3. kapitola

„Co všechno si měla v té peněžence?“ vyptával se Michel, když mě následoval na tržiště.

„Úplně všechno, jak peníze, tak doklady. Micheli, jsem si jistá, že jsem tu peněženku měla u sebe, ještě když jsem se loučila s Polem, platila jsem mu za ryby a potom jsem ji spolu s těmi rybami dávala do tašky. Musela mi vypadnout až někdy později.“ Snažila jsem se přijít na to, kde mi mohla vypadnout, kde hledat, abych ji našla. Nemělo cenu procházet celé tržiště, když vím, že jsem měla naposledy u Pola a ten má stánek hned na kraji celého tržiště.

„Dobře, teď se především uklidni. Třeba ji někdo našel a donese ji na policii. Pokud ji teď nenajdeme, tak nahlásíme její ztrátu na policii a bance, aby ti zablokovala všechny kreditní karty a potom, pokud se nenajde, ti dáme vyřídit nové doklady,“ plánoval Michel všechno, co bude potřeba udělat, když peněženku nenajdeme.

„Fajn, pokusím se uklidnit, stresem stejně nic nevyřeším,“ souhlasila jsem s tím, že bych se měla uklidnit. Došli jsme tedy na tržiště a já, s očima na stopkách, pátrala po ztracené peněžence. Doufala jsem, že ji najdu, anebo ji najde někdo, kdo mi ji aspoň vrátí. Jednou jsem peněženku ztratila i u nás. Tedy myslela jsem si, že jsem ji ztratila, ale tehdy mi ji vlastně ukradli přímo z tašky. Měla jsem na zádech cestovní batoh, a když jsem čekala na metro, někdo mi tu peněženku prostě ukradl ze zadní kapsy. Bohužel se mi však nevrátila a tak jsem musela vyřizovat všechny doklady a nebylo to nic příjemného. Tehdy to bylo zrovna v létě a musela jsem celé odpoledne sedět v přehřátých místnostech na úřadě jenom kvůli tomu, aby si mě potom mohli vyfotit a já jim pak podepsala několik papírů s osobními údaji. Tohle jsem znovu nechtěla podstupovat.

„Copak, Sandro, snad si něco nezapomněla?“ zeptal se hned Pol, když jsem se přihnala k jeho pultíku, ze kterého za tu chvíli zmizely všechny zbylé ryby a Pol se balil i s dnešním výdělkem, aby se mohl vydat domů.

„No, vlastně tak nějak zapomněla. Tedy, ne nezapomněla, ale ztratila jsem peněženku. Neviděl jsi ji tu někde?“ zeptala jsem se ho a v duchu doufala v jeho kladnou odpověď.

„Je mi líto, ale neviděl,“ odpověděl záporně. S povzdechem jsem mu poděkovala a vydala jsem se po cestě, kudy jsem přišla a stále se dívala, jestli peněženka přece jen neleží někde na zemi. Michel se mi snažil také pomoci, ale měli jsme oba dva smůlu. Po peněžence jako by se slehla zem.

„Asi se stavíme na tu polici, co říkáš?“ řekla jsem unaveně. Nemělo cenu po ní dál pátrat, když se po tržišti pohybuje tolik lidí a kde kdo z toho davu ji mohl najít a třeba se mu těch několik desítek eur, co jsem v ní měla, mohlo hodit a tak si ji prostě vzal.

„Samozřejmě,“ souhlasil a s rukou lehce opřenou do mých zad mě směřoval ven z tržiště, ale opačným směrem než byla promenáda, po které jsme sem přišli, abychom mohli zajít nahlásit ztrátu peněženky, kdyby ji přece jenom našel někdo zodpovědný a donesl ji na policii.

Proplétali jsme se tedy úzkými uličkami, královstvím turistů, jak to nazval Michel, protože v každém krámku tu byly nějaké suvenýry, pohledy, trička, kabelky, no prostě vše, po čem turisté na dovolené touží. A že jich tu bylo požehnaně, to jsem musela uznat. Snad ještě víc, než kolik se jich pohybovalo na promenádě, kde byly takové ty větší obchody spolu s hotely a restauracemi.

Všude jsem slyšela pokřikování jak ve francouzštině a angličtině, tak i v jiných jazycích, kterým jsem ani za mák nerozuměla, ale to mi bylo jedno. Takovou směsici různých kultur jsem neviděla ani doma. Tady se vyskytovali jak černoši, tak asiati, běloši a jiní míšenci. Každý tu byl kvůli něčemu jinému, ale všichni dohromady vlastně jenom kvůli jedné věci. Kvůli atmosféře tohohle místa.

„Pojď, už to není daleko,“ pobídl mě Michel a mě až teď tak nějak došlo, že má právě teď jenom polední pauzu na oběd a bude se muset vrátit do práce.

„Nemusíš tam se mnou chodit, zajdi si na oběd, já to tam vyřídím sama,“ řekla jsem, když se zastavil před policejní stanicí. Před vstupem stály dvě vzrostlé palmy a nad hlavními dveřmi visela francouzská vlajka. Kolem nás prošel jeden z policistů, ale vůbec si nás nevšímal. „Slyšíš? Opravdu to zvládnu sama. S takovou se nenajíš a zpátky do práce se vrátíš hladný,“ snažila jsem se Michela přesvědčit o své pravdě.

„To neřeš, tvoje peněženka má přednost,“ odpověděl zamítavě a za ruku mě vedl dovnitř policejní budovy. „Strážníku,“ promluvil na procházejícího muže zákona a ten se zastavil a zvědavě se na Michela podíval.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se úslužně.

„Tady přítelkyně by chtěla nahlásit ztrátu peněženky,“ řekl rychle a vůbec mu nedošlo, jak mě tituloval. Za to strážníkovi to došlo velmi rychle a podíval se na naše spojené ruce. Takže, teď jsem pro policii Michelova přítelkyně, super. Sice, asi to nemá cenu řešit, myslím, že mě tak berou snad všichni a nikdo mi nikdy nevěří, že jsem jenom pouhá kamarádka.

„Pojďte se mnou, hned to zapíšeme,“ přikývl strážný a tak jsme ho následovali do jedné z bočních malých kanceláří, kde už u stolu s počítačem seděl nějaký jeho další kolega, který na rozdíl od strážníka, co nás přivedl, postrádal snad všechny vlasy a zase pro změnu měl nadbytek tělního tuku, takže se hrozně potil a nepomohl mu ani větrák stojící kousek od jeho stolu.

„Tak, copak se stalo?“ zeptal se mě pro změnu ten, co seděl u počítače. Michel se už nadechoval, že mu odpoví, ale předběhla jsem ho. Přece jen nejsem nesvéprávná a umím dokonce i mluvit, přestože si to v tuhle chvíli Michel nemyslel.

„Chtěla bych nahlásit krádež, vlastně možná jenom ztrátu peněženky. Měla jsem v ní všechny doklady, bankovní karty a nějakou tu hotovost,“ vyhrkla jsem ze sebe rychle

„Takže krádež nebo ztrátu?“ zeptal se mě znovu ten policista za počítačem. „Mezi těmito dvěma slovy je jistý rozdíl, takže…?“ vyčkával a já věděla, že se projevím jako hodně velký zmatkař, ale co jsem měla jiného dělat? Sama jsem si nebyla vědoma toho, že jsem ji někde nechala, anebo že by mi vypadla z tašky. Zároveň jsem si však nebyla stoprocentně jistá, že mi ji někdo ukradl.

„Nevím. Jen vím, že tu peněženku nemám. Vrátila jsem se z trhu a peněženka nikde. Buď mi ji někdo ukradl z tašky, nebo jsem ji ztratila. Opravdu netuším,“ řekla jsem zničeně a cítila jsem, jak mě Michel pevně objal kolem ramen. Opět se mi tu stal oporou, tak jako ve chvíli, kdy jsem prchala ze států, kvůli manželově rodině.

„Tak dobře, slečno…

„Sandra… ehm, Alessandra Annette Brown Davis,“ představila jsem se celým svým jménem, které se po svatbě rozrostlo ještě o manželovo příjmení, které jsem stejně nepoužívala. A když se to tak vezme, tak ani své celé jméno jsem nepoužívala. Pro všechny jsem byla pouze Sandra.

„Cizinka?“ zeptal se a změřil si mě od hlavy až k patě. Přikývla jsem. „Umíte dobře francouzsky,“ pochválil mi mou francouzštinu, se kterou jsem byla spokojená i já. „Tak tedy, slečno Sandro, poznačíme si vaše jméno a další iniciály, a kdyby se našel někdo, kdo by tu peněženku přinesl na policejní stanici, tak vás budeme kontaktovat,“ přislíbil. „Také bych vám doporučil, abyste si zavolala do banky, aby vám zablokovali karty a dále na příslušné úřady ohledně řidičského a občanského průkazu,“ doporučil mi mile následující kroky.

„Děkuju, strážníku,“ poděkovala jsem mu. Znovu mu nadiktovala celé své jméno, datum narození, současnou adresu a telefon domů i do práce. Tím to bylo všechno uzavřené a já jsem se mohla vrátit do práce a Michel vlastně taky.

„Vidíš, nebylo to zase tak hrozné,“ řekl s úsměvem Michel a já se na něho trochu zamračila.

„To máš pravdu, ale jak jsem řekla, nemusel si tam se mnou chodit, docela jistě bych to zvládla i sama. Ty teď nejsi po obědě a to budeš muset v práci vydržet ještě několik hodin. Měl sis zajít na jídlo a neměl jsi se mnou šaškovat po tržišti,“ plísnila jsem ho za jeho chování.

„Říkej si, co chceš, ale mně to nevadí. Hlad jsem stejně ani neměl a zažít během polední pauzy aspoň malé dobrodružství, to si přeje snad každý Francouz na tomhle pobřeží,“ namítal pořád něco vytrvale, když jsme vycházeli ze stanice.

„Stejně ti ani za mák nevěřím, že nemáš hlad a abych ten tvůj dnešní promeškaný oběd nějak odčinila, zvu tě dneska na večeři, budu vařit.“ Ten nápad se mi zdál naprosto skvělý. Poděkuju mu tak, že mi pomáhal s hledáním ztracené peněženky a ještě mu vynahradím ten oběd.

„Tak to zní opravdu skvěle. Teď jsem dokonce rád, že jsem na ten oběd nešel,“ řekl potěšeně a tak jsem ho přátelsky plácla přes rameno.

Společně jsme došli až ke krámku, kde jsem dala Michelovi jeden z koupených pomerančů, a rozloučili se. Rachel jsem se omluvila, že ji dneska moc v obchodě nepomáhám a zašla jsem zase do toho našeho malého kumbálku, kde jsem si sedla na židli a vytočila číslo do banky. Paní byla velmi vstřícná a tak mi blokace karet netrvala moc dlouho a já se mohla vrátit do práce.

„Ještě jednou bych se chtěla omluvit, Rachel.“

„Nedělej si starosti, drahoušku. Ztratit peněženku může každý, a když jsem to tu sama zvládla posledních deset let, tak kvůli jednomu odpoledni navíc se snad svět nezboří, nemám pravdu?“ odpověděla mi mile a tak jsem se na ni jenom usmála.

Zbytek dne naštěstí probíhal celkem normálně a mě se na chvíli podařilo vypustit z hlavy starosti se ztracenou peněženkou. Protože znovu lítat po úřadech a bankách se mi opravdu vůbec nechtělo.

Domů mě Rachel poslala vcelku brzo. Po čtvrté se v obchodě neobjevila ani noha a tak se Rachel rozhodla pro dnešek zavřít trochu dřív. Stejně plánovala vařit tu Alexovu specialitu, takže na to bude potřebovat trochu času. No a já jsem to uvítala taky, přece jen jsem slíbila Michelovi večeři, takže by za tu jeho pomoc měla být naprosto dokonalá.

„Užij si zbytek odpoledne a nemysli na tu peněženku. Tady si vezmi nějakou zálohu, abys měla aspoň nějaké peníze,“ nabídla mi Rachel z kasy padesát euro, ale já s díky pro dnešek odmítla. V kapse od šortek jsem naštěstí ještě nějaké drobné měla a to mi pro dnešek bude určitě stačit.

Z chladničky jsem si vytáhla rybu, dala ji do tašky a spolu s pomeranči a ostatním ovocem jsem se mohla vypravit domů. Sluníčko pořád hřálo a jeho paprsky byly stále ostřejší, zvlášť když se teď sklánělo k obzoru a tak mi přímo svítilo do očí. Znovu jsem tedy byla nucena vytáhnout z tašky sluneční brýle. A když jsem se jí tak přehrabovala, spadl mi z tašky přívěšek. V tu chvíli mě napadlo, že jsem tu peněženku mohla ztratit podobným způsobem.

Přívěšek jsem zvedla a znovu ho připnula na tašku. Peněženku jsem takhle ztratit nemohla. Nepřehrabovala jsem se v ní tolik. Nasadila jsem si tedy brýle a stejnou cestou jako v poledne na tržiště jsem se vydala domů. Měla jsem to přece jen dál, než k tržišti, ale krátká procházka před vydatnou večeří, jakou plánuji, mi jenom prospěje.

Domů jsem došla po půl hodince pomalé chůze a měla jsem spoustu času na vaření. Do CD přehrávače jsem si dala oblíbené CD, stáhla jsem si vlasy do culíku a vrátila se do kuchyně, kde jsem ještě prohledala všechny své tajné zásoby na horší časy a přece jen jsem ještě něco našla. Ovoce jsem doma neměla doopravdy žádné, ale se zeleninou to tak špatné nebylo. Jedna sklenička oliv a další s paprikovými lusky, tak to by byla opravdu hostina.

Ještě že Michel není v jídle vůbec vybíravý, jinak bych nevěděla, co uvařit. Takhle jsem mohla vařit podle sebe a měla jsem jistotu, že to Michelovi bude chutnat. Po konečném prozkoumání zásob jsem se rozhodla připravit z toho tuňáka salát s těstovinami a nivou. Kromě majonézy jsem měla všechno a tak jsem se mohla dát do vaření.

Recept jsem však neznala z hlavy a tak jsem si k ruce musela vzít i kuchařku. Kvůli tomu, že bylo v receptu použito i bílé víno, usoudila jsem, že mě jedna sklenička nezabije a tak jsem se do čisté skleničky nalila a do trochu větší nádoby odlila trochu na ten dresink.

Přesně v sedm se ozval domovní zvonek, a když jsem se chystala jít zase Michelovi otevřít a vynadat mu, že si zapomněl klíče, objevil se v kuchyni a v ruce držel červené víno.

„Hmm, tady to ale voní, copak to bude dobrého?“ zeptal se a už mi nahlížel do kuchařky.

„Nech se překvapit,“ odpověděla jsem mu a knížku rychle zavřela, jídlo jsem měla už skoro hotové, neměla jsem na tom co zkazit a musela jsem přiznat, že to skutečně pěkně vonělo.

„Tuňák?“ podivil se, když viděl na kuchyňské lince kousky tuňáku, kterými jsem salát chtěla až výsledně ozdobit.

„Copak? Máš něco proti tuňáku?“ zeptala jsem se a pohledem jsem si ho celého měřila. Nevím, jestli ho k záporné odpovědi donutil můj přísný pohled, anebo nůž, který jsem držela v ruce, ale každopádně nic nenamítal a to bylo dobře. „Pokud se nudíš, můžeš prostřít a načít novou láhev vína. To červené si necháme na příště, souhlasíš?“ Musela jsem chtě nechtě přiznat, že jsem tu láhev bílého při vaření dopila celou.

„Tak, jak ti to chutná?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsme spolu na terase večeřeli.

„Vynikající, skoro bych mohl i říct, že je to jako od maminky,“ pochválil mé kuchařské umění, které nebyla ani zdaleka tak dobré jako Rachelino. V tomhle žák svého učitele nepřekonal. Ale tak vděčnému strávníkovi, jako byl Michel, bych se zavděčila i tak jednoduchým jídlem, jako jsou rajčata s mozarellou a bagetou. Jemu by vlastně bylo jedno, co jí, hlavně, že jí.

„Teď ale lžeš, to víme oba dva,“ nesouhlasila jsem s jeho přehnanou chválou.

„Nelžu, ale je mi jasné, že si to nenecháš vyvrátit. Tak a jak vlastně probíhal zbytek dne? U nás to bylo šílené. Na poslední chvíli se ozval dodavatel, že nemůže doručit objednané zboží do udaného termínu a tos potom měla vidět ten shon. Bylo to, jako bychom všichni stáli na startovní čáře a někdo jenom vystřelil,“ smál se a přitom mluvil i s plnou pusou, přestože vím, jak je na to Rachel alergická.

„To si dokážu představit. A jak se vlastně ten dodavatel omluvil?“

„Kdybys to slyšela, nedokážeš si to ani představit. Prý našel lepšího klienta, než jsme my. Objednal si u něj daleko víc zboží a tak se pro něj v tu chvíli stal klientem číslo jedna a nás tak odsunul na vedlejší kolej,“ řekl už poněkud přísnějším hlasem.

„Tohle, že udělal? To není možné, vážně?“ nechtělo se mi věřit té troufalosti. Ten muž tomu Michelovi a jeho firmě tolik dlužil, přece jen Michelova vytrvalost vytáhla toho muže z bankrotu a on se k němu takhle otočí zády a věnuje se dalšímu klientovi.

„Bohužel je. Denis z toho byl na prášky a ostatní nestíhali lítat po kancelářích, aby domluvili nového dodavatele a případně se i omluvili za nedodání včasného výrobku,“ mluvil dál s plnou pusou.

„Tak to jsem tedy ráda za ten relativní klid v krámě. Několikrát za den se tam sice nahrne skupinka turistů, ale není to nic strašného. Tedy, nic co bychom s tvou mámou nezvládli. Jinak tam obvykle chodí spíš místní, takže je to ještě lepší a vlastně je to nuda.“ Nemusela jsem dodávat, že dneska to zase taková nuda nebyla, když jsem řešila ztrátu peněženky.

„Někdy bych si to s vámi rád vyměnil,“ řekl a uličnicky se na mě zazubil.

„Tak to ať tě ani nenapadne, Micheli. Víš, jak by potom ta vaše firma dopadla, kdybychom se s Rachel ujaly vedení?“ zděsila jsem se hraně. Už jsem jednou firmu vedla, nebylo to sice moc dlouho, ale nějaké ty zkušenosti jsem pochytala, takže zase takový problém bych s vedením té Michelovi společnosti jistě neměla, ale rozhodně bych si na to jen tak netroufla.

„Podceňuješ se, Sandro. Kdyby Grace neměla tolik zájmů všude možně, tak by pomáhala v krámě ona a ty bys pracovala se mnou. Bylo to skoro domluvené, ale jelikož sis nevěřila, našel si Denis někoho jiného…,“ a zase ta samá písnička s tím, jak moc se podceňuju, a že jsem mohla mít daleko lepší práci, která byla i líp platově ohodnocená.

Naštěstí jsme večer neskončili jenom u práce. Tedy, musela jsem rychle vymyslet nějaké solidní téma, na které se Michel chytí a nebude mi pořád vyčítat mé rozhodnutí pracovat jinde, než u něj v kanceláři. Rozhodně jsem tam nechtěla být považována za něco extra, jako, že mě tam Michel dosadil. Jak sám Michel řekl, nesmím se podceňovat, a taky to nedělám, jenom jsem prostě spokojená s tím, co mám.

Něco po půlnoci jsem chtěla Michela poslat domů, ale tak nějak nám oběma nedošlo, že když je tu autem, neměl by pít a domů to má pěkný kousek na to, aby šel pěšky. Nakonec jsem ho musela nechat přespat u mě na pohovce, kde jsem mu dala polštář a deku.

Ráno jsme potom zaspali. Mě samotné se nechtělo vůbec vstávat a tak jsem zaklapla budík, jako by se nechumelilo, a ono se vážně nechumelilo, a spala si jako šípková Růženka dál, dokud mě nevzbudil zbloudilý sluneční paprsek. Zamžourala jsem rozespale do toho ranního světla a hned se mi to zdálo nějaké divné. Vždy jsem stávala brzo a slunce ještě nebylo tak vysoko. Otočila jsem se tedy k nočnímu stolku, kde stál budík, na jehož ciferníku bylo deset dopoledne.

„Sakra,“ zaklela jsem a snažila se vyhrabat z postele. Samozřejmě se mi deka zaplantala pod nohy a já jsem se rozplácla jak široká, tak dlouhá na zemi. Na jazyk se mi drala další peprná nadávka, ale raději jsem ji polkla a sbírala se na nohy, abych mohla jít vzbudit i Michela.

„Micheli, vstávej,“ snažila jsem se ho vzbudit, když jsem konečně došla do obýváku. Michel ale jenom něco zamručel, převalil se na druhý bok a vesele si spal dál! Vytrhla jsem mu tedy polštář zpod hlavy a to ho konečně donutilo otevřít oči.

„Co se děje?“ zeptal se rozespale.

„Ty se ptáš, co se děje? Zaspali jsme! Už je deset hodin!“ řekla jsem a chystala se zpátky do pokoje. Bylo mi jedno, jestli si přijde ještě později nebo ne, ale má slova dokonale zabrala a i Michel se hrabal na nohy a soukal se do oblečení, ve kterém včera přišel.

„Hodím tě do práce,“ řekl pevně, že jeho slova nebrala žádné připomínky, a když to měl vlastně po cestě, tak proč se nesvést, že? Navíc mi to hodně ukrátí cestu. „To bude zase máti nadšená,“ mrmlal si pod nosem, když se coural za dalšími auty po promenádě směrem k obchodu. Nikdy mi ani nepřišlo na mysl, že by tu byl takový provoz.

„Proč myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Copak ty nevíš, že by nás máti ráda viděla jako pár? A teď ještě k tomu jsem u tebe přespal a navíc jsme oba zaspali… no znáš máti, nevymluvíš ji její názory,“ řekl a mě hned došlo, na co myslel. Tak to tedy bude povedený den, povzdechla jsem si nadšeně, když jsem vysedala z auta. Rachel nás samozřejmě vyhlížela z výlohy a přitom se na nás culila. S Michelem jsem se rozloučila a zamířila si to do krámu.

„Rachel, hrozně se omlouvám za to zpoždění, zaspali jsme,“ vysvětlila jsem naprosto zřejmou věc, ale nezdálo se, že by Rachel mé zaspání nějak vadilo.

„Ale, nic si z toho nedělej. Hlavně, že jste se dobře vyspali, ne?“ usmála se na mě a potutelně na mě ještě mrkla. Panebože! Ona si snad myslí, že já a Michel, že jsme spolu spali! Páni, tak tohle bych od staré Rachel nikdy nečekala. Rychle jsem si tedy odnesla tašku do kumbálu a vrátila se na prodejnu, kde k mé velké smůle nikdo nebyl a tak se na mě Rachel neustále usmívala.

„Rachel, mám pocit, že si myslíte o včerejším večeru něco víc, než byste měla. To, že jsem Michela pozvala na večeři, byla jenom omluva za promeškaný oběd. Nic víc se nestalo, bylo pozdě, Michel pil a tak jsem ho nechala u mě přespat. Doplňuji na pohovce,“ měla jsem toho plné zuby, těch jejich významných pohledů.

„Ale mě nic nemusíš vysvětlovat, děvče, i já jsem byla mladá,“ řekla a znovu se významně podívala. Znovu jsem si povzdechla a vzdala snahu ji něco vysvětlit, protože to nemělo cenu. Ona ze mě a Michela prostě chtěla mít pár.

Cestou domů jsem to vzala přece jen přes pláž. Opět byla přecpaná, osušky byly na oblázkách položené jedna vedle druhé a z vody byly slyšet nadšené výkřiky. Takhle pláž byla ideální pro turisty, bylo tu spoustu atrakcí, od skútrů až po paragliding na vodě, který jsem jednou také vyzkoušela, popravdě mě k tomu Alex a Grace vyhecovali, bylo to asi před víc jak půl rokem, ale stále to byl jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem zde prožila. Vidět celou pláž takhle ze vzduchu a pod sebou mít jenom moře, to byla naprostá dokonalost.

Sem tam jsem mi nohy ošplouchla vlna, ale vůbec nic jsem si z toho nedělala. Cesta domů mi příjemně ubíhala, ale nemohla jsem po pláži až domů, musela jsem se vrátit na promenádu a z ní před několik uliček k domu.

Dneska jsem nikoho nečekala a tak jsem se konečně mohla rozplácnout u televize a užívat si klidný večer u nějaké romantiky nebo akčního filmu, v tomhle jsem totiž nebyla vůbec vybíravá. Klidně bych se dívala i na hokej, ale tady se takový sport neuchytil, spíš bych tu naladila nějaké surfování nebo cyklistiku, případně formule, kdyby se jezdily.

Než jsem tak však učinila, zašla jsem si do sprchy a smyla ze sebe, tedy přesněji z mých noh tu vrstvu soli, co se na nich uchytila během brouzdání v mořské vodě. Rovnou jsem si je také oholila a jen co jsem vyšla ze sprchy, tak na ně nanesla i hydratační krém. Musela jsem zde o svou pokožku pečovat mnohem víc, než ve Státech. Všechno to slunce a sůl by mi ji rychle vysušili a já nechtěla ve třiceti vypadat jak scvrklé jablko.

Poté jsem se konečně mohla svalit na pohovku, kde se pořád válela deka s polštářem, pozůstatky po dnešním zaspání. Teď se ale skvěle hodily. Na polštář jsem si lehla a natáhla se po ovladači, abych spustila tu kouzelnou bedýnku a hýbajícími se obrazy.

 Ještě jsem se ani pořádně nezakoukala do filmu a k velkému štěstí ani neusnula, když někdo zazvonil na domovní zvonek. Myslela jsem, že je to Michel a tak jsem čekala, dokud si sám neodemkne, vždyť už jsem mu tolikrát říkala, ať si klíče nosí, když už jsem mu je nechala, ale ono ni. Tedy, spíš se chvíli na to ten zvonek rozezvonil podruhé.

Neochotné jsem se zvedla a šla do chodby otevřít neohlášené návštěvě. Dveře bez kukátka mi však moc neosvětlili, kdo narušuje mé rozjímaní u televize a tak jsem musela otevřít. Před dveřmi stál cizí, a přiznejme si to, i pohledný muž, který se na mě usmíval.

„Ehm, dobrý večer. Promiňte, že ruším takhle pozdě, jenom… jste paní Alessandra Brown?“ zeptal se ten muž a prohlížel si mě. Nechápala jsem, co po mě tak pozdě může chtít. Nakonec jsem tedy přikývla a tak ten muž se na mě usmál. „Tak to bych vám rád předal tohle,“ řekl a něco mi podával. V té tmě jsem však neviděla co.

„Co to je?“ zeptala jsem se a přijala to. „Moje peněženka? Kde jste ji našel? Strašně moc děkuju!“ Rychle jsem nahlédla dovnitř a zjistila, že jsou tam i všechny doklady a karty. Byla jsem šťastná. „Jak se vám za to můžu odvděčit?“