5. kapitola

21.07.2012 19:04

Mike dorazil přesně půl hodiny potom, co jsme dotelefonovali. Na žádnou jeho akci jsem neměl náladu, a tak jsem se snažil ještě vzbudit Emmetta – což se mi však vůbec nedařilo, a tak jsem o třicet pět minut později seděl na sedadle spolujezdce a mířil spolu s Mikem a Jasperem do Tacomy.

„Můžeš mi aspoň teď konečně říct, proč se budeme trmácet tři hodiny do Tacomy?“ zeptal jsem se, jen co jsme vyjeli z Forks.

„Ne, to je překvapení.“

„Fajn, překvapení. No, jak myslíš, ale já překvapení zrovna dvakrát rád nemám a rozhodně by se mi nechtělo z Tacomy jet zpět do Forks autobusem. A bůh ví, jestli by v tu dobu vůbec něco jelo,“ upozorňoval jsem ho a viděl, jaký bezradný pohled věnoval Jasperovi sedícímu za námi. Sedm hodin v autobuse nebyla zrovna příjemná představa.

„Ale no tak, brácho, přece bys Mikeovi nekazil překvapení. Vidíš, jak se na celou tu akci těší,“ přidal se na Mikeovu stranu Jazz – odteď překřtěný na zrádce.

„Okay, pokud ti to udělá takovou radost, ve škole nám trenér rozdal pár lístků na dnešní zápas v basketu. Měli jsme jet všichni z týmu, přesně tolik bylo taky lístků, ale některým to buď nevyšlo, anebo stále vyspávají, protože nic nevydrží, a přišlo mi jako velká škoda nechat ty lístky propadnout,“ kápl nakonec božskou i Mike.

„No, to zní už trochu líp,“ zabručel jsem i přesto, že bych raději zůstal doma, než podnikal tuhle strastiplnou cestu. Tři hodiny cesty tam, kvůli zápasu, který nebude trvat víc jak hodinu a půl, a zase tři hodiny zpátky. Nepočítal jsem, že se domů dostaneme dřív jak kolem desáté večer.

„Nezníš moc nadšeně, ale myslím, že se tvůj názor změní, až uvidíš zápas,“ pronesl opět vesele a dál se raději věnoval řízení, takže cesta probíhala převážně v tichu auta, které přerušovalo jenom hrající rádio. Opravdu jsem si nedokázal představit lépe strávené odpoledne, než je zrovna tohle.

 

Vlastně dokázal.

A o tom jsem se přesvědčil ve chvíli, kdy jsme projížděli Port Angeles a Mike tam zajel ke krajnici u jednoho domu.

„Vydržte moment, jenom někoho vyzvedneme a budeme pokračovat dál,“ ujistil nás a zmáčkl klakson u auta. Pár minut na to už z domu vycházela Monica a v závěsu za ní asi patnáctiletý kluk.

„Zdravím kluci, dík, že nás tam vezmete,“ nasedla do auta vedle Jaspera a překvapeně si mě i bratra prohlédla. „To je překvapení! Myslela jsem, že pojede Emmett a Paul a zatím jste tu vy dva!“ vykřikla nadšeně.

„Jo, Emmetta nešlo vzbudit a Paul na tom byl velmi podobně,“ zamumlal jsem vysvětlení.

„To nevadí, myslím, že si to užijeme i bez nich. Jinak abych nezapomněla, tohle je můj bratranec Daniel. Do basketbalu je úplný blázen, a když jsem se zmínila, že máme lístky zdarma, tak jsem ho prostě musela vzít. Snad to tedy nevadí,“ vysvětlovala.

„Samozřejmě, že nevadí. Do auta se vlezl, a to je hlavní. A navíc jsem zrovna Edwardovi říkal, jaká by byla škoda, kdyby ty lístky propady, že Edwarde?“ snažil se mě zapojit do rozhovoru. „A mimochodem, já jsem Mike,“ představil se Danielovi, který jenom zahučel něco jako 'Ahoj'.

Když jsem pak poslouchal ty jejich řeči, které vedly na téma basketu, nechápal jsem, jak jsem se k něčemu podobnému mohl nechat přemluvit. Zvlášť teď, když jsem měl řešit něco mnohem důležitější – vždyť jsem, sakra, ani nevěděl, kde se zrovna Bella nachází.

A jelikož telefon ne a ne zazvonit, rozhodl jsem se jí aspoň napsat. Hovor totiž v tomhle autě nepřipadal v úvahu, nechtělo se mi nějaké problémy s Bellou řešit před Monicou, mohla by to totiž pochopit jako nějaký signál a potom už bych ji nesetřásl, i přestože se z ní poslední dobou stala docela dobrá kamarádka.

Nakonec jsem vyťukal jenom stručnou zprávu:

Omlouvám se za to, co se včera stalo. Byl jsem u vás a nikdo tam nebyl. Prosím, ozvi se mi.

Chvíli jsem váhal nad tím, jestli zprávu odeslat nebo ne, ale nakonec jsem tak udělal a čekal, až mi dojde zpráva o tom, že si Bella mou zprávu přečetla. Potom však ubíhaly minuty a žádná doručenka nepřicházela. Projížděli jsme už Bremertonem a telefon mi dál spočíval v ruce bez jediné známky života.

„To, že nezvoní, ještě neznamená, že je rozbitý,“ pronesla najednou Monica a bradou se opírala o mé opěradlo. „Psal jsi Belle?“ zajímala se dál, ale já to nějak nechtěl rozebírat.

„Jo, trochu jsme se včera pohádali,“ přiznal jsem, přestože jsem naprosto netušil, proč jsem to udělal. Monica byla poslední člověk, kterému bych se o tomhle chtěl zmiňovat.

„Všimla jsem si, že jste včera zmizeli nějak brzo,“ poznamenala. „Je to vážné?“

„Popravdě nevím, od včerejška jsme spolu nemluvili a doma jsem ji nezastihnul. Ale… teď to nebude řešit, dobře? Jedeme přece na zápas, na který se všichni chtějí dostat a jenom málokdo má na něj lístky,“ snažil jsem se o veselý tón.

„Jak myslíš. Kdyby sis ale chtěl promluvit, klidně můžeš i se mnou. Umím poslouchat,“ dodala a potom se už odtáhla a dál se bavila s ostatními v autě až do chvíle, než jsme dorazili do Tacomy. A ve chvíli, kdy jsme vysedli před univerzitním kampusem, mi nepřišlo, že jsme skutečně jeli tři hodiny.

„Tak a je to tady!“ jásal Mike. „Za rok a půl bude možná tohle i moje škola. Mají tu jeden z nejlepších programů zaměřený na informační technologii a zároveň skvělé zázemí pro sportovce. Mohl bych dokonce dostat i stipendium, kdybych se před jejich lidmi předvedl, jak budou u nás ve škole,“ plánoval si, zatímco my se snažili zorientovat v tom, kam vlastně máme jít.

Nakonec jsme se ale vydali za davem. Při podobných akcích to je jenom dobré znamení a vůbec jsme neudělali chybu. Během chvíle jsme se nacházeli ve velké sportovní hale, která se pomalu plnila sportovními nadšenci, kteří přišli sledovat zápas, i těmi, co jej přišli hrát.

 

„Vypadá to, že jsi Danielovi udělala velkou radost. Vůbec nevnímá okolí,“ poznamenal jsem, přibližně v půlce prvního zápasu, který jsem stejně vnímal jenom tak na půl oka. Nemohl jsem se na něj zrovna dvakrát soustředit. Atmosféra tu sice byla dokonalá, ale vůbec mě nestrhla. Celkově to tu sice připomínalo utkání minimálně profesionálního zápasu, ale nemohl jsem se vůbec divit – tohle přece bylo semifinále státu Washington.

„Jo, stačila jenom malá zmínka a už jsem ho měla na krku,“ usmála se na Daniela, který nespouštěl zrak z hráčů honících se za míčem. „Nedávno zmínil něco v tom smyslu, že se hodlá stát profesionálním hráčem a dotáhnout to až do NBA.“

„Tak to má tedy hodně vysoké cíle,“ poznamenal jsem.

„To skutečně má, ale myslím si, že je uskuteční. Ve škole mu to skutečně jde, především jazyky a sport, což je podle mě největší předpoklad pro to něco ve sportu dokázat. Rozhodně ho ale rodiče v tom budou podporovat… Myslím, že by ho podporovali v čemkoliv, co by si zvolil,“ dodala po chvíli.

„A co ty? Tebe budou rodiče taky podporovat v čemkoliv, co si zvolíš?“ zajímal jsem se dál. Rozhovor s Monicou mi přišel mnohem záživnější než ta hra.  

„Netuším, nějak přesně nevím, čím chci být. Nějak si sama sebe nedokážu představit u nějaké činnosti, která by mě bavila a zároveň živila celý život,“ pokrčila rameny. „Je to docela těžká volba, protože jako roztleskávačka se živit nemůžu,“ zasmála se, a tak jsem se usmál taky.

„Vidíš, tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlel – dělat něco celý život,“ zamyslel jsem se.

„A já si myslela, že ty patříš mezi ty rozhodnější, co přesně ví, co chce dělat,“ namítla.

„Tak to ses ve mně spletla. Výběr školy se mi trochu pozměnil ve chvíli, kdy jsme se přestěhovali do Forks. Stejně to ale vidím tak, že pokud na tu univerzitu půjdu, tak stejně skončím někde na koleji. Možná třeba v Seattlu,“ plácl jsem a přitom to možná i byla pravda.

Ještě jeden rok ve Forks a potom už na vysokou. Pokud by se mi podařilo spravit vztah s Bellou, byla by to ideální doba na to, aby oni odjeli z města. Mohli bychom si potom ve městě nebo kousek od něj pronajmout nějaký byt nebo dům… Vykresloval jsem si to nádherně, ale… Bohužel tam to ale bylo pořád. Nevěděl jsem, jak na tom po včerejšku jsme, a tím, že mi nebrala telefon a ani neodpovídala na zprávy, mě dokonale zneklidnila.

„Seattle nezní špatně. S rodiči jsme projížděli jejich nabídku oborů a některé byly opravdu zajímavé,“ přitakala Monica ve chvíli, kdy ostatní v našem okolí začali zuřivě tleskat a hulákat, což bylo znamení dalšího zaskórování jednoho z týmů.

„Dneska hrají opravdu skvěle,“ poznamenal jenom tak mimochodem Daniel a znovu se pohroužil do hry, která měla za tři minuty, podle odpočítadla na protější stěně, končit.

„Škoda jenom, že to vůbec nevnímám,“ podotkl jsem šeptem k Monice a ta se zasmála.

„Nápodobně. Bavit se s tebou je větší zábava. Ve škole toho moc nenamluvíme a… Víš, co mě zrovna napadlo? Tohle je náš vůbec nejdelší rozhovor, jaký jsme společně kdy vedli.“ Těmi slovy mě skutečně překvapila. Nikdy jsem délku našeho rozhovoru neměřil, ale zřejmě měla pravdu. Většinou jsme se zmohli jenom na nějaký ten pozdrav a jenom nějaké to další slovíčko.

„Myslíš, že má vůbec cenu chodit na ten druhý zápas?“ zeptal jsem se jenom tak mimochodem a nevím, co mě to vlastně napadlo. Tohle bylo něco, co jsem dělat neměl, dával jsem totiž Monice jasný signál a to jsem nechtěl – nechtěl jsem vzbuzovat plané naděje v něco, co nebude nikdy možné.

„To rozhodně nemá. Tak se můžeme s kluky domluvit, že půjdeme prozkoumat trochu areál školy a sejdeme se po zápase u auta,“ navrhla nečekaně, a tak jsem souhlasil. Dodívali jsme se na zápas, který rozhodl o jednom z finálových týmů, a společně jsme se vydali ven z haly, abychom se trochu občerstvili a domluvili se na pozdějším setkání.

Mike ani Daniel s tím neměli žádný problém, jenom Jasper se na mě tak zvláštně díval. Jako bych snad chtěl Bellu podvádět.

 

I přesto, kolik různých oborů bylo na zdejší univerzitě zastoupeno, nebyl areál nijak velký. Spíš mi to připadalo jako několik komerčních budov uprostřed města. Kdybych nevěděl, že je to univerzita, ani by mě to nenapadlo.

Až na relativně moderní knihovnu to tu vypadalo pochybně. I přesto však měla škola perfektní reference. Nedivil jsem se Mikovi, že se sem chystá.

„Tak co, jak se ti tu líbí?“ zeptal jsem se Moniky, když už jsme chvíli šli mlčky vedle sebe.

„Popravdě? Nic moc… Škola mi vždy přišla trochu depresivní a vysoká ještě o něco víc a tohle… Pokud bych si měla vybrat školu jenom podle pocitu, jak se v ní cítím, tak sem bych rozhodně nešla,“ odpověděla a při pohledu na budovy kolem nás, jsem s ní musel souhlasit.

„A myslíš, že univerzita v Seattlu by na tebe působila jinak?“ vyzvídal jsem dál.

„To netuším. Jednou, jako malá, jsem tam byla s našima – nevím, co jsme tam tehdy dělali – ale máma se všem hrozně ráda chlubí, že už jako malá jsem byla rozhodnutá na tu školu chodit,“ zavzpomínala a mě to přišlo opravdu krásné.

„Je fajn mít takové vzpomínky.“

„Jenže tyhle nejsou moje, jsou mámy a táty. Tohle období si ještě nematuju, bylo to snad ještě před tím, než jsem nastoupila do školy,“ dodala s takovým melancholickým úsměvem a zrovna v té chvíli, kdy jsme scházeli schody od budovy knihovny, jsem si všiml, jak zavrávorala.

Okamžitě jsem se po ní natáhl, kdyby náhodou omdlela, ale naštěstí se nic nestalo. Monica jenom překvapeně zamrkala a snažila se postavit.

„Nesedneš si raději?“ navrhl jsem, a když přikývla, pomohl jsem jí posadit se na schod. Nikde poblíž totiž nebyla lavička a Monica stále vypadala lehce malátně. „Jsi v pořádku?“ zajímal jsem se, když už jsme, ne zrovna pohodlně, seděli na schodech.

„Jo, je mi fajn. Byla to jenom chvilková slabost. Možná ještě zbytky alkoholu z toho včerejšího mejdanu. Už od rána mi nebylo zrovna nejlíp. Žaludek mám jako na vodě,“ přiznala se mi.

„Fakt jsi toho včera tolik vypila, aby se tě kocovina držela celý den?“ zapochyboval jsem.

„Buď to bude tím, anebo na mě něco leze, už včera mi nebylo trochu dobře, ale chtěla jsem si tu oslavu skutečně užít. Naši mi ji slíbili, a tak jsem se chtěla pobavit. A teď vidím, že první hodiny jako osmnáctiletá prožiju v posteli,“ postěžovala si.

„Co tím chceš říct? Vždyť jsi vyrazila do Tacomy na zápas, udělala jsi radost Danielovi a já nevím, co ještě se ti během dneška povedlo,“ nadhodil jsem a všiml si jejího úsměvu.

„To je sice pravda, ale rozhodně jsem to nezvládla jako osmnáctiletá. Oslavu jsem měla sice včera, ale to jenom kvůli dnešnímu zápasu. Narozeniny mám totiž dneska. Něco kolem jedenácté večer,“ uvedla na pravou míru všechno ohledně jejích narozenin.

„Tak to abych ti popřál dneska ještě jednou. Jenom bohužel bez dárku,“ snažil jsem se o veselý tón. „Asi bychom měli jít dovnitř, dáme si čaj a třeba se ti udělá trochu lépe,“ navrhl jsem, když jsem si všiml její bledé tváře. Popravdě jsem Monicu nikdy takhle neviděl. Vlastně i do téhle chvíle vypadala, jako že je úplně v pořádku. „Chceš pomoct?“

„Myslím, že tohle ještě zvládnu sama,“ odmítla mou pomocnou ruku a snažila se vstanout sama. Což se jí s velkým sebezapřením skutečně podařilo.

„Vašim se asi nebude líbit, v jakém stavu tě vrátíme.“

„Máma o tom ví, že mi nebylo dobře, takže ji to nejspíš ani nijak nepřekvapí,“ zavrtěla hlavou, když jsem ji nakonec lehce podpíral cestou zpět do knihovny, kde jsme si ještě u automatu koupili dva čaje a posadili se do měkkých sedaček.


 

Chvíli jsme se ještě bavili, ale potom jsem si všiml, jak se Monice klíží víčka, a tak jsem přes ni jenom přehodil svou bundu a nechal ji usnout. Měli jsme ještě dobrou půl hodinu k dobru, tak se mohla trochu prospat.

Z kapsy jsem si jenom vytáhl telefon, který i nadále zůstával němý. Žádná zpráva ani zmeškaný hovor. Jak to tak vypadá, Bella vzala svá poslední slova skutečně vážně a odmítala se mnou jakkoliv komunikovat. Kdybych tak jenom věděl, kde se tak nachází, mohl bych jí říct, jak mě ta naše hádka mrzí, a pokud si skutečně myslí, že se do záležitostí s vlky míchat nemám, tak nebudu – když teď už vím zřejmě tolik jako oni.

Pohlédl jsem na Moniku, jak tiše odpočívá pod mojí bundou, a vyšel jsem na čerstvý vzduch. Přes prosklené stěny jsem na ni viděl, kdyby něco potřebovala, a tak jsem vytočil Bellino číslo.

Ani nevím, co přesně jsem v tu chvíli očekával, ale hrozně mě zklamalo to, že se na druhém konci neozval její nádherný hlas, ale jenom nějaká umělá napodobenina lidské hlasu, oznamující mi, že volané číslo neodpovídá.

Ukončil jsem hovor a zvažoval, co teď bude.

Věděl jsem, že se Bella s rodinou těch vlků obávají – vždyť by byl holý nesmysl, kdyby se nebáli svého jediného nepřítele, jakého jim svět postavil do cesty. Jenže jsem nějak nechápal, kde se ve Forks tak najednou vzali. Podle té knihy od Alice se vlci nestěhují, celý svůj život stráví na jednom místě a jejich další pokolení jsou tomu místu věrné.

Podle toho tedy nepřicházelo v úvahu to, že by se sem náhodou nějaký vlk zatoulal. Musel tu prostě už žít… Být náhodným potomkem původních vlků, kteří zde bojovali s upíry a prohráli. Nějaká rodina vlků se tu musela dlouhá staletí skrývat. Potom ale nedávalo smysl to, proč se zrovna teď objevili.

Byla pravda, že jsem celou tu pasáž s vlky nedočetl do konce, ale podstatné detaily mi v hlavě přece jenom uvízly. Vlci začali své proměny hlídat – u dětí do osmnácti let nebyla možná. Potom už to záleželo jenom na přítomnosti upírů.  

Uvažoval jsem, co mi Alice řekla o Demetrim. Jak vlastně poznala to, že je vlkodlak?

 

„Já jednoho poznala,“ vyhrkla Alice hrdě a já se snažil tvářit překvapeně. „V Itálii,“ dodala.

„V Itálii?“ dělal jsem dál překvapeného a myslím, že mi to šlo docela dobře.

„Ano. Demetri je vlkodlak… To vrčení, co jsme tu poslední noc ve Volteře slyšeli, tak to vydával on. Heidi si toho musela všimnout, ona o tom musí vědět nejspíš hodně, a proto ho poslala pryč,“ odvětila.

„Proč jsi tedy chtěla jít za Demetrim ven, když jsi věděla, že je to vlkodlak?“ zeptal jsem se překvapeně. To byla v tu chvíli jediná otázka, která mě napadala.

„Nevěděla jsem to. Tedy spíš jsem si nebyla jistá. Potom jsem to ale poznala. Měl všechny příznaky. Celý se třásl jako by měl zimnici. Byl teplý jako by měl horečku. A z hrudi se mu ozývalo tiché vrčení, kterého jsem si všimla až poté, co jsem se pořádně zaposlouchala.“

 

Tehdy se asi v okolí museli pohybovat upíři, aby k jejich proměně došlo. A nebo byli už tak dlouho naživu. Proměny ve vlky údajně zpomalují proces stárnutí, takže Heidi i Demetri mohli být i několik století staří vlci stejně jako mohli patřit mezi 'štěňata' a proměňovat se jenom několik málo let. Tehdy jsem to s Heidi neprobíral, ale teď jsem si říkal, že jsem to možná měl udělat. Ona přece věděla o tom, že vím o tom světě tajemna, ve kterém se ona pohybuje.

Tolik by se mi teď hodily její znalosti.

Dál jsem se tedy snažil vzpomenout, co by mi ještě mohlo pomoci. Pravdou ale bylo, že kromě spolužáků ze školy jsem se s nikým dalším moc nevídal. Neznal jsem obyvatele Forks stejně dobře jako někdo, kdo tam žije celý život. Dokonce bych si troufl říct, že je neznám ani natolik dobře, jako je zná Bella.

Zhluboka jsem se nadechl čerstvého jarního vzduchu a snažil se vzpomenout, co dalšího jsem četl předtím, než jsem usnul. Nadával jsem si za to, že jsem na to zapomněl – chtěl jsem si o tom promluvit s Bellou, ale zároveň jsem vlastně nevěděl o čem.

A telefon byl stále hluchý. Dokud si nepřečte mou zprávu, nemá cenu jí psát další, anebo se jí pokoušet dovolat. Byla by to marná snaha. Byla zřejmě naštvaná. Budu muset počkat, až ji to přejde – pokud ji to tedy skutečně přejde. Stále jsem si totiž nechtěl připustit, že by to Bella dokázala tak snadno mezi námi ukončit.

Myšlenky se mi v hlavě střídaly jako na běžícím páse a já nebyl schopen ani jednu z nich pořádně zachytit. Stále mi vrtalo hlavou to s vlky, odchod Belly, tajnosti doma… Nevěděl jsem, kolik toho budu schopen ještě vydržet. Kvůli Belle jsem byl ochoten riskovat i vlastní život, ale jak se zdá, vůbec si mé lásky nevážila.

Možná jsem měl tenkrát pravdu, když jsem jí říkal, že mě bude brát jenom jako takovou nějakou hračku, která ijí jednou omrzí. Ano, to se skutečně mohlo stát… Přestal jsem ji bavit – vždyť jsem jenom obyčejný člověk, co jsem si mohl asi tak myslet? Možná ji přestalo bavit se se mnou pořád jenom tahat a chránit mě před jejich světem.

Proč ale čekala tak dlouho? Vždyť mohla zmizet hned poté, co jsem se vrátil z Itálie. Už tehdy jsem měl z našeho vztahu takový velmi zvláštní pocit. Musela to cítit taky. V té době se mezi námi něco změnilo.

Proč ale musela čekat, dokud se ve Forks neobjevili vlci? Nepotřebovala přece výmluvu, proč zmizet.

Ale chtěla vážně odejít, nebo jsou ti vlci opravdu tak vážná hrozba? Nezmínila se mi přece, kolik se jich ve Forks nebo jeho okolí nachází. Mohl to být jeden vlk, nějaký samotář anebo snad nějaká nová smečka, která pro čtyřčlennou rodinu upírů mohla představovat skutečné nebezpečí.

Najednou jsem měl takový zvláštní pocit, jako by mě snad někdo sledoval. Bylo to divné, ale otočil jsem se a viděl Moniku, přikrytou mou bundou, jak se na mě dívá. A zrovna ten jeden pohled mi stačil k tomu, aby mi všechny dílečky skládanky zapadly do sebe.

Monica byla ten vlk, kterého se Bella tak obávala.

 

Diskusní téma: 5. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek