14.kapitola - Náročná mise

Bellin pohled:

Seděla jsem nad tou knihou už několik hodin a pomalu jsem si začínala vzpomínat. Slova mi mnohdy byla hodně povědomá, jenom jsem si nebyla jistá jejich významem, ale jejich význam se mi jevil jasnější, když se slova někdy opakovala, a já si tak mohla přeložit s jistotou aspoň ty dvě slova, která byla napsána pod obrázkem Briany.

„Matka lesa,“ zamumlala jsem si pro sebe nahlas význam těch slov. Nevěděla jsem, jaký význam tyto dvě slova mohla mít ve spojitosti s Brianou, ale když jsem se zahleděla na obraz, kde seděla na padlém kmenu a vlasy jí povlávaly v mírném vánku, jak hledí do dálky, vypadala opravdu jako někdo, kdo v lese prožívá svůj život.

Stále mi však vrtalo hlavou to, jak se sem tahle kniha mohla dostat. Vždyť tu musela ležet už pěknou řádku let, a pokud je v ní i jiný příběh než ten, co měl Curad, tak je to majetkem Irska, a lidé by měli o minulosti své země vědět co nejvíc a tak vzácná kniha, jako je tato, by neměla jen tak ležet v knihovně, kde o ní snad nikdo neví, a skrývat svůj poklad.

Po dalších dvou hodinách jsem knihu vrátila na své místo mezi ty ostatní a šla do haly, kde by na mě dneska měl spolu s Nikolou čekat Paul. Jak Damon řekl, byl to jeden z nejmladších, tedy nejnovějších, členů gardy, a tak nemá moc zkušeností přímo z boje, ale zdá se jako skvělý stratég, který by mě toho mohl hodně naučit.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Nikolu, který stál na svém stálém místě u stěny, a rozhlédla se po hale, jestli někde nezahlédnu i Paula, ale nikde tam nebyl. „Kde je Paul? Měl se mnou dneska trénovat, ne?“ zeptala jsem se Nikoly, když jsem shledala, že Paul tu opravdu nikde není.

„Máš pravdu, měl,“ souhlasil se mnou, ale řekl to podivným tónem, až mě zamrazilo v zádech. To, že se mnou měl trénovat a netrénuje se mnou, to rozhodně nevěstí nic dobrého. Snad se mu něco nestalo, zděsila jsem se.

„Něco se stalo, že jo?“ zeptala jsem se pokud možno klidně.

„Jo, jenom tě o tom zatím nikdo neinformoval. Když jsi byla zavřená v knihovně, byl Paul s dvěma dalšími, pod dozorem Damona, poslán na jednu misi. Bohužel se z ní už nevrátil,“ řekl naprosto bez jakékoliv známky citu v hlase Nikola.

„Nevrátil? Tím chceš říct, že… panebože,“ zašeptala jsem, když mi došel plný význam jeho slov. Paul už není, ale to potom znamená, že… „A co Damon? Ten je v pořádku, že ano? Vrátil se zpátky, že ano?“ vyzvídala jsem dál a hlas se mi třásl pod návalem emoci.

„Za koho ho prosím tě máš? Za nějakou padavku? Damon se samozřejmě vrátil. A ti další dva taky. Jediný, kdo to nezvládl, byl Paul a může si za to sám. Chtěl se předvést a tentokrát mu ani ta jeho dobrá strategie k ničemu nebyla. Nechápu, jak ho napadlo, že má na to, utkat se s vycvičeným upírem!“ Poslední větu spíš už zasyčel, než aby normálně mluvil.

„Tak oni bojovali proti cvičeným protivníkům?“ zeptala jsem se se zděšením.

„Ne tak docela. Vycvičení z těch tří byli jenom dva. Oba jednu dobu byli členové gardy, ale potom ji opustili a nikdo o nich dlouhou dobu neměl ani tu nejmenší zprávu. Teď o sobě ale dali vědět a to ne zrovna nejlepší způsobem. Damonovi se podařilo jednoho z nich zničit a Paul se vrhl na druhého, když se snažil Damona ochránit, ale nepovedlo se mu to. Nakonec Damon a ti další dva zničili toho, co zabil Paula i toho necvičeného. To je celé,“ řekl.

„A-a kde jsou teď?“ zeptala jsem se. Musela jsem Damona vidět, přesvědčit se na vlastní oči, že je v pořádku. Kdyby se mu něco stalo tak… Vlastně ani nevím, co bych dělala, jenom jsem věděla, že by mě to hodně bolelo, ale nevěděla jsem, co přesně by to pro mě potom znamenalo.

„Nevím, naposledy jsem je zahlédl v sále, jak podávají hlášení, když jsem šel sem.“

„Aha. Vadilo by ti moc, kdybychom dnešní trénink zrušili? Myslím, že bych se stejně moc nesoustředila, a pokud nebudu trénovat i boj… no prostě, nebude ti to vadit?“ požádala jsem ho o zrušení dnešního tréninku, a když souhlasil, vydala jsem se do sálu. Nikola přece říkal, že tam Damon ještě byl, když odcházel, a to nebude tak dlouho, měl by tam ještě být.

Do sálu jsem vběhla jako velká voda. Damon se právě zvedl, jak před Arem a jeho bratry klečel na jednom koleni a podával hlášení o právě proběhnuté misi. Zastavila jsem se jenom několik kroků od něj a čekala, až se ke mně otočí a potom i dojde. Čekala jsem, až mu uvidím do tváře, a tak se i ujistím, že je v pořádku.

„Myslím, že už můžete jít,“ řekl klidně Aro, ale mým směrem se zamračil.

„Bello, co tady děláš?“ zeptal se hned Damon, když si mě všiml a došel ztěžka až ke mně. Rukáv košile měl roztržený, na tváři šmouhu, kalhoty špinavé a na ruce měl šrám, který napovídal o vážném zranění.

„Damone…,“ vylekal mě jeho vzhled a těch několik kroků jsem k němu rychle došla. Měla jsem o něho strach, vypadal, jako by se snad měl každou chvílí zhroutit. Pomyšlení, že by se Paul kvůli němu neobětoval a Damon se teď nevrátil…, jenom z toho pomyšlení se mi zhoupl žaludek. Nechápala jsem to.

„Co tady děláš?“ vyštěkl po mně a já překvapením zamrkala. Takhle se ke mně ještě nikdy nechoval. Co se to s ním děje? Raději jsem to nehodlala hned zjišťovat. Vypadalo to, že je v pořádku a přesně to jsem chtěla vědět, teď už můžu jít zase za Nikolou a požádat ho, aby se náš trénink přece jenom uskutečnil.

Se vzlykem, který se mi podařilo zadržet na dostatečně dlouho, aby Damon neslyšel, jak mi tou svou příkrostí ublížil, jsem vyběhla ze sálu a hnala se rovnou do haly, kde jsem ke svému velkému překvapení Nikolu skutečně našla. Zůstal tam i po mém odchodu, jako by věděl, že se vrátím, což mi taky nedávalo smysl.

„Co se stalo?“ zeptal se, když jsem vletěla do haly a narazila do něj.

„Ale… ale nic. To je jedno,“ řekla jsem a snažila se vzchopit, abych se mohla soustředit na trénink. Dnes jsem byla odhodlána ze sebe vydat to nejlepší a pokusit se štít konečně roztáhnout. „Můžeme tedy trénovat,“ řekla jsem, když se na mě zvědavě díval. Tohle jsem u všech nesnášela. Ten jejich zvídavý pohled, jako by mi hleděli až do žaludku a zjišťovali, jakou krevní skupinu měla moje poslední oběť.

„Samozřejmě, ale chtěla si trénovat i boj, ne? Myslím, že v tom bys teď byla snad lepší než já,“ řekl s lehkým úsměvem a já, protože jsem to pokládala za vtip, jsem se taky usmála.

„Povedený vtip, Nikolo,“ pochválila jsem ho.

„To nebyl vtip. Myslel jsem to zcela vážně. Můj bojový styl nestojí za moc, a když už se ti podařilo přeprat i Felixe, tak se mnou bys to měla hodně jednoduché. Já jsem tu spíš kvůli tomu, že trénuju s ostatními dar, což budeme dělat i teď, pokud nechceš někoho zmlátit.“

„Áha… no, tak jak tenhle problém vyřešíme?“ zeptala jsem se spíš sama sebe. Potřebovala jsem boj, potřebovala jsem ten adrenalin z boje. Při boji jsem myslela jenom na boj a ne na dalších milion hloupostí a boj mě činil šťastnou. Sama sobě jsem dokázala, že se dokážu ubránit, že nemusím být stále jenom kořist, ale i lovec a to nemyslím jenom pro lidi, ale také pro nás, pro upíry.

„Máš nějaký nápad?“ zeptal se zvědavě, když jsem se trochu usmála.

„To si piš, že mám nápad. Vždycky, když jsem tě žádala, abys mě naučil odolávat, nebo mi aspoň vysvětlil, jak jsi to dokázal sám, jsi měl práci. Teď ale máme dost času, doba pro trénink, která nám byla určena, není ještě ani v polovině, a tak by bylo škoda toho nevyužít. Navíc jsme tu sami, tak si můžeš sundat i ty čočky.“ Tohle by byla perfektní hodina. Toužila jsem slyšet celý jeho příběh, jak ho například napadlo, že by se mohl živit krví zvířat místo lidí a…, no, prostě jsem chtěla vědět všechno.

„Jak to myslíš?“ zeptal se překvapeně.

„Tak, jak to říkám. Přece jsme o tom už mluvili. Chci ale slyšet celý příběh, jak jsi dokázal se udržet, jak ses dostal sem, proč odtud neodejdeš a tak. Prostě všechno,“ odpověděla jsem mu s nadšeným úsměvem.

„No…,“ začal a trochu zaváhal. Doufám, že se z toho nehodlá zase pod nějakou průhlednou výmluvou vykroutit. To bych mu nedovolila. Tedy moje zvědavost by mu to nedovolila. „Co kdybys mi řekla, co všechno víš, abych se neopakoval?“ položil mi velmi divnou otázku. Vždyť by si měl pamatovat, o čem jsme to spolu mluvili, je to přece upír a ten nezapomíná!

„Zkoušíš mě, že jo?“ zeptala jsem se s úsměvem a Nikola se nejistě usmál. Přišel mi takový divný. Normálně, když jsme se v soukromí bavili o jeho minulosti, nedělalo mu to žádné problémy a teď to vypadá, jako by se snažil něco zatajit. Ale co víc než to, že je vegetarián, by to mohlo být?

„Máš pravdu, zkouším, nakolik jsi mě dobře poslouchala,“ řekl, ale moc jsem mu nevěřila. To je divné. Pocit, že mu nevěřím, jsem pocítila poprvé, vždy jsem mu věřila každé slovo, ale teď… no nevím.

„Řekl jsi mi o své proměně,“ začala jsem, „taky o tom, jak jsi poprvé zabil, a tím náš rozhovor skončil. Ráda bych proto znala, jak ten příběh pokračoval. Co všechno jsi dělal, než ses dostal sem. Jak jsem řekla, chci vědět všechno,“ zopakovala jsem slova, která jsem už před chvílí řekla, a v duchu si jenom pro sebe dodala, abych to mohla někdy v budoucnu třeba vyzkoušet. Pokud bych se potom naučila odolávat, tak by to rozhodně nebylo na škodu. Nezabíjet další lidi, to by bylo jako splnění mého snu, který se mi zdá s otevřenýma očima.

„Nějakou dobu jsem cestoval po rodné zemi. Poznával jsem kouty, kde jsem jako člověk neměl šanci se dostat. Fascinovala mě má země. Byla rozlehlá, rozmanitá a plná překvapení. Po nějakém čase jsem ji znal dobře a chtěl jsem poznat něco jiného, a tak jsem se vydal až za hranice Ruska a po dalším zkoumání cizích krajů, jsem se dostal až sem. Přivedli mě sem dva nomádi, které jsem po cestě potkal,“ vyprávěl, ale tentokrát to bral nějak okrajově. O ničem se nezmínil do hloubi, jako by vyprávěl jenom nějakou pohádku a nevzpomínal na svou minulost.

„Jaké to bylo tu? Myslím, když ses po tak dlouhém odolávání dostal sem a všichni tady normálně zabíjeli?“ zajímala jsem se dál.

„Nevím, přišlo mi to normální. Přece jen to byli upíři, ne?“ řekl s úsměvem, ale tahle odpověď se mi vůbec nelíbila. Zabil jenom jednoho člověka a už tehdy mu to přišlo zvrácené, a tak se dál živil krví zvířat a teď tady upíry obhajuje? „Proč se na mě tak díváš?“ zeptal se, když mu neušel můj zkoumavý pohled.

„Já jen tak, myslela jsem, že to pro tebe bylo těžké, začít tu normálně žít. Jak to, že na ten tvůj způsob života ještě nikdo nepřišel?“ Přece jenom utajit vegetariána v hradě plném upírů, to musí být hodně těžké, pomyslela jsem si. Nikola se na mě však nechápavě díval.

„Je to docela těžké, ale jak to dělám, to ti povím příště, až se zase někdy takhle sejdeme, protože čas určený na naši společnou hodinu tréninku vypršel a během chvíle tu budou další nadšení bojovníci. Takže, asi bychom jim mohli uvolnit plac k tréninku,“ řekl a mě bylo jasné, že je to jenom výmluva, ale neřešila jsem to. Byla jsem ráda, že jsem se aspoň na chvíli zabavila, a jeho vyhýbavé odpovědi mě donutily myslet na něco jiného než na to Damonovo hrozné chování.

„Dobře, tak někdy jindy,“ souhlasila jsem.

„Bello,“ zaslechla jsem Damonův hlas, když jsem se vracela z tréninkové haly zpět do svého pokoje, „počkej, musím s tebou mluvit!“ zavolal, když jsem přidala do kroku. To, jak se mu nelíbila moje starost o jeho osobu, mu neodpustím. Tak hnusně se ke mně chovat nemusel.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se bez špetky zájmu a ani jsem se na něj neotočila, když jsem za zády zaslechla jeho chvatné kroky, které zmenšovaly vzdálenost mezi námi dvěma, dokud nestál přímo za mnou a rukama mi nedrtil ramena. „Pusť, to bolí,“ sykla jsem a Damon mě okamžitě pustil.

„Promiň,“ řekl a stoupl si vedle mě. Dál jsem šla do svého pokoje, jako by vedle mě nikdo nešel. Naprosto jsem ho ignorovala a to se mu zřejmě nelíbilo. „Řekl jsem, promiň,“ zopakoval ještě jednou svou omluvu.

„Já vím, nejsem hluchá,“ odsekla jsem mu.

„Proč se tak chováš? Co jsem ti zase udělal, že si zasloužím takovéhle chování?“ zeptal se a jeho otázka mě zarazila na místě, čehož si Damon všiml až o dva kroky dál, a tak se ke mně musel vrátit.

„Ty se ptáš, co jsi udělal?“ Nechtěla jsem křičet, ale i tak byl můj hlas o něco vyšší, než když mluvím normálně. Stála jsem uprostřed chodby s rukama zkříženýma na prsou a tvářila se jako bůh pomsty.

„Ano, ptám se,“ řekl klidně. Když jsem se teď na něj dívala, už nebyl špinavý, ani na sobě neměl to roztrhané oblečení. Vypadal vlastně tak, jako normálně, jenom mu na rtech chyběl ten jeho tradiční cynický úsměv. Místo něho měl na tváři tu svou zlostnou masku. Zatínal zuby, jako bych snad já udělala nějakou hloupost, a ne jako by se on choval jako hulvát.

„To v tom sále… měla jsem o tebe strach, když mi Nikola řekl, že je Paul mrtvý, a ty… choval ses ke mně…“ Nějak jsem nemohla najít správné přirovnání k tomu, jak se ke mně choval. Nechtěla jsem tvrdit, že to bylo hnusné, ale v hloubi duše jsem to cítila. Ten tón, jakým se mě ptal, co tam dělám. Prostě to bylo jasné, že mě tam nechce.

„Tys měla o mě strach?“ zeptal se, jako bych to snad před chvílí sama neřekla a ta zlobná maska se ve chvíli rozplynula a jeho obličej se projasnil. V jeho očích jsem dokonce mohla vidět známky dojetí nebo jiného citu.

„Ano, měla jsem strach. Co je na tom tak divného?“ vyjela jsem po něm tentokrát já. „Paul je mrtvý, bojovali jste proti bývalým členům gardy, proti cvičeným upírům a tobě přijde divné, že jsem o tebe měla strach?!“

„Promiň,“ řekl něco, co jsem rozhodně nečekala, a podle mého výrazu to zřejmě i pochopil, „omlouvám se za to, jak jsem se k tobě choval v tom sále, já… bylo pro mě těžké ztratit na té misi Paula. Nebyl upírem moc dlouho a jenom proto, že si chtěl vysloužit mou pochvalu, se vrhl na trénovaného upíra, se kterým jsem v tu chvíli bojoval. Odlákal tím sice pozornost ode mě, ale sám se tak nechal zničit,“ řekl zničeně a sklopil pohled k zemi. Paulova smrt ho hodně zasáhla.

„Teď je asi řada na mě s omluvou,“ řekla jsem trochu nejistě a Damon se na mě okamžitě podíval.

„Za co by ses měla omlouvat?“ zeptal se nechápavě.

„Za tohle celé divadlo, které tu předvádím. Mohlo mě napadnout, že ztratit někoho v boji pro tebe nebude jednoduché a přitom se tu chovám jako káča, protože jsi na mě v sále křičel,“ vysvětlila jsem mu svou omluvu a taky si začala pohledem propalovat boty.

„Nemusíš se za takovou pitomost omlouvat. Já jsem se měl zachovat líp. Měl jsem si udržet chladnou hlavu,“ začal si tu chybu, kvůli které jsme se nejdřív začali hádat, omlouvat.

„Pane bože, ty jsi tvrdohlavec!“ řekla jsem hlasem opět o tón vyšším a vysloužila si další Damonův nechápavý obličej. „Ty ses právě vrátil z boje, kde jsi přišel o jednoho člena gardy, kterého jsi měl na starost. Copak to není dostatečný důvod k tomu, abys ztratil chladnou hlavu? Já bych se asi sesypala, kdyby se to samé stalo mě a ty… ty tu teď stojíš na chodbě a ještě se hádáš s takovou hysterkou, jako jsem já!“

„Možná přesně to chci. Hádat se s tebou o takových malichernostech, jako je omluva. Díky tomu se mi daří nemyslet na to všechno, co se stalo. Bylo to totiž poprvé, co pod mým velením někdo umřel,“ řekl znovu sklesle.

„Aha, tak tohle jsem nechtěla, promiň, nevěděla jsem to,“ znovu jsem se mu omluvila a napadlo mě, jak svou chybu odčinit, „a teď pojď, doprovodím tě do pokoje, kde spolu vymyslíme něco, abys na to všechno nemusel myslet ještě hodně dlouho.“