2. kapitola

„Edwarde, vstávej!“ bouchal mi na dveře pokoje Emmett a ty hrozné rány se mi neúnavně vtíraly do spánku. „Brácha!!! Kvůli tobě přijdeme všichni pozdě!“ hulákal dál a až jeho poslední slova mě donutila otevřít oči a mrknout na budík.

Budík, který mě měl už před dobrou půl hodinou vzbudit. Jenže nevzbudil.

Rychlostí, s jakou jsem vyletěl z postele, jsem otevřel Emmettovi dveře a málem se srazil s jeho rukou, která se chystala znovu zabouchat na ty prokleté dveře. Naštěstí ji včas zastavil.

„Dej mi pět minut a budu dole,“ ujistil jsem ho a znovu se zavřel v pokoji, kde jsem se hned vrhl k šatní skříni a vybral z ní první oblečení, které mi padlo do rukou. Natáhl jsem si na sebe kalhoty, přetáhl si triko přes hlavu a už byl na cestě do koupelny, abych si ještě vyčistil zuby a upravil trochu vlasy, se kterými se toho ale nedalo opravdu nic moc udělat.

„… třicet, třicet jedna, třicet dva…,“ zaslechl jsem s haly, kam jsem se už pomalu během blížil.

„Tak, hotovo, můžeme vyrazit,“ oznámil jsem a sahal do kapsy od bundy, kde jsem měl schované klíče. Až přitom automatickém pohybu, kdy jsem klíče vyndával, mi došlo, že vlastně jenom kvůli tomu mě museli vzbudit - jen já věděl, kde klíče od auta jsou.

„Trvalo ti to. Přesněji sedm minut a třicet tři sekund,“ upozornil mě Emmett na nedochvilnost, jako bych snad já měl pravidelně nějaké zpoždění a zaspával.

„Fajn, bylo to víc jak pět minut, ale taky jsi mě mohl vzbudit o chvíli dřív,“ podotkl jsem.

„A já myslel, že už jsi dospělý a dokážeš si budík nařídit sám. Příště bys měl Esmé požádat, aby to udělala místo tebe. Potom bychom měli jistotu, že nezaspíš,“ popichoval mě dál cestou k autu.

„Když si to myslíš, tak klidně můžeš jít pěšky,“ vybídl jsem ho, ale Emmett jako by si mých slov vůbec nevšiml a suverénně si nasedl do auta. Rovněž jsem nasedl a nedalo mi to, abych si ho ještě přes zpětné zrcátko nezměřil. Na tváři měl takový podivný úsměv, byl něco mezi samolibým a mezi tím jeho klasicky humorným.

„Edwarde, tak co bude? Pojedeme, nebo jsi tu usnul?“ ozvala se lehce znuděným hlasem Rose. Můj předchozí rozhovor s Emmettem zřejmě nevnímala a teď si kontrolovala perfektní manikúru. „Profesorka říkala něco o dnešním testu, takže bych na první hodinu dorazila ráda v čas.“

„Dobře, jenom… Emmette, slyšel jsi, co jsem ti řekl?“ ujišťoval jsem se.

„Samozřejmě, že slyšel - sluch mi slouží dobře,“ odpověděl naprosto nevzrušeně.

„Tak to jsem rád, protože ještě jedna nějaká poznámka směřující na mou adresu, tak půjdeš do školy pěšky. I kdyby to mělo znamenat, že sotva vyjedeme na ulici, tak budu muset zastavit,“ upozornil jsem ho a nastartoval.

„Jak myslíš, ale nemyslím si, že bys toho byl schopný,“ namítl a já uvažoval, jestli tuhle jeho zjevnou narážku ignorovat, anebo mu skutečně říct, aby si vysedl a šel pěšky. Dneska jsem totiž z nějakého podivného důvodu neměl vůbec náladu na jeho žertování. Jako bych vstal levou nohou - a to se taky stát úplně klidně mohlo.

Nakonec jsem se rozhodl, že přece nemůžu ustoupit, potom bych zakoušel jeho vtípky ještě častěji než do téhle chvíle.

„Myslíš, že toho nejsem schopen? Tak to se pleteš, bratříčku,“ odvětil jsem varovně a zastavil. „Vysedni si,“ požádal jsem ho a sledoval Emmettův překvapený výraz, když ta slova zaslechl.

„To nemyslíš vážně,“ pokoušel se.

„Myslím. Takže si vysedni, abychom mi ostatní mohli pokračovat v cestě do školy. Ty se tam dostaň, jak chceš. My už trochu pospícháme, takže to vysedání trochu urychli,“ požádal jsem ho a Emmett skutečně otevřel dveře a chystal se vystoupit, když se na mě ještě jednou obrátil.

„Co na to asi řekne odpoledne Esmé, až se to dozví?“ pokoušel se vydírat.

„Esmé mě pochopí a ještě se tomu zasměje,“ ujistil jsem ho a Emmetta kupodivu vytočil. Vysedl totiž z auta a dveře zabouchl přece jenom větší silou, než bylo k jejich zavření potřeba.

„Nemyslíš, že jsi to trochu přehnal?“ ujišťovala se Rose.

„Chceš být další, kdo půjde pěšky?“ osopil jsem se hned na ni a pomalu se rozjel.

„Ne. Dělej, jako bych vůbec nic neřekla,“ požádala, a tak jsem její slova přešel a cestu do školy jsme všichni zvládli bez nějakých větších komplikací, hádek anebo nějakého dalšího zastavování.

„Uvidíme se na obědě. Doufám, že do té doby budeš v lepší náladě,“ rozloučila se se mnou na parkovišti Alice a hned si to také zamířila do budovy, aby jí nenavlhly vlasy, se kterými si jistě dala velkou práci.

Až když jsem seděl na první hodině a dělal si poznámky z jinak nudného výkladu, došlo mi, proč jsem dnes ráno zaspal. Nebylo to tím, že bych neměl nastavený budík - ten jsem si nemusel nastavovat od chvíle, kdy mě Bella v noci chodila navštěvovat a kdy zůstávala až do rána, kdy mě neuvěřitelně krásným polibkem probudila.

Teď to ale bylo jiné. Ráno už u mě v pokoji nebyla. Musela někdy v průběhu noci odejít a teď, když jsem si to uvědomil, mě naštvalo to, že jenom tak odešla, aniž by mi nechala nějaký vzkaz. Možná proto jsem se podvědomě choval tak hnusně na sourozence.

Což mi samozřejmě hned připomnělo Emmetta a to, jak jsem ho vyhodil z auta. Nemusel jsem ho sice až takhle vyhodit, ale – po zhodnocení jeho rýpavé povahy to možná bylo jediné správné řešení, co jsem mohl udělat. Nemohl jsem dovolit, aby mě považoval za slabocha. A když se to vezme kolem a kolem, ranní procházka do školy mu jenom prospěje.

Před obědem jsem měl hodinu s Bellou. Zvažoval jsem, jestli se jí mám zeptat na to, proč odešla bez jediného slova, ale potom jsem si říkal, že by mohla začít vysvětlovat ona sama.

„Jak se máš?“ zajímala se, jen co si přisedla ke mně do lavice.

„Docela to jde, jenom je tu dneska pěkná nuda,“ podotkl jsem.

„Slyšela jsem, že jsi nechal jít Emmetta pěšky do školy. Ten to ale musel nést těžce, co?“ vyzvídala, jako by snad v noci vůbec neodešla.

„Ještě jsem s ním od rána nemluvil, ale zasloužil si to,“ bránil jsem se.

„Já vím. Emmett to občas trochu přehání, aniž by si to uvědomoval – jako bys ho za ty roky, co spolu žijete pod jednou střechou, neznal? Občas mi ten jeho humor přijde jako jistá obrana, ale nevím, proti čemu. Párkrát jsem mu nakoukla do myšlenek, když někoho nevědomky svými vtípky urazil, ale nic jsem z toho nevyčetla,“ začala rozebírat Emmetta a tu jeho vtipkující povahovou stránku, kterou nikdo, kdo se nad tím trochu zamyslel, nechápal.

„Je zajímavé, jakou máš o mého bratra starost,“ snažil jsem se znít nenuceně, ale hned jsem na Bellině tváři poznal, že se mi to prostě nepovedlo. Na čele se jí objevila mírná vráska, jak se zamyslela, a lehký úklon hlavy mi naznačil, že přemýšlí nad něčím, co se týká mě.

„Stalo se snad něco, o čem nevím?“ zeptala se po chvíli.

„Nevím. A nestalo se náhodou něco, o čem nevím já?“ prohodil jsem očividně kousavým tónem, který se ke mně vůbec nehodil. A navíc jsem takhle s Bellou nikdy nemluvil.

„Edwarde, nějak tě nechápu. Co se stalo, že se takhle chováš? Včera bylo všechno v pořádku a teď jsi najednou jako vyměněný. Vůbec tě nepoznávám,“ odpověděla Bella a měřila si mě lehce ublíženým pohledem.

„Promiň, jenom… Asi je to tím, že nevím, co se kolem tebe děje. S rodinou pořád něco řešíte, včera v noci jsi někam zmizela, aniž bys mi cokoliv řekla. Začíná toho na mě být asi moc,“ přiznal jsem a prohrábl si rukou vlasy.

„Tak ta tvoje divná nálada je jenom proto, že jsem ti nic neřekla? Vždyť jsem ti nechala na nočním stolku vzkaz, myslela jsem si, že si ho ráno přečteš,“ vydechla úlevně.

„Mládeži, uklidníme se, přestávka už skončila a my se vrátíme k látce z minulé hodiny…“ Do třídy vešel profesor a tak ukončil náš další rozhovor. Mohl jsem tedy jenom doufat, že to vyřešíme při obědě.

Což jsme samozřejmě nevyřešili. Cestou do jídelny jsme s tím nezačínali a v jídelně už možnost nebyla. Alice na nás mávala přes celou místnost, jenom abychom ji nepřehlédli a náhodou si nesedli k jinému stolu, než k tomu, kde sedí ona.

„Chce prodiskutovat to oblečení na Moničinu oslavu. Skoro kvůli tomu ani nespala,“ podotkla Bella, když jsme mířili ke stolu.

„A já si myslel, že na to zapomněla,“ povzdechl jsem si teatrálně.

„Alice na takové věci nezapomíná, jako bys to nevěděl,“ zakroutila Bella hlavou. Samozřejmě, že jsem to věděl, své sourozence jsem znal jako svoje boty – nemohli mě v ničem překvapit.

„Bello, to je dost, že už jdete. Držela jsem ti tu celou dobu místo, abychom si mohly popovídat o té oslavě. Včera jsem totiž ještě jednou prohledala skříň a dala jsem si bokem nějaké slušné kousky, ale musíme to spolu probrat,“ informovala ji okamžitě.

„Taky tě rád vidím, sestřičko,“ prohodil jsem kysele, když si mě vůbec nevšimla.

„Nevšímej si jí. Myslel jsem, že si budu muset i s ostatními odsednout, pokud co nejdříve nedojdete,“ podotkl Jazz a ukázal na ostatní přísedící u stolu – jeho nové přátele - kteří se na něho lepili kvůli jeho neuvěřitelnému charismatu.

 „Ani se ti nevidím, taky bych si odsedl, být na tvém místě,“ souhlasil jsem s ním, a to dost nahlas, aby má slova pronikla až k Alice, která Belle vysvětlovala, co všechno si nachystala a co raději ze svého původního výběru zrušila a taky proč.

Vůbec jsem se tedy nedivil, že se po půl hodině, kdy jsem v sobě měl celý oběd a Alice se toho svého ani nedotkla, domluvily na odpoledních nákupech v Port Angeles, kam pojedou hned ze školy, aby se nezdržovaly.

„Myslel jsem, že jí nakonec vybereš něco, co už v šatníku má,“ nadhodil jsem, když jsme s jídelny vycházeli.

„To jsem se pokoušela, ale jelikož chce být tvá sestra naprosto neodolatelná, musela jsem jí ty nákupy doporučit. Ve skříni má sice hodně dobré kousky, ale ještě něco lepšího můžeme objevit v obchodech,“ přiznala Bella.

„Aha… No, mohli jsme si po dlouhé době udělat hezké odpoledne, ale když tedy musíš s mou sestrou na nákupy, domluvím se s Emmettem a Jasperem a vyrazíme taky do města. Tedy za podmínky, že se Emmett nebude zlobit za to, že jsem ho vyhodil z auta,“ poznamenal jsem.

„Toho odpoledne je mi fakt líto, ale můžeme to posunout třeba na zítra. A co se týče Emmetta, tak ten možná bude hrát lehce naštvaného, ale snadno se přes to přenese a bude si z toho opět dělat legraci, jako snad ze všeho,“ uklidnila mě.

„Tak to je fajn, měl bych to s ním ještě domluvit,“ rozhodl jsem a chtěl se vrátit do jídelny, když mi došlo, že vlastně teď máme společnou hodinu, takže to může ještě chvíli počkat a já si přece jenom budu moct s Bellou promluvit, aby mi vysvětlila, co se v noci stalo tak vážného, že musela odejít. „Vlastně tě ještě můžu doprovodit, než to s ním budu řešit.“

„To bude fajn. Je mi hrozně líto, že spolu poslední dobou netrávíme tolik času jako předtím,“ povzdechla si a nechala mě, abych ji vzal kolem pasu.

„Uvažoval jsem nad tím. Možná, kdybys mi řekla, co tě těch několik týdnů tak trápí, mohli bychom to vyřešit,“ navrhl jsem a doufal, že bude souhlasit.

„Ono to není tak jednoduché, a dokud si nebudu úplně jistá svou teorií, nechci nic rozebírat,“ odmítla.

„Opravdu? Víš, spolu bychom to mohli nějak vyřešit,“ nenechal jsem se jenom tak setřást, přestože se o to skutečně snažila. A taky přesto, že jsem věděl, že mi nic neřekne, i kdybych ji přemlouval. „Má to co dělat s tím, že jsi nezůstala přes noc?“ vyzvídal jsem.

„Má, ale už se neptej, je to tak trochu záležitost mé rodiny, a přestože mě ničí to, mít před tebou tajemství, musí to tak být,“ povzdechla si a zastavila se uprostřed chodby. Smutně se mi zadívala do očí a já jsem v těch zlatých tůních viděl všechno to, co ji ničí.

„Dobrá tedy. Pokud na to není vhodný čas, nemusíš mi to říkat. Chtěl jsem jenom, aby to mezi námi bylo jako předtím,“ zašeptal jsem a přitáhl si ji do náruče, nerad jsem se díval do těch nádherných očí, které přetékaly smutkem.

„To bych chtěla taky,“ zamumlala.

„Stavíš se večer, jak přijedete z Port Angeles?“ změnil jsem nakonec téma.

„Pokud si to přeješ, tak přijdu, jen co odvezu domů auto,“ přislíbila a já jí vtiskl do vlasů polibek.

„Budu tě čekat,“ souhlasil jsem a byl jsem za tenhle klid rád i přesto, že mě znepokojovalo to tajemství, které přede mnou skrývala. Obával jsem se toho, co by její tajemství mohlo přinést do našeho vztahu.

„Emmette?“ oslovil jsem svého bratra, jen co jsem vešel do učebny, kde jsme měli španělštinu. Ten se však dál bavil s Mikem a mě okatě přehlížel. Přesně jak to řekla Bella, pokud ho ale budu trochu přemlouvat, tak se zase rozmluví a možná se na tom dnešním výletu do Port Angeles přece jenom domluvíme.

„… slyšel jsem, že to bude nejlepší zápas za posledních pět let, kdy se ty školy utkaly ve finále naposledy,“ rozplýval se nadšeně Mike.

„Zdravím, Mikeu, nakonec do toho Port Angeles jedete, jo?“ snažil jsem se zapojit do rozhovoru. „Emmett mi o něčem říkal a znělo to fajn,“ podotkl jsem a doufal v nějakou odezvu ze strany Emmetta.

„No, jo… ehm, jedeme od nás od obchodu,“ odpověděl mi trochu nejistě Mike.

„Emmett včera něco zmiňoval o tom, že vezmete dodávku a že se k vám s Jazzem můžeme přidat,“ šťoural jsem trochu dál a Mikea jsem tím ještě víc znejišťoval. Nechtěl si proti sobě poštvat Emmetta, přece jenom spolu byli v jednom týmu a Emmett byl navíc kapitán… Ale zároveň mě nechtěl odmítnout - přece jenom chodím s holkou, kterou nikdo jiný ze školy nebyl schopný dostat ani na první rande. Myslím, že každý by se rád o Belle dozvěděl něco víc a proto, že jsem její kluk, jsem i tak nějak zajímavý.

 „My pojedeme, to máš pravdu, ale pokud se chceš přidat ty, tak dojdeš pěšky,“ připojil se po chvíli do rozhovoru i Emmett, kdy ho přestaly bavit Mikeovy zoufalé pohledy prosící o pomoc.

„Když se ti potom uleví,“ pokrčil jsem rameny, jako že je mi to úplně jedno.

„Co blázníš? Víš, jak daleko je to do Port Angeles?“ podivil se Mike a třeštil na mě oči. „Vždyť je to něco kolem devadesáti kilometrů, autem to jezdím něco přes hodinu a pěšky… Tam bys nedošel ani za týden.“

„Došel – nedošel, pokud to Emmettovi udělá radost a promine mi to, že jsem ho nechal jít ráno pěšky, tak to za zkoušku stojí,“ chvástal jsem se, přestože jsem věděl, že devadesát kilometrů určitě neujdu, už při těch deseti bych měl problém a trvalo by mi to pěkně dlouho, natož pak takovou vzdálenost.

„Fajn, odvez po škole auto domů a sejdeme se u Mikea před obchodem – tam dojdeš pěšky,“ rozhodl Emmett a nakonec nebyla potřeba žádného hrdinského kousku ani pěkně praštěné túry, aby mi odpustil. Vlastně – co mi, kruci, měl odpouštět? Vždyť si to všechno zasloužil.

Po škole jsem tedy odvezl auto domů a pěšky jsem se vrátil k obchodu a turistickými potřebami. Neměli jsme to od domu tak daleko jako do školy, a tak jsem neměl žádný problém v tom dojít pěšky.

„No, konečně jsi tady a můžeme vyrazit,“ rozhodil rukama Emmett, jen co jsem došel. Nasedl jsem do už v tu chvíli plné dodávky a Emmett za mnou zabouchl dveře. Sám se potom posadil na místo spolujezdce, kde měl místa snad ještě pro tři další lidi.

Cesta pak probíhala v občasném tichu, které však nebylo moc často – spíš se nitro auta stále otřásalo salvami Emmettova smíchu, když vyprávěl vtípky, anebo se smál těm, co prohodili ostatní kluci s týmu.

„Doufám, že na tom zápase bude větší legrace,“ zadoufal Jazz a bylo to i mé tajné přání, protože vtipům, kterým se smáli ostatní, jsem se nedokázal smát – buď byly ubohé, anebo jsem je prostě nepochopil.

Jen co jsme dorazili do města, zamířil si to Mike k místní střední škole, kde se zápas měl odehrávat. Přijeli jsme sice se značným časovým předstihem, ale i půl hodiny před zápasem jsme měli docela problém najít nějaké místo k zaparkování. Všude bylo plno, anebo v okolí parkovali řidiči, co seděli za volantem jenom omylem a zabírali tak místo jako za tři auta.

„Budu to auto muset nechat někde bokem, tady je to beznadějné,“ rozhodl po chvíli objíždění parkoviště Mike a po chvíli hledání jsme zaparkovali na skoro plném parkovišti blízké knihovny. Po pravdě jsem vůbec neočekával takovou účast na zápase i přesto, že o tom Mike mluvil jako o ,zápase století‘.

„Asi budeme muset při zápase stát někde vzadu,“ poznamenal ne zrovna nadšeným hlasem Paul, který se už moc těšil na to, jak bude moct okukovat místní holky v dresech, které toho odkrývaly rozhodně víc, než by klasické dresy měly.

„Co naděláš, můžeš si třeba probít cestu dopředu,“ navrhl jsem a myslím, že Paul by toho byl schopen, kdyby ho Mike nezastavil.

„Žádné probíjení cesty nebude. Dopředu půjdeme, jenom pokud tam bude místo. Nejsme tu přece od toho, abychom vyvolávali nějakou rvačku - což bychom asi těžce vysvětlovali místním fanoušků,“ mírnil Paulovo nadšení.

„Fajn, doufám, že tam to místo bude,“ zadoufal ještě Paul a potom už jsme si hloučky lidí snažili nenásilnou formou prorazit cestu na tribunu, která už byla stejně celá v obležení místních. Postávali jsme tedy trochu bokem, ale ani to nebránilo klukům hlasitě fandit a především komentovat jednotlivé holky, které se na hřišti octly - ať už to byly roztleskávačky, anebo hráčky.

Po zápase jsme se vydali ještě na jídlo do vyhlášené restaurace na pizzu, kde kluci dál pokračovali v hodnocení dívek a nepřestávali se dohadovat. Já si jenom těžce vybavoval, jak která vypadala – většinou jsem jenom sledoval hru, anebo kroutil hlavou nad pitomými poznámkami mých ,přátel‘.

Proto jsem byl neskutečně rád, když jsme o dvě hodiny později dorazili domů a já se mohl odebrat k sobě do pokoje, kde byl klid a kde jsem taky mohl počkat na Bellu, která slíbila, že přijde.

„Tak jak sis užila nákupy s Alice a Rose?“ vyzvídal jsem, když se večer u mě objevila Bella.

„Samozřejmě, že skvěle. Copak se ti tvé sestry nebyly pochlubit hned, jak přišly?“ vyzvídala, přestože moc dobře věděla, že se tak stalo. Alice si totiž neodpustila, aby nekoupila něco i každému ze členů rodiny. Vlastně jenom proto jí také Esmé dovolila tyhle nakupovací maratony.

 „To víš, že mi sem přišla referovat, jak to bylo skvělé, ale já se zrovna teď ptal na to, jak sis to užila ty a ne mé sestry,“ namítl jsem, zavřel sešit, do kterého jsem si dokončoval poznámky, a přešel za Bellou, abych ji mohl po celém tom dlouhém odpoledni konečně políbit.

„Hmm… Nebylo to špatné. Alice je velmi milá společnice a Rose, když se nevyskytuje v té své partě, tak taky není k zahození. Mívá velmi trefné poznámky. S Alice se navzájem skvěle doplňují v nakupování, a kdybych neměla tak silnou osobnost, tak si ze mě dneska udělaly barbie.“

„Myslím, že si to dokážu živě představit,“ odvětil jsem a spokojeně si ji přitáhl do náručí.

„A jak jste se měli na zápase? Líbilo se ti sledovat starší dívky v krátkých šortkách a upnutých tílečkách, jak hrají Roundball?“ vyzvídala škodolibě. Měla neskrývanou radost z toho, že mi Emmett zatajil, kdo bude hrát.

„Užil jsem si to. Z jedné jsem dokonce nemohl spustit zrak. Ty její blonďaté vlasy, štíhlý pas… Páni, ona byla dokonalá,“ oplácel jsem jí její dobírání a snažil se přitom tvářit naprosto vážně. Nechtěl jsem, aby na mě hned poznala, že jsem si to zrovna vymyslel a vlastně ani nevěděl, jestli tam skutečně nějaká krásná blondýnka byla. Ve skutečnosti jsem jenom sledoval zápas a to, jak která holka vypadá, jsem zaregistroval většinou jenom z poznámek okolních kluků.