21. kapitola

Pohled Belly:

Jako opařená. Tak jsem si připadala, když jsem hleděla na Edwarda, který se objevil ve dveřích salónku. Copak se úplně zbláznil?! Byli jsme jasně domluvení, že se před Rumuny neukáže, ať už se bude dít cokoli a ať už se z jejich myšlenek dozví jakékoliv tajemství, které před námi mají.

„Edwarde, tohle není nejvhodnější chvíle na tvou návštěvu. Bylo by lépe, kdybys odešel,“ ujal se slova Damon a zněl kupodivu velmi klidně. Tohle chování ho muselo stát velké množství sebeovládání. S bratrem se snášel jenom díky mně a teď si tu nakráčí na důležité jednání, které se sice opět pomalu zvrtávalo v pořádnou hádku, ale i tak – prostě sem neměl chodit.

„Právě naopak. Myslím si, že nikomu z přítomných moje přítomnost vadit nebude,“ namítl a usmál se na Valerii.

„V tom jsi pěkně na omylu. Pokud hodláš zůstat v téhle místnosti, my s Thomasem odcházíme a vracíme se do Rumunska. Ani Volturiovi by neměli porušovat pravidla tohoto jednání a mít tu třetího ‚vyjednavače´,“ odmítla jeho slova Valerie a výhrůžně se postavila, aby bylo jasné, že svůj odchod myslí vážně.

„Nejsem tu za Volturiovy, takže se můžeš uklidnit a znovu si sednout. Jsem tu pouze sám za sebe a svou rodinu,“ odpověděl jí klidně Edward a mě tím ještě víc šokoval. Určitě se musel v myšlenkách Thomase dozvědět něco, co ho přimělo sem přijít a chovat se takhle. Pohlédla jsem tedy na rumunského vyjednavače a měla jsem pocit, jako bych se zrovna dívala na člověka, který vidí ducha. Nepřítomnýma očima hleděl na Edwarda a nebyl schopen nijak komunikovat.

„Rodinu?“ uchechtla se Valerie. „Upíři nemají rodiny.“

„V tom se zrovna pleteš, já jednu mám. Velmi milující rodinu, se kterou nejsem proto, že by mě u sebe drželi darem některého upíra ani hloupými lžemi. Jsem s nimi proto, že s nimi chci být a tím se naše rodina liší od jakéhokoliv klanu,“ vysvětlil jí postoj k ostatním členům rodiny.

„Jasně, už to mám. Já věděla, že mi jméno Edward něco říká. Po světě může chodit spousta upírů s tímto jménem, ale jenom jeden z nich má zlaté oči a příjmení Cullen, že?“ prohodila opět Valerie a na tváři se jí usadil takový ten pohrdavý úsměv – samozřejmě, reakce na barvu Edwardových očí, tím jsem si byla víc než jistá.

„Ani tak tu ale nemáš co dělat, Edwarde,“ namítl Damon, „Carlisle je na straně italských bratří, takže budu ještě tak slušný, že tě poprosím, abys z této místnosti odešel a pokud možno se vypařil i z tohoto města,“ doporučil mu Damon.

„Ne!“ vykřikl najednou Thomas, až jsme se k němu všichni obrátili. Úplně jsme na něj na okamžik zapomněli, pokud to u upírů je vůbec možné. Jeho, teď už rudé zorničky, se najednou projasnily a bylo v nich neskrývané odhodlání k nějakému činu. „Já si naopak myslím, že přítomnost pana Cullena by mohla být velmi prospěšná při jednání,“ zastal se Edwarda.

„Nevím, co se tady děje, ale myslím, že bude lépe, když dneska toto sezení rozpustíme,“ ujala jsem se nakonec slova, zvedla se z křesla a zamířila si to za Edwardem. Popadla jsem ho za ruku a než stačil kdokoliv zareagovat, vytáhla jsem ho z místnosti. Dveře za námi třískly trochu víc, než jsem očekávala, a tak jsem k nám přivolala pozornost všech lidí v hale. Z hrudi mi uniklo tlumené zavrčení a hned nato se Edward usmál. Nevěděla jsem, čemu se směje, ale věděla jsem, že z něj co nejdřív potřebuju dostat odpověď na jeho podivné chování v salónku.

Znovu jsem ho zatáhla za paži a on mě k mému překvapení hned následoval. Lidé pohybující se v hotelové hale nám hned vyklidili místo, abychom mohli vyjít ven. V tuhle chvíli jsem zuřila natolik, že jsem se vůbec nestarala o nějaké to krytí a fakt, že do vymrzlých ulic Budapeště mířím jenom v halence a tenkých kalhotách.

Vyšla jsem před hotel, kde se mnou Edward srovnal krok do rychlejšího tempa, a společně jsme vyrazili co nejdál od hotelu, kde se zrovna děly velmi nepochopitelné věci. Trochu to se mnou emočně otřáslo a já si uvědomila, že jsem tam nechala Damona samotného proti dvěma upírům, z nichž jeden je štít a o schopnostech druhého zatím nemáme nejmenší představu.

„Nemusíš se obávat, Thomas žádný dar nemá,“ ujistil mě Edward a mně v tu chvíli došlo, že jsem se rozrušila natolik, že můj štít opět získal nějakou tu trhlinku, přes kterou se Edward hned dostal k mým myšlenkám.

„Proč tam tedy je? A jak je možné, že se postavil na tvou stranu, když tě chtěl Damon vyhodit?“ odsekla jsem mu naštvaně a konečně zabočila do jedné zapadlejší uličky, dost daleko od pokoje.

„Poslouchat dneska jeho myšlenky bylo pro mě velmi poučné. Dozvěděl jsem se velmi zajímavou skutečnost, která teď může Thomase dostat na vaši stranu a nechá Valerii lehce ve štychu,“ odvětil a znovu se usmál tím svým polovičním úsměvem.

Ohromeně jsem na něj zírala. Edward nám zajistí zbraň proti Rumunům? Jakkoliv to byla obyčejná informace, můj mozek měl co dělat s tím, aby ji správně zpracoval. Vždyť na něco takového jsme čekali už tak dlouho. Konečně se budeme moct pohnout z místa. Vždyť jsem to vlastně vnitřně věděla, proto jsem chtěla, aby se Edward napojil na Rumuny a hlídal jejich myšlenky. Teď konečně našel slabé místo, na které budeme moct zaútočit a odrovnat Stefana a Vladimira úplně.

„Co ses dozvěděl?“ vyhrkla jsem dychtivě.

„Je to docela šok, takže na to půjdu pěkně popořadě. Tím slabým místem pro Thomase jsem já a Damon. Jenže Thomas to ví jenom částečně. Mělas pravdu, on Damona zná, jenže v jiné podobě – zná ho jako Stefana, jako mého lidského bratra. Navíc zná i mě,“ řekl a na chvíli se odmlčel. Mě přitom nechával napnutou a neskutečně zvědavou.

To jeho mlčení, kdy si zřejmě srovnával myšlenky nebo dělal cokoliv jiného, ale už trvalo moc dlouho. Každá další sekunda toho ticha ve mně vyvolávala mou agresivní stránku toužící z Edwarda ta slova vymlátit. A než jsem se nadála, moje pravá ruka reagovala dřív, než jsem si to stačila plně uvědomit, a praštila jsem Edwarda do ramene, až sebou cukl.

„Řekni mi, co víš, nebo to z tebe vytluču a nebudu hledět na to, že tě mám ráda a že bych toho mohla v budoucnu litovat,“ upozornila jsem ho na to, že se se svým mlčením pohybuje po hodně tenkém ledě.

„Fajn, taky se ale vzpamatovávám z toho, co jsem se dozvěděl. A pro tebe to bude určitě taky šok. Stejně tak pro Damona, ale nejsem si jistý, že bychom mu to měli hned říkat. Nemusel by na to reagovat nijak vstřícně,“ podotkl, a jelikož mě jenom připravoval na svá další slova a pořád mi nic užitečného neřekl, opět jsem na něj zavrčela.

„Nechoď, prosím tě, kolem horké kaše moc dlouho. Víš, že nepatřím mezi dvakrát trpělivé upíry,“ připomněla jsem mu svou ne zrovna trpělivou stránku a přistoupila k němu ještě o krok blíž. Rozdíl našich výšek ze mě sice dělal méně výhružně vypadající osobu, ale Edward by si měl uvědomit, že já podstoupila výcvik.

„Thomas je naším otcem,“ zamumlal ve chvíli, kdy jsem do něj chtěla znovu praštit.

 

 

Pohled Elinor:

Snažila jsem se soustředit na práci, ale šlo to opravdu těžko. Jakkoliv nevěřím na pohádky, tohle bylo… Nevím. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že je na tom něco pravdy. Bella tomu věřila. Byla zničená, když našla ty texty, podle kterých by měl Victor být nesmrtelný, a to jenom proto, že měl údajně zabít Brianu.

Ale – ač jsem nechtěla – dávalo to docela smysl. Všechno by to do sebe začalo zapadat. Victor byl nesmrtelný, v Belle by viděl Brianu, chtěl být s ní, ale to nevyšlo, my přece byly z pokolení špatné sestry. Lilly naopak byla tím správným potomkem, mohla by podle všeho sejmout z Victora kletbu, kterou na něj uvalila Brianina matka a… Už mi z toho začínalo hrabat. To všechno by totiž znamenalo, že Victorovi rozhodně není třicet, ale je několik století starý a po celou to dobu se nezměnil, dokud z něj Lilly nesejmula tu kletbu.

Na druhou stranu, kdybych v to skutečně věřila, mohlo by to vysvětlit to, že Bella stále vypadala na osmnáct. Mohla být taky prokletá, jenže potom by se samozřejmě nabízela otázka, kdo ji asi proklel, jelikož ona rozhodně nebyla problémová a neměla s nikým neshody. Neoplývala sice ve Swords jenom úsměvy, jako tomu bývalo doma, ale pokud by se kvůli něčemu takovému trápila, tak by mi to jistě řekla.

Vždyť se mi svěřila i s tím, že Edward znal o Victorovi pravdu! Tehdy mi říkala úplně všechno, ne jako dneska. Neměla přede mnou tajemství.

Popadla jsem telefon a rozklepanými prsty hledala v adresáři číslo na Lilly. Nevěděla jsem, co jí říct, ale doufala jsem, že od ní se toho dozvím přece jenom trochu víc, než kolik si toho pamatuju z doby, kdy s námi ještě Bella žila. Tyhle moje vzpomínky mohly být taky jenom výmysly už přepracované mysli a nemusely nic znamenat. A těžko jsem v podobném stavu mohla volat Belle.

„Ahoj, El,“ zaslechla jsem ve sluchátku Lilliin usměvavý hlas a zároveň v pozadí slyšela hluk z dopravy.

„Ahoj, neruším tě?“ zamumlala jsem do telefonu a snažila se nějak ovládnout svůj roztřesený hlas, abych nezněla moc ukňouraně, což se mi po chvíli povedlo. Jenže donutit svůj žaludek, aby se přestal svírat z nervozity ohledně toho, co se dozvím… To prostě nešlo.

„Samozřejmě že nerušíš. Právě jedu za klientem kvůli nějakým papírům. Co potřebuješ?“ zajímala se.

„Já… Já, ehm, nevím kde začít. Mám na tebe pár otázek, ale přijde mi blbé to probírat po telefonu. Ale nemám jinou možnost, protože do Paříže se jenom tak nedostanu, abychom to mohly probrat osobně,“ začala jsem zmateně mluvit, až mě Lilly zarazila.

„Stalo se něco? Něco s Peterem?“ vyzvídala.

„Ne, s Peterem nic, já…“ A zase ten roztřesený hlas plný obav a potlačovaného pláče. Jakmile totiž své domněnky vyslovím nahlas, může si Lilly myslet, že jsem se dočista zbláznila. „Sama víš, že na mě pokaždé vánoční a povánoční doba hodně dopadá kvůli tomu, co se stalo před jedenácti lety. A… ehm, letos to není jinak, jenom… Poslední dobou špatně spím a včera, když se mi konečně podařilo usnout, zdálo se mi o Belle a o době, kdy jsme byly ve Swords. Byl tam i Edward a bavili se spolu o Victorovi a tobě a… Já si jenom vzpomněla na to, co se mnou Bella jednou ve Swords řešila. Týkalo se to Victora…“ chrlila jsem ze sebe jednu větu za druhou a doufala, že to pro Lilly je aspoň trochu srozumitelné.

„El, zabrzdi trochu. Jsi úplně rozrušená,“ uklidňovala mě a já i přes vlastní vzlyky, které jsem už nedokázala potlačit, slyšela, jak se zvuk jejího auta utlumil, takže musela někde zabrzdit, aby se mi mohla plně věnovat. „Teď se zhluboka nadechni a potom pomalu vydechni,“ instruovala mě a já ji k velkému překvapení poslechla. Dvakrát! „A teď mi řekni, co se ti zdálo ohledně Victora,“ pobídla mě.

„Slib mi, že pokud to nebude pravda, nebudeš se mi smát nebo si o mně myslet, že jsem bláznivá nebo podobně, já to prostě jenom musím někomu říct a nevím, jestli Peter je ten pravý, nechci ho zatěžovat tímhle typem problémů,“ zamumlala jsem ještě na svou omluvu.

Jasně že se nebudu smát. Tak, co to bylo,“ pobídla mě ještě jednou a já se pro jistotu znovu nadechla a doufala, že se mi třeba vprostřed toho, co se Lilly chystám říct, nezlomí hlas.

„Pamatuješ si na Curada, toho prodejce starožitností v Dublinu?“ začala jsem oklikou a Lilly přitakala. „Bella od něj kdysi dostala část příběhu o nějaké velekněžce a jejích dvou dcerách. Jedna z nich byla zaslíbená bohyni, ale zamilovala se do cizince, který se jednoho dne objevil ve vesnici. Otěhotněla s ním a chtěla utéct, vzít svůj slib bohyni zpět a uvolnit místo své sestře. Všechno se tehdy nějak zvrtlo a ta těhotná dívka zemřela, o dítě se postarala její matka, ale jelikož si myslela, že ten mladík může za její smrt, proklela ho. Měl bloudit po světě tak dlouho, dokud nezískal odpuštění za své činy… Ten mladík měl být Victor,“ dokončila jsem svůj proslov a na druhé straně telefonu se rozhostilo úplně ticho. Slyšela jsem jenom trhané nádechy, ale Lilly se neozývala. „Lilly, jsi tam?“ zajímala jsem se šeptem. Na víc jsem už neměla sílu, když jsem to řekla.

 

 

Pohled Lilly:

Věděla jsem o tom, že se Bella jednou Elinor ve slabé chvilce se vším svěřila, ale taky tvrdila, že jí sestra nechtěla zrovna dvakrát věřit. Nesmrtelnost pro ni existovala možná tak v pohádkách nebo nepovedených hororech s upíry – a opět jsme u těch stvoření. Takže to pro mě samozřejmě byl velký šok, když s tím Elinor najednou vyrukovala a ještě po telefonu.

Musela jsem se několikrát nadechnout a děkovala jsem prozřetelnosti, že mě napadlo zajet ke krajnici, ještě než s tímhle začala, jinak bych si jistě koledovala o pořádnou dopravní nehodu.

„A-ano, jsem u telefonu,“ zamumlala jsem a zvažovala, co na tohle říct. Jak ji to, sakra, po takhle dlouhé době napadlo? Jasně že doba kolem Belliny smrti pro ni byla citlivým tématem, kdy na ni dost často vzpomínala, ale nikdy jsme jí nepřišli na mysl my. Proč tedy teď?

„Já jsem, no, neměla jsem ti to říkat. Zapomeň na to,“ žádala mě hned potom. Copak na tohle jde zapomenout? Vždyť zrovna uvěřila tomu, že Victor byl nesmrtelný. Tohle tajemství bylo jenom mezi mnou, Bellou, Edwardem, Victorem a jeho rodinou, nikdo jiný to neměl vědět. A teď to věděla i El.

„Ne, právě naopak, jsem ráda, že jsi mi to řekla,“ namítla jsem rychle a snažila si srovnat myšlenky. Určitě ji na tu myšlenku musel někdo přivést, není totiž možné, aby si na něco takového vzpomněla po tak dlouhé době. Myslela jsem si, že větší pravděpodobnost odhalení byla v době, kdy Victor nesmrtelným ještě byl a ne teď, když už je z něj obyčejný muž. Můj obyčejný muž.

„Nemyslíš si o mně, že jsem třeba blázen, že věřím v takovou povídačku?“ zeptala se mě opatrně a já jenom nešťastně zavrtěla hlavou. Prý povídačku. Já sama věděla, jak daleko to k nějaké obyčejné povídačce má. Tohle byl příběh, co se jednou opravdu stal a všechno na něm bylo až bolestivě pravdivé.

„Proč bych si o tobě měla myslet, že jsi blázen? Tenhle svět už je sám o sobě dost postavený na hlavu,“ namítla jsem a snažila se to zahrát do outu, ale nebyla jsem si jistá, jak moc se mi to povede.

„Jasně, ale já tady tvrdím to, že Victor, tvůj manžel Victor, je sedmnáct století starý, byl prokletý a ty jsi ho svým odpuštěním toho prokletí nejspíš zbavila. Tohle předčí i svět postavený na hlavu, nemyslíš?“ trvala si na svém.

„Není, když vezmeš v potaz, že se to fakt stalo,“ zamumlala jsem do telefonu. Teď to konečně bylo venku. Já se cítila hned o něco lehčí, když jsem před Elinor tohle tajemství nemusela skrývat, přestože jsem na to zase tak často nemyslela – možná tak o Vánocích, kdy jsem v duchu děkovala Belle za své ohromné štěstí po Victorově boku, které mi vlastně ona zařídila.

Na druhé straně se Elinor na chvíli odmlčela. Nejspíš ji samotnou šokovalo, že jsem jí to všechno potvrdila, ale já už jsem taky neměla sílu na to jí lhát, když už sama vlastně přišla na to, že to je pravda a je ochotná tomu dokonce věřit. Stále mi ale nešlo na mysl, co ji k téhle jistě pořádně zastrčené vzpomínce dostalo. Jenom tak si na to určitě nevzpomněla.

Pak jsem zaslechla, jak se na druhé straně rozbrečela. Potlačované vzlyky jsem slyšela po celou dobu našeho rozhovoru, ale teď už regulérně brečela.

„El, prosím, nebreč. Chtěla jsem ti to už říct hrozně dávno, ale nikdy na to nebyla ta vhodná doba. Jako by to snad šlo, uvařit si kafe a jenom tak mezi řečí prohodit, že můj přítel byl svého času nesmrtelný a ve skutečnosti nemá pár desítek let ale rovnou století. Tohle musíš pochopit,“ snažila jsem se ji přesvědčit, že jsem k tomu mlčení měla opravdu vážný důvod, a tak ten její pláč není rozhodně na místě.

„Bella to věděla. Věděla to a já jsem jí nechtěla věřit,“ mumlala do telefonu.

„Ano, Bella to věděla, ale to je teď jedno. Víš to i ty, ale to na věcech nic nemění. Je to už dávno. Victor se mnou vede normální život bez jakýchkoliv nesmrtelných problémů a žije se nám skvěle,“ ujišťovala jsem ji o svém perfektním životě s Victorem. Jako by si toho nebyla vůbec vědoma. „Kde jsi k tomu vůbec… přišla? To sis jenom tak vzpomněla na rozhovor, co jste vedly s Bellou před jedenácti lety?“

„Ehm, ne… Jak už jsem říkala, v noci jsem měla takový podivný sen a potom to nějak vyplynulo. Sama ani nevím, proč mě to napadlo a proč mě to zrovna tak vzalo, že je to pravda,“ odpovídala šeptem.

„El? Vím, že spolu zrovna mluvíme po telefonu, ale i tak si myslím, že mi lžeš,“ upozornila jsem ji.

„Já jen, napadlo mě… Myslíš, že je možné, aby se to stalo i v dnešní době?“ zamumlala.

„Co myslíš?“ nechápala jsem, kam svou otázkou míří.

„To prokletí. Myslíš, že je možné, aby i v dnešní době byl někdo schopen někoho proklít, stejně jako byl proklet Victor?“ zeptala se a mně konečně svitlo. Tak odtud tedy vítr fouká. Jenže ta krátká chvíle radosti z prozření se hned změnila na starost a pomalu jsem cítila, jako by se mě zmocňovala panika. Mohl být ten někdo, koho El nejmenovala, ona sama?

„El, teď mě trochu strašíš. Nestalo se ti nic, že ne? Nepřipletla ses do něčeho?“

„Ne, ne. Ne. Do ničeho jsem se nepřipletla ani se nic nestalo… Tedy doufám… Teda – mně se nic nestalo, jenom, mohla bys to s Victorem potom probrat. Přijde mi hloupé to nadhazovat přímo před ním, navíc mu nechci volat do práce, určitě toho má hodně a tak… Takže, můžeš?“ prosila a já jsem ji nemohla odmítnout. Třeba se mi podaří z ní při dalším rozhovoru dostat víc, možná i jméno dotyčné osoby, která by podle ní mohla být prokletá. Od chvíle, co jsem poznala Victora, jsem pochopila, že ne všechny povídačky jsou vymyšlené. Jediné, na co jsem stále odmítala uvěřit, byli upíři. Ačkoliv se o nich mluvilo všude kolem mě. Jako by se mi všichni snažili tuhle představu dostat do hlavy. Jasně, nesmrtelnost existuje, ale já doufala, že ne v této podobě.

 

 

Zbytek dne uběhl až překvapivě rychle. K nějakému nudnému papírování jsem se totiž vůbec nedostala. Opět jsem měla na starosti další rozvod a rozdělení společného majetku a hned potom další soud, takže jsem se odpoledne už nevracela ani do kanceláře a jela rovnou domů. Po cestě jsem se stavila nakoupit, abych splnila svůj slib Victorovi a konečně si dovolila uvažovat nad tím podivným rozhovorem, který jsem vedla to ráno s Elinor.

Začala jsem s přípravou jehněčího masa na jednu rodinnou specialitu, kterou si Victor velmi oblíbil. Bylo to jehněčí Bourgignon. Recept byl sice velmi časově náročný – no, považte, to maso se muselo tři hodiny dusit, ale co bych pro něj neudělala, když se celé dny dře v restauraci. Navíc se to dokonale hodilo k tomu, že s ním budu chtít probírat jeho minulost. Nikdy jsme o tom zrovna nemluvili – já ji akceptovala stylem, že nějakou měl, ale ta je dávno pryč a Victor neměl tendenci se mi s ní nijak svěřovat.

Ve chvíli, kdy jsem ztlumila varnou desku na minimum, abych jídlo udržovala stále teplé, jsem z chodby zaslechla zachrastit klíče, takže jsem se dala do krájení čerstvé bagety, která se mi k masu hodila nejlépe, a čekala, kdy za mnou Victor dorazí. Hodiny na troubě ukazovaly něco málo po sedmé, takže se mu podařilo splnit slib, že přijde brzy, čehož jsem si opravdu vážila.

„Páni, tady to voní.“ S těmi slovy vešel do kuchyně a už mě objímal kolem pasu a přes rameno mi nahlížel pod ruce.

„Udělala jsem jehněčí,“ poznamenala jsem a ukázala k hrnci na varné desce. „Pokud máš hlad, můžeme se najíst, zrovna se to dovařilo,“ informovala jsem ho a Victor bez jediného zaváhání vytáhl ze skřínky dva talíře, kam hned naložil porci masa. Já na další položila pečivo a následně nám do skleniček nalila zbytek z druhé láhve vína, kterou jsem kvůli tomuhle jídlu musela načít. Ono by se to jídlo mohlo taky nazývat Opilé jehněčí, ale na to se mě už nikdo neptal. Každopádně jsme se pustili s chutí do jídla a já po očku sledovala Victora, jak si jídlo vychutnává. Jako profesionální kuchař dokázal mé kulinářské umění vcelku dobře ohodnotit.

Po jídle jsem začala skládat použité nádobí do myčky, když jsem shledala, že je vhodná chvíle na to, začít o Elinor.

„Neuvěříš, kdo mi ráno volal – Elinor!“ vyhrkla jsem nadšeně. „Víš o tom, že byla přijata do toho řetězce hotelů, o kterém se mi posledně zmiňovala? Jak jen se to tam jmenovalo… Jo, už to mám Bewley’s Hotel Leopardstown,“ začala jsem vcelku nevinně a pomaličku se hodlala propracovat k tomu podstatnějšímu, co mě v tuhle chvíli začínalo trápit i víc než myšlenka, že by upíři skutečně existovali.

„Tak to je skvělá zpráva. Kluci teď chodí do školky, takže se aspoň nenudí doma,“ poznamenal.

„To máš pravdu, ale tak nějak jsme se nebavily jenom o její nové práci. Přestože povolání marketingové ředitelky je v mnohých ohledech velmi zajímavé. Náš rozhovor se po chvíli stočil k tobě a… Ehm, tomu, co o tobě jednou Bella prohlásila před Elinor. Ta si na to teď vzpomněla a chtěla vědět pravdu.“

„Vzpomněla si na co?“ zajímal se a lehce přitom přimhouřil oči a stáhl obočí k sobě.

„Na tvé prokletí a to, že jsem ho zrušila,“ odpověděla jsem mu upřímně, ale Victor se nepřestával mračit. „Navíc se mě ptala, jestli je možné, aby i v dnešní době uměl někdo podobné prokletí vytvořit proti nějaké osobě,“ dodala jsem vzápětí a tentokrát mu obočí vyletělo vzhůru snad bleskovou rychlostí. Svými slovy jsem ho musela jasně překvapit.

„Proč by se o něco takového zajímala?“ zeptal se zmateně.

„Nejspíš zná někoho, kdo by podle ní mohl být proklet, alespoň tak jsem to z jejích zmatených slov pochopila. Měla jsem si o tom s tebou promluvit a potom se jí ozvat,“ odpověděla jsem a samotné mi nešla z mysli osoba, kterou může mít Elinor namysli. Kdo může být podle ní v dnešní době prokletý?

Diskusní téma: 21. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek