2.kapitola

Pohled - Oprah:

Na pokoj jsem se dostala až někdy v podvečer. Když nás Heidy provedla celým hradem museli jsme počkat venku na Jenny, která vyváděla kvůli tomu uhru na tváři. Vůbec mě to nebavilo a taky jsem to dala učitelce jasně najevo.

„To tu jako budeme tvrdnout, než se ta hysterka uklidní?“ zeptala jsem se po půl hodině čekání. Nebyla jsem jediná, koho nebavilo trávit čas čekáním na sluncem rozpálených lavičkách, když se čekalo jenom na tu fiflenu.

„No tak, měj s ní trochu trpělivosti.“

„Trpělivosti? Už tu tvrdneme půl hodiny a to jenom kvůli jednomu uhru.“

„Když se trochu uklidníš, půjdu zjistit jak na tom Jenny je a kdy budeme vyrazit.“

„Tak fajn.“ Odevzdaně jsem si sedla na jednu z rozpálených laviček a čekala, co se bude dít. Učitelka šla na záchody a vyšla po další čtvrt hodině šíleného přemlouvání. Jenny měla uhr přepudrovaný, ale pořád se jí něco nelíbilo. Všichni jsme se tedy zvedli, že budeme pokračovat v té nudné poznávací cestě po tomhle ještě nudnějším městě.

Učitelka nás provázela tenkými uličkami tohoto starého města, a když i ona nakonec uznala, že se kvůli tomu vedru sotva plahočíme, rozhodla se na zbytek dne a taky na noc usídlit v menším hotýlku. Nebyl sice s hvězdičkami, na jaký jsem byla zvyklá, ale rozhodně to bylo lepší než se dál marně plahočit po tomhle městě, kde jsem stejně nikomu nerozuměla ani slovo, protože jsem se italsky nikdy neučila. Ten jazyk se mi ani moc nelíbil, měla jsem raději francouzštinu nebo španělštinu, ale italština? Ne, ta mě vůbec nelákala.

Ležela jsem na proležené posteli a zírala do stropu, nějak se mi nechtělo spát. Pořád jsem přemýšlela, jak se to Jenny mohlo stát, vždyť jsem si ten uhr jenom představovala, tak je se jí mohl objevit na tváři? Měla jsem z toho však velkou radost.

Přestože už bylo snad deset večer, v pokoji vládlo stejné dusno jako přes den na ulici. Ani přes dokořán otevřené okno sem nezavál chladnější noční větřík.  V marné naději na trochu osvěžení jsem si zašla do koupelny a pustila na sebe trochu chladné vody. Na malý okamžik jsem se cítila svěže, ale sotva jsem vešla do toho dusného pokoje, znovu se mi začaly na čele vytvářet kapičky potu.

Byla jsem na pokoji sama. Patřil sice k jedněm z nejlepších, které v tomto hotýlku měly, ale ani větrák tu nefungoval. Znovu jsem si lehla na postel a snažila se zaspat, ale protože jsem na takové dusno nebyla s chladivého Skotska zvyklá, nedařilo se mi to. Roztouženě jsem se podívala k oknu, ale přes zažloutlé záclony byla vidět černočerná tma. V tom dusnu se ani záclony nepohnuly a já si tolik přála, aby se aspoň málo pohnuly.

Upřeně jsem je sledovala a najednou se záclony přece jen nepatrně pohnuly. Tohle upoutalo mou pozornost, a když jsem se na ně soustředila, začaly se záclony pohybovat, jak do pokoje proudil chladivý vánek, který mi příjemně ochlazoval tělo.

„Jo!“ zavýskla jsem šťastně. Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Vánek se mi opřel do hořících tváří a odháněl mi vlhké prameny vlasů z tváře. Na tváři jsem měla úsměv, který mi ten příjemný větřík vykouzlil. Nikdy jsem si nemyslela, že bych někdy mohla mít vítr ráda, většinou jsem na něj nadávala, protože ničil můj bezchybný účes, ale teď jsem ho s úsměvem vítala a nastavovala mu tvář.

Měla jsem takový pocit, jako by ten větřík vyvolalo mé přání, ale nechtělo se mi tomu věřit. Bylo by to skvělé dokázat věci ovládat svou myslí, ale tohle mohla být jenom náhoda, přestože… přestože ten uhr na Jennynině tváři byl pravý a jen tak z ničeho nic by se jí tam neudělal.

Rozhodla jsem se to tedy vyzkoušet. Otočila jsem se do místnosti a upřeně se zadívala na větrák s přáním, aby začal fungovat. Dlouho se nic nedělo, ale poté se s mírných rachotem přece jen trochu rozběhl. Začalo mě to utvrzovat v tom, že události dnešního dne přece jen byly zapříčiněny mými přáními. Znovu jsem se tedy otočila k oknu, abych ho mohla zavřít a konečně si jít lehnout. Roztáhla jsem záclony a vyklonila se z okna, abych zavřela okenice, když v tom jsem si všimla postavy v černém plášti, jak stojí opřená o rok protější budovy a dívá se do mého okna. Rychle jsem proto zabouchla okenice, zatáhla závěsy a vrátila se do postele. Díky větráku jsem konečně mohla usnout.

Pohled - Caius:

Zrovna jsem vcházel bočními dveřmi do sálu, když těmi hlavními vtrhl jeden z našich a cestou k trůnům se opřekot otci klanil. Další co se snaží podlézat, ale otce zřejmě jeho příchod potěšil a se zájmem na tváři, který byl docela výjimečný, čekal, co z upíra vyleze.

„Pane, podle Vašeho příkazu jsem tu dívku sledoval, ale musel jsem odejít, protože mě zahlédla…“

„Tupče, a poznala tě?“ skočil mu do řeči Aro.

„Pane, ale já za to opravdu nemohl. Zřejmě mi, ale nepřikládala žádnou váhu, protože jenom zavřela okno a šla v klidu spát. Kdyby měla nějaké podezření, že ji sleduju, jistě by šla za tou ženou, co s nimi byla na hradě a řekla by jí to,“omlouval se Jimmy.

„Tak dobře, když nemá žádné podezření, že bys ji mohl sledovat, můžeme to pominout, ale proč ses vrátil? Měl jsi tam zůstat a nespouštět z ní oči.“

„Právě proto zde jsem. Musím vám říct, co jsem viděl.“

„Tak tedy mluv, na co čekáš?“

„Promiňte. Ta dívka, nedokážu si to vysvětlit, ale bylo to, jako by přiměla vát vítr. Nevím, bylo to zvláštní, celou dobu byla v pokoji, stále si stěžovala na to, že nejde klimatizace a venku je hrozné dusno. Okno měla otevřené a tak jsem dokonale slyšel, jak si stěžovala, že by mohl zavát aspoň slabý vánek, ale pořád nic. Až když si stoupla k oknu, záclona se pohnula, nejprve nepatrně a potom pod náporem větru. Nechápal jsem, jak je to možné, protože v ulici ten vítr cítit nebyl. Potom se otočila do pokoje a najednou jsem zaslechl, jak se ta pokažená ventilace rozběhla. Když zavírala okno, tak si mě všimla, ale nakonec si šla lehnou a tak jsem přišel.“

Jimmyho vyprávění mě zaujalo. Prve jsem sice nechápal, proč má tu dívku sledovat, ale teď jsem to trochu začínal chápat. Přesto mi přišlo zvláštní, aby jako člověk dokázala myšlenkami ovládat věci kolem sebe. Chtěl jsem se o tom přesvědčit sám.

Otec si mé přítomnosti v sále zatím ani nevšiml a tak jsem se hodlal vyplížit stejnými dveřmi, kterými jsem přišel, zase ven a jít zjistit, jestli to, co Jimmy o ní říkal, je přece jen pravda. Matka si však mého odchodu všimla a nesouhlasně zavrtěla hlavou, tohle dělala pokaždé, když si myslela, že mám za lubem něco špatného.

Plížil jsem se chodbami Voltéry jako nějaký zloděj. Nechtěl jsem, aby otec přišel na to, že jsem odešel z hradu bez jeho svolení, ale měl jsem štěstí a nikdo si mého odchodu ani nepovšiml, všichni byli zvědaví na tu dívku, co tak velmi zaujala jejich pána. Proklouzl jsem rozvrzanou brankou, která dělila zahradu od města do jedné z temných uliček a jako ten přízrak jsem se pohyboval po kraji cesty zahalený do tmavošedého, skoro až černého pláště. Otec stále dbal na to, aby bylo vidět, že jsem jeho syn. Patřil jsem k Volturiům a proto jsem musel nosit tmavě šedý plášť. Byl jenom o jeden odstín světlejší než otcův a to jasně poukazovalo na to, že i přesto, že jsem jeho syn, jsem stejně podřízen jeho rozkazům a vrtochům.

Procházel jsem temnýma uličkami spoře osvětlenýma nově zavedeným pouličním osvětlením. Většina světla však vycházela z různých barů, kde měli zavíračku až někdy nad ránem a to se ještě neví jistě. Celé město se hodně změnilo od doby, co jsem byl venku naposledy, kdy jsem se mohl volně procházet i během dne a nikdo neměl strach z toho prozrazení. To, čím jsem se potom stal, mě začalo omezovat a hodně mě to změnilo. Tehdy jsem měl o všechno zájem, měl jsem hodně koníčků a přátel i mezi lidmi, ale to se mou proměnou změnilo. Už nic nebylo jako dřív.

Cítil jsem Jimmyho pach a tak jsem věděl, že jsem správně. Zůstal jsem stát na tom samém rohu jako on a zkoumal okolí. Byla to jedna z těch trochu více rušným uliček, ale i tak se dala považovat za ospalou. Kromě jednoho hotelu, malé restaurace a několika obchůdků tu nebylo nic k dívání a ani teď v noci se tu nic nedělo.

Všechny okna byla zhasnutá a vládl tu dokonalý klid. Rušil ho jenom tlukot srdcí a tiché oddechování. Ulice byly prázdné a tak jsem jednoduše neodolal a přešel ulici až k hotelu. Díky římsám na jeho fasádě jsem se jednoduše dostal až do patra, ve kterém spala ta dívka, která vzbudila zájem nejen u vládců Voltéry, ale také u mě. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale její obraz mi od chvíle, kdy jsme se potkali, nešel z hlavy.

Oprah ležela na posteli, pod sebou měla zmuchlanou přikrývku a tiše oddechovala. Její blonďaté vlasy byly rozprostřeny po polštáři a jeden pramen ležel přes tvář. Tváře měla jemně růžové, a když jsem sjel pohledem až k jejímu krku, viděl jsem pod tou bělostnou pokožkou snad každou žilku, ve které proudila ta lahodná tekutina, kterou bych s chutí okusil, kdyby si ji to nestálo život.

Když jsem si byl jistý, že delší pohled na ni, by ve mně vyvolal ještě větší chuť na její krev, seskočil jsem potichu na chodník a s posledním pohledem na její okno jsem se vydal zpět do hradu. Doufal jsem, že si mého odchodu nikdo nevšiml. Aro se zdál velmi zaneprázdněný na to, aby něco takového postřehl a jediní, kdo by mě mohli hledat, byli Jane s Alecem nebo matka. Přesto si však myslím, že kromě matky si mého odchodu nikdo nevšiml.

To jsem se však mýlil. Od chvíle, kdy první lidé přežili návštěvu našeho hradu, se toho hodně změnilo. Právě když jsem procházel bránou do zahrady a v tom mě zastavil pohyb, který jsem hned zaznamenal.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se do tmy a najednou ke mně přišel jeden upír ve světle šedém plášti. Od vidění jsem ho neznal, musel tu být nový, ale co tu dělá?

„Pane, to je dobře, že jste zde, hledají vás snad po celém hradě,“ začal vysvětlovat svou přítomnost v zahradě, kde směli jenom příslušníci vyšších vrstev, tedy já se svou rodinou a upíři s nejlepšími dary, kteří mají podobně jako já tmavý plášť.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně.

„Váš otec si s Vámi přál mluvit, ale nic víc nevím. Měl byste jít za ním,“ upozornil mě, když už jsem se chystal jít do hradu. Ještě jsem na něj střelil trochu pohrdavým pohledem. Jak si opovažuje mi rozkazovat?

„Nikomu neřekneš ani slovo, že jsem byl venku,“ upozornil jsem ho a bez toho aniž bych čekal na jeho odpověď, jsem se vydal labyrintem chodeb do sálu, kde na mě zajisté bude otec čekat. Byl jsem si jistý, že mě ten podřadný ničema neprozradí, ale nemohl jsem na něho spoléhat, co když se otec dohmátne, že mě viděl jako první a potom díky svému daru zjistí, že jsem byl mimo hrad?

„Konečně jsi zde. Kde jsi proboha byl! Obrátil jsem vzhůru nohama snad celý hrad a ty nikde!“ rozčiloval se Aro, když jsem vešel do sálu, přesto však stále seděl v klidu na trůnu. Jeho zlost prozrazoval jenom jeho obličej. Propaloval mě očima a já nevěděl, co mu odpověď.

„Byl jsem v zahradě,“ de facto jsem mu nelhal a i kdyby mluvil s tím mladíkem, asi těžko by mu mohl říct něco jiného. Mohl sice slyšet zavrzat branku, ale teď jsem si dával stejný pozor, jako když jsem odcházel.

„A to jsi nemohl přijít hned, když jsem tě nechal zavolat?“ zeptal se rozzuřeně.

„Omlouvám se,“ rozhlédl jsem se po sále, neměl jsem tu odvahu, dívat se otci do očí, určitě by hned poznal, že mu lžu a nechtěl jsem, aby věděl, že jsem byl ve městě. Nechápal jsem jeho starost o mě, když jsem upír a člověk by mi v žádném případě nemohl ublížit. Když se naposledy dohmátl, že jsem opustil hrad, byl vzteky bez sebe.

„Dobrá, takže konečně můžeme přejít k věci,“ no aspoň něco, konečně se také pohledy všech přítomných odlepily od mé osoby a upřeli se opět na otce. Docela mě zajímalo, kvůli čemu byl ten poplach, „přišel mi dopis od mého dávného přítele a dozvěděl jsem se velmi potěšující zprávu,“ neznatelně se usmál a matka na mě spiklenecky mrkla a taky se usmála. Co se tady děje?

„Usměj se synu, brzy přijede tvá nevěsta a budeme moci oslavit tvou svatbu,“ teď se Aro zvedl z trůnu a přešel ke mně. Vykuleně jsem na něj hleděl a snažil se poskládat smysl jeho slov. Já se budu ženit? Co? To si jistě dělá legraci, koho bych si také měl brát?

„Já se budu ženit?“ zeptal jsem se přiškrceně.

„Ano, Cai, tvá nevěsta přijede ještě tento týden. Je to milá, mladá dáma a jsem si jist, že se ti bude líbit. Pozval jsem i jejího otce, aby se mohl domluvit datum svatby,“ vysvětloval mi spokojeně svoje úmysly s mou maličkostí.

„Jak se jmenuje?“ pořád jsem ještě neznal její jméno.

„Kdo? Tvá nevěsta? Lilian přece,“ odpověděl mi otec a tím mě dokonale vykolejil. Tohle jsem nečekal, viděl jsem ji jenom jednou, když byla ještě poloupír a teď si ji mám vzít? Jak otce mohlo napadnout, že bych si vzal někoho, koho vůbec neznám? Navíc ten její otec, nic proti němu, ale při jeho poslední návštěvě jsme si zrovna do oka nepadli. Nevím, možná to byl jenom můj pocit, ale Vlada, zvaného Drákula, jsem nepovažoval za nejlepšího tchána, jakého bych mohl mít a ta jeho manželka, to také není žádné neviňátko. Panebože, co to na mě otec zase ušil, povzdechl jsem si, když v tom mě otec objal, aby mi pogratuloval a zaslechl všechny mé myšlenky. A doprčic.

„To si děláš legraci!“ jeho klidný a spokojený hlas hned vyskočil o několik oktáv výš a všichni s neskrývanou zvědavostí čekali, co se dozví.

„Nedělám,“ nemělo cenu zapírat.

„Jsi neuvěřitelný hlupák. A prý, že byl v zahradě, to si vykládej své matce a ne mě, nikdy jsem si nemyslel, že bys mi lhal a ještě jsi porušil zákaz!“ rozčíleně přecházel po sále. Matka se na mě znepokojeně podívala a potom se zadívala na otce s němou prosbou, aby to neřešil přede všemi.

„Aro, uklidni se prosím tě,“ vstal z trůnu i strýc a přešel k otci. Ten se na něho vztekle podíval, ale nakonec si dal říct a nezačal znovu křičet.

„Máš pravdu, vyřídíme to v soukromí,“ souhlasil s ním a matka i strýc si oddechli. Ani jednomu se nechtělo rodinné problémy řešit na veřejnosti, přestože tady bylo dost za těžko něco utajit. Společně jsme tedy vyšli ze sálu a otec si to zamířil do svých komnat, byly v odlehlé části hradu, do které nemělo mnoho upírů povolen vstup.

„Aro, vysvětlíš nám, co tě tak rozzuřilo?“ zeptala se ho matka, když jsem jako poslední za námi zavřel dveře.

„Ne jen, že si nechce Lilian vzít, ještě porušil zákaz chodit do města a šel se podívat nu tu holku, co jsem nakázal hlídat,“ řekl až překvapivě klidným hlasem.

„A co je na tom špatného, že šel ven, je přece upír, je noc a neprozradil nás?“ strýc nechápal otcův postoj k mému “domácímu vězení“ a já vlastně taky ne. Nikdo to nechápal, všichni upíři mě znali, žádný by mi neublížil a člověku by se to ani nepovedlo, sám by dřív zemřel, než by mě jenom zranil.

„Jednoduše jsem mu to zakázal. Je naší jedinou nadějí, že budeme moci posílit naši moc i v Rumunsku, protože Vlad by jistě neprovdal Lilian za někoho podřadného.“ Takže odtud tedy vane vítr. On je to zase jenom sňatek pro zajištění moci a postavení. Vlad je ve své zemi stejně mocný jako my v Itálii, ale i tak to otci nestačilo.

„Takže proto si ji musím vzít?“ zvýšil jsem hlas. Nic proti Lilian, s ní to nemělo nic společného, co jsem si pamatoval, byla vždycky milá, ale rozhodně jsem si ji nepředstavoval jako svou ženu. Najednou mi vytanul na mysli obrázek Oprah. Co to se mnou udělala.

„Ano, vlastně ne, ale to je jedno. Prostě si ji vezmeš a tím končím. A teď ještě k té dívce, co tě to proboha napadlo, jít za ní? Věděl jsi, že ji sledujeme a šel jsi tam, proč?“ zeptal se Aro a tím překvapil i matku a Marcuse. Co jsem si jenom myslel?

„Já…“