21. kapitola

 „Stupínky lásky:

1. setkat se pouze

2. tváří v tvář si být

3. srdce slyšet znít

4. přiznat se k chvění

5. v náhlém políbení obejmout se dlouze

6. jednu touhu mít

7. jedním snem se zpít

8. bez konce se slít

9. nerozlučně žít

10. spolu k hrobu jít.“

– Konstantin Dmitrijevič Balmont

Teď by asi bylo vhodné říct, že mě Cole popadl, přitiskl na svou hruď a vášnivě mě políbit.

Pche, to tak. Copak neznáte Colea? On na city a hlavně jejich veřejné projevování moc není. Takže podobné představení před všemi přihlížejícími lidmi se opravdu nekonalo. Cole na mě totiž jenom šokovaně hleděl a zřejmě vstřebával můj dotaz. Nebo si snad rozmýšlel svou odpověď? I to bylo možné, ale pochybovala jsem, že by mohla být kladná.

„Co čekáš, že ti na tohle řeknu?“ odpověděl na mou otázku dalším dotazem.

„Tak to teda ne. Nebude si tu otázka přehazovat jako horký brambor,“ upozornila jsem ho. „Ptala jsem se první, takže mi buďto hezky odpovíš, nebo se můžeme rozloučit.“

„Myslíš do chvíle, než se ti o mě bude opět zdát?“ mrkl na mě a vůbec mi nepřipomínal kluka ze včerejšího snu, kdy se choval vcelku pozorně. Kdykoliv jsem dopila čaj, už mi nabízel něco dalšího. Když se do mě pustil chlad kvůli otevřením dveřím – nechápu, proč byly celou dobu otevřené a někdo je nezavřel – nabízel mi svetr nebo možnost posunout polštář blíže ke krbu.

Možná kvůli tomu, že se včera choval tak jinak, než jak jsem u něj byla zvyklá, jsem cítila to podivné chvění. Kdyby se totiž takhle choval pořád, neměla bych nejmenší problém se do něj zamilovat. Ale takhle?

„Tss.“ Kloudnější odpověď mě nenapadla. A jelikož mi jeho tělo stálo v cestě za Rose, musela jsem se otočit a vyrazit jinam. Jenže tímhle směrem byla Alice. A přestože jsem se chtěla Colea zoufale zbavit, nechtělo se mi strčit hlavu dnes již do druhé oprátky. Takže jsem někde mezi Alicí a Colem odbočila k výtahu a sjela do suterénu, kde jsem hodlala počkat na obě tety. Doufala jsem, že to Alici nebude trvat moc dlouho… A Rose v konečném výsledku taky ne. Pokud šlo o auta, byla ve stejném živlu jako Alice s oblečením.

 Došla jsem až k autu a zvažovala, jestli bych neměla napsat třeba Paulovi, jestli by dneska nechtěl něco podniknout, pokud má volno. Nějak jsem si totiž nepamatoval, jestli nemá náhodou trénink. Ty, na rozdíl od školy, totiž neměly prázdniny.

Sáhla jsem do kapsy a vylovila mobil, abych hned splnila, co jsem si předsevzala, když se přede mnou opět objevil Cole. Pravou ruku měl položenou na střeše auta a opět mi zatarasil cestu. Vzhlédla jsem k němu a počastovala ho dost nepříjemným pohledem.

„Dovolíš?“ zeptala jsem se kysela a doufala, že tu ruku dá dolů, abych mohla projít.

Ale to se nestalo. Kromě včerejší noci Cole nikdy neudělal nic, o co jsem ho kdy požádala. Vždy mi ve své fyzické podobě ztrpčoval život. A teď tomu nebylo jinak. Nechápala jsem, jak s ním jeho bratr může vyjít. Nedalo se totiž předpokládat, že se k bratrovi chová o moc pozorněji, než ke komukoliv jinému.

„Jasně, dovolím ti dát mi pusu,“ odvětil mi samolibě a mě úplně svědila ruka, jak jsem se musela přemáhat, abych mu okamžitě za jeho poznámku nedala facku. Takhle se mnou jednat nemůže! Vztekle jsem si chtěla dupnout, abych si ulevila, ale přišlo mi to dětinské. Stejně tak jako Coleovo chování. Dál totiž postával u auta. Jenom tak v černé kožené bundě, kterou jsem na něm viděla už tenkrát v lese. Se stejnými vojenskými známkami, které nesly jeho jméno a u kterých jsem nechápala, proč je vůbec vlastní. Podobný výstřelek jsem u upírů, a ani poloupírů, nikdy neviděla. Mělo to být něco jako rodinný znak? U Liama jsem si ničeho podobného nevšimla. Je ale fakt, že ty známky jsem u Colea zaznamenala taky jenom náhodou, takže je Liam může mít a jenom jsem si jich nevšimla.

„Jsi neuvěřitelně arogantní blbec! Řekla jsem, abys uhnul.“ Tentokrát jsem se už rozkřikla.

„Co když neuhnu?“ pokoušel mou svatou trpělivost dál. A já už jsem si skutečně připadala jako nějaké svatá. Skoro jako bych cítila nad hlavou tu svatozář, kterou tam ti světci mívají, když zvládnou všechno to příkoří, které jim Bůh postaví do cesty. A Cole představoval to největší, které se mi za můj celý život do cesty postavilo. Jeho chování nemělo obdoby.

Dupla jsem mu na nohu s takovou silou, až od auta odskočil. Fajn, tak žádnou svatozář mít nebudu. Moje trpělivost ani zdaleka nedosahuje té, kterou měli všichni svatí. Někdy bych ale potřebovala, aby při mně stál aspoň jeden z nich, když mi Cole bude znepříjemňovat život.

Když teď ale takhle poskočil a uvolnil mi cestu, chtěla jsem se kolem něj protáhnout a tentokrát skutečně dojít až za tetou. Před upírem by se k ničemu neodhodlal.

Ale asi ani to dupnutí nebylo tak silné, jak jsem očekávala, protože jsem se nestačila kolem něj ani prosmýknout, když mě uvěznil mezi svým tělem a autem. Tentokrát si o střechu opřel obě ruce a měl mě mezi nijako ve vězení. Sakra! Ulevila jsem si v duchu a zvažovala své další možnosti. Myslím, že další dupnutí by mi nepomohlo. Sice by ho to mohlo na chvíli ochromit, abych se dostala z jeho uvěznění, ale tentokrát by s tím počítal. Rychle jsem tedy začala vzpomínat, co v podobných situacích dělaly všemožné emancipované hrdinky z filmů za posledních sto-padesát let. 

„Kočička opět vytahuje drápky,“ zasmál se. „To se mi na tobě líbí. Nedáš se jenom tak.“

On mi lichotí? Proboha, on mi fakt lichotí!

„Ale teď už mi nikam neutečeš, Příšerko.“

Proboha. Jak že mě to zrovna oslovil? Příšerko? Co to má znamenat? Pak mi to cvaklo. No jo, Nessie. Teď měl ten namyšlenec přede mnou jediné štěstí a to, že to neslyšel nikdo z rodiny. A hlavně ne máma. Když s tímhle označením před dlouhými lety přišel Emmett, nebyla to zrovna příjemná podívaná. Bella mi přece vymyslela tak krásné jméno a on ho hned přirovnal k lochneské příšeře. No a o skoro sto let později jsem titulována skutečně jako příšera.

Škubla jsem sebou. Testovala jsem pevnost jeho vězení, ale moc mi to nepomohlo. Cítila jsem, jak mě k autu přitiskl ještě pevněji. Ness! – okřikla jsem sama sebe – Mysli zatraceně!

„Snad jsi nečekala, že ti před těmi všemi čumily tam nahoře řeknu, že tě miluju, že ne?“ zeptal se a já se zarazila. Tak urputně jsem se snažila vymyslet, jak se dostat z jeho sevření, že mi unikl tón, jakým ta slova řekl. Miluje mě? Nebo to řekl cynicky jako snad všechno předtím?

Cítila jsem, jak se mi jeho tělo lepí na to mé. Vypracovaná hruď pod jeho tričkem. Silné paže, kde hru jeho svalů kryla pouze kožená bunda. K vlastnímu překvapení jsem zaregistrovala, jak si při pohledu na něj olizuju vlastní rty. A ke všemu tak, aby to vypadalo co nejvíc smyslně. Proboha! Co to se mnou jeho přítomnost dělá?

„Chtěla bys, abych to řekla?“ zajímal se tichým hlubokým hlasem, díky kterému se mi až podlamovaly kolena.

„Říkej si, co chceš, jenom mě pusť,“ odsekla jsem mu. Pozice, kdy jsem byla zády přitisknutá na dveře tetina auta, mi nebyla zrovna nijak příjemná. Navíc jsem tady nemohla vyvolávat žádné větší spory. Kdybychom byli někde v lese, neváhala bych se pustit do boje, ale tady mohlo přijít k úhoně velké množství cizího majetku.

„Mám takový dojem, že by si to slyšet chtěla, i když se mi tady vzpouzíš,“ trval na svém a cítila jsem jeho dech na svém krku, jak se ke mně naklonil ještě blíž. „Když mi řekneš, co chceš slyšet, možná ti to řeknu a tohle všechno skončí.“

Tohle bylo dilema. Netušila jsem co říct nebo udělat, abych nevypadala jako puberťačka, která strašně touží po tom, aby ji nějaký kluk miloval a zároveň ani jako někdo, kdo má z Colea strach. V jednu chvíli jsem si dokonce vzpomněla na situaci, kterou jsem někde nejspíš viděla nebo o ní četla, kde dívka v podobné situaci jako já, předstírá mdloby a ve chvíli, kdy se muž začne starat o to, co s ní je a ztratí ostražitost, jej kopne do holeně a hned se dává na útěk. Zaboha jsem si ale nemohla vzpomenout, odkud to znám. Ale vzpomněla jsem si, co tomu předcházelo.

„Jestli jsi to z mého chování nepochopil, tak ti to objasním. Nezamlouváš se mi. Jsi hrubý, ješitný a připadáš mi nesnesitelný. A teď bys mě měl pustit, abych se mohla připojit ke svým tetám.“ Bylo to volně upravené znění původních slov, ale myslela jsem si, že se dokonale hodí. Doufala jsem, že to bude Coleovi stačit a pustí mě, ale pletla jsem se. Místo toho se ke mně Cole přitiskl tak, že zrušil jakoukoliv mezeru mezi našimi těly. Chtěla jsem dál protestovat, ale jakákoliv má další slova, umlčel pronikavým polibkem. Tiskl si mě k sobě tak, že jsem cítila jeho vytrénovanou hruď a dokonce i tlukot jeho srdce. Na maličký okamžik mě naprosto vykolejil a já se mu nijak nebránila. Ale ve chvíli, kdy jsem se vzpamatovala, začala jsem ho odstrkovat, abych se osvobodila.

Má snaha ho snad ještě víc rozpálila. Nepřestával se na mě tisknout a nutit mé rty spolupracovat. Což k mému zhrožení zřejmě nebyla velká práce.

Pak mi došlo, že bych mohla aplikovat postup, na který jsem si vzpomněla. Jenom to chtělo, abych rychle zklidnila mé zběsile uhánějící srdce, které by mohlo všechno prozradit. Ještě naposledy jsem se pokusila Coleovi vzdorovat, až jsem to vzdala a úplně v jeho stisku zvadla.  V tu samou chvíli jsem ucítila, že se mi dýchá a něco lépe, jak ode mě poodstoupil a jeho ruce se stáhly ze střechy auta, aby mě mohl chytit, abych neupadla.

Než však stačil zaregistrovat, co mám v plánu, vší silou jsem ho kopla do holeně. A stejně jako hrdinka z mé vzpomínky jsem se rozběhla pryč. Ani jsem se nezdržovala výtahem, rovnou jsem to vzala po únikovém schodišti, aby Cole neměl šanci mě dostihnout.

A jen co jsem byla opět mezi lidmi, a tedy v bezpečí, rozsvítila se mi v hlavě žárovička. Kopírovala jsem styl hrdinky z knihy Zajatá nevěsta, kterou jsem v minulosti objevila v jednom zapadlém anglickém antikvariátu.

Ještě cestou domů, kdy jsem seděla opět na zadním sedadle Rosaliina auta, jsem cítila chuť jeho rtů a jeho pevnou náruč, která se jí tiskla k tělu. Cítila jsem, jak se při té vzpomínce nekontrolovatelně třesu. Událost z garáží ve mně vyvolávala zvláštní pocity, které mě děsily a vzrušovaly zároveň. V jednu chvíli jsem si přála podlehnout těm rtům a nechat Colea, aby mě líbal, ale potom jsem si uvědomila, komu že bych toto privilegium měla dovolit a zvedla se ve mně vlna zhnusení a musela jsem to ukončit.

„Šípková Růženko, vstávej, jsme doma.“ Ze zamyšlení mě probrala až Rosaliina ruka, která se mi míhala před obličejem.

„Já nespím, jenom jsem se zamyslela,“ zamumlala jsem a vysedla. Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování jsem pak zamířila do svého pokoje, kde jsem za sebou docela výrazně třískla dveřmi, přestože jsem to neměla tak úplně v úmyslu. Svalila jsem se na postel a… Nevěděla, co dělat. Chtělo se mi z toho všeho brečet, ale to jsem si nemohla dovolit. Vždyť nejsem tak slabá, aby mě jeden polibek rozhodil. Navíc polibek s tím mizerou.

Zřejmě po hodině se pak domů vrátila i máma s Esmé. Máminy kroky na schodech jsem vůbec nezaslechla, ale jenom o chvíli později už klepala na dveře do mého pokoje. Utřela jsem si ty dvě slzy, kterým se i přes mou veškerou snahu podařilo probojovat ven a posadila jsem se na posteli. Až potom jsem ji vyzvala, aby vešla.

 Bella si přisedla ke mně na postel. Boty na vysokém podpatku nechala bůhví kde a tak mohla napodobit mou pozici – natáhnout si nohy a opřít se o čelo postele.

„Vím, že jsem poslední dobou nebyla zrovna máma století, ale nemyslí si, že jsem si nevšimla, že tě něco trápí. Jenom jsem měla dojem, že o tom nechceš mluvit, proto jsem se neptala,“ začala pomalu.

„Nikdy jsem si nemyslela, že bys byla špatná máma,“ namítla jsem okamžitě. O tomhle nesměla nikdy uvažovat. Bella byla skvělá máma. Už jenom proto, že si můj život tak těžce vybojovala. Dokonce tím ohrozila vlastní život, jenom aby mě přivedla na svět, čímž značně rozčílila tátu.

„Kdybych si myslela, že ta situace nevyžaduje můj zásah jakožto rodiče, nechala bych to jenom na tobě. Ale myslím, že tě to už udolává a podle všech mých zkušeností, je nejlepší, když se člověk se svými problémy někomu svěří.“

„Kdyby to bylo tak lehké, mami,“ povzdechla jsem si a položila si hlavu na její rameno.

„Chvíle v lidském životě nejsou nikdy těžké a zároveň ani lehké. Stejně jako nic není úplně černé nebo bílé. Všechno záleží na úhlu pohledu. A myslím, že ten nestranný by se ti docela hodil,“ namítla a já věděla, že má pravdu. Tak jako vlastně vždy.

„V pracovně jsem si před časem našla knihu. Jmenovala se Cesta za poznáním. Musel ji napsat někdo z Arových poskoků někdy v době, kdy se Aro věnoval výzkumu poloupířích dětí. Z části tam bylo něco o našem růstu a fyzických vlastnostech. Pak ale přešel na psychiku a naše dary. Nečekala jsem, že bych si tam mohla přečíst i něco o mém daru, ale stalo se tak. Nevím, jestli jak je to možné, dokonce mě napadlo, jestli tím, že jsme jenom napůl upíři, mohou být i naše dary ve světě dvakrát a proto jsem se o tom dočetla… Každopádně, psalo se tam o tom, že se můj dar časem rozvine. A rozvoj je podmíněn láskou k další osobě. U té další osoby bych pak už neměla potřebovat ruku, abych mu dokázala ukázat své myšlenky. Dokonce bych měla být schopná s tou osobou i komunikovat. Mělo by to být tedy oboustranné.“

„A předpokládám, že se tvůj dar už rozvinul, nemám pravdu?“ pobízela mě, abych vyprávěla dál. Já však jenom kývla na souhlas a sbírala síly na to, abych v rozhovoru pokračovala. Nebylo to lehké, ani když jsem s ní byla jednu část života prakticky jedna osoba.

„Zamilovala ses do špatné osoby? To tě trápí?“ hádala Bella a já opět přikývla. Máma ani netušila, do jak moc špatné osoby.

Ale v tu chvíli jsem ji asi podcenila, jelikož vzápětí jsem se dočkala další otázky. „Je to ten mladík – Cole?“

Svým dotazem mě natolik šokovala, až jsem se musela posadit tak, abych na ni viděla. „Jak to víš?“

„Nikdo v tomhle městě není takový, aby ho má dcera považovala za špatného. Netvrdím, že se tu nenacházejí lidé, kteří nejsou úplně dobří, ale i tak vím, že stejně jako Esmé dokážeš o lidech smýšlet jenom v dobrém. Proto jsem nemusela moc tápat, když jsem hledala tu špatnou osobu. S Colem jsi měla problémy už od začátku,“ vysvětlovala Bella a já nestačila zírat. Opravdu jsem ji podcenila.

„Co mám tedy dělat?“ Potřebovala jsem radu. Jasper mi byl ochoten pomoct až ve chvíli, kdy si sama nebudu vědět rady, ale tenhle slib mi dal už před třemi týdny a od té doby jsem se stejně nepohnula z místa v řešení tohoto zapeklitého problémy.

„Lepší otázka je – cítí to on podobně?“ namítla máma.

„Tak to netuším. Pokaždé, když se s ním vidím, je stále stejně protivný a nepříjemný. Včera v noci, když se mi zdál další sen s ním, to byl ale pravý opak. Skoro jako by se vyměnil s Liamem. Bylo to pro mě příjemné zjištění, že dokáže být i milý. Ale potom jsem ho potkala dneska v nákupním centru a opět na mě slovně útočil. Snažila jsem se tomu nepříjemnému rozhovoru s ním vyhnout a nevyvolávat nějaké scény na veřejnosti. Což se mi sice povedlo, ale stejně jsem se ho nezbavila. V garážích mi zablokoval cestu a nakonec… mě políbil.“

Tak, dostala jsem ze sebe všechno a vnímala, jak v celém domě nikdo ani nedutá, aby mu neuniklo, o čem se tady s Bellou bavíme.

„Nevyrazíme na lov?“ navrhla z ničeho nic, když zaznamenala to ticho v domě.

„Přesně to jsem měla v plánu,“ souhlasila jsem nadšeně a rovnou vyskočila z postele, abych zahnala to depresivní téma. Lov a trochu toho pohybu na čerstvém vzduchu se o tu moji depku určitě skvěle postarají.

Do chvíle, než mi máma položila tak přímou otázku, pořád jsem si myslela, že do Colea nemůžu být zamilovaná, ale potom se zeptala a já bez jediného zaváhání přikývla. Jeden by si možná pomyslel, že jsem se možná spletla, že za to může ten polibek, nad kterým jsem přemýšlela, ale já si tím najednou byla docela jistá. Neříká se náhodou ve školách při testech, že ve chvíli, kdy zaškrtneme jednu odpověď, neměli bychom ji nikdy přepisovat, protože to skoro se stoprocentní jistotou bude špatně? A já se rozhodla věřit tomu prvotnímu pocitu.

Když jsme se s mámou vrátily domů, bylo už docela pozdě. Rovnou jsem si to zamířila k sobě do pokoje, protože jsem nutně potřebovala sprchu, ale nevyhnula jsem se zvědavým pohledům. Obě s Bellou jsme je nechaly bez odpovědi. Tedy kromě těch tátových, který si ji stejně přečetl v naší mysli.

Někdy kolem třetí ráno jsem se odhodlala napsat Paulovi. Na rozdíl od jeho minulé přítelkyně jsem ho nechtěla vodit za nos a zvolila jsem raději upřímnost. Díky všem těm romantikům v domě, kteří mě někdy během mého života nakazili touto nemocí, jsem to ale nemohla udělat po telefonu nebo mailem. Napsala jsem mu jenom zprávu, že bych se s ním ráno potřebovala sejít.

Příprava na ten rozhovor pro mě byla ještě složitější, než když jsem mu říkala o těch snech.

Někdy nad ránem do pokoje přišel i táta. „Prostě k němu buď upřímná. S nikým se nerozchází lehce. A už vůbec ne s člověkem, na kterém ti záleží. Ale někdy to prostě udělat musíš.“

No jasně, vlastní zkušenost.

Za jeho radu jsem mu poděkovala a vrátila se k představám, jak by dnešek nakonec mohl dopadnout. Pokoušela jsem si představit ten nejhorší scénář, kdy na mě bude Paul sprostý a nebude mě chtít do konce života vidět – ale nějak mi to k němu nesedělo. Takový on není.

Navíc jsem si nebyla jistá tím, co bude potom. Za Colem jsem se rozhodně nechystala. Nemohla jsem za ním přijít a prostě mu říct, že přestože je to takový namyšlený osel, tak jsem se do něj zamilovala. Už tak si mě vychutnal víc než dost, když si myslel, že chci, aby ta slova řekl mě. A já si teď musela přiznat, že bych je asi slyšet chtěla. Tedy – ne asi, ale určitě. Uklidnilo by mě, kdybych věděla, že v tom nejsem sama.

Takhle jsem ale myšlenky na co-bude-potom musela odložit na potom a vydat se na domluvenou schůzku s Paulem. A stejně jako minule jsem si s ním dala schůzku na baseballovém hřišti. Tentokrát tam na mě už čekal. Celý zachumlaný do bundy, protože venku nebylo nadvakrát teplo, a pochodoval tam a zpět. Když jsem k němu došla, decentně se usmál, ale hned potom stáhl rty do přísné linky. O polibek se ani nepokusil – a já mu za to vlastně byla vděčná.

„Tuším, že se mnou chceš mluvit o něčem nepříjemném,“ začal náš rozhovor zcela vážně a vydal se k tribunám. Na lavičku si ale nesedl.

„Tušíš správně,“ přitakala jsem a došla za ním.

„Vzhledem k událostem posledního měsíce se tomu ani nedivím. Vlastně tak nějak očekávám, že se se mnou budeš chtít rozejít. A protože jsi mě nechtěla trápit na veřejnosti, vybrala sis tohle místo. Stejně jako posledně,“ prohlásil a já na něj jenom šokovaně hleděla. Nic jsem ale nenamítla. Naprosto se trefil.

„Podle tvého překvapeného výrazu a žádných námitek soudím, že jsem se trefil,“ dodal vzápětí a jenom se zhoupl na patách. Pod boty mu zakřupal zmrzlý sníh a já najednou nedokázala najít vhodná slova. Vždyť zrovna řekl všechno za mě!

„Já…“ zamumlala jsem, ale hlas mě zradil.

„To nic, Ness. Od začátku jsem věděl, že to mezi námi nevydrží. Ať už kvůli tvojí nesmrtelnosti nebo něčemu jinému,“ prohlásil a vypadal, jako by s ním slova, která vyslovil, nic nedělala. Ale při pohledu do jeho očí jsem viděla bolest. Miloval mě. Přestože to nikdy neřekl nahlas, tak jsem to cítila a viděla. Proto jsem se tohoto okamžiku tak obávala. Moc dobře jsem věděla, že si Paul tohle nezaslouží vzhledem k situaci s jeho bývalou holkou. Vždyť já byla ta po-rozchodová známost. Jedno, už to bude tak dvanáct let, jsem dokonce přišla s určitou teorií. V tom městě, kde jsme tehdy bydleli, jsem se spřátelila s jednou dívkou a ta, když se zamilovala, bylo to z celého srdce. Díky odhalení upírů světu, jsme se s rodinou mohli na různých místech vždy zdržet déle, než bylo v minulosti běžné a proto jsem teď mohla sledovat její milostný život. S tím, že se vždy zamilovala, bylo spojeno i to, že nedokázala být nikdy sama, i když to po každém rozchodu říkala – tedy že potřebuje pauzu sama na sebe. To ale nikdy nesplnila a po několika letech jsem si všimla opakujících se událostí v jejím životě. Po každém jejím vážném vztahu, který trval i několik let, se objevila taková ta po-rozchodová známost, která byla už předem určena k selhání. Bylo to, jako by člověk sledoval graf sinusoidy. Místo aby si po rozchodu vzala skutečně chvíli pro sebe, vrhla se po hlavě do dalšího vztahu…

Myšlenkou na ni jsem však zřejmě odbočila od toho, co se tady dělo. Paul měl čas se ze vztahu s bývalou přítelkyní dostat a já měla být teď nová trvalá známost.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem. „Tohle jsem nechtěla. Nemyslela jsem si, že to takhle dopadne. Mám tě ráda,“ mumlala jsem dál a i přes ten šepot jsem věděla, že mě slyší.

„Neomlouvej se, nemůžeš za to, že mě nemiluješ,“ namítl a cítila jsem, jak mi rukou stírá slzy, které se mi probojovaly z očí. Snažila jsem se nebrečet, opravdu. Ale nešlo to, ne když jsem viděla tu bolest v jeho očích a sílu, kterou se jí snažil přede mnou skrýt. Ať už jsem byla sebelepší ve svých morálních zásadách, takového kluka jsem si zřejmě ani nezasloužila.

Pak už jsem to nevydržela. „Promiň,“ zašeptala jsem ještě jednou a rozběhla se zpět k autu. Zuřivě a zároveň s úplnou beznadějí jsem otevřela dveře, nasedla, vycouvala z parkoviště a vydala se domů. Tentokrát jsem však nezvolila klasickou jižní cestu kolem jezera středem města. Z kampusu jsem si to zamířila na sever.

Jela jsem a sotva přes slzy vnímala vozovku. Naštěstí to nebyla natolik frekventovaná silnice jako ta jižní, takže jsem moc aut neminula a o obyvatelích těch několika stavení se nedalo ani mluvit. V takové zimě byli nejspíš všichni zalezlí někde doma v teple u praskajícího ohně v krbu.

Zařadila jsem vyšší rychlost a pořádně sešlápla plyn. Před sebou jsem měla krásně rovný úsek a někde jsem si musela vybít zlost z toho, že jsem zase někomu ublížila – i když jsem vůbec nechtěla. Řítila jsem se po cestě takovou rychlostí, že když se něco postavilo přímo do mého pruhu, neměla jsem šanci zabrzdit. Strhla jsem volant na stranu a auto se mi podařilo zastavit až o kmen stromu, který rostl podél silnice.

V šoku z toho incidentu mi chvíli trvalo, než jsem se rozkoukala.

Zrovna jsem se chystala otevřít dveře a zkontrolovat, jestli se náhodou nestalo nic tomu dotyčnému, co se mi postavil do cesty, když mi klika zmizela přímo pod rukou. Zavrávorala jsem, ale to už mě chytily něčí ruce. Vzhlédla jsem, ovanul mě studený vzduchu a já spatřila, že mě v náručí drží Cole.

V prvním okamžiku, kdy mě vytáhl z auta, a já si uvědomila, že to on mi zatarasil cestu a já se kvůli němu vybourala, jsem ho chtěla pořádně praštit. Takže jsem to hodlala i zrealizovat. Jedna má pěst dopadla na jeho hrudník, ale té druhé to už nedovolil. Chytil mě za obě ruce a přitáhl si mě opět k sobě, abych mu nemohla nijak ublížit. I přes to všechno jsem ale cítila, jak opatrný byl. Asi si dobře pamatoval, jak jsem ho včera uzemnila tím kopancem.

Tentokrát jsem na to ale neměla sílu. Jen co mě sevřel v náručí, rozbrečela jsem se jako malá holka.

Cítila jsem, jak mě hladí po vlasech, které jsem měla rozhozené na zádech. Dokonce i to, jak si s nimi hraje a jemně je mne mezi prsty. Jeho chování mě v tu chvíli vyděsilo natolik, že jsem se od něj musela odtrhnout. A jelikož byl natolik zabrán do hry s mými vlasy, nedalo mi to moc velkou práci. Jenom mě to trochu bolelo, jak mě zatahal za vlasy.

„Promiň,“ prohodil, když jsem usykla bolestí. Rychle jsem si promnula místo na hlavě, které bylo spojeno s konečky vlasů, které mi zatahal, a zuřivě se na něj podívala.

„Sakra!“ ulevila jsem si. „Ty ses už musel dočista zbláznit!“ okřikla jsem ho. „Copak to se dělá? Stavět se někomu do cesty?“

„Chtěl jsem s tebou mluvit. Zrovna jsem byl na cestě do kampusu,“ prohlásil jako by se nic nedělo.

„Do kampusu?“ zatvářila jsem se zmateně. Jasně, moc dobře jsem věděla, odkud že to mám namířeno, ale jak to mohl vědět on? Copak on mě nějak šmíruje, že ví, kde se nacházím? Chystala jsem svou myšlenku vyslovit nahlas, když se mi místo toho dostala odpověď.

„Myslíš si, že nevím, že ses minule sešla s tím hokejistou, abyste naplánovali to divadýlko, které jste pak sehráli v menze a následující týden? Tehdy jsem si tě trochu hlídal. No a co se týká dneška – vzhledem k tomu, co se mezi námi stalo včera, mi bylo jasné, že mu to budeš chtít znovu říct. Jenom jsem nevěděl kdy. Takže když jsi nebyla doma, bylo mi to jasné. Proto jsem šel do kampusu.“

„A to jenom tak, vprostřed cesty?“ podivovala jsem se dál. „Mohl tě někdo srazit.“

„Zapomínáš, že jsem vcelku rychlý, takže by mě jenom tak někdo nezajel. Tedy až na tebe, když ses řítila tou vražednou rychlostí. Potřebovala jsi zpomalit,“ pokrčil nevinně rameny.

„Zpomalit ano, ale ne o kmen stromu,“ upozornila jsem ho a ukázala na auto, které mělo totálně zdemolovanou kapotu a nejspíš i něco s motorem, jelikož jsem cítila tekoucí naftu.

„Účel to splnilo a ten strom se měl stejně v pondělí kácet,“ namítl opět trochu bez zájmu.

„Tak fajn. Vysvětli mi tedy ještě jednu věc – proč jsi mě hledal doma a potom šel ke kampusu? Chtěl jsi vidět, jak se rozcházím se snad nejhodnějším klukem, kterého jsem za celý svůj život poznala?“

„Rozešli jste se?“ podivil se. Konečně nějaká reakce!

„Ano, rozešli,“ zopakovala jsem ještě jednou svá předchozí slova.

„Tak tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že na to nebude mít koule, vzhledem k tomu, jak dobře nesl fakt, že se ti o mě zdávaly sny, ve kterých jsi byla polonahá,“ podotkl s úsměvem na rtech a já dostala opět chuť mu něco udělat, abych ten úsměv z jeho tváře smazala.

„S Paulem jsem se rozešla já. A o tom, co se stalo včera, nepadlo ani jedno slovo,“ odsekla jsem mu.

„Ty ses rozešla s ním?“ ujišťoval se, že slyšel správně. A já trubka mu to ještě potvrdila. Nechápu proč. S ním jsem se o tomhle rozhodně bavit nechtěla. Aspoň ne do chvíle, než znovu promluvil. „Pojď ke mně, Příšerko,“ prohodil vesele a nějakým, mě záhadným způsobem, si mě opět přitáhl do náruče a než jsem se stačila vzpamatovat, cítila jsem na svých rtech ty jeho v naléhavém polibku.

Po chvíli se polibek změnil z naléhavého na jemný, kdy se s jejími rty div nemazlil. Cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá teplo i v tomhle mrazivém počasí. Jeho polibek mě rozechvíval, ale ani tak jsem nechtěla, aby ho ukončil. Když jsem si včera v noci přiznala, že jsem se do něj zamilovala, nechtěla jsem, aby to skončilo.

Odtáhla jsem se od něj až ve chvíli, kdy jsme oba zaznamenali přijíždějící auto, které jenom kousek od toho mého nabouraného, začalo brzdit. Řidič zajížděl na příjezdovou cestu k jednomu z domů na protější straně cesty. Když vysedl, zaváhal, zda nám nemá jít pomoct, ale když si všiml Colea, jenom nad tím mávl rukou a vydal se do domu.

Cole se pak obrátil ke mně a v zelenohnědých očích měl takové veselé jiskřičky. „Miluju tě, Příšerko,“ zamumlal a já měla pocit, jako bych špatně slyšela. On to vážně řekl?

„Láska je jako Bůh - nemůžeme jí manipulovat. Přijde, kdy přijde. Pokud nepřijde, není proč se zlobit.“

– Osho