12. kapitola

Pohled Belly:

Obkročmo jsem seděla na cizinci, kterého se nám konečně podařilo dopadnout. Přišlo mi to divné, bylo to až moc jednoduché na to, jaké s tím ostatní členové gardy měli problémy. Jako by se snad nechal dobrovolně chytit.

Dokonce se ani nesnažil mě za sebe shodit a utéct, jak se obvykle stává.

„Můžeš mi, sakra, Antone, říct, co se to tady děje?“ obrátila jsem se na Antona a dožadovala se odpovědi. Takhle, jako ten cizinec, se nechoval žádný zadržený. Vždy, i v posledních chvílích jejich existence, těsně před pravou smrtí, bojovali a snažili se nějak vyhnout nevyhnutelnému. Jenže tohle nedávalo smysl. Cizinec před vládci neustále utíkal, pokaždé se mu je dařilo setřást a teď jsme tu my a on se o útěk ani nepokusí!

„Nevím, ale je mi to popravdě jedno. Chytili jsme ho, ne?“ pokrčil rameny a bylo mu to jedno.

„Fajn, když neznáš odpověď ty, třeba ji bude znát tenhle… ehm,“ obrátila jsem svou pozornost opět na muže ležícího pode mnou.

„Ilie. Mé jméno je Ilie,“ pronesl a snažil se zbavit zbloudilého pramenu delších vlasů, který se mu přilepil do zasychající krve. Ač tomu barva jeho očí a jeho činy odporovaly, vypadalo to, že se zrovna živil krví toho mrtvého zvířete. Přimhouřenýma očima jsem si prohlížela jeho jinak bezchybný obličej a přemýšlela, co se mi na něm nezdá.

Mé myšlenky však přerušilo tiché zavrčení ze strany Antona. Překvapeně jsem na něj pohlédla, ale žádné vysvětlení mi k němu nepodal.

„Teď by bylo docela milé, kdybyste se představili vy. A hlavně ty, krásko,“ promluvil znovu Ilie a lehce pode mnou pohnul boky. Šokovaně jsem po něm střelila očima, protože mi bylo jasné, o co se tady pokouší. „Je mi jasné, že je tohle velmi pohodlná pozice, ale pokud máme vést rozhovor na úrovni…“

Jasně, v tomhle měl pravdu. Rychle jsem se postavila a vytáhla Ilie na nohy. Ruce jsem mu držela za zády a měla menší problém se svou výškou, jelikož jsem jenom tak tak viděla přes jeho ramena.

„Tohle taky není zrovna nejhorší,“ zamumlal, když jsem se tiskla svými prsy na jeho svalnatá záda. Nebyl to úmysl, pouze shoda náhod, která by Ilie stála život, kdyby tu místo Antona postával Damon. „Každopádně, stále nevím, jak se jmenujete a kdo jste – pokud nájemní lovci, tak se můžeme domluvit, co říkáte?“

„Antone, můžeš se o něj postarat?“ požádala jsem staršího upíra a Ilie postrčila do jeho rukou.

„Nejsme žádní nájemní lovci. Jsme členové královské gardy,“ zavrčel mu do ucha Anton.

„Jaké královské rodiny?“ zajímal se a já cítila, jak se mi z hrudi dere táhlé vrčení. Nejenže mě tady provokuje po sexuální stránce, ale ještě si s námi hodlá hrát na naprostého hlupáka. Tohle už byl pomyslný vrchol ledovce.

„V tuhle chvíli toho mám právě tak plné zuby, ale pokud to chceš opravdu vědět, patříme k Volturiovým,“ odvětila jsem a vytáhla si zpod trička řetízek s přívěškem ve tvaru písmena V, „já jsem Isabella a tohle je Anton. Tak a teď jsi na řadě ty – Ilie,“ pobídla jsem ho.

„Isabella je opravdu krásné jméno, takové italské, opravdu se hodí k italské královské rodině,“ poznamenal a tak se i nechtě prořekl. Já jsem věděla, že si s námi jenom pohrává. „Avšak Anton nezní vůbec italsky. Řekl bych, že je to slovanské jméno, možná ruské, ne?“

„Stejně jako tvoje,“ zavrčel Anton už stejně netrpělivý jako já. „Vyklop, pro koho to všechno děláš, nebo ti mám nějak pomoct?“ zajímal se.

„Proč si myslíš, že pro někoho pracuju?“

Postávala jsem bokem, ale neušlo mi jediné slovo, které mezi nimi padlo. Anton vypadal odhodlaně a přesvědčeně v tom, že Ilie pro někoho pracuje. A já si taky dávala dohromady všechno, co se dělo od doby, co jsem se o něm dozvěděla, až do teď. Zvědavě jsem si ho tedy prohlížela, byl hezký asi jako každý druhý upír, delší vlasy měl stažené na týle, ale pár uvolněných pramenů mu rámovalo obličej, který upírstvím nabral na tvrdosti a ostrosti linií.

„Třeba pro nikoho nepracuje a lidi zabíjí tak brutálním způsobem jenom kvůli vlastnímu potěšení,“ pokrčila jsem rameny a čekala na reakci Ilie, jestli se to pokusí nějak popřít.

„Jasně, nomádi mají občas nevysvětlitelné choutky, ale tohle je rumunský nomád,“ namítl Anton a na tváři upíra před ním se objevil škodolibý úsměv. Anton trefil hřebíček přímo na hlavičku.

„V tom případě budou mít vládci z jeho dopadení ještě větší radost,“ prohodila jsem. Pokud skutečně pracoval pro Stefana a Vladimira, bylo mi jasné, proč se objevil zrovna teď. Měl vyvolat chaos jak v našem světě, tak i tom lidském, aby umožnil rumunským bratrům svrhnout ty italské.

Avšak – jakkoliv to všechno začínalo dávat smysl, jeden jsem pořád postrádala. Proč se zrovna teď nechal chytit. Mohlo se jednat o další past, ale o tom jsem už pochybovala. Rumuni nemohli plánovat tak dalece dopředu. Stačí, že já s Damonem jsme museli čelit dvojici naprosto neznámých upírů, kteří o nás věděli úplně všechno.

„Taky si myslím. Takže ať už se rozpovídáš před námi nebo až před vládci – jsme na cestě do Itálie,“ upozornil Anton Ilie a smýkl s ním tak, aby si vynutil chůzi. „Bello, můžeš?“ požádal mě a významně kývl na Ilie. Jasně, nemohl se s ním táhnout celou tu zpět takhle. Lehce jsem přikývla a během chvíle, kdy Anton pustil Iliovi ruce, jsem kolem něj už měla obestřený štít, který mu bránil v jakémkoliv pokusu o útěk.

 

 

Pohled Lilly:

Komisaři se samozřejmě vůbec nelíbilo, když jsem se hned po ránu objevila v jeho kanceláři a dožadovala jsem se propuštění mého klienta pro nedostatek důkazů, které by ho z vraždy mohly usvědčit zrovna teď, když se stala další vražda, která jasně napodobovala tu první.

„Váš klient si v cele ještě chvíli posedí, minimálně do té doby, než dostanu výsledky pitvy,“ prohlásil.

„Vám i mně je jasné, co patolog najde. Ta žena zemřela úplně stejně jako ten první muž… A kdo vůbec ví, jestli byl první. Řekla bych, že ani zdaleka ne. Pár podobných případů se už stalo, že ano?“ obořila jsem se na něj. Cestou na stanici jsem měla v autě zapnuté rádio a v něm už o této oběti hlásili. Tam také zmínili i další mrtvé, které spojovali do podivného vzorce chování sériového vraha.

„O tomhle se s vámi bavit nebudu, je to součást vyšetřování a netýká se to vašeho klienta,“ namítl komisař a tím, jak se tvářil, mi potvrdil to, co jsem si myslela. Taky uvažoval nad sériovým vrahem, stejně jako polovina lidí na okrsku, jenže nic neukazovalo na to, kdo by to mohl být. Oběti byly náhodné, neměly spolu nic společného – žádné koníčky, známou osobu, prostě nic, co by na někoho jednoznačně ukázalo a pustilo tak z vězení nevinné lidi.

„V tom případě se budu nadále držet případu pana Martina a budu očekávat, že dnešní večer stráví na svobodě ve svém bytě,“ pronesla jsem a měla se k odchodu. V hlavě se mi totiž už rodil plán, jak zjistit něco víc, co mi policie nehodlá prozradit, přestože by stačilo zatlačit jenom na ta správná místa a informace bych jistě získala. Nemohla jsem však Polea jenom tak využívat a nic mu za to nedat. Věděla jsem, co by chtěl, ale takhle jsem klesnout nechtěla.

Přeplněnou policejní stanicí jsem prošla bez zastavení, jenom jsem z dálky na Polea kývla a pak vyšla do chladivého lednového počasí. Nasedla jsem do auta a vydala se do kanceláře, odkud jsem potřebovala uskutečnit ještě pár telefonátů, než se dám do pátrání. Pokud bude i nadále komisař trvat na obžalobě pana Martina, budu se muset připravit na tvrdý boj, ačkoliv to bylo s touto další obětí velmi absurdní.

 

 

Usrkávala jsem horké kafe a přitom brouzdala po internetu. Takhle přece začíná každé normální vyšetřování, nebo ne? Nikdy jsem tohle samozřejmě dělat nemusela, ale je taky pravda, že jsem nikdy neměla takhle médii popotahovaný případ.

Procházela jsem si jednotlivé články o starších případech a všimla si, že většina těch brutálních vražd se udála na jihu Francie, na sever a potom do Paříže pokračoval vrah už o něco rychleji.

 

Závažným případem vraždy se zabývají toulonští policisté. V pátek ve večerních hodinách objevil nezletilý chlapec v zapadlé uličce u bulváru Clamout mrtvou dvaačtyřicetiletou ženu. Policisté jsou zatím na informace skoupí, nejen kvůli věku chlapce…

 

Policejní mluvčí oznámil, že žena zemřela násilnou smrtí a policisté pracují s několika vyšetřovacími verzemi. Souvislost s první vraždou nepotvrdila, ale ani nevyvrátila…

 

Smrt taxikáře z La Garde v mnohém připomíná vraždy v Toulonu a Cogolin, za které nebyl pro nedostatek důkazů nikdo zatčen ani souzen. Nebezpečný zločinec tedy stále běhá někde po ulicích a vybírá si další oběť, jejíž smrt nebude rozhodně nic příjemného, vezmeme-li v potaz zmrzačení předchozích obětí. „Je to, jako by na oběti zaútočilo spíš nějaké zvíře, avšak i v minulosti jsme se setkali s podobnými brutálními činy i ze stran lidí,“ uvedl komisař zabývající se tímto případem…

 

Článků tam bylo nespočet. Nad některými popisy se mi ježily chloupky na zátylku a nemohla jsem uvěřit tomu, že by nějaký člověk byl podobného zvěrstva schopen. Bylo mi z toho až špatně, přesto, ať se mi to líbilo nebo ne, zvíře nepřicházelo v úvahu. Jasně se jednalo o člověka, ale jeho mysl musela pracovat hodně zvráceně.

Ještě jsem si prošla dalších pár článků, poskládala jsem si dohromady několik dalších informací ohledně útoků, které se ani náhodou nezaměřovaly na jednu určitou skupinu lidí. Vždy to byly náhodné osoby, různého věku i pohlaví a jediný vzorec, který se v tom nacházel, byl vždy dvě vraždy ve městě.

Po další chvíli hledání jsem zvedla telefon a vytočila číslo policejní ústředny v Marseille, kde se stala poslední vražda, než se vrah přesunul trochu víc na sever, odkud postupoval následně do Paříže, kde se minimálně do dnešního rána ještě zdržoval.

„Dobrý den, mohla bych mluvit s komisařem Jeanem-Lucem Marxem?“ požádala jsem okamžitě, když se na druhém konci ozval postarší hlas nějaké ženy.

„Můžu se nejdřív zeptat, kdo a proč s ním chce mluvit?“ zajímala se.

„Jmenuji se Elinor Ewing a volám z Paříže, potřebuju s vaším velitelem mluvit ohledně možného sériového vraha,“ osvětlila jsem jí důvod svého telefonátu.

„Novinářům jsme už všechno řekli –“

„Omlouvám se, ale tady došlo asi k nedorozumění,“ skočila jsem jí okamžitě do řeči, „nejsem novinářka. Jsem právní zástupce a můj klient je obviněn z jedné z vražd, kterou podle všeho spáchal onen sériový vrah,“ namítla jsem a jenom doufala, že nebude vyzvídat dál, než mě přepojí k Marxovi. Už tak jsem jí toho řekla dost.

„Dobrá, hned vás přepojím, vydržte na telefonu,“ požádala mě a já si oddechla. Nehodlala jsem se vybavovat s podřízenými. Teď mi nezbývalo nic jiného než jenom doufat, že šéf policie bude sdílnější než je ten pařížský, ačkoliv oba mohli být ze stejného těsna umíchaného na jihu.

 

 

Pohled Belly:

Byla jsem na cestě do Budapeště. Od Antona jsem se odpojila kousek od Italských hranic. Netušila jsem, jestli vládci vědí o mé dočasné dezerci z místa mého aktuálního působení, ale pokud to před nimi Damon ututlal, neměl by to být moc velký problém. Byly to přece jenom dva dny a několik hodin k tomu. Ačkoliv – až pozdě jsem si uvědomila, že to nezáleží jenom na mně, Antonovi a Damonovi, jestli se to vládci dozvědí, nebo nikoliv. Ilie byl docela problém, ale Anton by se o něj mohl postarat.

Určitou část cesty se nám snažil utéct, ale po několika málo hodinách mu došlo, že to nepůjde tak snadno, jelikož můj štít ho držel na místě, kde jsme byli spolu s Antonem.

„Tohle je tvoje práce, že?“ zajímal se, ale já neodpověděla. To, jaký mám dar, ho vůbec zajímat nemuselo. Pokud ho bude mít Anton pod svou záštitou, nemohl použít žádný z těch svých, pokud vůbec nějaký měl. Takže jsem věřila, že nebude až takový problém ho dopravit do Volterry, pokud i na zvětšující se vzdálenost mezi námi ho budu ještě nějakou chvíli držet zaštítěného.

Cesta od Itálie zpět do Budapeště mi potom utíkala neskutečně rychle. Sotva jsem ztratila Antona z dohledu i doslechu, podnikla jsem krátký lov, abych uhasila žízeň, která mi spalovala hrdlo od chvíle, co jsme Ilie zajali. Potom už můj návrat k Damonovi nic nerušilo.

Do hotelu jsem se dostala těsně po desáté večer a až ve chvíli, kdy jsem vstupovala do noblesní haly a mířila si to k recepci pro klíček, jsem si uvědomila, jaký dopad moje zběsilé cestování mělo na oblečení. Byla jsem celá zaprášená, rukáv na triku natržený a vlasy se mi divoce vlnily po zádech. Rozhodně jsem nezapadala do té noblesy kolem sebe.

„Dobré večer, klíček od apartmá pět set deset,“ pronesla jsem sebejistě a recepční se na mě jenom zdvořile usmála, a když mi podávala klíč, neprohlížela si mě zrovna pěkně.

„Příjemný večer,“ zamumlala, když jsem si klíč od ní vzala a zamířila si to k výtahu. Všichni mi tak nějak přitom ustupovali z cesty. Všechen ten prach asi úplně schoval mé upíří smyslné kouzlo, které všechny lákalo. Každopádně to nebylo špatné. Výtah jsem měla sama pro sebe, takže jsem se mohla po těch dvou dnech podívat konečně do zrcadla a zaznamenat všechny škody, které utrpělo tedy hlavně oblečení.

Setřela jsem si šmouhu z tváře, zastrčila si pramen vlasů za ucho, vytáhla si z vlasů větvičku, která tam musela zůstat po tom krátkém přetlačování s Iliem, a než jsem se nadála, výtah oznamoval moje patro.

Na chodbě jsem se nadechla a zaposlouchala se do zvuků kolem, abych se přesvědčila, jestli je Damon přítomen nebo nikoli. Z apartmá jsem slyšela téct vodu, takže tam skutečně byl a já se ho už nemohla dočkat, takže jsem jenom chodbu přeběhla svou přirozenou rychlostí poté, co jsem se ujistila, že mě nikdo nevidí, v pokoji se svlékla a jenom pár sekund nato jsem se vkrádala za Damonem do sprchy.

Stál ke mně otočený zády, takže si nevšiml, když jsem vešla do koupelny. Došla jsem až ke sprše, stoupla si za něj a rukama ho objala kolem pasu, což ho na okamžik překvapilo, takže jsem se během setiny vteřiny octla namáčknutá na zeď sprchového koutu, kde jsem poničila jistě několik obkladaček, a Damon na mě vrčel, dokud mě nepoznal.

„Sakra, Bello,“ vydechl, když si uvědomil, že jsem to byla já, kdo ho překvapil.

„Zdravím,“ usmála jsem se na něho nejistě a stála v klidu, dokud ho to vrčení nepřešlo a on se neuklidnil. Hleděla jsem mu do rudých zorniček a hledala v nich něco, co by mi napovědělo, jak moc velký průšvih u něj mám.

„Nečekal jsem tě tu,“ zamumlal a konečně mě pustil. Rukou si prohrábl mokré vlasy a dál na nás nechal stékat proud vody, který ze mě smýval všechen ten prach uplynulých dní.

„Říkala jsem ti, že se vrátím,“ namítla jsem, „jenom jsem prostě potřebovala něco zařídit, což se mi také mimochodem podařilo… A co se dělo tady?“ zajímala jsem se, přestože jsem tuhle konverzaci nechtěla vést zrovna teď a ani tady, když jsem vedle sebe měla tohle dokonalé tělo, se kterým jsem chtěla dělat něco úplně jiného než mluvit.

„Thomase i Valerii překvapilo, že jsi odjela. Nečekali to, ale jinak jsme se zrovna moc nepohnuli. Trvají na splnění jejich podmínky,“ informoval mě a zamračeně si mě prohlížel.

„Řekl jsi o té mé cestě vládcům?“ vyzvídala jsem pak trochu nejistě.

„Asi jsem měl, ale… neudělal jsem to. Zrovna jsi dostala nový plášť, Aro ti svěřil důležitý úkol a za tenhle útěk bys nemusela hladovět pouze půl roku. Za tohle neuposlechnutí by tě mohl čekat mnohem horší trest a to jsem nemohl dopustit,“ přiznal a já si oddechla. Pokud tedy Anton zařídí všechno tak, aby se vládci o mé účasti na odchycení Ilie nedozvěděli, neměla bych mít žádný problém.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a zvedla ruku tak, že jsem spočívala prsty na jeho hrudi. „Celou tu dobu, co jsem byla pryč, jsem na tebe myslela a doufala jsem, že nebudeš moc naštvaný, že jsem jenom tak odjela,“ šeptala jsem dál, zatímco jsem mu prsty pomalu putovala z hrudi na ramena a potom dál do vlasů.

„Neschvaluju to, co občas děláš, ale zároveň jsem si všiml, že nejsem nijak schopen ti v tom zabránit. Štve mě to, protože mám o tebe zároveň hrozný strach. A nakonec jsem rád, že tě mám po tom všem bláznovství opět v náruči,“ odvětil a přitáhl si mě do náruče. Jeho slova mě dojala a já věděla, že bych se na dalších pár let, možná i desítek let, měla ukáznit a dokázat mu, že všechnu tu lásku a důvěru si skutečně zasloužím.

„Miluju tě,“ zamumlala jsem a natáhla se pro polibek.

 

 

Pohled Elinor:

Nezbývalo mi nic jiného než čekat, až se mi znovu ozvou. Z pohovoru jsem měla vcelku dobrý pocit, pan O´Brien byl milý a vstřícný člověk, přesně takový, jakého jsem si ho po telefonátu představovala. Informoval mě o mých případných budoucích povinnostech, ale nezapomněl se ani zmínit o tom, že mají další kandidáty a všichni mají, bohužel pro mě, i nějakou tu zkušenost v oboru.

Ale ani tak jsem nepřestávala doufat, že by se mi přece jenom mohli ozvat s dobrou zprávou.

Chtěla jsem o tom někomu říct, jenže kluci by tuhle zprávu ještě nedokázali ocenit a Peter se z práce vrátí zase hrozně pozdě. Lilly měla svých starostí dost, přestože tohle by ji mohlo potěšit, ale nejraději bych se svěřila Belle. Chtěla jsem s ní mluvit už tak dlouho, ale možnost, že můj hovor opět spadne do hlasové schránky, mě od toho odrazovala. S každým dalším podobným telefonátem jsem měla čím dál větší pocit, že se mi Bella vyhýbá, ať už to bylo úmyslně nebo nikoli.

Než jsem se však mohla znovu zklamat, vběhli do pokoje kluci a dožadovali se večerníčku, což bylo v tuhle hodinu naprosto normální. Zapnula jsem jim televizi a oni se usadili a hypnotizovali obrazovku, na které zatím běžely jenom reklamy. Nechápala jsem, co se jim na nich líbí, mně samotné přišly naprosto otravné a mnohdy i hloupé, jenže malé děti očividně přitahovaly.

Společně s nimi jsem se tedy usadila do křesla a nechala se pohltit kouzelným kresleným světem plným bizardních problémů a jejich řešení, které byly opravdu opakem toho, co se děje v normálním světě. Avšak pro děti to byly skutečné problémy, které se vyřešit musely.

„Tak, a teď si běžte vyčistit zuby a mazejte do postele, přijdu vám dát dobrou noc,“ vybídla jsem je, když pohádka skončila.

A přestože vypadalo, že se budou chystat odmlouvat, nakonec přece jenom uposlechli a do koupelny si dokonce dali menší závod, který samozřejmě John vyhrál, ale Matteo to bral sportovně. Svou prohru omlouval krátkýma nohama. A přestože se to Johnovi moc nezdálo, nechal to pokaždé tak. Na svůj věk se choval až moc vyspěle a nehodlal vyprovokovávat hádky, což mě překvapovalo, ale byla jsem za to ráda.

Už jsem se je chystala jít zkontrolovat, když mi pohled padl na telefon a ruka mě svrběla od toho ho zvednout a vyzkoušet, jestli by mi tentokrát Bella hovor vzala.

Opět jsem ale byla vyrušena, když se z koupelny ozval křik a já slyšela, jak tam John s Matteem cákají vodou, takže jsem se tam okamžitě rozběhla, abych je srovnala do latě.

 

 

Po další půlhodině se mi je konečně podařilo uložit do postele. Se slovy, že už nechci slyšet ani slovo, jsem jim zhasla světlo a odešla do obývacího pokoje, kde jsem se svalila do křesla a pohled mi upoutaly zrovna běžící zprávy. Byla v nich zmiňována druhá brutální vražda, která se odehrála v Paříži. Bylo tam zmíněno dokonce jméno možného podezřelého a k mému překvapení ho obhajovala Lilly!

Byl to pro mě šok, nečekala jsem, že se zabývá tak medializovaným případem se sériovým vrahem. Ale na druhou stranu jsem s ní práci nikdy moc neprobírala. Zprávy mě rovněž utvrdily o tom, že Lilly není ta pravá, které bych měla volat. Natáhla jsem se tedy po telefonu a v seznamu hned narazila na Bellino číslo. Vytočila jsem ho… Zvonilo… Hodně dlouho to zvonilo… Až nakonec hovor opět spadl do hlasové schránky.

„Pokud si tohle někdy poslechneš, zavolej mi zpátky. Ráda bych s tebou mluvila, El.“

Diskusní téma: 12. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek