19.kapitola - Záchranná mise

Bellin pohled:

Seděla jsem v tom stanu už několik hodin a nic se nedělo. Poslouchala jsem dění v táboře a doufala, že se Peter s tím druhým v pořádku vrátili do Volterry a všechno řekli vládcům. Doufala jsem, že co nejdříve zasáhnou, že přijede Damon a zachrání mě, ale i přesto jsem v myšlenkách spřádala plány na útěk, ke kterému však zatím nebyla vhodná příležitost.

„Vstávej! Patrik s tebou chce mluvit,“ vešel do stanu jeden z těch hrubiánů, kteří mě dotáhli do tábora. Takže přece jenom se mnou bude chtít šéf téhle sebranky mluvit? Byla jsem docela překvapená potom, co se stalo ve stanu Rebecy. To, jak jsem ji naštvala a taky, že ona měla rozhodnout o tom, jestli budu moct s Patrikem mluvit.

„Rebeca se přimluvila?“ zeptala jsem se kysele.

„Ne, na to jsi na ni neudělala valný dojem. Být to na ní, tak bys měla být veřejně zbičována jako v nějakém středověku, ale v tvém případě, vlastně v případě nás všech, by to nemělo žádný účinek. To bohužel ta chuděrka neví,“ odpověděl mi výsměšně.

„A proč tu tedy je?“ rozhodla jsem se využít jeho povídavé nálady. Společně jsme vyšli před stan a hromotluk mi svíral paži, jak nejvíc mohl. Cítila jsem, že kdyby jenom trochu zatáhl, mohla bych o ni přijít! Ale nehodlala jsem se vzdát, litovala jsem sice, že se tahle mise neuskutečnila ještě v době, kdy jsem byla silnější, ale nemohla jsem nic nadělat, tehdy jsem stejně neměla dostatek zkušeností s bojem a byla bych hned s prvním protivníkem mrtvá.

„Patrik ji sem přivedl. Zaujaly ho její věštby. Předvídala velkého válečníka, který změní svět… hups, to jsem ti asi neměl říkat,“ zarazil se, ale už bylo trochu pozdě. Takže Rebeca je věštkyně, to znělo velmi zajímavě. Pokud se odtud dostanu dřív, než garda tenhle tábor zničí, bude se Arovi tahle skutečnost velmi líbit. Podle mě by ji hned přeměnil na upíra, aby mohl její dar využívat napořád.

„To nevadí, pokud je to tajemství, tak u mě je jako v hrobě,“ řekla jsem a snažila se nezačít smát. Tohle jsem mu rozhodně neslibovala, ale ten hromotluk se zdál natolik hloupý, že mi na to skočil. Když jsem však přemýšlela nad Arem a gardou, napadla mě další otázka. „Co se vlastně stalo s těmi dvěma, co byli se mnou?“ Musím vědět, jestli mám naději na záchranu, nebo si budu muset poradit sama.

„Nechali jsme je běžet. Jen ať se všemocné trio dozví, jak vaše skupina u nás uspěla. Ať si na nás pošle i deset krát větší skupinu, než byla ta vaše, ať si pošle, koho bude chtít, bude mu to na nic. Rebeca to jasně předpověděla. Patrik je ten, kdo změní náš svět,“ hlásal hrdě a ti, co ho slyšeli, jenom souhlasně mručeli a pokyvovali hlavou.

Za tohohle podivného rozhoru jsme došli k tomu největšímu stanu, kde stáli na každé straně vchodu dva upíři a upřeně se dívali před sebe. Ten upovídaný hromotluk, který mě sem vedl, si s nimi jenom vyměnil pozdrav a táhl mě dovnitř. Klopýtala jsem za ním a připadala si jako nemehlo, když mě předhodil ve stanu na zem a já, jen co jsem zvedla obličej trochu ze země, jsem zjistila, že ležím na zemi hned u jeho bot. Pomalu jsem tedy zvedala hlavu, abych si svého věznitele mohla lépe prohlédnout.

„Tak ty jsi tedy Bella, ano? Isabella, krásné jméno pro krásnou dívku. Isabella,“ převaloval mé jméno v ústech jako doušek lahodného vína.

„A ty jsi zřejmě Patrik, že?“ řekla jsem vzdorovitě a postavila se na nohy. Rukama jsem si prohrábla vlasy a trochu nejistě přešlápla z nohy na nohu. Patrik si mě se širokým úsměvem prohlížel od hlavy až k patě, a tak jsem se toho rozhodla také využít a dobře si ho prohlédnout a musela jsem uznat, že nevypadal špatně, a to ne jenom kvůli tomu, že je upír.

Věkově vypadal tak na pětatřicátníka, ale mohla jsem se mýlit a on mohl být i starší, přesto vypadal na muže, který ví, co chce. Nebyl žádné ucho, jako jsou lidé mého věku. Stál přede mnou lehce rozkročený a ruce měl za zády. Černé vlasy měl krátké a lehce rozcuchané. Velitelské vzezření mu propůjčovaly i přísné linie tváře a postoj rádoby vojáka. A přitom oblečení, co měl na sobě, působilo moderně a pohodlně.

„Doufám, že se k tobě mí lidé chovali jako k hostu?“ zeptal se.

„A já myslela, že jsem zajatec,“ odsekla jsem mu s kyselým úšklebkem. Proč si tady všichni hrají na dokonalé hostitele? Ani Aro by se takhle nechoval k někomu, koho hodlá zabít. Choval by se k němu narovinu, nezkoušel by před ním žádné okliky nebo vytáčky, proč tedy tihle ano?

„Tak to je mi neskutečně líto,“ zahořekoval, ale nějak mi to nepřišlo upřímné. Rozhodla jsem se však jeho odpověď přejít bez nějaké reakce. Spíše jsem hodlala rozhovor stočit jiným směrem, než jakým se stáčel nyní.

„Proč jsem tu?“ zeptala jsem se bez zbytečných řečí.

„Přímá, to se mi líbí. Nechodíš kolem horké kaše, a tak kolem ní nebudu chodit ani já. Zaujala jsi mé bojovníky. Jeden dokonce tvrdil, že z celé té skupinky, co poslali ti páprdové z Itálie, jsi jediná nadaná. Rebeca nechtěla, abych si s tebou promluvil, nemá k tobě žádnou důvěru, ale o to víc jsi mě zajímala,“ promluvil a přistoupil ke mně ještě o krok blíž a pohladil mě lehce po tváři.

„Takže jsem tu jenom kvůli tomu, že si tví lidé myslí, že mám dar?“ zeptala jsem se trochu pochybovačně.

„Ano, z větší části je to ten důvod. Jaké je tedy tvé tajemství, Isabello? Jaký dar ovládáš, že si tě Aro ani trochu necenní?“ ptal se dál a rukou mě dál hladil po tváři. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat, ale pokud jsem se rozhodla utéct a sdělit Arovi všechny potřebné informace, budu se od něj muset dozvědět co nejvíc a on o mně co nejméně.

„Nevím, co tví lidé viděli, ale musím tě zklamat. Bohužel žádný dar nemám. Jsem pouhým členem gardy, čemuž naznačuje i můj světlý plášť,“ řekla jsem a rukou ukázala na pokrčený, špinavý a místy natrhnutý plášť. Tohle by se Arovi asi nelíbilo, ale co jsem mohla dělat, když se mnou všichni v tomhle zatraceném táboře zacházeli jako se skutečným vězněm?

„Je tedy možné, že se mi lidé spletli?“ zeptal se zamyšleně.

„Víc než jen možné. Je to pravda. Kdybych měla nějaký dar, můj plášť by nebyl tak světlý. Navíc, proč by měl Aro posílat na pětici nanicovatých upírů někoho výjimečného. Musím říct, že Ara ještě neznáš,“ odpověděla jsem mu sebejistě.

„Takže nemám ani tu nejmenší naději, že by tvé uvěznění mohlo vyvolat nějakou nevoli mezi vládci nebo členy gardy? Není nikdo, kdo by tě chtěl zachránit?“ zeptal se zvědavě a mně hned na mysli vytanul Damonův obličej. Ano, ten by byl ochotný sem jet a zachránit mě. Docela by mě zajímalo, jak se tvářil, když mu řekli, že jsem se s ostatními z mise nevrátila a padla jsem do zajetí.

„Ne, nikdo takový není,“ řekla jsem a snažila se působit jistě.

„To je až k neuvěření, taková mladá, navždy pěkná dívka a nemá nikoho, s kým by to své navždy prožila?“ podivil se a já se jenom zasmála. Těch, co by se mnou být chtěli, bylo víc, než bych si sama přála. Jenže jak si jednoho vybrat?

„Bohužel, je to tak,“ odpověděla jsem mu lehce.

Rozhovor, který jsme následně s Patrikem vedli, mi odhalil mnoho skutečností, co se týče jeho tábora a Rebečiny přítomnosti v něm. Je vidět, že nepředpokládali, že bych se mohla pokusit o útěk. Jediné, co očekávali, byl útok gardy, ale předpokládali, že garda nebude připravena na jejich množství ani jejich trénink.

Byla jsem spokojená, že se Patrik nechal obalamutit tím, že nemám žádný dar. Teď si budou dávat pozor jenom na moje bojové schopnosti a nebudou předpokládat, že bych mohla utéct i s pomocí daru. Pokud se mi podaří štít roztáhnout natolik, abych si všechny nepřátele udržela aspoň na půl metru od těla, podaří se mi utéct. Teď jenom, aby můj štít znovu neselhal.

Damonův pohled:

Ten pocit, že pro Bellu nemůžu nic udělat, trochu zmizel, když se Edward nabídl, že mi pomůže s její záchranou. Tušil jsem, že plány Ara a bratrů budou dalekosáhlé a také ještě nějakou dobu jejich příprava potrvá a já jsem nechtěl ztrácet ani minutu, natož několik dnů.

„Sejdeme se na místě, odkud tehdy vaše skupina vyšla. Tam budeme moc naplánovat, co všechno podnikneme,“ navrhl Edward, a tak jsem souhlasil. Nemělo cenu to rozebírat po telefonu. Teď jenom musím z Petera nějak nenápadně dostat to, kde přesně se nacházeli, abych to mohl Edwardovi sdělit. Pro tuhle chvíli jsme se spojili a chovali se jako bratři a nebyl to tak špatný pocit.

„Petere.“ Přemýšlel jsem, jak se ho na to zeptat, když mě napadlo geniální řešení, které Peter rozhodně nezavrhne. Jenom aby to nevadilo Edwardovi. „Vím, jak tě musí štvát to, že se nemůžeš zúčastnit té mise, a tak mě napadlo, jestli bys mi nechtěl pomoct zachránit Bellu. Než Aro s bratry zjistí, že jsme zmizeli, můžeme být už u jejich tábora a zjistit, co se s Bellou stalo a případně ji zachránit. Edward by nám v tom pomohl, jeho dar bude velmi prospěšný,“ snažil jsem se ho zlákat.

„Posloucháš se, co mi to tady říkáš? To je zrada!“ začal se rozčilovat.

„Žádná zrada, Petere! Sám víš, jak ctím vládu Ara a jeho bratrů, udělal bych pro ně všechno, nejednou jsem kvůli nim riskoval život a teď, když je v ohrožení osoba, kterou miluji, nechtějí mi vyjít vstříc. Stejně už porušili slib tím, že jsem na její první misi nebyl účasten,“ vracel jsem mu jeho zlostná slova.

„To chápu, ale…,“ zaváhal, nevěděl, komu zachovat větší loajalitu, jestli mně, svému dlouhodobému příteli, nebo vládcům, „… dobrá, půjdu. Stejně se už žádné jiné mise jako jednoruký nezúčastním, a pokud je tohle moje poslední příležitost, tak souhlasím,“ řekl.

„Děkuju, teď ale musíme vyrazit dřív, než se po nás začne někdo shánět,“ pobídl jsem ho a společně jsme se vydali jako vždy ke garážím, kde jsme se však zastavili. Kdyby chybělo auto, bylo by to velmi nápadné a navíc, auto nám neumožní dostat se do cíle naší cesty co nejdříve.

„Budeme muset po svých,“ řekl s úšklebkem Peter. Oba jsme si, jako na povel, stáhli kápi více do obličeje a zamířili si to podzemními chodbami až co nejdále od hradu, tam jsem poté zavolal Edwardovi, kde přesně nás potom najde, a poté jsme se konečně rozběhli. Lidské oko, nás díky naší rychlosti nemohlo vidět. I přesto jsme se však vyhýbali městům a vesnicím, na které bychom normálně při naší cestě narazili.

„Věříš Edwardovi?“ zeptal se s trochou pochybností, když jsme čekali na místě srazu.

„Ano, věřím. Záleží mu na Belle stejně jako mně a pokud bude v jeho silách nám pomoci ji osvobodit, nezaváhá. Navíc to napadlo hlavně jeho,“ odpověděl jsem mu pln jistoty, že mě mladší bratr nezklame.

„Jen abys později nelitoval,“ zašeptal si jenom tak pro sebe. Potom jsme jenom v tichosti čekali na Edwarda, který to měl přece jen o kousek dál než my z Volterry. A o hodinu později jsem skutečně ucítil několik povědomých vůní. Původně jsem čekal jenom Edwarda, ale nakonec k nám došla celá jeho rodina, což mě dost překvapilo, ale zároveň potěšilo. Naše šance na úspěch se přece jen trochu zvedly, čas ale nemilosrdně plynul a já jsem měl o Bellu stále větší starosti.

„Carlisle, rád tě znovu vidím, i vás ostatní samozřejmě a nejraději tebe, Edwarde. Rád bych vám představil Petera. Ví, kde se přibližně tábor, kde vězní Bellu, nachází, a tak nám pomůže,“ představil jsem nově příchozím Petera. Všichni si navzájem tedy potřásli rukama a i přesto, že se Peter netvářil zrovna moc nadšeně, že musí spolupracovat s vegetariány, rozhodl se to překousnout kvůli tomu, že to může být jeho poslední mise.

„Co se tedy přesně stalo? Alice bohužel Bellu ve svých vizích nevidí, a tak jsme se neměli jak dozvědět, co s ní je. Damone, jak početná skupina proti nám bude stát a jaké máme šance na úspěch? Edward nám toho moc neřekl,“ chopil se slova Carlisle. Neměl jsem zrovna náladu mu něco vysvětlovat, ale když už se rozhodl, že nám on i celá jeho rodina pomůže, tak bych mu to měl říct.

„Bella jela na misi. Bylo jich vlastně pět, pět cvičených členů gardy, Bella byla jediná nováček, všichni měli se skutečným bojem zkušenosti. Neměla to být žádná větší akce a Bella se měla zaučit. Jenomže se to zvrtlo. Ta skupina, kterou měli zajmout, nebyla tak malá, jak Volturiovi předpokládali. Místo původních pěti členů jich tam bylo minimálně dvacet. Dva členové gardy padli hned, Bella byla zajata a dvěma se podařilo uprchnout. Nevíme, co od té skupiny očekávat, zatím se nijak neprojevili, a proto nemám ani nejmenší představu o tom, co se může s Bellou dít zrovna v tuto chvíli.

„Takže naše šance nejsou zrovna nejoptimálnější,“ řekl zachmuřeně Carlisle.

„Carlisle, nenutím tě do ničeho, co sám dělat nechceš. Edward se nabídl a věděl, do jakého rizika se hrne. To samé však po nikom z vás žádat nemůžu.“ Věděl jsem, že s větším počtem bychom měli větší šance, ale pokud půjde aspoň Edward, budeme mít na naší straně aspoň schopnost vědět, co si ostatní myslí. Což rozhodně nebylo k zahození.

„Já jdu s Edwardem a Damonem,“ ozvala se hned Alice a k ní se přidal Jasper. Během chvíle tedy souhlasil i Carlisle a mohli jsme začít plánovat strategii, jak zachráníme Bellu. Vše stejně záviselo na tom, jak je tábor rozmístěn a kolik strážců bude Bellu hlídat.

Bellin pohled:

Pomalu se blížil večer a já si ve stanu znovu trénovala štít. Roztahovala jsem ho kolem sebe a stahovala zpět do své hlavy, dokud jsem si nebyla jistá, že je v pořádku a ten chvilkový výpadek byl jenom kvůli tomu, že jsem byla nervózní a neměla jsem z toho všeho dobrý pocit. Teď to ale bylo jiné a záleželo na mém životě a na zachování tajemství.

Při cestě zpátky do stanu jsem si pečlivě prohlížela rozložení tábora a plánovala, jak uteču. Ty stany, co byly hlídané, strážili jenom u jejich vchodu, takže bych se mohla pokusit vyplížit zadem, ale to bych na sebe upozornila trháním látky. Nevěděla jsem, jestli to mám risknout, nebo ne a vymyslet něco jiného. Ale co?

Nic jiného mě nenapadalo, a tak mi nezbylo nic jiného, než všechno vsadit na jednu kartu a prostě tu zadní stěnu stanu roztrhnout. Je mi jasné, že to stráže uslyší, ale když použiju štít, nebudou mít šanci se mě ani dotknout. Budou mě sice moct pronásledovat, ale i tak tu byla malá možnost, že se mi utéct podaří.

Nadechla jsem se nepotřebného vzduchu, abych uklidnila nervy, a potichu jsem se vydala na druhou stranu stanu. Všechno to muselo proběhnout neslyšně. Měla jsem strach to roztrhnout, ale využila jsem chvíle, kdy se stráže začaly s někým bavit, a tak je hned nemuselo napadnout, o co se pokouším. Rychle jsem proto trhla látkou a nakoukla ven, jestli tam někdo není, kdo by mohl vzbudit poplach.

Protáhla jsem se škvírou v látce a přitiskla se ke stěně. Hovor u stanu právě ustal. Pomalu nastávající noc by mě před obyčejným lidským zrakem lehce skryla, ale takhle jsem si musela dávat pozor. Nikde jsem však nikoho neviděla, a tak jsem překonala vzdálenost k dalšímu stanu, kde jsem se znovu přitiskla k jeho boční stěně. K lesu jsem to neměla už moc daleko, ale nesměli mě dopadnout.

Plížila jsem se nocí jako zloděj a ani jsem nedýchala. Musím se dostat jenom k lesu, potom se rozběhnu a všechno bude v pořádku. Vrátím se do Volterry a vše povím vládcům. Přitisknutá k dalšímu stanu jsem se dostala až k okraji lesu. Ještě jsem se ohlédla, jestli někdo nezpozoroval, že jsem zmizela, ale relativní klid v táboře tomu nijak nenasvědčoval, a tak jsem mohla dokončit svůj plán útěku.

Otočila jsem se k táboru zády a rozběhla se lesem ke svobodě. Stejně jako minulou noc jsem si dávala pozor, kam šlapu, abych nevyvolala nějaký zvuk, který by na mě mohl upozornit, ale moc se mi to nedařilo. Půda byla stále nasáklá po nedávném dešti a ani dnešní slunce ji pořádně nevysušilo. Nohy se mi zabořovaly do mokré hlíny a ztěžovaly mi útěk.

Pak jsem však zpozorněla, ve své blízkosti jsem zaslechla několik párů nohou. Blížily se ke mně, a tak jsem se schovala za nejbližší strom, ale ani to nepomohlo.

„Snad sis nemyslela, že by tě Patrik nechal zmizet!“ Lekla jsem se ho a úplně zapomněla na to, že jsem chtěla použít štít. Pak mě znovu táhli do tábora.