15. kapitola

Na hodinu tělocviku bych málem přišel pozdě, nebýt Emmetta, který zrovna s Mikem odcházeli z jídelny.

„Miku, běž napřed, musím mluvit s Edwardem,“ pobídl svého kamaráda k odchodu a sám si odtáhl od stolu jednu židli, na kterou si sedl. „Co se stalo? Dala ti kopačky?“ zeptal se najednou bez svého typického úsměvu a já už doufal, že by to mohl myslet vážně - že by se skutečně mohl chovat jako starší bratr, ale potom jsem si vzpomněl na to, co Bella říkala o jeho myšlenkách.

„Nedala a ani nemohla,“ odpověděl jsem mu naštvaně a konečně jsem se zvedl ze židle.

„Tak to jsem jenom rád,“ usmál se na mě a poplácal přátelsky po ramenou. Já však uhnul. „Co ti tedy řekla, že se chováš tak divně?“ neušla mu změna mého chování.

„Ona mi nemusela nic říkat, Emmette. Jenom jsem si něco uvědomil,“ odsekl jsem mu a přidal do kroku, jako bych mu tady snad mohl utéct - což se nedalo, Emmett bez větší námahy srovnal naše kroky a byl taky potichu. Žádný smích, žádné vtípky, žádné vytahování,…

Za tohoto ticha jsme došli až k šatnám, kde to připomínalo spíš výbuch atomovky. Kluci se zrovna připravovali na hodinu, pokřikovali po sobě, smáli se, házeli míčem - no prostě chaos na n-tou a velký rozdíl od toho ticha, které vládlo na chodbě, a které ani Emmett nepřerušil.

„Kluci, pospěšte!“ nakoukl do šatny trenér ve chvíli, kdy se ozval zvonek.

S tím zvonkem se probral ze zamyšlení i Emmett a společně s ostatními kluky vyrazil do tělocvičny, kam jsem je také následoval. Dneska měl trenér na programu rozcvičku, abychom si následně nemohli ublížit, když nás pustí do posilovny na stroje, kde na nás nebude přece jenom muset tolik dohlížet a může si udělat potřebné papíry.

„Co se děje s tebou a Emmettem?“ přišel ke mně Mike, když jsem se, se zapřenýma nohama, snažil dělat sedy lehy.

„Nic, říkal ti snad něco?“ opáčil jsem hned a znovu jsem se přitáhl.

„Ne, právě že nic neříkal. Ve chvíli, kdy jste vešli do šatny, byl až neuvěřitelně potichu - a to neušlo jenom mně,“ podotkl a pohodil rameny.

„Emmett bude v pohodě, neboj,“ namítl jsem, když jsem zahlédl Emmetta, jak už s někým diskutuje. Naštvanost nebo uraženost nebo cokoli, co vedlo k jeho tichosti, mu dlouho nevydržela.

„Jak myslíš, je to každopádně tvůj brácha, měl bys ho znát líp,“ souhlasil se mnou Mike a odešel si po svém.

Do konce hodiny chybělo ještě dvacet minut a já se snažil vymyslet smysl, který Belle daly naše slova. Stále jsem v tom viděl jenom zmatek slov. Co chtěla říct tím „Nevím, možná, snad… určitě?“ Mám si z toho vybrat něco, co se mi bude líbit? Kdyby ano, tak neváhám a vyberu si tu poslední možnost. Copak mi nemohla odpovědět normálně?

No, očividně nemohla. Pomyslel jsem si a znovu se přitáhl do sedu.

Trenér nás z hodiny pustil o deset minut dřív, abychom do dalších hodin nešli zpocení a zapáchající potem, který prosakoval přes naše sportovní trička a vytvářel nám pod pažemi nepěkná mokrá kola. Jen co jsme tedy vešli do šaten, zmizli jsme všichni ve sprchách, kde jsme na sebe pustili proud vody.

Do konce školy zbývala už jenom jedna hodina. Měli jsme dostat známky z testu ze španělštiny, což se rozhodně nedalo pokládat za nic zlého. Celkově ta hodina nebyla špatná, nechápal jsem, proč si někteří neustále stěžují.

„Tak co, opět za A?“ otázal se mě Paul, když si cestou k učebně uhlazoval svůj účes.

„To bych neřekl, pokud jo, tak jsem měl jenom štěstí,“ namítl jsem. Na test jsem se vůbec nepřipravoval, a tak jsem mohl spoléhat jenom na své dlouhodobé znalosti.

„O čem se bavíte?“ dohnal nás po cestě spokojeně Emmett. Z jeho trička byla cítit nějaká použitá voňavka, kterou si musel půjčit asi od nějakého kluka, protože doma nic takového neměl. Možná má dneska nějaké rande, co já vím?

„O testech ze španělštiny,“ odpověděl jsem mu popravdě.

„Tak toho se nebojím… proč to řešíte? Co takhle řešit něco zajímavějšího? Co plánujete na páteční noc?“ změnil okamžitě téma na takové, které mu sedělo daleko lépe než španělština.

„Na mě nekoukej, hned po škole odjíždím do Seattlu, mám tam už něco domluvené,“ odpověděl mu rychle Paul a dokonale tím vzbudil Emmettovu zvědavost.

„Fakt? No, nepovídej, co?“

Chudák Paul, pomyslel jsem si. Ještě štěstí, že je učebna jazyků jenom ve vedlejší budově a nemusíme tak chodit přes celý areál školy, jinak by Paul neměl pokoj celou dobu a Emmett by se dozvěděl i jaké spodní prádlo si na sebe vezme… on byl schopný se ho na to zeptat.

Nakonec však Emmettovi nestačily ani informace, které z Paula tahal po cestě do učebny. Ve třídě si sedl obráceně na židli, aby na něj mohl vidět, a vyzvídal dál. Paul na mě házel pohledy typu, abych ho co nejdřív zachránil, ale ještě než jsem stačil nějak zasáhnout, vešla do třídy profesorka a zahájila hodinu. Tím Paula zachránila.

„Mám pro vás opravené testy. Moc dobře ale nedopadly, zvlášť pro některé,“ upozornila a na první lavici položila hromádku dvaceti testů. Holka, sedící v té lavici, se zvedla a začala je podle jmen rozdávat. „Pokud byste měli nějaké námitky vůči známce, ozvěte se hned,“ uvolila se.

„Tak cos´ dostal, Edwarde?“ zašeptal zezadu Paul, když dostal i svůj test.

Počkal jsem, až mi ho dívka podá, a pak mu odpověděl. „B+, co ty?“ opáčil jsem šeptem a prohlížel si svůj test. Tak nějak jsem to čekal a periferně jsem zahlédl i spokojený úsměv na Emmettově tváři, když jsem zahlásil svou známku.

Ten úsměv však pohasl ve chvíli, kdy před ním přistál jeho test.

„Paní profesorko, to musí být nějaký omyl!“ vykřikl hned a profesorka se na něj zadívala.

„Zajímavé, že se ozýváte zrovna vy, pane Cullene. Neřekla bych, že je to omyl,“ odporovala mu a došla až k naší lavici, kde si vzala do rukou jeho písemku, na které se skvělo velké E v kroužku.

„Vždyť není možné, aby tam nebyla dobře ani jedna odpověď!“ hádal se s ní.

„To jsem neřekla, odpovědi jsou tam i správné…,“ odpověděla mu klidně.

„Tak proč mám za E?“ nehodlal se Emmett jenom tak uklidnit. Zato profesorka měla na tváři vítězný úsměv. Na tohle asi čekala celou dobu, co sem docházíme. Přesněji tedy měsíc. Konečně bude moct Emmetta ponížit.

„Z jednoho jediného důvodu, pane Cullene. Nejsem slepá a ani hloupá. Ten test je opsaný - všechny správné odpovědi, jsou jako přes kopírák - do posledního puntíku stejné, jako odpovědi vašeho pana bratra,“ odpověděla mu.

„Proč tedy on má lepší známku, když nás podezíráte z opisování?!“ odporoval, místo toho, aby se s malým svědomím krčil na židličce a vymýšlel, co poví Carlisleovi a Esmé. Nechápal jsem, proč přechází do protiútoku, zvlášť když je to pro něj tak tenký led. Tuhle rozepři nemůže vyhrát.

„Protože vím, na jaké úrovni jsou vaše znalosti španělštiny. Například tohle: Luis Buñuel dirigió una película muda de únicamente cuatro minutos con la familia Dalí como protagonista. Co víc mi o tom můžete říct?“ otázala se ho poté, co přečetla jednu z jeho opsaných vět.

„No…ehm… že je to určitě dobře?“ zeptal se Emmett po chvíli namáhání a třída se tlumeně zasmála.

„Ano, ta věta je dobře, ale rozveďte mi ji. Film jste zřejmě viděl, nebo jste o něm alespoň slyšel, když ho zmiňujete,“ namítla učitelka a významně se na bratra podívala přes obroučky brýlí. Ten se snažil vymyslet pro změnu nějakou kloudnou odpověď, ale moc mu to nešlo. Film rozhodně neviděl, když jsem mu to nabízel, šel raději ven s přáteli, přestože by z něho asi nic neměl, když je s jazykem na štíru.

„Ten film jsem bohužel neviděl,“ odpověděl popravdě.

„To jsem si všimla, takže - tohle byl jeden příklad za všechny. Sedněte si a buďte rád, že vám nedám znovu nedostatečnou,“ souhlasila s ním a ještě to doplnila velmi milým úsměvem. Emmettovi tedy nezbylo nic jiného, než svěsit ramena a sednout si.

„Baba jedna, aspoň to D-čko mi mohla dát,“ prskal už potichu směrem ke mně. Já mu už na to ale neodpověděl, aspoň se na příště naučí, anebo si dá pozor, aby ho nenačapala při opisování, takhle by totiž asi do dalšího ročníku při zkouškách neprolezl.

„Ty, Edwarde, jak přijedeme domů, dáš mi klíčky od Volva?“ dožadoval se Emmett, jen co jsme opouštěli učebnu a mířili si to společně na parkoviště. Dneska jsem po dlouhé době měl domů dovést všechny mé sourozence najednou.

„Proč?“ zajímal jsem se.

„Mám něco domluvené v Port Angeles a nemám se tam jak dopravit,“ odpověděl. Takže jsem se fakt trefil s tím jeho rande, pomyslel jsem si. V tomhle se on nikdy nezmění - tedy možná ano, až pozná skutečnou lásku, ale to s jeho nynější přelétavostí nehrozí.

„A co myslíš, že řekne Esmé na ten test ze španělštiny?“ připomněl jsem mu incident z hodiny, ze které jsme zrovna odcházeli.

„Co by,“ pohodil rameny, „není jedno, jestli se to dozví až potom, co se vrátím z Port Angeles, nebo hned jak příjdem´? Myslím, že efekt to bude mít stejný,“ prohodil naprosto ležérně a já ho neřešil. Je to vlastně jeho věc, nejsem jeho rodič, abych se o něj neustále staral, a navíc mám i své problémy, které by bylo sto vyřešit.

To s tou Bellou mi stále vrtalo hlavou. Navíc si budu muset promluvit s Alice, až dorazíme.

„Fajn, klíče jsou potom tvoje, ale mysli na to, že s tím autem jedeme zítra do školy,“ upozornil jsem ho a Emmett se spokojeně usmál.

„Jasně, že na to budu myslet,“ souhlasil a spolu jsme vyšli ven do toho pošmourného podzimního počasí. Taková zima a nečas bylo něco, na co jsem nebyl z Virginie zvyklý, tam byl i podzim poměrně teplý a taková zima byla jenom za přítomnosti sněhu.

„Alice, můžeme si promluvit?“ zastavil jsem svou sestřičku, jen co jsme přišli domů. Dům byl pro jednou prázdný. Carlisle měl opět službu v nemocnici a Esmé zřejmě řešila nějakou novou zakázku.

„Jasně, co potřebuješ? Jenom prosím rychle, mám ještě nějakou práci,“ pobídla mě.

„Můžeme k tobě do pokoje? Nechci to řešit na chodbě,“ navrhl jsem. Ačkoliv i stěny v pokojích měly uši, bylo v nich víc soukromí než na chodbě. Navíc jsem stejně nevěděl, jak bych měl začít. Bella mi moc nenaznačila, nad čím Alice bádá.

„Ehm… fajn,“ souhlasila překvapeně a společně jsme šli k ní do pokoje, kde měla trochu nepořádek. Na posteli jí ležela hromada oblečení, kterou musela vyházet dneska ráno ze skříně, když se snažila vymyslet dnešní out-fit. Ani na stole neměla skoro žádné volné místo - všechno zabíraly CD-čka a časopisy o módě. Po tom, jak úpěnlivě četla tu starou knížku, mě zjištění, že pořád prochází časopisy s oblečením a botami, překvapilo.

Návštěvu rozhodně nečekala, a tak začala aspoň sbírat svoje svršky, které byly rozházeny i po podlaze a jiných kouscích nábytku, abych si měl kam sednout.

„Alice, kvůli mně to uklízet nemusíš, já tě soudit z toho nepořádku nebudu,“ usmál jsem se na ni a sedl si na židli u jejího psacího stolu. Má slova ji zastavila v uklízení, tak i oblečení, které posbírala, hodila znovu na postel a na malý kousek si sedla ona sama.

„O čem jsi se mnou chtěl mluvit - v soukromí?“ vybídla mě.

„To přesně nevím. Poslední dobou jsi mi dělala starosti… ehm, seděla jsi celou dobu nad nějakou knížkou, což u tebe bylo velmi nezvyklé, moc ses s nikým nebavila…“ Fakt jsem na tohle nebyl, nechápu, co mě to napadlo se s ní takhle bavit.

„Jestli ti jde o tohle, tak si nedělej starosti. Jenom jsem si našla nový koníček,“ pokrčila rameny, jako by nic a mě napadlo, jestli Bella nemluvila zrovna o tom koníčku.

„Co je to za koníček?“ vyzvídal jsem.

„Není to jedno? Prostě koníček,“ odpověděla a očima začala brousit po pokoji. Asi se na tohle téma se mnou nehodlala bavit.

„Víš, bavil jsem se s Bellou a… no, ona si myslí, že bys neměla pátrat,“ tlumočil jsem její slova.

„Jak - pátrat?“ vykulila na mě překvapeně oči.

„Nevím, co tím myslela, jenom řekla přesně tohle. Alice, řekni mi, co je to za nový koníček,“ naléhal jsem na ni. Teď mě dokonce napadlo, jestli se nesnaží o to, co jsem dělal i já. Možná jí ta legenda nedává spát a pátrá.

„Fajn, čtu staré knížky, co je na tom špatného?“ opáčila hned naštvaně.

„Já-já jsem neřekl, že je na tom něco špatného,“ bránil jsem se okamžitě. Nechtěl jsem se s Alice hádat. Přece jenom byla asi jediná, která chápala můj vztah k Belle - přestože si myslím, že jednu dobu o mně dost pochybovala.

„No tak vidíš… a co ty a Bella? Jak je to mezi vámi? Už jsme se na tohle téma dlouho nebavili,“ změnila okamžitě téma rozhovoru. Jak myslí, proč ne, Bellina slova jsem jí přetlumočil, je teď jenom na ní, jak se zachová a jestli bude pátrat dál. Jenom jsem se bál toho, co se stane, pokud skutečně odhalí pravdu.

„Mezi námi? Všechno v nejlepším pořádku,“ odpověděl jsem, ale znovu mi na mysl vytanula ta její nejednoznačná odpověď. Takhle to nejde, budu si s ní muset zase promluvit a bude nejlíp, když to bude co nejdřív.

„Tak to je dobře,“ souhlasila a zdálo se, že nám došla témata na společný rozhovor. „Co myslíš, nakupuje Bella ráda?“ zeptala se jenom tak mimochodem, když už jsem se chystal odejít do svého pokoje.

„To netuším, musela by ses jí zeptat sama,“ namítl jsem. „Proč se ptáš?“

„Jen tak, s Esmé a Rose pojedeme v pondělí do Seattlu, tak mě napadlo, že by mohla jet s námi, kdyby chtěla a neměla nic v plánu,“ prohodila a já se hned trochu zděsil, když jsem si uvědomil, co by musela Bella absolvovat. Ten jejich nakupovací maraton byl fakt občas děsný a pokud si naplánují nějaké velké nákupní centrum, bude to výprava na celý den.

„Jak říkám, budeš se jí muset zeptat sama,“ odpověděl jsem.

„Dobře, zeptám,“ odpověděla už myšlenkami někde v neznámu, a tak jsem se zvedl a odešel k sobě - začít pracovat na té prezentaci pro Bauera, zítra jsme mu to měli odevzdat a já kromě té textové části, co jsme dělali s Bellou, neměl hotovo vůbec nic.

Seděl jsem u notebooku a přemýšlel, jaký výsledný vzhled nastavit. Rozhodoval jsem se nad jednoduchým jednobarevným podkladem a trochu odvážnějším motivem. Nebyl jsem si jistý, co by na to Bauer řekl, a tak jsem po půl hodině, kdy jsem vyzkoušel ještě několik dalších motivů, vybral ten jednoduchý.

Kolem šesté jsem měl všechno hotové a doufal jsem, že se to bude líbit nejen Bauerovi, ale i Belle. Tohle totiž bylo jedno z nejméně záživných témat, jaké jsme mohli brát a rozhodně nešlo ani s prezentací udělat velké zázraky.

Po dokončení téhle práce přišel domů i Carlisle. Esmé se nejspíš někde zdržela, a tak jsme museli vymyslet, co na večeři. Ačkoliv byla Rose proti, nakonec se objednala pizza. Bylo to asi jedno z nejrychlejších řešení dnešní večeře. Společně jsme ji snědli u nějaké komedie, která běžela zrovna v televizi, a pak jsme si opět šli po svých věcech. Carlisle si to zamířil do knihovny a my ostatní k sobě do pokojů.

Bylo ještě poměrně brzy a spát se mi vůbec nechtělo. Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat, všechno do školy jsem měl připravené, a tak jsem se mohl věnovat i jiné činnosti, jenomže mě nic kloudného nenapadalo.

Lehl jsem si na postel a zahleděl se na stěnu, na které byly fotky z Virginie. Musel jsem se nad tím pousmát. Vzpomínky ze sluncem prozářeného města se mi vracely jako bumerang. Po chvíli jsem se zvedl z postele a přešel ke stolu, kde jsem si vzal notebook, a otevřel emailovou schránku, kde se skvěl jeden mail.

Okamžitě jsem na něj s nadšením klikl. Jeho obsah mě velmi potěšil, dozvěděl jsem se, co všechno se ve Virginii po našem odjezdu změnilo. Moc toho sice nebylo, kromě nových spolužáků, kteří nahradili naše místa ve školních lavicích na přednáškách, se toho moc neudálo. Ale i tak jsem byl za pozdravy od všech vděčný. Po všech se mi už stýskalo, rozhodně by tedy nebylo na škodu zajet se tam někdy podívat a pozdravit je… budu to muset probrat s Carlislem a Esmé.

Čas pomalu plynul a já se myšlenkami úplně vzdálil od Belly, ale jen co jsem se podíval na zavřené okno, opět jsem si na ni vzpomněl. Napadlo mě znovu zkusit štěstí a okno otevřít. Nečekal jsem, že by se tu mohla dneska objevit, ale za zkoušku nic nedám.

Do pokoje vnikl studený večerní vzduch, ale to bylo tak všechno. No co, aspoň jsem to zkusil, pomyslel jsem si a šel do koupelny, kde jsem si dal krátkou sprchu a jenom s ručníkem omotaným kolem pasu jsem se vrátil do pokoje, kde… kde na mě čekalo velké překvapení v podobě Belly sedící na mé posteli.

„A-ahoj,“ zakoktal jsem se, když jsem ji spatřil a ona se jenom lehce usmála a potom pohledem přejela přes celé mé tělo. Ještě po mně stékaly kapky vody, která mi odkapávala z vlasů. „Nečekal jsem tě,“ namítl jsem.

„Že ne? A co to otevřené okno?“ poukázala k oknu.

„Tak dobře, napadlo mě, jestli přijdeš, když to okno znovu otevřu,“ přiznal jsem barvu. „Teď jenom na chvíli počkej, něco na sebe hodím,“ řekl jsem, z postele vytáhl kalhoty na spaní a vrátil jsem se do koupelny, kde jsem se rychle oblékl, ručníkem potom ještě protřepal vlasy, abych je zbavil přebytečné vody, a nakonec jsem se vrátil do pokoje.

„Příště nenechávej otevřené okno, pokud mě nebudeš chtít vidět,“ prohodila jenom tak mimochodem, když jsem byl opět v pokoji.

„Dobře, beru to na vědomí a teď mi řekni ty, co tě sem přivádí - nebylo to jenom to otevřené okno, proč jsi sem přišla,“ podotkl jsem a sedl si na židli, když Bella okupovala mou postel. Nebyl jsem si jistý, co by řekla, kdybych si lehl vedle ní.

„Máš pravdu. Přišla jsem si jenom pro odpověď. U toho oběda jsi to přehrál na mě a odpovědi ses vyhnul. Musela jsem si pro ni tedy dojít teď sama,“ usmála se na mě a já si hned vzpomněl na to, že jsem nevěděl, co jí na to říct. Pořád jsem v tom neměl jasno. Tedy, věděl jsem, co k ní cítím, nebyl jsem si jistý jejími city. Chovala by se ke všem svým případným kamarádům tak jako ke mně, nebo se mnou koketovala?

„Aha… asi jsem to měl čekat, že?“ otázal jsem se jí a Bella jenom přikývla. Tak co teď? Vsadit všechno na jednu kartu? Mám tu odvahu? „Dobře, tak tedy - byl bych… byl bych rád, kdyby mezi námi bylo víc než jenom přátelství.“ Uf, je to za mnou, teď jenom počkat na Bellinu reakci. Konečně bych měl pochopit smysl její odpovědi.

Bella však neřekl vůbec nic. Ani její obličej nic neprozrazoval. Jenom si klidně stoupla, a tak jsem udělal to samé. Hned mě taky napadlo, že teď určitě odejde.

V hlavě se mi rozkřičel vykřičník. Nesmím ji nechat. Bože, stála tam, u okna… Měsíc se jí opíral do tmavých vlasů a vítr - ten mizera - si pohrával s jejími vlasy. Ani nevím jak, ale rozešel jsem se k ní. Viděl jsem překvapení v jejích očích a Bella lehce pootevřela rty. Na chviličku jsem zaváhal. Můj krok byl nejistý a celé moje tělo se za těch pár metrů změnilo. Napjal jsem se. Dlaně se mi začaly potit a vyschlo mi v krku. Každým zapomenutým milimetrem, který jsem ušel, jsem se víc a víc ptal sám sebe, co to dělám? Co si myslím, že se stane?

Došel jsem až k ní. Trhavě jsem vyměnil vzduch v plicích a zvedl ruku k její tváři. Moje paže se třásla. Konečky prstů jsem přejel Belle po tváři. Brněly mě, když jsem se jí dotkl, ale dodalo mi to odvahu. Neucukla, jen zalapala po dechu.

„Opatrně,“ zašeptala a já si olízl suché rty. Natočil jsem lehce hlavu a sklonil se k ní. Tentokrát nepatrně couvla.

„Já…“ Chtěl jsem ji utišit, že se nemusí bát. Že to jenom zkusím. Že po tom touží celé moje tělo, duše, srdce, ale ona mě nenechala. Vyšla mi uprostřed věty vstříc a přitiskla své rty k mým. Bylo to jako skočit do ledového oceánu. Vyrazilo mi to dech a začal jsem lapat po vzduchu. Zhluboka jsem se nadechl a její kamenné, sladké rty zmizely. Díval jsem se jí do tváře. Byla stejně překvapená, jako já.

Květinová vůně její kůže mě šimrala v nose a chuť jejích rtů se mi rozlévala po jazyku. Neodolal jsem. Zamiloval jsem si tenhle adrenalinový sport a znovu se pokusil ochutnat její ústa. Přitáhl jsem si Bellinu hlavu a zaútočil nedočkavě na její rty. Nebránila se. Propletla mi prsty do vlasů a oplácela mi to, co jsem jí dával. Zapomínal jsem dýchat. V uších mi zvonilo a moje plíce toužebně křičely po troše vzduchu. Najednou byla pryč a já málem vypadl z otevřeného okna…