. A co bylo nejdůležitější, bylo přemýšlet. Obstát proti nepříteli, který nemá jedinou slabost - kromě ohně, a ten je na hradě jenom těžko k sehnání – je obtížné a chce to pořádně taktizovat, pokud chcete alespoň jednoho porazit. Nespoléhal jsem na to, že bych porazil všechny. Takový naivní blázen jsem nebyl.

Aro tomu všemu přihlížel. Byla to jeho zábava v dlouhých monotónních dnech. Sledoval, jak se jeho experimenty zlepšují v boji.

Nebyl jsem první ani poslední. Věděl jsem, jak opatrný byl v prvnímu narozenému kříženci. Upír Joham Ara instruoval o naší síle a možnostech. Všechno to měl odkoukané na svých dcerách, které s ním nějakou dobu pobývaly na hradě. Všichni přítomní však věděli, že to není dobrovolný pobyt.

„Je nedaleko,“ pronesl jsem šeptem k mým společníkům a Demetri opět přikývl a jenom neznatelně se pousmál. Mohl na mě být pyšný? – blesklo mi hlavou. Pochyboval jsem o tom. Mezi námi nebylo možné utvořit si nějakou vazbu. Všichni jsme znali své otce a v mysli měli i vzpomínku na matku, která zemřela při porodu. Nic víc potom rodinný svazek nepřipomínalo – mrtvá matka a bezcitný otec. Co víc si jako dítě přát?

„Kristie, neschovávej se, víš, že o tobě víme,“ promluvil nahlas Alec a potutelně se přitom usmíval.

Zaslechl jsem pohyb větví mezi blízkými stromy. Pohlédl jsem tím směrem, ale už jsem nikoho neviděl.

„Pokus o útěk je marný. Vždy tě najdeme,“ dodal vzápětí. „Demetri,“ vyzval Alec mého otce a ten zmizel mezi stromy, aby Kristie přivedl zpět k nám. Slyšel jsem tiché, rychle se vzdalující, kroky. Následně zvuky boje a hned na to Demetri k naší trojici vedl vzpouzející se Kristie.

„Pusť mě!“ křičela a snažila se vyškubnout z jeho sevření.

„Neříkal jsem, že nemá cenu utíkat?“ zavrtěl Alec hlavou a vypadal nanejvýš zklamaně.

„Útěk je ta nejchytřejší věc, kterou může člověk nebo upír udělat, pokud by se náhodou měl postavit proti vám,“ prskala Kristie a potom pohlédla na mě, „nebo vašim hračkám. Přivedl vás ke mně on nebo Demetri?“ vyzvídala a trochu se uklidnila.

„Do toho, kdo tě vypátral, ti nic není,“ odvětil příkře Alec.

„Máš pravdu. Spíš bych se měla zeptat, kterému z vás čtyř připadne pocta, poslat mě na pravou smrt, že? Tohle přece Aro rozkázal, nemýlím-li se.“

„Správně,“ zazubil se Alec. „Steve,“ oslovil teď mě a víc říkat nemusel. Demetri Kristie pustil a teď bylo na mě, abych se s touto drobnou upírkou vypořádal. První zaútočila ona. Nevím, zda očekávala nějaký rozdíl mezi schopnosti křížence a upíra, ale můj rychlý úhyb a následný výpad ji překvapil. Kristie proletěla vzduchem a zarazila se až o jeden ze stromů, mezi kterými se snažila předtím zmizet.

 Doběhl jsem k ní dřív, než se stačila vzpamatovat. Popadl jsem ji za paži a škubnul. Slyšel jsem ten kovový zvuk, ale ruka stále držela. Kristie sice vykřikla bolestí, ale brzy se vzpamatovala a švihem se opět postavila na nohy a mě tak donutila o několik kroků couvnout.

Tentokrát si každý svůj útok pečlivě promýšlela. Postupovala velmi důsledně, ale to já jsem byl vycvičen ve Voltéře. To mě už od dětství nutili bojovat. Já ve dvou letech stál proti nesčetněkrát staršímu upírovi. Jen co mé tělo začalo vypadat dospěle, musel jsem bojovat. Pojem dětství pro mě byl cizí. Nic tomu podobné jsem nezažil.

Kristie zuřivě zavrčela a vrhla se na mě. I z mé hrudi se ozvalo zavrčení a rychlým přikrčením jsem se vyhnul její ráně. Následně jsem se odrazil a přistál na jejích zádech. To Kristie ještě víc rozlítilo. Žádný upír neměl rád protivníka na svých zádech. Byla to velmi nepraktická pozice v boji. Ale Kristie se podařilo opět dostat ke stromům, než jsem měl byť jenom šanci ji utrhnout hlavu. Praštila mými zády o strom a já vykřikl. Nepřestával jsem ji však svírat kolem krku.

Kristie mou praštila znovu. Ruce mi při tom nárazu ochably a povolil jsem sevření. Kristie se mi vysmekla, otočila se a popadla mě za krk.

V tu samou chvíli, kdy jsem čekal, že mě členové gardy nechají na pospas téhle upírce, jsem však zahlédl tu černou mlhu, která se vyvalila z Alecových rukou. Plížila se k naši bojující dvojici. Kristie však o ní neměla ani páru, dokud díky ní neoslepla. Následně i ona povolila sevření. Já dopadl na zem a Demetri Kristie odtrhl hlavu, jako by to byla květina na tenoučkém stonku. Hned na to mlha zmizela a Alec si mě měřil přísným pohledem, který jasně vypovídal o nespokojenosti.

Zklamal jsem.

Do pokoje, který jsem sdílel s několika dalšími kříženci, jsem se dostal až o několik hodin později po mém neslavném návratu. Arovi se nelíbilo to, že jsem byl málem poražen netrénovanou upírkou. Kristie možná uměla bojovat, ale to vlastně uměl každý lovec – byl to instinkt přežití. To já, na rozdíl od ní, jsem dostával od narození lekce správného boje. A nemluvím tady o nějakých pravidlech fair play.

Aro mě tedy za trest poslal trénovat. Jenže tenhle trénink se od ostatních lišil tím, že mí protivníci neměli rozkaz přestat. Nebo ho možná měli, jelikož jsem vyvázl živý. Do pokoje mě však museli donést. Nebyl jsem schopen ani jediného kroku. Upír, se kterým jsem trénoval, mě pohodil na postel a jenom něco zavrčel na ostatní přítomné.

Jen, co se zabouchly dveře, ke mně přiběhla Zoya. „Jsi v pořádku?“ zajímala se vystrašeným hlasem.

Snažil jsem se zvednout aspoň na lokty, ale nešlo to. Bolela mě každá částečka těla. Svaly odmítaly spolupracovat a já měl problémy se i jenom nadechnout.

„Co se, proboha, stalo?“

„Zklamal jsem Ara,“ zašeptal jsem a to už mi Zoya podávala sklenici s vodou. Do chvíle, než mi první lok osvěžil hrdlo jsem si ani neuvědomoval, jak velkou mám žízeň. „S Demetrim, Felixem a Alecem jsme stopovali jednu upírku až někam do Skotska. Alec mě potom pobídl, abych ji zničil a já to nedokázal. Porazila mě v boji a zničit ji musel Demetri. Arovi se to nelíbilo,“ dodal jsem, jen co jsem dopil a trochu popadl dech.

Mé prohlášení však u Zoyi vyvolalo jenom zavrčení. „Trestá tě za to, že jsi slabší než upír?! Vždyť jsi na půl člověk!“ Vzteky jí lehce zrůžověly tváře, ale pohled jejích nádherných očí byl tvrdý.

„To pro Ara není podstatné,“ namítl jsem a konečně našel aspoň zbytky sil, abych se posadil. Když do mě nikdo aspoň pět minut v kuse nemlátil, mohlo se moje rychlé hojení aktivovat. Bylo ale potřeba, abych dostal čerstvou krev, jinak ten proces bude trvat skutečně dlouho.

 „Proto vytváří další a další křížence. Aby okamžitě zacelil mezeru ve svých řadách, pokud se mu podaří některého z nich zabít,“ prskala dál. Zoya byla snad první, kterou jsem slyšel takhle veřejně a nahlas kritizovat zdejší zavedený systém. Ale i tak mě překvapila.

„Přivedli další ženy?“ podivil jsem se.

„Chvíli po tom, co jsi odešel z hradu,“ přikývla na souhlas a podívala se po dalších přítomných. V pokoji nás bylo deset. V hradu jsme zabírali pokoje v celých dvou patrech. Jednotlivé pokoje byly velké skoro jako sál, kde Aro s bratry trávil nejvíc času. A vybaveny byly stejně skromně. Každý jsme měli jednu postel a noční stolek. Před postelí jsme měli dřevěnou truhlu na oblečení a to bylo tak všechno. Aro si na nějaký komfort nepotrpěl a tak ho neposkytoval ani ostatním na hradě.

Patro, ve kterém jsem svůj pokoj sdílel s dalšími devíti kříženci, patřilo těm vyvoleným. Ačkoliv se to nezdá, byl jsem jedním z nich. Měl jsem dar, a proto mě možná nechali na živu i přesto, že jsem nesplnil zadaný úkol. Patro pod námi patřilo řadovým vojákům bez darů. V některých případech prostě došlo k přenesení pouze genetické informace a nikoliv duševního vlastnictví.

Kromě jednotlivých pokojů a pater si nás ještě nezapomněli jen krátce po narození označit. Všichni jsme spolu se jménem dostali i stříbrný přívěšek s dvěma plíšky. Na tom prvním bylo naše jméno a na druhém, zda jsme talentovaní nebo nikoliv. Nikdy to ale nemělo vliv na to, jak se k nám ostatní upíři chovali – byli nám prostě nadřazení. Byli jsme něco míň než oni. A žili jsme jenom díky tomu, že Aro byl posedlý naším druhem. Bohužel jsem netušil, jak se dozvěděl, že je tohle křížení vůbec možné. Samozřejmě jsem znal Johama, ale toho Aro povolal do Voltéry až dávno poté, co se o našem druhu dozvěděl. Nikdo nechápal posedlost upířího vládce.

„Přežila to některá?“ zeptal jsem se poté, co jsem vstřebal informaci. Už to bylo pár let, co jsem jasně vnímal, co se v hradě děje. V paměti se mi objevil obrázek mé umírající matky. Její oči byly naplněny slzami a strachem. Blonďaté vlasy měla slepené a místy nazrzlé od krve. Pod očima měla velké tmavé kruhy a všechna krása, kterou musela za svého života oplývat, byla fuč. Zmizela spolu s mým životem, který mi dala. Pomatoval jsem si ještě splašený tlukot jejího srdce, než nakonec dotlouklo naposledy.

„Bylo jich šest, a pokud jsem to správně pochopila, tak zemřela jenom jedna. Nevím, který z upírů se neudržel, ale vůně její krve byla prý tak dokonalá, že ani několikaletý trénink tohoto způsobu odolávání nebyl k ničemu,“ informovala mě o podrobnostech. Bylo fajn mít v hradě někoho, kdo vás informoval o novinkách, jakkoliv byly strašné.

„Byla jsi dneska trénovat?“ změnil jsem téma našeho rozhovoru a natáhl se k její tváři, abych ji pohladil.

Zoya přikývla. „Takhle jsem se taky dozvěděla o těch nových ženách. Vedli je přímo proti mně, když jsem mířila do tréninkového sálu,“ zašeptala a sklopila pohled k zemi. Potom ale zvedla hlavu a upřeně se mi podívala do očí. „Jak já tohle všechno nenávidím,“ zašeptala skrz zatnuté zuby.

„Není to fér, ale co můžeme dělat?“ zeptal jsem se a přinutil ji, aby se posadila vedle mě. Cítil jsem k ní jistou náklonost už od chvíle, kdy jsem ji viděl poprvé bojovat. Do té doby jsem se o ni nijak víc nezajímal, byla to prostě průměrná holka, jedna ze čtyř, se kterými jsem sdílel pokoj. Poté mě však zaujala a mezi námi se zrodilo přátelství. I přesto jsem měl pocit, že k ní cítím něco víc. To, co jsem totiž cítil k ní, jsem necítil k nikomu dalšímu.

„Bojovat,“ zašeptala s odhodlaným výrazem. Palcem jsem jí zlehka přejel po lícní kosti a snažil se tak změkčit její výraz, ale nebylo to k ničemu.

„Nemáme tolik síly, abychom tenhle systém porazili,“ namítl jsem tiše, ale i tak jsem zaznamenal, jak nás sledují tři páry očí. Ani naše tichá slova nepatřila jenom nám. Zbylí kříženci v pokoji se však dívali jinam. Snažili se vypadat, jako by tu nebyli. Obávali se, že je jenom poslech našich slov přivede do nebezpečí. Aro by jistě jakýkoliv náznak vzpoury uťal hned na jeho začátku.  

Zoyna slova se mi však usadila v hlavě. Z toho posledního tréninku, který byl vlastně i mým trestem, jsem se vzpamatovával několik dnů, jelikož Aro rozkázal, že nesmím dostat žádnou krev, která by mé hojení urychlila. Měl jsem tedy dost času na to, abych přemýšlel.

Mí spolubydlící se na pokoji střídali, jak podstupovali jednotlivé fáze svého výcviku a vždy se následně vraceli ve špatném stavu. Na rozdíl ode mě však vždy dostali krev, aby mohli další den pokračovat v tréninku.

Zamyšleně jsem je tedy sledoval a nechával své myšlenky volně plynout. Ve vzpomínkách jsem slýchal Ara, jak se baví s Jane krátce po mém prvním tréninku „Co myslíš, Jane, stvoříme jich víc?“ Jeho dotaz byl naprosto nemístný. I kdyby všichni odmítli tvorbu dalších kříženců, Aro námi byl fascinován natolik, že by s těmito experimenty nepřestal. Bavil se naší snahou o přežití. Všichni jsme totiž o svůj život museli bojovat. Neexistovaly výjimky.

Dokonce ani první kříženec, kterého Aro do svých řad získal, to neměl jednoduché. Johamovy dcery nepřemluvil k trvalému pobytu na hradě. Ve chvíli, kdy se tento upír rozhodl opustit slunnou Itálii, vydaly se ty tři dívky s ním. Proto se prvním křížencem, kterého Aro vlastnil ve své gardě, stal můj nevlastní bratr. Ano, takhle bych ho mohl nazývat, kdybych chtěl. Dmytro byl Demetriho první syn.  Rovněž měl dar, proto taky sdílel toto patro se mnou a několika dalšími, pouze se nacházel v jiném z pokojů. Jeho schopnost však byla na míle vzdálená od otcovy. Jeho matka patřila mezi ty první ženy, které Aro ještě pečlivě vybíral, jelikož měly jistý potenciál k daru, proto se tedy není čemu divit, že Dmytro se vyvedl tak trochu po mámě.

Nejpozoruhodnější bylo už to, že její dar nějakým způsobem fungoval i za jejího lidství. Aro ji díky němu málem minul. Dmytrova matka byla, když to řeknu jednoduše, nezajímavá. Nijak nevynikala mezi ostatními. A jak se později ukázalo, Dmytro tuto nezajímavost zdědil. Dokázal se schovat i ve skupince lidí. Jeho darem bylo maskování. A bylo to tak perfektní, že když svůj dar použil na upíra, dokázal před lidským zrakem skrýt i třpytivou kůži, která nám nedovolovala chodit za slunečných dní ven.

Aro ten dar naprosto miloval. A nebylo se čemu divit. Aby upír mohl chodit v Itálii po venku, musela být vždy hluboká noc a Dmytro to najednou změnil.

Že bychom se však jako bratři měli nějak zvlášť v oblibě, se říct nedá. Hlavní fakt na tom je i ten, že jsme neměli možnost se nějak poznat. Nevěděl jsem, jak smýšlí o těch okovech, které nám byly už při našem narození nasazeny. Zda by byl ochoten se připojit k boji, pokud bychom se rozhodli vzbouřit proti upírům. Viděl jsem ho několikrát bojovat a s jistotou jsem mohl říct, že by se nám hodil. Dmytro byl skvělým bojovníkem, ale to bylo asi tak vše, co jsem o svém nevlastním bratrovi mohl říct.

Dny ve Voltéře pomalu utíkaly a s každým dalším tréninkem nebo i zklamaným pohledem, který mi věnoval otec, jsem stále víc a víc zvažoval Zoyna slova o boji. To, jak se k nám upíři chovají, bylo otřesné. Byli jsme pro ně jako zvířata, které musí vycvičit, aby jim k něčemu byly. Za dobře odvedený kousek jsme dostali najíst a na každý pokoj pak byl přiveden člověk, ze kterého jsme se museli všichni nasytit. Trochu nepoměr, nemyslíte? Jeden člověk a deset kříženců.

Opět jsem se vracel do pokoje za pomoci jednoho upířího člena gardy. Zoya tam nebyla a několik dalších kříženců taky ne. Matně jsem si vybavoval, že měli také trénink, jenom v jiné místnosti než já. Namáhavě jsem se uložil do postele a zavřel oči. I tak jsem však vnímal, jak se se mnou svět trochu otáčí. Při jednom z výpadů, který se mi moc nepovedl, jsem schytal pořádnou ránu do hlavy. Teď jsem tedy mohl jenom ležet a doufat, že to točení za chvíli přestane.

Jen co však gardista opustil pokoj, přišel k mé posteli jeden ze spolubydlících. Namáhavě jsem otevřel oči, když jsem vycítil, jak se nade mnou sklání. Sedl si na zem, aby srovnal naše výšky – nebyl jsem schopný se ani posadit natož stát – a zkoumavě si mě prohlížel.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se po chvíli zvědavě. Ten jeho upřený pohled na mou maličkost jako by po něčem pátral. Jenže já netušil po čem.

„Zvažuješ ten Zoyin nápad?“ zašeptal a neuhýbal pohledem.

„Jaký nápad?“ zamumlal jsem zmateně. Nechtělo se mi přemýšlet. Bolelo mě celé tělo a já toužil jenom po spánku.

„Boj,“ odvětil a jeho pohled byl ještě intenzivnější. V tu chvíli jsem si uvědomil, že kříženec, který na mě teď mluví, je jeden z těch, co nás se Zoyou upřeně pozorovali při našem rozhovoru, který se odehrál těsně po mém návratu z první opravdové mise. Zkoumavě jsem si ho prohlédl. V jeho očích se odráželo něco, co jsem zatím nedokázal definovat, ale zároveň to vzbudilo mou zvědavost.

„Lhal bych, kdybych řekl, že ne… Ale je to nemožné,“ namítl jsem a s námahou pohlédl ke dveřím, jestli se k nám už neblíží někdo z gardy, aby nás dovlekl před Ara. Dveře však zůstávaly zavřené.

„Ne pokud nás bude dost a budeme mít plán,“ zašeptal a jeho oči zaplály ještě víc. „Nejmocnější se pohybují jenom kolem vládců, ostatní by nemusel být problém porazit.“

Čím víc mluvil, tím víc mě překvapoval. Nečekal jsem, že by byl někdo ochoten nad útěkem i jenom přemýšlet. Vždyť nikdo z nás neznal nic víc než tohle – rozhlédl jsem se kolem sebe a zaznamenal jeden nejistý pohled, který se okamžitě odvrátil, jen co zjistil, že byl přistižen.

„Není možné naplánovat takovouhle vzpouru, aniž bys vzbudil podezření,“ namítl jsem opatrně.

„Byl bys ochoten se k ní přidat, pokud by se udála?“ naléhal na mě a jeho pohled plál. A já si v tu chvíli uvědomil, že neznám ani jeho jméno. Několik let jsme sdíleli stejný pokoj, ale to bylo tak všechno. Nebylo snadné vytvářet mezi námi přátelská pouta, když se jednoho dne nemusel někdo z nás vrátit. U nás, talentovaných, to sice nebylo tak časté, jako u kříženců o patro níž, ale stále se to stávalo.

Ohnivý pohled mého spolubydlícího mě propaloval a já začal přemýšlet nad tím, co by mohlo být, pokud by se nám ta vzpoura povedla. Vyšli bychom před hrad, pryč z Voltéry a mohli se podívat, kam jen bychom chtěli. Možná bych mohl být se Zoyou… Nebo bychom všichni mohli zemřít jenom při pokusu o splnění tohoto podivného snu.

Odhodlaně jsem se podíval na kluka přede mnou a přikývl jsem. I sen stál za pokus ho uskutečnit.

Vnímal jsem, že se něco děje, ale upíři jako by k tomu byli slepí. Nechápal jsem, jak je to možné. Vždyť to byla nesmrtelná stvoření s dokonalejšími smysly, než jsme měli my, ale i tak jim unikalo, že se po Voltéře šíří jistý druh napětí smíchaný s očekáváním.

S Alexem jsem od našeho posledního rozhovoru před měsícem nemluvil. To však neznamenalo, že nezačal realizovat svůj útěk z tohoto místa. Věděl jsem, že za vším nějak stojí. Netušil jsem, jak to dělá. Dokonce jsem nemohl přijít ani na to, kdy se k naší malé skupince vzbouřenců přidala Zoya, ale najednou prostě byla na jedné lodi spolu s námi. Vypadal nadšeně.

Jak může Alex takhle jednoduše verbovat křížence do tohohle boje, aniž by si toho upíři všimli? Bylo mi jasné, že za tím musí být nějaký dar, ale s jistotou jsem věděl, že to není ten jeho. Za tím vším musel stát ještě někdo jiný. Daleko mocnější, než jsem si jenom dokázal představit.

Co však bylo hlavní by to, že ten mocný kříženec stál na naší straně.

„Jak dlouho to můžeme utajit?“ zeptal jsem se jednoho večera Zoyi. Stále jsem na něco čekal. Byl jsem připraven k boji a při trénincích jsem trénoval o to usilovněji, abych dokázal samotného upíra zlikvidovat sám, přesto to bylo dost namáhavé.

„Zatím si ničeho nevšimli a myslím, že my už nebudeme muset dlouho čekat,“ usmála se Zoya a v jejích tmavě hnědých očích se zablýsklo nadšením. Dlouhé, tmavé vlasy, měla sčesané na temeni do několika copů a následně jí volně spadaly na záda. Vypadala tak krásně jako už dlouho ne. Zatoužil jsem ji políbit. Ta touha po svobodě, která se jí odrážela v očích, byla neodolatelná.

Jenže asi měsíc na to se něco stalo. Uplynuly dva dny a my za celou tu dobu nedostali vůbec nic k jídlu. Trénovali jsme ještě tvrději, ale již po hodině tréninku jsme všichni padali vyčerpáním. Bez jídla a krve se nám neměly jak obnovovat naše síly. Tušili vládci, že se je pokoušíme svrhnout a rozhodli se zakročit? Měla být tahle hladovka předzvěstí něčeho horšího?

Když pak na sklonku třetího dne donesli do jednotlivých pokojů jídlo, vnímal jsem i přes kamenné stěny, jak se na něj všichni hladově vrhli. Já jsem neměl sílu se k němu ani dostat. Zrovna mě donesli z tréninku a jenom mě pohodili na podlahu v pokoji, stejně jako teď to jídlo.

„Dost!“ rozkřikl se po našem pokoji Alex a já k němu zvedl hlavu. Zbylých osm kříženců se zarazilo v pohybu, kdy se snažili rychle najíst. „Nejsme zvířata.“ Po těch slovech ztichl, ale do mysli se mi vkradl hlas někoho jiného.

„Tohle chcete být? Chcete je bavit, jako byste byli jejich hračky? Hrbíte se před nimi a rvete se mezi sebou o jídlo. Skutečně to chcete?! Celý svůj život jsem se řídil jejich řády. Chránil jsem je a záviděl jim. A co za to? Mají mě za zvíře… Ale já jím nejsem a vy taky ne. Máme přece na vybranou. Můžeme se stát něčím lepším. Budeme otroci nebo budeme svobodní?“   

Zmateně jsem se rozhlédl po ostatních, ale všichni vypadali, že poslouchají stejný hlas, jako se ozýval v hlavě mně. Takže jsem nezačal z hladu šílet… Bylo to podivné uklidnění. A v tu chvíli mi došlo, proč se upíři o ničem nedozvěděli. Bylo to geniální. Musel jsem se začít smát.

 „Nadešel čas. Za úsvitu odtud odcházím. Kdo se odváží, může mě následovat. Za těmito zdmi nás čeká nový život. Můžete k němu patřit. Dát se k nám, nebo jim tu budete sloužit?“

Ta slova patřila všem, ale zároveň přicházela do mysli každému jednotlivě.

„Jdete se mnou?!“

Jednotlivými pokoji se roznesl povyk a já jenom s napětím očekával, kdy k nám vtrhnou upíři, aby nás zklidnili. Do úsvitu zbývalo ještě několik hodin a to bylo stále dost dlouho na to, aby se něco pokazilo.

Na začátku nového dne vešli do všech pokojů dva upíři. Chvíle to byly naprosto identické, takže se nemohl nikdo předem varovat. Boje s námi trénovali ti níže postavení a netalentovaní upíři, kteří tak vykonávali podřadnou práci. Nebylo tedy nijak komplikované, abychom je v přesile, která činila pět na jednoho, porazili.

Zvuky, které vydávali umírající upíři, však přivolaly další gardisty a najednou jsme měli všichni plné ruce práce. Se Zoyou se nám podařilo dostat až na chodbu, když jsem za sebou zaznamenal nějaký pohyb a rovnou zaútočil. Protivník mě však zarazil dřív, než jsem ránu stačil dokončit.

„Pojď se mnou, potřebuju někoho najít,“ rozkázal mi Dmytro a už mě vedl chodbou mimo hlavní boje.

„Koho chceš najít?“ zeptal jsem se zvědavě a následoval ho stejně jako další pětice kříženců. Zoyu jsem v tu chvíli někde ztratil a Dmytrovo tempo mi zabraňovalo v tom, abych ji šel hledat.

„Královny,“ pronesl úsečně a já překvapeně hleděl na jeho záda. Královny? Něco jsem o nich už slyšel, ale byly ty jenom báchorky… Nebo snad ne? Opravdu si bratři dovolili zavřít své ženy do střeženého sklepení na celá staletí? Dmytro tomu očividně věřil.

„Jak je mám najít? Nikdy jsem se s nimi nesetkal,“ namítl jsem bezradně.                                             

„Myslel jsem, že ti stačí pouze esence nesmrtelných a nepotřebuješ k tomu i pach jako náš ctěný otec,“ zašklebil se na mě Dmytro. „Jsou ukryté někde v podzemí tohohle hradu a potřebuju je okamžitě najít, než si Aro uvědomí, co se chystáme udělat.“

„Dobře, dej mi pár sekund, abych se mohl koncentrovat,“ prohodil jsem a zastavil se. Potřeboval jsem uklidnit svou mysl, která teď byla naprosto rozjařená z událostí, které nabraly tak rychlý spád. Nemohl jsem se tím však nijak zaobírat. Musel jsem najít královny a měl jsem takový dojem, že už jsem na ně v minulosti jednou natrefil. Trénoval jsem tehdy svůj dar ve stopování po hradě a zarazil se nad skupinkou čtyř nesmrtelných, o které můj dar pouze zavadil. Zaměřil jsem se tedy na to místo, kde se tahle skupinka v minulosti nacházela. Pokud je totiž všechno pravda, budou tam stále, zatímco ostatní upíři se budou pohybovat po hradě.

Zaměřil jsem všechny smysly na ono místo a skutečně… Nacházely se tam čtyři nesmrtelné bytosti. Snažil jsem se určit, jak hluboko a kam až budeme muset sestoupit. Od naší současné polohy byly dostatečně vzdálené – možná to bylo jedno z opatření, jak neměl nikdo manželky vládců najít.

„Pojď,“ pobídl jsem Dmytra a několik dalších kříženců, kteří ho následovali. Netušil jsem, co se s královnami chystá udělat, ale v tuhle chvíli jsem to neřešil. Probíhal jsem chodbami hradu, a když se nám do cesty postavil nějaký upír, bez mrknutí oka jsme ho sprovodili ze světa. Moc jich však nebylo. Dmytrův dar, který kryl celou tuto vzpouru, na nás stále působil. Nikdo z upířích nesmrtelných nevěděl, kam máme namířeno.

Stále jsem byl zaměřen na esenci čtyř nesmrtelných, ale když jsme dorazili na konec chodby, která nás měla dostat ke královnám, nechápal jsem to. Cesta dál nevedla a my ještě nebyli na správné úrovni hradu.

„Co se děje?“ rozkřikl se Dmytro.

„Jsou někde pod námi, ale tahle cesta už dál nevede. Navíc jsem během naší cesty nezaregistroval jinou trasu, která by nás zavedla blíž než tahle,“ povzdechl jsem si a opět se zaměřil na královny. Jejich esence byla tak klidná, dokonce bych řekl, že se vůbec nehýbají.

„To není možné! On je tam snad zazdil?!“ zeptal se jeden z přítomných kříženců nevěřícně.

„Nemyslím si. Kdyby tomu tak bylo, nepotřeboval by, aby s nimi byl někdo další,“ zavrtěl Dmytro odmítavě hlavou a potom se rozhlédl po okolních stěnách. Několik sekund jsem jeho počínání nechápal, ale pak mi došlo, že hledá tajnou chodbu. Aro s Caiem musí přece své ženy nějak krmit…

A pak jsme to uviděli. Byla to jenom nepatrná odlišnost ve struktuře stěny. Tak drobná, že lidské oko by ji nezaznamenalo a to naše s tím trochu bojovalo, ale nakonec jsme si jí všimli. Pro upíry musela ta změna být natolik jasná, že by ji nemohli přehlédnout, ani kdyby chtěli. Dmytro zatlačil na kámen a ten se jeho ruce přizpůsobil a zasunul se o kousek dozadu. Spolu s tím se nám ukázalo kamenné schodiště vedoucí někam dolů. Nikdo z nás neotálel ani okamžik a vydali jsme se po něm. Následně jsme se zastavili před klasickými dřevěnými dveřmi.

„Jeden upír je hned za těmi dveřmi,“ zašeptal jsem k mým následovníkům, ale to už se dveře před námi otevřely a ozvalo se divoké zavrčení. Musel nás příchod zaregistrovat a určitě mu bylo jasné, že tady nemáme co dělat. Stál jsem v čele naší skupiny, a proto jsem se mu musel postavit jako první. Vykopl jsem nohu tak vysoko, že jsem upíra zasáhl do brady a on pod tlakem nárazu ucouvl o pár kroků. Než se stačil vzpamatovat, znovu jsem na něj zaútočil a podařilo se mi, i v tom těsném prostoru chodby, dostat na jeho záda tak, abych ho během okamžiku mohl s pomocí Dmytrových přátel zbavit nesmrtelného života.

Hluk z chodby samozřejmě přivábil i nesmrtelnou, která sdílela komnatu spolu s královnami. Vnímal jsem, jak se přiblížila ke dveřím, které onen upír hlídal, ale nic víc se nedělo. Dmytro po mě hodil zapalovačem, abych dokončil zničení gardisty a sám vtrhl do pokoje královen. Během okamžiku jsem zaznamenal, že další nesmrtelný je mrtvý… Potom však zvuky boje utichly a já vnímal stále dvě nesmrtelné esence.

Rozhlédl jsem se po chodbě, abych se ujistil, že oheň z upírova těla se nemůže nijak rozšířit a tak nám odříznout únikovou cestu. Když jsem vše shledal bezpečné, vešel jsem do komnaty.

Všichni kříženci, kteří následovali Dmytra, stáli před dvěma ženami, které na ně hleděly s podivným výrazem ve tváři. Dokonalý upíří zrak byl rozostřen a zdálo se, jako by vůbec nevnímaly, co se tady děje.

„Počkáme, až z nich opadne to obluzení,“ prohlásil Dmytro.

„Nehodláš je zabít?“ podivil se jeden ze skupiny. Kromě Dmytra jsem tu nikoho neznal a netušil jsem, proč jsou na tuhle misi vybráni zrovna oni. O svém přispění k tomuto úkolu jsem věděl. Měl jsem jenom najít tohle místo.

„Později. Teď se mi budou hodit k něčemu jinému,“ zasmál se Dmytro a opřel se o rám dveří.

Trvalo to přibližně dvě hodiny, než jsme zaznamenali změnu v kamenných tvářích žen, které se až nápadně podobaly svým druhům. Sulpicie měla dlouhé černé vlasy, dokonalou souměrnou tvář, rudé rty a s bledou pokožkou by ji jeden mohl přirovnat ke Sněhurce – alespoň do chvíle, než se jí podíval do krvavě rudých očí, které byly obestřeny lehce mléčným potahem.

To ona začala jako první křičet a vzburcovala tak pozornost všech kříženců, kteří se pohodlně rozvalili po pohovkách a křeslech v královské komnatě. Všichni jako na povel vyskočili, připraveni do útoku. Ale Dmytro je zarazil. „Klid, pánové, boj má ještě čas,“ zasmál se a dál se opíral o dveře.

Jen několik okamžiků poté, Sulpicii napodobila Athenodora. Její pohled byl jasnější, než ve chvíli našeho příchodu, ale tvář měla zkroucenou jakoby v křeči. Křik vycházejí z jejich úst, byl děsivý. Vypovídal o nepředstavitelné bolesti, která se prodrala ustupujícím opojením Corinina daru. Neměl jsem nejmenší představu, jak dlouho zde byly pod jejím vlivem zavřené, ale muselo to být dlouho.

Přes křik se prodralo zavrčení.

Sulpicie začínala vnímat, co se kolem ní děje, ale s jistotou bych mohl říct, že si nedokázala utvořit jasný úsudek. Aro se jí nesvěřil se svými pokusy na lidských ženách. Proto nás teď mohla považovat za lidi a zaútočit. Postavil jsem se do obrané pozice a vyčkával jakýkoliv útok.

„Královno,“ poklonil se Dmytro teatrálně, ale zároveň sebejistě a s dokonalým úsměvem, který nezmizel, ani když se k Sulpicii přidala Athenodora. Zajímalo by mě, co má za lubem – pomyslel jsem si, ale to už se dal Dmytro do vyprávění. 

Vztek, který následně královny obklopil, bylo přesně to, v co Dmytro od začátku doufal. Následovali jsme je do trůnního sálu, kam neomylně zamířili. V tu dobu už byl hrad skoro úplně tichý. Nesl se jím zápach pálících se upířích těl a zároveň stropy krve. Nedělal jsem si vůbec naděje, že bychom tuhle revoluci mohli vyhrát bez jediné ztráty na životě. Jediné, co však v mém nitru rozechvívalo struny obavy, byl fakt, že jsem u sebe neměl Zoyu a vůbec jsem netušil, jestli pach krve nepatří i jí.

Sulpicie rozrazila dveře do sálu, které do poslední chvíle vzdorovaly. Kromě velké trojice a tří nejbližších upírů, kteří měli na starosti bezpečí vládců, tu nikdo nebyl.

„Sulpicie?“ oslovil šeptem svou ženu Aro. Jakoby s bázní na ni hleděl. A já si až moc jasně uvědomoval to vrčení, které se jí ozývá z hrudi a zároveň jak moc jasný pohled měla po překonání prvotní bolesti z abstinence.

„Copak, Aro? Nevidíš mě snad rád?“ zasmála se Sulpicie a předvedla bravurní otočku kolem své osy. Její smích byl však kyselý a plný zrady, které se vůči ní Aro dopustil. Věznil ji ve sklepení dlouhá staletí a to ještě bez jejího úplného vědomí.

„Vždy tě vidím rád, jenom zrovna teď není vhodná doba,“ namítl Aro, ale v tu samou chvíli vystoupila ze Sulpiciina stínu i Athenodora. Vzteklý pohled, který věnovala Caiovi vypovídal o všem stejně jako vrčení. Od útoku ji odradil pouze Dmytro, který se postavil před obě manželky a tak upoutal všechnu pozornost vládců.

„Mohlo mě napadnout, že za tím vším stojíš ty,“ zasyčel Aro.

Dmytro učinil pár kroků a vůbec se neobával reakce svých upířích vládců. Ani náznakem si nepřipustil, že upírky za jeho zády by mohly zaútočit na něj a nikoliv na své manžely. Čišelo z něj odhodlání. Pod jeho sílou jsem se i já narovnal a se zájmem sledoval scénu před sebou. Arova pláště se lehce dotýkala Renatina ruka. Její slabý štít dodával Arovi pocit bezpečí. Felix, který se nacházel za Caiovým trůnem, vypadal hrozivě díky své výšce, ale i tak by měl co dělat s přesilou, ve které jsme se tu octli.

Víc než co jiného mě však překvapovala absence Arových nejoblíbenějších talentů – Jane, Aleca a Demetriho. Tyto tři Aro naprosto zbožňoval a nedal na ně dopustit. Kde se asi tak schovávají? Stalo se jim něco?

„Tvoje zrada mě velice ranila, Dmytro, byl jsi mi synem. Já jsem ti dal život,“ promluvil opět Aro a stoupl si. Rozhodil ruce, jako by chtěl v další sekundě Dmytra obejmout, ale potom je opět stáhl k tělu. Tenhle upír mě mátl. Vždy se tvářil tak blahosklonně, jako by domlouval malému dítěti a přitom v hlavě kul ty nejohavnější plány.

„Dal jste mi okovy,“ namítl Dmytro tvrdým hlasem nepřipouštějícím námitky.

„Čekal bych, že po tolika letech už budeš vědět, že jedno bez druhého mít nemůžeš,“ zakroutil Aro hlavou a sálem se rozneslo divoké vrčení, které vycházelo z hrdel ostatních kříženců. S velkým podivem jsem zjistil, že vrčím i já. Nikdo s Arovými slovy nesouhlasil.

„Doufám, že tato slova jste řekli i svým manželkám, když jste je zavírali do té kobky pod hradem,“ odvětil Dmytro a z hrdel královen se vydralo divoké zavrčení, které v Arově i Caiově tváři vyvolalo zděšení. Trvalo to však jenom nepatrný zlomek sekundy, než si výrazy srovnali. „Avšak teď už je to jedno… Na celém hradě jste poslední,“ dodal Dmytro vzápětí.

„A ne na dlouho.“ Dodal jsem si odvahy a promluvil jsem. Celou dobu jsem stál po Dmytrově boku, ale zároveň o pár centimetrů za ním. Bylo tak dobře poznat, kdo nás vede. Arův první výtvor. Ten, po kom tak strašně toužil a který nakonec stojí i za jeho koncem.

Krátce po mých slovech zaútočila Sulpicie s Athenodorou na své manžely a já se s pomocí jednoho z Dmytrových přátel vrhl na Marcuse. Ten jediný se nijak nebránil, když jsem mu trhal hlavu od těla. Aro s Caiem začali se svými manželkami bojovat. Bylo to velmi nevyrovnané a chvílemi to vypadalo tak, že o život přijdou samy královny a my budeme muset zasáhnout. Ale chvilková nenávist, která jim zastírala pohled, byla silnější, než si kdokoliv z nás mohl představit.

Sálem se ozvalo další kovové zaskřípání, když se Athenodoře podařilo urvat Caiovi hlavu. V tu samou chvíli jsem viděl, jak se její pohled projasnil a hned po tom definitivním zvuku pravé smrti se sálem nesl výkřik plný bolesti. Nechápal jsem, co se stalo, dokud jsem neuviděl královnu skloněnou nad tělem svého mrtvého muže. Jemně ho hladila po bílých vlasech a tiše vzlykala.

Ani to však nevyrušilo Sulpicii od její pomsty na Arovi a scénář s Athenodorou se brzy opakoval i u druhé královny. Vztek ustoupil do pozadí a nahradila ho nezměrná bolest. Tu však během pár chvil ukončil Dmytro se svými kumpány. V nestřežené chvíli napadli královny a rovněž jim oddělily hlavy od těla. Poté stačilo bezvládná královská těla zapálit a tak došlo ke zničení několik století starého upířího rodu.

Během následující hodiny, kdy jsme v sále pozorovali dohořívající oheň z mrtvých těl, začala se místnost naplňovat kříženci, kteří přicházeli ze všech možných vchodů, které do místnosti vedly. Oknem vysoko na střeše sem pronikalo jasné denní světlo. Blížilo se poledne a my byli konečně volní. Při pohledu na ohnivé plameny jsem si to postupně uvědomoval, ale stále jsem nějak nedokázal pobrat tu skutečnost.

Alespoň do okamžiku, než se mi kolek krku omotaly Zoyny jemné ruce.

„Zvládli jsme to,“ pronesla rozjařeně a vypadala při tom jako malá holčička.

„Ano, zvládli,“ souhlasil jsem a odtrhl pohled od ohně, abych mohl zkontrolovat, zda se jí nic nestalo. Vlasy měla rozcuchané a místy něčím slepené. Podle pachu, který ji obklopoval, jsem jasně rozeznal krev. Částečně to byla její – tu esenci její dokonalé vůně bych poznal kdekoliv, ale mísila se i s jinou. Boje s ostatními členy královské gardy byly neúprosné. Bylo to daleko divočejší, než úkol, ke kterému mě přizval Dmytro. Šaty měla Zoya na několika místech roztržené a odhalovaly tak její dokonalou pokožku, která se na několika místech právě hojila po ošklivých ranách.

„Dmytro to skvěle naplánoval. Upíři neměli nejmenší šanci.“

„Vskutku. Měl to dobře promyšlené a všichni ho okamžitě následovali,“ souhlasil jsem s ní, ale to už k nám přišel můj nevlastní bratr.

„Tak to není. Prozradím ti tajemství, Steve. Oni si pouze mysleli, že jdou za mnou, ale ve skutečnosti šli za svobodou. Ta je sem přivedla. Kdyby totiž nevěřili v to, co je čeká, nikdy bychom to nedokázali,“ prohlásil Dmytro a přátelsky mě poplácal po rameni.

„Možná to tak je. Teď je ale už po všem.“

„Ne, tohle je jen začátek.“ Dmytrův hlas byl ledový a jasně se v něm odrážela ta nenávist vůči všem nemrtvým. Porazit Voltéru pro něj nebylo dost. „Spousta jich utekla, když viděla, že nedokážou zvítězit. Aro si to uvědomoval, ale i přesto setrval. Jaká bláhovost a pošetilost. Byl to naivní hlupák, když si myslel, že pouze s Renatinou pomocí by mohl tenhle boj vyhrát.“

„Všiml jsem si, že tu chyběla dvojčata stejně jako náš ctěný otec,“ zamumlal jsem zamyšleně.

„Proti Jane a Alecovi by se bojovalo špatně. Nechápu, proč zrovna ty dva poslal pryč. Nikdo by jenom tak neutekl…“ V polovině věty se zarazil a rozhlédl se po sále. „Kdo zabil Chelseu?“

Po jeho dotazu se v zadní části sálu zvedly dvě ruce. „Nemyslím si, že by Alec s Jane vzali tak rychle do zaječích. Jsou po Arově boku až příliš dlouho, aby se u nich hned po její smrti projevila vlastní vůle,“ namítl jsem trochu nejistě. Některé upíří dary jsem znal. Dokonce i dobu jejich působení. I po Corinině pravé smrti jsme museli nějakou dobu počkat, než si královny uvědomily, že už na ně nepůsobí. Závislost, kterou u nich vyvolávala, však nebyla úplně zničena. Královny zabily své manžely hlavně proto, že si uvědomily, jak se staly na Corin závislé a že bez ní nedokážou žít. Ta abstinence po jejich droze z nich udělala ta vraždící monstra. Za normálních okolností by byl mrtvý Dmytro a nikoliv Aro s Caiem.

„Asi máš pravdu,“ zamumlal a vydal se davem kříženců k těm dvěma.

„Já bych ti chtěla někoho představit, pojď se mnou,“ popadla mě za ruku Zoya a táhla mě opačným směrem.

„Koho?“

„Pomohl mi v boji a myslím si, že pokud by bylo potřeba postupně vyhladit všechny upíry, byl by velmi cenným pomocníkem. Nemá sice žádný dar, ale svou odvahou se vyrovná i těm talentovanějším,“ popisovala mi nějakého křížence. Její nadšení se mi však zařezávalo do srdce a já pocítil ostny žárlivosti.

Nakonec jsme se zastavili až těsně u dveří vedoucí k pokojům kříženců, kam jsem se už nikdy nechtěl vrátit. Zoya si stoupla vedle dvou mladíků. Jeden byl o něco vyšší se střapatými vlasy. V obličeji měl jemné, skoro až dívčí rysy a vypadal mile. Druhému jsem do tváře neviděl. A právě toho se mi Zoya chystal představit.

„Cole? Tohle je Steve, můj velmi dobrý přítel a syn Demetriho,“ představila mě Zoya.

„Těší mě. Zoya říkala, že umíš stopovat. To by se mohlo hodit. Hodně mladých upírů uteklo hned po zničení Chelsei a je tedy potřeba vykonat nápravu, najít je a poslat do horoucích pekel,“ odvětil příkře a tvrdý pohled jeho očí mi připomněl Dmytra.

„Vítězství a prohry patří k životu každého člověka – s výjimkou zbabělců, protože ti nikdy ani neprohrávají ani nevyhrávají. (Ďábel a slečna Chantal)“

– Paulo Coelho