8. kapitola

8. kapitola

V nemocnici vládl trochu chaos kvůli přijetí Emily a Sama. Alespoň do chvíle, než se Carlisle přemístil na operační sál, kde Sam bojoval zřejmě o život. Potom nastal na chodbě úplný klid, jenom jedna ze sester něco vyplňovala u pultíku do karet pacientů.

„Sestři? Mohl bych se zeptat, kde najdu tu nově přijatou pacientku? Tu, co ji napadlo to divoké zvíře? Myslím, že se jmenovala Emily Young,“ požádal jsem sestru, která mě okamžitě poznala a zařadila do doktorovy rodiny, takže se ochotně podívala do papírů.

„Zrovna je na ambulanci, spolu s vrchní sestrou a doktorem Lernerem,“ informovala mě, a tak jsem sestře poděkoval a zamířil tam. Opravdu jsem na tu dívku byl zvědavý, zřejmě totiž přežila útok vlkodlaka - možná na úkor svého přítele - ale přežila a to se rozhodně počítá.

Pomalý krokem jsem došel až před ambulanci. Přes okénko v lítacích dveřích jsem nakoukl dovnitř abych si ověřil, že tam skutečně jsou, přestože jsem neměl důvod pochybovat o pravdomluvnosti sestry na recepci. A kromě jednoho staršího pána, který ležel na nejbližším lůžku, jsem tam skutečně zahlédl vrchní sestru, jak něco podávala muži v bílém plášti. Výhled na pacientku mi však zastíral modrý závěs, oddělující jednotlivé lůžka a dodávající každému pacientovi alespoň trochu soukromí.

„Dobrý den, doktore,“ pozdravil jsem doktora Lernera, který byl stejně jako můj otec chirurg, ale zároveň se zabýval i onkologií. Malá nemocnice jako ta ve Forks potřebovala všestranné doktory a taky si je proto tak cenila na penězích. Platy značně překračovali klasické standardy, a tak jsem se nedivil, že jsme se sem přestěhovali. Přesto jsem věděl, že u Carlisle to nebylo jenom kvůli hamižnosti po penězích.

„Zdravím, Edwarde,“ odplatil mi pozdrav a lehce mi pokynul hlavou, jelikož ruce měl zaměstnané šitím. „Copak tě sem přivádí?“ zajímal se, když jsem došel až k závěsu, který skrýval Emily.

„Přijel jsem s otcem, když nás doma informoval o tom, co se stalo,“ odpověděl jsem a pohlédl na raněnou dívku, která na mě teď upírala hnědé oči plné strachu.

„Ano, je to velmi nešťasná událost. Kdo by řekl, že se tak divoké zvíře potuluje v našem okolí,“ souhlasil se mnou Lerner a dál se věnoval Emily. Pomalu, za asistence sestry, jí zašíval ránu na ruce. Nebyla nijak hluboká, takže stačil jenom jednoduchý zákrok, což se ale nedalo očekávat u obličeje, kde se jí přes pravou část tváře táhly tři dlouhé škrábance. Tohle jenom chirurg nezpraví.

Jak jsem si tak prohlížel její zranění, znovu jsem se setkal s jejím pohledem. Byl pevný a odhodlaný, během chvíle, kdy ji doktor zašíval ruku ani nemukla, ale i tak jsem v tom pohledu viděl bolest. Zřejmě se obávala o svého přítele, který na tom byl podstatně hůř.

„Zdravím, Emily. Já jsem Edward Cullen, syn doktora, co právě operuje tvého přítele,“ představil jsem se jí a jejím pohledem se mihlo očekávání. Chtěla znát novinky.

„Já… Já jsem Emily,“ zamumlala a až ve chvíli, kdy promluvila se jí tvář zkroutila od bolesti. „J-jak na tom je S-Sam?“ zajímala se, přestože jí to dělalo trochu problémy.

„Právě je na sále. Táta ho operuje,“ odvětil jsem a všiml si té hrůzy v jejích očích. V těch hnědých tůních se odráželo úplně všechno, co zrovna prožívala. „Ale nemusíš se bát, Carlisle je nejlepší chirurg jakého znám a určitě Sama postaví na nohy,“ přislíbil jsem, abych ji trochu uklidnil.

„Děkuju,“ zašeptala, ale nespouštěla ze mě zrak.

„Emily, teď ti sestra umrtví tvář, abych ti mohl zašít ty škrábance, takže nějakou dobu budeš mít zvláštní pocit jako bys tu tvář neměla. Možná to bude i lehce brnět, ale rozhodně to bude lepší, než to, co prožíváš zrovna teď,“ informoval ji Lerner a Emily jenom neznatelně přikývla. „Sestři, dejte jí lokální anestezii, než dokončím tu ruku,“ požádal ještě a vrchní sestra si už připravovala injekci.

„Zůstanou jí jizvy?“ zajímal jsem se, když se pak Lerner přesunul k zašívání škrábanců na tváři.

„Nejspíš ano, ale pokud jí to bude vadit, nebude žádný problém v dnešní době zajít na plastiku, aby zase vypadala jako dřív,“ odvětil a pokračoval v pečlivém zašívání. „A ty se nějak zajímáš o lékařství? Budeš pokračovat v otcových šlépějích?“ zajímal se.

„Nad tím jsem neuvažoval, ale zřejmě ne. Spíš budu studovat jazyky a lidskou kulturu, takže zase jinou stránku lidí – ne jak vy,“ namítl jsem. Lékařství mě fascinovalo – alespoň to moderní – ale sám sebe jsem si jako doktora nedokázal představit.

„To zní zajímavě. Však už máš před sebou jenom rok na střední, pokud se nepletu,“ pokračoval v rozhovoru, zatímco jsem sledoval jeho práci. Potřeboval jsem si promluvit s Emily, ale nechtěl jsem o tom mluvit před Lernerem. Takže jsem jenom čekal a odpovídal na dotazy.

„Správně, potom se nejspíš vydám do Seattlu, je tam spousta možností,“ dodal jsem.

„Samozřejmě. Seattle je velký a pro mladé lidi ideální, ale poslední dobou sleduju, že spousta lidí se pak z velkých měst, kde studovali, vrací zpět. Například já odtud taky pocházím, nějakou dobu jsem studoval medicínu, potom jsem trochu cestoval po Evropě a nakonec jsem se sem vrátil,“ vyprávěl.

„Evropa je pěkná. Před nedávnem jsem se vrátil z Itálii,“ zamumlal jsem.

„Itálie, ano. Každá ze zemí tam má něco do sebe, ale Itálii má zvláštní kouzlo,“ zasnil se a na malou chvíli se přestal věnovat Emily. „Hned bych se tam vrátil, ale tady je mě potřeba daleko víc,“ podotkl a opět pokračoval v práci.

Emily našemu rozhovoru dál přihlížela, ale aby neničila doktorovu práci, nemohla se do něj hned zapojit.

„Občas se ale cestování nevyplácí,“ zamumlal jsem. „Slyšel jsem, že jsi se Samem ze Seattlu,“ nadhodil jsem a Emily jenom na znamení souhlasu mrkla. „Byli jste i v rezervaci?“ zajímal jsem se dál a Emily opět jenom mrkla. Nevím, proč jsem se na to ptal, prostě mě to tak napadlo.

„Edward, víš že se chováš jako policista? Vyslýcháš moji pacientku ještě u zákroku,“ zasmál se Lerner. „Pokud s ní chceš mluvit, a ona s tebou, budeš si muset chvíli počkat,“ zarazil mě.

„Omlouvám se, nechtěl jsem působit dotěrně. Jenom mě to prostě zajímalo.“

„To je v pořádku, ale už žádné otázky, Emily musí zůstat v klidu. Navíc by se tu co nevidět měl objevit někdo od šerifa a odchytové služby. Budou chtít popis zvířete, aby ho mohli odchytit a ono už nikomu neublížilo,“ odvětil.

„Dobře… Já si zajdu pro kávu, než to tady dokončíte. Potom bych se vrátil, pokud ti to nebude vadit, Emily,“ zeptal jsem se a Emily se pokusila ještě o nějaký ten úsměv, ale s umrtvenou částí obličeje nedosáhla kýženého výsledku.

„Tak, už jste domluvení, teď ale odejdi, musím to dokončit,“ odháněl mě Lerner.

„Fajn, už odcházím,“ usmál jsem se na Emily a vydal jsem se z ambulance zpět na chodbu, abych si v automatu nechal připravit jedu z těch nemocničních káv. Potom jsem se vydal k sestře na recepci.

„Carlisle je ještě na sále?“ vyzvídal jsem. Neměl jsem totiž nejmenší tušení, jak dlouho jsem byl na ambulanci. Potom jsem ale koukl na hodiny nad sestrou a věděl, že už to byla hodina, co jsem sem s tátou přijel.

„Ano… Pacient na tom nebyl zrovna nejlépe, když ho sem přivezli. Podle všeho se snažil slečnu chránit před tím zvířetem, takže schytal nejhorší rány za ni,“ odpověděla. „Pokud tu na otce budete čekat, můžu váš pustit k němu do ordinace. Operace se podle všeho ještě protáhne. Řekla bych tak nejméně hodinu,“ odhadovala.

Vypadalo to na hodně dlouho noc, takže jsem přijal nabídku sestry, že mi odemkne Carlisleovu ordinaci, abych nemusel celou dobu posedávat na chodbě. Pomalu se blížila devátá hodina a pokud měla operace trvat nejméně jednu hodinu, pohl jsem počítat i se dvěmi. Takže i kdyby se Carlisle rozhodl jet hned domů, neočekával jsem, že budu doma dřív jak před půlnocí.

Navíc jsem si stále chtěl promluvit s Emily.

Doufal jsem, že Lerner mi přijde říct, až bude s Emily hotový. Popravdě mi té holky i jejího přítele bylo skutečně líto. Kromě Itálii je tohle snad jedinné místo o kterém vím, že se zde vyskytují vlkodlaci a oni na jednoho hned musejí narazit. Tomu se říká skutečně pech.

V ordinaci jsem si lehl na bílou pohovku, kterou sem Esmé Carlisleovi pořídila. Pomáhala mu to tu trochu zútulnit, aby se zde pacienti cítili přece jenom trochu příjemněji, ale všudypřítomný pach dezinfekce mi stále připomínal, že jsem pořád v nemocnici.

S pohledem upřeným na bílý strop a lehce poblikující zářivku jsem vylovil z kapsy od kalhot telefon. Kromě poslední doručenky, která mi přišla už v pátek, telefon mlčel.

Obával jsem se toho, že její mlčenlivost je jistý druh odpovědi. A toho jsem se opravdu bál.

Po chvíli jsem měl už napsanou i další zprávu a váhal nad jejím odesláním. Na jednu stranu mi to nepřišlo vůbec špatné – Bella by přece měla vědět, že na ni neustále myslím a bojím se toho, co se s ní kvůli vlkodlakům může stát. Na druhou stranu jsem však váhal. Bella si přála, abych se o ni nestaral a tohle byla jasná starost. Stíhal jsem ji zprávama na které neodepisovala.

Dilema, které jsem řešil, ukončil po víc jak hodině a půl táta, když dorazil do své kanceláře. Unaveně se posadil za stůl.

„Jak je na tom ten kluk od Emily?“ zajímal jsem se, když si rukou masíroval ztuhlý krk.

„Přežije to. Bylo to jenom o fous. Chvíli jsme všichni na sále mysleli, že ho ztratíme. Ale jak je vidět, ten kluk má pro co žít a jakmile se zítra probere, bude z nejhoršího venku,“ odpověděl spokojeně.

„Tak to je zřejmě fajn,“ přitakal jsem a Carlisle jenom přikývl.

„Ano. Emily bude mít radost, ale teď už za ní s tou zprávou nepůjdu. Chvíli poté, co doktor Lerner zašil její poranění, usnula z vyčerpání. I policisty jsem tedy požádal o to, aby se stavili až zítra. Všichni si potřebují odpočinout,“ dodal.

„Samozřejmě. Dnešek byl dlouhý den a i ty si potřebuješ odpočinout. Pokud jsi tedy tady vyřídil všechno, co bylo potřeba, můžeme se vrátit,“ navrhl jsem.

„Postel sice zní skvěle, ale pro dnešek zůstanu v nemocnici. Sam by měl být sice v pořádku, ale pro klid duše tu raději přenocuju, kdyby se objevily nečekané komplikace. Ty ale jeď domů a prospi se, zítra stejně musíš do školy,“ nezapomněl na to, že zítra opět začínala škola a už v kabátu, ve kterém přišel, hledal klíče od Mercedesu.

„Dobrá tedy,“ souhlasil jsem a klíče přijal. Nic jiného mi taky nezbývalo, když jsem nechtěl trávit celou noc na nemocničním kanapi a nebo na nějakém lůžku s ostatními pacienty. „Pokud ale chceš, tak tě ráno můžu vyzvednout, než pojedu do školy,“ nabídl jsem se, když jsem už vycházel z pokoje. V tu chvíli jsem si totiž uvědomil, že jiný odvoz zřejmě mít nebude.

„Nějak si to zařídím. A kdyby ne, tak ti dám vědět,“ odvětil.

„Fajn, předběžně s tím budu počítat,“ přislíbil jsem. „Příjemnou a ne moc upracovanou směnu,“ popřál jsem mu, ještě než jsem za sebou zavřel dveře. Na recepci jsem ještě příjemnou službu popřál sestřičce, která mi odemlkla tátovu kancelář a vydal jsem se osvětlenou chodbou do tmy. Respektive ven z budovy, kde jsem si to hned namířil k místu, kde Carlisle nechal svého čtyřkolého miláčka. Tohle auto bylo vždy perfektně vyleštěné a uvnitř to vonělo po kožených potazích. Byla to zřejmě ta nejluxusnější věc, kterou jsme vlastnili. Možná teď trochu přeháním, ale rozhodně tenhle Mercedes nespadal do stejné cennové kategorie jako Volvo, kterým jsme se denně dopravovali do školy.

Tohle auto reprezentovalo svého řidiče. A byla pocta ho smět řídit.  Táta klíčky nedává jen tak z ruky, takže když jsem centrálem odemkl a poté nasedl… Byl to hodně příjemný pocit.

Cestu domů jsem si poté řádně užíval, nevěděl jsem, kdy zase v budoucnu budu mít tuhle příležitost. A na malý okamžik jsem byl i spokojený. Který chlap by vlastně nebyl, kdyby si směl sednout za volant tohohle auta a chvíli se v něm povozit? Emmett si o mě může říkat co chce, když prostě neokukuju všechny holky v okolí, ale rozhodně jsem skutečný muž co miluje požitek z jízdy v perfektním autě.

Zase tolik jsem se až nezměnil. Bella mě změnila svou láskou, o které jsem se i v tuhle chvíli snažil nepochybovat. Bylo to ale těžké. Zvlášť, když se mnou nekomunikovala. Druhá věc, která se u mě po příjezdu do Forks změnila bylo to, že jsem vnímal svět nadpřirozena opět trochu jinak. Ve Virgiinii by mě ani trochu nenapadlo, že upíři a vlkodlaci žijí i někde jinde, než ve filmech.

Nic víc se na mě nezměnilo a proto jsem měl i trochu problém vysednout z auta, když už jsem parkoval před domem. Nechtělo se mi vystupovat z těch příjemně měkkých sedaček a tmavého bezpečí auta. Ano, připadal jsem si v něm bezpečně. Možná to bylo zvláští, ale bylo to tak.

Po další půlhodině, kdy jsem se snažil na nic nemyslet a jenom si užívat tu chvíli v autě, jsem to nakonec vzdal a šel domů. Bylo už poměrně pozdě, takže jsem se jenom rychle osprchoval a zamířil do postele. Když jsem však míjel okno do pokoje, na okamžik jsem zaváhal – jako snad pokraždé od doby, co Bella odešla – měl jsem nutkání ho opět otevřít a čekat třeba celou noc, jestli Bella dorazí.

Pak jsem si to ale rozmyslel. Bella neodpověděla ani na poslední zprávu, kterou jsem jí zanechal, takže nemělo cenu se trápit tím, že bych čekal, až se tu ukáže. Ke spokojenosti mi sice v tu chvíli hodně chybělo, ale nakonec se mi přece jenom podařilo usnout.

Ráno jsem se dočkal klasického budíku v podobě Emmetta bušícího mi na dveře do pokoje. Pomalu jsem si na tento nepříjemný zvuk poránu začínal zvykat. Nebyl sice nikterak příjemný, ale připomínal mi, že přestože Bella z mého života odešla, zůstala mi tu má rodina, která mě nikdy podobným stylem - bez jediného rozloučení - neopustí.

Stačilo mi tedy otevřít dveře do pokoje a octl jsem se v každodenním mumrajzu. Než jsem se nadál, proklouzla mi pod rukou do pokoje Alice a ze skříně mi vybírala oblečení jako ty první dny v tomhle městě – tedy, ne že by to v minulosti nedělala i tak.

„Dneska by mělo být docela pěkně. Déšť předpovídají až na večer,“ informovala mě, když jsem si přes hlavu přetahoval triko. V tu chvíli se mi najednou rozezvonil telefon. Byl to sice jenom tón k zprávě, ale mě v myšlenkách napadlo jedinné – Bella!

„Díky, ale už můžeš jít,“ požádal jsem Alici, která si všimla telefonu stejně jako já, ale byla ve výhodě, protože k němu stála blíž.

„Čekáš nějakou důležitou právu?“ zajímala se, když jsem se po něm natahoval a ona mi ho před nosem ukradla.

„Možná ano, ale tobě do toho opravdu nic není. Takže mi vrať telefon,“ rozkázal jsem, když přede mnou zdařile uhýbala a mě se nedařilo telefon získat. Ona si v něm ale vesele procházela zprávu, která mi přišla.

„Hmm… Čekala jsem, že to bude zajímavější, ale píše ti jenom Carlisle, abys ho odpoledne po škole vyzvedl v nemocnici, když ti včera večer půjčil auto,“ prohodila a vrátila mi telefon. Trochu zklamaně jsem ho od ní přijal. Opravdu jsem očekával, že mi Bella odpovídá na zmeškané zprávy.

Přesto jsem skutečnost, že mi nepíše Bella musel přijmout a spolknout jako hořkou pilulku, kterou bylo její mlčení. Jako by mezi námi nikdy nic nebylo. Jako by mi před spaním i během dne neříkala, jak mě miluje.

Snažil jsem uvažovat pozitivně. Dodával jsem si poslední naději, že se Bella přece jenom zase ukáže a všechno bude zase jako dřív. Vždyť se pokaždé tvrdí, že naděje umírá poslední… Jenže ta má slábla každým promlčeným dnem.

„Edwarde, pospěš nebo přijdeme pozdě,“ ponoukala mě Rose, když procházela kolem dveří ke schodišti. Věnovala se sice úpravě vlasů, ale neušlo jí, že já jen tak postávám s telefonem v ruce a zřejmě se tvářím i trochu nepřítomně. „Pokud myslíš na Bellu, tak bys toho měl nechat. Nebyla to holka pro tebe a myslím, že i ona sama si to uvědomila,“ prohodila a já k ní zvedl zrak. Tohle snad nemyslí vážně!

„O tom, co bylo a nebo je mezi mnou a Bellou nemáš nejmenší potuchu, takže bych tě poprosil o trochu lidskosti. A co se týká odjezdu do školy, tak jsem hned dole,“ pronesl jsem lehce příkře. Emmett stále tvrdil, jak jsem se změnil - to jsem dokázal pochopit, ale slova, která dneska ráno řekla Rose, ty se mě skutečně dotkla.

Během cesty do školy jsem uvažoval, jestli bych se neměl Alice třeba zeptat, co Rose na Belle vadilo. Přece jenom si jako holky byly daleko blíž než já s ní, takže by to třeba mohla vědět. Jenže k tomu, abych se jí zeptal, jsem neměl příležitost. A ani u obědu ne…

„Ty nápady jsou přímo dokonalé,“ rozplývala se Jessica nad Alicinými návrhy k novým trikotům pro roztleskávačky. „Jsi hotová modní bohyně,“ chválila ji dál a Alice se pod tím přívalem chvály div nerozplynula blahem. Konečně se jí dostávalo uznání, na které tak dlouho čekala.

„Ale vždyť to nic není. Trochu jsem se inspirovala pařížskou módou a vzniklo z toho tohle,“ namítla skromně a v podobném duchu probíhal i zbytek obědové pauzy. Takže žádná šance, že bych si s ní mohl promluvit o Rose. Budu to muset nadhodit doma a snad ke mně bude upřímná. Kladla přece důraz na to, abychom před sebou neměli žádné tajemství, takže by mi měla pěkně vysypat, co ví i vztahu Rose k Belle.

A tak jsem se pro jednou věnoval zase jenom obědu a přehlížel jakékoliv pokusy o konverzaci s mou maličkostí. Většina totiž začínala soucitnými slovy, že všechno bude dobré a že si mě Bella nezasloužila. Všichni totiž její nepřítomnost vzali jako jasný fakt toho, že jsme se rozešli. Ale to se přece nestalo!

Nikdy nepadlo to poslední slovo. Ani jeden z nás neřekl, že by ten vztah chtěl ukončit.

Ale to jsme věděli jenom my dva s Bellou. Nikdo neznal skutečnou pravdu, že nás vlastně rozeštvala Monica. A myslím, že by to ani nikoho nenapadlo. Vlastně… ona to nebyla tak úplně Monica, vlastně ano, ale v tuhle chvílli myslím spíš její podstatu. Ten vlkodlak v ní mi způsobil problémy s Bellou a nikoli Monica sama.

O ní ale u stolu nepadlo žádné slovo. Nikdo se nezajímal o holku, která zběhla od roztleskávaček a podrazila svůj školní tým. Nikoho nezajímal ten důvod, proč to udělala. Prostě se s tím jenom smířili a nebo o tom nehodlali mluvit.

Mě ale Monica zajímala o to víc. Případ zraněné dvojice v nemocnici mi stále vířil v hlavě. Podle Carlislea Sam přežije a Emily zase nebyla natolik zraněná, aby byl v ohrožení její život. Přesto jsem se obával, co se může stát, pokud se Monica vymkne kontole. Tak nějak jsem totiž nepochyboval o tom, že by za tou nehodou stálo nějaké jiné zvíře, než vlkodlak. Může být po své první proměně zmatená jak chce, ale nesmí ubližovat lidem v městě ani jeho okolí.

A když jsem tak nad tím uvažoval, napadlo mě, že by možná nebylo od věci poradit se s Heidi. Sehnat si číslo do hotelu nebude žádný problém a Heidi se zdála natolik v pohodě, že by mi poradila, jak se chovat k takovému ´štěněti´ jako je v tuhle chvíli Monica. Nazývat ji štěnětem bylo zvláštní, ale v tomhle ohledu jím byla. Byla mladá.

Než jsem se však stoprocentně rozhodl k tomu, že o pomoc požádám Heidi, umínil jsem si, že se po škole, cestou do nemocnice, stavím u Moniky doma a pokusím se s ní promluvit, abych zjistil, jak se po tom útoku cítí a jak na tom je celkově. V tomhle jsem jí chtěl pomoct – nevěděl jsem sice jak, ale rozhodně jsem chtěl.

Přesně jak jsem se u oběda rozhodl, jsem po poslední hodině odjel k Monice. Sourozenci zůstávali všichni ve škole, takže jsem měl o starost míň.

„Dobrý den, paní Johnsonová. Hledám Monicu, myslíte, že byste mi ji mohla zavolat? Potřebuju s ní naléhavě mluvit,“ požádal jsem Moničinu matku, jen co mi otevřela dveře.

„Edwarde, ráda bych ti ji zavolala, ale to teď nepůjde. Před chvíli šla zrovna ven. Prý si jde zaběhat,“ usmála se na mě mile a já zauvažoval, co si pod jejími slovy představit. Jestli šla běhat jenom tak normálně a nebo zase někde řádí jako vlkodlak. Upřímně jsem doufal v první možnost.

„Aha… Tak, myslíte, že by mi mohla zavolat, až se vrátí?“ zeptal jsem se.

„Určitě. Vyřídím jí, že jsi ji tu hledal,“ přilíbila, a tak jsem se vrátil k autu. Nasedl jsem a chystal se odjet, když jsem ve zpětném zrcátku zahlédl Monicu. Skutečně byla v trikotu na běhání, ale k domu se blížila krokem.

Bohužel však nebyla sama. A abych se dozvěděl, co to znamená, že se tak bratříčkuje s doktorem Lernerem, popojel jsem s autem trochu od jejich domu a nadále je sledoval přes zrcátko.

Monica se pohybovala strnule a jakoby z jejího postoje vyzařoval strach nebo snad nějaký druh podřízenosti. Takhle jsem ji nikdy neznal. Vždy se ke každému chovala s respektem, ale tohle bylo jiné. Vlastně – Monica byla za poslední dny neskutečně jiná. Její chování se měnilo ze dne na den, takže to její dnešní bojácné… No, zřejmě by mě to nemělo překvapovat, ale ono ano.