14. kapitola

Pohled Oprah:

„Děje se něco?“ naklonil se ke mně upír po mé pravici, když zpozoroval, že se dlouhou dobu ve skutečnosti nic neděje. Jako zhypnotizovaná jsem stále hleděla na toho druhého upíra, který podle všeho nějakým záhadným způsobem ovládá magii!

„Co tím myslíš, že ovládáš magii?“ otázala jsem se v duchu a než jsem se nadála, objevil se i kolem mě ohnivý kruh. Upír vedle mě, měl co dělat, aby uskočil, přestože jsem si byla víc než jistá, že by ho plameny nijak nezranily.

„Polož ruku na plameny. Nic ti neudělají,“ pobídl mě a já ho jako smyslů zbavená poslechla. „Vím, že tohle neděláš dobrovolně, proto bych ti rád něco svěřil. Pozorně si mě prohlédl, protože tohle je život, který tě čeká, pokud se staneš upírkou. Už nebudeš ta lidská duše, která je napojena na magickou podstatu. Pokud si dokážeš udržet nějakou magii, bude to jenom velký zázrak. Já to naštěstí dokázal, ale teď se mě snaží zničit,“ vyprávěl mi o sobě a mně to v tu chvíli došlo.

„Než ses stal upírem – ty jsi byl mágem?!“ vyjekla jsem opět v duchu a překvapeně se podívala na Ab.

Upír jenom přikývl.

„Zřejmě bys měla těm poskokům z hradu něco odpovědět, protože jsou z toho ohně značně nesví,“ zamumlala ke mně Abigail a já jí musela dát za pravdu. To ticho tu zřejmě znervózňovalo všechny.

„Pokud chceš vyváznout živá, nikomu neříkej o tom, kdo jsem byl, než jsem se stal upírem,“ nabádal mě a já už chtěla přikývnout, když jsem si vzpomněla na to, jaký dar má Aro. Zatajit magické schopnosti nějakého upíra jistě bude těžké. „Tohle se nedozví. Pokud bude chtít něco vědět, musí se mě na to normálně zeptat,“ ubezpečil mě a já si oddechla.

„Takže jsi ochotný jít s námi zpátky do toho děsného hradu?“ ujišťovala jsem se. Měla jsem z toho totiž obavy. A zároveň radost. Nedokázala jsem si vybrat, které pocity ve mně vyhrávají. Obávala jsem se, co se mu může ve Volteře stát, protože vlastně vyvolal povstání. Ale na druhou stranu jsem si s ním chtěla promluvit a dozvědět se o něm víc.

„Nemám na výběr,“ pokrčil rameny. „Pomalu polevuj se svou ohnivou magií a použij jinou, jenom aby to vypadalo, že mě poutáš a oni byli v klidu,“ nabádal mě, a tak jsem i udělala. Oheň kolem mě najednou zmizel a i ten můj, který jsem vytvořila kolem upíra, pozvolna hasl.

„Všechno je v naprostém pořádku,“ upokojila jsem mé stráže, když už to ticho trvalo moc dlouho.

„Teď mi podej ruku. Tuhle magii jsme ještě neprobíraly. A jenom opakuj. Pavouci sítě splétají!“ Zopakovala jsem to, ale pomalu jsem si připadala jako nějaká loutka. Chvíli mě sekýruje Abigail, potom nějaký magický upír a nakonec obyčejní upíři! Tohle je už hrůza.

„Takže, pokud je tohle jediný upír, se kterým jsem měla pomoct, můžeme se vrátit k autům a do hradu,“ pronesla jsem spokojeně, když jsem viděla magického upíra nehybně stát spoutaného. Magie zabrala a mně se rovnou i pozvedlo trochu ego, když jsem dokázala zpacifikovat upíra, na kterého si netroufla ani celá garda.

„Felixi! Alecu! Postarejte se o něj, ať můžeme vyrazit. A ty tady ještě pokliď ty zbytky ohně, co zůstali po novorozených,“ rozkázala Jane a já až teď upřela pohled na hromádku popela, ze kterého se už jenom čoudilo. To jako všechny spálili?!

„Ten popel to… to jsou…,“ snažila jsem se vykoktat ze sebe srozumitelnou otázku, ale nešlo to.

„Ano, povstalci a teď už pojď, nebudeme na tebe čekat,“ rozkázala i mi a otočila se ke mně zády, aby se mohla vrátit k autu.

„Chová se, jako by toho nejsilnějšího z povstalců zastavila sama,“ zamumlala jsem si jenom tak pro sebe a taky pro Abigail. No, a na malou chvíli jsem zapomněla i na ten zatraceně dobrý upíří sluch. Jane samozřejmě moje slova neušla, a tak se ke mně obrátila s nenávistným pohledem, který napovídal jenom jediné.

Měla jsem se podle něj zhroutit v křečích na zem. Jenže – světe div se – nic se nestalo! A to Jane dopálilo snad ještě víc než má poznámka. Z pohledu jejich karmínových očí sršely blesky na míle daleko. Ještě že jsem vůči té její schopnosti imunní, jinak bych si užila neskutečná muka.

„Chyť se mě,“ obrátil se ke mně upír, co mě přivedl na mýtinu.

Zaváhala jsem. Věděla jsem sice, že mi ublížit nechce, ale stále jsem nevěděla, jak ho brát. Neznala jsem ani jeho jméno a jenom ho titulovala tím, čím byl. „Až mi řekneš, jak se jmenuješ,“ namítla jsem a čekala. Mezitím se kolem nás dalo všechno do pohybu.

„Dustin, ale teď už pojď. Jane je na tebe naštvaná a bude nejlepší, když si pospíšíme za ostatními,“ doporučil mi bleskově a než jsem se nadála, octla jsem se v jeho náručí a s očima, připomínajícíma pingpongové míčky, jsem sledovala to rozmazané okolí, jak se Dustin rozběhl zpět k autům.

Neupozornil mě na to, že bych měla zavřít oči! Byla jsem z toho natolik rozhozená, že když se zastavil na místě, kde jsme auta nechali, a chtěl mě položit na zem, nohy mě nechtěly hned poslechnout.

„Tohle jsi udělal naposledy bez upozornění,“ zasyčela jsem na něj a Dustin se rozesmál.

„A copak mi provedeš, když neposlechnu?“ zajímal se a jeho smích přilákal pozornost ostatních. Dokonce i Jane nám věnovala trochu své pozornosti.

„Fajn, pokud si u něj chceš zjednat respekt, tak jenom zvedni ruku dlaní vzhůru a zašeptej Mocná koule ohně žhni,“ zašeptala ke mně Abigail.

Udělala jsem, jak mi řekla a najednou jsem cítila teplo, které sálalo z ohnivé koule, která mi levitovala nad rukou, připravená k tomu, abych ji po někom hodila. V tu chvíli Dustina smích přešel a i ostatní se postavili do obranného postoje. Dokonce mi přišlo, že jsem zaslechla někoho i zavrčet.

„Přesně tohle bych udělala,“ upozornila jsem ho a v tu chvíli zmizela i koule. „Ten upír není jediný, který svým darem umí ovládat oheň,“ namítla jsem nevzrušeně a nasedla do auta. Až tam jsem si uvědomila, že jsem se neměla s magickým upírem srovnávat.  Ne všichni upíři byli totiž hloupí a nemohla jsem spoléhat na to, že mezi námi nebudou hledat nějakou podobnost.

„Dustine, jedeš s námi. Vypadá to, že jste si s čarodějkou padli do noty,“ rozkázala kysele Jane a sama si nasedla do druhého. Ode mě chtěla být hodně daleko, pokud to bylo jenom možné. Nakonec jsem se do Volterry vracela s Felixem, Alecem a Dustinem. Ani jeden se mnou za celou dobu nepromluvil, ale v autě aspoň nebylo cítit to děsné napětí, které tam způsobovala Jane.

„Pojď, musím tě odvést do pokoje,“ popadl mě za loket Dustin, jen co jsem vysedla na nádvoří hradu.

Tohle jsem si ale nenechala jenom tak líbit. „Vodit nepotřebuju, nejsem malá,“ upozornila jsem ho a ruku mu ze sevření chtěla vytrhnout. Jenže se mi to nepovedlo. Přestože mě zřejmě nesvíral nijak silně, byl to pevný stisk.

Zamračila jsem se na něj a doufala, že to bude stačit.

„Jsem tvá stráž, takže bych, být tebou, moc neodporoval. Tady nic z toho, co umíš, nesmíš použít,“ namítl a já se zamračila ještě víc. Co tím myslí, že nesmím? S Arem jsem přece v hradě trénovala už několikrát, takže jaképak nesmím?

„To si nemyslím,“ chtěla jsem se začít hádat, ale Dustin nebyl ten správný na hádku.

„Je jenom ve tvém zájmu tu mít strážného. Tvé srdce tu způsobuje už tak dost pozornosti, takže by sis měla pospíšit do pokoje,“ upozornil mě. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikoho – žádného upíra – jsem neviděla. Přesto jsem Dustinovi věřila. Už i tak jsem mohla děkovat, že stále žiju a už dávno se ze mě nestala něčí svačinka.

„Fajn,“ zamručela jsem a zrychlila krok. Stále jsem však proti mému doprovodu šla pomalu. Ani jeden jsme z toho nebyl bůh ví jak nadšení.

Před pokojem na mě však čekalo překvapení.

Pohled Caia:

Už když se auta blížila k hradbám města, jsem netrpělivě přecházel po ochozech. Výlet s Lilian nakonec skončil až moc rychle. Alespoň podle jejích měřítek. Ale já jí nedokázal věnovat dostatek pozornosti. Stále jsem myslel na tu zatracenou misi, na kterou byla Oprah poslána.

I přesto jsem doufal, že si Lilian nebude otci kvůli tomu stěžovat. O Oprah nepadlo jediné slovo ale, jak mě Aro informoval, bylo důležité, abychom její existenci uchovali v tajnosti i před budoucí rodinou. Popravdě jsem to trochu nechápal, rodina – i ta budoucí – by měla být informována o tom, co skrýváme v jedné z mnoha komnat tohoto hradu. Ale na stranu druhou mi bylo jasné, že otec je takový pletichář, že si raději nechává tajnou zbraň v záloze, kdyby se náhodou něco pokazilo.

Auta vjela do města a proplétala se spletí uliček, až dojela na nádvoří. Počkal jsem, dokud Oprah nevystoupila z auta a hned na to jsem si to zamířil k jejímu pokoji. Potřeboval jsem se zblízka přesvědčit, že je v pořádku, i když jsem krev necítil. Z tohoto pohledu se zdála v pořádku. Navíc z auta vysedla taky sama a bez pomoci…

Jenže k pokoji se blížila s jedním strážným, který ji vedl za loket, a trochu to vypadalo, jako by ji snad podpíral. A Oprah se nebránila! To zjištění, že jí přítomnost toho upíra nepůsobí takové problémy jako ta má, ve mně vyvolala značnou vlnu hněvu.

„Vzpoura potlačena?“ zeptal jsem se strážného, když se tři kroky přede mnou zastavili.

„Ano, pane. Vůdce byl zajat a předveden před vašeho otce, aby se zpovídal ze svých činů,“ odvětil muž, jehož jméno jsem ani neznal. Kromě několika věrných a mocných členů gardy, jsem ostatní neznal - střídali se až příliš rychle.

„Zřejmě by ses měl přidat k tomu výslechu. Byl jsi součástí výpravy a tvé poznatky budou otce zajímat,“ navrhl jsem mu a strážce zaváhal a pohlédl na Oprah. „Neboj se, o ni už se postarám sám,“ dodal jsem, když mi došlo, co ho odrazovalo od okamžitého splnění rozkazu.

„Samozřejmě, pane,“ sklonil pokorně hlavu, pustil Oprah a vydal se chodbou nazpět do sálu, kde již zbytek gardy referoval o misi, které se právě zúčastnili.

„Nemusel jsi na Dustina být tak nabručený,“ prohodila Oprah, když nám upír zmizel z dohledu. O jeho sluchu jsem sice pochyboval, ale bylo mi to v tu chvíli značně jedno. „On, na rozdíl od ostatních upírů, při mně stojí a odpouští si ty cynické poznámky na skutečnost, že jsem člověk a já nevím co ještě,“ upozornila mě.

„Já žádné cynické poznámky nemívám,“ namítl jsem, když kolem mě procházela do pokoje.

„Teď jsem nemluvila o tobě… A hodláš jít dovnitř nebo postávat na chodbě až do soudného dne?“ zeptala se mě, když jsem se neměl k tomu vstoupit. Pěkně mě tu, od chvíle co přišla, stírala a já – nic jsem nedělal. Nekladl jsem žádný odpor, protože jsem byl rád, že je zpátky a v pořádku.

„Tak… Co říkáš na svou první misi?“ zajímal jsem se, když jsem za sebou zavřel dveře. Té otázky jsem se trochu obával, nechtěl jsem u ní způsobit nějaký posttraumatický záchvat, jak by si vzpomněla na to, čeho se účastnila.

„Řekla bych, že jsi docela přeháněl,“ odvětila sebejistě a rozplácla se na posteli. „Zase tak strašidelné a šílené to nebylo. Spíš bych řekla, že hodně zajímavé,“ pokrčila rameny a zvedla se do sedu. V tu chvíli si začala rozplétat vlasy a do vzduchu tím uvolnila její dokonalou vůni, která mě obklopila, a já se najednou uvolnil. Měl jsem ji zase u sebe.

„Bál jsem se o tebe,“ přiznal jsem.

„A? Modlil ses, jak jsem ti říkala před odjezdem?“ zeptala se a zvedla ke mně své modré oči. V ten okamžik bych přiznal cokoli, ale modlení jsem opravdu chtěl zapřít. Kdo kdy viděl upíra, co se modlí? Od přírody to byli ateisti, a teď se tu náhodou objeví jeden, co se modlí! Tss!

„Jak tě to napadlo?“ odvětil jsem otázkou a posadil se do křesla naproti posteli. Chtěl jsem se na ni neustále dívat, ale byl jsem si jistý, že kdybych tak učinil, tak by hned poznala, že jsem její ‚radu´ uposlechl.

„Nevím. Myslela jsem si, že nepatříš k těm klasickým upírům,“ namítla a přešla k zrcadlu pro hřeben. „Modlení navíc není tak hrozná činnost. V lidském světě je to naprosto normální, když se někdo o někoho bojí, tak že se modlí k Bohu.“

„Správně jsi podotkla, že je to v lidském světě, jenže tady se pohybuješ mezi neživými stvořeními, které i Bůh zavrhl pro to, co jsou,“ odporoval jsem jí.

„Tak fajn,“ povzdechla si, „na nějaké teologické debaty jsem docela utahaná, takže bych si ráda lehla a trochu se prospala. Pokud by ti to tedy nevadilo, mohl bys odejít,“ navrhla a mě překvapilo, že se mě chce tak rychle zbavit.

„Dobrá, až budeš odpočatá a možná i po dalším tréninku, zase bych se stavil, pokud budeš chtít.“

Na můj návrh jenom lehce přikývla a já se z jejího pokoje vytratil, abych jí dopřál trochu soukromí i toho spánku.

Pohled Oprah:

Byla jsem utahaná. Už v autě jsem měla namále, abych tam neusnula, ale nehodlala jsem všudypřítomným upírům dělat radost tím, že bych třeba začala mluvit ze spaní. I to se totiž mohlo stát a já bych se potom musela propadnout do země, kdyby toho byl někdo přímým svědkem. Ale na druhou stranu jsem byla hrozně ráda, když jsem před dveřmi do pokoje uviděla Caia.

Nečekala jsem ho tam a o to víc jsem byla ráda, že tam byl. Sice od prvního okamžiku popíral, že by se za mé bezpečí modlil, ale já jsem věděla své. Caius nepatřil mezi ty všechny morousy a netýkavky, kterých je tenhle hrad plný. Caius byl jiný, i když to nehodlal hned přiznat.

„Ab, díky, že jsi tam nakonec byla,“ oslovila jsem svou neviditelnou společnici.

„Nemáš zač, původně jsem tam vůbec být neměla. Měl to být totiž určitý druh zkoušky. Jenže mi to nakonec nedalo a musela jsem se podívat, jak se ti daří,“ vysvětlila a posadila se na okenní parapet, odkud se zadívala ven, kde pomalu a jistě začínalo svítat. „Tohle je tak krásná část dne,“ zašeptala uchváceně.

„To máš pravdu, ale já ji dneska vůbec nedocením, protože si potřebuju nutně dát sprchu a potom se i vyspat. Caius mě docela vystresoval jeho popisem misí, takže jsem si předtím moc neodpočinula,“ prohodila jsem, když jsem mířila ke dveřím koupelny.

Až teplá voda mě dokázala trochu uvolnit. Pořád jsem se totiž cítila napjatá, jako bych očekávala každou chvílí nějaký ten útok. Podle Caia je těch misí daleko víc, než si sama dokážu představit. A to mě trochu děsilo.

V tuhle chvíli jsem ale děkovala tomu zachránci, který navrhl do starého hradu koupelnu a zavedl i teplou vodu. I kdyby to měl být nějaký upír, asi bych mu i poděkovala. Při prohlídce, kterou jsme tu se třídou absolvovali, bych tu tenhle skvost nečekala. Provedli nás vším možným, ale pokoji upravenými pro současné užívání nikoli. Stejně jsem pochybovala, že jich tu bude hodně – tedy aspoň těch vybavených sprchou. Podle všeho budou upíři velmi nenároční, co se týká komfortu, jsou to přece jenom neživé bytosti tvořené z kamene. Aspoň tak bych je popsala někomu neznalému.

Umyla jsem si i hlavu a zabalená do měkké osušky jsem se vrátila do pokoje, kde se během mé nepřítomnosti vůbec nic nezměnilo. Abigail stále seděla na parapetu a zasněně sledovala scenérii venku, zatímco já jsem se už viděla v posteli. Rychle jsem se tedy převlékla, znovu rozčesala tentokrát mokré vlasy a nakonec zalehla do příjemně voňavých dek.

Usnout jsem neměla nejmenší problém, ale to, co následovalo potom, mě doslova a do písmene ochromilo.

Nemám nejmenší zdání, jak se mi to podařilo, anebo jestli to byl stále jenom sen, ale octla jsem se v místnosti velmi podobné té, ve které jsem trénovala.

Po krátkém prozkoumání ‚terénu´ jsem zjistila, že je tam Aro i Marcus a několik členů gardy. Jako posledního jsem si všimla mého nového přítele – pokud ho tak tedy smím nazvat. Uprostřed mezi všemi těmi nudnými patrony totiž stál magický upír. Stále jsem nevěděla, jak jinak ho pojmenovat, když jsem jeho jméno neznala.

„Řekni, kdo jsi a jak dlouho jsi upírem,“ položil mu Aro základní otázku a já pochopila, že se jedná o výslech, o kterém se zmiňoval Caius před Dustinem.

„Jsem Agnar,“ zahřměl jeho hlas místností a já musela uznat, že měl fakt sílu. Působil na mě úplně jinak než tehdy v myšlenkách. Možná proto, že na mě mluvil chlácholivě a mírně, zatímco tady dával jasně znát tvou sílu. „A tímhle,“ ukázal na svou maličkost, „jsem už několik století,“ odvětil.

„Takže Agnar, říkáš,“ pronesl zamyšleně Aro. „Zajímavé, že o tobě slyším až dnes. Máš velmi působivou schopnost, takže… proč až dnes?“ zajímal se dál a celého si ho měřil.

„Mám své důvody,“ odpověděl, jakoby oznamoval, jaké je venku počasí a nestál přitom před vládcem upířího světa, který může rozhodnou o jeho dalším životě.

„Tohle nebyla správná odpověď,“ zakroutil nad tím Aro hlavou. „Ale abys nemohl říct, že nejsem spravedlivý, dám ti ještě jednu šanci odpovědět.“

„A já zase trvám na své předchozí odpovědi – Mám své důvody,“ odpověděl a já si stoupla až před něj. Chtěla jsem si ho zblízka prohlédnout, abych věděla, co mě čeká, pokud se ze mě stane upír. Nikdy jsem neměla možnost si nějakého prohlédnout tak důkladně. Jenže ten úsměv, co se mu objevil na tváři, jako by patřil mně a ne Arovi. Jako by v tu chvíli byl jediný, kdo mě vidí.

„Opět špatná odpověď,“ namítl Aro. „Tak co s tebou uděláme, když jsi tak tvrdohlavý?“ zajímal se lehce zachmuřeně a potom ho něco napadlo. „Přiveďte čarodějku!“ zahřměl místností jeho hlas.

A v tu chvíli jsem se probudila, jak mnou třásly něčí ruce. Přesněji to byl Caius, který seděl na posteli vedle mě a zřejmě se mě snažil probudit.

„Zřejmě jsi měla zlý sen a tvůj křik byl docela slyšet,“ ospravedlňoval svou přítomnost, zatímco já lapala po dechu jako ryba na souši. Co to sakra bylo!?

Střelila jsem pohledem k oknu, jestli tam náhodou nezahlédnu Abigail, ale po té jako by se slehla zem. Nikde v pokoji jsem ji neviděla a Caius na mě opatrně pohlížel v obavě, jestli jsem v pořádku.

Nádech – výdech. Snažila jsem se uklidnit, protože to, co se mi zdálo, se mi ani trochu nelíbilo.

A potom mě napadlo se na to zeptat. Samozřejmě, že ne na ten sen – to by zřejmě Caius nepochopil – ale na ten výslech. Jako syn vládce by toho měl vědět daleko víc a já bych se aspoň ujistila, že se mi to opravdu jenom zdálo a neprojevují se u mě třeba i věštecké sny.

„Já…,“ zaváhala jsem a olízla si suché rty. „Ehm… Můžu se tě na něco zeptat?“ osmělila jsem se.

„Ovšem, co chceš vědět? Kromě toho, jak odtud utéct ti povím všechno,“ nabídl se až moc ochotně.

„No, princip těch vašich mísí jsem - řekněme - pochopila,“ začala jsem a posadila se na posteli do tureckého sedu. „Teď by mě docela zajímalo, jak tu probíhají ty výslechy. Nikdy jsem u žádného nebyla, všechno mám jenom obkoukané z filmů a i to nějak nesedí na upíry,“ pokračovala jsem a samotné mi připadalo šílené, jak takhle blábolím.

„Zajímají tě výslechy?“ otázal se překvapeně. Pokaždé, když jsem se ho na něco zeptala, vypadal hodně šokovaně. Copak nemluvím jasně?

„Tak víš jak, žiju v hradě plném upírů – asi se ve mně probouzí moje sadistické já,“ namítla jsem sarkasticky a jeho pohled byl snad ještě překvapenější. „Dělám si legraci. Jenom mě to prostě zajímá, nic víc. Chci vědět, čeho jsem součástí,“ dodala jsem a jeho obličej se konečně srovnal.

Pohled Caia:

Její žádost mě neskutečně překvapila. Nečekal jsem, že se na to zeptá a už vůbec ne, že se bude chtít takovýmto způsobem zapojit do mého světa.

„Já popravdě nevím, co ti na tvou otázku odpovědět,“ namítl jsem. Průběh misí ji sice nejprve překvapil, ale potom řekla, že to nebylo nijak hrozné. Výslechy ale byly jiné – pokud se tedy Aro rozhodl proto, aby se konaly. Při misích se upíři o svůj život mohli porvat, ale tady byli vydáni napospas všem krutým darům, které členové gardy i mé rodiny vlastnili.

„Řekni mi pravdu. Už nejsem malá holka, abych to neunesla,“ nadhodila a byla až moc klidná.

„Fajn, tak… většinou to probíhá asi tak, že se Aro vydává za vlídného panovníka. Pokládá otázky a vyslýchaný na ně odpovídá. Pokud ne, anebo jsou odpovědi jiné, než chce táta slyšet, tak přijdou na řadu výhružky a pokud nepomůže ani to, tak přijdou na řadu různé dary, jakožto mučící prostředky.“

Po mých slovech jenom pokývala hlavou, jako by přesně něco takového očekávala. Než ale stačila něco říct, zaslechl jsem na chodbě něčí spěšné kroky. Naznačil jsem tedy Oprah, aby mlčela, a jenom jsem čekal. V téhle části hradu to bylo docela nezvyklé. Kvůli Oprah se tu nesmělo moc upírů vyskytovat.

Oprah se už nadechovala k nějaké otázce, když se otevřely dveře a stál tam jeden ze členů grady.

„Pane,“ naznačil hlavou lehkou úklonu, „omlouvám se, že ruším, ale váš otec si přál, aby byla přítomna u výslechu toho zajatého upíra,“ vysvětlil svou přítomnost gardista a ukázal na Oprah.

„Hned ji tam odvedu,“ odvětil jsem a gardista opět zmizel. Chvíli jsem počkal, dokud se zvuk jeho kroků neztišil, a poté jsem se otočil k Oprah.

„Musím říct, že jsem to tak nějak čekala,“ prohodila klidně.

„Jak, že jsi to čekala?“ nechápal jsem.

„Jen tak… Navíc potom, co jsi říkal o průběhu výslechu, jsem si dala jenom dvě a dvě dohromady. Podle Dustina jsem v tomhle hradě plném nadaných upírů asi jediná, která dokáže zkrotit toho vašeho nového zajatce. Vlastně bych mohla říct, že je to i můj zajatec… Ale na podrobnostech vcelku nezáleží.“

Její neuvěřitelná dedukce mě až překvapila. Samotného mě to vůbec nenapadlo. Mělo se tak stát, ale jak vidno, její přítomnost mě natolik omamuje, že neuvažuju rozumně.

„Samozřejmě, máš pravdu,“ na tenhle fakt jsem trochu pozapomněl, přiznal jsem se.

„Takže?“ zeptala se vyčkávavě. „Půjdeme?“ dodala, když jsem se na ni nechápavě podíval. Zabte mě, takhle nechápavého upíra už Volterra nezažila minimálně pár století.

„Jistě, už jdeme,“ přitakal jsem a galantně jí otevřel dveře. Aspoň na základy slušného vychování jsem si vzpomněl – což bylo rozhodně fajn, už tak jsem před ní musel vypadat jako úplný magor. A přitom jsem to nechápal, do téhle chvíle bylo všechno v pořádku, občas jsme se trochu pohádali, potom jsme hned byli přátelé, ale nikdy jsem neměl problémy se s ní jakkoliv bavit.

„Co se děje?“ zajímala se cestou k podzemním kobkám, kde sama před časem trénovala. „Něco se s tebou děje. Od mého příjezdu z mise se chováš nějak divně,“ nadhodila, aby přerušila to ticho mezi námi, které narušovaly jenom ozvěny našich kroků a tlukot jejího srdce.

„Ehm… Mám nějaké starosti,“ přiznal jsem trochu zaskočen její starostlivostí.

„Jo vlastně, málem bych zapomněla na to, že vlastně mluvím s upírem, co se zanedlouho bude ženit, aby své rodině zajistil prosperitu, mír a rozsáhlá území,“ pošklebovala se mi a ani nevěděla, jak moc je blízko pravdě. Jenže – tohle mě zrovna netrápilo. Myšlenky na svatbu mi mysl vůbec netížily. Tu jsem měl totiž plnou dívky vedle sebe.

Byl jsem rád, že Aro mé city k ní považuje jenom za flirt, jenže jsem si nedokázal představit, jak bude pokračovat můj život po svatbě. To i Aro zakáže můj styk s ní. Možná ji sem tam někdy uvidím, ale rozhodně už nebudu moct do jejich komnat chodit, kdy se mi zachce. Budu se muset věnovat vládnutí.

„Skoro ses trefila. V tuhle chvíli ale neřeším svatbu. Spíš nechápu tu změnu, která se u tebe projevila za poslední den. Upírů se nebojíš, dokonce se s jedním vodíš za ruku,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a jenom doufal, že to tiché zavrčení, které mi uniklo z hrudi, neslyšela. Nemohl jsem si pomoct, ale ten její Dustin mě štval, aniž bych ho jakkoliv poznal.

„No dovol!“ osopila se na mě a zastavila se v půli kroku. V očekávání jsem se k ní otočil a naprosto ignoroval to, že na nás otec čeká. Zatím jsme byli dostatečně daleko, abychom si mohli promluvit relativně v soukromí. „Já se s žádným upírem za ruku nevodím! S jediným, se kterým jsem to měla kdy v plánu, jsi byl ty – tedy do chvíle, než jsem se o tobě dozvěděla pravdu,“ odvětila a potom se sama zarazila. Stejně tak i já. Takhle upřímnou odpověď jsem nečekal.

„Já-já, takhle… ehm, takhle jsem to nemyslela… Tedy, já myslela, ale… Sakra,“ ulevila si a já před ní jenom stál a nestačil zírat. Tohle bylo snad poprvé, co mi otevřeně řekla, že se mnou chtěla chodit – nebo jak to ti mladí v dnešní době nazývají.

„To je v pořádku, aspoň myslím,“ namítl jsem pomalu, abych si srovnal myšlenky. I přesto, že se má mysl mohla věnovat i několika tématům najednou, v tuhle chvíli mi to bylo naprosto houby platné.

„Fajn, takže… Asi bychom se měli přidat k tvému otci a k jeho výslechu,“ rozhodila nervózně rukama a znovu se rozešla ke schodišti, před kterým jsme zrovna zastavili.

Pohled Oprah:

Blbá, blbá, blbá! Jak jsem se mohla nechat tak vykolejit a tohle mu říct? Jasně, že už dávno musel s tím dokonalým sluchem poznat, že pokaždé, když je mi nablízku, se mi nebezpečně rozbuší srdce a je mi na omdlení. Ten jeho vliv na mou osobu se mi příčil. Obyčejní kluci na střední tohle ve mně nevyvolávali.

Jasně že jsem si už při cestě sem, tedy do Itálie, slibovala nějakou tu letní lásku. Ale kdo měl - ke všem čertům - čekat, že tu potkám upíra a ještě se do něj nejspíš zamiluju?! A ještě mu to jako ta nána pitomá musím všechno vyslepičit.

„Měla by ses uklidnit, než předstoupíš před Ara a toho druhého upíra,“ připomínala mi Abigail.

Celou tu dobu se mi držela u boku proto, že na toho upíra-čaroděje byla neskutečně zvědavá. A rozhodně nebyla sama. Kvůli jeho přítomnosti jsem se ale trochu obávala toho, co se od něj Aro zřejmě dozví. Může mu díky mému mučení říct pravdu a já se potom nedožiju ani zítřejšího dne.

„Na tohle nemysli. Ten upír nevypadal jako někdo, kdo by se jen tak vzdal,“ uklidňovala Abigail moje zmatené a vystrašené myšlenky.

Když to ale udělala, v šoku jsem se zastavila. „Ty slyšíš moje myšlenky?“ vyjekla jsem němě.

„Co se děje?“ zajímal se Caius, když se rovněž zastavil a zpozoroval, jak se tvářím. Ten šok na mě musel být vidět a rychlost, s jakou mi bušilo srdce… Potřebovala jsem se uklidnit, takže jsem se chvíli věnovala jenom nádechům a výdechům.

„Ne, všechno je v naprostém pořádku,“ zalhala jsem nepřesvědčivě. „Proč jsem o tom nevěděla dřív?“ osopila jsem se v myšlenkách hned na Abigail.

„Nešlo to a vlastně mě to ani nikdy nenapadlo. Ten upír to nějak uvolnil, takže teď pro nás bude jednodušší komunikace,“ snažila se mi to nějak vysvětlit a já musela uznat, že mi zřejmě říká pravdu.

„Fajn,“ přitakala jsem. „Trochu mě jenom znepokojilo to, že budu někoho svými kouzly mučit. Navíc ten upír ovládá oheň, takže na něj nemůžu použít tuhle magii,“ snažila jsem se svůj předchozí zkrat rychle zamluvit.

„Neboj se, nebudeš tam sama. Budou tam členové gardy a taky já,“ slíbil mi uklidňujícím hlasem.

„Děkuju,“ hlesla jsem a nato už jsme potichu došli až ke kobkám. Míjeli jsme tu, ve které jsem trénovala, a mířili jsme si to ještě dál. Měla jsem z toho docela divný pocit. A to všechno narušovalo to nehorázné ticho. Kromě ozvěn kroků jsem neslyšela vůbec nic. Dokonce jsem měla jisté nutkání zeptat se Caia, co slyší. Nakonec jsem to ale zahnala a přidala trochu do kroku, abych to měla co nejdřív za sebou.

„Tak, tady ji máme,“ ozval se Aro, jen co jsme vešli dovnitř a já se kolem sebe rozhlédla. Bylo to přesně jako v tom podivném snu – takže jsem samozřejmě okamžitě začala pochybovat o tom, že to byl jenom sen. Přece jenom jsem díky tomu upírovi začala komunikovat s Abigail pomocí myšlenek. Nechápu, jak to dokázal, ale bylo to vlastně jenom pro moje dobro.

A zřejmě jako by to slyšel, se ke mně obrátil a usmál se.

„Nechal jste si mě zavolat, pane?“ obrátila jsem pohled k Arovi a snažila se tvářit pokorně.  Přece jenom tu bylo dost dalších upírů a já nehodlala provokovat, když jsem neměla důvod a plán k útěku jsem ještě nestačila pořádně promyslet.

„Ano, to nechal. Máme tady menší problém s Agnarem. Nechce se s námi podělit o věci, které nás velmi zajímají. Takže nás napadlo, že bys nám mohla pomoci s tím něco udělat,“ promluvil mile a já se lehce otřásla. Jasně jsem teď věděla, co se pod jeho přívětivou fasádou skrývá.

„Máte na mysli něco konkrétního?“ zajímala jsem se a sama nechápala, kde se ve mně tohle bere.

„Nejdřív něco pro naši zábavu a je mi jedno, jaké kouzlo použiješ, čarodějko,“ rozkázal tentokrát.

„Můžeš použít nějaké větrné kouzlo. Moc jsme je sice netrénovali, ale když ti pomůžu, tak to zvládneš a Aro bude spokojený,“ nabídla se mi okamžitě Abigail. Lehce jsem přikývla jako souhlas na Arova i její slova a obrátila se k Agnarovi, který si mě měřil vážným pohledem.

„Vůbec se nemusíš ostýchat s nějakými lehkými kouzly. Chvíli něco vydržím a až to Ara přestane bavit, jsem si jistý, že ten duch ti pomůže s nějakým dost silným kouzlem, abys mě zničila, a já na to jsem připravený,“ poslal mi v myšlenkách a já se lekla. Ano, s mučením jsem se přece jenom dokázala trochu smířit, ale že bych ho měla zabít?! Kde to kruci jsme?

Spojila jsem ruce s Abigail a opakovala její slova. „Vzduch si tě vezme, vítr tě roztrhá!“ Při posledním slovu jsem automaticky přivřela oči, protože jsem tušila, co bude následovat. A ten skřípavý zvuk, který se vzápětí ozval, mi to jenom potvrdil.

„Zajímavé,“ prohlásil po chvíli spokojeně Aro a já k němu vzhlédla. „Takže, teď už nám povíš, co chceme vědět? Tohle totiž tvůj dar překoná a můžeme to opakovat donekonečna,“ upozorňoval Aro Agnara, když se zase ‚poskládal´ dohromady.

„Musím souhlasit, že to bylo velmi pěkné, ale víc ta vaše čarodějka neumí?“ popichoval ho na oplátku Agnar. Byl to blázen se sebevražednými sklony, pomyslela jsem si a bylo mi jedno, že to slyšel.
 

Kouzlo jsem musela zopakovat ještě několikrát, když Aro shledal Agnara natolik nezlomným, že se rozhodl pro radikální řešení. Cítila jsem, jak ze mě síla pomalu vyprchává a mám ji tak jenom na poslední kouzlo.

„Znič ho!“ rozkázal a já na Agnara vytřeštila zrak. On to čekal, ale já neuměla někoho jenom tak na požádání zabít, to přece nejde!