9.kapitola - Být upírem je těžké (Lucasův pohled)

Dočetl jsem a zjistil, že okolí zatím zahalila tma. Od chvíle, kdy jsem řekl mé neznámé neviditelné kamarádce Isabellino jméno, se už neozvala a tak jsem usoudil, že opravdu odešla. Nevím, jestli mi to vadilo. Znovu jsem byl sám a vlastně jenom její hlas mě přivedl na jiné myšlenky a odvedl mou pozornost od Isabelly.

Isabella. Tak nádherné jméno. Měla ho jenom jedna další osoba, která musela být stejně výjimečná, jako je tato mladá a úspěšná spisovatelka. Mladá a pěkná spisovatelka. Najednou jsem si přál, aby se mě tehdy nebála.

„Dost, Lucasi!“ okřikl jsem se nahlas. Takhle nesmím přemýšlet. Už takhle porušuju pravidla. Isabella mě být dávno mrtvá nebo proměněná a já jsem se měl už dávno vrátit do Voltéry. Měl jsem, ale neudělal jsem. Musím zavolat Caiusovi a říct mu, že … Říct mu co? Než jsem si to vlastně ujasnil v hlavě, znovu se mi rozezvonil telefon. Podíval jsem se na display. Volal někdo z gardy.

„Ahoj Lucasi.“ ozval se Markův veselý hlas.

„Marku, proč voláš?“ řekl jsem překvapeně.

„Jenom nás s Joshem zajímalo, kdy se vrátíš. Už jsi dokončil úkol?“ zeptal se.

„Ne, trochu se mi to zkomplikovalo.“ Odpověděl jsem mu nahlas a v duchu jenom dodal ani nevíš, jak moc se to zkomplikovalo. A to jsem nemyslel jenom na Culleny a mou neviditelnou známou. Myslel jsem na své city, které jsem začínal k Ise, jak ji všichni říkali cítit. Snažil jsem si to zakázat, ale nešlo to.

„Lucasi jsi tam?“ zeptal se znovu Mark a přerušil tak proud mých myšlenek.

„Jasně, co jsi říkal?“ vůbec jsem ho nevnímal.

„Jenom jestli nechceš pomoct. Mohli bychom s Joshem požádat Caiuse, aby nám dovolil přijet za tebou.“ nabídl se hned.

„To nebude nutné. Já už to nějak vyřeším.“ řekl jsem zamyšleně a ukončil hovor. Úplně jsem zapomněl, že jsem se s ním vůbec nerozloučil.

„Tak co, někdo z Voltéry?“ ozvala se vedle mě Vicky. Už podle tónu jakým to řekla, mě mohlo napadnout, že tenhle rozhovor bude zase jenom další hádka. Od Vicky se nic nedozvím a tak vlastně nemá cenu s ní mluvit. Chtěl jsem ji ignorovat. Přece jen by to nemělo být tak těžké, je přece neviditelná, kromě jejího hlasu vůbec nevím, že je v místnosti. Vzal jsem si tedy tašku s oblečením, vytáhl nějaký svetr, který jsem vůbec nepotřeboval, schoval jsem knihu a chystal se vyrazit do města.

„Snažíš se mě ignorovat, nebo mě už zase neslyšíš?“ ozval se někde za mými zády její uražený hlas, ale já si ho nevšímal a pomalým lidským krokem jsem vcházel do města, které zrovna ožívalo nočním životem.

Lidé kolem mě procházeli po ulici, ale pokaždý si drželi určitý rozestup. Pomalu se rozsvěcovala pouliční světla a město se nořilo do tmy. Tmu jsem měl rád ve svém nynějším životě, ale ještě jako člověk jsem miloval slunce. A kdo taky ne. Teď když ho mám ve Voltéře každý den a nesmím si ho vychutnat je to skoro jako mučení.

Teď jsem se pohyboval ulicemi jako stín. Nemusel jsem mít ten plášť, na kterém si zakládají ve Voltéře, aby se mě lidé báli. Lidem stačí, abych se na ně usmál nebo jenom se trochu zamračil a už by pro mě udělali, cokoliv bych chtěl. Dokonce by pro mě i zemřeli.

Opět jsem si připadal jako monstrum, které žije ze smrti druhých. Tohle byla jediná z věcí, které mi na mé nesmrtelnosti vadily. Vlastně ne jediná, ono jich bylo přece jenom víc. Díky tomu co jsem, jsem nemohl zůstat se Susan, kterou jsem tolik miloval, nemohl jsem splnit všechny její a vlastně i mé sny o naší společné budoucnosti. Teď už je určitě vdaná a má spoustu krásných dětí, které zdědily její nádherné, modré oči a dokonalý úsměv a manžela, který s ní smí trávit každý den. Já mám jenom svou samotu a pár přátel, novou lásku jsem za svůj poměrně krátký upírský život ještě nezažil.

Zastavil jsem se uprostřed chodníky a zahleděl se na druhou stranu, když jsem zaslechl pneumatiky blížícího se jeepu zakvílet a nakonec se auto otočilo a vracelo se k osobě, kterou jsem prve zahlédl. Byla to Isa a celá se klepala zimou.

Chtěl jsem se vydat za jeepem, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem vyvolávat další hádky. Stejně mě hodně překvapilo to, že pro Is nepřijel Edward. Páni, už na ni nemyslím jako na Isabellu, ale jako na Is. Jde to s tebou z kopce Lucasi. Rozhodně jsem teď neměl zapotřebí cítit lítost nebo dokonce nějaké sympatie k této lidské dívce, která se mi začínala tolik líbit.

Celou noc jsem chodil po městě, abych si zvykl na lidský pach, který byl všude kolem mě, ale díky tomu, že jsem byl venku, byl koncentrovaný tak, že jsem neměl moc velké potíže. Za celou noc jsem se musel hodně přemáhat jenom jednou a o když jsem šel kolem jednoho nočního klubu a vycházela z odtud dívka.

Měla krátkou sukni sahající jí sotva pod zadek a tričko za krk. Byla pěkná, měla dlouhé zrzavé vlasy, které jí vlály na všechny strany, když otáčela hlavou na všechny své kamarády, co s ní šli. Prošel jsem kolem nic a vítr ke mně donesl její neodolatelnou vůni. V ústech jsem cítil hromadící se jed.

Její upřený pohled mě na chvíli zarazil. Necítil jsem z jejího pohledu strach, spíš mě jím vyzívala, ale já jsem se musel začít ovládat, jinak by to nepřežila ani ona, ani nikdo z jejich přátel, kteří se dneska tak dobře bavili. Dívka se na mě usmála a čekala na mou reakci. Jenom jsem se odvrátil a lidskou rychlou chůzí zapadl do jedné tmavé uličky a snažil se to rozdýchat. Kdybych dneska nebyl na lovu, asi bych se nedokázal takto ovládnout a nakonec by už byla mrtvá a já byl stále tím monstrem, kterým jsem se před dvaceti lety stal.

Najednou kolem mě začali chodit další lidé a já si až teď všiml, že stojím vedle toho klubu a on právě zavírá. Mladí lidé, kteří kolem mě procházeli, byli všichni v povznesené náladě a z některých jsem cítil i větší množství alkoholu, který dneska vypili. Nemohl jsem v té uličce zůstat. Vydal jsem se zase dál, ale dneska to vypadalo tak, že se i počasí proti mně spiklo. Vál chladný vítr, ale to by zase tolik nevadilo, pro mě byl příjemně teplý, to co mi vadilo, byla opět ta vůně. Vůně dívčiny krve, té které bych se tak rád napil, ale zakazoval si to. Zatnul jsem ruce v pěst a snažil se vyhnat si z hlavy myšlenky na dívku s rudými vlasy a nemyslet na to, jaké by bylo přisát se k jejímu krku a ochutnat tu, tak lahodně vonící, krev.

Klouby na rukou mi zbělaly ještě víc, pokud to vůbec bylo možné, ale zvíře ve mně nakonec zvítězilo a já se vydal za tou vůní, která mě tak volala k sobě. Dívka už šla sama, nevěděla, že jsem jenom několik metrů za ní. Opět jsem se stal stínem, na ulici svítila, nebo spíše jenom problikávala jedna pouliční lampa, která ji měla osvětlit, ale místo toho vrhala dostatek stínů, které se staly mým úkrytem.

Po nějaké době zřejmě dívka vycítila, že ji někdo sleduje a začala se rozhlížet. Její reakce byly značně pomalé a tak jsem pokaždé, když se podívala mým směrem, měl dost času se schovat. Přestože nikoho neviděla, přidala do kroku a já se vydal za ní.

Od ní a její krve mě dělilo už jen několik kroků, ale v tom mě zastavila nějaká neviditelná zábrana. Doslova jsem do ní narazil. Nechápal jsem, co se to děje, ale byl jsem na lovu a tak jsem se řídil instinkty a ty mí říkaly, překážku obejdi a zabij tu dívku. Udělal jsem několik kroků do boku, ale překážka tam byl pořád. Začal jsem vrčet a stále se ji snažil obejít, ale překážka neměla snad konce.

Dívka se najednou znovu otočila, byl jsem natolik zaneprázdněný tím, dostat se k ní, že jsem neměl potřebu se schovat. Když mě zahlédla usmála se na mě, ale úsměv jí ze tváře zmizel, když viděla můj rozzuřený obličej.

„Nech toho, jsi jak malý!“ okřikla mě Vicky.

„Co se to děje?“ procedil jsem mezi zuby a dál jsem rukama zkouše, jestli nenajdu někde volné místo. To co mě zastavilo, ale bylo celistvé a já neměl žádnou šanci se dostat k té dívce, která právě mizela za rohem. Její vůně se začala vytrácet spolu s ní a já zase začínal reagovat naprosto normálně. Stále jsem sice cítil v ústech tem jed a v krku měl ten oheň, který mi ta její nádherná vůně způsobovala, ale přestával jsem v ní vidět potravu. Přes to všechno jsem, ale nepřestával vrčet. Ta překážka tu byla pořád a já nevěděl, jak ji obejít.

Když jsem se konečně vzpamatoval, otočil jsem se k překážce zády a vydal jsem se na druhou stranu města. Tušil jsem, že by bylo nebezpečné pokračovat v té cestě, protože vůně té dívky byla opravdu velkým lákadlem a přestože jsem odolal teď, neznamenalo, že bych se příště ovládl znovu. Vlastně já jsem se neovládl, za všechno mohla ta překážka, která mě k ní nepustila blíž.

Vrtalo mi hlavou, co mě to zastavilo, ale nemohl jsem na nic přijít.

„Už jsem se bála, že tam budeš stát až do rána.“ ozvala se znovu Vicky, její hlas byl pobavený, ale zároveň jsem v něm slyšel něco jiného.

„Ty víš, co mě zastavilo?“ nepotřeboval jsem její odpověď. Ona to věděla.

„Jo.“ odpověděla prostě, zřejmě neměla náladu na vybavování.

„Tak co to bylo?“ nedal jsem se jen tak odbít.

„Já.“ Hm, ta je asi stejně tak výřečná jako moje teta Molly, nikdy toho moc nenamluvila, když jsem si chtěl promluvit. Ze začátku jsem to zkoušel, ale pokaždé byly její odpovědi stejné jako ty, kterými mi odpovídala Vicky, tedy ještě část říkala Ne.  Po nějaké době jsem to s ní vzdal a raději chodit za strýcem do garáže, kde stále dokola dolaďoval své autíčko a nevnímal moc okolí. Sedl jsem si na stoličku, kde měl položené nářadí a jenom ho sledoval, jak se hrabe pod kapotou a podával mu nářadí. Jo to byly léta. Musel jsem se pousmát.

„Co je tady k smíchu?“ zeptala se okamžitě podrážděně Vicky, když si všimla změny výrazu v mé tváři. Zase se mi ji podařilo naštvat, jak já to jenom dokážu? Zakroutil jsem nechápavě hlavou a šel jsem dál.

„Nic, jenom jsem si na něco vzpomněl.“ Nechce, abych znal její minulost, tak proč jí mám říkat o té svojí. Navíc o mě jistě ví mnohem víc věcí než já o ní.

„Aha.“ Moje odpověď ji očividně neuspokojila, ale byla jediná, kterou jsem ji hodlal dát, pokud se, se mnou nezačne normálně bavit a trochu mi také věřit. Nejsem sice ten, komu by se dalo věřit, aspoň se to o upírech tvrdí, ale mě opravdu může věřit, jenom jsem nevěděl jak ji přesvědčit.

„Jak jsi to udělalo?“ nevydržel jsem a nakonec se zeptal.

„Něco jsem ti už předtím řekla. Žádné otázky. To platí i pro teď.“

„Jasně, takže mi ani neřekneš proč?“

„Ona nesměla zemřít. Jenom jsem vlastně zkoušela, jestli tě dokážu zadržet a když. Je to docela dobré mít zase zpátky nějaké své schopnosti.“ Tak a teď mě zase překvapila. Mluvila neobvykle dlouho, vlastně to byla její nejdelší řeč od chvíle, kdy jsem ji poznal, nebo bych měl říct od chvíle, kdy jsem ji poprvé uslyšel. Její hlas byl jasně upíří. Byl stejně melodický, jaký byl hlas jiných upírek ve Voltéře, ale zároveň byl tak odlišný, měl v sobě nějaké kouzlo.

„Ty máš víc schopností?“ zase ta moje zvědavost.

„Zase jsem řekla něco, čeho budu litovat.“ Řekla tak potichu, že to bylo asi jenom poznámka na to, že je ukecaná, ale já jsem to přece jenom zaslechl, musela být někde hodně blízko.

Dál jsem na ni už nemluvil, kdyby se mnou mluvit chtěla tak promluví. Připadal jsem si pořád tak nějak divně, když jsem mluvil na někoho, koho ani nevidím, ale dneska jsem ji byl vděčný, že mě zastavila, než jsem stihl to děvče zabít. Chtěl jsem se jí zeptat na tolik věcí, ale věděl jsem, že dokud si nezískám její důvěru, nic mi neřekne.

Byl jsem natolik zabrán do svých úvah, že bych dokonce vyšel na ulici, kde pomalu začínali chodit lidé do práce a navíc začínalo vycházet slunce. Než jsem, ale stačil udělat krok, který by pro mě v budoucnu znamenal smrt opět jsem narazil do neviditelné stěny.

„Už zase!“ ozval jsem se trochu vztekle a uniklo mi u tiché zavrčení. Kousek ode mě se ozval Victoriin nádherný smích. Ohromně se bavila tím, jak mě ta stěna odhodila stranou, a já spadl na zadek.

„Já za to, ale nemůžu.“ Ozvala se a začala se znovu smát. Teď jsem si až uvědomil, že začalo svítat a já bych se měl jít raději někam schovat, protože vypadalo, že bude výjimečně hezké počasí. Otočil jsem se tedy a uličkou, do které ještě nenašlo slunce cestu, jsem se vydal pryč od města a potom hned do té dřevěné boudy, kde jsem měl všechno oblečení. Doufal jsem, že dneska budu moct s Is konečně promluvit a na všechno se jí zeptat přestože podle Caiusových plánů už neměla patřit mezi živé nebo být alespoň nesmrtelná. Ale musím nejdřív vymyslet, jak se k ní dostat. Vždyť jsou pořád kolem ní. V zamyšlení jsem si sedl na jednu starou lavičku a užíval si samoty a slunce.