19. kapitola

Pohled Oprah:

„Nebudou nás hledat?“ zeptala jsem se Abigail ve chvíli, kdy jsem se musela zastavit a trochu vydýchat náš útěk. Nějak jsem ještě nemohla vstřebat to, že jsem to skutečně udělala. Zmizela jsem ze svého věznění a konečně se mohla svobodně nadýchnout čerstvého vzduchu. Dokonce jsem mohla na Abigail mluvit normálně a ne jenom přes myšlenky.

„Neboj se, nikdo tě hledat nebude,“ ujišťovala mě naprosto klidně a posadila se do vysoké trávy, kam jsem si za ní hned sedla i já.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ zajímala jsem se a stále se rozhlížela po okolí, jestli tam přece jenom nezahlédnu nějaký ten tmavý stín. Potom by všechno mohlo začít od znova a já bych novou příležitost na zmizení neměla.

„To, co ti teď řeknu, se ti nebude líbit, ale slib mi, že nebudeš vyvádět,“ prosila mě a vážně mě přitom pozorovala. Měla jsem z toho pohledu takový divný pocit. Asi se mi fakt nebude moc líbit, co uslyším. I přesto jsem ale přikývla. Potřebovala jsem znát, na čem jsem.

„Pokusím se nevyvádět,“ přislíbila jsem a doufala, že udržím nervy na uzdě.

„Dobře. Tak tedy… Nevím, jak se to podařilo a hlavně co tam dělala, ale během té bitvy jsem zahlédla mezi upíry dívku. Všichni ti upíři byli natolik zabráni do bitvy, že si jí skoro nevšimli. Tedy až na jednoho, byl z Vladovy gardy. Byl zřejmě přesvědčený, že jsi to ty, a tak se na ni vrhl. Možná na tvou hlavu Vlad vypsal nějakou odměnu, netuším. Každopádně ji zabil a já v tom viděla možnost k tvé záchraně. Stačilo malé ohňové kouzlo a upíři kolem jejího mrtvého těla vzpláli, až na toho, který ji zabil. Měl zůstat jako svědek toho, že jsi mrtvá. Nakonec pohltil oheň i tu dívku a my mohly zmizet,“ rozvyprávěla se a já v průběhu toho jenom němě otvírala ústa k protestu a němému výkřiku.

Tohle přece… To není možné… Nemůže! Můj mozek to odmítal zpracovat. Nějaká dívka přišla o život, jenom abych já mohla zmizet? A kde se tam najednou vzala? Mělo to být přece odlehlé místo, kde se lidé neobjevují. Nikdo kromě upírů neměl přijít k žádné úhoně!

„Jak… Jak to můžeš říct s takovým klidem?“ zašeptala jsem ohromeně.

„Věř mi, že se mi to neříkalo jednoduše, ale sama jsi to chtěla slyšet. Pro všechny jsi mrtvá a tak je to nejlepší,“ namítla a při pohledu na její tvář jsem viděla tu únavu věků, která se tam podepisovala. „S tím ohněm je mi to líto, ale udělala jsem všechno, co bylo nutné,“ dodala šeptem a mně hned bylo jasné, že to pro ni opravdu nebylo nic lehkého.

„Je mi to jasné. Samozřejmě je mi té dívky líto, ale jak jsi řekla, bylo to nutné a navíc tam ta dívka neměla co dělat,“ souhlasila jsem s ní, abych ji trochu povzbudila. Byla prostě ve špatnou chvíli na špatném místě.

„Dobrá tedy, když už jsem ti všechno řekla, měly bychom se znovu vydat na cestu. Stále nejsme dost daleko,“ informovala mě a na důkaz svých slov se opět postavila. Já ji hned následovala a společně jsme se vydaly opět na dlouhou cestu. Netušila jsem, jestli mě stále kryje magie, nijak jsem ji totiž necítila, ale doufala jsem v to, že během dne nás upíři případně hledat nebudou.

Pohled nikoho:

Po boji panovalo všude velké ticho přerušované tichým praskáním skomírajících ohňů a sotva patrným vzlykotem. To se syn vládce upírů skláněl nad mrtvým tělem dívky a dával najevo svou bolest nad její ztrátou.

„Caie, měli bychom jít,“ promluvil na následníka trůnu jeho otec. Ten ho však naprosto nevnímal. Byl natolik pohroužen do své bolesti, že všechno kolem něj mu splývalo. Nevnímal své okolí. Jediné, co viděl, bylo mrtvé tělo dívky.

„Asi ji měl doopravdy rád, co?“ přidal se k podivné trojici i Alec. Sledovat následníka mocného upírského rodu takto zničeného bylo pro něj opravdu zvláštní. Nevěděl, co si o tom má myslet. Caius tak dával všem najevo svou slabost, kterou pro něj ta dívka byla. „Neměl bych zavolat Chelsea?“ zajímal se a vládce jenom mlčky přikývl.

Chvíli nato už po jeho boku stála nádherná upírka.

„Tohle si bude žádat zřejmě tvůj zásah,“ zamumlal vládce a upírka jenom přikývla. Obešla Caia tak, aby k němu byla čelem a poklekla na jeho úroveň. S trochou zaváhání se dotkla jeho tváře a zvedla ji natolik, aby mu mohla pohlédnout do očí, ve kterých byla vepsaná neskutečná bolest.

Poté už jí stačil jeden dlouhý pohled do jeho očí a stisk, ve kterém budoucí vládce svíral mrtvé tělo dívky, povolil. Nezmizel úplně, ale již nebyl tak pevný. Vzlykot utichl a mladík se postavil a pohlédl zpříma otci do očí. Aro jenom vyčkával. Obdivoval schopnost Chelsea a zároveň se obával toho, co by se stalo, kdyby pouta, která vytváří, zmizela.

„Myslím, že by bylo vhodné ji alespoň pohřbít,“ promluvil nakonec Caius a jeho bolest byla slyšet i v jeho hlasu. Na první pohled byl velmi klidný, ale události posledních několika okamžiků ho natolik naplňovaly, že bylo těžké je potlačit.

„Máš pravdu, to jediné pro ni ještě můžeme udělat,“ přitakal vládce a tak se i stalo.

Po návratu do Volterry se vládce uchýlil do své pracovny a nechal si k sobě povolat upíra, kterému velmi věřil. Ještě před bojem mu svěřil speciální úkol. Teď byl jenom zvědav, jestli byl vyplněn přesně podle jeho představ.

„Pojď dál, Dustine,“ vyzval Aro upíra, jen co jej zaslechl za dveřmi. Upír tedy na jeho vyzvání vstoupil a rovnou za sebou i zavřel dveře. „Pověz mi, jak se ti dnes dařilo,“ vyzval ho vládce ke slovu.

„Mocný vládce, musím se ti omluvit, ale zklamal jsem,“ odvětil upír a v největší možné pokoře se před ním poklonil. „Vašich příkazů jsem se držel do poslední chvíle, než mi ta dívka zmizela z dohledu. V jednu chvíli bojovala s jedním Vladovým gardistou a v druhé tam najednou nebyla,“ vysvětloval Dustin.

„Jak je možné, žes ji ztratil?“ zajímal se. „Copak už zde nemůžu důvěřovat vůbec nikomu?“ povzdechl si vládce.

„Omlouvám se, že jsem nesplnil váš příkaz. Můžete mě potrestat podle vlastního uvážení,“ pobídl vládce Dustin. S trestem za zklamání vládce počítal a bylo mu jedno, jestli to měla být pravá smrt anebo jenom hodně dlouhá hladovka.

„S trestem bych se nerad ukvapil. Rád bych přesně věděl, co se stalo,“ namítl vládce a natáhl k podřízenému gardistovi ruku. Doufal, že se přes jeho myšlenky dozví všechno, co mu doteď unikalo. Věděl, že Dustin s čarodějkou uzavřeli podivné přátelství, přestože to ani jeden z nich nevěděl. V gardistových myšlenkách se dozvěděl o všem, co mu bylo normálně zatajováno. Přesto se pravdu o zmizení čarodějky nic nedozvěděl.

„Pokud vládce dovolí, měl bych jedno řešení, kam mohla zmizet,“ nadhodil najednou Dustin a Arovi se přes jejich propojené ruce zobrazilo v mysli to, co gardista nahlas neřekl.

„Toho se taky trochu obávám,“ souhlasil s ním, jen co od něj odtáhl ruku. Následně gardistu propustil, aby mohl v klidu zvážit, co pro něj ztráta čarodějky představuje. Spoléhal se na dokonalý plán, který vymyslel a jenž neprohlédl ani jeho syn. Přesto za tím, že nevyšel, musel stát ještě někdo jiný.

Pohled Caia:

Netuším, jak jsem se dostal zpět do hradu a ani to, jak jsem se mohl odpoutat od Oprah. Zřejmě to měl na svědomí otec a Chelsea. Nikdo jiný by mě nedokázal od jejího těla dostat. Chtěl jsem vedle ní zůstat už navěky a teď se mé navěky rozplynulo v prach.

„Nechceš si promluvit?“ zajímal se Alec, který v mém pokoji už nějakou dobu seděl a jenom mě pozoroval. Musel jsem vypadat jako úplná troska. A vlastně jsem se tak i cítil. Myšlenkami jsem se neustále vracel k tomu, co bylo a co se stalo.

„Nemám chuť s nikým mluvit,“ odmítl jsem po chvíli jeho snahu přivést mě k jiným myšlenkám. Aspoň to jsem si myslel. Ale já to nedokázal. Stále jsem před očima viděl její dokonalý obličej, jak se usmívá, jak spí a jak mi říká, že mě miluje. Hned nato se vracela vzpomínka na okamžik po boji, kdy jsem ji hledal a ona se nikde neozývala a já ji potom našel – mrtvou.

„Dobrá tedy, můžeme mlčet, pokud si to přeješ,“ souhlasil se mnou Alec, ale všechno, co řekl, jsem vnímal jenom okrajově. Nedokázal jsem se na nic jiného kromě svých myšlenek a nekontrolovatelných pocitů zmaru, soustředit. Všechny myšlenky se ale postupně prolínaly jenom v jednu. V tu na smrt. V mou smrt. Pravou smrt.

Myšlenka na všechen ten klid mě podivně konejšila. Představa toho, že bych měl bolest, která svírala mé nitro, snášet už navždy, byla natolik nepředstavitelná, že jenom myšlenka na pravou smrt byla lákavá.

A zároveň velmi vzdálená. Netušil jsem totiž, jak bych to mohl udělat. Nevěděl jsem o nikom, kdo by natolik bažil po zničení naší vlády, že by mu smrt následníka trůnu přišla vhod. A sám jsem se zničit nemohl, nešlo to.

„Co se s ním děje?“ zaslechl jsem jako by v ozvěně něčí starostlivý hlas. Otázka, kterou však vyslovil, nepatřila mně, ale osobě v mém pokoji, která ho od chvíle návratu na hrad neopustila.

„Od chvíle, co jsme se vrátili, se ani nepohnul. Ze začátku jsem se s ním snažil navázat rozhovor, ale moc to nezabíralo. Myšlenkami je neustále někde pryč. Obávám se toho, že měl tu malou čarodějku raději, než jsme si dokázali všichni představit,“ odvětil Alec té osobě.

„Ano, to měl. Ale takhle to nemělo dopadnout. Ona nebyla jeho osudem. Všechno mělo být jinak,“ namítl ten hlas a já v těch slovech konečně poznal matku, která možná věděla o mé lásce k Oprah, ale nedokázala ji akceptovat jako rovnoprávnou. Nemohla připustit, že bych nesplnil to, k čemu se ona s otcem zavázali po mém narození.

 Po dlouhé době, kdy jsem podle Aleca nezměnil svou polohu, jsem se konečně pohnul. Natočil jsem hlavu směrem k matce a v její tváři zahlédl nadšení z toho, že jsem vzal v potaz její přítomnost.

„Jak ti je, chlapče?“ zajímala se a přisedla si vedle mě na postel. Najednou byla plná něhy a starostlivosti. Už dlouho jsem ji takhle nezažil. Bylo tak podivné sledovat osoby v mé blízkosti, jak se najednou změní, když ukážou svou pravou tvář – a to má matka udělala.

„Jak bys řekla, že mi je? Přišel jsem o smysl své věčnosti,“ namítl jsem šeptem a zaslechl, jak Alec vyšel z pokoje. Zřejmě se rozhodl nám nechat aspoň tu trochu soukromí, která se v tomto hradě dala.

„Ale tohle se přece nestalo. Tu dívku jsi měl rád, ale nebyla to ta skutečná láska, co vás pojila,“ namítla a chtěla mě ochranitelsky obejmout, jenže slova, která vypustila z úst, byla tak zraňující, že jsem jí to nemohl dovolit, ani kdybych stokrát chtěl.

„Ta láska byla skutečná a já mám chuť zemřít, když si uvědomuju, že už nikdy Oprah neuvidím,“ odmítl jsem její slova a jenom sledoval, jak je vstřebává a jak se odrážejí ve výrazu její tváře. Objevila se v ní totiž bolest, která tam už hodně dlouho nebyla. Opět se mě pokusila obejmout a já opět odmítl a raději konečně vstal z postele. „Jedno objetí nic nespraví,“ namítl jsem a pozoroval ji od okna, jak tam nadále sedí.

„Já vím, že nic nespraví, ale měl bys vědět, že jsou stále lidé, kterým na tobě záleží,“ odvětila.

„A komu na mně záleží?“ zajímal jsem se.

„Například tvojí rodině,“ prohodila a já se jenom hořce zasmál. Mé rodině na mně nezáleželo. Rozhodně ne teď. A možná že vůbec nikdy. Vždy mě přece mohli pokládat jenom za nástroj k dosažení jejich cílů.

„Mé rodině? Má rodina… Má rodina…“ šeptal jsem stále dokola ta slova a snažil jsem se potlačit další smích, který matku zraňoval a mně způsoboval neskutečné potěšení. Všechno bylo tak zvrácené. Nikdy jsem nechtěl, aby matka někdy trpěla, a teď jsem jí bolest způsoboval já sám. Ale v tu chvíli jsem měl pocit, že ona si tu bolest zaslouží. Že všichni v tomto hradě si bolest zaslouží. Aspoň okusit část té bolesti, která byla pro mě tak obrovská.

„Ano, tvé rodině na tobě skutečně záleží, ať už si teď myslíš cokoliv,“ namítla matka a rozvzlykala se.

„A ty si myslíš, že tvým slovům uvěřím po tom všem, co se odehrálo?“ podivoval jsem se nadále a jenom ji pozoroval. Nedokázal jsem se přinutit k tomu, abych se k ní přiblížil a objal ji. Její vzlyky ve mně nevyvolávaly žádné city, pouze lhostejnost.

„Možná se teď cítíš ublíženě, ale neměl bys ubližovat někomu, kdo tě miluje,“ zamumlala.

„Já se ti nesnažím ubližovat. Jenom chci, abys pochopila, co se tu stalo. Přišel jsem o někoho, kdo mě miloval a koho jsem miloval i já. Ztratil jsem svou víru ve věčnost, mám chuť zemřít. Ale to tu zřejmě nikdo nechápe. Všichni jste tak sobečtí. Nechápete tu bolest, která se mě snaží roztrhnout na malé kousíčky. Všechno kolem mě přestalo dávat bez Oprah smysl. Každý další východ slunce je bez ní zbytečný. Chápeš konečně, že mé city k Oprah byly skutečné a ne jenom nějaké pobláznění? Ona byla mou věčností!“ okřikl jsem se zničeně po matce a čekal na její reakci. Konečně jsem ze sebe dostal aspoň část toho, co mě tolik tížilo.

„Nad pravou smrtí nesmíš přemýšlet, tím by se nic nevyřešilo,“ namítla a já se jenom podivoval, že z toho všeho, co jsem jí řekl, reaguje jenom na tohle. „A co se týče toho ostatního, možná by sis měl promluvit s otcem,“ navrhla.

„S otcem nehodlám mluvit!“ rozkřikl jsem se hned. Aro byl ten poslední, koho bych ve své přítomnosti dokázal snést. Za tím vším totiž byl on, přestože se mi to snažil vyvrátit a všechno to hodit na mě. Snažil se ve mně vyvolat pocit viny, kterým by si mě k sobě připoutal, ale já jsem teď najednou až moc dobře chápal to, jakou roli v tom všem sehrál. Hodil to všechno na mě, ale přitom to byla jeho vina.

„Pokud tedy nechceš mluvit s Arem, tak co třeba s někým jiným? Očividně ti totiž nejsem k tomuto rozhovoru dost dobrá. Třeba by sis chtěl promluvit s někým, kdo má podobnou zkušenost jako ty,“ navrhla a já na ni překvapeně pohlédl.

„Někdo takový tady je?“ zajímal jsem se a matka jenom přikývla. „Potom s ním nebo ní chci mluvit. Potřebuju znát odpovědi na všechny otázky,“ rozhodl jsem se a nechal matku, aby mi dotyčnou osobu přivedla. Neměl jsem nejmenší zdání, že by se někdo takový na hradě vyskytoval a tím pádem jsem netušil, ani kdo by to mohl být. Kdo dokáže s takovou bolestí žít?

Pohled Oprah:

Zase jsme byly na cestě. Už jsem ani nevěděla, jak dlouho takhle bezcílně jdeme. Neznala jsem cíl cesty a pomalu mě to začínalo užírat. Pořádně jsem se za celou dobu nevyspala a o skutečném jídle ani nemluvě. Většinou to bylo jenom nějaké to ukradené ovoce anebo něco, co jsem dostala. Raději jsem nikde ani nevyhledávala zrcadlo, protože jsem musela vypadat fakt hrozně – zvlášť když už mi lidé nabízeli i to jídlo.

„Kam to máme namířeno?“ zajímala jsem se u Abigail, když už jsem toho měla dost a trucovitě se posadila na zem na znamení toho, že dál nepokračuju, pokud nedostanu kloudnou odpověď.

„Co nejdál to půjde od těch upírů,“ prohodila jako by nic.

„Copak ti ještě nedošlo, že upíři jsou úplně všude, jenom si jich prostě lidé tak moc nevšímají?“ namítla jsem a pokládala to za dost inteligentní otázku na to, jak mi poslední dobou mozek stávkoval.

„Hmm, to máš asi pravdu,“ souhlasila se mnou a po chvíli se posadila vedle mě. Pokud jsem mohla hádat, tak jsme pořád ještě byly v Itálii. Slunce nám nad hlavami jasně zářilo a já se potila jako kůň.

„Takže tenhle plán ti zřejmě nevyjde. Máš nějaký další? Protože pokud vím, vždycky nějaký existuje,“ zamumlala jsem a znaveně se položila do vysoké trávy. Bylo to docela nepohodlné, ale rozhodně to bylo lepší, než zase někam bezcílně putovat.

„Fajn, když už se upírů nezbavíme úplně, tak zmizneme aspoň z Itálie, tady se to jimi jenom hemží,“ navrhla druhou možnost, která byla poměrně reálnější.

„A co budu dělat tam někde, kam jdeme? Nemám totiž vůbec nic, žádné doklady, peníze… Prostě nic,“ zabručela jsem nad tou děsnou představou. Tohle jsem fakt nedomyslela. „Nebylo by mi nakonec líp mezi těmi upíry? Tam bych nic podobného řešit nemusela,“ prohodila jsem jenom tak mimochodem a až potom, co jsem to řekla nahlas, jsem si uvědomila, nad čím to přemýšlím.

„To nemůžeš myslet vážně! Byla jsi jejich vězeň a hračka, co na příkaz musela svou čistou magií zabíjet!“ okřikla se po mně Abigail.

„Promiň, tak jsem to nemyslela. Asi jsem z toho slunce už dostala úpal,“ zamumlala jsem omluvu. A přitom jsem se vlastně omlouvat nemusela. Myslela jsem jenom na to, co pro mě bylo jednodušší. A život mezi upíry nebyl zase tak strašný, jak se na první pohled zdálo. Vždy jsem měla co jíst, mohla jsem trénovat magii a nemusela jsem se vlastně o nic starat – pokud jsem si tedy nemusela hlídat vlastní život. Což byla má jediná starost.

„Jen aby to bylo tím sluncem.“

„Je to tím sluncem!“ trvala jsem na svém. „Jenom mě tak napadlo, co se tak asi na hradě semlelo potom, co jsem odešla. Jasně jsi říkala, že mě nejspíš mají za mrtvou, ale nějak nemůžu přestat myslet na Caia a to všechno kolem něj. Miloval mě – na to nejde jenom tak zapomenout,“ bránila jsem se. Myšlenka na Caia byla docela otravná, pořád se mi vtírala a já se jí nemohla zbavit. Měla jsem takový špatný pocit z toho, že jsem mu nemohla říct, že jsem v pořádku a jenom jsem zmizela.

„Určitě bude v pořádku. Myslím si, že po tvé údajné smrti se Aro s Vladem rychle usmíří a Caius se hned nato ožení s Lilian, přesně jak bylo v plánu a nebude se otci v ničem protivit,“ odpověděla tvrdě a mě se to docela dotklo. Pochybovala jsem, že by na mě Caius tak rychle zapomněl, přesto asi měla pravdu. Kdyby Caius byl aspoň zčásti muž, postavil by se otci proti tomu plánovanému sňatku a mohlo být všechno úplně jiné hned od začátku.

„V tom máš zřejmě taky pravdu, i přesto mám ale trochu špatné svědomí vůči Caiovi,“ namítla jsem.

„Špatné svědomí? Po tom, co ti provedl? Nebýt jeho, tak by ses mezi upíry ani nedostala a pořád bys je považovala za nějaké fantasy. A kdyby ses s ním vlastně chtěla rozloučit – myslíš, že by tě pustil?“ nadhodila další logickou otázku, na kterou jsem odpověď znala už hodně dlouho. S Caiem po boku bych nikdy utéct nemohla.

Pohled nikoho:

Aro zvažoval, jakou roli ve zmizení Oprah může mít Vlad. Možná se mu ji podařilo zajmout a teď ji před ním bude schovávat jako tajnou zbraň, kterou byla na počátku pro Ara. Smysl by to dávalo, ale doufal, že tomu tak opravdu není.

„Něco tě trápí, bratře?“ zajímal se Marcus už poněkolikáté, když viděl Ara přecházet po trůnním sále. Nějak tušil, že není všechno v pořádku, ale neměl nejmenší zdání, co se mohlo pokazit. Přece jenom vyhráli a mohli čekat, až se Vlad k nim připlazí s omluvou… Přestože tu asi očekávat nemohli po tom všem, co se stalo.

„Nic důležitého, jenom zvažuju všechny možnosti poté, co si Caius nevzal Lilian,“ zamumlal vládce.

„A na co jsi za posledních deset dní přišel?“ položil mu Marcus další otázku. Sám taky zvažoval všechna pro a proti, když se sňatek zrušil. Ale rozhodně ho to nezaměstnávalo tolik jako Ara. Každý měl na situaci jiný pohled.

„Na jednu možnost jsem přišel,“ odvětil bratrovi. „Avšak je to hodně ovlivněno chováním Vlada. Možná by totiž šla obnovit smlouva, kterou jsme spolu uzavřeli a svatba by se přece jenom konat mohla,“ informoval ho o svých plánech.

„Zní to zajímavě, ale nejsem tak úplně přesvědčen, že by Caius na podobné tvé machinace přistoupil. A to nemluvě o Vladovi. Posledně jsi ho pěkně urazil, a tak bych s touto variantou trochu váhal,“ pochyboval o bratrově řešení Marcus.

„Co by na to řekl Caius, mě nezajímá. Bude se muset podřídit. Všechno je teď v rukou Vlada,“ odsekl Aro.

„Opravdu tě nezajímá, co se bude poté dít s Caiem? Od smrti té dívky nevyšel z pokoje a nemyslím si, že by to v následujících několika staletích měl v plánu. On ji přece miloval,“ zastával se Marcus svého synovce. Bylo mu Caia neskutečně líto. Ztratit svou věčnou lásku muselo být tak bolestivé. Dokonce se až divil, že se Caius zatím o nic nepokusil.

„Caius se mi podřídí, i kdyby sám nechtěl!“ zahrozil Aro, když vtom vešla do sálu jeho žena. Vypadala velmi ustaraně. „Děje se něco?“ obrátil se na ni Aro zvědavě. Do sálu si našla cestu, jenom pokud to bylo nezbytně nutné.

„Mám starost o Caia. Je ze smrti té čarodějky úplně na dně a neustále mluví o pravé smrti,“ svěřila se okamžitě a Marcuse jenom napadlo, jaká je to velká náhoda. Přestože podobné řeči se daly očekávat.

„Nemyslí to vážně. Jenom zkouší, jak se pod tlakem jeho výhružek zachováme,“ namítl Aro necitelně.

„Nemyslím si, že to říká jenom tak do vzduchu. Podle mě to myslí vážně a jenom čeká na vhodnou příležitost,“ odporovala mu Sulpicie. Natolik svého syna znala, že věděla, co myslí vážně a z čeho si dělá jenom legraci. Navíc teď nebyl zrovna v rozpoložení, že by si tu legraci z něčeho dělal.

„Potom bychom s tím tedy měli něco udělat… Ale co?“ zajímal se Aro, jako by už dávno neměl svůj plán vymyšlený.

„Možná… Možná bychom za ním měli poslat Chelsea, aby si s ním promluvila,“ prohodila Sulpicie a přitom neměla nejmenší ponětí, jak Arovi nahrála do jeho plánů. Přesně tohle potřeboval. Rozhovor Chelsea a Caia mu přímo nahrával do karet.

„To by zřejmě šlo,“ ušklíbl se sám pro sebe, čehož si však všiml i Marcus a lehce ho to znepokojilo. Všichni věděli o tom, jakou moc Chelsea má a jak se dá zneužít. Zvláště Aro se o to neustále pokoušel a většinou se mu to i dařilo.

„Jsem ráda, že s tím souhlasíš,“ přitakala naivně Sulpicie. Na první pohled to vypadalo, že nemá nejmenší zdání, co svou žádostí vyvolala, ale na ten druhý si to jasně uvědomovala. Věděla, že Caius potřebuje pomoci a pokud to Chelsea dokáže, tak je pro to ochotna udělat cokoliv. Dokonce si ho k sobě připoutat.

Pohled Caia:

Očekával jsem upíra, který zažil podobnou bolest jako já. Potřeboval jsem vědět, jak se s tím vyrovnal. Jak zvládl přežít smrt svého partnera, když mně se to v tuto chvíli zdálo naprosto nemožné. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na Oprah a to, jak tuhle bolest jednou provždy ukončit.

Přecházel jsem po pokoji, když vtom jsem zaslechl tiché zaklepání na dveře. Ještě než dotyčný vešel do pokoje, věděl jsem přesně, o koho se jedná. Pach ji prozradil a mě dokonale překvapilo to, že sem přišla zrovna ona. Nečekal jsem ji tu. Matka mi sem měla poslat někoho, kdo zažil smrt svého partnera, a pokud jsem si to dobře pamatoval, Chelsea měla Aftona. Ten stále žil a ona mi tedy nemohla nic o té bolesti říct.

„Mohu dál?“ zeptala se, když nakoukla do pokoje. Věděl jsem, že s její pomocí jsem se dokázal zvednout od mrtvé Oprah a vydat se domů, ale nemohl jsem si to odpustit. Nechal jsem ji tam napospas cizím upírům, aby mohli zařídit její pohřeb, který jsem si chtěl vzít na starosti já sám. Chtěl jsem vybrat místo jejího posledního odpočinku, ale otec a Chelsea mi to nedovolili.

„Samozřejmě,“ přitakal jsem. Přestože nebyla tím, koho jsem očekával, mohla mi přece jenom poskytnout některé odpovědi. Lásku i bolest dokázala vycítit. Dokázala vytvářet pouta přetrvávající i po její pravé smrti…

„Poslala mě za vámi vaše matka,“ vysvětlila a já přikývl, o tom jsem věděl. „Má o vás starost,“ zašeptala, když za sebou zavřela dveře a přešla do středu pokoje, avšak stále dostatečně daleko ode mě.

„Tohle mi řekla už sama, jenomže problém je v tom, že jí nevěřím,“ povzdechl jsem si a posadil se do jednoho z křesel vedle rozložené šachovnice. Hra už dlouho zahálela, s Alecem jsme na ni neměli čas a v téhle chvíli jsem na ni neměl ani chuť. Pokynul jsem jenom Chelsea, aby si přisedla. „Teď mi ale řekni, proč poslali zrovna tebe, nějak to nechápu,“ pobídl jsem ji.

„Považovali za moudré, abychom si spolu promluvili z mnoha důvodů,“ začala obšírně. „Prvním je vaše touha po pravé smrti. Nepovažuji to za moudré rozhodnutí, přestože si nemohu dovolit ho zpochybňovat,“ omluvila se okamžitě.

„Správně, nemáš pravomoc mi mluvit do mých rozhodnutí,“ přitakal jsem rozhodně a pomaličku jsem začínal mít takový zvláštní pocit, že Chelsea tu není jenom kvůli obyčejnému rozhovoru, ale že to rodiče všechno nastražili. Opět jsem měl být jejich pouhou hračkou.

A to se také stalo. Mohl jsem se o tom přesvědčit necelý půl rok potom. Neustále jsem musel myslet na Oprah, ale něco mi bránilo v tom s tím něco udělat. Bolest mnou po celou tu dobu rezonovala a neměla se k tomu, aby se alespoň trochu utlumila.

Jasně jsem si po celou to dobu uvědomoval, že za tím vším stojí Chelsea a její moc. Nedokázala smazat mou lásku k Oprah, na to byla její moc krátká, přesto mě připoutala k rodině, která mě teď měla za obyčejnou loutku v jejich mocenské hře. Nemohl jsem se jim postavit, byl jsem natolik spoután mocí Chelsea, že to nešlo.

„Caie, mohl bys mě prosím doprovodit do sálu?“ vstoupila do mého pokoje najednou matka.

„Pokud je to tvé přání,“ souhlasil jsem a nabídl jí rámě. Pro všechny nezasvěcené jsem se choval jako vzorný syn a jenom nejbližší rodina věděla o tom, že za tím vším je členka gardy a její moc.

„S otcem pro tebe máme překvapení,“ prohlásila vesele, až jsem se podivil. Žádné překvapení, které pro mě kdy mohli mít, nemohlo být dobré. Od smrti Oprah pro mě už nic nebylo dobré.

„Doufám, že neočekáváš, že z něj budu mít radost,“ zchladil jsem její úsměv.

„Předpokládala jsem, že budeš opět nevraživý, ale věř mi, že z toho překvapení radost mít opravdu budeš,“ trvala si na svém. A o to víc jsem se obával.

„Můžeš mi alespoň prozradit, čeho se to překvapení týká?“ zajímal jsem se.

„Kdybych ti to prozradila, tak by to už nebylo překvapení. A nebuď nedočkavý, za chvíli se to dozvíš,“ namítla matka a dál se nesla tím svým vznešeným plavným krokem k sálu. Tam se postavila za otcův trůn po pravé straně a já po levé, jak bylo mým zvykem.

„Pane, už dorazili,“ informoval mého otce Felix a já začal zvažovat, co za návštěvu očekáváme, že musím být při jejím příjezdu. Naposledy to totiž byl příjezd Vlada, jeho ženy a Lilian. Tehdy se jednalo o mém sňatku s ní. Ale to už bylo hrozně dávno a navíc jsem nepředpokládal, že by se kdy Aro s Vladem usmířili, aby mohlo někdy dojít k obnovení původní smlouvy a mého sňatku s Lilian.

„Ať jdou tedy dál,“ pobídl Felixe a přitom se spokojeně usmíval. Ten úsměv jsem u něj už dlouho neviděl. On musel mít opravdu z něčeho radost!

Jenom krátký okamžik nato vešel do sálu Vlad a za ním hned i jeho žena a Lilian. A zrovna tahle trojice byla ta poslední, kterou bych tady čekal. Zvlášť po tom všem, co Aro udělal Vladově rodině. Jak mu mohl Vlad něco takového odpustit a ještě se sem vrátit?

„Vlade, vítám tebe i tvou rodinu opět mezi námi,“ přivítal ho otec vřele a sešel kvůli tomu i z trůnu. Přátelsky se poplácali po zádech, jako by nikdy nebyli rozhádaní, a jedinou známkou toho, že mezi nimi nějaká rozepře kdy byla, byl pohled Vladovy manželky, když pohlížela na mého otce.

„Tak co říkáš na naše překvapení?“ naklonila se ke mně matka.

„Nevím, co bych na to měl říct,“ odvětil jsem popravdě. Byla pravda, že jsem Lilian viděl rád, ale obával jsem se toho, co jejich návštěva znamená. Hlavně to, že byla tak přátelská. To mě děsilo.

„Později bys měl poděkovat otci za to, že to takhle zařídil. Domluvil se s Vladem a dali všechno do pořádku. Přesně, jak to mělo být a nakonec se svatba přece jenom konat bude,“ šeptala nadšeně a já nestačil zírat. Kdy to všechno Aro vůbec zvládl?

„Tak to je dobrá zpráva, hádám?“ pokusil jsem se nějak reagovat a jenom sledoval tu spokojenost v matčině tváři. Bylo to pro mě tak nesnesitelné, že jsem musel odvrátit pohled a najednou jsem se díval na Lilian, jak nesměle postává po boku své matky. Stejně jako posledně. Od té doby se vůbec nezměnila.

Teď se na mě jenom stejně nesměle usmála.

„Samozřejmě že je to dobrá zpráva. Konečně bude všechno tak, jak mělo být hned od počátku. Tvůj otec je neuvěřitelný diplomat,“ básnila matka a já jenom kroutil hlavou. Netuším, co stálo za tím znovuobnoveným mírem, ale určitě to nebyly otcovy diplomatické schopnosti. Ty prostě on nevlastní, ať už si matka říká, co chce.

„Jsem za obě naše děti neskutečně rád, že se všechno vyřešilo a my s nimi můžeme oslavit tuto skvělou událost.“ Zaposlouchal jsem se do Arových slov a jenom nevěřícně vrtěl hlavou. Byl to neuvěřitelný herec, dokázal předstírat, že se posledních několik měsíců vůbec nic nedělo.

„Za to jsem rovněž rád,“ souhlasil s ním Vlad. Oba mi připadali jako šašci. Takhle se chovat před někým, kdo byl všem událostem nablízku a věděl, co se dělo. To divadlo jsem opravdu nechápal.

„Caie, pojď přivítat svou nastávající,“ pobídl mě Aro a tak jsem i udělal. Přivítat Lilian pro mě nebyl problém. S ní jsem si už všechno vyříkal a byl jsem se sňatkem smířený – přestože jsem ho teď už tak nějak nečekal.

„Vítám tě ve Volteře,“ pronesl jsem, jen co jsem k ní došel a gentlemansky ji políbil na hřbet ruky. „Doufám, že se ti zde bude líbit,“ dodal jsem upřímné přání.

„Také v to doufám,“ zašeptala a ke svým slovům přidala další z řady nesmělých úsměvů.