13. kapitola - S láskou je možné vše

Isabella

Nechala jsem se od Ara políbit na obě líce. Pak jsem se propletla davy kroutících se těl a spěchala chodbami pryč. V hlavě mi divoce tepalo, srdce splašeně bilo v hrudi a má mysl proplouvala bouří citů. Nevěděla jsem, co si myslet, co chtít cítit. Došla jsem do temnotou zahalené zahrady. Věděla jsem, co přesně bych chtěla. Chtěla bych cítit pevné ruce okolo svého těla, hebké rty na svých a utápět se v hlubinách těch smaragdových očí. Ne krvavě rudých, ale zářivě zelených, jaké má jediný muž, kterého jsem kdy potkala. Jak si mohu něco takového vůbec přát? Jak mohu chtít podvést svého manžela? Jednoduše, z lásky.

Opírala jsem se o nízkou zídku a zhlížela dolů do válkou poznamenaného města, které se utápělo ve tmě s občasným zářícím bodem, jimiž byly pouliční lampy a pár oken omšelých domků. Ten pohled mi připomínal můj život. Tma, samota a pár světlých chvil, které můj svět dělaly hezčí. Mezi ty světelné body patřil můj táta a s ním teď i Elis, Jane a Demetri, za posledních pár měsíců můj manžel Aro a největší hvězdou, mým sluncem, které mi ozařovalo ponurý život ve Volteře, se stal Edward. Bylo to pro mě obtížné přiznání i jen v duchu, ale byla jsem z něj šťastná. Naplňoval mě překrásný pocit, který jsem ani neuměla pojmenovat. I když mě přemáhal smutek. Zamilovala jsem se do muže, kterého nikdy nemůžu mít. A když už by se ta možnost naskytla, vždy by nám ji někdo překazil. Pohlédla jsem dolů pod hradby a sledovala mladý pár, jenž se vedl za ruce a spěchal do úkrytu svého domova. Záviděla jsem jim i ten pouhý dotek dlaní, který nemuseli před nikým skrývat.

Zasněně jsem se dívala do dáli a představovala si, jaké by to bylo, kdybych nikdy nemusela odjet do Volterry. Žila bych stále s mým otcem, zvykala si na Elis, časem ji možná přijala jako svou matku a pak by se objevil Edward. Nic by nám nestálo v cestě. Mohli bychom být spolu, milovat se, aniž by nám někdo v naší lásce bránil. Ucítila jsem lehký dotek hebké ruky a polibek motýlích křídel na obnažené šíji. Zhluboka jsem se nadechla a v nose mě zalechtala jemná vůně, vůně osoby, již jsem milovala.

„Edwarde,“ vydechla jsem protestně, i když ten protest byl vlastně předstíraný. „Tohle přeci nemůžeme.“

„Nemohu si pomoci,“ zašeptal a znovu se svými rty lehce otřel o mou klíční kost. Nosem jezdil po holé kůži a vdechoval mou vůni. Zatřásla jsem se pod náporem potlačované touhy. „Nebraň se tomu.“
„Já musím.“

„Nemusíš,“ protestoval Edward a otočil mě čelem k sobě. Upoutal mě svým pohledem a pomalu se skláněl k mým rtům. Vyděšeně jsem ho sledovala a přemáhala touhu, překonat těch posledních centimetrů sama. Nakonec jsem hlavu odvrátila, vymanila se z jeho sevření a otočila se zpět na podřimující město. Edward si povzdechl a postavil se vedle mě.

Pár, který jsem předtím pozorovala, stál pod jedinou lampou v ulici a vyměňoval si horké polibky.

„Závidím jim,“ zašeptala jsem téměř neslyšně. „Nemusí se před nikým skrývat. Milují se.“

„To přeci můžeme i my. Pokud mě miluješ, jako já tebe, nic není nemožné.“

„Máš pravdu,“ přitakala jsem. Dál už bylo ticho. Přemítala jsem nad Edwardovými slovy.

„Nechám tě tu o samotě,“ promluvil po chvíli zklamaně. Nečekal na nic, otočil se a odešel. S jeho odchodem, jakoby všechno potemnělo. Na mysl mi vytanuly všechny pochmurné myšlenky a já konečně věděla, co musím udělat.

Rozběhla jsem se zahradou, přidržovala si šaty a zběsile se rozhlížela okolo sebe. Konečně jsem ho spatřila. Šel pomalu, co noha nohu mine, ramena svěšená a hlavu poraženě skloněnou. Byl smutný a to jen kvůli mně. Doběhla jsem ho, chytila za ruku a zatáhla ho do stínu stromků, kde nás nikdo nemohl vidět.

„Co-?“

„Ššš.“ Přiložila jsem mu prst na rty, abych ho umlčela. Vyjukaně se na mě díval a já se jen pousmála. Pomalu jsem stáhla svůj prst z jeho rtů a pohladila ho po tváři. Vpíjela jsem se do jeho očí stejně jako on do mých, než jsem se konečně odhodlala promluvit.

„Miluji tě a je mi jedno, jestli se máme schovávat. Chci být s tebou, i přes všechny překážky. I kdybychom měli svou lásku tajit léta a schovávat se, je mi to jedno. Musím být s tebou, potřebuji být s tebou. Jinak nejsem nic, když tě nemám u sebe, nejsem celá.“

„Bello,“ zašeptal tiše. Jednu ruku mi obmotal okolo pasu a přivinul si mě k sobě. Druhou rukou mě pohladil po tváři a za týl si přitáhl mé rty. Stáli jsme ve stínu stromů, nepozorováni a užívali si pár vzácných společných chvil. Edward se jemně otíral o mé rty a mé tělo se chvělo vzrušením.

Po chvilce líbání jsem se od něj odtrhla a opřela se o jeho hruď. Edward okolo mě omotal své silné paže, přitiskl si mě co nejtěsněji k sobě a zabořil svůj obličej do mých vlasů.

„Měli bychom se vrátit,“ zašeptala jsem mu do prsou.

„Hmm…“

„Budou se po nás shánět.“

„Máš pravdu, měli bychom jít.“ Spustil své paže, které byly doposud pevně omotané okolo mého těla, a prstem mi jemně zvedl bradu, aby mě mohl naposledy políbit.

„Běž napřed, přijdu za chvíli,“ promluvila jsem k Edwardovi. Přikývl, pohladil mě po tváři a ve spěchu odešel.

Opřela jsem se zády o strom a vydýchávala se. Byla jsem spokojená, šťastná, ale měla jsem strach. Co když na to někdo přijde? Nešlo mi ani tak o mě, ale hrozně jsem se bála o Edwarda. Co když mu někdo ublíží? Dumala jsem, jak nejlépe ho ochránit a přitom s ním moci stále být, když jsem spatřila známou postavu, jak se plíží zahradami. No to snad ne?!

„Hledáš něco, milý švagre?“ zeptala jsem se a vystoupila ze stínu stromů.

„Tebe, má drahá,“ ironizoval a věrohodně napodoboval Arův hlas. „Tak jak vychází tvůj plán? Mám obavy, že se ti to vymyká z rukou. Právě jsem odtud viděl odcházet svého synovce. Zdál se podezřele šťastný.“ Z Caiova podezíravého hlasu a pohledu mě mrazilo a srdce běželo maraton.

„Nestarej se, vše klape jako hodinky. A teď mě omluv, musím se vrátit.“ Chtěla jsem se okolo něj prosmýknout, ale chytil mě za ruce a přirazil na své tělo.

„Přece bys neodešla bez rozloučení.“ Jednou rukou mě pevně svíral okolo pasu a druhou mě držel za bradu, aby se mohl přisát na mé rty. Cukala jsem sebou, zmítala se, ale nic. Zachránilo mě až zlostné zvolání.

„Pusť ji!“ Poznala jsem hlas Demetriho, který stál jen na tři kroky od nás. Caius se na něj vražedně podíval, ale pustil mě. Zhnuseně jsem na něj pohlédla, pak se odvrátila a spěchala pryč ze zahrady. Demetri mě následoval a srovnal se mnou krok.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, nic mi není,“ odvětila jsem napruženě. „Děkuji.“

„Nemáš zač.“ Vděčně jsem se na něj usmála.

„Neříkej to, prosím, nikomu. Bylo to jen nedorozumění.“

„Nedorozumění?!“

„Ano, dál už to neřeš, jasné? Teď se vrať zpět do sálu.“
„Ty nepůjdeš?“
„Ano, jen se skočím upravit.“
„Dobře,“ přitakal a v půli chodby se ode mě odpojil. Já jsem utíkala do svého pokoje, kde jsem se posadila na postel a chvíli rozdýchávala, co se teď v zahradě stalo.

Když jsem se dostatečně uklidnila, pomalu jsem se vrátila do sálu.

„Bello, tady jsi. Jsi v pořádku? Zdáš se nějaká rozrušená.“ Aro mě držel na délku paží a starostlivě se na mě díval.

„Jsem v pořádku.“ Pokusila jsem se o úsměv, abych ho přesvědčila. Ještě chvíli si mě podezíravě měřil, ale nakonec mi úsměv opětoval, přitiskl si mě k boku a zapojil se znovu do konverzace. Teprve teď jsem si všimla, že se baví s tátovým přítelem Eleazarem a Edwardem. Nevnímala jsem, o čem se ti tři baví. Vnímala jsem jen Arovu ruku okolo svého pasu a představovala si místo něj Edwarda. Občas se naše pohledy střetly a já se nesměle usmála.

Po hodině lelkování na mě dopadla hrozná únava.

„Aro, půjdu si lehnout, jsem unavená,“ otočila jsem se ke svému manželovi.

„Ale jistě, potřebuješ si odpočinout. Oslava se ti moc povedla, jsem na tebe hrdý,“ pochválil mě a já se unaveně usmála. Jeho chvála mě těšila.

„Děkuji.“

„Doprovodil bych tě, ale nemohu se vzdálit od našich hostů; bylo by to nezdvořilé.“

„To nevadí.“

„Já ji doprovodím,“ ozval se za mými zády Edward.

„Ano, to je dobrý nápad. Vypadáš velice unaveně, nerad bych, abys usnula cestou,“ zasmál se Aro, „Edward na tebe dohlédne. Dobrou noc, drahá.“ Sklonil se ke mně a políbil mě na rty.

„Dobrou noc,“ rozloučila jsem se a přijala Edwardovo rámě. Cestou ze sálu jsme potkali tátu s Elis, kteří se na nás vřele usmívali.

„Holčičko, vypadáš nějak sklesle,“ staral se táta.

„Jsem jen unavená.“ Má slova potvrdilo i to, že se mi podlomila kolena a Edward mě jen tak-tak zachytil.

„Panebože, Bello!“

„V pořádku, nic mi není, jen si už potřebuji jít vážně lehnout.“

„Ano, to bys měla.“

„Tak pojď,“ pobídl mě Edward a chytil mě pevně okolo pasu.

„Dobrou noc, holčičko,“ rozloučil se semnou táta a políbil mě na líčka.

„Dobrou.“

„Děkuji, Edwarde.“
„To nic není, Carlisle.“ Pak už mě Edward popostrčil a my vyrazili chodbami. Byla jsem neskutečně unavená. Skoro dva dny jsem nespala, kvůli přípravám. Víčka se mi klížila a nohy se mi podlamovaly. Cupitala jsem vedle Edwarda a neustále zakopávala, protože mi končetiny vypovídaly službu. Edward to vyřešil jednoduše. Vyzdvihl si mě do náruče a nesl mě. Dala jsem mu ruce okolo krku a hlavu si opřela o jeho rameno. Vdechovala jsem jeho osobitou vůni a nechala ji proudit celým svým tělem.

Edward mě donesl do pokoje přímo až k posteli.

„Počkej chvíli,“ poprosila jsem ho, když mě dal na zem, popadla jsem pyžamo a spěchala do koupelny. Sundala jsem si těžké dlouhé šaty a vyměnila je za hedvábnou košilku, přes niž jsem si vzala sametový župánek. Vlasy jsem rozpustila ze složitého účesu, nechala je splývat přes ramena a vrátila se do ložnice. Edward na mě spočíval pohledem a já se od něj nemohla odtrhnout. Lustroval mou postavu v přiléhavé košilce. Šla jsem pomalu k němu a upřeně mu hleděla do očí, že jsem si nevšimla koberce, o který jsem následně zakopla. Už zase jsem padala a znovu mě Edward včas chytil.

„Jsi slečna v nesnázích.“ Na jeho tváři hrál pobavený úsměv a v očích mu zářily jiskřičky.

„Kdepak slečna,“ povzdechla jsem si.

„Dáma se k tobě nehodí,“ zazubil se pobaveně.

„Ty -!“ Edward přerušil proud nadávek, který by ho pohltil, vášnivým polibkem. Ihned jsem se zapojila; prsty jsem mu zapletla do vlasů s nádechem bronzu a pevně se k němu přitiskla. Edward mě zvedl do náruče a nesl k posteli. Ztratila jsem veškeré zábrany a užívala si té drahocenné chvilky. Edward mě položil na postel a svými rty se přesunul na můj krk. Bylo to úplně něco jiného než s Arem. Zatlačil mě do polštářů, lípl mi pusu na čelo a přikryl mě dekou.

„Dobrou noc,“ zašeptal a lehce mě políbil na rty.

„A usnout mám teď jak?“ zeptala jsem se smutně s podtónem výčitky, že mě před spánkem takhle rozrušil, když se zvedl k odchodu. Otočil se, znovu se vedle mě posadil a chytil mě za ruku.

„Posuň se,“ přikázal jemně. Poslechla jsem ho a uvolnila mu místo. Edward se natáhl vedle mě. Přitiskla jsem se k němu a hlavu si položila na jeho rameno.

„Aro zatím nemá v plánu se vracet. Klidně spi,“ zašeptal mi do vlasů a vtisknul do nich polibek. Rozhodila jsem okolo něj ruce, nechala se obejmout a pohodlně jsem si uvelebila hlavu na jeho hrudi.

„Dobrou noc,“ popřála jsem a zavřela oči. Únava potlačená touhou a vášní se zas pilně hlásila o slovo a já cítila, jak se propadám do říše snů.

„Dobrou noc, lásko.“ To byla poslední slova, která jsem zaslechla, a že byla nádherná.

Převrátila jsem se na měkké posteli a otevřela oči. Zírala jsem do krvavých podmanivých očí mého manžela, což mě trochu poplašilo. Tolik jsem si zvykla na uklidňující zeleň Edwardových očí.

„Dobré ráno,“ popřál mi Aro a přesunul mě do svého náručí. Musela jsem být stále stejná jako před tím, a tak jsem ho objala a políbila na pootevřené rty. Kupodivu mi to nepřišlo až tak hrozné.

„Dobré,“ zašeptala jsem.

„Jak ses vyspala?“

„Krásně, ale budu si muset zaběhnout na lov. Zkusím se zeptat táty a Elis, jestli se mnou nechtějí jít.“

„Vezmi sebou také Edwarda, zdá se, že to s tou dietou myslí vážně.“ Aro ani netušil, jak mi nahrál do karet.

„Ano, to bych mohla,“ přitakala jsem. „Udělám to hned.“ Chystala jsem se vyskočit z postele, ale Aro mě zadržel.

„Moment, moment. Věnuj se také chvíli svému nebohému muži.“ Přesunul mě pod sebe a vášnivě mě políbil na rty. Než jsem se nadála, zapojila jsem se do jeho hry i proti své vůli a převzala iniciativu.

***

Když jsem si odbyla své manželské povinnosti, umyla se a oblékla, vyrazila jsem za tátou. Cestou jsem zjistila, že jsem vlastně prospala celý den a noc. Tátovi se můj nápad na rodinný lov líbil, a tak jsme se ve třech vydali pro Edwarda, jenž samozřejmě ihned souhlasil. Vyrazili jsme mou tajnou chodbou z hradu. Táta si cestou povídal s Edwardem a já se courala po boku Elis. Nemohla jsem si nevšimnout významných pohledů, jimiž mně častovala. Pobaveně jsem se na ni zazubila a ona chápavě přikývla a usmála se.

„Kdy a kde vlastně plánujete tu svatbu?“ zeptala jsem se po chvíli, abych ji přivedla na jiné myšlenky; nezapomínala jsem, co Edward umí.

„Nevím kdy, ale rozhodně doma v Americe. Tam to není válkou tak poznamenané, jako tady.“

„Ach tak.“

„Bello, šla bys mi za družičku?“ zeptala se Elis opatrně. Její otázka mě zprvu zaskočila.

„Jistě, moc ráda,“ usmála jsem se na ní vřele.

„Děkuji.“

„Nemáš vůbec zač. Ráda to udělám. Připadáš mi jako má matka, jsem ráda, že si tě táta našel. Lépe si vybrat nemohl. Mám tě ráda.“

„Já tebe také, Bello. Jako svou vlastní dceru.“ Elis se na mě dojatě dívala a sevřela mě ve své náruči.

„Holky moje, nerad ruším vaší chvilku, ale zdržujete,“ zasmál se táta ode dveří vedoucích do lesa a čekal, až se konečně s Elis rozhoupeme a vylezeme. Zazubila jsem se na něj a spolu s Elis jsme vyšly ven. Edward za námi zavřel a já mezitím lípla pusu tátovi.

„Tebe mám taky moc ráda.“

„Však i já tebe, holčičko, ale budeme se muset brzy rozloučit; musíme se s Elis vrátit zpět domů.“
Posmutněla jsem. „Já vím.“

„Však se brzy zase uvidíme. Přijedete přeci na svatbu.“

„To si piš, že přijedeme. Už se moc těším.“
„Víš, Bello, zjistil jsem, že se tady vlastně nemáš tak špatně. Aro tě miluje a udělal by pro tebe první poslední.“

„Já vím, je moc hodný,“ povzdechla jsem si.

„Ehm, tak už pojďte. Potřebuji už uhasit ten žár,“ přerušila Elis tátovo vychvalování mého manžela. Vděčně jsem se na ni usmála.

„Děkuju,“ naznačila jsem ústy bezhlasně. Jen s úsměvem přikývla, popadla tátu za ruku a táhla ho do lesa.

„Sejdeme se tu za pár hodinek,“ zavolala za sebou Elis.

„Proč za tak dlouho? Hodina by bohatě stačila?“ ptal se zmateně táta.
„Miláčku, kdo říká, že budeme pouze lovit,“ zasmála se Elis a pobaveně na mě mrkla. Táta se pobaveně zasmál, políbil Elis a společně se rozběhli do lesa.

„Půjdeme?“ zeptal se mě Edward. Přikývla jsem a následovala jsem ho do lesa. Běžela jsem za ním a cítila se provinile. Táta měl pravdu, Aro je hrozně hodný a miluje mě, tímhle mu ublížím, až se to dozví, ale teď ubližuji Edwardovi, což nechci už vůbec, miluji ho. Přidala jsem do kroku a propletla naše prsty. Edward na mě v běhu pohlédl a pousmál se.

V lese jsme si každý odchytli pár srnek a pak jsme se vydali na louku, na kterou jsme cestou narazili, a moc se nám líbila. Kousek odtud hučel potůček a nad hlavami nám zářilo slunce. Edward se posadil do trávy a já si svou hlavu položila do jeho klína. Edward mě hladil ve vlasech a vystavoval svou tvář slunci. Já jsem ho zaujatě pozorovala. Každý centimetr jeho tváře jsem si ukládala do paměti. Byl tak neskutečně krásný. Odraz slunce vytvářel nepatrné záblesky na jeho tváři, pro lidské oko neviditelné, vítr si pohrával s jeho vlasy a já byla z toho pohledu uchvácená.

Z ničeho nic sklonil hlavu a nachytal mě na švestkách. Začervenala jsem se a Edward mě prsty pohladil po líci

„Je zvláštní nevědět, co si myslíš. Znervózňuje mě to a zároveň uklidňuje. Dlouho jsem neměl v hlavě takový klid.“

„Jsem ráda, že mi nemůžeš číst myšlenky,“ přiznala jsem po chvilce zdráhání.

„Pokud jsi ráda, tak mi to nevadí, ale je to zvláštní.“
„Ano, to je. Jsem imunní vůči hodně darům a nikdo neví, proč.“ Edward se nadechoval, aby něco řekl, ale přerušila jsem ho. „Nebudeme přeci řešit důvod, proč tomu tak je. Pojď sem.“ Přitáhla jsem si jeho hlavu blíž a spojila naše rty. Edward náš polibek prohloubil a po chvíli jsme oba dva lapali po dechu.

„Ani jsem se tě nezeptal, jestli ti Caius něco neprovedl.“

„Jak to víš? Demetri ti něco řekl?!“

„To já jsem Demetriho poslal. Zaslechl jsem Caiovy myšlenky.“ Zalapala jsem po dechu. Co když slyšel něco o tom, co jsem mu kdysi prováděla? To by se přeci zlobil, nebo ne? Chce, abych se mu sama přiznala?

„C-co jsi slyšel?“

„ Nesoustředil jsem se na jeho myšlenky, potkal jsem ho předtím na chodbě, ale nenapadlo mě, že by mohl jít za tebou, až když byl rozrušený, že ho odmítáš. Poslal jsem ti Demetriho na pomoc, nemohl jsem přijít sám.“

„To je v pořádku. Nic se nestalo, s Caiem to bylo jen… nedorozumění.“

„Jako nedorozumění se to moc nezdálo,“ oponoval mi Edward.

„Opravdu se nic nestalo. Nech to být. Nebudeme si přeci kazit společné chvíle, kterých je tak málo.“

„Máš pravdu, ale měl jsem o tebe strach. Bůhví, co by si Caius dovolil.“

„Edwarde!“ zaúpěla jsem.

„Promiň, promiň, už žádné hloupé řeči, ano?“

„Tak se mi to líbí,“ přitakala jsem a znovu zavřela oči.

„Hmm, ale tohle se nelíbí mě.“ V tu chvíli už jsem neležela v Edwardově klíně, ale na trávě a Edward se nade mnou skláněl. Díval se mi do očí a pak se konečně sklonil a políbil mě. Ten polibek byl jiný, byl prosycený láskou, něhou a obrovskou touhou, která sálala z našich těl. Pootevřela jsem rty a nechala jeho jazyk vklouznout do mých úst.

Cítila jsem, jak se jeho ruka pomalu sune po mém stehně. Zavzdychala jsem mu do úst a cítila, jak se mu pobaveně vytáhly koutky. Pokračoval svou rukou výš k mému pasu a já se chvěla touhou. Převrátila jsem se a sedla si na něj obkročmo. Nepřestávala jsem v líbání a pomalu mu rozepínala knoflíček po knoflíčku jeho bledě modré košile. Přejela jsem mu prsty po vyrýsovaných svalech na břiše a cítila, jak se pod mým dotykem zachvěl. Znovu mě přetočil pod sebe a své rty přesunul na můj krk. Pomalu mi rozepnul košili a líbal mě na klíční kosti. Má touha byla příliš velká, potřebovala jsem cítit jeho rty na svých.

„Miluji tě,“ zašeptal mezi polibky a toužebně se mi podíval do očí.

„Já tebe taky.“ Natáhla jsem se pro polibek, jenž dokazoval naše slova. Láska z něj doslova prýštila.

Edward se skulil z mého rozechvělého těla, lehl si vedle mě do trávy a přitáhl si mě do svého náručí. Položila jsem si hlavu na jeho mužnou hruď a sem tam ho políbila. Nechávali jsme se laskat doteky slunce a užívali si společné odpoledne.

„Měli bychom pomalu jít, aby na nás táta s Elis nečekali,“ promluvila jsem tiše po dlouhých minutách ticha.

„Ano, to bychom měli,“ přitakal tiše Edward.

„Neboj, takových chvil ještě bude,“ povzbudila jsem ho a opřela se o lokty, abych mu mohla vidět do tváře.
„Doufejme.“ Edward se vyhoupl na nohy a pomohl mi vstát. Zapnula jsem si rozepnutou košili a upravila si vlasy. Když jsme oba dva byli docela slušně upravení, Edward mě chytil za ruku a táhl lesem zpět na mýtinku, kde jsme se měli setkat s tátou a Elis. Těsně před ní ve stínu statných stromů a mohutných keřů se Edward zastavil a naposledy mě políbil. Pak pustil mou ruku a vyběhl ze křoví. Zhluboka jsem se nadechla, nasadila neutrální výraz a vyběhla za ním.

„Tady jste! Už jsme vás chtěli jít hledat.“
„Vidíš, říkala jsem, že se jen někde zdrželi,“ ozvala se Elis po tátově boku.

„Co jste dělali?“ zeptal se podezíravě táta a podivně si mě měřil.

„Coby? Lovili jsme,“ odpověděla jsem jednoduše.

„Dobře, tak jdeme.“ Edward mezitím otevřel dveře a já vešla do chodby jako první. Spěchala jsem, už jsem chtěla být pryč od tátova všetečného pohledu.

Vylezla jsem na chodbu a málem narazila do Demetriho.

„Bello! To je dobře, že tě vidím, Aro si s tebou přeje mluvit.“

„A-Aro? A proč?“

„To nevím, ale Edward má přijít s tebou. Čeká na vás ve velkém sále.“ Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda, ale ten sledoval Demetriho, který nás pobídl, abychom šli za ním. Panebože, ochraňuj nás.