17. kapitola

Pohled Belly:

Přesně jak jsem si myslela, měl Damon z nalezení přívěsku velkou radost. Přítomnost Edwarda mu ji ale trochu kazila. Přece jenom měl stále na paměti to, že jsem s ním před časem chodila a ani fakt, že je to jeho bratr a já si vybrala jeho, to nezměnil.

„Nedělej si s ním starosti. Je tu jako obyčejný prostředník, navíc řekla bych, že se nám bude hodit, když nakoukne do myšlenek Thomase a Valerie. Bratři nebyli schopni nám říct nic užitečného a Edwardův dar v tomhle bude velmi výhodný,“ namítla jsem a snažila se Damona uchlácholit. Musel vědět, že Edwarda nijak než jako bratra nevnímám. Dokonce jsem ho tak mohla nazývat díky sourozeneckému poutu, které s ním Damon měl.

„V tom máš pravdu,“ souhlasil. „Přesto se mi nelíbí, že přijel sám. Proč nevzal Sáru?“

„Tak na tohle se ho musíš zeptat sám. Nemluvili jsme o tom,“ namítla jsem a nepřestávala si hrát se stříbrným šperkem zavěšeným kolem mého krku. Opět jsem si kouskem mysli uvědomovala, jak lidské gesto tohle je, ale bylo to tak uklidňující – respektive musela jsem se soustředit na to, jakou sílu při tom vynakládám, abych ho neponičila nebo nepřetrhla řetízek. Můj mozek tím pádem pracoval na plné obrátky, přestože ten lidský by se nad touto činností ani nepozastavil, dělal by to automaticky.

„Máš pravdu. Navíc bych ho asi měl jít přivítat. Uvidím ho sice na svůj vkus moc brzy, ale co se dá dělat, že?“ pokrčil rameny a já se musela uchichtnout. Jeho slova jsem však odměnila protočením očí. Stále mi dával nahlas najevo, jak se mu to znovu nalezené bratrské pouto příčí, ale i přesto jsem jasně vnímala, jak je za něj do jisté míry rád. Vůbec teď nemusel chodit Edwarda přivítat, mohl ho plně ignorovat, a přestože by to Edwarda ranilo, mohlo by mu to být úplně jedno. Jenže nebylo. A to jsem na něm měla ráda. Za každou cenu se snažil působit jako někdo, koho se nic nedotkne a je vždy nad věcí, jenže uvnitř byl citlivý.

„Jistě,“ zazubila jsem se.

„Ten výraz znám a je mi jasné, co si o mých slovech myslíš, ale buď si jistá, že tentokrát to opravdu dělám jenom z nutnosti a nikoli z potěšení, že ho vidím,“ upozornil mě se vztyčeným ukazovákem a já se začala ještě víc smát, když za sebou zavřel hotelové dveře. Tentokrát jsem byla při rozhovoru s Damonem daleko opatrnější a předem se přesvědčila, že ani jeden z vyslanců Rumunů není v hotelu, než jsem nadhodila možnost využít Edwardův dar k našim výhodám.

Potom jsem se už jenom natáhla pro telefon a vytočila číslo do Dublinu, abych po vzoru Damona utužovala sourozenecké vztahy.

 

 

To, že si Elinor vzpomněla na přívěsek, mě trochu znepokojilo, ale uklidnila jsem se rázem ve chvíli, kdy jsem po něm přejela prsty. Byl přesně tam, kam patřil, a nemusela jsem se obávat, že ho nějak využije ke kontaktování Edwarda. Přesto jsem i tak další den požádala Edwarda, aby se ozval Victorovi a požádal ho o laskavost. Nemohla jsem dopředu tušit, jestli Elinor nebude třeba jenom blufovat.

Večer jsme poté využili toho, že jsme opět přerušili jednání a vyrazili jsme do ulic téhle evropské metropole. Neustále docházelo k jistým odkladům v jednání, přestože jsme Thomasovi a Valerii předkládali ústupky, které jsou bratři ochotní udělat, jenom aby se tenhle velmi křehký mír konečně posílil a stal se udržitelnějším. Nikdo z nás už nechtěl balancovat a zároveň tajně zbrojit proti nepříteli, kdyby se náhodou něco zvrtlo a byl potřeba zásah mnohem radikálnější, než jen ten slovní.

Když už jsem Damonovi cestou sem předestírala počty divadel a jiných kulturních lákadel, rozhodli jsme se je konečně využít. Všichni, i s Edwardem, jsme za sebou měli spořádaný lov a mohli jsme tedy vyrazit mezi lidi bez toho, abychom měli chuť se jim zakousnout do krku ve chvíli, kdy se jenom nadechneme.

„Taky už jsi byl někdy v Budapešti jako Damon?“ zpovídala jsem Edwarda, který kráčel po mém boku.

„Jednou ano, ale je to tak šedesát let,“ přitakal. Oba bratři toho hodně procestovali a byli studnicí vědomostí, o kterou by měly zájem všechny městské archivy.

„Jak moc se to tu od tvého posledního pobytu změnilo?“ nutila jsem ho k mluvení.

Edward se nad mou dychtivostí jenom usmál a Damon mi silněji stiskl ruku. Zřejmě se mu mé přátelské chování k jeho bratrovi nelíbilo, ale – vždyť jsem, sakra, nedělala nic hrozného!

„Šedesát let je hodně. Spousta domů tu tehdy nestála, ale tohle divadlo si pamatuju,“ usmál se trochu smutně a já se zamračila. Na co si asi vzpomněl, když ho uviděl? Jakou životní chvíli s ním má spojenou? Životy upírů byly tak zajímavé, jejich paměť byla daleko lepší než sloní a to lidé dobrou paměť přirovnávali zrovna k tomuto monumentálnímu zvířeti a přitom před sebou mívali i daleko lepší a větší pamětníky, než zrovna tahle zvířata.

„Když jsem tu byl já, tak ho zrovna stavěli,“ vložil se do debaty i Damon. „Bylo to někdy v roce 1876 a poté v roce 1884, kdy ho slavnostně otvírali.“ V jeho hlase jsem slyšela, jak se vychloubá a snaží se svého bratra trumfnout, jako by mě tím chtěl ohromit.

„Neorenesanční období – stavby se svým duchem vracely k renesanci,“ usmál se Edward.

„Nejenom stavby, ale i myšlení lidí,“ namítl Damon a vtom jsem se zastavila.

„Tohle by stačilo. Je mi jasné, co se tu zrovna děje, a přestože je zajímavé vás poslouchat, musím vás utnout. Předhánět se ohledně toho, kdo toho o dané době ví víc, není rozhodně nutné,“ utnula jsem jejich vychloubání – tedy především to Damonovo, i když Edward musel vědět, o co mu jde, Damona jeho myšlenky jistě prozradily.

Po jejich ukáznění jsme došli až před budovu a následně vešli i dovnitř. Stačil mi však jeden pohled na oba bratry, abych si uvědomila, že společně strávený večer byl asi špatný nápad. Oba toho věděli tolik, a nejen o téhle budově, ale raději mlčeli – viděla jsem to jejich přemáhání. Přesto jsem koupila lístky na moderní balet Tanec v noci a tím je donutila podstoupit tuhle lidskou činnost, jakkoliv byla pro náš dokonalý zrak i sluch nedokonalá.

 

 

Další den jsem seděla na jednom z křesel v našem jednacím pokoji, který jsme si zarezervovali po dobu našeho pobytu v hotelu, který však byl zatím na dobu neurčitou, pohrávala si s přívěskem, který se stal mým trvalým doplňkem, a poslouchala Thomase.

„Uvědomuju si, že se Volturiovi zdráhají předat Stefanovi a Vladimírovi jejich moc nazpět, avšak měli by si uvědomit, že z původního dvanáctičlenného klanu zbyli pouze dva bratři, kteří dokázali přestát všechny ty spory s vašimi vládci. Měli byste uznat, že je to vlastně úctyhodné, když uvážíme fakt, že Volturiovi je vlastně pronásledovali jako štvanou zvěř ve chvíli, kdy se jim podařilo uchvátit moc nad říší. Proto se tedy ptám, neměli by italští bratři ve skutečnosti nějak odměnit jejich zdatnost tím, že jim předají jejich dřívější moc? Přece jenom Volturiovi jsou ve svém jádru utlačovateli a dobyvateli. Rumuné jsou příslušníky královského klanu. K Rumunsku lidé vzhlížejí jako k rodišti upírů. Legendy o nás se rovněž šířily z Rumunska…“

Přednáška z historie a toho, jak jsou vlastně Stefan a Vladimír velcí chudáci, které zlí italští bratři připravili o všechnu moc a oni jenom stěží přežívají. O tomhle jsem věděla své, ale nehodlala jsem do toho srdceryvného výlevu vstupovat, rozhodla jsem se nechat Thomase domluvit – projevím přece jenom trochu úcty, to je vše, co jim můžu dopřát. Navíc on je přece jenom starší než já. A starším lidem by se úcta prokazovat měla, nebo snad ne?

I Damon se tím zdál být unaven. Jenom znuděně postával opřený o barový pult a poslouchal. Nebo se tak jenom tvářil a hlavou mu vrtalo úplně něco jiného. Valerie postávala po boku Thomase a vypadalo to, jako by si s ním v duchu odříkávala naučený text téhle šarády. Nechápala jsem, proč jsme zrovna my dva s Damonem byli donuceni tohle podstoupit. Tyhle litanie mohl poslouchat kterýkoliv jiný člen gardy a ne jeho nejlepší členové.

„Promiň, že ti skáču do řeči, Thomasi,“ utnul jeho monolog Damon a já po něm rychle střelila pohledem. Nevěděla jsem, co se chystá udělat, ale na okamžik jsem se lekla, že něco neuváženého. Dokonce mě to znepokojilo natolik, že jsem cítila, jak se mi řetízek napnul mezi prsty.

„V pořádku, Damone, jistě máš něco důležitého na srdci,“ pobídl ho mile Thomas a já hned odtrhla pohled od mého partnera k mému oponentovi. Co tady nacvičuje za divadlo? Jak se může tvářit tak mile? Jak je možné, že Valerie nic nenamítá a tváří se jako neviňátko? Co mají ti dva za lubem?

„Přednášku z historie opravdu nepotřebujeme. Myslím, že všichni v této místnosti mají dopodrobna nastudováno, co se před několika tisíciletími stalo. Ale abych to ve zkratce shrnul, pokud by to náhodou někdo nevěděl,“ usmál se shovívavě na Valerii, které se z hrudi vydralo zavrčení, „Rumuné spoléhali na fyzickou sílu, zatímco pragmatičtí Volturiovi věděli, že ve světě, kde existují i mocně nadaní upíři, není fyzická síla všechno, zvrátili vítězství těchto dvou stran ve svůj prospěch. To je celé. Chytřejší vyhráli.“

 

 

Pohled Elinor:

Pocit, že mi Bella při našem posledním rozhovoru lhala, se mě držel i druhý den po našem telefonátu. Dokonce jsem začínala zvažovat možnost, že bych skutečně zavolala Victorovi a poptala se na Edwarda. Bella přece jenom při našem rozhovoru nedodala fakt, že i pro Edwarda by měla být mrtvá.

Blížila se jedna odpoledne a to znamenalo, že ve Francii jsou zrovna obědové pauzy. Stále jsem musel pamatovat na ten lehký časový rozdíl, kterým ta jedna hodina byla. Natáhla jsem se ke konferenčnímu stolku pro mobil a v adresáři našla Victorovo číslo, které jsem následně vytočila a čekala, až bude hovor přepojen.

„Haló, Elinor?“ ozval se po čtvrtém zazvonění Victorův hlas.

„Victore, zdravím,“ pozdravila jsem ho vesele a přitom se usmála.

„Jestli máš něco na srdci, tak rychle prosím, v restauraci je v době oběda hotový blázinec,“ požádal mě a mně až v tu dobu došlo, jak je to nevhodná doba pro rozhovor s někým, kdo má v tuhle dobu zrovna nejvíc práce, na rozdíl od jiných zaměstnání.

„Omlouvám se, že volám tak nevhod,“ vychrlila jsem ze sebe omluvu, „takže to zkrátím a jenom se zeptám, jestli jsi pořád v kontaktu s Edwardem Cullenem.“ Vynechala jsem tu všechnu omáčku kolem, která by stejně vedla k tomuhle obyčejnému dotazu.

„Nevím, proč tě zajímá zrovna on, ale nejsem. Po jeho odstěhování z Forks se naše vazby zpřetrhaly,“ namítl a jenom v ozvěně jsem slyšela, jak někoho vedle sebe komanduje ohledně servírování nějakého jídla.

„Aha,“ – opravdu chytrá odpověď – „myslela jsem si, že bych mu zaslala zpět přívěsek, co jsem našla u táty, a který tehdy věnoval Belle, ale nikde na něj nemůžu najít kontakt. Byl jsi moje poslední možnost.“ Přece jenom jsem tu lež ohledně přívěsku použila. „Ale teď už tě nebudu zdržovat, slyším, že máš hodně práce. Tak se zatím měj a pozdravuj Lilly,“ vzkázala jsem po něm pozdrav a hovor ukončila.

Skutečně byl moje poslední možnost jak kontaktovat Edwarda Cullena?

Možná bych si měla ještě jednou promluvit s Bellou a zkusit ji nějak popostrčit k tomu, aby mi řekla pravdu anebo mě jenom zbavila pocitu, že lže.

Zabořila jsem se do měkkých polštářů sedačky a přemýšlela, co bych měla udělat dál. Chtěla jsem se o Belle dozvědět víc, ale ona mi to nechtěla dovolit. Potřebovala jsem vědět, co tak hrozného nás na tak dlouho dobu rozdělilo a proč se zároveň nemohla ukázat už tu první zimu, kdy nás podle svých slov sledovala oknem. V tomhle ohledu bylo její chování neskutečně sobecké. Všichni jsme truchlili nad její ztrátou a ona si postává za oknem a sleduje, jak nad ni vzpomínáme a snažíme se tvářit vesele.

Tohle mě na tom všem štvalo nejvíc a přišlo mi, jako by to Bella nechápala.

Dokud mi nedá nějaká smysluplné vysvětlení – i kdyby si ho třeba vymyslela, to je mi fuk – budu se snažit něco o ní zjistit, abych si svou odpověď našla.

 

 

Pohled Lilly:

Skutečně jsem na pár dní přestala nad tím sériovým vrahem přemýšlet. Donutila jsem svou mysl doma relaxovat a v práci se soustředit na jiné případy, mezi které se počítaly převážně rozvody, vyrovnání majetku, loupežná přepadení a jiné stejně nezáživné případy.

„Lilly, můžeš za mnou do kanceláře?“ nakoukl mi do té mé šéf. Automaticky jsem přikývla a zaklapla služku, se kterou jsem zrovna pracovala. Zapisovala jsem si poznámky k řízení, které bych měla prodiskutovat s klientem.

Zvedla jsem se ze židle, obešla stůl a vyšla otevřenými dveřmi na chodbu. Má pomocná asistentka tu ještě nebyla, zřejmě se připravovala na další várku zkoušek před začátkem nového semestru. Přešla jsem tedy chodbu a opět otevřenými dveřmi vešla do kanceláře mého šéfa a hned za sebou i zavřela, přestože nás ve skutečnosti neměl kdo rušit.

„O čem chcete mluvit?“ zeptala jsem se, když jsem přijala nabízenou židli a usedla naproti němu.

„Chtěl bych vědět, jak pokračuje případ s tím sériovým vrahem. Noviny se odmlčely a já vím, že obhajuješ jednoho z podezřelých,“ prohodil a lehce se předklonil nad stolem, spojené ruce měl položené na pracovní desce a díky povytaženým rukávům jeho saka jsem mohla obdivovat kvalitní práci švýcarských hodinářů.

„Vyšetřování se zastavilo, přesto ještě nebylo ani uzavřené nebo odložené pro nedostatek důkazů. Pan Martin je na svobodě a to je v tuhle chvíli všechno,“ informovala jsem ho a snažila se do tématu moc nezabřednout, hodně jsem bojovala s tím, abych vyhnala z mysli představy o upírech.

„Pokud tedy nemají dostatek důkazů na to, aby ho zatknuli, měla bys trochu zatlačit a donutit je, aby stáhli obvinění, které vznesli. Jistě to tvému klientovi způsobuje značné nepříjemnosti,“ napomenul mě a já cítila, jak začínám rudnout. Na tenhle detail jsem trochu zapomněla.

„Pokusím se to vybavit co nejdřív,“ přikývla jsem a zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho.

„Dobrá, byla to jenom taková drobnost, ale rozhodně bychom měli dbát na to, aby naši klienti neměli nějaký – jakýkoliv – záznam v trestním rejstříku, ani nebyli z něčeho obviněni, pokud nejsou skutečně vinni nebo odsouzeni,“ poukazoval na ten detail. „Zítra jdeš k soudu?“ změnil z ničeho nic téma.

„Ano,“ přitakala jsem rychle, „mám tam jeden rozvod a vyrovnání majetku. Jednalo se tam o nevěru, na které byla postavena i předmanželská smlouva,“ seznamovala jsem ho s případem.

„Samozřejmě. Ten bohatý muž a nevěrná manželka,“ zamumlal. „Dobrá tedy, mám tady ještě jeden případ a byl bych rád, kdyby ses ho ujala,“ podával mi složku se spisem k dalšímu případu. Jednalo se o rozdělení pozůstalosti.

 

 

Pohled Belly:

S Damonem po boku jsem se chystala vyjít z místnosti, když jsem pohledem zavadila o Thomase, který mě upřeně sledoval. S jistotou jsem mohla říct, že podobným zkoumavým pohledem si mě neměřil ani při naší první schůzce a přitom to tehdy bylo podle mě nejdůležitější.

Nejenom mně ale neušel jeho pohled. I Damon ho zaznamenal a očividně se mu to nelíbilo. V myšlenkách jsem se okamžik vrátila ke chvíli, kdy jsem si vybírala oblečení na naše první setkání s rumunskými zástupci. Navzájem jsme si zakázali upoutat zájem protivníka. Ale teď si mě Thomas s neskrývaným zájmem, který se odrážel v jeho očích, prohlížel. Neskrývaně na mě zíral, ale místo do obličeje mi vypaloval díru přímo do hrudníku.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Damon a Valerie se na něj podívala vyčkávavým, ale zároveň zvědavým pohledem. Thomas však nijak nereagoval a dál mě hypnotizoval svýma rudýma očima, které postupně nabíraly temnější odstín. Valerie si toho pohledu rovněž všimla a s každou temnější částí Thomasova pohledu se jenom víc a víc usmívala. „Nevím, co to tady předvádíš, ale měl bys na Isabellu přestat takhle hledět, nebo si mě nepřej,“ zavrčel Damon a já jenom zavrtěla hlavou. Thomas se trochu vzpamatoval a přesunul svůj takřka černý pohled z mého hrudníku na obličej a zadíval se mi do očí. Vypadal neuvěřitelně zmateně a Valerie se nepřestávala usmívat.

„Já… omlouvám se,“ zamumlal, „jenom mě zaujal ten přívěsek,“ ospravedlňoval svůj nemístný pohled, a tak jsem automaticky nahmatala řetízek s přívěskem a jak nejopatrněji jsem mohla, vzala jsem ho do prstů a schovala za tričko.

„Je to jenom nicotná cetka,“ pokrčila jsem rameny a divila se, že se mi ani trochu nezatřásl hlas, jak bezostyšně jsem lhala. Thomasův ani Valeriin pohled se mi vůbec nelíbil, takže jsem ani jednomu z nich nechtěla přiznat, kolik toho ten řetízek pro mě znamená.

„Můžu se jenom zeptat, kde jsi ho získala?“ zeptal se šeptem a opět mi začal vypalovat svým pohledem díru do hrudi v místě, kde jsem měla pod tričkem schovaný přívěsek. Jako by ho snad mohl zahlédnout i přes tu látku… Bylo to nepříjemné. Lehce jsem se ošila a otřela se tak zády o Damonovu hruď, jak tak postával těsně za mnou. Cítila jsem lehké vibrace procházející jeho tělem, jak tlumil vrčení. Byl připravený – ať už to bylo k čemukoliv, dokonce by byl schopen tady a teď rozpoutat válku mezi našimi klany jenom proto, jak si mě Thomas bez jakýchkoliv servítek prohlížel.

„Nepamatuju se, mám ho tak dlouho, co mi paměť sahá,“ zamumlala jsem další lež, která však byla i napůl pravda. Patřil mi, přestože jsem ho neměla posledních jedenáct let u sebe. Při Thomasových dotazech na přívěsek jsem měla takový nepříjemný pocit, ale nedokázala jsem ho definovat, netušila jsem, jak bych popsala to, co ve mně vyvolával. Kromě toho mrazení v zátylku, které s klimatem v místnosti nemělo nic společného. Přívěsek patřil Damonovi, tedy jeho lidské stránce, pak ho daroval mě. Vlastně jenom díky tomu přívěsku si Damon uvědomil, kdo byl v minulosti. Jeho vzpomínky byly velmi zamlžené, daleko víc než klasické novorozenecké. Aro s tím měl hodně co dočinění, ale Damon se to nakonec rozhodl nechat tak – tvrdil, že bez těch vzpomínek může být takový, jaký být musí. Obával se, že by ho některé lidské vzpomínky mohly nadobro změnit.

Takhle mu nikdo nemohl ublížit. Nepamatoval si ze svého předchozího života vůbec nikoho, teď vlastně jenom Edwarda, ale to byl poslední člověk, který o něm něco věděl. A pravděpodobnost, že jako Stefan někomu v minulosti ublížil a ten někdo by se přišel mstít, nehrozila. Stefana v Damonově těle by nikdo nenašel, pokud by si to Damon nepřál.

„Samozřejmě, ještě jednou se tedy omlouvám, Bello, Damone,“ prohodil a potom vyšel z místnosti, jako by mu za patami hořelo.

„Já se za nic omlouvat nemusím, takže odcházím. Předpokládám, že se uvidíme opět zítra ve stejný čas,“ rozhodla o další schůzce, aniž bychom my dva mohli něco namítnout a hned nato rovněž odešla.

 

 

On ten přívěsek poznal! blesklo mi hlavou, když jsme se vrátili k nám na pokoj. Edward se potuloval kdoví kde, aby náhodou na svou maličkost nepřilákal rumunskou pozornost, a tak jsem se mohla chvíli věnovat jenom naštvanému Damonovi a úvahám nad Thomasem. Ale další komplikace jsem zrovna v tuhle chvíli nepotřebovala. Zatím se mi vršily na hromadu, která se brzy začne podobat Babylónské věži nebo minimálně nějaké té věži v Dubaji, která aspiruje na největší na světě.

Věděla jsem, že za problém s Elinor jsem si mohla jenom já sama a to, jak ke mně byl Damon mírný i přes věci, které jsem neustále vyváděla. Nechápala jsem, jak to se mnou může přes všechny problémy vydržet. Popravdě jsem byla hrozná partnerka a ten můj poslední výlet do Paříže to jenom potvrzoval. Nemohl se na mě spolehnout tak, jak by si zasloužil.

A teď, k tomu všemu jsme možná narazili na někoho, kdo Damona znal ještě v době, kdy byl člověk.

„Přestaň tam přecházet jako tygr v kleci a laskavě si sedni,“ přikázala jsem Damonovi, když už mě to jeho věčné chození tam a zpět přivádělo postupně k šílenství. Damon mě však neposlechl, aspoň ne úplně. Zastavil se v půlce své trasy, která se vytyčovala dvěma stěnami v ložnici, a tak teď stál přímo naproti mně a shlížel na mě zamračeným pohledem. Rozcuchané černé vlasy mu spadaly do obličeje a jeho výraz byl opravdu nebezpečný.

„Mám si sednout?“ podivoval se.

„Správně. Sedni si,“ potvrdila jsem svá předchozí slova.

„Nemůžu si sednout. V tuhle chvíli mám chuť něco rozbít a ne si jenom sednout. Kdyby to nebyl Rumun, přísahám, že…“ nedokončil větu, ale významně si promnul ruce. Věděla jsem, co to gesto znamenalo. Zvedla jsem se z postele a postavila se proti němu. Hlavu jsem ale i tak musela mít lehce zakloněnou, abych se mu mohla dívat do očí. Vzala jsem ho za ruce, které v tu chvíli svíral v pěsti, a pomalu se mu snažila uvolnit prsty z toho kamenného sevření.

„Ale vždyť se nic nestalo. Jenom ho zaujal ten přívěsek,“ chlácholila jsem ho a jednou rukou opět vytáhla přívěsek zpod trička, aby se na něj Damon mohl podívat.

„Proč ho máš?“ zeptal se zostra.

„Protože jsem ho kdysi dostala od někoho, na kom mi dneska velmi záleží,“ odsekla jsem mu šeptem a Damonův tvrdý pohled konečně trochu změkl. Nemůžu říct, že se ty kusy rudého ledu hned roztopily do krvavého moře, ale už z toho pohledu nesálal takový chlad, jako ještě před chvílí.

„Neříkala jsi, že jsi ho ztratila?“ zamumlal a natáhl se po přívěsku. Určitě si musel vzpomenout na chvíle, kdy jsme spolu začínali. Já jako člověk, on upír, který měl dohlížet na zákon. Bezcitný upír, který si hrozně rád hrál s lidmi ve své blízkosti. Rád s nimi manipuloval. Upír nutící svého bratra k žárlivosti. Upír, který se mi poprvé ukázal jako skutečný upír… Edwardova podoba upíra se do té doby podobala jenom nějakému romantickému hrdinovi, princi z pohádky. Damon byl jiný. Bála jsem se ho. Po jeho boku jsem zjistila, co slovo upír znamená ve skutečnosti. Ale nakonec jsem se jeho přičiněním jedním stala.

„Byl doma,“ informovala jsem ho. Každý rok jsem k němu byla tak blízko, ale nikdy mě nenapadlo, že tam mohl zůstat. Musela jsem ho ta zapomenout v tom shonu, v jakém jsem se balila na cestu do Atlanty. Nebo jsem ho tam nechala schválně, jelikož jsem doufala, že se dokážu oprostit od života s upíry. Že to dokážu hodit za hlavu a dál na to nemyslet. Jenže ve chvíli, kdy se člověk začne pohybovat ve společnosti upírů, nikdy se jich nezbaví. Jsou totiž jenom dvě možnosti, jak z toho svazku vyjít – první je stát se svačinou a druhá… No, řekněme to tak, že já jsem jasným příkladem, jaká je druhá možnost. Vlastně každý upír byl příkladem toho, co vzejde z bratříčkovaní. A já jsem mnohdy váhala, jestli je to dobrá nebo špatná varianta z těch dvou, které se nabízely.

U mě, tedy pro mě, to byla dobrá varianta. Pro Damona jistě taky. S Rebecou jsem si tak jistá nebyla. Ta upírka mě neustále štvala už od doby, kdy se proměnila a neustále se nacházela v Damonově blízkosti. A fakt, že jí Aro přidělil Damona jako učitele, byl ještě horší. Má tehdejší žárlivost vystrkuje drápky i v současné chvíli, ale naštěstí mi Damonova přítomnost připomínala, že ten malý souboj s Rebecou jsem vlastně vyhrála.

„V tom případě bys ho už nikdy neměla sundávat,“ zamumlal mi u ucha, „… anebo, možná bys ho měla po zbytek mise přece jenom odložit. Thomasův pohled se mi vůbec nelíbil. Myslel jsem, že ho doopravdy udeřím,“ pokračoval a jeho hlas už postrádal všechnu počáteční břitkost. Vymanil ruce z mých, pohladil mě po tvářích a potom začal v záplavě mých rozpuštěných vlasů hledat zapínání řetízku, aby mi ho mohl sundat.

„Opravdu si myslíš, že si ho musím sundat?“ zarazila jsem ho.

„Ještě jeden Thomasův pohled na tvůj hrudník a tohle město bude mít co dělat s hodně naštvaným upírem,“ upozornil mě a poslední slovo už zavrčel.

„Dobrá. Pro dobro tohohle města si ho sundám, ale mám pocit, že ten Thomasův pohled neměl vůbec nic společného se mnou. Trochu se obávám, že mohl ten přívěsek poznat. Možná tě v minulosti znal. Vždyť i Aro se zmínil, že Thomas pochází z Francie a tam jsi taky žil. Bratři se už potom nezmínili o tom, jak je starý nebo odkud přesně pochází. Nic o něm nevědí.“ Do hlasu se mi vkrádal strach. Ten nepřítel, který stál před námi, měl až příliš mnoho tajemství a nám postupně ubíhal čas a my neměli odpověď na žádnou z otázek, které se před námi vyskytovaly.

„Neznám ho. Kdyby ano, řekl bych ti to… Navíc těch přívěšků může být na světě nespočetně,“ pokrčil rameny a konečně se mu podařilo jemné zapínání řetízku povolit a mně hned nato řetízek sklouzl do dlaně, ve které jsem držela jeho prostřední část spolu s přívěškem.

„Možná máš pravdu a já jsem jenom přehnaně vystrašená z toho neznáma, které pro nás Thomas s Valerií představují, a teď hledám problémy i tam, kde nejsou, ale ty se nesmíš nechat ničím vyprovokovat – nikdy. Rozumíš? Ani jednomu z těch dvou nedůvěřuju. A Valerii ještě míň než Thomasovi. Ona toho z té jejich dvojice ví víc, tím jsem si jistá, jenže nevím co,“ povzdechla jsem si a podívala se Damonovi do očí.

„Zjistíme to,“ zašeptal a přitiskl své rty na mé v hladovém polibku.

Diskusní téma: 17. kapitola

Titulek: oakley Vložil: mitedeg Datum: 09.11.2013




Přidat nový příspěvek