6. kapitola

„Tak tady jste! Nebyli jsme náhodou domluveni na tom, že se sejdeme u auta?“ volal na mě Mike a ukazoval si přitom na zápěstí, jako by tam měl snad hodinky. Odtrhl jsem tedy zrak od Moniky a podíval se na něj.

„Promiň, zapomněl jsem hlídat čas,“ omluvil jsem se mu, a když ho zahlédla i Monica, zvedla se z pohodlného křesla a vydala se za námi ven. Po tom krátkém spánku vypadala najednou o něco lépe, ale i tak jsem věděl, že ta její náhlá nevolnost není způsobena alkoholem nebo nemocí.

A ona to věděla taky. Ten jeden krátký moment, kdy jsme si hleděli do očí, nám to prozradil.

„Tak co, Danieli, jak dopadl zápas?“ zeptala se Monica, jen co vyšla ven z vestibulu knihovny a podala mi bundu. Dělala, jako by se nic nestalo.

„Je naprosto samozřejmé, že vyhráli letošní šampioni ze Seattlu,“ pronesl naprosto samozřejmým hlasem a tvářil se tak, jako by nechápal, že o nich někdo může vůbec zapochybovat. „Finálový zápas se bude odehrávat v Seattlu za dva týdny, škoda je jen to, že to neuvidím – budu se muset spokojit s přenosem z televize,“ povzdechl si a dopnul si bundu, protože s přicházejícím večerem se i ochladilo.

Taky jsem si oblékl tu svou a společně s Mikem a Jasperem jsme zamířili na parkoviště, kde jsme nechali auto.

„Nezajdeme se ještě někam najíst, než vyrazíme?“ zajímal se Mike, když jsme dorazili k autu.

„Klidně můžeme… Popravdě mám docela hlad,“ přiznala se Monica.

„Tak to abychom zamířili do nějaké bio restaurace ne?“ dobíral si ji Mike a Monica se mu odměnila jenom nějaký podivným šklebem. Celou dobu jsem ji totiž sledoval – nezdálo se, že by se nějak změnila, ale… Prostě byla jiná. Nedokázal jsem to vysvětlit ani nijak popsat, ale v mých očích se změnila. Třeba tu její změnu zpozorují všichni až poté, co jí skutečně bude osmnáct, to se má, podle té knížky od Alice, stát skutečným vlkem.

„Co ty na to, Edwarde? Pizzerie nebo McDonald's?“ zajímal se Jazz, a tak jsem odtrhl zkoumavý pohled z Moniky a zadíval se na ostatní.

„To je fuk, přizpůsobím se,“ pokrčil jsem rameny a nasedl spolu s ostatními do auta. Mike nás následně dovezl do nejbližšího McDonaldu, kde jsme se za stejné peníze měli najíst mnohem rychleji, abychom nedorazili do Forks zbytečně moc pozdě.

„No né! Nečekal jsem, že jako roztleskávačka toho tolik sníš. Myslel jsem, že si budeš hlídat figuru a tak…,“ pokračoval v pošťuchování Moniky Mike, když si objednala dva hamburgery, za které by se nemusel stydět ani Emmett.

„Náhodou mám dobrý metabolismus a navíc jsem už od oběda nejedla a mám fakt hlad, tak si ty řečičky nech pro sebe a raději si už taky objednej,“ odbyla ho stejnou ráží a přitom čekala, až její objednávku připraví.

V jejich podobném špičkování se nesl hovor po celou dobu našeho stolování. Já se přitom bavil s Jasperem a Daniel potichu žvýkal své hranolky. Nijak se do našeho rozhovoru nezapojoval – bylo to, jako by tam s námi ani nebyl. Připadalo mi docela divné, ho takhle přehlížet, ale pokaždé, když jsem se ho snažil zatáhnout do nějaké debaty, rychle ji nějak ukončil… Neměl vůbec náladu se s námi nějak bratřit.

 „Tak, jste už všichni po jídle? Nerad bych měl v autě nějaké drobky – to bych zítra musel celé auto uklidit. Otec by to jen tak nepřešel,“ hrozil se Mike a ujišťoval se, že mu do auta netaháme nějaké zbytky jídla. Sám si ještě na cestu koupil kafe a mohli jsme konečně vyrazit směr domov.

Někdy mezi Bremertonem a Port Angeles jsem musel usnout, protože mě vzbudil až Mike, když mi třásl za ruku, že jsme doma. Rozespale se mi podařilo rozepnut bezpečnostní pás a vysednout z auta. I Mike se zdál být nějaký unavený, ale ještě musel domů odvést Monicu, než se mohl sám vypravit domů.

„Myslím, že se dnešek docela vydařil, ne?“ nadhodil Jazz, když odemykal dveře.

„Jo, docela to šlo,“ zamručel jsem a vešel hned za ním do haly, kde se najednou z ničeho nic rožnulo světlo a oba dva nás tam překvapil Emmett.

„Mí povedení bratři se vrátili!“ pronesl naštvaně a já nechápal, co ho to zase popadlo za manýry, když jsme mu nic neudělali a on se chová jako bychom provedli nevím co. „Tak jakpak jste si ten dnešek užili, místo mě?“ vyzvídal a mě konečně došlo, odkud vítr fouká.

„Bylo to vážně skvělé, škoda jen, že jsi nemohl s námi,“ popíchl jsem ho.

„Měli jste mě vzbudit, když vám Mike řekl, kam se chystáme, a ne mě jenom tak vyšplouchnout a vzít si mé lístky,“ rozkřikoval se po nás a vůbec nebral ohled na to, že je skoro jedenáct a Carlisle s Esmé určitě spí.

„Tak to tedy bacha. Budil jsem tě a Jasper mi to může jenom dosvědčit. Ale po půl hodině marného snažení jsem to prostě vzdal, protože dorazil Mike a muselo se vyrazit,“ upozornil jsem ho na jeden drobný, ale docela podstatný, detail.

„Kdybys mě skutečně budil, asi bych o tom něco věděl, ne?“ nevzdával se tak snadno.

„Emme, Edward tě skutečně budil a nepovedlo se mu to. Tak to prostě nech plavat – lístky nepropadly a to je hlavní. Zápas byl fajn, docela jsme si to i užili, ale tím to prostě končí,“ vložil se do rozhovoru Jasper. „A teď, pánové, pokud dovolíte, bych se šel rád vyspat. Takže dobrou,“ rozloučil se s námi a zamířil si to k sobě do pokoje.

„Taky bych si šel zdřímnout, pokud už nemáš nic důležitého na srdci,“ prohodil jsem už cestou po schodech.

„Ale… No, nevadí… Aspoň, že jste si to užili,“ vzdal to nakonec Emmett a o chvíli později jsem ho slyšel jít nahoru taky. Spát asi nepotřeboval, ale bylo mi jedno, co hodlá dělat, než se unaví.

Zalehl jsem a nemohlo to trvat víc jak setinu sekundy a už jsem opět vstával. V podobně rychlém, ale zároveň ještě víc nudném tempu. Všichni ve škole probírali tu Moničinu párty, kde se zřejmě událo mnohem víc, než jsem prve čekal, potom co jsem viděl opilého Emmetta.

Jediný, kdo k tomu neměl co říct, byla Monica. Vlastně – možná k tomu co říct měla, ale jelikož ji nikdo od soboty, kdy jsme se vrátili z Tacomy, neviděl, bylo to, jako by k tomu opravdu neměla co říct.

„Bella jela zase někam kempovat s rodinou?“ zajímala se najednou nečekaně Jess. Byl zrovna konec týdne a já se nechal Alice a Jasperem přesvědčit, abychom si společně sedli ke stolu naší sportovní elity. A zrovna ve chvíli, kdy se mě Jessica snažila zatáhnout do rozhovoru, který tak nějak šel mimo mě, jsem toho skutečně litoval. A navíc jsem neměl co odpovědět.

„Myslíš, že jeli kempovat, když není hezky? Půl týdne tu propršelo a druhou půl… pff prostě se zase jednou to počasí asi zbláznilo,“ namítl Mike.

„A není to vlastně jedno? Bella s tím jejím podivínským bratrem tu nejsou skoro pořád. Spíš mi někdo řekněte, jestli jste během toho týdne někdo viděl Monicu,“ obrátila téma hovoru Lauren a dokonce si i přestala pilovat nehty. „Bez ní nemůžeme pořádně natrénovat tu sestavu,“ stěžovala si.

„Mně se neozvala,“ prohodila okamžitě Jessica.

„A mně se ani neomluvila, že nedorazí na tréninky,“ dodala v závěsu za ní Rose. „Copak to jde, takhle to flákat, když se blíží další zápas? Musíme přece naše kluky pořádně podpořit, a pokud se do pondělí neukáže… tak si za ni budeme muset najít okamžitou náhradu,“ prohlásila po troše zaváhání rozhodně.

„Monicu ale nemůžeš jenom tak vyhodit z týmu,“ bránila ji Jess.

„Pokud se v pondělí dostaví na trénink, tak nebudu mít důvod. Ale pokud se bude nadále chovat tak sobecky a nechá celý tým v oslabení, tak ať si potom dělá, co chce,“ namítla rezolutně.

Celou část jejich rozhovoru jsem výjimečně poslouchal a bylo mi líto toho, jak Monica dopadne. Za to, že není ve škole, zřejmě nemůže. Udála se u ní přece ta velká změna – ale těžko jsem to mohl někomu vysvětlovat.

„V sobotu na tom zápase nevypadala dobře, nejspíš je nemocná,“ zapojil jsem se konečně do rozhovoru, protože mi bylo jasné, jak Monica to rozpleskávání zbožňuje.

„Ale i tak se mohla omluvit, nemyslíš?“ vrátila mi mou snahu Rose.

„Třeba na tom není natolik dobře, aby něco podobného řešila,“ přitakala Jess, aby se zastala své kamarádky.

„Fajn… Vidím, že jste se všichni proti mně spikli, ale pokud to něčemu pomůže, tak se za ní po škole vydám a promluvím si s ní o tom, jak to v týmu bude dál fungovat,“ souhlasila poraženecky Rose a dala se opět do jídla.

„Nevěděl jsem, že se teď tak zajímáš o Monicu a její zájmy,“ zašeptal směrem ke mně Jazz.

„Nezajímám, jenom mi přišlo správné jim o tom říct,“ namítl jsem a snažil se ze sebe udělat neviditelného. Teď do mě začne rýt i Jasper a už mě z toho asi klepne.

„V sobotu jste se oba chovali tak nějak… jinak. Co se mezi vámi stalo? Nejdřív jste se spolu bavili po celý průběh zápasu a během cesty domů jste neřekli ani jeden z vás jediné slovo. Pohádali jste se snad?“ vyzvídal a já přemýšlel nad tím, jakou vhodnou odpovědí bych jeho spekulace ukončil.

Jenže mě nic nenapadalo.

„Ne, jenom jsme oba byli unavení a Monica k tomu ještě nějaká nemocná,“ namítl jsem a vlastně jsem ani nelhal. Pravdivost mých slov dokládalo i to, že jsme oba během cesty domů usnuli, takže mě nemohl osočit ze lži.

Na poslední hodině, kterou shodou okolností byla biologie, jsem seděl sám. Čehož si samozřejmě profesor Banner všiml a nezapomněl mě odměnit takovým tím škodolibě vítězným úsměvem. Přesně jsem si dokázal představit, nad čím zrovna uvažuje.

Seděl jsem tam sám a nemohl jsem nikoho rozptylovat. Stejně – jak by to u Belly bylo možné? Z lidských činností zvládá i víc najednou, tak si na ni Banner nemohl nikdy stěžovat, že by snad neměla nějaký zápis z jeho výkladů – ba dokonce je měla nejvzornější.

Ale pokud tak málo stačilo profesorovi ke štěstí, nehodlal jsem mu tu jeho chvilku zkazit, doufal jsem totiž, že se Bella vrátí a podaří se jim s Monicou domluvit na nějaké jejich společné koexistenci.

Je sice fakt, že to by se mi nejdřív musela ozvat, abych jí mohl informovat o vývinu událostí a o tom, že jsem zjistil, kdo je ten vlk ve městě. Ale to ona neudělala a stále na ni čekala moje zpráva, kterou si ještě nepřečetla.

S povzdechem jsem se tedy zaměřil na další seminární práci, kterou nám Banner zadal a snažil se ji vypracovat aspoň tak dobře, jako by mi s tím pomáhala Bella.

Po konci hodiny na mě čekalo příjemné překvapení v podobě vibrujícího telefonu. Nikdo mi nevolal, ale přišla mi zpráva – ta, na kterou jsem tak dlouho čekal. Bella si konečně přečetla to, co jsem jí skoro před týdnem napsal. Byl jsem rád, že si ten prokletý telefon zapnula a zpráva tak nezanikla někde na půl cesty mezi námi, aniž bych vlastně ve skutečnosti věděl, kde se zrovna nachází.

Museli jsme odjet, nebylo to pro nás bezpečné… A vlastně ani pro okolí.

Přišla jenom malou chvíli na to další zpráva. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, že se Bella rozhodla se mnou opět komunikovat a málem jsem od té radosti začal i poskakovat štěstím, jenže to jsem nesměl být na školním pozemku, kde by na mě každý koukal jako na blázna.

Rychle jsem jí tedy vyťukal zprávu a doufal, že mezitím opět telefon nevypnula. Chtěl jsem s ní sice mluvit, ale nevěděl jsem, jestli je na to připravená. Kdyby totiž byla, asi by zavolala první.

Vím všechno o těch vlcích a hrozně se omlouvám za tu sobotu. Neměl jsem na tě tak tlačit. Je to opravdu jenom záležitost vaší rodiny. Jenom – vrátíte se?

Ta otázka visela ve vzduchu od chvíle, kdy odjeli, a já na ni pořád neznal odpověď. A potřeboval jsem ji znát.

„Copak se děje, že máš tak dobou náladu?“ zajímala se Alice, když mě spatřila stát u auta a hloupě se usmívat. Aspoň ten úsměv si našel cestu ven, jako projev mé spokojenosti, že Bella se mnou komunikuje.

„Ozvala se mi Bella,“ připustil jsem a Alice se taky usmála.

„Tak vidíš. Ne všechno se jí tak horké, jak se uvaří, a já jsem nevěřila, že ta vaše hádka byla natolik vážná, abyste se rozešli,“ chlácholila mě nadšeně a já jenom přikyvoval. Sice jsem ještě neznal nejdůležitější odpověď, ale všechno se zdálo být mnohem lepší, když už jsem byl s Bellou opět v kontaktu.

Společně jsme pak počkali, až se k nám přidají zbylí sourozenci a mohli jsme se vypravit domů. Cestou jsem ještě vysadil Rose u Moničina domu. Tam jsem také poprvé zaváhal, jestli nápad s její návštěvou je dobrý. Viděl jsem přece Demetriho ve Volteře a zřejmě to jejich ovládání nebude nijak dokonalé. A to jsem si byl víc než jistý, že Demetri je rozhodně starší vlk než Monica.

„Pozdravuj ji a ať se brzo uzdraví,“ vzkázal jsem a společně s ostatními jsem zamířil domů. Jasper mě popoháněl proto, že měl už něco domluvené s partou přátel, Emmett proto, že se blížil nějaký zápas a on se obával, že nestihne jeho začátek a jediná Alice se k nim nepřidala, přesto vypadala, jako by seděla na jehlách a taky se nemohla něčeho dočkat. A to jsem taky ocenil, ti dva, co seděli vzadu, mi bohatě stačili.

Poté, co jsem doma konečně zaparkoval, jsem netrpělivě pohlédl na telefon, jestli mi už Bella odepsala. Ale bohužel, žádné zprávy od ní jsem se nedočkal.

Neměl jsem nejmenší ponětí, co ta jedna zpráva od ní mohla znamenat. Věděl jsem, že byli v nebezpečí, nijak mi to však neobjasnilo to, že musela zmizet tak najednou a ještě k tomu všemu bez rozloučení… No, a to, že mi neodpověděla na tu druhou zprávu, co jsem jí poslal, mě ještě víc zneklidňovalo.

I přesto jsem však na ni dokázal na chvíli přestat myslet a to jenom proto, že jsem uvažoval, jak moc nebezpečná by Monica mohla být a jestli je s ní moje sestra v bezpečí. Monica zřejmě tušila, že je pro své okolí nějak nebezpečná, jinak by se přece znovu začlenila mezi své vrstevníky… I když jsem opravdu nemohl tušit, co se jí honí hlavou.

Jak už jsem věděl od Heidi a Demetriho a co mi zároveň potvrdila knížka – vlkodlaci nebyli při své přeměně závislí na měsíci, jak se nám to snaží hollywoodští režiséři podstrčit. Jejich proměna závisela na nich samotných, pokud se ji naučili ovládat, mohli se k ní totiž i nechat vyprovokovat.

Doufal jsem tedy, že Rose nebude moc Monicu provokovat, aby se jí něco nestalo.

Znovu – jako snad za tu dobu, co jsem byl doma, každé tři minuty – jsem se natáhl po telefonu, kde mě nečekala žádná nová zpráva a s trochu zaváhání jsem se dal znovu do psaní.

Omlouvám se, nechtěl jsem na tebe tlačit… Jenom budu rád, pokud se ozveš, to mlčení mě ničí a pomalu leze i na mozek.

Dal jsem odeslat a čekal na zprávu, oznamující, že ta moje byla úspěšně přijata stejně jako ty dvě předešlé, jenže jsem se nedočkal. Bella si zřejmě zase vypnula telefon a nestojí o nějaký další kontakt se mnou.

Nerozuměl jsem tomu. Proč nejdřív odepsala a potom se zase odmlčela?

Než jsem se nad tím ale stačil znovu zamyslet, vpadla mi do pokoje Rose. Překvapeně jsem se posadil na posteli a čekal, co bude dál, protože tohle ona nikdy nedělala. Vždy, když tedy náhodou něco potřebovala probrat, zaklepala a počkala, až ji povolím vstoupit.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se zvědavě, když tam už nějakou chvíli stála a jen na mě shlížela.

„Tak ti pěkně děkuju za nápad jít navštívit Monicu!“ vykřikla a já se hned lekl. Něco se muselo stát… Ale Rose vypadala v pořádku – tedy aspoň co se týkala fyzického stavu. Neviděl jsem na její dokonalé postavě ani jediné škrábnutí.

„Proč?“

„Pohádaly jsme se, stačí ti to? Nejenže vypadala naprosto zdravě, ale chovala se jako naprostá… Sakra, takhle jsem nikdy Monicu nezažila. Byla neuvěřitelně nedůtklivá a jako by se se mnou chtěla hádat kvůli každé maličkosti. Snažila jsem se jí vysvětlit situaci v týmu, ale to na mě jenom vyštěkla. Takhle vzdorovitě se nechovala ani tehdy, kdy mě holky navrhly na novou kapitánku týmu. Dokonce tvrdila, jak je to super, že někdo převezme tu zodpovědnost. Ale teď… Sakra!“ rozpovídala se a nakonec za mnou dosedla na postel.

„A vážně ti nepřišlo, že je nemocná? Třeba z ní mluvila jenom horečka,“ navrhl jsem.

„Žádná horečka! Monica si kope za vlastní tým, jehož členem je teď jenom ona a na ostatní kašle. Je jí jedno, co s roztleskávačkami bude,“ povzdechla si a já uvažoval nad tím, že bych se ji pokusil uklidnit jedním bratrským obětím, ale nějak jsem nevěděl, jak na to.

Pak najednou ale zabouchala na stěnu, která dělila můj pokoj od Alicina. „Alice! Pojď za námi!“ křikla a mou tvář opět neopouštěl ten překvapený výraz.

Jen co se k nám Alice přidala, myslím, že stejně překvapeně jako já, čekala, co zase Rose vymyslela. Rose s námi vždycky komunikovala, ale nikdy ne natolik, abychom se společně sešli například u mě v pokoji a jenom tak si povídali – bylo to nezvyklé a divné.

„Alice! Vím, že to není zrovna tvoje oblíbená činnost a taky vím, co si o tom myslíš, ale… Nemohla by ses přidat k roztleskávačkám? I přesto, že nesplňuješ všechny předpoklady, tak máš skvělou postavu a vím, že v atletice a gymnastice jsi skvělá – a někoho takového potřebujeme.“

Jestli byla Alice doteď jenom překvapená, tak teď na Rose hleděla s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Podobnou nabídku vůbec nečekala, stejně jako já. Narozdíl od Rose jsem ale já věděl, že Alice tuhle nabídku nikdy nepřijme.

„T-to nepůjde,“ vykoktala po chvíli, která jí trvala, než se z té nabídky zbrchala.

„Proč by to nešlo? V pondělí s námi zůstaneš po vyučování ve škole a my tě rovnou zacvičíme. Budeme na to mít čtrnáct dní a – přestože je to neskutečně narychlo – tak to jistě zvládneme,“ ujišťovala ji Rose, ale Alice nevypadala, jako někdo, kdo se chystá stát roztleskávačkou.

„Za čtrnáct dní, by se to stihnout dalo,“ připustila Alice, „ale jak už jsi dobře poznamenala – víš, co si o roztleskávání myslím, a navíc o to skutečně nemám zájem. Takže se mnou nepočítej. Kdyby to bylo cokoliv jiného, ráda bych ti ve všem pomohla a vyhověla ti, ale tohle opravdu ne,“ odmítla.

„Alice…“

„Ne. A to je moje konečná odpověď,“ usekla Alice jakékoliv protesty. „Zavolej ještě dneska holkám, ať seženou nějaké své kamarádky, a domluvte se třeba na sobotu nebo neděli na menší konkurz, abyste už v pondělí mohly trénovat,“ navrhla po chvíli řešení, aby nebyla za tu zlou.

„Mohlo mě napadnout, že to odmítneš,“ prohodila Rose najednou naprosto klidně.

„Vždyť mě znáš. Roztleskávání není nic pro mě. Možná ještě tak, kdybys po mně chtěla, abych vám pomohla vybrat nějaký styl stejnokroje… Ale tenhle typ poskakování – to po mně opravdu nechtěj,“ snažila si ji udobřit Alice a já nechápal, proč se to pořád ještě odehrává u mě v pokoji. Jako by nemohli jít do pokoje Alice nebo Rose.

„Hmm, to s těmi stejnokroji není špatný nápad. Barvy sice musejí zůstat stejné, ale už od vánoc jsem si říkala, že by to chtělo změnu,“ souhlasila s ní zamyšleně Rose a stále se neměla k tomu zvednout se z mojí postele a přemístit se k sobě do pokoje.

„Měla bych pár nápadů. Dám to na papír a zítra bych ti to mohla ukázat, co ty na to?“

„Fajn. Já bych měla nejspíš zavolat těm holkám ohledně Moniky…. Sakra, ještě teď mě to vytáčí. Ta její naprostá lhostejnost,“ prohlásila naštvaně, ale už do jisté míry klidně.

„Tak – vidím, že jste to tu dořešily, takže pokud už nemáte něco, co by se nějak přímo týkalo mojí maličkosti, mohly byste odejít? Mám ještě něco na práci a poslouchat, jak se bavíte o módě, to opravdu není moje představa o ideálně stráveném pátečním odpoledni,“ upozornil jsem je a obě se na mě podívaly, jako bych v tom pokoji snad já byl ten vetřelec.

„No, vždyť jo. Už jdeme, ale nezapomeň, že to mám u tebe s tím, jak jsem se šla ponižovat k Monice. Byla jsem ochotná dát jí šanci, ale jak vidno, jsem měla pravdu hned v jídelně a tohle pro mě opravdu bylo ponížení,“ podotkla Rose ještě mezi dveřmi.

„Dobře, kdykoliv budeš chtít, tak si to můžeš vybrat,“ souhlasil jsem ledabyle a Rose za sebou opět konečně zavřela dveře a já měl soukromí.

Celé odpoledne jsem pak strávil v pokoji s knihou – nejdříve tou o vlkodlacích a potom tou od Alice. Popravdě nevím, kdy mi ji stačila nechat v pokoji, ale bylo to fuk. Ta knížka mě fakt chytla.

Ještě předtím, než jsem poté večer zalehnul do postele, mi opět zazvonil telefon. Zpráva, kterou jsem Belle posílal, byla doručena.