1.kapitola - A tak to všechno začalo

Tím co jsem právě prozradila, bych však velmi předbíhala. Všechno to začalo v době, kdy se léto blížilo do své poloviny. Slunce nádherně hřálo i přes občasné mraky. Milovala jsem tohle počasí a tak nebylo divu, že mě nikdo nedokázal udržet v domě.

Právě jsem pomáhala mámě rozvěsit na dvorku před naším domem prádlo, když jsem je zahlédla. Na nedaleké cestě se ve slunci leskly barevně natřené maringotky cikánů, kteří si sem snad každý rok najdou cestu. Nikdo ty však nejsou ti samí. Vždy je to jiná skupina s jinými kousky, které baví společnost. Ale pokaždé je to parádní podívaná.

„Mami, podívej, kdo sem jede!“ vykřikla jsem a poodběhla, abych se mohla trochu blíže podívat na nové a zároveň dočasné obyvatele naší vesničky. I na tu dálku jsem zaslechla smích, zpěv a vítr k nám dokonce zavál tóny houslí. Tohle jsme tu ještě neměli. Musela jsem přiznat, že cikáni jsou talentovaní snad ve všech oblastech zábavy, ale hráč na housle tu ještě nebyl. Nemohla jsem se dočkat, až si budu moct jeho hru poslechnout. I na tu dálku to znělo úchvatně.

„To je toho. Cikáni. Jako každý rok touhle dobou. Jsou jako tažní ptáci,“ zabrblala máma a dál se věnovala neckám, ve kterých zrovna prala posledních pár kousků našeho skromného šatníku. „Pojď mi raději pomoct,“ prohodila a já se po krátkém pohledu zpět na projíždějící karavany vrátila k ní a převzala si od ní další mokrý oděv, abych ho pověsila na sluníčko, kde pěkně oschne.

Poslouchala jsem mámu, jak jen to šlo. Už od mého narození to se mnou neměla zrovna, kdo ví jak jednoduché. Občas jsem byla trochu třeštidlo, které se nechalo jednoduše unést – stejně jako teď těmi cikány. Nevěděla jsem, odkud se to ve mně bere, ale hádala jsem, že jsem tuhle vlastnost musela zdědit po otci. Ano, hádala jsem, protože jsem ho neznala. Alespoň ne osobně a to mě trápilo. Máma mi o něm jednou vyprávěla, ale to bylo tak všechno, znovu se na téma můj otec vyjadřovat nechtěla. Příběh o tom, jak ji jako mladou dívku navštívil anděl a oba se do sebe zamilovali, mě však provázel celým mým životem.

Jednou jsem se dokonce pochlubila ve vesnici ostatním dětem, které si ze mě dělali legraci, že nemám tatínka. Chtělo se mi brečet, ale potom jsem si vzpomněla, že jednoho mám. A podle máminých slov to byl ten nejlepší muž, jaký kdy chodil po zemi. A já to těm posměváčkům prostě říct musela…

Jenže to se zase nelíbilo mé mámě. Jen co se od tet, které si na návsi sdělovaly nejnovější zprávy, dozvěděla, co se šíří mezi dětmi, musela zakročit. Ten večer jsem v naší skromné chaloupce dostala přednášku o tom, že nesmím nikde šířit informace o mém otci. Všichni lidé si totiž budou myslet, že si vymýšlím a na maminku se budou dívat skrz prsty, že mi něco podobného vůbec dovoluje. Lhát se přece nemá. Jenže někteří lidé pravdu nepochopí, i když ji mají přímo před nosem.

 Potom to trvalo ještě týden, než nám máma sbalila to nejnutnější, prodala dům a my vyrazili za svým štěstím jinam. Řeči ve vesnici nepolevovaly, protože si děti ze mě stále utahovali a chtěli, abych jim ukázala svá křídla, které bych přece měla mít, pokud je můj otec skutečně anděl. Žádné rozumné námitky nezabíraly a stěhování se jevilo jako ideální řešení našeho problému. Od té chvíle jsem věděla, že mám držet ústa na zámek a nikomu se nesvěřovat. Nikdo to nikdy nepochopí, a když budu mlčet, budu mít klidný život.

Rychle jsem zahnala neveselé myšlenky na minulost a pověsila poslední kousek na napnutou šňůru. Rozhlédla jsem se po našem malém dvorku a přemýšlela, co dalšího bych měla dělat. Všude bylo uklizeno a tak to vypadalo na volné odpoledne.

„Zajdu do lesa na jahody a potom upeču koláč, co ty na to?“ zeptala jsem se mámy, když už jsem mířila do kuchyně pro jeden z těch velkých bílých džbánů, které byly pomalovány modrými květy. Byly krásné a to hlavně proto, že je dělala právě máma. Tohle byl způsob naší obživy. Když jsem následně vyběhla z domu, zahlédla jsem ji, jak se na mě usmívá a jenom nepatrně vrtí hlavou. Muselo jí být jasné, že jahody nejsou tím jediným důvodem, proč jdu pryč, ale nic nenamítala.

Se džbánem v jedné ruce a vykasanými sukněmi v té druhé, jsem se rozběhla z mírného kopečku. Vzala jsem to trochu bokem a zastavila jsem se až na cestě, kde měly každou chvílí projíždět karavany. Právě díky tomu, že jsme dům měli na vyvýšenině, jsem o nich věděla už s předstihem. Navíc cikáni nikdy nikam nepospíchali. Koně táhly vozy jen co noha nohu mine tak, aby jim stačili i lidé.

Chtěla jsem na ně počkat, ale džbán v ruce mi připomínal slib, který jsem dála mámě.

Přeběhla jsem tedy cestu a rovnou zamířila do blízkého lesíka, kde hned na okraji, ve stínu vzrostlých stromů, rostly lesní jahody tak šťavnaté jako nikde jinde na světě. Z místa, kde jsem jahody sbírala, jsem pak měla perfektní výhled na cestu a přijíždějící karavany. Jahod bylo v podrostech stromů hodně, ale i tak se džbán plnil velmi pomalu. Když jsem pak zahlédla karavany, nechala jsem džbánek džbánkem a rozběhla se zpět k cestě. Chtěla jsem si ty nově příchozí hosty pořádně prohlédnout.

Zastavila jsem se těsně při okraji cesty. Kolem mě projížděla už druhý nádherně propracovaný vůz. Byl namalován do červena a na sobě měl několik vyřezávaných ozdob ve žluté barvě. Za ním jel karavan se zakulacenou střechou, která byla přikryta navoskovanou látkou, aby do vozu nezatékalo. Všude kolem těch pestrobarevných příbytků se pak pohybovali lidé různého věku. Muži většinou vedli koně za uzdu nebo šli po jejich boku. Ženy potom měli na starosti neposedně skotačící děti, jídlo a nalákání místních obyvatel.

Potom jsem zahlédla ji. Měla nádherné mahagonově hnědé vlasy schované částečně pod červeným šátkem, který byl ozdoben zlatými mincemi. Na lehce opálených rukou jí cinkaly náramky. Sukně jí dosahovala akorát pod kolena. Nohy měla v lehkých černých botách – spíš bych ale hádala, že má pouze kolem chodidel ovázanou nějakou pevnější látku.

Té pozoruhodné dívce hrál na tváři milý úsměv i ve chvíli, kdy se zastavila těsně přede mnou.

„Zdravím, jsem Isabella – kartářka,“ promluvila na mě skoro dokonalou francouzštinou. To skoro dokonalou zmiňuju hlavně proto, že jsem v jejím hlase zaslechla jistý přízvuk. Byl sotva patrný, ale vnímavý člověk si ho všiml. Proto jsem se snažila zaposlouchat do rozhovorů, které probíhaly kolem. Zajímalo mě, odkud tato skupinka pochází.

Španělsko – blesklo mi po chvíli hlavou, když jsem ten cizorodý jazyk poznala.

„M-Miracle,“ odpověděla jsem ji, po krátkém zaváhaní a na rtech se snažila vykouzlit úsměv alespoň trochu podobný tomu Isabellinu.

„Uvidíme, jaký zázrak ve skutečnosti jsi. Stav se za mnou až se utáboříme,“ prohodila mým směrem ve chvíli, kdy už se obracela zády, aby dohnala svůj přívěs. A já tak nějak podvědomě věděla už v tuhle chvíli, že my dvě budeme kamarádky. Možná jenom pro tohle léto, ale jistě se jimi staneme.

Tahle předtucha, o přátelství s Isabellou, však nebyla jediná, která mě ve chvíli, kdy jsem sledovala poslední vůz, zasáhla. Jako když při bouřce blesk oslní celou oblohu a pak následuje hrom, mi došlo, že tohle léto bude z nějakého důvodu osudové. Mohlo to mít něco společného s cikány, ale zároveň mohl jejich příchod pouze odstartovat všechny tu události.

Neměla jsem tyhle ty osudové pocity moc ráda. Po nějaké době je vždy následovaly i činy. A všechno to začalo právě pochopením, kdo je můj otec. Možná s jeho nadpozemským původem se do mě přelilo i něco toho božského, nějaký ten cit pro věci budoucí. Teď se však dostávám k tomu, že mámina slova o andělovi nebyla pouze nějakým výmyslem.

Bylo tomu víc jak sedmnáct let od chvíle, kdy se mí rodiče poprvé setkali. Má máma byla prostřední ze tří dcer a vynikala nad nimi svou krásou, kterou jsem mimochodem zdědila po ní. Všichni v jejím tehdejším domově se po ní otáčeli. Neměla tedy nouzi o nabídky k tancovačkám a později i ke sňatku. Mnoho mladíků se u jejího otce ucházeli o její ruku, ale ona je z neznámých důvodu odmítala. Alespoň do okamžiku, než se ve vesnici objevil můj otec… Ten všechno změnil. Přilákán její krásou se s ní chtěl poznat. Dokonalá dívka k dokonalému chlapci. S jeho andělským původem byla neskonalá krása jasně spojena.

Máma mi vyprávěla, jak si tehdy držel od všech lidí ve vesnici odstup. Dokonce nebydlel ani v hostinci. Gabriel – tak se táta jmenoval – si našel jednu polorozbořenou chalupu někde uprostřed lesů, postupně ji spravil a následně ji obýval.

Ta očividná láska, která mezi mými rodiči vzplála, dráždila okolí. Starší lidé jim ji přáli, ale mladí záviděli. Dívky chtěli získat mého otce pro sebe a muži toužili po mámě. Kdyby se jim tenkrát podařilo mé rodiče od sebe dostat, nebyla bych tím, čím jsem. Ale otcova uzavřenost vyvolávala u místních obyvatel nepěkné řeči a dívky nakonec o Gabriela ztratily zájem. Možná taky pochopili, že s láskou se bojovat prostě nedá.

A jakkoliv si matka přála pojmout Gabriela za manžela, bylo to poprvé, co její otec nenechal výběr na ní. Ten podivný cizinec, za kterého Gabriela považoval, nebyl partie, kterou si pro svou dceru představoval. A jelikož tušil, že máma odmítne jakékoliv další žádosti o ruku, nakonec ji zasnoubil za bohatého sedláka ze sousední vesnice sám, bez toho, aby se mámy vůbec zeptal na souhlas. To všechno bylo spojeno s velkou rodinnou hádkou, protože se máma nehodlala provdat za nikoho jiného než za milovaného Gabriela. Ani hádka však nic nespravila a máma se rozhodla pro radikální krok a utekla k tátovi. Po vysvětlení předchozích událostí byla řada na Gabrielovi, aby mé mámě řekl pravdu o svém původu. Tehdy se matka dozvěděla, že s Gabrielem nebude moc zůstat ani přes všechnu tu lásku, která mezi nimi je. Zjistila, že se do ní můj otec zamiloval z vyprávění a rozhodl se ji poznat, proto taky sestoupil z nebe, aby se s ní mohl setkat ještě dříve, než zemře. U andělů totiž čas ubíhal úplně jinak než mezi lidmi. Andělé byli nesmrtelná stvoření.

  Tehdy spolu strávili tu osudnou noc, kdy jsem byla počata. Byla to první a zároveň poslední takto intimní chvíle, která se mezi nimi udála. Máma se musela vrátit domů a Gabriel do nebe. S jistotou jsem ale mohla říct, že máma svého činu nelituje. Možná se na mě občas zamračí a napomene mě pro hloupé chování, ale jinak na mě většinu času shlíží s vlídným úsměvem. Připomínám jí tátu.

Po té jedné noci se máma za bohatého sedláka skutečně provdala. Věděla, že se už nikdy nezamiluje do nikoho jiného a tak přijala osud, který ji její rodina připravila. Sedlákovo bohatství pramenilo z obchodů, které měl v jiných městech a vesnicích, proto nebylo divu, že se doma moc nezdržoval. I svou svatební noc strávil mimo domov a máma tak pro všechny zůstala neposkvrněnou pannou… kterou opravdu byla. Věci, které se odehrály mezi ní a mým otcem nebyly stejného charakteru, jako je tomu u lidí. A proto bylo tak zvláštní samotné zjištění, že v jejím lůnu najednou roste nový život.

Ve chvíli, kdy to už bylo vidět, lidé mou mámu obvinili z toho, že se spustila s tím podivínem Gabrielem ještě před svatbou a on potom zmizel kdoví kam. Pravdu však věděla jenom máma. O tom, co se skutečně stalo. A teď čekala dítě zplozené z velké lásky. Byla jsem Gabrielův poslední dárek, který mé matce věnoval, přestože to možná ani sám netušil.

Nic nebylo pro mou mámu složitější a bolestivější, než udržet tajemství o mém původu. Jednou to však nevydržela a svěřila se své matce, že dítě v jejím lůnu je dítětem anděla a ona nikdy svého muže nepodvedla. Babička jí nevěřila i přes všechnu lásku, kterou ke své dceři chovala. A to byla taky poslední rána, kterou mohlo mámino srdce unést. Pokud ji nevěřila vlastní rodina, nikdo ji už neuvěří, a proto se rozhodla odstěhovat se někam daleko, kde ji nikdo nezná a nemůže ji tedy soudit.

První noc naší první společné pouti jsme trávili někde na seně. Já to nepohodlí sotva vnímala, vždyť jsem se stále nacházela v mámině bříšku, kde mi bylo nejlépe. Druhý den jsme měli to štěstí, že mámě zastavil sedlák cestující na sever Francie a to místo bylo mým prvním domovem.

Bohužel ale ne posledním. Jak už jsem se zmínila, pravdu nikdo nedokázal zkousnout ani z úst nevinného dítěte a my se v mých šesti letech opět stěhovali.

A tím se už dostáváme do současnosti. Je mi sedmnáct. Nápadníků mám tolik, že je nelze ani spočítat. Krásu jsem podědila po obou mých rodičích. S dlouhými blond vlasy, které se na slunci leskly jako tekuté zlato, jsem vyčnívala mezi ostatními děvčaty z vesnice. Ani žádná mě kvůli tomu nehaněla. Chápaly, co místní chlapce tak upoutalo a zároveň věděly, že si stejně nakonec vyberu jenom jednoho a ony se tak jako tak provdají.

Já však nebyla jedinou kráskou, o kterou měli místní muži zájem. I přes všechnu tu tvrdou práci, kterou musela máma obstarat, nepřišla o všechno své kouzlo. Krátce poté, co jsme se nastěhovaly do malé roubenky na okraji vesnice, se o ni začali ucházet místní muži. Všechny samozřejmě zajímal můj otec, ale máma to komentovala slovy, že je vdova a potřebuje čas na truchlení. Takhle se na nějakou dobu zbavila dotěrných nápadníků.

S každým slunečným dnem, který uběhl, jsem se od mámy lišila víc a víc. Její kůže zlátla a vlasy postupně bělely, zatímco já i přes všechno to sluneční teplo zůstávala mléčně bílá a vlasy jako pšenice. Navíc jsem po otci zdědila i jeho oči, které jsem měla blankytně modré jako by se v nich odráželo samo nebe. Ty máminy byly zelené jako tráva po dešti.

Najednou jsme tak byly každá úplně jiná, ale svým způsobem dokonalá.

A s dokonalostí samozřejmě souvisely i splněné sliby, takže jsem se musela vrátit do lesa, dosbírat jahody a následně upéct koláč. Nechtěla jsem mámě vyvolávat další vrásky na čele a tak jsem se snažila o skoro dokonalé chování, které by jí zjednodušilo těžký život. Nedokázala jsem si ani v nejmenším představit, jaký život to musel být bez muže, kterého milovala.

Možná taky proto, abych viděla úsměv na její tváři, jsem jí pobídla, aby se se mnou vydala do vesnice, jen co jsem dopekla koláč a dala ho chladit na okno, které bylo zastíněno velkým přesahem doškové střechy.

„Dobrá, půjdeme se tam podívat. Stejně vidím, že bys nevydržela jenom tak na jednom místě. Zvlášť, když přijeli ti komedianti,“ přitakala a já ji z vděčnosti políbila na tvář. Trochu ztěžka se poté zvedla z lavičky, ze které pozorovala moje počínání, přes vlasy spletené do pečlivého copu si přehodila tmavý šátek a to bylo znamení, že můžeme vyrazit. Radostně jsem se tedy zatočila, až se mi sukně zvedla ke kolenům a vyběhla z domu jako malé děvčátko. Tyhle potulné umělce jsem měla ráda už od dětství. Jejich příběhy z cest byly fascinující a někdy až neuvěřitelné. Mnohokrát mě taky napadlo, že pokud by někdo měl uvěřit mému osobnímu příběhu, byli by to právě cikáni.

Teď už jsem se ale nemohla dočkat, až se opět setkám s Isabellou a nechám si od ní vyložit karty. Potvrdí mi osudovost tohoto léta? – blesklo mi hlavou, ale následně jsem nad tou myšlenkou pouze mávla rukou. Věřila jsem na jejich umění vidět budoucnost v kartách, ale copak dokáže vidět něco tak blízkého a neurčitelného?

Kráčet po matčině boku pro mě bylo složité. To nadšení, které zrychlovalo můj krok, bylo pro ni neúnosné, a proto jsem se vždy musela po pár krocích zastavit, anebo se dokonce vrátit, abych jí doslova neutekla. V prachu cesty jsem dokonce místy zahlédla i stopy kol cikánské karavany. Už jsem se nemohla dočkat, až mi povypráví některé ze svých příběhů.

Ve chvíli, kdy jsme vešli na náves, nebralo mé nadšení konce. Všude kolem nás bylo rušno. Jakákoliv práce, která byla do té doby kýmkoliv provozována, ustala ve svém průběhu. Všichni byli zvědaví na zdroj nové zábavy, který se ve vesnici objevil. Ne všichni cikány a jejich životní styl schvalovali, ale nakonec s tím nemohli nic dělat. Všichni jsme se po těžké práci ráda bavili. A já se teď v tom davu snažila najít Isabellu.

Má snaha byla narušena ve chvíli, kdy my něčí ruce zakryly výhled. Poslepu jsem se snažila dotekem vypátrat, komu ty nezbedné ruce patří, ale neznámé osobě se dařilo držet z mého dosahu tak, abych ani na okamžik neodkryla mé oči. Já však začínala tušit, s kým mám tu čest.

„Maro?“ zeptala jsem se a ruce z mých očí zmizely. V tu chvíli přede mnou stála má nejlepší kamarádka v celé své kráse.

 „To ti to trvalo, než jsi mě poznala,“ popichovala mě a nepřestávala se vesele smát. „Ale je dobře, že jsi přišla Mir,“ prohodila. Jako jediná zkracovala mé jméno do této podoby, ale jenom ve chvílích, kdy nebyla nikde v doslechu má máma. Nesnášela tyhle zdrobněliny nebo zkratky. Byla jsem prostě Miracle a tím to haslo.

„Už jsi stihla prozkoumat, kdo všechno letos přijel? Vím jenom o kartářce a zaslechla jsem myslím i housle,“ svěřovala jsem se jí se svými poznatky. S jistotou jsem mohla říct, že Mara už bude vědět, jaké talenty cikánská karavana skýtá. Nejen proto, že bydlela přímo ve vesnici a proto měla ke všem informacím blízko. Nikdy jsem Maru nepovažovala za nějakou klevetící holku, která bez nějakého šťavnaté novinky nevydrží celý den, ale tak nějak se k ní vždy dostaly správné informace a to ještě s předstihem.

„Snad všichni,“ rozhodila ruce. „Jak říkáš, kartářka, ale je to nějaká mladá dívka, což je na tu profesi podivné. Vždy sem jezdívaly staré báby s velkým chlupatým znamínkem na tváři,“ zazubila se při vzpomínce na tu poslední, která tady loni byla. Nebylo však pravidlem, aby všechny kartářky vypadaly jako nějaké čarodějnice z pohádek pro děti. Občas se to ale povedlo. „Kromě ní je tu ale i provazochodkyně, nějaký fakt krásný kluk, co vrhá dýky a potom nějaká nafintěná holka, co čte z dlaně. No a spousta dalších. Možná tam bude i nějaký ten hráč na housle, pokud jsi je slyšela,“ pokrčila rameny a už si stoupala na špičky, aby přes hlavy všech sousedů zahlédla něco dalšího.

Z rozhovorů, které probíhaly mezi sousedy, jsem rychle pochopila, že tou nafintěnou holkou má být právě Isabella. Nechápala jsem, jak ji tak rychle dokázaly přiřknout tohle oslovení. Kromě toho se nějak nedokázali domluvit na tom, jestli je Isabella kartářka nebo jestli čte z dlaní. Jeden říkal to a druhý zase ono. Na návsi to hučelo jako v úle a já chtěla pryč. Trochu klidu by se hodilo.

Popadla jsem tedy Maru za ruku a táhla ji pryž z návsi. V tuhle chvíli by byl klid kdekoliv jinde ve vesnici, ale já si usmyslela, že pravdu o Isabelle se dozvím hned. Proto jsem si to obloukem mezi jednotlivými domy zamířila k louce, na které se podle všeho karavana usídlila.

V Isabelle jsem se nemohla plést. Ale jeden nikdy neví.