10. kapitola

10. kapitola - Konec hry

Isabella

„Jacobe, jsi v pořádku? Ach! Teče ti krev z nosu!“ vykřikla jsem a snažila se mu ošetřit zranění. Jacob se však nenechal a okamžitě se postavil na nohy.

„Konečně jsi dostal dost odvahy se mi postavit?“ pochechtával se, ale Edward na jeho slova nereagoval. Pouze se svěšenou hlavou se vydal k domu. „Zastav se ty šmejde a bojuj až do konce,“ pobízel ho a já nechápala, co se to s Jakem stalo. Takhle zlostného jsem ho jaktěživ neviděla.

„Jacobe, přestaň!“ okřikla jsem ho z obavy, že by se nakonec mohlo stát i něco horšího, než jenom trochu pochroumaný nos.

Edward se k nám otočil a s očima upřenýma pouze na Jacoba pronesl: „Zdá se, že ses kvůli své žárlivosti přestal trochu ovládat, takže ti radím, abys svou kontrolu získal zpátky.“ Mluvil potichu a vypadal velmi unaveně. Pohled jeho očí byl zlomený a byl to právě on, o koho jsem se chtěla starat, jenže kvůli té zatracené pomstě jsem si musela zachovat tvář a dělat si starosti o mého nového přítele.

„Proč je takový problém, že tady Edward bydlí?“ vložila se do toho Rosalie, na kterou jsem málem zapomněla. Většinu té doby, co tady byli, jsem vnímala jenom roztržku mezi Jakem a Edwardem. Rose postávala bokem, a proto jsem ji vzala na vědomí pouze ve chvíli, kdy opět promluvila.

„Co?“ podivil se Jacob a ohlédl se po Rose. „Ptáš se, přestože víš…“

Rose ho však nenechala domluvit, a tak jsem nezjistila, co to mezi sebou tihle dva mají. A vlastně mi to bylo i jedno. Nebýt mého rozhodnutí pomstít se Jacobovi, neměla bych teď už nic společného ani s jedním z nich.

„Zamysli se nad tím, co jsme Belle udělali! Edward je ten, kdo ji utěšoval. Neměli bychom mu tedy být vděční?“ obhajovala Rose Edwarda a já se na ni podmračeně podívala. Určitě to byla zase nějaká její hra, jenom jsem zatím nevěděla, co tím sleduje. Ve skrytu duše jsem doufala, že se mi nesnaží Edwarda ukrást, protože to bych zřejmě nepřežila.

„Rosalie, o co se teď pokoušíš? Kdo ví, co tenhle šmejd dělá Belle…“

„Co myslíš, že dělá? Všichni víme, jaký typ muže Edward je,“ namítla Rose a opět Jacobovi skočila do řeči.

„Nechápeš, jak moc tyhle řeči Edwarda zraňují?“ zeptala jsem se skoro šeptem a chtělo se mi brečet. Tahle situace byla pro mé emoce naprosto neudržitelná. Špatně se mi dýchalo a bolelo mě u srdce. Nechápala jsem, proč Jacobovi tak moc vadí Edwardova přítomnost. Věděla jsem, že spolu měli nějakou špatnou minulost, ale netušila jsem, jak moc vážné to bylo. Navíc jsem si ani nedokázala představit, že bych měla Edwarda ze svého života vyškrtnout ať už z jakéhokoliv důvodu.

„Bello, jdi s Edwardem domů,“ požádala mě najednou Rose a já v šoku zamrkala. „Jestli takhle budeme pokračovat, bude to ještě ošklivější. Navíc bude lépe, když nebudeme sousedům dělat divadlo,“ rozvedla svůj návrh a já musela souhlasit. Jakkoliv se mi to nechtělo přiznat, tak měla pravdu.

„Dobře. Vzhledem k tomu, že jsme teď všichni trochu rozčílení, promluvíme si, až se uklidníme,“ odvětila jsem.

„Bello…,“ zamumlal Jacob a snažil se mě zadržet, když jsem kolem něho prošla a zastavila se až u Edwarda. Pohlédla jsem na svého spolubydlícího a hledala v něm trochu psychické podpory, ale v jeho očích se odráželo něco, co jsem tam nechtěla už nikdy vidět. Chtěla jsem ho vzít za paži a pomoct mu domů, ale Edward před mým dotekem ucukl a vydal se po schodech k vratům.

„Kam si myslíš, že jdeš, ty zmetku?!“ okřikl se po něm Jacob a já ho zpražila naštvaným pohledem. „Raději pojď ven a vyřídíme si to ručně!“

„Jacobe!“ zakřičela na něj Rosalie a došla až k němu, aby ho mírnila. „Zbláznil ses?“

„Cože?“ To bylo poslední, co jsem ještě zaslechla z jejich rozhovoru, než jsem za sebou zavřela vrata a mohla konečně povolit otěže mým emocím a doběhnout za Edwardem. Chtěla jsem zkontrolovat, jak moc mu Jacob ublížil a postarat se o něj. Ty údery vypadaly opravdu hrozivě a mě se při každém jednom z nich sevřelo srdce. Na maličký okamžik jsem měla dojem, že jsem všechny ty rány utržila i já sama. Bylo to strašné.

„Edwarde! Edwarda neutíkej přede mnou. Jsi v pořádku?“ zajímala jsem se a chtěla si prohlédnout, jaké škody napáchaly Jacobovy pěsti. Edward byl však o krok přede mnou a chystal se zmizet ve svém pokoji.

„Nestarej se o mě. Starosti by ti měl dělat svůj přítel,“ zabručel naštvaně.

„Co myslíš tím přítelem?“ zeptala jsem se a uraženě jsem si ho přeměřila. Myslela jsem, že jsme si to spolu už vyříkali a podařilo se nám všechno urovnat. Ale opak byl pravdou. Ten paličák přede mnou nepochopil, že to všechno je jenom hra, kterou hraju.

„Když jsem viděl tvoji reakci na jeho krvácející nos, přesně tak to vypadalo,“ odvětil mi Edward a já nad tím jeho paličatým chováním jenom vrtěla hlavou.

„Dělala jsem jenom to, cos mě naučil. Hrála jsem svou roli,“ namítla jsem a Edward se na mě překvapeně a částečně i podezíravě podíval. Nevěřil mi, ale zároveň jsem v jeho očích viděla snad i střípky naděje. Chtěl mi věřit, ale musela jsem ho přesvědčit. Byl jak malý.

„Tohle jsem tě neučil,“ zamumlal.

„Srazil jsi Jacoba k zemi jedinou ranou. V takovém případě se předpokládá, že budu působit zainteresovaně a budu si dělat starosti. Jake mi pak bude vděčný a nakonec mi řekne, že beze mě nemůže žít, nemyslíš?“ Copak mu musím vysvětlovat úplně všechno? Měla jsem dojem, že ví, jak muži na různé situace reagují a jak bych zároveň měla reagovat i já. Do háje, vždyť mě učil, jak být ženou, před kterou muži padají na kolena!

„Takže říkáš, že jsi to hrála?“ ujišťoval se a přesvědčení v jeho výraze nabíralo na intenzitě.

„Ano!“ vykřikla jsem, a nakonec se svalila na sedačku. Už jsem toho měla dneska plné zuby.

„Víš, že ti nevěřím? Špatnou herečku poznám na míle daleko a ty jsi extra špatná,“ namítl a já měla chuť zařvat. Copak jsem si podobné zacházení zasloužila? Možná jsem v první chvíli opravdu pocítila obavu o to, že se Jacobovi něco stalo, ale potom už jsem pokračovala spíš v setrvačnosti a dál hrála starostlivou přítelkyni. Vždyť ho Edward jednou ranou srazil k zemi.

„Tak mě dobře sleduj, protože nakonec předvedu herecký výkon hodný Akademie,“ ujišťovala jsem ho. „Teď si ale sedni a já ti nachystám studený obklad, ta tvář tě musí bolet,“ rozhodla jsem se a vstala z pohovky, abych zamířila do kuchyně, ale Edward mi v tom zabránil. Chytil mě za paži až to trochu zabolelo. Jeho stisk v tu samou chvíli, kdy jsem sykla, povolil, ale stejně mě nepustil. Upřeně se na mě díval pronikavým pohledem a já jsem se nedokázala odtrhnout.

„Vážně si myslíš, že to zvládneš?“ zeptal se, ale já byla tak ponořena do jeho zelených očí, že jsem neměla nejmenší představu, o čem to mluví.

„Prosím?“

„Když řeknu konec hry, myslíš si, že zvládneš jenom tak opustit Jacoba?“ vysvětlil mi a nespouštěl ze mě zrak. Zřejmě čekal na jediné zaváhání, které by prozradilo mou slabost nebo nerozhodnost, ale nedočkal. Já jsem byla přesvědčená, že se mi to podaří.

„Ano,“ prohlásila jsem, aniž by se mi byť sebenepatrněji zachvěl hlas. „Zvládnu to.“ V tu chvíli mi Edward pustil ruku a já ji pomalu spustila k tělu. V hlavě mi toho vrtalo nespočetně. Samozřejmě jsem myslela i na skutečnost, jak asi bude vypadat chvíle, kdy se s Jacobem rozejdu a jak asi daleko ta chvíle je. „Ty potom taky dodržíš svůj slib?“ zajímala jsem se. „Slib, že já budu tvoje nejlepší kamarádka na světě?“

„Řekl jsem ti, že ano,“ ujistil mě, ale ani tak jsem nebyla úplně v pohodě.

„Když si představím všechny ty překážky, které máš před sebou, jsem z toho trochu nervózní. Ale pokud se nemusím obávat, tak je to v pohodě,“ prohodila jsem a prošla kolem něj do kuchyně.

„To čeho se bojíš, se nestane,“ zaslechla jsem ještě za svými zády.

„Ale osobní city se můžou změnit,“ namítla jsem. „Rosalie je typ člověka, který může mít cokoliv chce. Jestli z tebe chce udělat svého přítele, tak to nakonec udělá.“

„O své vlastní city se postarám. Ty se jen postarej o svoje,“ požádal mě a já přikývla. Věděla jsem, že to bude těžké, ale pořád jsem neztrácela naději, že se mi to podaří. Nechtěla jsem zklamat Edwarda a už vůbec ne sama sebe. Moc dobře jsem si za posledních pár dnů uvědomila, jaká jsem byla a že už taková být nikdy nechci.

 

Edward

Byl jsem ve svém pokoji a neustále jsem musel přemýšlet nad tím, jestli jsem Bellu skutečně znal tak dobře, jak jsem si myslel. V hlavě se mi přehrávala scéna, kdy jsem Jacoba uhodil a Bella se o něj začala strachovat.

Hrála to? Je možné, aby se z ní za tak krátkou dobu stala tak dobrá herečka? Osobně jsem to považoval za nemožné, ale Bella to pronášela tak jistě, že jsem na okamžik zapochyboval. Nechtěl jsem, aby měla o Jacoba taková obavu, ale nakonec – nemohl jsem s tím nic dělat, pokud ho měla Bella skutečně ráda.

Tok myšlenek mi přerušilo až tiché zaklepání na dveře a následně vešla Bella.

„Na,“ podávala mi pytlík s ledem, „přilož si to na tvář,“ prohodila, ale já už o těch ranách skoro nevěděl.

„Nepotřebuji to,“ namítl jsem.

„Jenom neříkej. Co když budeš mít zítra ráno oteklou tvář?“ zajímala se a pořád mi podávala ten sáček. „Prostě si to vezmi.“ Bella se tvářila naprosto nesmlouvavě, a tak jsem si sáček vzal a prošel kolem ní ven z pokoje, abych ho šel vysypat do dřezu. Vážně jsem žádný led nepotřeboval. V tu samou chvíli jsem však svými dokonalými smysly zaregistroval, že během pár okamžiků budeme mít návštěvu. A rozhodně to nebude milá společnost. Nechápal jsem, co ji sem přivádí.

A nebyl jsem sám, což mi dosvědčil Bellin dotaz, jen co spatřila Rosalii na terase.

„Co tady děláš?“

„Pokouším se napravit to, jak se Jacob choval. Koupila jsem nějaké pivo, tak si ho dejte a zkuste pustit z hlavy to, co se tu stalo,“ informovala nás a podávala Belle šestipack piva. Ta ho však nepřijala a Rose ho nakonec položila na terasu. „Ráda bych si dala s vám, ale jak tě znám, Bello, nebudeš se mnou chtít pít, takže půjdu,“ dodala a chystala se k odchodu, když se však ještě zarazila a znovu se k nám obrátila. „Musím říct, že je úleva, že tady máš Edwarda, Bello. A my,“ podívala se na mě, „se sejdeme spolu později a promluvíme si. Tak, dobrou noc,“ rozloučila se a odešla.

Bella ještě několik dlouhých sekund stále a hleděla za ní, než se vzpamatovala a odpochodovala k sobě do pokoje. Vypadala naštvaně. Zvažoval jsem, jestli jít za ní a zeptat se, co se jí tak dotklo, ale než jsem to stihl zrealizovat, zazvonil jí telefon.

„Co je, Jacobe?“ zeptala se a zněla přitom otráveně.

„Jsem před domem. Pojď na chvíli ven.“ Zaslechl jsem jeho požadavek a jenom zakroutil hlavou. Tohle bylo opravdu neskutečné. Ten chlap je opravdu neuvěřitelný. A Bella taky, pokud ho poslechne.

„Řekla jsem ti, že už s tebou dneska mluvit nechci. Jeď domů,“ zamumlala.

„Budu čekat, dokud nepřijdeš,“ odvětil jí Jacob a potom hovor ukončil. I přes zavřené dveře Bellina pokoje jsem slyšel ten povzdech a následně šoupání nohou a než jsem se nadál, procházela kolem mě ven. Stále toho hajzla poslouchala na slovo. Netrpělivě a podrážděně jsem si promnul kořen nosu, abych náhodou neřekl něco, čeho bych mohl později litovat a nechal Bellu jít. I přes své vnitřní rozhodnutí, že do jejich vztahu nebudu zasahovat, jsem se však nedokázal přinutit k tomu, abych rozhovor neposlouchal.

„Mluv,“ pobídla ho Bella bez jakéhokoliv zájmu a to mi trochu zvedlo náladu. Ale opravdu jenom nepatrně, jelikož mě stále štvala ta její starostlivost o jeho osobu a fakt, že ho teď poslechla.

„I když je Edward… i když je gay, fakt se mi nelíbí, že s tebou bydlí v jednom domě,“ prohodil.

„Nestarej se o můj osobní život. Nedala jsem ti na to žádné právo,“ namítla a já se snažil z intonace jejího hlasu vytušit, jak moc ji jeho slova štvala. Zněla podrážděně.

„Vážně, vážně se mi to nelíbí, ale budu se fakt snažit, abych to pochopil. Jestli se cítíš líp jenom díky tomu, že se přátelíš s tím chlapem, tak jen do toho,“ pobízel ji a já si tak moc přál vidět jeho výraz, když tohle říkal. Musel se neskutečně přemáhat, aby podobná slova byť jenom vyslovil. Pochyboval jsem totiž, že jim sám věří. „Odteď, namísto toho, co chci já, budu dělat všechno tak, jak chceš ty. Ale Bello, když si uvědomíš, dokonce i trochu, že jsem upřímný, potom… Vystěhuj potom Edwarda z domu. Žádám tě,“ škemral a já nad jeho žádostí nestačil žasnout. Takže ve chvíli, kdy Bella uvěří jeho citům má se ze mě stát bezdomovec?

„Budu o tom přemýšlet,“ souhlasila Bella a já se z toho šoku nemohl vzpamatovat.

„Dobře,“ zamumlal Jacob poraženě. „Díky, že říkáš aspoň tohle. Teď už bys měla jít domů,“ pobídl ji.

„Běž první,“ odvětila Bella.

„Ne. Půjdu až tě uvidím vejít dovnitř.“ Z nějakého důvodu mi to připomínalo situaci s telefonováním dvou zamilovaných, kdy ani jeden nechce být ten první, kdo zavěsí. Přišlo mi to otravné. Samozřejmě ta chvíle, kdy se nikdo nechce rozloučit je milá a rád bych něco podobného někdy zažil, ale pokud se jednalo o Bellu a Jacoba, nemohl jsem v tom nic pozitivního vidět nikdy.

Bella však po jeho pobídnutí nakonec vešla domů a když míjela pivo, které stále leželo na terase, popadla ho a došla až ke mně. Rovnou mi ho vrazila do rukou.

„Vypij to a jdi spát,“ zamumlala a zamířila k sobě. Rychle jsem pivo chytl do jedné ruky a tou druhou jsem popadl Bellu za ruku, abych jí zabránil v odchodu.

„Proč bych to měl pít?“ zeptal jsem se a důkladně zkoumal Bellin výraz. Potřeboval jsem odhalit, jak moc dobrou herečkou se stala a co přesně teď cítí. Jaké jsou její skutečné city k Jacobovi a co to naše přátelství, které se tak podivně vyvíjelo?

„Rosalie to donesla hlavně kvůli tobě. Mě by pivo nenosila. Takže – kdo jiný by to měl vypít?“ zajímala se.

„Nechci to pít. A pokud to nebudeš ani ty, tak to můžu rovnou vyhodit,“ navrhl jsem řešení a Bella jenom překvapeně zamrkala. Tohle moje řešení zřejmě neočekávala.

„Nemusíš es takhle chovat jenom kvůli mně. Jestli chcete být s Rose přátelé, tak buďte,“ namítla.

„To myslíš opravdu vážně?“ podivil jsem se. Ta holka je fakt něco. Copak nemůže říct, že jí vadí, že se s Rose jakkoliv stýkám? Proč mi to nezakáže, když je jí to očividně proti srsti.

„No, nemůžu se vměšovat do všech detailů tvého života, abych tě přesvědčila, že jsem tvá kamarádka,“ pohodila rameny a uvolnila si ruku z mého sevření. Nechápal jsem, jak se to dnešní podařené odpoledne mohlo tak neskutečně zvrhnout. Takhle jsem si večer nepředstavoval. S Bellou jsme si měli pustit film a koukat na něj spolu, zatímco Bella by do sebe tlačila další popkorn. Společně bychom se smáli a nakonec by třeba Bella usnula s hlavou na mém rameni…

„Takže se mi snažíš říct, že bych se taky neměl plést do všech detailů tvého života?“

„Kdy jsem tohle řekla?“ podivila se.

„Nesetkala ses právě s Jacobem Blackem? Řekla jsi, že to ukončíš, kdykoliv řeknu, že je konec kdy, ale vidím, že ses mě tak jako tak ani nezeptala, jak bys tuhle situaci měla řešit.“ Mé uražené já se hlásilo o slovo a ani upír uvnitř mě neměl dost síly na to, aby ho zarazilo. Jakkoliv jsem se toho obával, vypadalo to tak, že se dnešek zvrhne v nějakou hádku a my se spolu zase nebudeme bavit, dokud jeden neudělá krok zpět.

„No, to… Došla jsem k závěru, že bych měla jen… Že bych to prostě měla zvládnout sama, abych tě tím pořád neobtěžovala,“ zamumlala a odtrhla ode mě pohled. Tohle její prohlášení se mě dotklo. Myslel jsem, že jsme v tom společně, ale očividně si to naše spojenectví proti Blackovi představovala Bella jinak.

„Pak se s tím vším odteď vypořádej sama,“ odsekl jsem uraženě a nechal ji odejít do pokoje. Sám jsem se vydal do toho svého, ale pořád jsem vnímal, jak se svalila s povzdechem na postel.

 

Ráno jsem vyrazil do kanceláře s dostatečným předstihem, abych se náhodou doma nepotkal s Bellou. Jasně jsem vnímal všechno to napětí, které se mezi námi během toho večera utvořilo a nelíbilo se mi. Tak strašně rád bych se vrátil k pohodovému odpoledni, kdy jsem se po dlouhé době opravdu od srdce zasmál.

Vždyť vlastně ani nevím, proč se takhle chovám. Dokonce jsem začal nad šálkem překapávané kávy uvažovat nad tím, že bych Belle napsal omluvnou zprávu. Vyndal jsem tedy telefon ze saka a rovnou naťukal i zprávu: Jestli jsem se choval malicherně, omlouvám se. Dlouho jsem však váhal nad tím, jestli bych ji měl odeslat.

Možná až moc dlouho, protože najednou vešel Emmett a já před ním telefon rovnou schoval.

„Je sobota, co vlastně děláme v práci? Neměli bychom si dát pauzu od projektů a vyrazit všichni ven budovat kladné vztahy mezi spolupracovníky?“ zajímal se, když dosedl na židli naproti mně a unaveně si promnul čelo. Nejspíš toho moc nenaspal, ale i tak jsem předpokládal, že rozhodně víc, než já.

„Půjdeme jindy,“ odvětil jsem neurčitě a zvažoval, že jeho nápad, netrávit sobotu v kanceláři zní opravdu skvěle. Navíc jsem stále nepustil z hlavy fakt, že bych se měl Belle nejspíš omluvit.

„Máš plány?“ zajímal se, ale já pohotově zavrtěl hlavou. Do toho, co jsem se chystal dělat, mu nic nebylo.

„Jsem unavený, moc jsem toho nenaspal. Nejspíš si tedy půjdu lehnout,“ prohodil jsem a Emmett na mě musel tu únavu i vidět. Už to bylo pár dnů, co jsem byl na lovu, ale to by mi zase až tak nevadilo. Horší bylo to, že poslední dvě noci jsem toho moc nenaspal a tak se upír musel velmi snažit, abych jako člověk dokázal adekvátně fungovat.

„Mmm,“ zamumlal Emmett a pořád se neměl k tomu, aby opustil mou kancelář. Spokojeně posedával na židli a rozhlížel se kolem, jako by tady nikdy nebyl. V tom mu pohled padl na můj skicák, kde jsem měl pár nákresů z Bellina domu. „Edwarde, nechci na tebe tlačit, ale do uzávěrky už nezbývá moc času. Musíme brzy dokončit návrh té nové galerii,“ prohodil a začal ve skicáku listovat.

„Myslím na to.“ Další velmi neurčitá odpověď. Samozřejmě jsem na tenhle bod nemohl přestat myslet vůbec. Kromě toho, že jsem se musel v Bellině přítomnosti dost opanovat, aby si nevšimla, že mé city k ní už nejsou ani zdaleka jen přátelské, musel jsem rovněž myslet na to, že jí pořád ještě lžu.

 Vytrhl jsem Emmettovi skicák z ruky a vypoklonkoval ho ze své kanceláře. Sám jsem ho hned následoval a potom se už vypravil domů. Bella se zmínila, že bude dneska ještě něco zařizovat v galerii – taky se jí blížil termín – a proto jsem se rozhodl, že ji trochu překvapím. Vždy, když jsme se s Bellou nějak chytli a byla to její vina, rozhodla se mi připravit jídlo, aby si mě usmířila. Takže jsem se rozhodl napodobit její styl a zamířil jsem si to rovnou do potravin, kde jsem začal plnit vozík všemožnou zeleninou, ovocem a vším dalším, co jsem postřehl, že Belle chutná. Ještě jsem neměl jasný plán, co bych měl uvařit, ale doufal jsem, že mě něco napadne.

Domů jsem pak dorazil o něco později, než jsem předpokládal, ale Bella tam pořád nebyla, takže jsem měl čas poschovávat jídlo. Cestou v autě jsem si taky uvědomil, že příprava jídla nebude taková legrace, pokud to budu dělat sám a proto jsem se rozhodl počkat na Bellu. Doufal jsem, že bude v lepší náladě a pomůže mi připravit společný pozdní oběd.

 

O hodinu později jsem zavolal do galerie, abych si ověřil, jestli je Bella ještě v práci, nebo už vyrazila domů. Tam mi potvrdili, že už vyrazila před pár minutami domů a já se tedy mohl těšit na to, až se usmíříme. Stačil mi však jediný pohled na zataženou oblohu a bylo mi jasné, že než Bella dorazí, parádně se rozprší. Navíc jak jsem Bellu znal, předpokládal jsem, že si určitě zapomněla deštník, takže jsem popadl ten, který se válel u věšáku s kabáty a vyrazil na autobusovou zastávku, abych tam na ni počkal.

A přesně jak jsem očekával, už cestou k autobusu se rozpršelo. Došel jsem tedy na zastávku a čekal, až autobus dorazí, ale ten byl v nedohlednu. Jedním krátkým pohledem na hodinky jsem si všiml, že jsem přišel možná o dvě minutky později, než byl jeho plánovaný příjezd a tak jsem se rozhlédl, jestli Bellu někde nezahlédnu.

Bohužel se tak nestalo, ale na lavičce ležely povědomé desky. Při zběžném prohlédnutí jsem zjistil, že patří Belle, takže tu přece jenom musela být. Vydal jsem se tedy domů. V tomhle dešti Bella asi nikam jinam nepůjde. Z nebe se lily husté provazce deště a já doufal, že to nakonec Bella neodnese nějakým nachlazením. Přidal jsem proto do kroku, abych ji dohnal.

Než jsem se však nadál, vrazila do mě, jak se vracela na zastávku.

„Tohle je tvoje, že ano?“ zeptal jsem se s úsměvem a podával jí její desky.

„Edwarde!“ vykřikla nadšeně a já viděl, jak se její tvář rozzářila i před všechnu tu vodu, co jí stékala po tváři. Rychle jsem si tedy stoupl tak, aby na ni nezačalo pršet. Bella zmateně koukla na deštník a tak jsem ho musel nějak vysvětlit.

„Vím, že na to abys poslouchala předpověď počasí, tě moc neužije, takže mi bylo jasné, že sebou nebudeš mít ani deštník,“ nadhodil jsem.

„Ráda chodím jen tak v dešti,“ namítla a já zvažoval, co na tom může být pravdy. Věděl jsem, že se takoví lidé najdou, ale moc bych nedal za to, že si mě tady Bella dobírá. Její poker face se značně zlepšil a já začínal tápat v tom, kdy mluví pravdu a kdy ne.

„Jasně, proto tě Black nazval promočeným štěnětem,“ zamumlal jsem a Bella se na mě zamračila. Přestřelil jsem?

„Zkoušíš tady na ulici vyvolat další hádku?“ zeptala se ostře a nepřestávala si mě měřit. Přestřelil jsem. Tentokrát jsem si tím byl víc než jistý. A proto jsem rychle zavrtěl hlavou. Tohle moje gesto s deštníkem mělo vést k usmíření se a ne k další hádce. Nechápal jsem, co to zase dělám.

Bella se najednou přestala mračit a rozhlédla se kolem dokola, jako by něco hledala. „Kde jsi nechal auto? Jsi na cestě z práce?“ zajímala se a dál se rozhlížela. Hádka byla zažehnána překvapivě rychle a já si oddechl.

„Nechal jsem ho doma,“ odvětil jsem a Bellin pohled se opět vrátil ke mně.

„Šel jsi mi naproti?“ podivila se a v jejím obličeji se ten šok a překvapení opravdu nedalo přehlédnout.

„Nevím, proč se hádáme, ale v každém případě, oba se cítím bídně, tak jsem přišel jako gesto to urovnat,“ informoval jsem ji a Belle se po mých slovech nepatrně otevřela pusa do malého ´o´. Opravdu jsem ji musel řádně překvapit. Tohle by takový Black nikdy neudělal a já byl rád, že mě to napadlo.

„V tom případě jsi měl přinést dva deštníky. Máš mokrá ramena,“ zamumlala.

„Měli bychom se přitisknout víc k sobě a budeme v pohodě,“ odvětil jsem a přitáhl ji víc k sobě. Bella se pokusila srovnat výraz ve své tváři, ale nějak se jí to nedařilo. Nakonec to vzdala, prostrčila mi ruku kolem té, kterou jsem držel deštník a sama se ke mně přitiskla tak, abychom oba byli dobře zakrytí a nepršelo na nás. Já si v tu chvíli zase užíval její blízkost a teplo, které i přes promočenou látku jejího oblečení, ke mně vyzařovalo.

„Vždycky jsem záviděla párům, které jsem vídala takhle chodit. Teď když jsem s tebou, se však najednou nemusím vůbec trápit tím, že jsem jako promočené štěně,“ prohodila, zatímco jsme se pozvolným krokem vydávali k domu.

„Zmínil jsem tenhle výraz předtím a ty ses na mě škaredě dívala a teď se tak sama nazýváš?“ podivil jsem se. Jak jsem si nesčetněkrát musel připomínat, nemohl jsem u Belly s ničím dopředu počítat. Ještě před okamžikem by kvůli tomu přízvisku byla schopna vyvolat hádku a teď to bylo v pohodě.

„Víš, že mi chybí sebedůvěra,“ namítla, ale na mě se nepodívala.

„A nic jiného ti nechybí?“ zeptal jsem se a unikl mi drobný úsměv. Dobírat si Bellu mě neskutečně bavilo. Bohužel Bella na to dneska neměla náladu a rovnou se zastavila a odtáhla se ode mě. Najednou jsem kolem sebe neměl dost jejího tepla a vnímal ten chlad, který byl způsoben deštěm a vší tou vodou ve vzduchu.

„Co je zase tohle? Copak musíš kazit takovou pěknou procházku v dešti?“

„Prší na tebe. Pojď sem.“ Vůbec jsem na její předchozí slova nereagoval a opět si ji přitáhl k sobě pod deštník. Když pak opět vykročila po mém boku, byl jsem zase spokojený.

 

Isabella

Edwardovo gesto na usmíření mi udělalo velkou radost, a proto jsem se rozhodla, že mu dám ten malý dárek, co jsem si nachystala ještě v galerii. Taky jsem měla to usmíření v plánu, jenže Edward byl rychlejší. Mě to však vůbec nevadilo.

Nakoukla jsem tedy do jeho pokoje, do něhož měl otevřené dveře a v rukou nesla malou krabičku, podobnou té, kterou jsem mu dávala po naší první hádce ohledně jeho homosexuality. Respektive tehdy, když jsem to poprvé prozradila.

„Prosím, přijmi moji omluvu,“ řekla jsem upřímně a podala Edwardovi krabičku, kterou on přijal a pomalu ji začal otevírat. „Omlouvám se za to, že jsem se včera večer chovala kvůli Rosalii malicherně,“ dodala jsem, když odložil vrchní část krabičky a do ruky vzal její obsah.

„Uvědomila sis, že ses chovala malicherně?“ zajímal se, zatímco si prohlížel mnou vlastnoručně vyrobený stolek z poloviny jablka. Co jsem si pamatovala, táta ho takhle krájel vždy a nebál se pověr o tom, že by přeříznutí jadérka mohlo znamenat nějaké neštěstí. Proto jsem teď na tohle jablíčko namalovala pěknou hvězdičku pro štěstí.

„Vlastně jsi v tom nebyl úplně tak nevinně,“ namítla jsem a Edward odtrhl pohled od jablka. „V každém případě jsme se dneska udobřili. Navíc jsem ti připravila dárek, tak jsem větší dobrák, nemyslíš?“ nadhodila jsem.

„Byl jsem nakoupit jídlo, abych dneska nakrmil přítelkyni, která kvůli jídlu vždycky šílí,“ namítl a já překvapením opět otevřela pusu dokořán. Edward mě dneska nepřestával udivovat. Přistoupila jsem k němu blíž a než mi v tom stačil zabránit, objala jsem ho.

„Edwarde, musím uznat, že máš vážně velké srdce. Větší než Tichý oceán,“ povzdechla jsem si a tak, aby si toho nevšiml, jsem nasála jeho dokonalou vůni, která mě při tom objetí obklopila. Po chvíli jsem se však musela odtáhnout, aby to nepůsobilo moc trapně. „Uvař mi,“ pobídla jsem ho s úsměvem, ale Edward zavrtěl hlavou.

„Ty vaříš,“ namítl a rovněž se na mě usmál.

„Váš, že neumím vařit,“ namítl jsem a poukazovala tak na všechny moje pokusy s vařením, kdy jsem nakonec pouze ubližovala sama sobě. Bylo to hrozné a Edward mě přitom stále kritizoval, proto jsem tak nějak vnitřně doufala, že někdy okusím jeho kulinářské umění.

„Fajn, budu vařit, ale ty mi pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a já nakonec souhlasila. Určitě mi dá nějakou nenáročnou činnost, u které se nebudu moct zranit – aspoň jsem v to doufala, ale u Edwarda jeden nikdy neví. Všimla jsem si, jak se mu občas zableskne v očích, když si mě dobírá a podle mě ho to opravdu baví, proto bych se ani moc nedivila, kdyby mi dal na starosti krájení ingrediencí… Brr, jenom myšlenka na to, jak si zase svou nešikovností pořežu prsty, byla děsivá.

 

Po vynikající večeři jsme spolu s Edwardem jenom tak seděli v obývacím pokoji, když Edward dostal chuť na jablka. Nebránila jsem se tomu, a přestože jsem sotva oddechovala, jak jsem byla přejedená, říkala jsem si, že vitamínů není nikdy dost a půlka jablka se do mě ještě vejde.

Edward jablko rozkrájel přesně pod toho, jak jsem měla vytvořený svůj omluvný jablečný stolek, a dal se do loupání slupky.

„Tohle už není možné. Jsi dobrý v loupání jablek. Jsi dobrý ve vaření, uklízení i v loupání jablek. Co sakra neumíš?“ obořila jsem se na něj, když se mu podařilo polovinu jablka oloupat na jeden zátah a vznikla tak dlouhá spirála.

„Nic takového není,“ namítl a dal se do loupání druhé poloviny. Já si tu jednu oloupanou hned vzala. Pohodlně jsem se opřela do sedačky a zaměřila se na to, jak jistě se Edwardovi ruce pohybují, zatímco si s nožem opravdu vyhrál. Ta slupka byla neskutečně tenká a z jablka tak neodkrál skoro nic.

„Když říkáš podobné věci, necítíš se trochu trapně?“ zajímala jsem se, jelikož to jeho chvástání mi občas lezlo krkem. Edward však vždy působil tak sebejistě, že jsem o jeho schopnostech snad nikdy nepochybovala. A právě to mě na něm vytáčelo snad ještě víc, než jenom ta jeho perfektní vizáž. Copak je vůbec možné, aby kluk, který o ženy nemá zájem, vypadal tak dobře a budil u nich zájem?

„Je to pravda, tak proč bych měl?“ zeptal se a dočistil i svou půlku. Potom se rovnou zakousl.

„Už jsem přišla na to, co postrádáš,“ prohodila jsem vzápětí, když mi to došlo. „Nemáš pokoru a skromnost!“ upozornila jsem ho a zvažovala, jak si bez takových vlastností vůbec dokáže udržet partnera. Je fakt, že jsem ho za velmi krátkou dobou viděla hned s několika muži, ale… Pochybovala jsem, že byl Edward natolik promiskuitní.

Edward však nad mým prohlášením jenom zavrtěl hlavou a zapnul televizi.

„Zítra je neděle. Co budeme dělat?“ zeptala jsem se asi po půl hodině, kdy jsem se snažila koukat na film, který vybral. Bohužel mě zrovna kdovíjak neoslovil a tak jsem přemýšlela nad tím, co během volného dne podniknout. Trochu jsem doufala, že Edwarda donutím k nějaké společné akci.

„Musím pouklízet a dohnat spánek,“ odvětil, aniž by odtrhl zrak od obrazovky.

„Nedělej to. Můžeme vyrazit ven. Jaro se pěkně vybarvuje,“ navrhla jsem okamžitě.

„Copak chceš jít do parku a koukat jak vykvétají kytky? Zní mi to jako nedělní procházka s mámou,“ prohodil kysele a já si odfrkla. Přirovnávat mě ke své mámě opravdu nemusel. Navíc takhle odmítnout můj návrh na společně strávený den.

„Zapomínáš na projekt, jak ze mě udělat ženu. Myslím, že potřebujeme něco, čím dovedeme tento celý projekt do zdárného konce. A pod kvetoucími stromy by to bylo přímo vražedné, ne?“ snažila jsem se ho přesvědčit, že to opravdu nezní tak špatně, jak se obával.

„Bello, ty se opravdu začínáš nudit, když uplyne jeden den bez toho, aniž bys mě týrala?“ obrátil se ke mně s dotazem a vypadal, že jsem ho dostala.

„Trochu,“ přiznala jsem a ukázala jsem nepatrnou vzdálenost mezi palcem a ukazovákem pravé ruky. Měla jsem z jeho takzvaného týrání stejné potěšení jako on z toho, že si mě dobírá, takže jsme si byli kvit.

Než si však stačil Edward povzdechnout a odsouhlasit můj nápad, zazvonil mu telefon. Jenom mrkl na displej a už hovor přijímal. Já to během toho okamžiku ani nestihla postřehnout, ale v tom zazvonil telefon i mě.

Volala Alice.

A jak jsem později zjistila, Edwardovi volal Emmett. Ti dva pro nás ukuli program na polovinu neděle. Alice dostala novou zakázku jako fotografka a potřebovala pomoct. My s Edwardem jsme tentokrát neměli být jejím foto cílem. Před objektiv si chtěla postavit Emmetta a my měli s Edwardem jenom správně natáčet ty stříbrné plachty, aby byl Emmett skvěle osvětlen.

Nechápala jsem, že Edward souhlasil, ale nakonec jsem to uvítala. Vytáhnu ho do parku a po tom focení ho ukecám na všechno, co si jenom usmyslím, tím jsem si byla jistá.

 

V neděli jsme tedy vyrazili do parku. Bylo opravdu hezky i na Seattle. Mezi těžkými šedivými mraky se ukazovalo sluníčko a tak jsem mu dychtivě nastavovala tvář, přestože bylo docela chladno.

„Zlato, nebuď tak laciný a nepřeháněj to,“ korigovala si Alice Emmetta, zatímco my s Edwardem stáli kolem něj s těmi blyštivými koly. Kdysi mi Alice vysvětlovala, k čemu to vůbec slouží, protože mi to nedávalo smysl. Byly to kruhy se stříbrnou vnitřní plochou pro změkčení záblesku. Údajně ideální pro módní a produktovou fotografii. Emmett teď v rukách držel nějaké kosmetické přípravky a zubil se do objektivu. Jinak bych to popsat nesvedla. Když jsem na něj kritickým okem pohlédla, nechápala jsem, jak si ho Alice mohla vybrat jako model. Nebyla jsem sice otrokem reklam a podobně, ale vždy když jsem náhodou nějakou zahlédla, ten kluk tam vypadal rozhodně líp než Emmett.

„Dej ty přípravky trochu níž, níž…,“ pokračovala Alice a já se začínala nudit. „Můžeš zavřít pusu?“ požádala Emmetta a ten tedy změnil druh úsměvu. Už to nevypadalo tak hrozně, ale i tak… Alice pořád nebyla spokojená a něco si pro sebe mumlala. Měla jsem dojem, že za celou to půlhodinu, co jsme tu stáli, neudělala ani jednu fotku, se kterou by hodlala dál pokračovat.

Netrpělivě jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a doufala, že se tohle focení moc neprotáhne. Měla jsem Alici ráda, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Občas mě taky dokázala pěkně využívat a zneužít. Stejně jako tomu bylo u její poslední zakázky, kdy jsme si s Edwardem museli hrát na šťastnou rodinu.

„Edwarde, můžeš na chviličku?“ zeptala se najednou a donutila mě tak zpozornět.

„Co potřebuješ?“ zajímal se a než jsem se nadála, Alice vyměnila Emmetta za Edwarda.

„Dívej se na tu kosmetiku spalujícím pohledem… Jo, to je ono, pěkně orlí oči… Spal tu kosmetiku pohledem,“ pobízela ho a já se musela chtě nechtě začít usmívat. Alice měla Edwarda obtočeného kolem palce a z nějakého důvodu on ani neprotestoval. Docela by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Byla jsem rozhodnutá se na to Edwarda zeptat, ale teď jsem si užívala ten jeho orlí pohled, který vrhal na kosmetické přípravky. Musela jsem se hodně ovládat, abych se nesmála na celé kolo.

„Nemyslíš si, že je jeho výraz trochu hloupý?“ zaslechla jsem Emmetta, jak se dotazuje Alice. Ta ho však odmávla a Emmett mi šel opět pomoct se změkčováním blesků. Vypadal u toho však uraženě.

„Trochu víc sexy… Ano, pěkný!“ Alice zněla nadšeně a spokojeně, což byl přesný opak toho, jak zněla, když fotila Emmetta. Nedivila jsem se, že to Emmett bere takhle špatně.

„Nechceš mu ještě sundat tričko, aby to bylo opravdu sexy?“ zahučel Emmett a Alice se nad tím začala zamýšlet. Nakonec ale usoudila, že tahle kampaň není na druh kosmetiky, která by vyžadovala Edwardovo nahé tělo, a proto si Edward musel jenom vysvléct sako, aby nepůsobil tak upjatě.

„Edwarde, ještě si prosím s Emmettem stoupněte támhle a pro dnešek budeme hotoví,“ rozhodla Alice po další půl hodině, kdy už chtěla udělat jenom pár závěrečných fotek. Mě nejmenovala, tak jsem se přesunula k ní.

„Opravdu ses rozhodla udělat s Emmetta modela kosmetiky?“ podivovala jsem se.

„Emmett je předtím. Edward je potom,“ zamumlala jakoby nic a dál se věnovala svému fotoaparátu. Já jsem však nestačila zírat.

„To je absolutní podvod! Copak si myslíš, že to nikdo nepozná? Vidíš ty dva vedle sebe, vždyť si nejsou ani trochu podobní,“ namítla jsem a nechápala, jak chce Alice dosáhnout toho, že si lidé budou myslet, že Emmett se po použití toho přípravku opravdu změnil na Edwarda. Jasně – lidi teď byli zblblí reklamou a podobně, že moc nepřemýšleli, ale až takhle?

„Je mi jedno, jestli je to podvod,“ namítla a ještě několikrát stiskla spoušť. „Dobře, skvělé!“

Chtěla jsem jí na to ještě něco říct, ale zarazil mě telefon, který mi začal vyzvánět v kapse. Vytáhla jsem ho a hned spatřila Jacobovo jméno. Se zaváháním jsem hovor přijala. Nechtělo se mi s ním mluvit. Ne potom, co předváděl v pátek u mého domu.

„Co se děje, Jacobe?“ zeptala jsem se bez jakékoliv známky nadšení a všimla si, jak Alice zpozorněla?

„Jacobe?“ podivila se a mě tak napůl unikla Jacobova slova, která pronášel.

„Dnes? Dneska nemůžu.“ Zval mě ven, ale já už měla jiné plány. „Pomáhám Alici fotit pro její internetový obchod,“ informovala jsem ho, když vyzvídal, co právě dělám. Měla jsem však dojem, že chce vědět, jestli netrávím náhodou nedělní den ve společnosti Edwarda. „Jo, až budu mít čas, zavolám ti,“ slíbila jsem neurčito a hovor ukončila.

„Hej!“ obořila se na mě okamžitě Alice a přestala dokonce s fotografováním „Co se to chystáš udělat?“

„Oko za oko, zub za zub. Oplatím mu, co mi udělal a pak to skončím. Odteď mi říkej ztělesněná pomsta,“ prohodila jsem, ale Alice s mou odpovědí nebyla nijak spokojená. Při sklízení svého fotografického zařízení se zarazila a znovu si mě důkladně přeměřila. Znala mě snad už od základky, a proto jsem mohla říct, že mě zná opravdu dokonale. Ale tohle bylo něco, co se jí nezamlouvalo.

„Dej mi chvilku,“ požádala mě a schovala foťák do vypolstrovaného pouzdra. „I kdybys zemřela a vrátila se zpátky, nemohla by ses pomstít nikomu. Prostě se s ním už nevídej, jasné?“ Alice byla už druhý člověk, který mě od pomsty odrazoval. Nejprve Edward a teď ona. Jasně jsem věděla, že nejsem typ člověka, co by se uměl nebo musel mstít, ale cítila jsem, že pokud to neudělám, tak to se mnou nedopadne dobře.

Zvažovala jsem, jak nejvhodněji bych to Alici vysvětlila, ale v tom mi opět zazvonil telefon.

„Řekla jsem ti, že ti zavolám, až budu mít čas,“ povzdechla jsem si a sledovala Edwarda s Emmettem, jak se k nám vracejí. Alice už měla skoro všechno sklizeno a já nevěděla, jak se co nejrychleji zbavit Jacoba. „Dobře, uvidíme se zítra,“ souhlasila jsem, když jsem toho jeho prošení měla plné zuby.

Ukončila jsem hovor a schovala telefon do kapsy zrovna v okamžiku, kdy si Edward stoupl vedle mě a podával Alici kosmetické přípravky.

„Edwarde? Právě mi volal Jacob,“ informovala jsem ho, přestože soudě podle jeho výrazu to věděl.

„Tak?“ Vždycky, když jsem s Jacobem mluvila a následně to nadhodila před Edwardem, nasadil ten paličák takovou protivnou masku. Věděla jsem, že jejich spory jsou vážné a proto jsem byla ráda, že se Edward snaží mi pomoct, ale ta jeho protivná a lehce nezúčastněná maska mě štvala.

„Vzhledem k tomu, že se s ním mám zítra sejít, co kdybychom udělali malý trénink?“ Více-méně jsem zopakovala svůj včerejší návrh, jenom trochu jinak.

„Jaký trénink? Všechno jsem slyšela,“ otočila se na nás Alice, ale já nad tím jenom mávla rukou. Nemělo cenu ji teď nic vysvětlovat. Pořád by mi říkala, že nejsem na pomstu stavěná až bych se možná nechala překecat a vážně to vzdala. A to jsem nechtěla. Teď jsem potřebovala jenom Edwarda a toho jsem měla, takže se pomsta uskuteční.

„Alice, Emmette, můžete jít. MY musíme někam jít… ehm, postarat se o jednu naléhavou záležitost… Ahoj,“ mávla jsem na ně a zavěsila se Edwardovi za ruku. Společně jsme pak vyrazili hloub do parku.

„Jaká urgentní záležitost?“ zaslechla jsem ještě Emmetta, jak na nás volá.

„Neřeš to!“ zavolal za ním Edward.

 

Edward

Odcházel jsem s Bellou a za zády stále slyšel rozhovor, který probíhal mezi Alicí s Emmettem. Ti dva se podivně sblížili a já nechápal, jak se to vlastně stalo. Byli natolik nesourodá dvojice, ale přitom to vypadalo, že jsou vážně dobří přátelé.

„Je to jenom mnou, nebo…? Alice zaváhala a já v zádech cítil její spalující pohled.

„Co?“ zajímal se Emmett.

„Ti dva… Ach ne, ne, pravděpodobně ne, že jo?“ dožadovala se Emmettova souhlasu na něco, co vůbec nekonkretizovala, ale já moc dobře věděl, na co chce poukázat.

„Ale bezesporu spolu vypadají dobře,“ prohlásil Emmett a já se spokojeně usmál. Věděl jsem, že spolu s Bellou tvoříme opravdu pěkný pár a byl jsem rád, že si to nemyslím jenom já.

„Co?!“ vyjekla Alice.

„Tamti holoubci… Ach, odletěli,“ zamumlal a já jenom nepatrně zavrtěl hlavou nad jeho snahou něco zakamuflovat. Pro Alici jsem byl stále ještě homosexuál stejně jako pro Bellu. Možná proto se tolik divila slovům Emmetta, který o mé orientaci věděl pravdu. Ale to teď bylo vedlejší. Jakkoliv jsem se zdráhal řešit Jacoba, byl jsem rád, že spolu s Bellou můžeme strávit odpoledne a že se ke mně opět dobrovolně tiskne, přesto že se nemusíme dělit o jeden deštník. Užíval jsem si to teplo, které z ní sálalo a rád jsem pro okolní lidi působil jako její přítel.

„Kdy se chystáš tuhle pomstu ukončit?“ zajímal jsem se, když už jsme byli od Alice a Emmetta dost daleko.

„Nejsem si jistá. Možná po tom, co mě požádá o ruku? Ve chvíli, kdy vytáhne prsten a zeptá se mě, jestli si ho vezmu, zahodím prsten na zem a šlápnu na něj! Nebo se neukážu na svatbě. Ne… tohle by bylo dobré. Přímo před Jacobem mě vezmeš za ruku a utečeme spolu. Jo, tohle se mi líbí nejvíc.“ Miloval jsem, jak dokáže Bella uvažovat a samotnému se mi ta poslední možnost zamlouvala nejvíc. Nejraději bych ji popadl za ruku rovnou teď a utekl s ní hodně daleko od všech problému, které jsme v Seattlu měli.

„Proč bych něco takového dělal?“ zeptal jsem se. Nemohl jsem s jejím nápadem okamžitě souhlasit.

„Vlastně… Máš lepší věci na práci, než to pro mě udělat, že jo?“ Bellino nadšení bylo to tam a určitě zvažovala jednu z prvních dvou možností. A to se mi nelíbilo. Nemohl jsem snést jenom pomyšlení, že by jednou třeba řekla Blackovi ano na jeho žádost o ruku – i kdyby si ho nemínila vzít. Jenom ta představa mě nutila potlačovat vrčení, které se dralo ven z mé hrudi.

„Dobře, tohle pro tebe můžu udělat,“ prohodil jsem po chvíli. „Jestli to takhle skončí, vezmu tě za ruku a utečeme,“ souhlasil jsem a následně jen dodal? „Protože jsme přátelé.“  Mělo to být jenom pro efekt, a aby si Bella nedělala žádné plané naděje nebo tak něco, ale stačilo jenom pár sekund a já si uvědomil, že jsem to řekl hlavně kvůli sobě. Abych si připomněl, že nic víc než jenom přátelství mezi námi není.

Po mých slovech se však Bella opět rozzářila jako sluníčko.

„Myslíš to vážně, že jo?“ ujišťovala se a já přikývl a zároveň se usmál. Těšilo mě dělat Belle radost. „Pak to tedy bude takhle, Edwarde – popadneš moji ruku na obřadu a vyvedeš mě ven, dobře? Slíbil jsi to,“ ukazovala na mě prostředníčkem a já se ještě víc začal usmívat. I tak jsem ale cítil podivnou svíravou bolest. Bella ta chtěla ukončit až u oltáře, kam ji nejspíš doprovodí její otec. Bella bude oděná v nádherných bílých šatech, půjde uličkou a muž, který tam na ni bude čekat, nebudu já.

„Máš ráda sliby,“ poukázal jsem a to, jak ze mě pořád mámí jeden za druhým. Snažil jsem se přejít přes své vlastní city, ale bylo to skutečně těžké.

 

Ještě chvíli jsme se pak procházeli po parku, než jsme zamířili domů. Bella začínala mít hlad a rovněž jí bolely nohy. Já si to však užíval. Klidně bych s ní tím parkem mohl chodit až do večera, ale nakonec jsem se přizpůsobil jejím stoprocentně lidským požadavkům.

Kousek před domem, když mi Bella ukazovala, jak přesně bych ji měl v ten její svatební den vzít za ruku a proplétala si své prsty mezi těmi mými, ucítil jsem dobře známou vůni a na mysli mi vytanula pouze jediná myšlenka – Kdo jí o tomhle řekl?

„Edwarde?“ Po schodech od domu právě scházela Elizabeth v doprovodu Kate a Garretta. Pohled jí okamžitě sklouzl na mou ruku, která byla propletená s tou Bellinou a já v jejím výraze spatřil zděšení. Kate v tu samou chvíli vypískla a Elizabeth se trochu zapotácela – jako by snad nebyla upírka, ale obyčejná máma, které se udělalo mdlo.

Rychle jsem pustil Bellinu ruku a došel k Elizabeth. To zavrávorání bylo natolik očividné, že si toho všimla i Bella, takže jsem mámu podepřel a vedl ji opět po schodech k domu. Kate s Garrettem nás následovali a nakonec, až s pořádným odstupem, vešla i Bella.

„Neměla bych zajít koupit něco na uklidnění?“ zeptala se opatrně Bella, když za námi došla až do mého pokoje, kam jsem Elizabeth dovedl a rovnou i usadil na postel. Když se teď máma dívala na Bellu, měl jsem dojem, jako by viděla snad ducha. Její výraz se vůbec nepodobal tomu dokonalému poker face kterého jsme my upíři schopni. Netušil jsem, proč se tak tváří a potřeboval jsem si s ní promluvit, ale ve společnosti Kate, Garretta nebo i Belly to bylo nemyslitelné.

„Neopovažuj se na ni mluvit. Tohle jsi jí způsobila ty,“ osopila se na Bellu Kate a já nestačil zírat nad tou nenávistí, kterou do svých slov vložila. Bohužel jsem před ní Bellu nemohl ochránit, protože se ke mně obrátila Elizabeth.

„Jak jsi tohle mohl udělat? Věřila jsem Garrettovi. Řekl, že jsi kvůli práci neměl jinou možnost, než tady bydlet. Cítila jsem se kvůli tobě tak špatně. Vážně mě nikdy nenapadlo, že bys takhle riskoval.“ Poslední větu už jenom zašeptala a já na ni překvapeně koukal. Copak si myslela, že bych se nechal tak snadno odhalit?

„Neriskuju,“ namítl jsem rovněž šeptem, který mohla postřehnout snad jen Kate a máma.

„Blackovi jsou velká rodina, a pokud si budou myslet, že by mohlo dojít k porušení nějakého jejich pravidla, nebudou si brát servítky,“ zamumlala a já byl konečně v obraze. Ten prvotní šok v její tváři najednou dával smysl. Všechno to mělo co dělat s možností, že pokud bych Bellu skutečně miloval a chtěl s ní žít, musel bych ji nakonec proměnit a to by se samozřejmě vlkům v tomhle městě nezamlouvalo a mohli by to brát jako vyhlášení nějaké války. A to ještě máma netušila, jak moc je Bella s touhle rodinou úzce propletena. Pokud bych to Belle skutečně jednou řekl a chtěl ji proměnit, vlkům by tahle skutečnost neunikla.

„Nemusíte se bát, Edward tady skutečně bydlí jenom kvůli práci,“ zamumlala Bella na obhajobu a Elizabeth po ní střelila pohledem spolu s Kate.

„Měla bys odejít z tohohle pokoje. Nevidíš, jak je na tom máma špatně?“ ukázala Kate na Elizabeth a já se trochu pozastavil nad tím, jak ji oslovila.

„Kate, uklidni se,“ požádal jsem ji, jelikož jsem měl dost toho, jak se tady rozkřikovala.

„Jak se můžu uklidnit? Jak bych mohla, jako tvoje snoubenka, zůstat v klidu?“ zeptala se a její hlas byl stále výš, než by se na slušný a klidný rozhovor slušelo. Bohužel však nemístně zdůraznila fakt, že je mou snoubenkou. Tedy – snoubenci jsme byli pouze v její fantazii, kterou si nenechala jenom tak vymluvit, ale Belle jsem neměl šanci to nějak vymluvit. Stačil mi jediný pohled na ni a to, jak nepatrně pootevřela ústa a šokovaně na nás hleděla. Tohle se všechno zamotávalo víc, než jsem si kdy dokázal představit.

„Snoubenka?“ zašeptala Bella.

„Správně, jsem Edwardova snoubenka,“ pronesla hrdě Kate a já měl sto chutí ji z tohohle pokoje vyhodit.

„Edwarde? Můžu s tebou chvilku mluvit?“ zeptala se Bella, když po pár desítkách sekund rozdýchala informaci, kterou jí Kate právě sdělila. Obrátil jsem se tedy k Belle. „Můžu s tebou chvilku mluvit ale venku?“ zeptala se znovu a tak jsem se zvedl od Elizabeth a došel k Belle.

„Co musíš Edwardovi říct tak soukromého?“ zajímala se Kate, jako by snad nic z toho neslyšela i přes dvoje dveře.

„Pojďme ven,“ pobídl jsem Bellu a vyšel z pokoje. Rovnou jsem za sebou i zavřel a nechal Bellu, aby pokračovala až k sobě, kde jsem ji následoval a i tam zavřel dveře. Aspoň Bella měla pocit, že tenhle rozhovor probíhá mezi čtyřma ušima – o očích nebylo pochyb, ale věděl jsem ještě o dvou párech uší, které s napětím čekaly, co se tady odehraje.

Bella se ke mně ve svém pokoji otočila a koukla na mě těmi hnědými kukadly, které vypadaly velmi utrápeně. „Edwarde, co když jim prostě řekneme pravdu?“ zeptala se tiše.

„Jak to myslíš, pravdu?“ zeptal jsem se podezíravě. Ještě před pár hodinami jsem si pochvaloval Bellino smýšlení, ale teď jsem se obával, co z ní vypadne. Hlavně proto, že byly v doslechu uši, které by jistě tenhle rozhovor neměly slyšet.

„Je mi líto té dívky. Ona ani neví, že jsi tamten typ muže a myslí si, že je tvoje snoubenka. A tvoje matka vypadá, že má slabé srdce.“ Jo, kdyby jenom Bella tušila, jak silné srdce má moje máma, asi by se divila. „Je mi jasné, že kvůli tomu, jsi to před ní skrýval až do teď, ale… Prostě se přes to přenes. Řekni jim pravdu, ona to pochopí,“ trvala na svém a já jenom zavrtěl hlavou.

„Tohle není vhodná doba o tom mluvit,“ namítl jsem.

„Edwarde. Matky jsou vždy na straně svých dětí. Samozřejmě, šok to může být obrovský, ale ona to pochopí,“ ujišťovala mě a já zvažoval, jak moc velký šok by to pro matku skutečně byl. Podle mě by dokonce lépe snesla i fakt, že jsem se zamiloval do nějakého upíra, než do lidské holky.

„Říkáš mi, abych jí řekl, že jsem gay?“ zajímal jsem se, jestli jsem to pochopil dobře.

„Ano,“ řekla odhodlaně.

„Zbláznila ses?“ podivil jsem se, když v tom se za mými zády otevřely dveře. Už před pár okamžiky jsem si všiml, že se v mém pokoji něco děje, ale nečekal jsem, že se všichni přesunou do obýváku a budou poslouchat za dveřmi. Od čeho nám byly tak dokonalé smysly?

„Edwarde, ty jsi… gay?!“ podivila se Kate a valila na mě překvapeně oči. „Takže, když jsi řekl: Nevíš, že se mi líbí muži? Pak…“

„Edwarde, ty…“ Elizabeth na mě hleděla lehce podezřívavým pohledem. Náš vztah jako syna a matky byl úplně jiný, než si Bella představovala, ale i tak nám na sobě velmi záleželo. Navíc jsem jí nehodlal lhát.

„Není to pravda, mami. Nejsem gay,“ odvětil jsem a pobídl Bellu, aby vyšla ze svého pokoje. „Bello, pojď sem.“

„Co?“ podivila se a neměla se k tomu, aby se k naší malé skupince přidala. Na maličký okamžik jsem musel přemýšlet nad tím, jestli se Bella Elizabeth bojí proto, že je to moje matka, nebo proto, že z ní vnímá predátora – samozřejmě jenom podvědomě v podobě nějaké instinktu přežití, ale i tak.

„Pojď sem,“ procedil jsem skrz zuby a jen, co si Bella stoupla vedle mě, vzal jsem ji za ruku. „Mami, miluji tuhle ženu.“ A bylo to venku. Něco, co jsem toužil říct už hodně dlouho, ale věděl jsem, že mi to Bella stejně neuvěří. Ta její posedlost tím, že jsem gay byla šílená, ale nedala si to vymluvit.

„Edwarde!“ vykřikla Kate.

„Chci si ji vzít,“ dodal jsem vzápětí a pohlédl na Bellu, kterou jenom vyvalila svoje dokonalé oči a nepatrně si zkousla ret. Cítil jsem, jak se chvěje, když jsem ji tak držel za ruku a proto jsem ji stiskl o něco víc, abych jí dodal jistoty.

„Edwarde…“ Elizabeth se to samozřejmě nelíbilo. Viděl jsem ten nesouhlas v jejich očích, přestože by to právě ona měla chápat víc, než kdokoliv jiný na celém širém světě. Vždyť i ona byla člověk, když si mého otce brala. On ji dokázal milovat a ona mu tu lásku oplácela. Copak na to už zapomněla? Nebo měla vážně takový strach z Billyho Black a toho, co by se mohlo stát, pokud bych chtěl s Bellou skutečně zůstat? Stejně to bylo nesmyslné – Bella by se mnou nikdy nechtěla žít, jakmile by se dozvěděla, kdo skutečně jsem.

„Bello, můžeš se prosím představit?“ požádal jsem jí a Bella nereagovala. Nepatrně jsem jí opět stiskl ruku a v tu chvíli se vzpamatovala.

„Jsem Isabella Swannová, madam,“ představila se celým jménem a vyprostila svou ruku z té mé, aby ji nabídla mámě. Ta ji však přehlížela. Bez jediného mrknutí hleděla na mě a snažila se odhadnout jakoukoliv lež skrytou v tom všem divadle, které jsme tady předváděli.

Kate to na rozdíl od ní vzdala a rozběhla se pryč. Garrett ji následoval a v pokoji jsme tedy zůstali jen my tři.

„Nejsi gay, že ne?“ zeptala se Elizabeth a přimhouřila oči. Vnímal jsem, jak kontroluje mé srdce a hledá náznak zaváhání, ale v tomhle jsem měl jasno.

„Řekl jsem, že nejsem,“ odvětil jsem jistě.

Potom už se Elizabeth obrátila k Belle a stejným pohledem, jakým si před okamžikem měřila mě, teď rentgenovala i ji. „Jak se to jmenujete?“ zeptala se, jako by se snad prve přeslechla.

„Isabella Swannová,“ zamumlala Bella a její hlas zněl tak tiše, že by ho snad každý normální člověk lehce přeslechl. Byl jako vánek a já měl obavy, jestli tohle není na Bellu moc. Starostlivě jsem se na ni podíval, ale ta pořád sledovala mou matku před sebou.

„Slečno Swannová, mám na vás pouze jednu otázku. Milujete mého syna?“ Při tom dotazu jsem se zarazil. Já jsem mohl bez zaváhání prohlásit, že Bellu miluji a nelhal jsem, ale Bella to jistě nemohla říct tak přesvědčivě, aby jí to uvěřila i má matka.

Trvalo to pěknou chvíli, než se Bella odhodlala k odpovědi. „Ano. Miluji Edwarda,“ souhlasila a její hlas se kupodivu nezaškobrtl ani na jediné slabice nebo písmenku. Nechvěl se a já musel obdivovat to, jak rozhodně to řekla. Jako by to snad byla pravda. Bella se skutečně stala profíkem v poker face a oblafla by i upíra.

Musel jsem se spokojeně usmát. Tohle kolo jsme vyhráli, přestože mnohem šťastnější bych byl v okamžiku, kdyby byly Bellina slova skutečně upřímná a ona mě vážně milovala.

 

Vypravěč

Jen co se Edward rozhoupal k tomu, aby doprovodil svou mámu domů, zůstala Bella v domě sama. Pořád nemohla uvěřit tomu, co Edward prohlásil a jeho slova jí zněla v hlavě: Miluji tuto ženu. Chci si ji vzít.

Bella cítila, jak ji pokaždé, když si Edwardova slova přehrála v mysli, zatrnulo u srdce a chtělo se jí brečet. Místo toho však napsala své nejlepší kamarádce, aby se za ní stavila. Přestože nebyla přesvědčena o tom, že je to dobrý nápad, potřebovala se z dnešních událostí vymluvit a věřila, že Alice najde vhodné řešení téhle zapeklité situace. Sama totiž začínala zvažovat myšlenku, že by manželství s Edwardem – i když předstírané – nemuselo být tak špatné.

„I když to byla vyhrocená situace, jak takhle mohl lhát před vlastní matkou? Jak tohle chce proboha vyřešit?“ mumlala si Bella pro sebe a netrpělivě čekala na Alici, která dorazila asi o půl hodiny později.

„Tak jsem tady,“ prohodila Alice, když se usadila na pohovce vedle své nejlepší kamarádky. Spěchala, jak jenom to šlo, protože v ta zpráva, kterou od Belly dostala, ji značně znepokojila. „Páni, celou cestu jsem běžela, protože jsem cítila, že se stalo něco hrozného,“ povzdechla si.

„Hrozného?“ podivila se Bella, která byla stále myšlenkami u chvíle, kdy ji Edward představil své matce.

„No a ne? Ty a Edward. Kdykoliv se na vás dva podívám, mám pocit, že spolu chodíte, ne že byste byli přátelé,“ stěžovala si Alice a pořád nedokázala pochopit, jak se do toho mohla její kamarádka takhle zamotat.

„Hej! Jak bychom spolu mohli já a Edward chodit?“ obrátila se na ni Bella, jelikož ji Alicina slova konečně probrala z té podivné letargie, ve které se nacházela. Nikdy ji totiž nenapadlo, že by to mohlo na ostatní lidi takhle působit. Vždyť byli kamarádi. Nejlepší přátelé.

„To je to, co říkám. Hned po Jacobově telefonátu jste vy dva odešli kvůli tréninku a tak…“

„To protože jsem chtěla trénovat pomstu, o které jsem se ti zmiňovala,“ skočila jí Bella do řeči.

„Ale, Bello. Říkej si, co chceš, ale mě nic nenamluvíš. Už dávno to neděláš jenom kvůli pomstě,“ zavrtěla Alice hlavou. Měla přece oči a už dávno si všimla, jak se její kamarádka na svého spolubydlícího dívá. Jak se ho různě zastává a jak na něm visí. Na to, aby to byl její nejlepší přítel, se znali zatraceně málo a Bella byla v tomhle dost naivní. Proto měla Alice o svou kamarádku starost.

„Co? Myslíš si, že ho znovu vídám, protože ho mám ráda?“ vyjekla Bella a nechápala, co se to Alice snaží říct. Ona přece Jacoba už dávno nemilovala. Stále ji pro něj bolelo srdce, ale díky Edwardovi to bylo den ode dne lepší.

„Ne. Vypadá to, že to, že se s ním vídáš, je jen záminka, abys mohla „trénovat“ s Edwardem. Jacob je jen výmluva,“ uvedla Alice na pravou míru svou předchozí teorii a Bella nestačila zírat. „Panebože!“ vyjekla najednou, když se na Bellu podívala. „Mám pravdu, že jo? Bell, prober se! Edward to být nemůže. I když před Edwardem není žádný brankář, on není ten, kdo by mohl skórovat,“ obořila se na kamarádku a doufala, že ji tak donutí vnímat svět správně.

„Já vím,“ povzdechla si Bella.

„I když pro něj máš slabost, rychle se z toho musíš dostat,“ nabádala ji dál Alice, ale v tom si Bella povzdechla ještě víc, protože si uvědomovala, že tak snad té nebude.

„Když on se problém ještě zhoršil,“ zamumlala.

„Jak? Co se zatraceně stalo, Bello?!“ Alice z toho všeho začínala být už na nervy, a proto taky poposedávala, jako by seděla na jehlách. Tohle jí dělala kamarádka jako naschvál.

„Edward chce, abych si ho vzala,“ odvětila Bella a zněla přitom, jak nejklidněji uměla. Zato Alice vyjekla, jakoby jí ta pomyslná jehla, na které seděla, právě bodla do zadku. Po tom už nedokázala zůstat sedět. Dala se do netrpělivého pochodování po místnosti a Bella pouze sledovala, jak její kamarádka přemýšlí. „Nemáš víno nebo něco jiného? Asi se potřebuju napít,“ zeptala se najednou a na okamžik přestala pochodovat. Když však Bella zavrtěla hlavou, vydala se Alice do kuchyně aspoň pro sklenici vody, kterou vypila na ex.

Jen co odložila prázdnou sklenici na linku, prohrábla si vlasy a pokusila se soustředit na nějaké konstruktivní řešení tohohle problému. Bella očividně potřebovala moct a ona byla jediná, na koho se mohla obrátit.

„Ach, vážně! Edward je vážně divný. I když se bojí, stejně… Jak by tě mohl takhle využít?“ zajímala se a došla zpět do obýváku.

„Velice miluje svoji matku,“ odvětila jí Bella, která sledovala každý Alicin krok.

„Co chceš dělat? Jestli Edwardova matka řekne, abyste se vzali, co budeš dělat?“ vyzvídala Alice a Bella byla stále bezradnější, protože v hloubi duše si to dokázala představit a nevypadalo to tak špatně. Současně si však uvědomovala, jak špatné to je. Jenže to potřebovala potvrdit i od Alice.

„Bylo… hmm, bylo by to pro mě špatné, udělat to?“ obrátila na Alici svou umučený pohled a setkala s modrou zuřivostí jejího pohledu.

„Jsi šílená? Zbláznila ses?“ okřikla ji okamžitě Alice a došla až k Belle, aby jí zatřepala.

„On rozhodně nemá odvahu, říct svojí matce pravdu. Chci být jeho útočištěm navždycky, ale… bylo by to špatné?“ Bella toužila po tom, aby v ní Edward viděl to, co ona vidí v něm. Bezpečný přístav, do kterého se vždy vrátí, ačkoliv měli sem tam nějakou tu rozmíšku. Dokonale si rozuměli a byli si navzájem oporou, když to bylo potřeba. Vždyť to koneckonců k vzájemnému soužití stačí. Láska přece dost často vyprchá a nakonec zůstane jenom tohle. Tak proč by to muselo být tak špatné?

„Jsou určité hranice, které bys neměla překročit, ani kdyby ses zbláznila, ty blázne. Víš, o čem to uvažuješ?! Chceš být útočištěm pro muže, který tě nikdy nebude považovat za ženu?“ Alice byla na Bellu tvrdá, ale doufala, že se její kamarádka konečně vzpamatuje. Znala Bellu moc dobře a věděla, jak vychází s jejím synem. Vždy si představovala, že se Bella jednou šťastně provdá a s manželem založí veselou a trochu praštěnou rodinu se skotačícími dětmi, ale copak by tohle šlo po boku Edwarda?

„Nemůžeme spolu prostě žít jako přátelé?“ zajímala se Bella a nadhodila tak myšlenku, která jí brouzdala hlavou už pěkných pár minut.

„Bello,“ povzdechla si Alice a nahodila trochu klidnější tón, „jsou věci, které můžeš z přátelství udělat a věci, které nemůžeš. A tohle je jedna z věcí, které nesmíš udělat,“ trvala na svém Alice a dosedla vedle Belly na gauč. Všechnu energii teď potřebovala na to, aby kamarádce vymluvila tu neskutečnou blbost, kterou ona bere jako normální.

„Edward chce, aspoň v očích své matky, žít jako normální muž. Jestli je to něco, co pro něj můžu udělat, cítím, že bych to udělat měla,“ obhajovala Bella své stanovisko a stále nad tím dokola přemýšlela.

„Používáš tohle vaše podivné přátelství jako výmluvu! Prostě chceš zůstat s ním a je ti jedno, jakým způsobem toho docílíš. Není to pravda? Co s tebou mám dělat? Neměla jsem tě přesvědčovat, abys mu pronajala pokoj. Co jsem ti to udělala?“ Alice začala část viny za současnou situaci svalovat na sebe a přitáhla si nešťastnou Bellu do náručí.

Takhle potom seděly ještě několik desítek minut, než Alice musela vyrazit domů, aby mohla dát spát Seana a užít si trochu Jasperovi společnosti. Bella jí to záviděla, ale zároveň si nedokázala v tuhle chvíli představit jinou budoucnost než tu po boku Edwarda – přestože by byli pouze přátelé. I tak však Alice nepřestávala přemýšlet nad tím, jak Belle pomoct.

„Tohle mě vážně přivádí k šílenství. Co teď?“ mumlala si cestou domů jenom tak pro sebe, když v tom ji něco napadlo a sama měla dojem, jako by se jí nad hlavou musela rozsvítit pomyslná žárovička. Najednou přesně věděla, co musí udělat, aby Belle pomohla a proto se jí cestou domů šlo o poznání veseleji.

 

Zatímco se Alice nemohla dočkat dalšího dny, kdy začne realizovat svůj nový plán, Edward musel od Elizabeth zamířit rovnou za Kate, která nepřestávala vyvádět. Byla jako malá a Garrett si s tvrdohlavostí téhle poloupírky nedokázal poradit.

„Kate, v čem je problém? Co si myslíš, že děláš?“ snažil se Garrett zabránit Kate v tom, aby odjela z města. Elizabeth tušila, co se možná stane a proto požádala Edwarda, aby svého zaměstnance kontaktoval. Kate byla nepříčetná a to hraničilo s tím, že by se mohla pokusit udělat nějakou hloupost.

„Nech mě. Chci umřít!“ vykřikla Kate a odstrčila Garretta staranou. Měla dokonalý a jednoduchý plán. Potřebovala se dostat pouze k vlkům, kteří by ji lehce sprovodili ze světa. „Jaký má smysl žít? Raději zemřít, než vidět, jak si Edward bere jinou ženu!“ Kate stékaly po tvářích slzy, které nedokázala zastavit. U srdce přitom cítila neskutečnou bolest.

„Proč tohle děláš?! Prosím, zastav se, Kate,“ prosil Garrett a opět se postavil Kate do cesty, když si všiml přicházejícího Edwarda. „Má fakt sílu,“ poznamenal, když už nezvládal vzdorovat její poloupíří síle. Edward si vzlykající Kate otočil k sobě jedním pohybem bez nějakého vynaložení síly. Pro něj to byla obyčejná žena, která pouze potřebuje utěšit.

„Přestaň, Kate. Dobře mě poslouchej,“ promluvil k ní a chytil jí obličej do dlaní tak, aby se na něj musela podívat. „Nikdy jsem tě nemiloval. Víš to taky. Nesčetněkrát jsem ti to opakoval při všech možných příležitostech a takhle to dál nejde.“ Edwardovi bylo líto, co Kate způsobuje, ale rozhodně nebyl natolik bezcitný, aby si vzal na svědomí její smrt.

„To nevadí, protože já tě miluju,“ namítla Kate a z očí jí vytekly nové slzy, přestala však sebou škubat, protože Edwardova síla jí v tom zabránila. Dívala se do jeho zelených očí, které měla tak moc ráda a doufala, že jednou v nich uvidí i lásku.

„Láska není něco, co můžeš cítit ve vztahu sama,“ namítl Edward, který až moc dobře věděl, jaké to je. Vždyť byl právě v podobné situaci jako Kate.

„Můžu,“ trvala si na svém poloupírka.

„Kate, poslouchej mě. Já tě sice nemiluju, ale tady Garrett je do tebe úplně blázen. Tak jako jsi byla raněná neopětovanou láskou ty, stejně je na tom Garrett. Kvůli tobě byl opravdu hodně raněný,“ informoval Edward Kate, zatímco to stále zvažovala, jak by mohla Edwarda odlákat od té lidské hlupačky. Vždyť Elizabeth měla pravdu, Edward neskutečně riskoval, když se s ní zapletl. Vlci nebudou mít slitování, pokud se jí rozhodne proměnit. S ní by měl život o poznání jednodušší. Nechápala, proč ji pořád odmítá. Jednou by se ji třeba naučil milovat.

„Já ho nemiluju,“ odsekla Kate.

„Takže se raději necháš zabít kvůli někomu, kdo tě nemiluje? Tak jen do toho,“ pobídl ji Edward a pustil ji ze svého sevření. Kate však zůstala stát jako přikovaná. Hleděla na kluka před ní, kterého celé ty dlouhé roky milovala a nemohla uvěřit tomu, že by byl ochotný, nechat ji umřít.

„Jak můžeš říkat tak kruté věci?! Neposlouchej ho, Kate. Neposlouchej, vážně ho neposlouchej,“ žádal Garrett a snažil se ke Kate dostat. Edward od ní udělal krok zpátky a Kate pořád jenom stála.

„Přestaň se s láskou obracet na mě a obrať se na něj,“ ukázal Edward na Garretta. „Potom budeš šťastná.“ Hned na to se vydal zpět k autu. Věděl, že Kate teď nic nepodnikne. Dal jí dost podnětů k přemýšlení a doufal, že si je všechny vezme k srdci. Nic by ho nepotěšilo víc, než kdyby se Kate s Garrettem dali dohromady. Ten kluk ho sice neustále štval, ale on věděl, že Kate miluje tak bezpodmínečnou láskou, že by přehlédl i fakt, že není úplně člověk. S odhodláním by pro ni prošel palčivou proměnou, jenom aby s ní mohl být už napořád. Tím, si byl Edward u Garretta stoprocentně jistý.

Ještě než nasedl do auta, zaslechl, jak se Garrettovi podařilo strnulou Kate obejmout a pohladit ji po vlasech. „Jo, jen do toho a breč. Jestli mě chceš praštit, prašť mě. Jenom už se nesnaž utéct,“ žádal jí a Edward se musel usmát. Kdyby jenom Garrett tušil, že by jedinou Kateinu ránu neustál, asi by o ni ani nežádal.

 

Domů dorazil skoro o hodinu později. I přes pozdní dobu byl provoz v Seattlu hustý – zřejmě se všichni ještě vraceli z víkendů a připravovali se na nový pracovní zápřah. Už před vraty k domu poznal, že je Belle vzhůru. Slyšel klidný tlukot jejího srdce, který zněl natolik jasně, že věděl, že sedí na terase. Trochu před vstupem zaváhal. Věděl, že teď bude následovat hodně podivný rozhovor, ale rovněž věděl, že se mu nemůže vyhýbat donekonečna, takže si dodal odvahy a stiskl kliku.

„Už jsi doma?“ Bella zvedla hlavu, kterou měla volně položenou na kolenech. „Je tvoje máma v pořádku? Je to moc krásná žena. Musíš být po ní,“ prohodila a postavila se.

„Je mi líto, že jsem tě předtím vyděsil. V téhle situaci…“

„Já to chápu,“ skočila mu Bella do řeči, než se stačil nějak vymlouvat a zároveň než ona sama ztratí veškerou odvahu. Měla v plánu mu říct, jak dopadl její vnitřní boj, ale věděla, že to bude těžké. „Protože miluješ svou mámu.“

Edward viděl, že je Bella tak nějak skleslá a že se k něčemu odhodlává. Netušil přesně, co to bylo, ale obával se, že se stalo něco hrozného.

„Až se to nějak uklidní a uplyne nějaká doba…“ Edward chtěl říct, že ten nápad ohledně svatby se nakonec odvolá. Byl rozhodnutý, netlačit ji k podobnému kroku, který byl stejně nesmyslný. Bella mu však nedala příležitost, potřebovala ze sebe dostat všechno až do posledního slovíčka, než ztratí odvahu. Alice na ni byla přísná a jasně jí řekla, co by jako kamarádka dělat měla a co ne, ale i tak měla Bella pocit, že by Edwardovi nějak pomoci měla.

„Edwarde, jestli náhodou… jestli… nenajdeš dost odvahy, abys to řekl své matce a… budeš-li chtít, aby tě tvoje matka viděla oženit se jako normálního chlapa, udělala bych to pro tebe.“ Bylo to těžké rozhodnutí, ale Bellino srdce mluvilo jasně. „Jestli dokážu vymyslet vhodnou výmluvu, nedostaneš se do situace, kde bys musel něco ostatním vysvětlovat. Můžeš dělat a žít, jakkoliv chceš.“

Celou tu dobu, během svého proslovu, nenašla Bella dost odvahy k tomu, aby se na Edwarda podívala. Ani nevěděla, co by teď měla od něj čekat. Rozhodla se obětovat svůj vlastní život v jeho prospěch. Což však Edwarda značně pobouřilo. Čekal od Belle všechno, ale něco podobného ne. Už chápal výraz, který měla v okamžiku, kdy přišel a nemohl uvěřit, že Bella něco podobného navrhla.

„Myslíš si, že to dává nějaký smysl? Nevíš ani to, že svatba je mezi dvěma lidmi, kteří se milují?! Kolikrát ti musím říkat, že předtím, než někoho budeš milovat, musíš mít nejdřív ráda sebe samotnou?“ S láskou jako takovou Edward problém neměl. Dokázal by po Bellině boku prožít klidně celou věčnost, ale pouze za předpokladu, že by o něm konečně přestala smýšlet jako o homosexuálovi.

„Ty si nemůžeš vzít koho miluješ. I když mě nemiluješ jako ženu, pro mě, jestli to budeš ty, myslím, že bych s tebou mohla být navždy,“ prohlásila najednou Bella a do očí se jí tlačily slzy. Nemohla Edwardovi přiznat, že se do něj pošetile zamilovala. Ještě by ji kvůli tomu nechal být a ona ho nemohla ztratit.

„Kvůli tomuhle býváš oběť. Protože se zabýváš stupidními myšlenkami jako vdát se za přítele gaye.“

„I když jsem podle tebe idiot, stále jsi pro mě přítel, pro kterého bych udělala všechno na světě,“ informovala ho.

Edward jenom unaveně zavrtěl hlavou a potom se odhodlaně podíval Belle do tváře. „Přestaňme být přáteli. Jsem vyčerpaný a nemyslím si, že to ještě zvládnu,“ prohlásil, a nakonec kolem Belly prošel a zamířil rovnou do svého pokoje, takže si nevšiml, jak Belle přetekly zadržované slzy a vydaly se dolů po jejich tvářích.  Jen co však za sebou zavřel dveře, opřel se o ně zády a povzdechl si. „Měla ses zeptat, jestli bych tě mohl milovat jako ženu. Hloupá ženská,“ zamumlal a snažil se ignorovat Bellinu přítomnost ve vedlejším pokoji a jenom o pár minut v jejím pokoji. Bohužel jeho smysly byly už naprogramovány na to, aby jim neušlo nic, co mělo něco společného právě s Bellou.

 

Bylo pondělní dopoledne, když si to Alice namířila rovnou do Galerie. I bez předchozí domluvené schůzky požádala sekretářku o schůzku s ředitelem a Aro, který se právě začínal nudit, ji ochotně přijal.

„Dobrý den. Pamatujete si mě?“ vyzvídala Alice, když podávala Arovi ruku.

„Samozřejmě. Jste přítelkyně Belly Swannové. Potkali jsme se u ní doma,“ usmál se na ni Aro a Alici odlehlo. Obávala se, že by musela vysvětlovat kdo je. Takhle to bylo daleko jednodušší.

„To je úleva. Bála jsem se, že se se mnou nebudete chtít sejít, když jsme se viděli jenom jednou a jsem navíc jenom Bellina kamarádka,“ zasmála se roztržitě Alice a přijala nabízené místo u konferenčního stolu. Aro se posadil do čela, jak bylo jeho zvykem, a natočil se k Alici.

„Proč?“ nechápal. „Bella a já jsme teď dobří přátelé,“ usmál se na ni povzbudivě a Alice tak získala o trochu víc odvahy k tomu, aby započala se svým plánem, který prostě musel vyjít, ať se dělo cokoliv. "Co vás sem přivádí?"

„Jdu vám poděkovat. Sice pozdě, ale i to se počítá,“ prohodila a ta odpověď Ara udivila.

„Za co mi děkujete?" Nebyl si vědom ničeho, co by pro tuhle drobnou černovlásku kdy udělal, že by mu musela děkovat.

„Bella je tady tak šťastní. Stará se o tvorbu dětského koutku… Dal jste jí práci na takovém mezinárodně proslulém místě a spřátelil se s tak nestálou dívkou. Jsem tak vděčná, až mě to dohání k slzám.“ Alice trochu přehrávala, ale bylo potřeba Ara trochu navnadit, takže doufala, že toho člověka před sebou odhadla správně.

„Mám vám půjčit kapesník?“ nabídl se Aro a už chtěl vytáhnout ten, který měl zastrčený v kapse saka.

„Prosím?“ podivila se Alice, když jí však došlo, co chtěl Aro udělat, usmála se na něj. „To byl jenom slovní obrat.“

„Nebudete tedy plakat?“ ujišťoval se Aro, jelikož ho Alice uváděla do podivné situace, na jakou nebyl u žen zvyklý. Navíc jako každý muž se obával toho, že bude vystaven slzám nějaké ženy.

„Opravdu to byl pouze slovní obrat. Každopádně – chtěla jsem vám vyjádřit svou vděčnost ohledně Belly a proto jsem se přišla zeptat, jestli už máte na dnešek plány. Ráda bych vás pozvala na večeři, kterou chystám u Belly na takovou menší oslavu,“ kula Alice železo, dokud bylo žhavé. Už teď před Jasperem nadhodila, co bude potřeba odpoledne podniknout, aby plán vyšel. Ten se sice zdráhal, protože nebyl plně obeznámen se situací, ale nakonec souhlasil, že jí pomůže.

 

A zatímco Alice plánovala, jak vysvobodit Bellu ze spárů Edwarda, brousil si na naši hnědovlásku drápy vlk. Jacob se nemohl smířit s odmítnutím, kterému musel čelit včera, a proto znovu vytočil Bellino číslo a chystal se ji pozvat nějak ven.

„Co takhle večeře a potom kino?“ zeptal se, aniž by ji v telefonu nejdříve pozdravil.

„Je mi to líto, Jacobe, ale dneska se mi to nehodí,“ namítla Bella, která byla stále myšlenkami u včerejšího večera a u poslední věty, kterou jí tehdy řekl Edwarda. Cítila, jak jí to bolí u srdce a bylo to pomalu horší bolest, než když se s ní Jacob rozešel.

„Proč ne? Včera byla neděle a my se nemohli sejít. Dneska mě nemůžeš odmítnout,“ trval na svém Jacob a pohodlně se opřel do židle ve své kanceláři v budově Black Construction. Dneska potřeboval trochu zapracovat na projektu pro Galerii, ale nemohl se plně soustředit, když ho Bella neustále odmítala.

„Dneska prostě nemám náladu se s tebou sejít,“ odvětila Bella.

„Proč ne? Necítíš se dobře?“ vyzvídal Jake, když v tom se ozvalo lehké zaklepání na jeho dveře a do kanceláře nakoukl Embry.

„Váš otec vás chce vidět,“ informoval ho a Jacob jenom netrpělivě mávl rukou. Na otce neměl náladu, předpokládal, že to skončí hádkou jako pokaždé, když se spolu bavili. Billy bude chtít vědět, jak se vyvíjí jeho vztah s Bellou a on pro něj nebude mít žádné potěšující novinky.

„Trápí tě pořád to zranění z nehody?“ zajímal se Jake a naprosto svého asistenta ignoroval.

„To není kvůli tomu.“

„Tak si se mnou dneska vyraž, Bello. Pomůžu ti, aby ses cítila líp,“ nevzdával se Jacob a doufal, že nakonec Bellu přece jenom udolá a ona bude se schůzkou souhlasit.

„Omlouvám se, Jacobe, ale uvidíme se později. Ahoj,“ ukončila hovor Bella, která dneska fungovala pouze na autopilota, a to znamenalo, že by nebyla vůbec dobrá společnice pro kohokoliv, natož aby se ještě soustředila na nějakou hloupou pomstu, kterou si vymyslela.

„Haló? Bello? Bello!“ zvolal ještě Jacob, než se mu ve sluchátku ozval tón ukončující hovor. Vztekle mrskl telefonem o stůl, div že ho o něj rovnou nerozbil. Embryho tohle chování donutilo zaváhat s připomínkou ohledně Jacobova otce, ale už si na podobné výlevy zlosti v téhle rodině zvykal.

„Ehm – váš otec vás chce vidět,“ zamumlal a Jacob po něm šlehl naštvaným pohledem.

„Řekl jsem, že to hned bude!“ okřikl se po něm Jake a zatínal přitom ruce do pěstí. Cítil, jak jím probíhá všechen ten potlačovaný hněv. Nebyl zvyklý na to, aby ho Bella odmítala a tahle podřízená role se mu vůbec nezamlouvala. Přesto byl ochotný to ještě nějakou dobu zkousnout, než Bella pochopí, že ji má skutečně rád.

 

Jen co pak Jacob vešel do otcovy pracovny, našel ho s telefonem u ucha a širokým úsměvem na tváři, který nevěstil nic dobrého. Se znepokojením za sebou zavřel dveře a sedl si naproti otci.

„... Ach ano, profesore Swane. Volám, protože bych se s vámi rád setkal ohledně svatby vaší dcery a mého syna.“ Přesně jak Jacob čekal – otcův výraz mluvil za vše.

„Otče,“ napomenul ho, ale Billy si dál řešil své, aniž by na svého syna vůbec pohlédl.

„Jelikož je právě polovina semestru, jsem si jistý, že by pro vás mohl být problém udělat si volno, tak jsem přemýšlel, že bych přiletěl do Tokia. Co myslíte?"“

„Otče, proč to děláš?“ zavrčel na něj tiše Jacob, protože se mu téma toho rozhovoru velmi nezamlouvalo. S Bellou nepokročil ani natolik, aby jejich vztah tituloval vztahem, natož pak aby jeho otec plánoval svatbu!

„...Vážně? To je výborné, že se brzy vracíte do Států. Mohli bychom se poté co nejdříve setkat? Mám něco důležitého, co s vámi potřebuji probrat,“ zajímal se Billy a plánoval, jak Charlieho Swana zapojí do svého projektu a zajistí si tak vítězství nad tím mizerným Cullenem. „Dobrá, spojte se se mnou, jakmile se vrátíte. Budu se těšit. Na shledanou,“ rozloučil se Billy a ukončil hovor.

„Otče! Můžeš mi vysvětlit, proč jsi tohle udělal? Řekl jsem ti, že si svůj vztah s Bellou vyřeším sám!“ obořil se na něj okamžitě Jacob, který už nedokázal zůstat v klidu. Krev v něm vřela a cítil, jak se kvůli tomu všemu vzteku chvěje.

„Nemáme čas!“ okřikl ho Billy. „Aro Volturi má plnou kontrolu nad projektem, protože se Marcus rozhodl stáhnout. Navíc, když uvážím, jaké podnikl kroky, aby zajistil Cullenovi místo v soutěži...“

„V tom případě musíme pouze prezentovat lepší návrh!“ namítl Jacob, kterého tahle nefér soutěž pěkně štvala. Nesnášel sice Edwarda, ale to bylo z jeho strany velmi osobní, jelikož ho stále vzdaloval od Belly. Jako projektanta si ho však vážil, přestože by to nikdy nepřiznal nahlas.

„Nechápu, proč chceš sejít z té lehčí cesty a vydat se delší a krkolomnější? Mám informaci, že Ara Volturi stále chce, aby profesor Swan navrhl novou budovu galerie. Takže – pokud získáme profesora na svou stanu, soutěž končí!“ informoval Jacoba naprosto klidně. Přislíbená schůzka s Charliem ho dokázala uvést do dobré nálady a hodně si od toho sliboval, přestože byl jeho syn naprosto neschopný.

„Už jednou jsem ti řekl, že se o tenhle projekt postarám já sám, takže mě nech dělat mou práci,“ požádal ho Jacob a snažil se znovu uklidnit.

„Dobře. Jsem si jistý, že budeš nápomocný a získáš srdce slečny Swanové,“ přikývl Billy a propustil Jacoba ze své kanceláře. Jake ho sice poslechl, ale byl nadmíru dotčen, že podle otce nesvede navrhnout nic tak dobrého, co by dokázalo nechat Cullenův projekt hodně za sebou.

A jakkoliv byl uražen, cítil, že by měl přece jenom něco podniknout, proto se vydal za Bellou do galerie. Cestou se stavil v květinářství pro kytičku, kterou chtěl Bellu obměkčit, aby s jejich dnešním rande souhlasila.

V galerii ji našel při sestavování nějaké hry, nebo co to bylo – trochu některým jejím výtvorům nerozuměl. Chvíli ji tak pozoroval, protože si Bella jeho přítomnosti nebyla vědoma. Za pár minut, ale ucítila ve svých zádech spalující pohled, a proto se otočila. Doufala, že je to Edward a přišel se omluvit za své včerejší řeči, ale místo toho stál ve dveřích Jacob a kytkou. Odměnila ho pouze zamračeným pohledem a vrátila se k práci.

„Ehm, přišel jsem, protože ti potřebuju něco říct,“ prohodil Jake, aby opět upoutal jeho pozornost, ale Bella se odmítla otočit. Dneska na něj neměla náladu.

„Nemůžeš mi to říct později? Musím toho ještě hodně připravit,“ namítla a ukázala na všemožně tvarované dřevěné kousky, které se kolem ní válely.

„Jak dlouho hodláš nechat Edwarda u sebe doma?“ Jacob její žádost ignoroval a rovnou přešel k důvodu, proč přišel.

„To jsi vážně přišel jenom kvůli tomu? Neříkal jsi náhodou, že budeš tolerantní? Neříkal jsi, že budeš čekat?“ zajímala se Bella a konečně se k němu zase obrátila, a dokonce se i zvedla z podlahy, aby se na něj nemusela dívat z tak podřízené pozice.

„To je pravda. Je fajn, že jste přátelé, ale nemyslíš si, že je trochu moc, že spolu bydlíte pod jednou střechou? Nevinná dívka jako ty a mizera jako on...“

„Jestli se chystáš Edwarda pomlouvat, tak to nedělej,“ zarazila ho Bella uprostřed věty.

„Cože?“

„Víš, jak jsem přežila tu noc, kdy jsi za mnou přišel a řekl mi, že jsem na tebe všechno nevsadila a že mě opouštíš? Tu noc jsem pila a všechno Edwardovi řekla... Řekls mi, že jsem ti nedala všechno, cos potřeboval. Že jsem byla dívka a ne žena, jako bys chtěl. Edward byl ten, kdo to všechno poslouchal... Žádal jsi mě, abych to s tebou zkusila znovu, ale ta bolest, kterou jsi mi způsobil, byla tak velká, že nejsem připravená zase otevřít srdce. A právě teď, spíš než ty, je pro mě důležitý Edward.“ Bella o svých citech lhala, ale copak mohla přiznat, že se do Edwarda zamilovala před Jacobem, když to byla schopná říct ani Edwardovi?

„Je pro tebe Edward opravdu tak důležitý?“ podivil se Jacob.

„Právě teď ano,“ odvětila mu Bella po krátkém zaváhání.

„Dobře,“ zamumlal Jake a měl se k odchodu. „Vrať se k práci, už tě dneska nebudu víc rušit.“

 

„Dal jsem se do skicy a dokumentů pro Galerii. Podívej,“ ukazoval v kanceláři Edward Emmettovi některé nákresy, které vznikly během jeho bezesných nocí po hádkách s Bellou.

„To vypadá dobře,“ prohodil Emmett a dál si procházel papíry, když Edwardovi zazvonil telefon.

„Ano, Alice?“ přijal Edward hovor a Emmetta to oslovení zaujalo. S Alicí se stali vcelku dobrými přáteli, přestože ho ta holka považovala za homosexuála. Díky ní si mohl splnit jeden ze svých menších snů a nafotit nějaké propagační fotky. Proto nechápal, proč tak najednou volá jeho šéfovi.

„Proč ti volá?“ zašeptal, zatímco Edward poslouchal Alici na druhé straně telefonu.

„Ráda bych tě pozvala na výtečnou večeři. Můžeš přijít domů dřív?“ Alici zbývalo zařídit už jenom pár detailů v jejím plánu a tohle byl ten poslední. Vlastně předposlední – zbývalo totiž ještě tu večeři uvařit.

„Dobře. Hned z práce pojedu domů,“ souhlasil Edward, který za Aliciným pozváním neviděl nic špatného. Potom se s ní rozloučil a obrátil se k Emmettovi, aby mohl prodiskutovat další vývoj v projektu. Emmett však teď na práci nedokázal myslet. Byl zvědavý o co se Alice pokouší.

„Proč ti Alice volala?“ zajímal se.

„Řekla mi, abych přišel domů dřív, protože mi chce uvařit večeři,“ odvětil Edward jakoby nic.

„A neměl bych jít taky?“ nadhodil Emmett. Moc se mu nepozdával Alicin zájem o Edwarda. Co kdyby ho náhodou chtěla vyměnit za něj? Nebo ji snad jeden údajně homosexuální kamarád nestačí? Emmett si nedokázal představit, že by se zrovna ti dva mohli bavit, Edward byl podle něj v mnoha věcech tak trochu suchar.

„Neříkal jsi, že máte nějaké rodinné setkání?“ namítl Edward a Emmett musel přikývnout – málem zapomněl na to, že za ním má přijet rodina z Aljašky.

„To je pravda… Proč musí Alice chystat večeři zrovna dneska? Nezavoláme jí a nezkusíme to přesunout na zítra?“ navrhl Emmett a doufal, že to jeho šéf odsouhlasí.

Edwardova souhlasu se však nedočkal, protože v tu chvíli zaklepal na dveře Demetri. „Šéfe, volá vám Jacob Black z Black Construction,“ prohodil a ukázal na telefon položený na Edwardově stole, kde začalo před okamžikem blikat červené světýlko.

„Kdo?“ podivil se Emmett, ale to už Edward hovor přijal. Samotného ho zajímalo, co by po něm Black mohl chtít.

 

 Jacob žádal Edwarda o schůzku. Potřeboval s ním projednat záležitosti ohledně Belly a bylo lépe, že to mohli probrat z očí do očí. I tak ho však nepozval k sobě do kanceláře, nebo se nevydal k němu. Rozhodl se pro neutrální půdu a zvolil tedy setkání na veřejném místě.

„Můžeš mi vysvětlit, proč ses se mnou chtěl sejít?“ zeptal se Edward, když dorazil k Jacobovi, který na něj už čekal.

„Asi to tušíš – je to kvůli Belle. Víš, nikdy jsem na Bellu nebyl zvyklý čekat, ani jednou. Bella vždycky přišla dřív, než jsme byli domluvení a čekala. A dokonce, ačkoliv jsem vždycky přišel pozdě, nikdy mě nenapadlo, že bych měl cítit lítost,“ začal Jacob velmi obšírně vzpomínat na svůj předchozí vztah s Bellou. Bylo to tak jiné než současnost, kdy se musel o schůzku s ní pomalu doprošovat. A přitom to bylo jenom několik málo týdnů před tím.

„Proč mi to říkáš?“ Netrpělivost v Edwardově hlase byla patrná. O nehodlal se s tímhle mizerou o Belle bavit. Nechápal, proč vlastně s tímhle setkáním souhlasil.

„Bella, která tam na mě čekala, ať už jsem měl jakékoliv zpoždění, mi často připadala jako blázen. A já ji tak bral. Ztracený případ. Ale teď, myslím, že to trochu chápu. Myslím to, jak se musela cítit, když na mě vždycky čekala. Jak se teď dívám na Bellu, která už mi znovu nechce otevřít své srdce tak snadno, jako to kdysi udělala, uvědomil jsem si, jaké to čekání je,“ prohlásil Jake, když sledoval líně tekoucí řeku před nimi.

„Stále nechápu, proč mi to tady říkáš,“ namítl Edward. Nehodlal Blackovi dělat psychologa.

Jake se k němu otočil a odhodlaně se na něj podíval.

„Vím, že nejsi gay. Nemohl jsem tomu uvěřit ani v okamžiku, kdys mi to osobně přiznal, a tak jsem si tě nechal trochu prověřit,“ dodal na vysvětlení a Edward se zamračil. S Elizabeth a Kate se za ty roky naučili dobře skrývat všechny informace o sobě i svých životech, proto se trochu divil, že Jacob něco vypátral. „Chystal jsem se to říct Belle – kvůli tomu jsem byl v pátek u vás. Chtěl jsem, aby konečně viděla, jaký jsi. Že předstíráš homosexualitu jenom kvůli Arovi… Ale zároveň jsem jí to nemohl říct sám, protože by mi nevěřila. Bella mi totiž tvrdí, že jsi pro ni důležitější než já. Jestli Bella zjistí, jaké byly tvé motivy, hodně ji to ublíží. Věří ti totiž tak, jak může jenom ona jediná a já o tom něco vím. Pro tentokrát jsem se zapřisáhl, že ji už znovu nerozbrečím, proto tě chci požádat, aby ses odstěhoval z jejího domu. Pořád jako její přítel ji necháš být. Doufám, že jsi rozuměl tomu, co jsem ti řekl,“ domluvil a obrátil se k odchodu. Nechal Edwarda stát na břehu řeky a dál se o něj nestaral. Řekl, co potřeboval říct a doufal, že se Edward zachová správně.

 

Edward

Po setkání s Jacobem jsem toho měl plné zuby. Kdo si myslí, že ten zmetek je, aby mu přikazoval, jak by se měl chovat. Samozřejmě mě trápily výčitky svědomí, že nejsem k Belle úplně upřímný, ale neměl jsem v plánu, se mu nějak podřizovat. Pokud se od Belly odstěhuju, jak to bude za mých vlastních podmínek a ne proto, že mi to nějaký pes přikáže, aby si vyklidil pole působnosti.

Nemohl jsem připustit, aby Bellu opět získal. Bylo by mi jedno, kdyby si našla kohokoliv jiného – s kýmkoliv bych se smířil, jenom Blacka jsem akceptovat nemohl.

Ještě chvíli jsem se proto procházel po Fremontském parku, kam mě Black pozval, než jsem vyrazil domů. Stále jsem měl na paměti to, že mě Alice pozvala na večeři. Určitě mi tím chtěla poděkovat za spolupráci na tom focení. Když jsme tenkrát pomáhali pouze s Bellou, připravila pro nás taky jídlo, takže jsem předpokládal, že je to opět nějaká její forma poděkování.

Už před domem jsem však zaznamenal, že to nebude jenom tak.

Auto, které stálo při krajnici, jsem znal až moc dobře. Dneska mělo sice spravené světlo, ale pořád to bylo stejné auto, do kterého jsem úmyslně před pár týdny narazil. Aro byl u Belly a já netušil, proč a co to pro mě znamená.

„Bello, podívej, pan Volturi donesl i květiny!" zaslechl jsem zevnitř Alicin nadšený hlas. Aro tedy musel dorazit jenom pár okamžiků přede mnou. A když přišel s kyticí, nejednalo se o obyčejnou schůzku. Alice ho musela rovněž pozvat na večeři, a tudíž se nejednalo o poděkování za focení.

„Nemohl jsem přijít s prázdnýma rukama, když jsem byl pozvaný,“ odvětil jí Aro.

„Nemusel jste nic nosit. Měl jste jen přijít,“ prohodila Alice a já zaslechl, jak napouští vodu do vázy. Bellu jsem za celou tu dobu nezaslechl, ale věděl jsem, že v domě je. Tlukot jejího srdce a dech mi o tom dávaly jasnou informaci.

„Ráda vás vidím,“ zamumlala z ničeho nic Bella a její hlas zněl podivně mdle. Pořád jsem měl pocit, že zní jako včera večer – tak nějak poraženě. Ale copak jsem jí mohl říct něco jiného, než co jsem řekl, když na mě vyrukovala s tím nesmyslem, že by po mém boku mohla žít napořád i kdybych ji nemiloval?

Už jsem nehodlal dál postávat venku a poslouchat rozhovory uvnitř domu, a tak jsem vešel. V tom samém okamžiku, kdy jsem zavřel bránu, mě zmerčila Alice.

„Dokonalé načasování, Edwarde!“ vyjekla nadšeně a já se nepatrně usmál. Její prohlášení však svolala pozornost i ostatní a já si tak mohl všimnout nejistého výrazu v Arově tváři. Opět se mě zmocnil pocit, že se tady děje něco nepatřičného a obrátil jsem se na Bellu. Její obličej, jakkoliv jí maska hráče pokeru šla mimořádně dobře, dokázal stále ještě prozradit mnohé o tom, jak se cítí. A já jsem potřeboval odpovědi. Alice byla moc nadšená, Bella zamlklá a Aro nejistý. K tomu všemu se domem linula příjemná vůně jídla.

Alice mi pak naznačila, abych si sedl ke stolu a usadila mě rovnou naproti Arovi.

„Připijeme si?“ navrhla v okamžiku, kdy došla ke stolu s lahví vína, které už nějakou dobu zřejmě větrala v karafě.

„Proč ne,“ souhlasil Aro a tak nám všem Alice nalila a hned na to zvedla skleničku k přípitku.

„Na zdraví,“ pronesla nadšeně a upila ze své sklenky. Podezřívavě jsem si ji měřil a občas pohledem střelil na Ara a Bellu, která seděla po mé levici. Ta si pouze nepatrně usrkla ze své skleničky a celou dobu zamlkle pozorovala svůj talíř. Dokonce i v okamžiku, kdy jí na něj Alice nachystala jídlo. Tohle se Belle vůbec nepodobalo a opět mě to utvrdilo v myšlence, že se něco děje. Bella jídlo zbožňovala a to, že si skoro nevšimla plného talíře před sebou, bylo s podivem.

„Proč nejíte? Jídlo je výborné, dala jsem si opravdu záležet.“ Alice si nás všechny přeměřila a jako na povel, jsme všichni popadli příbor a dali se do jídla.

„Ano, Alice je vážně skvělá kuchařka,“ zamumlala Bella a na vidličku si nabrala stěží čtvrtinovou porci, než obvykle. Její prohlášení vyvolalo u toho černovlasého skřítka úsměv a u mě ještě větší vlnu nepohodlí, kterou přerušil až zvonící telefon.

„Omluvte mě na moment,“ požádala Alice a zvedla se od stolu. S telefonem u ucha přešla do obývacího pokoje. „Ano miláčku?… Cože?… Jak to, že není Sean doma?… Dobře, hned tam budu.“ Alespoň tohle zaznamenali lidé z celého jejího hovoru. Já vcelku jasně slyšel jejího manžela, a proto jsem moc dobře věděl, že je tohle nahrané. Alice to z nějakého důvodu plánovala.

„Jak jsi to myslela, že není Sean doma?“ zeptala se najednou Bella a vstala od stolu.

„Nevím co se děje. Takže mě prosím omluvte, ale musím jít domů,“ odvětila Alice a hrála opravdu na jedničku tu vystrašenou matku. Bella se na rozdíl od ní tvářila opravdu ustrašeně, takže jsem předpokládal, že o Alicině plánu nemá potuchy. „Úplně se mi klepou kolena.“

„Vezmu vás autem,“ nabídl se okamžitě Aro a rovněž vstával od stolu.

„Ne, ne, já… To je v pohodě. Vy dva si užijte oběd, my se s Bellou půjdeme podívat po Seanovi. Jsem si jistá, že je někde poblíž domu, projdeme jeho oblíbené místa a věřím, že ho najdeme.“ Alice Ara zarazila a už táhla Bellu ven z domu. Ještě jsem zaslechl Bellinu upřímnou obavu o Seana, když jí však Alice vysvětlila, že je to jenom nahrané a její syn je doma.

„Co?“ nechápala Bella její slova.

„Pokud se chceš dostat z toho problému, o kterém jsme mluvily včera, tohle je nejlepší způsob,“ odsekla jí Alice a já začínal konečně chápat, o co tady jde. Zamračeně jsem se díval do svého talíře a nevěděl, co bych měl Arovi říct. Tohle byla opravdu velmi trapná situace. Alice si zahrána na dohazovačku.

„Alice!“ okřikla ji Bella a já tak mohl dál poslouchat jejich hovor.

„Bello, jestli to Edward a Aro vyřeší a on to řekne svojí matce, nebudeš muset uvažovat nad podobnými blbostmi, jako je svatba s homosexuálem. Bello – teď už je všechno hotové a musíme to nechat pouze na nich. Ano?“ dožadovala se Alice souhlasu, ale odpověď jsem už nezaslechl. Bella jí musela zřejmě slova odkývat a potom se vydaly někam pryč, protože jsem slyšel jenom jejich vzdalující se kroky.

„Nějak cítím, že byla chyba, že jsem sem přišel,“ prohodil Aro a já viděl, jak se začíná potit.

„Omlouvám se. Upřímně, nevěděl jsem, že dneska přijdete na večeři,“ odvětil jsem.

„Koukám, že máte dobré přátele. Mám ale dojem, že jejich chování nebylo úplně vhodné. Měl bych tedy odejít,“ nadhodil a už vstával od stolu. Já ho však zarazil. Jakkoliv mi Alicino a Bellino pletichaření kazilo i tak špatnou náladu, nemohl jsem dovolit Arovi jenom tak odejít.

„Když už jste sem vážil celou tu cestu, měl byste se aspoň najíst, než půjdete,“ namítl jsem.

„Ne, to je v pořádku,“ trval na svém Aro.

„Opravdu se omlouvám. Je to tak neuvěřitelná situace. Nedokážu ani pochopit, že Bella s Alicí něco podobného udělaly,“ prohodil jsem a bylo mi z toho všeho trapně.

„Nedělejte si kvůli tomu starosti. Vážně se mi líbí vaše upřímnost, takže se s tím tak moc netrapte,“ uklidňoval mě, ale cítil jsem, že se i on musí přemáhat. Už nějakou dobu jsem věděl, že Aro ke mně chová jistý druh náklonosti, který nebudu schopen nikdy opětovat a proto byla tahle dnešní večeře o to horší.

Ara jsem tedy následně vyprovodil a rozhodl se počkat na Bellu, až se vrátí, abychom si společně promluvili. Netušil jsem, jak velkou roli hrála v celém tom dnešním divadle, ale Alice přece řešila problém, o kterém Bella mluvila, takže… Minimálně musela souhlasit s tím, že je potřeba nastalou situaci vyřešit.

 Bella se vrátila o dvě hodiny později a tvářila se stejně rozpačitě, jako celou tu dobu předtím.

„Našli jsme Seana. Byl u kamaráda doma. Ani nevíš, jaká to byla úleva,“ prohodila a pokusila se o úsměv.

„Řekl jsi, že bys byla ochotná si mě vzít, ale hádám, že jsi přece jen vyděšená a proto, jste s Alicí zinscenovali tohle šílené divadlo. Myslíš si, že to bylo aspoň povedené?“ obořil jsem se na ni. Ano, včera mě ranilo, když mi řekla, že by si mě vzala i jako gaye a nevyžadovala by ode mě nic víc, ale fakt, že hned další den svá slova vezme svými činy zpět – to bolelo ještě víc.

„Edwarde,“ zašeptala a podívala se na mě svýma hnědýma očima, které byly plné bolesti.

„Myslela sis, že pokud se dáme s Arem dohromady, bude to jednodušší?“ zajímal jsem se a tvářil se u toho dost neoblomně.

„Víš moc dobře, že to není pravda,“ namítla Bella a oči se jí začínaly plnit slzami.

„Každopádně je to úleva. Myslel jsem si, že jsi idiot, ale hádám, že umíš používat hlavu.“ Opět jsem se nesnášel za slova, která jsem Belle říkal, ale musel jsem.

„Proč to říkáš?“ zeptala se najednou, ale já odpovědět nemohl. Pokud bych odpovědět chtěl, musel bych jí odhalit kompletně všechny mé city, které k ní chovám a to nebylo možné. Vždyť ona by byla ochotná si mě vzít, kdybych jí řekl, že ji miluji, i přesto, že by mě sama měla ráda pouze jako kamaráda. A o lítost jsem se nikoho neprosil.

„Tenhle víkend se odstěhuju.“ Tenhle krok byl asi jediným racionálním řešením naší situace. Jiné východisko jsem neviděl. Navíc jsem si musel chtě-nechtě vzpomenout na Blacka. Tohle by se mu líbilo.

„Cože?!“ vyjekla Bella a její oči najednou působily dvakrát tak velice.

„Zálohu mi můžeš vrátit, až najdeš nového nájemníka,“ nabídl jsem jí velkoryse a potom jsem už jenom popadl svou pracovní tašku a chystal se odejít. Nemohl jsem v tomhle domě s Bellou zůstat ani minutu navíc. Její přítomnost by mě nutila chtít dělat věci, které bych dělat neměl.

Bella mě však na odchodu zadržela a stoupla si přede mě. „Kam jdeš?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

„Odcházím,“ prohlásil jsem odhodlaně.

„Co? Teď hned?“ divila se a já s tím posledním zbytkem odhodlání, který mi ještě v její přítomnosti zbýval, souhlasil.

 

Ráno dalšího dne mě zastihlo v kanceláři na nepohodlné pohovce. Opravdu bych ji měl vyměnit. Trávil jsem na ní až nezdravě moc času, ale to se mělo už brzy změnit. Bylo úterý a do víkendu zbývaly tři dny. Usedl jsem za pracovní stůl a snažil se soustředit na práci, abych s projektem galerie pohnul o další kousek, než přijdou ostatní.

Příchod Emmetta, Jane, Demetriho a ani Garretta jsem nevnímal. Zaznamenal jsem sice pohyb přes prosklenou stěnu, ale snažil jsem se neodtrhnout pohled od počítače. Potřeboval jsem se soustředit a věděl jsem, že pokud se i na minutu vytrhnu z koncentrace, zaplaví se můj mozek vším tím, co jsem zatím několik hodin úspěšně ignoroval a potlačoval.

„Pojď na oběd,“ vytušil mě kolem dvanácté až Emmett.

„Necítím se na to, běžte sami,“ namítl jsem a dokreslil pár čar.

„Nemysli si, že nevím, že jsi nocoval v kanceláři. Netuším, co se stalo, ale jíst bys měl,“ trval na svém Emmett.

„Nemám chuť, řekl jsem, že máte jít sami,“ odvětil jsem a nakonec papír se skicou pokrčil a zahodil. Nebyl jsem s daným pohledem spokojený a bylo potřeba začít pěkně od začátku a čistým listem. Přesně tak jsem hodlal pokračovat úplně se vším. Pokrčit a zahodit, jako by to nakonec vůbec nebylo. Jacob by teď byl opravdu velmi šťastný – odešel jsem z Bellina domu a ještě k tomu ne jako její přítel. 

Za Emmettem zaklaply dveře a já se ponořil do skicování.

„Řekl jsem ti, že nemám na jídlo ani pomyšlení!“ zahulákal jsem, když se ozvalo nové zaklepání.

„Proč nemáte na jídlo pomyšlení?“ Místo Emmettova hlasu se však ozval ten Rosaliin. Překvapeně jsem zvedl hlavu a podíval se na ni. Nečekal jsem, že by se tu ukázala. Hlavně ne po našich posledních rozhovorech.

„Co vás sem přivádí?“ zeptal jsem se a snažil potlačit chuť ji vyhodit z kanceláře.

„Dostala jsem od ředitele dva lístky na muzikál a nemám s kým jít. Nemohl byste jít se mnou?“ zeptala se a vykouzlila jeden z těch nesměle koketních úsměvů.

„Nechci jít,“ namítl jsem.

„Bella dostala od Ara rovněž dva lístky a půjde s Jacobem. Ten chlap za ní chodí každý den do galerie a pracuje na tom, aby se do něj opět zamilovala,“ informovala mě a já cítil, jak se mi svírá srdce. Nechtěl jsem, aby Bella Jacobovi podlehla.

„To mě nezajímá,“ zamumlal jsem, ale Rosalie se tak nějak významně usmála. Copak jsem už nedokázal opanovat svůj výraz, a všichni na mě poznali, jak na tom jsem? Pokud ano, jak je možné, že si Bella už dávno nevšimla, že moje protivné já, je na ni protivné jenom proto, že ji miluje a nemůže jí to říct?

„To není pravda… Vypadá to, že se Bella k Jacobovi vrátí. Nechcete jí, jako její kamarád, pomoct? Pokud jí dneska večer ukážeme, že můžete mít i jinou kamarádku, než je ona, bude se moct konečně zaměřit na svůj vztah,“ pletichařila dál a já nakonec souhlasil a rozhodl se jí doprovod dělat.

 

Už v předsálí jsem zaznamenal Black i s Bellou. Ještě jsem je neviděl, ale byl jsem na jejich dvojici zvláštně vyladěn a poznal jsem je i v tom davu lidí, kteří byli kolem mě a Rosalie.

„Bello? Už se chvíli dívám a ze všech žen, co tu dnes večer jsou, jsi nejhezčí,“ prohlásil Black a já v ten okamžik Bellu spatřil a musel mu dát zapravdu. Neskutečně jí to slušelo, jenom její výraz nebyl ani trochu šťastný. A jen co po mém boku spatřila Rosalii, její výraz ještě víc povadl a to jsem si myslel, že už to víc ani nejde.

Když Aro vybíral lísky, nebo jestli je dostal od divadla jako dar – netuším, rozhodně nemohl očekávat, jak špatně budeme všichni snášet fakt, že máme místa vedle sebe. Rosalie si sedla vedle Belly, aby mě tak od ní oddálila a od začátku muzikálu mi něco šeptala do ucha. Sem tam se dotkla mé ruky, kterou jsem měl položenou na opěrátku a já se snažil neucuknout, aby si náhodou Bella nevšimla, jak je mi její dotek nepříjemný.

Najednou se však Bella zvednula ze svého místa a začala se prodírat úzkou uličkou mezi sedadly ven ze sálu. Po krátkém zaváhání ji následoval i Black a nakonec i já s Rosalií. Chtěl jsem vědět, co se jí stalo.

„Bello, co se stalo?“ zaslechl jsem Jacoba, jak za ní volá, když už byla v předsálí, které touhle dobou zelo prázdnotou. „Co se ti tak z ničeho nic stalo?“ dožadoval se odpovědi.

„Já už tohle nemůžu dělat,“ prohlásila Bella, když ji Jacob zadržel a obrátil k sobě.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se zmateně.

„Chtěla jsem se ti pomstít. Tak, jak jsi mě odkopl – chtěla jsem ti samé udělat tobě,“ dala se do vysvětlování a já se zatajeným dechem čekal, kam to všechno povede. Odvolá Bella svou pomstu a bude s ním, nebo to celé skončí? „Ale už nechci. Už to nemůžu udělat.“

„Bello… Jestli je to proto, že se kvůli tou cítíš špatně, tak je to v pohodě. I když jsme spolu začali chodit kvůli pomstě, je to v pohodě. Můžu změnit to, co cítíš. Vím, že můžu,“ ujišťoval ji Black a já začínal skřípat zuby, když jsem viděl, jak ji drží za paži a Bella se ji nesnaží setřást.

„Ne,“ zavrtěla Bella hlavou a já si v tom samém okamžiku všiml dvou kapek, které jí stekly po tváři. „Nemůžeš mě změnit.“

„Bello!“ nevzdával to Jacob.

„Nevíš kdo… Kdo má moje srdce,“ zamumlala, ale já to slyšel dokonale. A stačily pouze tyhle čtyři slova, abych se najedou, cítil šťastný a plný života. Bez jediného zaváhání jsem setřásl Rosaliinu ruku ze své paže a rázným krokem přistoupil k Belle. Popadl jsem ji za ruku a otočil ji k sobě. Hleděla na mě uplakanýma a lehce zmatenýma očima.

„To je – konec hry,“ prohlásil jsem, přitáhl si ji do náruče a začal ji líbat.