Alice byla v obchoďáku jako malé dítě. Jak jsem si všimla, musela tu být častým zákazníkem, protože ji v každém obchodě oslovovaly jménem a Alice jim také tykala. Ani se nedivím, že si ji tu všichni oblíbili, vždy utratila mnoho peněz a nechovala se vůbec jako nějaká namyšlená slečinka.
Moc jsme si to v obchodě užily. I přes Aliciny protesty jsme se v kabinkách, při zkoušení oblečení, střídaly. Není na to zvyklá. Ale jestli chce chodit na nákupy se mnou, měla by si začít zvykat.
Nakonec jsme odcházely z obchodu ověšeny taškami jako vánoční stromečky. Přes to množství oblečení jsem toho nakonec neplatila moc. Alice mě nenechala. Podařilo se mi ji přemluvit jen na oblečení pro Renné, zbytek mohla platit ona. Domů jsem si odvážela asi deset triček v různých odstínech modré, troje kalhoty, pět mikin a taky tři páry bot. Nepodařilo se mi Alici přemluvit, že boty na podpatku prostě neunosím a i ty nakonec skončili na pokladním pultu. Tím se samozřejmě prodloužily nákupy ještě na výběr šatů k těmto botám.
Cestou domů jsme se rozhodly, že pojedeme nejdřív ke Cullenům a potom až k nám. Edward to nevěděl a tak nebyl doma, když jsme přišli. Všichni byli v obývacím pokoji, když jsem rozesmátá procházela dveřmi, a dívali se na mě udivenými pohledy.
„No teda, Alice, co se stalo, že si nechala Bellu přežít tvé nákupní šílenství?“ ozval se hned Emmett. Alice se na něj jen zamračila a víc ho nevnímala.
„Nevím čemu ty Emme říkáš nákupní šílenství, ale my se s Alicí náramně bavily,“ namítla jsem.
„Jasně a to mi připomíná, že bys mohl zajít pro tašky do auta, ty v kufru jsou naše, na sedadlech jsou Belly tak je tam nech.“ Tentokrát hodil obličej po Alici Emmett, ale pro ty tašky přece jen zašel.
Když se vrátil, opět sršel vtipem: „Jak vidím, Alice, opět si trhla rekord s nakoupenými taškami.“
„Bella mi s tím zdatně pomáhala, takže jsme rekord daly dohromady, bratříčku.“
To už, ale přišel Edward a já se mu rozběhla do náruče. „Moc si mi chyběl. S Alicí jsme ti něco koupily. Potom ti to dá.“ Najednou jsem si všimla, kolik je hodin a trochu se zhrozila. Renné sice ví, že nakupování mám ráda, ale už bych měla jít domů. „Budu muset domů, odvezeš mě?“ otočila jsem se na Edwarda.
„To víš, že jo. Alice, půjčím si auto, ať nemusíme překládat ty tašky.“
„Dobře, ale běda jestli mi s ním něco uděláš!“
„Neboj, kdyby se s ním něco stalo, jako že nestane, koupím ti nové.“
Edward mě odvezl domů a pomohl mi s taškami do pokoje. Renné samozřejmě byla doma, tak jsem jí při té příležitosti Edwarda představila jako svého kluka. Znělo to opravdu pěkně. Potom jsem ho šla vyprovodit k autu, kde mě dlouze a vášnivě políbil a se sebezapřením odjel domů.
Když jsem se ráno vzbudila, nebyla jsem ve svém pokoji. Nacházela jsem se ve velmi vkusně zařízeném pokoji – což by nebylo tak zarážející, když vezmu v potaz, jak si žijí Cullenovi. Barevně jsem se v pokoji zrovna nenašla, připadala jsem si jako v lepším bordelu. Červená, kam se člověk podíval, vyšívaná zlatou nití. Stěny však byly kamenné a neomítnuté. Připadalo mi to jako někde na hradě. Vylezla jsem tedy z postele a rozhodla se pro menší prohlídku tohoto místa.
Celé mě to děsilo. Jasně jsem si uvědomovala, že jsem usínala ve Forks. Taky jsem věděla, že právě o Forks se mi prve nejdřív jenom zdálo, ale tehdy to mělo jisté návaznosti na současný život. Tohle bylo jiné.
Nakoukla jsem tedy do prvních dveří, které byly blízko té obrovské postele, na které jsem si lebedila. Byla neskutečně pohodlná. Za dveřmi jsem se ocitla v koupelně, která tak nějak navazovala svou luxusní složkou na pokoj. Stěny byly opět z kamene a nikdo se proto nenamáhal s nějakým keramickým obkladem, jak to v podobných místnostech bývá zvykem. Zběžně jsem koukla do zrcadla, abych zjistila, jak na tom jsem. Možná jenom podle svého vzhledu poznám, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsem byla doma.
Odraz mi toho ale moc neřekl – kromě obvyklých informací, že bych si měla udělat něco s vlasy a celkově se zkultivovat. Proto jsem tedy zvolila rychlou sprchu a následně se vydala sehnat i nějaké oblečení, což nebyl vůbec problém, jelikož hned vedle dveří do koupelny jsem objevila jedny vedoucí do šatny. Ta byla sama o sobě velká jako koupelna a spolu s ní byly velké jako celý pokoj. Všechno oblečení v šatně bylo značkové a vypadalo to, jako by někdo vykoupil obchod. Vybrala jsem si obyčejné tričko k tomu kalhoty a botasky a vydala se na prohlídku tohoto neznámého místa. Musím zjistit, co tu dělám.
Před dveřmi do mého pokoje stála stráž. Zaraženě jsem si je prohlédla, ale nezdálo se, že by se mi rozhodli nějak bránit v odchodu. Oba byli oblečeni do šedých plášťů. Kamenná chodba mi opět napověděla, že jsem očividně fakt na hradě. To už ale ke mně mířil další muž. Měl o něco tmavší plášť než ti dva, co stáli před dveřmi.
„Dobrý den, jmenuji se Felix a Aro mě požádal, abych vás k němu přivedl, pokud jste už po snídani,“ představil se mi příchozí a já jenom tupě zírala. Následně jsem přikývla – při všem tom zkoumání jsem na jednom ze stolků objevila i tác s ovocem a během oblékání z něho ujedla pár kousků. „V tom případě mě tedy následujte,“ vyzval mě a vydal se zpět chodbou, po které přišel.
Šli jsme dlouhou chodbou, která po nějaké době vyústila ve schodiště, po kterém jsme rovněž vyšli. Najednou se před jedněmi dveřmi zastavil. Myslela jsem, že půjdeme dál, ale on i nadále zůstával stát.
„Až budete vyzvána, vstupte.“ S tímto prohlášením odešel. Divný patron – pomyslela jsem si.
Moc dlouho jsem nečekala a ozvalo se „Pojď dál, Bello!“ Ten muž, co mě zavolal, mě musí znát tak se snad konečně dozvím, co tu dělám. „Jsem tak rád, že jsi konečně dorazila, dcero.“ DCERO??? Tohle je můj otec?
Najednou jsem se probudila. Byla jsem opět ve svém malém pokojíku ve Forks. Hodně jsem si oddychla. Sen to byl podivně krátký, alespoň podle času, který v něm uběhl, na rozdíl od snů, kdy jsem navštěvovala Forks a Cullenovi. O to byl ale podivnější, a pokud jsem měla dnešní školu absolvovat aspoň trochu klidná, potřebovala jsem horkou sprchu.
Edward na mě dneska nečekal a do školy jsem se tedy musela dopravit sama. Tam na mě ale na parkovišti čekala Alice. Přecházela vedle auta sem a tam a vypadala nervózně. Což mě samozřejmě znepokojilo. Vysedla jsem z auta a už se ji chystala jít vyzpovídat – pokud je totiž někdo, kdo vidí budoucnost nervózní, není to dobré znamení. Pro nikoho.
„Bello, měla jsem vizi…“ No, neříkala jsem to? Vize! Ale vzhledem k tomu, co se dělo v noci se mnou jsem se tomu vlastně ani nedivila. Už minule jsme se shodly, že mé sny jsou nějak napojeny na její vize. Je však pravda, že tehdy se jí moje sny nějak týkaly. Teď v nich nebyla. Mohla mě tedy vidět v tom hradě s Felixem a Arem? Mohla slyšet, co jsem se dozvěděla?
„Byla jsem v ní já a Aro?“ Tohle byla asi ta jediná podstatná otázka. Musela jsem se ubezpečit, že viděla to, co jsem já v tom snu prožívala.
„A-ano. Jak to víš?“ vytřeštila na mě překvapeně oči.
„V noci se mi zdál sen,“ začala jsem ji ho vyprávět. „Byla jsem na nějakém hradě. Ráno pro mě přišel nějaký upír jménem Felix a odvedl mě do pracovny Ara. Ten mě vřele přivítal a řekl mi - dcero.“
„Tak tohle je ještě horší než jsem myslela.“
„Jak to myslíš, Alice? A kdo je ten Aro?“
„Myslím to tak, že jsem ve vizi neviděla, jak tě oslovil, ale pouze tebe a jeho. A i to mi stačilo k tomu, abych tady stepovala už půl hodiny!“ vyhrkla a mě stále nedocházelo, co špatného by to mohlo znamenat. Ten muž v mém snu byl veselý, že mě vidí. Nepřipadala jsem si tam jako vězeň, přestože mi u dveří do pokoje stála stráž. Co tedy mohlo být tak hrozného na tom, že mě viděla s nějakým mužem v pracovně? „Víš, Aro Volturi je jeden ze tří členů královské upíří rodiny.“
Ta informace mě zaujala, ale stejně tak i skoro liduprázdné parkoviště. Mrkla jsem na hodinky. Sakra! „Alice, uděláme to následovně. Ty se teď trochu uklidníš, v mém snu se nic strašného nestalo. Půjdeme na hodinu. Budeme se snažit, aby se Edward o tvé vizi nedozvěděl – nerada bych ho znepokojovala. Už ten tvůj vzhled strašidla je dost odstrašující. A odpoledne si u vás sedneme a celé to prodiskutujeme.“ Plán to byl seskládaný dost narychlo, ale co jsem mohla dělat, když zrovna začalo zvonit?
„Dobře, asi máš pravdu. Odpoledne u nás.“ A rozešly jsme se do tříd. Přišla jsem jenom tak-tak, hned po mě totiž přišel učitel.
Odpoledne jsem jela s Edwardem k nim domů. Alice měla o hodinu méně, takže už mohla doma všechny shromáždit v obývacím pokoji, kam jsme se s Edwardem záhy dostavili taky. Trochu prkenně jsem se posadila po Edwardově boku na sedačku. Jednou rukou mě objal kolem ramen a druhou si začal hrát s jednou mou. Kreslil mi kroužky do dlaně a mě to začalo uklidňovat. Vycítil, že jsem nervózní? Bylo na mě, stejně jako na Alici, vidět, že tenhle rozhovor nebude jenom tak?
Všichni přítomní střídavě hleděli na mě a na Alici. Vyčkávali a to u mě opět vyvolávalo nervozitu.
„Jak už jsem kdysi řekla, můj otec je upír,“ rozhodla jsem se konečně promluvit a tak porušit to dokonalé tíživé ticho, které nás obklopovalo. Jenže pak jsem se zarazila. Alice měla z Ara obavy. Mohlo by to nějak ovlivnit můj vztah s Edwardem? Mohl by mě kvůli tomu opustit?
Rychle jsem zatřepala hlavou, abych z ní dostala ty zrádné myšlenky. Ne. Edward mě miluje a bude se mnou, ať už tady řeknu cokoli. „V noci se mi o něm zdál sen. Alice mi ráno řekla, že ho viděla i ve své vizi,“ pokračovala jsem v předchozí větě, ale opět jsem se zarazila. Ani Edwardův pohled, který mě pobízel, abych pokračovala, mi nepomohl. Musela mě nahradit Alice.
„Byl to Aro.“ Po tomto prohlášení přeběhla po všech tvářích v místnosti směsice pocitů. Chudák Jasper, ten to musí vnímat nejsilněji. Nikdo z nich nedokázal pochopit, co jsme jim zrovna s Alicí řekly.
„Lásko, jsi si jistá, že je Aro tvým otcem?“ zajímal se Edward a já jenom zavrtěla hlavou. Svými sny jsem si nikdy nebyla jistá.
„To nevím, ale mé poslední sny se splnily a já nevím, co mám očekávat od tohoto.“
„Jak jsi přišla na to, že je to tvůj otec?“ zeptal se Carlisle.
„Oslovil mě dcero,“ zašeptala jsem odpověď.
Esmé začala potich štkát. Co toto odhalení pro všechny znamená? Je Aro opravdu tak nebezpečný? Mohl by zničit mou novou rodinu? Ale jestli jsem jeho dcera, mohla bych ho požádat, aby to nedělal. Z mého přemýšlení mě vytrhla až Jasper. Asi v mých citech ucítil strach.
„Na co myslíš?"zeptal se mě se zvědavostí v očích.
„Jestli to všechno, co se mi zdálo, může být skutečně pravda, a co to pro nás znamená.“ Popravdě jsem mu vypověděla, nad čím jsem myslela. Zároveň mě však překvapilo, že tuto otázku položil on a ne Edward.
„Jak zjistíme, jestli byl ten sen pravdivý?“ přidala se Rose.
„Nevím. Posledně se ten sen odehrál měsíc před tím, než se to skutečně stalo. V tom snu jsem nevypadala o nic víc jinak, než teď, tak doufejme, že máme ještě měsíc přijít na to, jestli je to pravda.“ Reakce rodiny mě děsila. Obávali se Ara, a proto jsem se i já bála, aby tohle dopadlo dobře. Nechtěla jsem přijít o nikoho z nich. A nejmíň ze všech o Edwarda. Přitiskla jsem se k němu, jak nejtěsněji to šlo. Edward jako by věděl, nad čím přemýšlím, mi povzbudivě stisknul ruku. Usmála jsem se na něho a opřela si hlavu o jeho rameno.
„Asi bychom tohle sezení měli rozpustit. Stejně se ničeho jen tak nedobereme a na Jaspera toho už bylo víc než dost,“ ozvala se opět Alice. Za tohle jsem jí byla vděčná. Chtěla jsem být s Edwardem sama a užívat si jeho blízkost, dokud jsem mohla.
V jeho pokoji jsem byla podruhé, ale naposledy to bylo, když jsme byli jenom kamarádi. Oba jsme teď potřebovali cítit lásku toho druhého a tak jsme si v objetí sedli na jeho černou pohovku.
„Miluji tě, ať už jsi Arova dcera nebo ne,“ zašeptal a já se trochu uklidnila. Jeho slova sice nezničila tu ledovou pěst, která svírala mé srdce, ale trochu ji rozevřela. Byla naděje, že bych s ním přece jenom mohla být. Moc jsem se bála, aby mě kvůli tomu neodmítnul.
„Já tebe taky,“ zamumlala jsem a políbila jsem ho. V tom polibku ale i přesto byla cítit bolest. Bolest, která by byla následkem našeho odloučení. I tohle Edward pochopil, a když jsme polibek ukončili, řekl pouze - „Nikdy tě neopustím, čekal jsem moc dlouho na to, abych toho byl někdy schopen.“
Po chvíli někdo zaťukal na dveře. Byla to Esmé.
„Volala jsem Renné, řekla jsem, že jste si s děvčaty udělaly taková menší dívčí večer a že tu zůstaneš přes noc a protože je zítra sobota, vůbec jí to nevadilo.“
V tu ránu se ve dveřích pokoje objevila i Alice a nesla nějaké oblečení. „Tady máš něco na spaní a tady něco na ráno.“ A opět odešla.
Spokojeně jsem se uvelebila v Edwardově náručí a poslouchala, jak mi brouká nějakou písničku. Po chvíli jsem opět usnula, protože mě začala zmáhat ospalost, stejně jako posledně. Tušila jsem, že sen bude pokračovat.
Byla jsem opět v Arově pracovně, ale nějak se změnila. Vlastně ne, nezměnila, to jenom já jsem ji viděla novýma očima. Měla jsem se rudé, jak jsem zjistila rychlým pohledem do zrcátka, které mi Aro podával. Proboha, co se stalo, že mám takové oči?
Najednou mi to došlo. Cítila jsem velmi nepříjemné škrábání v krku a byla si víc než jistá, že to nemá na svědomí žádná angína nebo chřipka. Už jsem stoprocentní upír! Konečně dávalo smysl to, proč jsem byla u svého otce. Co však smysl postrádalo, byla ta přeměna. Bude to automatické nebo mě prostě kousne a já se proměním? Chyběly mi spojovací články mezi dneškem ve Forks a touto chvílí u otce. Potřebovala jsem odpovědi, protože tyhle nové sny nebyly celistvé a já tápala. Zmateně jsem se podívala na otce.
„Rád bych tě, Bello, představil hned bratrům, ale je mi jasné, že se nejdřív musíme postarat o tvé potřeby,“ prohlásil Aro a vyvedl mě na chodbu. Následovala jsem ho až ke dveřím, na kterých byla dřevěná cedulka s umně vyvedeným nápisem Jídelna. Zmateně jsem se na otce podívala. Neměla jsem hlad. Trápila mě žízeň.
Jak mi ale vzápětí došlo, Jídelna sloužila k příjmu potravy v upířím stylu. V místnosti byl malý hlouček lidí, a jak to vypadalo, všichni čekali jenom na mě a Ara. „Teď se nadechni a nech se unášet svými instinkty,“ pobídl mě a spokojeně se usmál. Já se ale zděsila. Mám někoho zabít? Já, která když opravdu musela pít krev, byla to zvířecí, mám někoho zabít?
Přesto jsem udělala přesně to, co mi řekl. Pořádně jsem se nadechla, ale lidská krev mě vůbec nelákala. „Aro, mě tohle neláká. Nic mi tu nevoní natolik, aby se probudily mé instinkty.“
„Cože?“ podíval se na mě stejně nechápavě, jako ostatní upíři. Přišel k jedné dívce a nehtem jí rozřízl kůži na dlani. Měl problém, aby jí něco neudělal za mě, ale vrátil se ke mně. „Zkus to znovu, Bells.“
Nadechla jsem se. Co nejvíc jsem mohla. Snažila jsem se, aby mi její krev voněla – já vím, byla to blbost - ale vůně její krve byla přesně stejná, jak jsem jí cítila jako poloviční upír. Sůl a rez. Vždy mi lidská krev smrděla a teď má nechuť vůči ní byla ještě větší.
Po chvíli již jsem tu vůni nebo možná smrad krve nevydržela, měla jsem pocit, jako by se mi otáčel žaludek naruby. Otočila jsem se a utekla jsem z místnosti, abych se trochu uklidnila. Potřebovala jsem se zbavit toho pachu. Pálení v krku jsem sice cítila, ale lidská krev nebylo právě to, čím bych jí chtěla nebo mohla utišit.
Ani jsem si nevšimla, že Aro, stojí vedle mě. „Co se stalo?“ zeptal se mě vystrašeně.
„Já prosně nemůžu.“
„Jsi upír, prostě to tak je. Živíme se lidskou krví.“
„Ale, ale, já…“ Nebyla jsem schopná dát dohromady normální větu.
„Ale ty co?“ zeptal se mě neklidně.
„Mě krev smrdí.“
„Cože?“ zeptal se mě, Aro nevěřícně.
„Vždy mi lidská krev smrděla. Sůl a rez. Fuj!“ Aro, se na mě nechápavě koukal. „Krev po tom voní.“
„Toho jsem si nikdy nevšiml.“ Nechápavě mě sledoval.
„Mohla bych se živit zvířecí krví? V minulosti jsem to tak dělala, když jsem potřebovala jít na lov,“ zeptala jsem se ho s nadějí.
„Nelíbí se mi to, ale není jiná možnost.“
„Aro, je mi to líto. Vím, že jsem tě zklamala.“
„Jsi má dcera, oblíbil jsem si tě. I když se rozhodneš vůči stravě jakkoliv.“ Vděčně jsem ho objala.
