Týden doma utekl jako voda. Začala jsem opět chodit do školy. Učitelé mě ve všech předmětech museli přezkoušet a já vždycky odešla od tabule s jedničkou. Nikdy mi nedali otázku, na kterou bych neznala odpověď. Bylo to díky Arovi a mé dokonalé paměti. Nemusela jsem se nic učit, musela jsem si jen odsedět počet hodin. Volný čas jsem většinou trávila s Cullenovýma nebo s René, pokud se utrhla z práce dřív jak v deset večer. Psala jsem si také z Jackobem, pravidelně jeden meil. Popisoval mi Itálii, jak jsem ji nebyla schopná poznat a nakonec mi napsal, že poznal zajímavé a milé lidi, u kterých zůstal zase na čas bydlet.
Týden a pořád se nijak neprojevila moje vize. Jackob má přeci přijet až za tři týdny, jak dlouho budu moc všechno před Arem tajit? Vždyť příští pátek jedeme s Alicí do Milána na nákupy. Jak Arovi vysvětlím, že budu muset ještě na čas odjed, aniž bych mu musela všechno říct? Z přemýšlení mě vytrhlo až zaťukání na okno.
„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě Edward jen, co jsme mu otevřela. Chodili jsme spolu už něco přes dva měsíce a ho pořád neomrzelo chodit za mnou oknem. Přišlo mu to hodně romantické a ono to vlastně romantické bylo, když se mi v noci vloupal do pokoje, bez vědomí René nebo Alexe a zůstal tam se mnou až do rána, kdy odcházel domů.
„Ahoj, Edwarde.“ Na uvítanou jsem ho políbila, aby si nestačil všimnou, nad čím jsem přemýšlela. Nikdy se mu nelíbilo, že budu muset někdy odjed zpátky do Voltéry, naštěstí mu nepřišlo nic divného na tom, že jedeme s Alicí do Milána. Znal Alici a její nakupovací mánie.
„Co dneska večer podnikneme?“ zeptal se a šel si sednout na mou postel.
„Zůstaneme tady, co ty na to?“ Dneska se mi nikam nechtělo.
„Jak chceš, pojď si, za mnou, lehnou,“ řekl mi, když si všiml, že pořád stojím u toho otevřeného okna. Chtěla jsem začít myslet na něco jiného a tak jsem si vedle něj lehla a nechala se výskat ve vlasech. Bylo to tak příjemné, skoro jsem samým blahem začala příst jako kočka. Ten večer jsme toho moc nenamluvili. Většinou si mi hrál s vlasy nebo jsme se líbali a mazlili. Tak příjemnou noc jsem už dlouho nezažila.
V pondělí jsem neměla moc dobrou náladu, hned po ránu jsem volala Arovi. Stejně jako posledně, když jsem mu volala, telefon zazvonil pouze jednou.
„Bello, holčičko, to je dost, že ses konečně ozvala, začínal jsem mít strach!“ ozval se do telefonu Arův starostlivý hlas.
„Ahoj tati. Chtěla jsem ti jenom říct, že se ještě týden zdržím. Mám pro tebe překvapení.“ Snažila jsem se znít nadšeně a doufala jsem, že Aro bude mít z mého vztahu s Edwardem radost.
„Překvapení? Jaké?“
„Od toho je to překvapení, nemůžu ti to říct.“ Po telefonu to fakt nešlo.
„Dobře, takže za týden přijedeš?“ Asi se na mě už těšil.
„Pokud všechno půjde podle plánu tak jsem za týden ve Voltéře.“ Teď se to jen nesmí Edward ani nikdo jiný, kromě Alice, dozvědět, jinak bych měla po cestě. „Musím končit, tati, jdu do školy, pa.“
„Pá holčičko!“ A hned nato se v telefonu ozval známý tón, který znamenal, že Aro, ukončil hovor. Vždy byl rychlejší, nikdy jsem to nebyla já, kdo položil mobil první. Hodila jsem mobil do tašky a vydala se před dům, kde jsem nasedla do svého autíčka a jela ke škole. Edward tam na mě už čekal, a jakmile mě zahlédl přijíždět, začal se usmívat.
Škola byla zase nudná a nebylo to jen tím, že umím všechno nazpaměť. Zítra naštěstí nejdu do školy, Alice totiž říkala, že má svítit slunce a tak jsme se s Edwardem rozhodli, že si zajdeme na lov a potom půjdeme na naši louku. Tam se slunečné dny trávili nejlépe. Mohli jsme si užívat sluníčka a nikdo nás nerušil.
To jsem však ještě netušila, že se všechno tak změní. Nečekala jsem, že se moje vize začne plnit tak rychle. Myslela jsem, že budu mít jeden měsíc. Čas všechno Arovi vysvětlit a potom se ještě vrátit do Forks, ale ono ne. Vize se začala plnit už dneska odpoledne.
Domů jsem přijela s Alicí. Zase jsme plánovaly další společné nákupy tentokrát, ale v Olympii a ještě před odjezdem do Milánu. Nikdo z Cullenů nechápal, proč chceme jet ještě do Olympie, když za týden budeme už v Milánu.
Seděly jsme zrovna u mě v pokoji a plánovaly podrobnosti ohledně Olympie a hlavně mého tajného výletu do Voltéry. S Alicí byla opravdu legrace, měla spoustu nápadů, co můžeme v Itálii podniknout, bohužel všechno až v noci, kvůli slunci. Plánovala, co všechno musí koupit a já ji jen podporovala. Najednou se ozval zvonek.
„Ty někoho čekáš?“ zeptala se Alice, když ji zvonek přerušil v plánování.
„Ne, nikoho, ale asi bych měla jít otevřít,“ odpověděla jsem Alici s úsměvem, když se zvonek ozval podruhé. Normální lidskou chůzí jsem sešla schody a šla otevřít. Ten co stál za dveřmi, musel být velmi netrpělivý, protože se zvonek ozval ještě dvakrát, než jsem došla ke dveřím a otevřela je.
„Jackobe co tady děláš? Nemáš být náhodou v Itálii?“ byla jsem šokovaná, Jackoba jsem tady ještě nečekala. Měla jsem radost, že ho vidím, to ano, ale to, že ke tady znamená, že se moje vize začíná plnit.
„Copak, nejsi ráda, že jsem za tebou přijel?“ zeptal se naoko uraženě, že jsem ho pořádně nepřivítala.
„To jsem, ale nečekala jsem tě tak brzy, měl si přijet až za tři týdny.“ odpověděla jsem mu a ještě trochu šokovaná ho objala a pozvala dovnitř. Alice mezitím sešla taky dolů. Zůstala ale stát na schodech, když zjistila, kdo je ta nečekaná návštěva co nám kazí naši malou jízdu.
„Říkala jsem si, kde ses zdržela, a vidím, že máš návštěvu, asi bych měla jít domů.“
„Počkej Alice, přece neodejdeš …,“ asi byla na Jackoba pořád trochu naštvaná, kvůli tomu polibku na parkovišti, „…měla bych vás představit.“ Otočila jsem se zpátky na Jackoba „Jackobe to je Alice, Alice Jackob. Alice je sestra mého přítele Edwarda.“ V tom bylo poznat, jak se Jackovi rozsvítili oči poznáním a pochopil ten nepřátelský postoj Alice vůči jeho maličkosti.
„Nechci tě vyhánět, Alice. Já už půjdu, ale ještě se stavím, nějakou dobu tu chci stejně zůstat. Měj se Bells,“ loučil je Jack a mířil si to zase ke dveřím.
„Nemusíš nikam chodit, Jacku,“ řekla jsem mu, když jsem ho u dveří dohnala.
„To já přece vím, Bells, ale Paul na mě čeká. Chtěl jsem mu to tady trochu ukázat. On je totiž z Itálie.“ Otevřel dveře a měl se k odchodu.
„Aha, tak to tě nebudu zdržovat, někdy ho přiveď,“ loučila jsem se s úsměvem. Potom jsem zavřela dveře a šla za Alicí do obýváku. Pořád stála na tom místě, kde byla, jak zhlédla Jackoba. Na její tváři bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„Co se děje, Alice?“ Nelíbila se mi ta její zamračená tvář. Neodpověděla mi a i nadále zůstala stát jako socha. Jestli se mi na začátku nelíbilo, že se mračila tak teď už jsem se dokonce začínala bát. Tohle opravdu nebylo moc dobré. „Alice, prober se!!“ Skoro jsem na ni křičela, ale ani to s ní nepohnulo.
Sedla jsem si na pohovku a čekala, až se vzpamatuje. Asi měla nějakou ze svých vizí. Trochu jsem se tím uklidnila a dál čekala. Asi po dvou minutách přišla k sobě.
„Co se stalo, Alice?“ zeptala jsem se hned, jakmile si za mnou sedla.
„Nic zajímavého, měla jsem vizi,“ odpověděla jako by se nic nestalo, ale ten ustaraný a přemýšlivý výraz neopouštěl její tvář. Nemohla to být jen tak nějaká vize, muselo ji něco znepokojit.
„Co jsi viděla?“ snažila jsem se z ní dostat odpověď.
„To nic nebylo …,“ nasadila veselý obličej a snažila se to zamluvit, „… kde jsme to skončili než nás ehm … Jackob vyrušil?“ Ať je tedy po jejím stejně se to potom dozvím, co viděla. Před Edwardem to určitě neutají.
„Říkala si, co všechno chceš koupit v Milánu.“ V tom mě něco napadlo „Víš kolikátého dneska je?“
„Jo, pátého prosince proč?“ Jak jsem byla nechápavá s Milánem já, tak teď to ani jí hned nedocvaklo. Musela jsem se usmát.
„Ty sis nevšimla, že se blíží vánoce?“ Trochu jsem si z ní začala utahovat.
„Já to už nevnímám, kdybys věděla, kolik jich mám za sebou, tak bys to neřešila.“
„No, máš pravdu, ale je to další důvod k nákupům, ne?“ na tohle se chytla.
„Chceš jít se mnou nakupovat dárky?“ v očích ji začaly poskakovat veselé a natěšené jiskřičky.
„A nevíš, s kým jiným bych měla jít nakupovat? I když Jess s Angelou by možná rády jely, mohlo by to být fajn, asi jim zavolám. Dík za nápad, Alice!“ zvedla jsem se a pomalu šla do kuchyně pro telefon.
„Prosím tě, co blbneš, to víš, že s tebou pojedu.“ A skoro mi trhala telefon z ruky. „Už víš, co chceš koupit?“ zeptala se zvědavě.
„Zatím nemám konkrétní představu co koupím Edwardovi a tobě, ale to snad vrzy vyřeším.“ A začala jsem přemýšlet, co by se jí mohlo líbit a nejtěžší bude vymyslet, co koupit Edwardovi snad mi Alice poradí.
Po nějaké době přišla René z práce, dneska tam nezůstala až do noci, takže bylo hned jasné, že buď má přijít Alex, nebo spolu mají už něco domluvené. Alice si s ní skvěle rozuměla a mohla bych říct, že to je i její kamarádka. Bylo fajn, že si s ní tak rozumí a má ji doslova obmotanou kolem prstu, cokoliv s ní podniknu, mi hned projde.
„René? Vadilo by ti, kdybych příští týden vytáhla Bellu na nákupy do Milána?“ zeptala se jí nevině, zrovna když si máma chystala večeři. Hned po seznámení si začaly tykat, tohle jsem ale nečekala.
„A to byste jely jenom vy dvě?“ zeptala se podezíravě René a dál si chystala jídlo.
„No, zatím to tak vypadá, pokud nepřemluvím i Rose.“ Co si proboha ta Alice myslela? To jí vážně napadlo, že mě René pustí jenom s Alicí a to ještě do Itálie?
„Esme nejede?“ brala to docela klidně, ale co já vím, jestli nakonec nevybuchne.
„René, táta říkal, že by se tam s námi někde setkal, má v Milánu nějaké zařizování. Bude tam celý týden, co je ten Týden Módy,“ přihodila jsem si. To s Arem ji moc nepotěšilo, ale nakonec, bude tam s námi někdo dospělý a nakonec souhlasila. Ještě jsme si nějakou chvíli povídali a nakonec se Alice omluvila, že už musí domů a odešla.
„Byl tady Jackob,“ řekla jsem René jen, co byla Alice pryč.
„Vážně? To je skvělé, ale to už odjel?“
„Ne, ještě se zastaví, říkal, že nějakou dobu tu plánuje zůstat.“ Očividně z toho měla radost. Pořád se nevzdávala naděje, že budeme s Jackobem zase spolu. Proti Edwardovi nic neměla, ale Jackobovi až moc stranila. „Je tady ještě s jedním kamarádem z Itálie.“
„Itálie?“ copak jsem jí neřekla, že Jack byl v Itálii? Asi ne.
„No, Jack by asi měsíc v Itálii a Paul s ním teď přijel do Ameriky. Chtěl to tu trochu poznat.“ Docela jsem byla na toho Paula zvědavá.
„Pozvi je na večeři, něco bych uvařila. Třeba hned zítra.“ Těšila se na Jacka snad víc než já. Vím, s Jackem byla vždy zábava a rád k nám chodil, ale co Paul, třeba se mu k nám nebude chtít a přijde jen proto, aby neurazil.
„Zítra mu zavolám a zeptám se ho.“ Potom jsem se jako náhodou podívala na hodiny a zvolala „Páni to už je ale hodin, musím se jít trochu učit,“ a šla jsem do pokoje. Čekala jsem na Edwarda, ale dneska nepřišel. Co se mohlo stát? Asi projednávali tu Alicinu vizi, o které mi nechtěla nic říct.
Lehla jsem si na postel a zapnula si Edwardovi písničky. A zase se to stalo už podruhé. Opět jsem ztuhla a zírala „do blba“. Měla jsem vizi. Možná mi to napoví, co viděla Alice.
Zase jsem byla v lese. Nic moc se nezměnilo. Byl tam Jackob, všichni Cullenovi a nějaký, pro mě neznámý, upír. Mluvila jsem s ním. Stáli jsme proti sobě, ale já nebyla ani na jedné straně, stála jsem uprostřed. Co to mohlo jenom znamenat? Proč jsem nestála s Cullenovýma? Všichni na něco čekali a já nevím na co. Něco jsem řekla, díky tomu, že neslyším, co se v mých vizích odehrává, nevím, co jsem řekla. Potom jsem se rozběhla pryč, ale nikdo za mnou neběžel. Byla jsem sama. Kolem mě jenom les a nic víc.
Najednou jsem se „probudila“. Bylo to tak zvláštní. Alice to musela vidět. Jsem zvědavá, co na to zítra u školy řekne. Nic mi nedávalo smysl. Co tam dělal Jackob? Kdo je ten upír? Co tady chce? Poslal ho Aro? Co mi může chtít? Všechny tyhle otázky mi proudily hlavou celou noc. Díky tomu bych neusnula ani, kdybych mohla.
Už ráno mi svítilo slunce do pokoje. Málem jsem zapomněla, že má být dneska hezky, Pomalu jsem vstala. René už byla v práci a já byla doma sama. Za chvíli má přijít Edward a máme jít společně na lov a potom na louku. Oblékla jsem se a trochu i namalovala, nebyla jsem tak krásná, jako když mě namalovala Alice, ale docela mi to slušelo.
Edward nezklamal. Přišel přesně, jak jsme se domluvili. Nestihl ani zaklepat a už jsem se mu vrhla kolem krku a vášnivě ho políbila. Také přivítání nečekal, ale hned se přizpůsobil a polibek mi náruživě vracel. Po nějaké době jsem se, ale odtáhla.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, ještě trochu zadýchaná.
„Ahoj,“ usmál se na mě „tomuhle říkám přivítání.“
„Moc se mi po tobě stýskalo, proč jsi včera nepřišel?“ řekla jsem smutně,
„Rodinná rada, nedalo se nic dělat, musel jsem tam být,“ odpověděl a povzdychl si. Asi chtěl být se mnou jako já s ním.
„Alice vám říkala o té vizi, co měla u nás?“ zeptala jsem se naoko nevině a táhla ho dovnitř. Ještě než půjdeme, musím splnit mámino přání. „Sedni si, ještě musím nějak zavolat,“ a šla jsem si pro telefon. Vytočila jsem Jackovo číslo, zazvonilo to asi třikrát, než to někdo zvedl.
„Haló? Kdo volá?“ ozvalo se rozespalým hlasem. Asi jsem ho zbudila.
„Ahoj Jacku, René chtěla, abych tebe i Paula pozvala na večeři, přijdete?“ nechtělo se mi to před Edwardem víc rozebírat, už tak se netvářil moc nadšeně.
„Dneska?“
„No, ano. Pokud teda nemáte jiné plány.“
„Ne, to je dobrý my přijdeme. V kolik u vás máme být?“ Jeho hlas už nezněl moc ospale, nejspíš už je úplně vzhůru.
„Když přijdete po šesté, bude to príma. A teď ještě spi, já musím do školy,“ a zavěsila jsem telefon. Snad ještě usne nebo bude večer protivný, znám ho přece. Když ho někdo zbudí je jak lev v kleci. Doufám, že i Paul půjde dobrovolně a ne jen ze zdvořilosti, hned bych to poznala.
„Můžeme?“ probral mě z úvah Edwardův hlas.
„Jasně, jdeme na lov,“ vesele jsem se usmála a vyrazila ven. Bylo krásné počasí. Les kolem domu už nebyl tak odpudivě brčálově zelený, jako bývá, když prší, teď měl krásnou zelenou barvu. Sluneční paprsky se odrážely od kapek vody, které na listech zůstaly a tak se listy třpytily jako diamanty, nebo jako my? Tomu přirovnání jsem se musela usmát, ale je to pravda.
Otočila jsem se na Edwarda. Jenom na mě šibalsky mrknul a rozběhl se k lesu. Když chce závod, má ho mít a rozběhla jsem se za ním. Už jsem ho skoro dobíhala, když najednou z ničeho nic zastavil.
„Co se stalo, Edwarde?“ připomnělo mi to včerejšek, na to samé jsem se ptala Alice. Tuhle otázku jsem začínala nesnášet, něco se stalo a nikdo mi nechce říct co.
„Cítíš to?“ Co bych měla cítit? Nadechla jsem se a do nosu mě udeřil ten upírský sladký pach. Tak je to tady. Vize se plní.
„Upír?“ chtěla jsem se ujistit, že cítil to samé co já.
„Ano, ale neznám ho.“ To se mu zjevně nelíbilo. A mě taky ne.
„Myslím, že ho brzy poznáme. Ale teď máme den jenom pro sebe, nebudeme si ho kazit kvůli nějakému upírovi.“
„Máš pravdu,“ pokusil se vesele usmát, ale nepovedlo se mu to. Chtěl co nejdřív přijít na to, kdo je ten neznámý upír.
„A co ten náš malý závod? Pokračuje ne?“ pokusila jsem se ho přivést na jiné myšlenky. Jen se na mě usmál a už opět běžel dál. Byl rychlejší a zastavil se, až před malou loučkou kde se páslo stádo laní.
„Na co máš chuť? Nějakou laň nebo raději nějakou šelmu?“ po krátké úvaze jsem odpověděla. Bylo vidět, že ho moje odpověď potěšila.
„Šelmu.“ A hned na to jsme se rozběhli dál. Asi si předem zjistil, kde jsou šelmy přemnožené a teď mě tam vedl. Běželi jsme dlouho, ale vůbec nám to nevadilo. Byli jsme spolu a to bylo hlavní. Když jsme se konečně zastavili tak jsem zavětřila a ucítila tu lahodnou vůni krve. Byla to puma. Rozběhla jsem se po té krásné vůni a za chvíli ji viděla. Číhala na stromě na svou kořist, netušila, že se za malou chvílí stane taky jídlem.
Skočila jsem na větev, kde byla taky. To se jí, ale nelíbilo. Pokusila se po mě skočit, ale to se jí nepovedlo a já ji strhla na zem a hned se do ní zakousla. Nejsem jako Emmet, který si s jídlem věčně hraje. Když už byla puma vysátá, vyhrabala jsem v zemi díru a pumu do ní dala. Edward už byl u mě. Neměl ani jedinou známku toho, že byl na lovu. Já jsem na tom byla podstatně hůř, ale už jsem se hodně zlepšila.
„Tak co máš ještě žízeň?“ zeptal se mě a začal si mě prohlížet. Taky jsem se na sebe podívala. Nebyla jsem moc špinavá jenom trochu od prachu na zemi, když jsem pumu shodila a až teď jsem si všimla, že se jí podařilo mi roztrhnout halenku.
„Ještě bych si něco dala,“ usmála jsem se na něho, když jsem si všimla, jak nemůže odtrhnout pohled od mého skoro nahého těla. Šla jsem tedy k němu blíž a začala ho líbat. Polibky mi hladově vracel. Po nějaké době jsem se ode mě odlepil.
„Neříkala jsi, že by sis ještě něco dala?“ zeptal se s úsměvem na rtech.
„Říkala, ale nedefinovala co,“ úsměv jsem mu oplatila a začala ho zase líbat. Konečně to pochopil. Najednou mi zmizela země pod nohama a já se ocitla na Edwardově hrudi. Nepřestávali jsme se líbat. „Miluju tě,“ zašeptala jsem mu mezi polibky.
„Já tebe taky.“ Tohle mi přesně stačilo k tomu, abych byla šťastná a zapomněla na všechny problémy. Teď jsme byli jenom Edward a já.
Týden doma utekl jako voda. Začala jsem opět chodit do školy. Učitelé mě ve všech předmětech museli přezkoušet a já vždycky odešla od tabule s jedničkou. Nikdy mi nedali otázku, na kterou bych neznala odpověď. Bylo to díky Arovi a mé dokonalé paměti. Nemusela jsem se nic učit, musela jsem si jen odsedět počet hodin. Volný čas jsem většinou trávila s Cullenovýma nebo s René, pokud se utrhla z práce dřív jak v deset večer. Psala jsem si také z Jackobem, pravidelně jeden meil. Popisoval mi Itálii, jak jsem ji nebyla schopná poznat a nakonec mi napsal, že poznal zajímavé a milé lidi, u kterých zůstal zase na čas bydlet.
Týden a pořád se nijak neprojevila moje vize. Jackob má přeci přijet až za tři týdny, jak dlouho budu moc všechno před Arem tajit? Vždyť příští pátek jedeme s Alicí do Milána na nákupy. Jak Arovi vysvětlím, že budu muset ještě na čas odjed, aniž bych mu musela všechno říct? Z přemýšlení mě vytrhlo až zaťukání na okno.
„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě Edward jen, co jsme mu otevřela. Chodili jsme spolu už něco přes dva měsíce a ho pořád neomrzelo chodit za mnou oknem. Přišlo mu to hodně romantické a ono to vlastně romantické bylo, když se mi v noci vloupal do pokoje, bez vědomí René nebo Alexe a zůstal tam se mnou až do rána, kdy odcházel domů.
„Ahoj, Edwarde.“ Na uvítanou jsem ho políbila, aby si nestačil všimnou, nad čím jsem přemýšlela. Nikdy se mu nelíbilo, že budu muset někdy odjed zpátky do Voltéry, naštěstí mu nepřišlo nic divného na tom, že jedeme s Alicí do Milána. Znal Alici a její nakupovací mánie.
„Co dneska večer podnikneme?“ zeptal se a šel si sednout na mou postel.
„Zůstaneme tady, co ty na to?“ Dneska se mi nikam nechtělo.
„Jak chceš, pojď si, za mnou, lehnou,“ řekl mi, když si všiml, že pořád stojím u toho otevřeného okna. Chtěla jsem začít myslet na něco jiného a tak jsem si vedle něj lehla a nechala se výskat ve vlasech. Bylo to tak příjemné, skoro jsem samým blahem začala příst jako kočka. Ten večer jsme toho moc nenamluvili. Většinou si mi hrál s vlasy nebo jsme se líbali a mazlili. Tak příjemnou noc jsem už dlouho nezažila.
V pondělí jsem neměla moc dobrou náladu, hned po ránu jsem volala Arovi. Stejně jako posledně, když jsem mu volala, telefon zazvonil pouze jednou.
„Bello, holčičko, to je dost, že ses konečně ozvala, začínal jsem mít strach!“ ozval se do telefonu Arův starostlivý hlas.
„Ahoj tati. Chtěla jsem ti jenom říct, že se ještě týden zdržím. Mám pro tebe překvapení.“ Snažila jsem se znít nadšeně a doufala jsem, že Aro bude mít z mého vztahu s Edwardem radost.
„Překvapení? Jaké?“
„Od toho je to překvapení, nemůžu ti to říct.“ Po telefonu to fakt nešlo.
„Dobře, takže za týden přijedeš?“ Asi se na mě už těšil.
„Pokud všechno půjde podle plánu tak jsem za týden ve Voltéře.“ Teď se to jen nesmí Edward ani nikdo jiný, kromě Alice, dozvědět, jinak bych měla po cestě. „Musím končit, tati, jdu do školy, pa.“
„Pá holčičko!“ A hned nato se v telefonu ozval známý tón, který znamenal, že Aro, ukončil hovor. Vždy byl rychlejší, nikdy jsem to nebyla já, kdo položil mobil první. Hodila jsem mobil do tašky a vydala se před dům, kde jsem nasedla do svého autíčka a jela ke škole. Edward tam na mě už čekal, a jakmile mě zahlédl přijíždět, začal se usmívat.
Škola byla zase nudná a nebylo to jen tím, že umím všechno nazpaměť. Zítra naštěstí nejdu do školy, Alice totiž říkala, že má svítit slunce a tak jsme se s Edwardem rozhodli, že si zajdeme na lov a potom půjdeme na naši louku. Tam se slunečné dny trávili nejlépe. Mohli jsme si užívat sluníčka a nikdo nás nerušil.
To jsem však ještě netušila, že se všechno tak změní. Nečekala jsem, že se moje vize začne plnit tak rychle. Myslela jsem, že budu mít jeden měsíc. Čas všechno Arovi vysvětlit a potom se ještě vrátit do Forks, ale ono ne. Vize se začala plnit už dneska odpoledne.
Domů jsem přijela s Alicí. Zase jsme plánovaly další společné nákupy tentokrát, ale v Olympii a ještě před odjezdem do Milánu. Nikdo z Cullenů nechápal, proč chceme jet ještě do Olympie, když za týden budeme už v Milánu.
Seděly jsme zrovna u mě v pokoji a plánovaly podrobnosti ohledně Olympie a hlavně mého tajného výletu do Voltéry. S Alicí byla opravdu legrace, měla spoustu nápadů, co můžeme v Itálii podniknout, bohužel všechno až v noci, kvůli slunci. Plánovala, co všechno musí koupit a já ji jen podporovala. Najednou se ozval zvonek.
„Ty někoho čekáš?“ zeptala se Alice, když ji zvonek přerušil v plánování.
„Ne, nikoho, ale asi bych měla jít otevřít,“ odpověděla jsem Alici s úsměvem, když se zvonek ozval podruhé. Normální lidskou chůzí jsem sešla schody a šla otevřít. Ten co stál za dveřmi, musel být velmi netrpělivý, protože se zvonek ozval ještě dvakrát, než jsem došla ke dveřím a otevřela je.
„Jackobe co tady děláš? Nemáš být náhodou v Itálii?“ byla jsem šokovaná, Jackoba jsem tady ještě nečekala. Měla jsem radost, že ho vidím, to ano, ale to, že ke tady znamená, že se moje vize začíná plnit.
„Copak, nejsi ráda, že jsem za tebou přijel?“ zeptal se naoko uraženě, že jsem ho pořádně nepřivítala.
„To jsem, ale nečekala jsem tě tak brzy, měl si přijet až za tři týdny.“ odpověděla jsem mu a ještě trochu šokovaná ho objala a pozvala dovnitř. Alice mezitím sešla taky dolů. Zůstala ale stát na schodech, když zjistila, kdo je ta nečekaná návštěva co nám kazí naši malou jízdu.
„Říkala jsem si, kde ses zdržela, a vidím, že máš návštěvu, asi bych měla jít domů.“
„Počkej Alice, přece neodejdeš …,“ asi byla na Jackoba pořád trochu naštvaná, kvůli tomu polibku na parkovišti, „…měla bych vás představit.“ Otočila jsem se zpátky na Jackoba „Jackobe to je Alice, Alice Jackob. Alice je sestra mého přítele Edwarda.“ V tom bylo poznat, jak se Jackovi rozsvítili oči poznáním a pochopil ten nepřátelský postoj Alice vůči jeho maličkosti.
„Nechci tě vyhánět, Alice. Já už půjdu, ale ještě se stavím, nějakou dobu tu chci stejně zůstat. Měj se Bells,“ loučil je Jack a mířil si to zase ke dveřím.
„Nemusíš nikam chodit, Jacku,“ řekla jsem mu, když jsem ho u dveří dohnala.
„To já přece vím, Bells, ale Paul na mě čeká. Chtěl jsem mu to tady trochu ukázat. On je totiž z Itálie.“ Otevřel dveře a měl se k odchodu.
„Aha, tak to tě nebudu zdržovat, někdy ho přiveď,“ loučila jsem se s úsměvem. Potom jsem zavřela dveře a šla za Alicí do obýváku. Pořád stála na tom místě, kde byla, jak zhlédla Jackoba. Na její tváři bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„Co se děje, Alice?“ Nelíbila se mi ta její zamračená tvář. Neodpověděla mi a i nadále zůstala stát jako socha. Jestli se mi na začátku nelíbilo, že se mračila tak teď už jsem se dokonce začínala bát. Tohle opravdu nebylo moc dobré. „Alice, prober se!!“ Skoro jsem na ni křičela, ale ani to s ní nepohnulo.
Sedla jsem si na pohovku a čekala, až se vzpamatuje. Asi měla nějakou ze svých vizí. Trochu jsem se tím uklidnila a dál čekala. Asi po dvou minutách přišla k sobě.
„Co se stalo, Alice?“ zeptala jsem se hned, jakmile si za mnou sedla.
„Nic zajímavého, měla jsem vizi,“ odpověděla jako by se nic nestalo, ale ten ustaraný a přemýšlivý výraz neopouštěl její tvář. Nemohla to být jen tak nějaká vize, muselo ji něco znepokojit.
„Co jsi viděla?“ snažila jsem se z ní dostat odpověď.
„To nic nebylo …,“ nasadila veselý obličej a snažila se to zamluvit, „… kde jsme to skončili než nás ehm … Jackob vyrušil?“ Ať je tedy po jejím stejně se to potom dozvím, co viděla. Před Edwardem to určitě neutají.
„Říkala si, co všechno chceš koupit v Milánu.“ V tom mě něco napadlo „Víš kolikátého dneska je?“
„Jo, pátého prosince proč?“ Jak jsem byla nechápavá s Milánem já, tak teď to ani jí hned nedocvaklo. Musela jsem se usmát.
„Ty sis nevšimla, že se blíží vánoce?“ Trochu jsem si z ní začala utahovat.
„Já to už nevnímám, kdybys věděla, kolik jich mám za sebou, tak bys to neřešila.“
„No, máš pravdu, ale je to další důvod k nákupům, ne?“ na tohle se chytla.
„Chceš jít se mnou nakupovat dárky?“ v očích ji začaly poskakovat veselé a natěšené jiskřičky.
„A nevíš, s kým jiným bych měla jít nakupovat? I když Jess s Angelou by možná rády jely, mohlo by to být fajn, asi jim zavolám. Dík za nápad, Alice!“ zvedla jsem se a pomalu šla do kuchyně pro telefon.
„Prosím tě, co blbneš, to víš, že s tebou pojedu.“ A skoro mi trhala telefon z ruky. „Už víš, co chceš koupit?“ zeptala se zvědavě.
„Zatím nemám konkrétní představu co koupím Edwardovi a tobě, ale to snad vrzy vyřeším.“ A začala jsem přemýšlet, co by se jí mohlo líbit a nejtěžší bude vymyslet, co koupit Edwardovi snad mi Alice poradí.
Po nějaké době přišla René z práce, dneska tam nezůstala až do noci, takže bylo hned jasné, že buď má přijít Alex, nebo spolu mají už něco domluvené. Alice si s ní skvěle rozuměla a mohla bych říct, že to je i její kamarádka. Bylo fajn, že si s ní tak rozumí a má ji doslova obmotanou kolem prstu, cokoliv s ní podniknu, mi hned projde.
„René? Vadilo by ti, kdybych příští týden vytáhla Bellu na nákupy do Milána?“ zeptala se jí nevině, zrovna když si máma chystala večeři. Hned po seznámení si začaly tykat, tohle jsem ale nečekala.
„A to byste jely jenom vy dvě?“ zeptala se podezíravě René a dál si chystala jídlo.
„No, zatím to tak vypadá, pokud nepřemluvím i Rose.“ Co si proboha ta Alice myslela? To jí vážně napadlo, že mě René pustí jenom s Alicí a to ještě do Itálie?
„Esme nejede?“ brala to docela klidně, ale co já vím, jestli nakonec nevybuchne.
„René, táta říkal, že by se tam s námi někde setkal, má v Milánu nějaké zařizování. Bude tam celý týden, co je ten Týden Módy,“ přihodila jsem si. To s Arem ji moc nepotěšilo, ale nakonec, bude tam s námi někdo dospělý a nakonec souhlasila. Ještě jsme si nějakou chvíli povídali a nakonec se Alice omluvila, že už musí domů a odešla.
„Byl tady Jackob,“ řekla jsem René jen, co byla Alice pryč.
„Vážně? To je skvělé, ale to už odjel?“
„Ne, ještě se zastaví, říkal, že nějakou dobu tu plánuje zůstat.“ Očividně z toho měla radost. Pořád se nevzdávala naděje, že budeme s Jackobem zase spolu. Proti Edwardovi nic neměla, ale Jackobovi až moc stranila. „Je tady ještě s jedním kamarádem z Itálie.“
„Itálie?“ copak jsem jí neřekla, že Jack byl v Itálii? Asi ne.
„No, Jack by asi měsíc v Itálii a Paul s ním teď přijel do Ameriky. Chtěl to tu trochu poznat.“ Docela jsem byla na toho Paula zvědavá.
„Pozvi je na večeři, něco bych uvařila. Třeba hned zítra.“ Těšila se na Jacka snad víc než já. Vím, s Jackem byla vždy zábava a rád k nám chodil, ale co Paul, třeba se mu k nám nebude chtít a přijde jen proto, aby neurazil.
„Zítra mu zavolám a zeptám se ho.“ Potom jsem se jako náhodou podívala na hodiny a zvolala „Páni to už je ale hodin, musím se jít trochu učit,“ a šla jsem do pokoje. Čekala jsem na Edwarda, ale dneska nepřišel. Co se mohlo stát? Asi projednávali tu Alicinu vizi, o které mi nechtěla nic říct.
Lehla jsem si na postel a zapnula si Edwardovi písničky. A zase se to stalo už podruhé. Opět jsem ztuhla a zírala „do blba“. Měla jsem vizi. Možná mi to napoví, co viděla Alice.
Zase jsem byla v lese. Nic moc se nezměnilo. Byl tam Jackob, všichni Cullenovi a nějaký, pro mě neznámý, upír. Mluvila jsem s ním. Stáli jsme proti sobě, ale já nebyla ani na jedné straně, stála jsem uprostřed. Co to mohlo jenom znamenat? Proč jsem nestála s Cullenovýma? Všichni na něco čekali a já nevím na co. Něco jsem řekla, díky tomu, že neslyším, co se v mých vizích odehrává, nevím, co jsem řekla. Potom jsem se rozběhla pryč, ale nikdo za mnou neběžel. Byla jsem sama. Kolem mě jenom les a nic víc.
Najednou jsem se „probudila“. Bylo to tak zvláštní. Alice to musela vidět. Jsem zvědavá, co na to zítra u školy řekne. Nic mi nedávalo smysl. Co tam dělal Jackob? Kdo je ten upír? Co tady chce? Poslal ho Aro? Co mi může chtít? Všechny tyhle otázky mi proudily hlavou celou noc. Díky tomu bych neusnula ani, kdybych mohla.
Už ráno mi svítilo slunce do pokoje. Málem jsem zapomněla, že má být dneska hezky, Pomalu jsem vstala. René už byla v práci a já byla doma sama. Za chvíli má přijít Edward a máme jít společně na lov a potom na louku. Oblékla jsem se a trochu i namalovala, nebyla jsem tak krásná, jako když mě namalovala Alice, ale docela mi to slušelo.
Edward nezklamal. Přišel přesně, jak jsme se domluvili. Nestihl ani zaklepat a už jsem se mu vrhla kolem krku a vášnivě ho políbila. Také přivítání nečekal, ale hned se přizpůsobil a polibek mi náruživě vracel. Po nějaké době jsem se, ale odtáhla.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, ještě trochu zadýchaná.
„Ahoj,“ usmál se na mě „tomuhle říkám přivítání.“
„Moc se mi po tobě stýskalo, proč jsi včera nepřišel?“ řekla jsem smutně,
„Rodinná rada, nedalo se nic dělat, musel jsem tam být,“ odpověděl a povzdychl si. Asi chtěl být se mnou jako já s ním.
„Alice vám říkala o té vizi, co měla u nás?“ zeptala jsem se naoko nevině a táhla ho dovnitř. Ještě než půjdeme, musím splnit mámino přání. „Sedni si, ještě musím nějak zavolat,“ a šla jsem si pro telefon. Vytočila jsem Jackovo číslo, zazvonilo to asi třikrát, než to někdo zvedl.
„Haló? Kdo volá?“ ozvalo se rozespalým hlasem. Asi jsem ho zbudila.
„Ahoj Jacku, René chtěla, abych tebe i Paula pozvala na večeři, přijdete?“ nechtělo se mi to před Edwardem víc rozebírat, už tak se netvářil moc nadšeně.
„Dneska?“
„No, ano. Pokud teda nemáte jiné plány.“
„Ne, to je dobrý my přijdeme. V kolik u vás máme být?“ Jeho hlas už nezněl moc ospale, nejspíš už je úplně vzhůru.
„Když přijdete po šesté, bude to príma. A teď ještě spi, já musím do školy,“ a zavěsila jsem telefon. Snad ještě usne nebo bude večer protivný, znám ho přece. Když ho někdo zbudí je jak lev v kleci. Doufám, že i Paul půjde dobrovolně a ne jen ze zdvořilosti, hned bych to poznala.
„Můžeme?“ probral mě z úvah Edwardův hlas.
„Jasně, jdeme na lov,“ vesele jsem se usmála a vyrazila ven. Bylo krásné počasí. Les kolem domu už nebyl tak odpudivě brčálově zelený, jako bývá, když prší, teď měl krásnou zelenou barvu. Sluneční paprsky se odrážely od kapek vody, které na listech zůstaly a tak se listy třpytily jako diamanty, nebo jako my? Tomu přirovnání jsem se musela usmát, ale je to pravda.
Otočila jsem se na Edwarda. Jenom na mě šibalsky mrknul a rozběhl se k lesu. Když chce závod, má ho mít a rozběhla jsem se za ním. Už jsem ho skoro dobíhala, když najednou z ničeho nic zastavil.
„Co se stalo, Edwarde?“ připomnělo mi to včerejšek, na to samé jsem se ptala Alice. Tuhle otázku jsem začínala nesnášet, něco se stalo a nikdo mi nechce říct co.
„Cítíš to?“ Co bych měla cítit? Nadechla jsem se a do nosu mě udeřil ten upírský sladký pach. Tak je to tady. Vize se plní.
„Upír?“ chtěla jsem se ujistit, že cítil to samé co já.
„Ano, ale neznám ho.“ To se mu zjevně nelíbilo. A mě taky ne.
„Myslím, že ho brzy poznáme. Ale teď máme den jenom pro sebe, nebudeme si ho kazit kvůli nějakému upírovi.“
„Máš pravdu,“ pokusil se vesele usmát, ale nepovedlo se mu to. Chtěl co nejdřív přijít na to, kdo je ten neznámý upír.
„A co ten náš malý závod? Pokračuje ne?“ pokusila jsem se ho přivést na jiné myšlenky. Jen se na mě usmál a už opět běžel dál. Byl rychlejší a zastavil se, až před malou loučkou kde se páslo stádo laní.
„Na co máš chuť? Nějakou laň nebo raději nějakou šelmu?“ po krátké úvaze jsem odpověděla. Bylo vidět, že ho moje odpověď potěšila.
„Šelmu.“ A hned na to jsme se rozběhli dál. Asi si předem zjistil, kde jsou šelmy přemnožené a teď mě tam vedl. Běželi jsme dlouho, ale vůbec nám to nevadilo. Byli jsme spolu a to bylo hlavní. Když jsme se konečně zastavili tak jsem zavětřila a ucítila tu lahodnou vůni krve. Byla to puma. Rozběhla jsem se po té krásné vůni a za chvíli ji viděla. Číhala na stromě na svou kořist, netušila, že se za malou chvílí stane taky jídlem.
Skočila jsem na větev, kde byla taky. To se jí, ale nelíbilo. Pokusila se po mě skočit, ale to se jí nepovedlo a já ji strhla na zem a hned se do ní zakousla. Nejsem jako Emmet, který si s jídlem věčně hraje. Když už byla puma vysátá, vyhrabala jsem v zemi díru a pumu do ní dala. Edward už byl u mě. Neměl ani jedinou známku toho, že byl na lovu. Já jsem na tom byla podstatně hůř, ale už jsem se hodně zlepšila.
„Tak co máš ještě žízeň?“ zeptal se mě a začal si mě prohlížet. Taky jsem se na sebe podívala. Nebyla jsem moc špinavá jenom trochu od prachu na zemi, když jsem pumu shodila a až teď jsem si všimla, že se jí podařilo mi roztrhnout halenku.
„Ještě bych si něco dala,“ usmála jsem se na něho, když jsem si všimla, jak nemůže odtrhnout pohled od mého skoro nahého těla. Šla jsem tedy k němu blíž a začala ho líbat. Polibky mi hladově vracel. Po nějaké době jsem se ode mě odlepil.
„Neříkala jsi, že by sis ještě něco dala?“ zeptal se s úsměvem na rtech.
„Říkala, ale nedefinovala co,“ úsměv jsem mu oplatila a začala ho zase líbat. Konečně to pochopil. Najednou mi zmizela země pod nohama a já se ocitla na Edwardově hrudi. Nepřestávali jsme se líbat. „Miluju tě,“ zašeptala jsem mu mezi polibky.
„Já tebe taky.“ Tohle mi přesně stačilo k tomu, abych byla šťastná a zapomněla na všechny problémy. Teď jsme byli jenom Edward a já.
