Na letišti v Seattlu na nás nikdo nečekal. Nikdo nevěděl, kdy přesně přijedeme a my jsme jim ani nedávaly dopředu nic vědět. Vyzvedly jsme si své věci a vydaly se do podzemních garáží, kde jsme před týdnem nechaly Alicino Porsche. Když se nám podařilo menší část našich věcí naskládat do auta, mohly jsme konečně vyrazit. Ostatní věci přijedou až po nás, Alici se totiž podařilo přemluvit jednoho taxikáře u letiště a ten nám všechno přiveze až do Forks.
Cesta zase netrvala moc dlouho. Chvíli mi trvalo, si zase přivyknou na všechnu tu mlhu a šero během dne, přece jen se to lišilo od slunečných dnů v Milánu, přesto jsem se konečně cítila jako doma. Moc se mi po tom pošmourném počasí ve Washingtonu stýskalo, konečně se nebudu ve dne muset někde skrývat, jako skutečný upír. Budu alespoň z části svobodná. Navíc během naší týdenní nepřítomnosti napadl sníh a bylo vidět, že se vánoce opravdu kvapem blíží.
Jeli jsme hned ke Cullenovým domů, ale přestože jsme si byly jisté, že nás museli slyšet, před domem na nás nikdo nečekal. Alice se šla podívat do domů, jestli se před námi neschovávají, ale nikde nikdo nebyl.
„Tohle se mi nelíbí. Kam všichni zmizeli? Tohle se jim nepodobá,“ začínala v obývacím pokoji přecházet tam a sem.
„Třeba jeli na lov,“ snažila jsem se ji uklidnit.
„Možná máš pravdu.“ Konečně přestala v tom neustálém přecházení a sedla si za mnou na pohovku.
„Počkáš tu na ně se mnou?“ nevěděla jsem jak na tu otázku zareagovat, ale nakonec jsem přece jen souhlasila, neviděla jsem je od té osudné soboty a už se mi po nich opravdu stýskalo.
První, kdo přiběhl do domu, byl samozřejmě Jasper, už se na Alici moc těšil. Ani jsem se nenadála a už se svírali ve vzájemném objetí. Po nějaké době do domu vešli i všichni ostatní, ale přesto jsem někoho postrádala. Edward mezi nimi nebyl.
„Konečně jste se vrátili,“ ozvala se Esme. „Moc se nám stýskalo.“
„To nám taky. Budeme vám muset hodně vyprávět. Viděla jsem Alessandra i Luigiho, oba vás mocpozdravují,“ otočila se Alice na Rose a Esme.
„To je milé. Alessandro měl další přehlídku?“ zeptala se Esme.
„Ano a moc se mu vydařila, předevčírem se dokonce vrátila Del ze Sydney, taky vás pozdravuje a ráda by vás zase viděla.“
„No to je dost, že jste se konečně vrátili, už jsme si mysleli, že jestli tam zůstanete ještě jeden den, nebudeme mít kam to oblečení dávat,“ dostal se konečně ke slovu Emmet, tomu jsme s Alicí musely usmát, Poslaly jsme toho hodně, ale ještě nějaká ta část přijede. A zrovna jak jsem na to pomyslela, zastavilo u domu auto našeho známého taxikáře a Alice vyšla ven.
„Děkuji, že jste nám ty věci přivezl tak rychle.“
„Nemáte zač, slečno,“ usmál se na ni mile taxikář.
„Tady máte od cesty,“ podávala mu Alice nějaké bankovky.
„Ale to je moc, to si nemůžu vzít,“ snažil se odmítnout tak velkou sumu peněz.
„Jen to nechte a jeďte.“ A tak nakonec peníze přece jen přijal, a když jsme vyndaly všechny tašky z kufru, odjel zpátky do Seattlu. Po nějaké chvíli co jsme zase seděly v obývacím pokoji mi to přece jen nedalo a musela jsem se zeptat.
„A kde je Edward?“
„Venku, byli jsme na lovu, ale když jsme se vraceli najednou se zarazil a řekl nám, abychom šli domů, že za námi za chvíli přijde, už by tady vlastně měl bát,“ vysvětloval důvod Edwardovi nepřítomnosti Carlisle. V průběhu jeho vysvětlování jsem pohlédla na hodiny a zjistila, že už je něco po šesté odpoledne, nechtělo se mi, ale musela jsem se rozloučit.
„Chtěla jsem na něj počkat, ale budu muset domů za René. Alice odvezeš mě prosím?“ otočila jsem se na Alici, která už stejně vstávala, asi jí bylo jasné, že budu potřebovat odvoz, když mám tolik tašek.
René musela nejspíš čekat návštěvu, přesněji asi Alexe protože vyšla před dům hned, jak Alice zastavila.
„Bello, konečně jsi doma!" zvolala a šla mi naproti k autu ze kterého jsem zrovna vysedala.
„René! Ani neuvěříš, jak jsme se měly a taky jsem ti toho spoustu dovezla,“ konec věty jsem doříkala, v jejím vřelém obětí. Potom mi pomohla spolu s Alicí nanosit taška do domu. „My se asi uvidíme zítra, tak zatím ahoj,“ loučila jsem se s Alicí. Potom jsem se vrátila zpět do domu a začala jsem René všechno vyprávět.
„Nakonec jsme tam byli i s Chiarou, Alice nás představila jednomu rodinnému známému, shodou okolností je návrhář a my jsme se byly podívat na jeho přehlídku. Chodily jsme často nakupovat a skoro každý večer se dívat na různé jiné přehlídky. Alessandro, ten návrhář nás seznámil i se svým synem Luigim a on nám dělal každý večer doprovod, bylo to skvělé a moc jsme si to užili.“ Neměla jsem vůbec důvod jí v ničem lhát a proto bylo tak jednoduché se s ní o mé zážitky z Milána podělit. Ty tři dny, které jsem strávila ve Voliéře jsem raději nezmiňovala.
„Vidím, že jste si to skvěle užili, ale určitě musíš být strašně unavená, cesta musela být náročná a já tě tady ještě zdržuji.“ Podívala jsem se na hodiny a opravdu už se blížila půlnoc. Unavená jsem vůbec nebyla, ale rozhodla jsem si dát sprchu, tak jsem se zvedla a šla do svého pokoje a potom do koupelny.
Po uklidňující koupeli jsem se natáhla na postel a čekala až přijde ráno. Nedlouho potom jsem měla zase vizi. Tentokrát nebyla vůbec dlouhá. Už se zkracují nejenom časy do naplnění vizí ale i vize samotné. Opět v ní byl Paul. Ve chvíli, kdy jsem se probrala jsem se znovu lekla. V mém pokoji stála Alice, vůbec jsem ji tady nečekala.
„Alice? Co tady děláš?“ zeptala jsem se ji překvapeně.
„Co myslíš? Měla si tu samou vizi co já a ještě se ptáš?“ Tak tohle mi nedávalo smysl.
„Co se ti nelíbilo na mojí vizi?“ divila jsem se.
„Byl tam Paul a to celkem stačilo, nevím co se stalo ve Voltéře, ale asi by jsi mi to měla říct protože se mi nechce věřit tomu, co jsem se dozvěděla od Edwarda!“
„Dozvěděla od Edwarda? Co ti říkal?“ vůbec jsem nevěděla, co jí mohl Edward říct.
„Jak jsi mu to mohla udělat a zasnoubit se s ním?“
„S kým jsem se podle něj zasnoubila? Já ničemu nerozumím,“ řekla jsem zoufale.
„S Paulem!! Jak jsi mu to mohla udělat?!“ zeptala se mě nešťastně.
„Ale já ničemu nerozumím, já se s Paulem nezasnoubila, co je to za hloupost, a kde jste k tomu přišli? Nemyslíš, že kdybych se s ním zasnoubila vrátila bych se s Chiarou do Voltéry?“ vůbec mě nenapadlo, kde mohla přijít na takovou hloupost, že jsem se zasnoubila s Paulem.
„Nezasnoubila? Díky bohu, Bello, myslela jsem …,“ co si myslela, jsem se už nedozvěděla, protože mě začala objímat a děkovat. Pořád jsem byla mimo.
„Kdo vám tohle řekl?“ potřebovala jsem si udělat jasno.
„Mě to řekl Edward. Paul je tady taky a řekl mu, že jste se zasnoubili a Aro spolu s Caiusem vám požehnali.“ Takže Paul je tady a zase mi bude znepříjemňovat život, tohle už není možné, přece jsem mu jasně řekla, že mezi námi nic nebylo a nic nebude. Vypadá, že to nepochopil.
„Takže Paul je tady,“ řekla jsem naprosto nepřítomně, pořád mi to nechtělo dojít. Co tu proboha bude dělat?
„Ano a mluvil s Edwardem. Ten se vrátil domů, prohodil něco v tom smyslu, že se budeš vdávat a zavřel se v pokoji. Když jsem se ho zeptala koho si máš brát jenom na mě vyštěkl, že Paula. Od té doby nevyšel z pokoje.“
Jak to mohl Paul udělat. Vždyť jsem mu jasně řekla, že ho nechci a Arovi jsem řekla, jak je to s Edwardem a se mnou a nakonec souhlasil, že kdyby si mě někdy chtěl Edward vzít nebude mít nic proti.“ A já si myslela, že všechno už bude v pořádku.
„Aro souhlasil s vaším případným sňatkem?!“ divila se Alice.
„Ano, ale až po tom co jsem mu musela říct o vašich darech, dokonce měl radost a pohádal s Caiusem, který byl proti. Jediné co vím je, že nakonec souhlasil, ale nikdy jsem se nedozvěděla, co mu slíbil.“
„To je báječné, budeš moje sestra,“ jásala Alice, až jsem musela její nadšení, kvůli René, krotit.
„Brzdi Alice, zapomínáš, že to záleží ještě na Edwardovi a jak je vidět nebude to ještě vůbec jednoduché, Paul to nechce vzdát a myslím, že Caius ho bude podporovat pokud mě bude chtít získat.“
„Máš pravdu, něco vymyslíme, ale teď si lehni, René bude za chvíli vstávat a já musím domů. Jasper bude mít starost, nic jsem mu pořádně neřekla a myslím, že ho moje city vyděsily,“ zasmála se svému trefnému postřehu.
Chvíli po Alicině odchodu René opravdu stanula a já se mohla dát do úklidu oblečení. Každý kousek jsem jí ještě předvedla takže si mohla připadat jako na takové malé módní přehlídce. Když už jsem neměla co předvádět omluvila se mi a odjela za Alexem. Zůstala jsem doma sama.
Nestihla jsem se ani ponořit do přemýšlení a někdo klepal na dveře. Nejdřív jsem myslela, že to bude Alice, ale to jsem se hrozně spletla. Za dveřmi stál Paul.
„Ahoj Bello,“ pozdravil mě jako by nic.
„Co tady děláš?“
„To je mi přivítání, nepozveš mě dál?“
„Ne a ptám se ještě jednou. Co tady děláš?“ začínala jsem být pěkně naštvaná.
„Tak dobře, ale nejdřív mě pusť dovnitř.“ Ne zrovna ochotně jsem ustoupila trochu ode dveří abych mu udělala prostor a on vešel. Zavřela jsem a následovala ho do kuchyně. „Když jsi mi nedala ve Voliéře šanci ti dokázat, že ke mně opravdu něco cítíš, rozhodl jsem se sem přijet a všechno ti dokázat.“
„Já snad špatně slyším. Co jsi mi přijel dokázat?“
„Tohle.“ Víc už neřekl a rychle ke mně přistoupil a začal mě líbat. Z počátku jsem se mu bránila, co mi síly stačily, ale nebylo to k ničemu. Potom jsem začala cítit to samé jako tenkrát v lese, když mě políbil poprvé. Jediné co mi v tu chvíli problesklo hlavou bylo Tohle se nesmí opakovat. A zrovna v tu chvíli jsem kuchyňským oknem zahlédla Edwarda. Všimla jsem si jeho bolestného výrazu než se stihl otočit a utíkat pryč.
Konečně se mi podařilo osvobodit, ale už bylo pozdě. Tím, že tohle Edward viděl jsem se ještě víc rozčílila a když se mi podařili Paula od sebe odtrhnout dala jsem mu facku. Vůbec to nečekal a hlava se mu pěkně pootočila.
„Můžeš být spokojený. Podařilo se ti Edwarda ode mě navždy odloučit a teď vypadni!“ začala jsem na něj řvát jako šílená. Děkovala jsem při tom Bohu, že René není doma, aby musela takovou scénu vidět.
„Já vím, že mě miluješ a já ti to pomůžu pochopit,“ řekl a pomalu odešel pryč. V zoufalství nad tím, co se všechno událo jsem se po ledničce svezla k zemi a rozvzlykala se. Když jsem si před týdnem myslela, že mě nemůže potkat nic horšího než to co se stalo na louce, strašně jsem pletla, tohle bylo tisíckrát horší.
Chvíli jsem tam tak ještě seděla a najednou jsem ucítila jemný závan větru.
„Bello! Co se proboha stalo?“ zeptala se mě Alice, která se tu z ničeho nic objevila a pomáhala mi stoupnou si.
„Měla jsem nečekanou návštěvu.“
„Kdo tu byl?“ ani jsem jí nemusela odpovídat, stačilo, že nasála trochu vzduchu a odpověděla si sama
„Paul.“ Jenom jsem němě přikývla na souhlas. „Co se teda stalo.“
„Říkal, že mi pomůže pochopit, jak moc ho miluji, ale předtím, mě políbil a já zadním oknem viděla Edwarda. On to celé viděl Alice, chápeš?!“ už jsem byla skoro hysterická.
„A já mu zrovna ráno řekla, že se s ním chceš usmířit.“
„Myslím,že budeme muset Paula donutit mu říct pravdu, než ho zničíme, protože od teď nebude Edward věřit ani jedné z nás.“ a to s tím zničením jsem myslela vážně.
„Pomůžu ti ho zničit, ale tohle nám jen tak neprojde, že ne?“
„Ne, neprojde a proto tě chci prosit. Pomoct mi všechno připravit mi můžeš, ale Paula zničím sama.“ Byla jsem pevně rozhodnutá ji do ničeho nezatahovat, měla přece Jaspera a Esme s Carlislem a vlastně celou rodinu.
„To první ti slíbit můžu, ale ten druhý slib ti dát nemůžu.“ Podle tónu jakým to řekla mi bylo jasné, že rozmlouvat jí to je holý nesmysl.
„Jak myslíš, ale teď pojď za mnou nahoru, myslím, že mě něco napadlo.“ Vzala jsem Alici za ruku a vedla ji do svého pokoje. Posadila jsem ji na postel a sama jsem si sedla na zem. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to co mě napadlo, má nějakou šanci na uskutečnění a jaké budou případné nežádoucí účinky, ale nakonec jsem to všechno zvážila a došla k závěru, že už nemám co ztratit a můžu jenom získat.
„Takže, …“
