23. kapitola

10.08.2011 16:41

„Krásně to voní. Už to bude?“ zajímala se Esmé, jen co dorazila po dvanácté domů. Měla perfektní načasování, zrovna jsem dodělával omáčku k masu, které se pomalu dopékalo, a polévka byla také hotová.

„Ještě pět minut, takže prostřu a můžeme jít jíst,“ odpověděl jsem spokojeně. Během toho, co jsem to jídlo, jako správný kuchař, ochutnával, jsem shledal, že je to skutečně dobré a jedlé. A nebylo na tom nic moc složitého.

„Počkej, pomůžu ti aspoň s tím prostíráním,“ podotkla Esmé, a než jsem jí v tom zabránil, rozkládala po stole talíře přesně tak, jak na to za tolik let byla zvyklá. „A kde máš vůbec Bellu? Neříkala, že ti bude asistovat?“ zajímala se.

„Musela odejít, objevila se tu totiž ta její návštěva,“ odpověděl jsem trochu neurčitě.

„Aha… A jak předpokládám, Jasper a Alice doma nejsou, že?“ zeptala se, a tak jsem zavrtěl hlavou. „Fajn, takže si tuhle dobrotu sníme sami… Tak, máš prostřeno, já zajdu vzbudit Carlislea a říct Emmettovi i Rose ať jdou ke stolu,“ nabídla se a zatímco odešla, já se dal do servírování polévky. Do ošatky, kterou jsem položil do středu stolu, jsem nakrájel čerstvou bagetu, což mi doporučila Bella.

A jen co jsem dolil polévku i do posledního talíře, objevily se v jídelně všechny hladové krky.

„Vypadá to moc dobře,“ pochvalovala si Esmé.

„Nevěděl jsem, že umíš vařit,“ odvětil Carlisle.

„Stejně si myslím, že mu Bella musela hodně pomáhat. Tohle totiž není na Edwarda ani trochu podobné,“ odmítl mě pochválit Emmett. „Ale musím říct, brácha, že sis vybral fakt super holku, zvlášť když umí takhle mistrovsky vařit,“ poznamenal, když okusil první sousto, a já se uvnitř dmul pýchou, že mu chutná. Nemělo totiž nejmenší cenu mu vymlouvat to, že nevařila Bella, ale skutečně já.

„Myslím, že ode dneška se můžeme v kuchyni střídat,“ navrhla Esmé, když jsme všichni dojedli polévku a já začal servírovat další. „Zajímalo by mě, kde Bella přišla na tenhle recept, chutná to všechno naprosto báječně. Navíc by mě nikdy nenapadlo kombinovat kuře s višňovou omáčkou… hmm, tys do toho dal i sherry?“ vyhrkla, když omáčku ochutnala.

„To je jejich rodinný recept, dědí se v jejich rodině už víc jak sto padesát let,“ odpověděl jsem a sedl si, abych mohl také pojíst. Všichni si totiž na připraveném jídle pochutnávali a já jsem byl spokojený. Možná bych skutečně mohl vařit častěji.

 

 

Slíbil jsem sice Belle, že bez ní nikam nepůjdu, ale nebyl jsem zvyklý trávit celé dny zavřený doma. Deštivé počasí mě sice odrazovalo od toho poflakovat se venku, ale tentokrát jsem to doma nemohl vydržet. Bylo něco jiného sedět v pokoji dobrovolně a sedět tam z donucení.

„Jdu se projít,“ oznámil jsem doma, vzal si na sebe bundu, do kapsy jsem si dal klíče a vyrazil jsem k lesu. A jen co mi pod nohama začvachtala mokrá lesní hlína, cítil jsem se trochu lépe. Bella bude nejspíš zuřit, pokud se to dozví - ale kdo říká, že jí něco o tomhle výletu povím?

Nedošel jsem však dál než pouhých pár metrů hloub do lesa, když jsem začal mít pocit, jako by mě někdo sledoval. Možná jsem díky Christině a Graciele začínal být paranoidní, ale ten pohled jsem na sobě cítil dál. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli někde mezi stromy nezahlédnu červené zorničky některého z mých údajných nepřátel.

Podvědomě jsem věděl, že bych se měl okamžitě sebrat a vrátit se domů. Ale nemohl jsem. Pokud má Bella pravdu a všichni upíři, kteří se živí lidskou krví, jsou takové bestie, neměl bych se k neznámému otáčet zády - tak jsem se i nadále otáčel a nepatrně, krok po kroku, jsem ustupoval k hranici lesa.

„Edwarde!“ zaslechl jsem najednou za sebou výkřik. A jako by se v tu chvíli kletba toho pohledu zlomila a já se mohl otočit k cestě, aniž bych měl pocit, že mě nadále někdo sleduje.

„Renée?“ vyslovil jsem překvapeně, když jsem poznal tu osobu. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se překvapeně. Renée byla poslední osoba, kterou bych tady teď čekal. Tedy, vlastně ne, poslední by byl Cordy.

„Měla jsem vidění, a protože Bella nebyla doma, musela jsem se sem vydat sama,“ odpověděla rychle. „Neměl si vycházet z domu,“ kárala mě, když jsme se po pěšině vraceli podél lesa k domu.

„Ano, já vím, ale potřeboval jsem trochu na čerstvý vzduch,“ namítl jsem.

„Měl sis otevřít okno, když víš, jak je to tu teď nebezpečné,“ odmítla mou obhajobu.

„Dobrá, já vím, byla to chyba. Ale můžu tě o něco poprosit, Renée?“ otázal jsem se váhavě.

„Mluv,“ pokynula mi.

„Mohla bys o tomto incidentu před Bellou pomlčet?“ požádal jsem ji a doufal, že mi v tom vyhoví. Bella by se totiž zlobila mnohem víc než Renée a potom by se odmítala ode mě hnout byť jenom na jeden krok.

„Nemůžu ti nic slíbit. Znáš Bellin dar. Ale můžu se pokusit, pokud mi tedy tady slíbíš, že sám už nikam nepůjdeš, dokud se v okolí bude pohybovat Graciela a její kumpáni,“ odvětila.

„Slibuju,“ přislíbil jsem a šel do domu. „Jestli chceš, můžeš jít dál,“ nabídl jsem Renée.

„A víš, že to není špatný nápad. Pokud nebudu Esmé rušit, ráda bych s ní probrala nějaké nápady na rekonstrukci,“ poznamenala a už si v předsíni sundávala kabát a pak mě následovala do máminy pracovny.

„Esmé, máme návštěvu.“ S těmi slovy jsem pustil Renée za mámou a sám jsem se vydal do svého pokoje. Potřeboval jsem vymyslet nějakou činnost, kterou bych se zabavil až do chvíle, než se tu objeví zase Bella. Začínal jsem se totiž docela slušně nudit.

 

 

Na návrh Renée jsme se nakonec poté, co probrala s mámou všechny podrobnosti přestavby, vydali k nim domů. Byl jsem ujištěn, že tam nebude nikdo z cizích upírů, kvůli kterým by Bella samozřejmě vyváděla.

Když jsme dorazili, byl dům prázdný a všude bylo ticho.

„Klidně si zapni televizi, pokud chceš,“ navrhla, ale já odmítl.

„To je v pohodě, počkám na Bellu a potom snad něco podnikneme,“ ujistil jsem Renée.

„Nemyslím si… Víš, Bella byla dost naštvaná potom, co se vrátila v poledne domů. Věděla jsem o Gracielině plánu až ve chvíli, kdy vcházela s Emmettem k vám domů, nemohla jsem Bellu informovat dřív.  Navíc - nemůžeme je pořád hlídat, mohli by to považovat za nějaké omezování a mohli by být daleko agresivnější. Zatím můžeme být jenom rádi, že loví mimo tohle okolí a to, že se zdržují tady, tak s tím nic nenaděláme.“ Pokrčila rameny.

„Vždyť já si toho jsem vědom. Podle mě se Bella jenom moc bojí,“ namítl jsem.

„Bella má oprávněný strach. A já mám jenom obavy z toho, co se může stát. Tohle je pro nás pro všechny úplně nová situace. My lidi chráníme jenom tak, že se živíme zvířecí krví, ale tebe - musíme se o tebe postarat proto, že tě Bella miluje,“ namítla.

„Pokud se za mě cítíte zodpovědní jenom proto, že se do mě Bella zamilovala, tak je mi to líto,“ odpověděl jsem a uvnitř, v srdci, jsem cítil, jak mě vyslovená slova ranila. Měl jsem pocit, že Renée a Charlie by mohli být moji přátelé a ne mě jenom snášet jako Cordy.

„Ach, ne… špatně jsi mě pochopil. Nebo jsem to špatně řekla. Jsme rádi, že jsi s Bellou. Překonali jste už spoustu překážek z těch mnoha, které na vás ještě čekají. A my vám chceme jenom pomoci překonat další z nich,“ mírnila moje zklamání, které muselo být patrné i na mém výraze.

„To je v pohodě, Renée, já to chápu a jsem rád, že jste s Charliem na naší straně.“

„A na čí jiné straně bychom měli být? Vždyť Bella je skoro jako naše vlastní dcera!“ rozhodila Renée rukama a už se usmívala. „A ty jsi jako druhý syn,“ dodala a tahle slova rozmrazila tu ledovou pěst, která před chvílí sevřela mé srdce.

„Jsem rád, že to říkáš. Ty jsi pro mě jako druhá matka,“ odvětil jsem a na to mě Renée objala.

To klidné souznění přeťalo až třísknutí dveří a Bellin naštvaný hlas. „To snad není možné! Renée!“ volala mámu a nakonec došla za námi do obývacího pokoje, kde se hned ve dveřích zastavila. „Ty jsi tu?“ otázala se zmateně.

„Pokud mě tu vidíš, tak ano,“ přitakal jsem a zvědavě na ni hleděl.

„Ach, jsem tak ráda, že se ti nic nestalo,“ vydechla a než jsem se nadál, svírala mě ve svém objetí, až jsem pomalu ztrácel dech. „Měla jsem o tebe strach,“ šeptala a trochu povolila své sevření.

„Bello, stalo se snad něco? Proč by se mělo Edwardovi něco stát?“ zajímala se Renée.

Bella se ode mě o kousek odtáhla a natáhla k ní ruku, ve které svírala zmačkaný papír, na kterém bylo něco napsáno. „Co je to?“ zeptal jsem se, když ho Renée rozložila.

Tohle je jenom začátek,” přečetla Renée nahlas vzkaz z papíru a já se obrátil na Bellu.

„Od koho je ten vzkaz?“ Měl jsem takové matné tušení, že vím, ale chtěl jsem mít jistotu.

„Od Graciely. A pokud chceš vědět, kde jsem ho našla, tak ti to povím - u tebe v pokoji!“ vykřikla a rozhodila rukama. „Už víš, proč jsem se tak hrozně bála? A, mami, proč jsi mi nedala vědět, že bude Edward tady?“ obořila se teď na Renée.

„Netušila jsem, co to odstartuje za lavinu,“ prohodila klidně Renée. „Ale teď se uklidni. Edward je v pořádku, nemusíš se bát,“ uklidňovala ji pro změnu místo mě. Začínalo mi to připadat jako ohraná písnička. Stále dokola jsem slyšel, jak se Bella má přestat bát.

Zvláštní, že já jsem byl naprosto v klidu.

 

 

Během dvou dalších hodin dorazil i Charlie s Cordym. Oba byli mokří, takže museli být nějakou dobu venku, jelikož jenom mrholilo.

„To je dost, že už jste tu,“ podotkla Bella a s nadějí se podívala na příchozí.

„Nemusíš nic říkat, slyšeli jsme tě o dvě míle dál, jak tady všechno vysvětluješ Renée,“ usmál se na ni Charlie a Bella se na něj jenom uraženě zamračila. „Snad bys nebyla naštvaná, když jsem ti řekl pravdu. Navíc jsi to mohla očekávat,“ namítl, ale Bellu si neusmířil.

„Já si myslím, že trochu přeháníš. Graciela si s tebou jenom hraje, copak to nevidíš?“ obrátil se na sestru Cordy a rozepnul si bundu. Vlasy měl na temeni stažené do gumičky a tvářil se opět naprosto lhostejně. Tak jako pokaždé, když se dané téma nějak dotýká mé maličkosti.

„Fajn, tak ať si hraje, ale ať do toho nezapojuje Edwarda!“ rozkřikla se i po něm.

„Ta láska ti fakt leze na mozek, Bello. Nikdy dřív jsi takhle nevyváděla. Vždycky jsi byla ta, která všechno řešila s klidnou hlavou, když všichni ztráceli naději,“ připomínal Cordy Belle to, že se chová opravdu jako malá.

„Tohle je jiné,“ namítla trochu klidněji.

„Opravdu? Řekni mi v čem?“

„V čem? Prostě… je to jiné, to ti musí stačit,“ odsekla mu a významně se na něj podívala. Cordy jenom zakroutil teatrálně hlavou a mě bylo jasné, že tenhle rozhovor - o Bellině malicherném chování - nebude pokračovat.

„Co potom chceš dělat, Bello? Všichni máme zájem zachránit Edwarda, ale nemáme nejmenší nápad, jak to udělat,“ odvětila jí mírně Renée a Bella jenom pohodila rukama.

„Nemám nejmenší nápad, jenom vím, že musíme Edwarda držet od Graciely co nejdál. Vloudila se přece i do jejich domu,“ připomněla nedávnou událost u nás doma.

„Něco mě napadlo,“ prohodil po krátkém zaváhání Cordy.

„Ale to nejde, je to nebezpečné!“ odporovala mu Bella. Nápad jejího bratra udělat ze mě návnadu se jí ani trochu nelíbil. „Zapomínáš, že Graciela a všichni jí podobní neberou na nic ohledy, řídí se jenom svými instinkty, skoro jako by byli novorození,“ nabádala ho dál.

„Tak mi potom řekni, co chceš dělat?“ rozhodil bezradně rukama.

„Nevím, nijak jsem to zatím nepromýšlela - jedno je ale jisté, nemůžeme ho nechat jít jenom tak domů, jako by se nic nedělo,“ namítala dál a zdála se trochu bezradná.

„Haló, já jsem pořád tady,“ připomněl jsem jim svou přítomnost, když mě něco napadlo.

„Bello, nezapomeň, že jsme v tom všichni. Lidé zatím nemají podezření, kdo by mohl mít na svědomí těch několik mrtvých a zmizelých a pokud se nám to tedy podaří co nejdříve vyřídit, budeme tu moct ještě nějakou dobu zůstat. Všichni tu chceme zůstat, tak se neboj, že bys v tom byla sama,“ chopil se slova Charlie, jako bych snad vůbec nepromluvil.

„Já vím a moc vám všem děkuju,“ usmála se na něho vděčně Bella.

„Stejně proti nám nemají šanci, ony jsou dvě - pokud se k těm dvou nepřidá i ten Hunter a my jsme čtyři… jsme v přesile,“ prohodila optimisticky Renée a ono to skutečně vypadalo, že si mě nikdo tady nevšiml. Jako bych vůbec vedle Belly nestál, jako bych nic neříkal. Stal jsem se jenom součástí interiéru, jako kus nějakého nábytku, o kterém přemýšlejí, co s ním udělají.

„Měl bych nápad,“ promluvil jsem opět, když nastalo ticho, jak všichni začali přemýšlet, co se mnou.

„Tak dobře, co tě napadlo?“ Otočila se ke mně Bells a zdála se z toho všeho unavená. A popravdě ani mě to nebavilo, nikdy jsem neměl v plánu nechat se zakousnout nějakými upíry. Stále jsem měl pořádný kus života před sebou, chtěl jsem toho ještě hodně prožít - taky jsem si tedy připadal unavený, chtěl jsem ale bojovat! Postavit se proti nim, stát čelem k mému nepříteli, vidět ho umírat.

„Je mi jasné, že nesouhlasíš s Cordyho nápadem - mně přišel dobrý, ale tak… co takhle Itálie?“ navrhl jsem. Stále jsem si pamatoval něco z těch legend, co jsem procházel na internetu a teď jsem taky tak decentně vyzvídal, aniž by to někomu přišlo na mysl.

„Páni, Itálie, že mě to nenapadlo!“ usmála se po celé té dlouhé době Bella. Tohle přece jenom nebyl marný nápad, pomyslel jsem si, když mě objala kolem pasu a hned na to jsem na rtech cítil ty její. Přece jenom na tom všem bude něco pravdy.

„Myslíš, že to stále platí? Je to už dávno,“ zapochyboval Cordy.

„Nejsem si tím jistá, ale mohlo by se to zkusit. Rozhodně by tam nejel sám, někdo by musel s ním a my zbylí bychom se o Grace a Christinu postarali, jak nejrychleji by to šlo,“ odpověděla mu.

„Zbylí? To tam s ním chceš poslat někoho z nás?“ zeptal se nevěřícně Cordy.

„Ne, to samozřejmě ne… bude s ním muset jet někdo jiný. U nás by to znamenalo hotovou sebevraždu, pokud je ta legenda stále platná,“ zamyslela se Bella.

„Zavolám Alice, určitě pojede ráda. V Itálii ještě nebyla, a pokud mi bude moct pomoc, tak to udělá ráda,“ navrhl jsem a ostatní to jenom odsouhlasili. Alice sice nevěděla všechno přesně, aspoň co se týče upírů, ale myslím, že nebude potřeba všechno dopodrobna vysvětlovat.

„Dobře, měl bys jí zavolat, ať to doma nějak zařídí a zabalí vám nejnutnější věci,“ rozhodl Charlie. „My zatím půjdeme s Renée obejít okolí domu, abychom zjistili, jestli máme ještě nějaký náskok, nebo už jsou tady,“ dodal a s Renée vyšli ven.

Z obývacího pokoje odešel i Cordy, a tak jsem tam zůstal s Bellou sám. Bylo mi jasné, že Cordy, ačkoliv by se o to vůbec nesnažil, všechno slyší, a tak jsem nehodlal před ním dávat najevo strach. Avšak ne strach o sebe, ale o Bellu. Jeho cynické narážky na mou osobu mi docela vadily.

„Měl bys zavolat domů a nějak se domluvit s Alice a taky to vysvětlit vašim,“ navrhla a podala mi telefon.

Věnoval jsem jí lehký úsměv a hned také na telefonu vyťukal číslo domů. Trochu jsem doufal v to, aby telefon zvedla Alice, ale to se bohužel nestalo.

„Cullenovi, prosím?“ zvedl telefon táta a já najednou nevěděl, jak mu to vysvětlit. „Haló? Je tam někdo?“ dotázal se, když jsem chvíli neodpovídal.

„Ahoj tati, to jsem já, Edward. Volám od Belly,“ vyhrkl jsem, než stačil Carlisle telefon položit a také proto, že mě Bella posunky pobízela, abych konečně něco řekl. Všechno, co mi Carlisle řekl, slyšela, jako by měla telefon u ucha.

Stalo se něco?“ zajímal se.

„Ne, nic se nestalo… ehm, mohl bys mi prosím dát k telefonu Alice?“ požádal jsem ho. Potřeboval jsem ještě pár minut na to, abych si promyslel věrohodnou lež, díky které by se nestrachovali, když bych jim oznámil, že odlétám s Alice do Itálie.

„Samozřejmě, počkej chvíli… Alice!“ Zaslechl jsem, jak ji volá. „Už jde dolů, ale - Edwarde, zdáš se mi nějaký nejistý, opravdu se nic nestalo?“ zajímal se, ale naštěstí, než jsem mu stačil odpovědět, se po telefonu natáhla Alice. „Volá Edward,“ podotkl, když předával telefon.

„Copak si můj velký bráška přeje?“ zeptala se žertovně.

„Mám velkou prosbu a také jednu otázku - co bys řekla výletu do Itálie?“ Ta lehčí část byla venku, její odpověď - nebo aspoň to, co se z toho nadšeného výkřiku dalo vytušit, byla zřejmá.

Pak ale utichla. „Co se stalo? Proč plánuješ výlet do Itálie? Máš nějaké problémy?“ vyzvídala šeptem.

„Ne, žádné problémy, jenom bych potřeboval, aby sis něco vymyslela a my mohli na pár dní odjet.“ Doufal jsem, že vyhlídka na výlet do Itálie ji nadchne tak, že něco vymyslí a že mi pomůže.

„Víš, že se mi tohle vůbec nelíbí? Tuším nějaký průšvih a nerada bych do toho byla zapletená.“

„Neboj se, žádný průšvih nehrozí. Jenom si chci udělat malý výlet se svou milou sestřičkou.“

„Hmm, tak tohle zní ještě víc podezřele,“ odporovala, ale zdálo se mi, jako bych zaslechl i smích.

„No tak, přece mi nedáš košem. Opravdu nechceš jet do Itálie?“ přemlouval jsem ji.

„Nevím,“ odpověděla lakonicky. „Co budu mít z toho, že budu našim lhát?“ zajímala se.

„Uvidíš Itálii,“ hrál jsem na její city. Itálie byla zemí, kam se chtěla vždy podívat, jenom jí to zatím nikdy nevyšlo. O městech módy, které v této zemi byly, básnila v jednom kuse. Mnohdy jsme si z ní kvůli tomu utahovali. A ona teď měla příležitost se tam podívat a váhá!

„To je vydírání! Víš, že se tam chci podívat,“ stěžovala si a já věděl, že už vítězím. „Tak fajn, něco vymyslím… přijdeš domů, anebo ti mám něco sbalit sama? Kdy vlastně pojedeme?“ přistoupila na má slova.

„Jak nejdřív to půjde,“ tlumočil jsem Bellina slova. „Buď ještě dneska večer, nebo nejpozději zítra nad ránem,“ opakoval jsem její slova a doufal, že se to Carlisleovi a Esmé nebude zdát nějak moc unáhlené. A že Alice vymyslí skutečně věrohodnou lež. Nerad jsem rodičům lhal, ale jinak to teď nešlo.

„Dobře, ještě zavolám, budeš u Belly, ano?“ ujišťovala se.

„Budu. Až bude všechno připraveno, zavolej mi sem a my se pro tebe zastavíme. Jo, a abych nezapomněl, pas mám v druhé polici zprava mezi knihami,“ upozornil jsem ji a potom jsme se jenom rozloučili.

 

 

Pomalu se blížil večer a Alice stále nevolala. Třeba se jí nepodařilo nic vymyslet, protože kdyby ano, už by se ozvala.

„Uklidni se, Alice určitě něco vymyslí,“ brzdila mě Bella, když už jsem začal přecházet po pokoji sem a tam a vymýšlel nějakou strategii, kdyby nám cesta do Itálie nevyšla. Nic mě však nenapadalo a o to to bylo horší. Emmett se s tou mou nápaditostí, se kterou bych podle něj napsal nový bestseler, přepočítal.

Bellina slova mě však přece jenom zastavila. „Ví Renée s Charliem, kde je zrovna teď Christina s Gracielou? Kvůli tomu, jak se Graciela bez problému dostala k nám domů, mám trochu obavy o rodinu, zvlášť když Alice pořád nevolá,“ odvětil jsem.

„Ony dvě i s Huntrem se drží v bezpečné vzdálenosti, aspoň zatím,“ odpověděla a já se skutečně trochu uklidnil. Představa, že bych přišel domů a ten dům byl plný mrtvých těl mé rodiny, byla skutečně děsivá.

 

 

Po dlouhých třech hodinách se rozezvonil telefon. Okamžitě jsem se k němu chtěl vydat, ale přece jenom jsem zde byl hostem a nepříslušelo mi ho zvedat. Bella to tedy udělala za mě.

Chvíli poslouchala a následně mi podala telefon. „To je Alice,“ vysvětlila.

Vzal jsem si telefon do ruky a hned ho přiložil k uchu. „Stalo se něco?“ vyhrkl jsem, aniž bych ji pozdravil. Byl jsem jak na trní a ticho, které bylo na druhé straně aparátu, mě trochu děsilo.

„Měl bys přijet domů. Hned!“ vyslovila konečně a já dostal najednou ještě větší strach.

Diskusní téma: 23. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek