10. kapitola

Do La Push jsem dorazil jako ve snách. Demetri byl ve Forks, protože ho tam Heidi poslala. Demetri byl ve Forks! Do háje, jak se to mohlo stát? Copak si Heidi neuvědomila, že je to naprostá blbost strkat nos do cizích záležitostí? Navíc tu přece žila moje sestra, která je až moc všímavá na to, aby jí uniklo, co se kolem děle. Každý den jsem děkoval Bohu za to, že ještě neprokoukla tajemství La Push. Ale pokud Alice narazí na Demetriho ve Forks, bude to hrozný průšvih.

Ve chvíli, kdy jsem vystupoval z auta, jsem si plánoval, jak zavolám do Itálie a bude mi jedno, kolik kvůli tomu hovoru zaplatím, abych si pěkně od plic promluvil s Heidi o tom, co to proboha vyvádí. Dokonce jsem byl natolik zabrán do svých myšlenek, že jsem si málem nevšiml auta stojícího před domem. Jenom tak tak jsem do něj nevrazil a neponičil tak lak na Volvu. Kdo z rodiny přijel do La Push, aniž by mi o tom řekl?

Vešel jsem dovnitř a už v chodbě jsem zaslechl smích mé mladší sestřičky. Popravdě mě to mohlo napadnout. Ale nečekal jsem, že se tu objeví tak brzy.

„Ahoj, Edwarde. Podívej, máme návštěvu,“ přivítal mě vesele Afton, když jsem se objevil v obývacím pokoji. Snažil jsem se vyhladit výraz své tváře z ustaraného na obyčejný unuděný výraz, ale nepředpokládal jsem, že se mi to podařilo.

„Ááá, konečně jsi tady!“ zvolala Alice a vyskočila z pohovky, jako by ji do zadku píchla vosa. Než jsem se nadál, visela mi kolem krku.

„Co že jsem si vysloužil takové přivítání?“ podivil jsem se.

„Musím k tomu mít nějaký zvláštní důvod?“ oplatila mi otázku s naprosto nevinným kukučem. Černé vlasy měla rozstřapacené kolem celé hlavy v jednom z účesů, který okoukala v časopisech, kterých měla pokoj pomalu přeplněný.

„Fajn, nemusíš mít žádný důvod, ale určitě jeden máš ke své přítomnosti tady. Neříkej, že jsem ti chyběl,“ dobíral jsem si ji a rukou jí trochu zatřepal s vlasy, takže se po mně ohnala, aby si ochránila své umělecké dílo, jak občas své účesy nazývala. V tuhle chvíli mi však pomalu připomínala mě ve chvíli, kdy se hrabu z postele.

„To taky, ale spíš jsem se nudila. Emmett se zase zabořený ve videohrách, Rose má rande a Jasper je někde s Madison, takže jsem si říkala, že bych si mohla udělat menší výlet a podívat se, jak se ti daří,“ odvětila.

„Jak se daří mně?“ Ten její smích, který byl slyšet až na chodbu, mě nechával lehce na pochybách.

„Jasně, tobě, Belle, její rodině… Aftonovi,“ dodala a pohlédla na mého spolubydlícího, který se rozvaloval na pohovce a spokojeně se culil na Alici. Vypadal spokojeně, to se mu musí nechat. Zvažoval jsem, kdy jsem naposledy vypadal s Bellou takhle spokojeně – a rozhodně jsem nemohl počítat dnešní ráno za jeden z těch případů, přestože to jsem opravdu spokojený byl. Spíš bych musel zapátrat pořádně v paměti do chvíle, kdy jsme nemuseli nic řešit… Což asi nikdy pořádně nebylo. Mohl jsem tedy jenom doufat, že jakmile zničíme Huntera, budeme mít oba pokoj a budeme se moct smát a užívat si jeden druhého, tak jako si zrovna teď Afton užívá přítomnost mojí sestry.

„Tak děkuju za optání, daří se mi dobře, stejně tak Belle a její rodině a za Aftona nejspíš mluvit nemusím, nebo ano?“

„Já se mám naprosto skvěle,“ prohodil s tím svým anglickým přízvukem, který byl najednou lehce patrnější než obvykle. Že by se opět snažil udělat na Alici dojem?

„Co vlastně děláte?“ zajímal jsem se a šel si do kuchyně pro láhev s vodou. Od rána jsem měl pořádnou žízeň a ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o Demetrim, mi navíc dokonale vyschlo v krku. Ještě štěstí, že je teď Alice tady… Co by se vlastně stalo, kdybych ji poprosil, aby nějakou dobu zůstala? Ta myšlenka mi jenom bleskla hlavou, ani se nestačila usadit a zakořenit, když jsem ji odehnal opět pryč. Nebyl jsem zrovna dvakrát nadšený z toho, že by Alice měla začít chodit s Aftonem a tak se vystavovat odhalení upířího světa a přitom bych ji tady chtěl mít jenom proto, aby se nedozvěděla čirou náhodou pravdu o tom vlčím světě.

Z ledničky jsem vytáhl plastovou láhev s vodou a hned jsem se napil. Pak jsem se vrátil zpět do obýváku, kde potichu hrála televize a Alice zrovna něco šeptala Aftonovi do ucha. V jeho výrazu jsem viděl opravdovou spokojenost a radost. Jiskřičky štěstí se mu třpytily v očích a já jsem nedokázal vůbec myslet na to, že bych mu vztah s mou sestrou zakázal, když byl tak šťastný v její přítomnosti.

„Co je šeptem, to je čertem,“ prohodil jsem a Alice na mě vyplázla jazyk.

„Taky nemusíš slyšet úplně všechno,“ namítla následně a spiklenecky na Aftona mrkla, ten se jenom zazubil, a když jsem na něm vyzvídal, co mu má sestra říkala, jenom zavrtěl hlavou.

„Tak za dvě hodiny jedeme s Alicí do Bremertonu,“ poznamenal najednou Afton, „nechceš jet s Bellou s námi?“

„Bremerton?“ zaváhal jsem. „Asi ne, díky. Pozdějc si musím ještě něco zařídit, takže snad příště,“ odmítl jsem a už si v duchu plánoval rozhovor s Heidi. Určitě se jí nebude líbit všechno, co jí řeknu, ale bude si mě muset poslechnout. Anebo taky ne, bude stačit, když mi položí telefon, ale popravdě jsem nečekal, že by něco takového udělala. Zajímala se o to, co se se mnou po odjezdu z Volterry stalo, takže mi určitě nepoloží telefon, pokud jí zavolám.

„Jak myslíš, nevíš, o co přicházíš,“ zamumlal.

„A já pořád nevím, co vůbec plánuješ. Nevím o žádné akci v Bremertonu. Řekni mi, proč tam jedeme?“ vyzvídala Alice, ale i v tomhle byl Afton neoblomný. Očividně si vzal k srdci Bellina slova o netradičním rande a teď ho chtěl jenom uskutečnit. Kdyby totiž chtěl vzít Alici do kina, mohli by jet jenom do Port Angeles. Takhle ale vymyslel něco speciálního, co Alici jistě potěší a mě stejně zval jenom proto, aby to hned nevypadalo jako rande – podle všeho ji ani na to rande zatím nepozval, ale potom, jak budou v Bremertonu, tak jí to dojde.

 

 

Nakonec vyrazili ještě dřív, aby se pojistili, že nepřijedou pozdě, i kdyby se náhodou něco stalo po cestě. Jen co jsem potom za nimi zavřel dveře, vydal jsem se do svého pokoje a okamžitě zapnul notebook. Netrpělivě jsem přecházel po pokoji během toho, co se načítal, a stále se snažil pochopit, proč Heidi poslala právě Demetriho. Mohla docela klidně poslat kohokoliv jiného, ale ona musela poslat někoho, koho zná moje sestra, která je v těch věcech až moc všímavá.

V momentě, kdy se mi notebook načetl, zadal jsem do vyhledávače na internetu jméno hotelu a čekal, dokud se mi nenačtou kontaktní údaje spolu s telefonním číslem na recepci, kde bych podle všeho měl zastihnout Heidi. Vůbec jsem neřešil nějaký časový posun, na to jsem byl dost vykolejený Demetriho přítomností tady, takže jen co jsem to číslo měl před sebou, vytáhl jsem si z kapsy u bundy mobil a vyťukal ho do něj. Potom mi nezbývalo než čekat, až se hovor přepojí.

„Hotel Giardino, u telefonu Heidi, co pro vás můžeme udělat?“ ozval se ve sluchátku její milý hlas s příjemnou angličtinou, kterou ani náznakem nelámala italština na kousky.

„Zdravím, Heidi, tady Edward Cullen,“ představil jsem se a dal jí moment na to, aby si mě mohla zařadit do příslušné škatulky.

Netrvalo to moc dlouho – přesně jak jsem očekával. „Á, Edwarde, ráda tě slyším. Copak tě přimělo zavolat? Snad se opět nechystáš do Itálie?“ vyzvídala, jako by snad nevěděla, proč po tak dlouhé době volám. Dokonce ani Moničina proměna mě nedonutila jí zavolat, ale ve chvíli, kdy se tu objevil Demetri, jsem to prostě udělat musel.

„Řekl bych, že přesně víš, proč volám,“ prohodil jsem opět naštvaně.

„Jistou představu asi mám, ale budu ráda, když mi to vysvětlíš sám,“ pobídla mě a já začínal pěnit. Jistou představu? Vždyť ví moc dobře, proč jí volám!

„Demetri,“ procedil jsem skrz semknuté rty jediné jméno.

Ach,“ vydechla do sluchátka, „toho jsem se obávala. Kdy jste se potkali? Kontaktoval tě nějak? Viděl se s Alicí?“ vyzvídala a znělo to, jako by sama nevěděla, co tu Demetri přesně dělá. Vždyť ho sem poslala, tak jak je možné, že neví o tom, co tu dělá?

„Nekontaktoval mě. Alespoň žádnou přímou cestou. Setkali jsme se jenom čirou náhodou a poznala ho vlastně Bella. Taky mi řekla, žes sem Demetriho poslala ty. Takže buď tak laskavá a bez zbytečných vytáček mi vysvětli, co se tady děje!“ obořil jsem se na ni a jenom s velkým přemáháním jsem se krotil natolik, abych si telefon ještě nezničil.

„Nesnažím se vykrucovat z tvých dotazů, ale tady došlo k nějakému nedorozumění. Demetriho jsem k vám neposlala. Jel sám, protože dostal za úkol zkontrolovat smečku v okolí Forks, o které bych ti stejně neměla říkat…“

„Já o ní ale vím! Jedna má kamarádka je stejná jako vy a ve Forks jsem žil!“ upozornil jsem ji a jenom matně jsem si vybavoval to, že jsem jí vlastně neřekl, odkud pocházím.

„A do háje,“ zamumlala do telefonu, „tak to jsem nevěděla. Neřekl jsi mi, odkud pocházíš, jak jsem tedy mohla hádat, že tvoje problémy s upíry přerostou v něco mnohem většího?“ obořila se teď na mě pro změnu ona.

„V nic většího nepřerostly, pořád nám problémy jenom s upíry, vlastně jenom s jedním, ale to sem teď nepatří,“ namítl jsem. Nehodlal jsem jí vysvětlovat situaci, v jaké se zrovna teď nacházím. Nic jí do toho nebylo. „Každopádně mě docela zajímá, jak dlouho se tady Demetri bude zdržovat. Alici podle všeho ještě nepotkal, jinak už by mi o tom sestra řekla. Ale pokud se bude pohybovat po Forks a okolí, je to jenom otázka času.“

„To je mi jasné, jenže Demetri nemůže odjet jenom tak. Má tam úkol, který musí dokončit, a proto musí zatím zůstat. Je mi líto, že jsi do toho tak vtažen, ale nemůžu s tím nic dělat,“ namítla lítostivě a já jsem měl chuť něco roztrhat na kusy.

„Tvoje lítost mi v ničem nepomůže,“ zamumlal jsem a zhroutil se na postel, telefon stále u ucha. Potřeboval jsem nějaký rychlý plán, ale nic mě nenapadalo. Dneska bude Alice nejspíš dostatečně daleko od Demetriho i celé smečky, za což jsem byl Aftonovi neskutečně vděčný, ale co ostatní dny? Těžko jí můžu přikázat, aby seděla během léta zavřená doma a nikam nechodila, to prostě nešlo a Alice by na něco podobného ani nepřistoupila.

„Pokusím se promluvit si s Demetrim a upozornit ho na riziko odhalení. Moc dobře ví, jak to dopadlo tehdy ve Volteře – bylo to prostě o fous a teď se to rozhodně nesmí opakovat. Navíc si myslím, že už teď přišel na to, co se děje, když tam viděl tebe společně s Bellou. V tuhle chvíli tedy jistě správně předpokládám, že se Bella zdržuje v La Push?“ ujišťovala se.

„Ano, společně se svou rodinou a se mnou,“ přitakal jsem a dodal tam i svou maličkost.

 „Žiješ v La Push? A máš za kamarádku měniče? Tak to je opravdová bomba,“ odvětila nevěřícně, ale potom se v tom už nijak nepiplala. Stačilo, že jsem to dokolečka probíral sám se sebou a měl jsem toho plnou hlavu. Můj vztah k Monice už nikdy nemohl být takový jako dřív, a dnešní hádka tomu jenom nasvědčovala. Každopádně jsem to Heidi rozhodně nehodlal vysvětlovat. Avšak sám jsem potřeboval ještě jednu informaci, než budu moct hovor ukončit.

„Co tu má Demetri za úkol?“ zeptal jsem se ve chvíli, kdy jsem zaslechl, že si telefon opět přiložila k uchu a poslouchá mě – během hovoru nesměla zapomínat na své pracovní povinnosti.

„Odradím tě, když ti řeknu, že je to záležitost smečky?“ prohodila naivně.

„Neznáš mě sice moc dlouho, ale dokážu být i dost nepříjemný, pokud se snažím něco zjistit a nedaří se mi to,“ upozornil jsem ji. Na druhou stranu jsem si ještě pamatoval na ten večer v hotelu, kdy jsme se společně bavili o tajemstvích. Oba jsme tehdy jedno měli a oba ho do teď máme. Heidi si může být jistá, že to nikomu nepovím.

„Itálie, jak víš, je zemí vlků, jejich velkým teritoriem, dalo by se to nazvat i královstvím – ne nadarmo se o zakladatelích Říma říká, že jsou to potomci vlčice. A když je Itálie naším královstvím, jsme povinni starat se o tuhle zemi i o své lidi – a to zahrnuje všechny, nejenom ty italské. Demetri se jel přesvědčit, jakým způsobem žije nová smečka. Jakmile bude mít jistotu, že ji nic neohrožuje a stejně tak i mladí vlci nikoho neohrožují, vrátí se zpátky do Itálie,“ odpověděla na můj dotaz a já jsem překvapeně hleděl před sebe. Tak tohle jsem nečekal. Ta naprostá upřímnost mě překvapila a potom to, jak se vlci starají o nové svého druhu… Páni.

Ani jsem si neuvědomil, že jsem to slovo řekl nahlas, dokud jsem nezaslechl na druhé straně telefonu tichý krátký smích. „Jo, páni. Teď se ale musím vrátit k práci a kontaktovat Demetriho. Takže pokud si nechceš rezervovat pokoj, tak bych tenhle hovor ukončila,“ poznamenala a já přikývl. Následně svůj souhlas pronesl i ústně, takže jsme se rozloučili a já mohl telefon odložit – teď už trochu klidnější – a vůbec jsem se pro jistotu nezajímal, kolik peněz jsem protelefonoval.

 

 

Ještě chvíli jsem potom ležel na posteli a nechával myšlenky volně plynout. Ony však měly tendenci zaobírat se stejnými věcmi, takže jsem se pohyboval v kruhu. Stále jsem samozřejmě myslel na Huntera a to, jak tvoří novorozeného, ale větší část mé mysli zaměstnával Demetri a ten jeho náhlý objev ve Forks. Heidi mi sice jeho přítomnost osvětlila, ale stále jsem z toho byl značně nesvůj. Docela by mě zajímalo, co si o tom myslí Bella. Ta Demetriho poznala přece hned, jak se tam objevila, jenže to nedala nijak znát. Její postoj se nezměnil, výraz obličeje nenapovídal, že je něco špatněji než jenom špatně.

Občas mi to u upírů pořádně vadilo. Nikdy jsem nedokázal odhadnout, co se s nimi děje. Měli svou mimiku naprosto pod kontrolou a vlastně jenom díky jejich očím se dalo něco, sotva však hmatatelného, poznat.

Chvíli jsem si ještě pohrával s myšlenkou, že bych zavolal Monice a pokusil se o Demetrim zjistit něco víc, než co mi Heidi řekla, ale potom jsem tu myšlenku zavrhl. Pro tuhle chvíli mi bude muset stačit to, co už vím. S Monicou jsme se navíc naposledy nerozešli zrovna v dobrém a trochu jsem zároveň pochyboval, že by byla ochotná mi zvednout telefon, kdybych volal.

Nakonec jsem se tedy zvedl z postele a zvažoval, co podniknout. Alice byla s Aftonem někde v Bremertonu a čekat se mi na jejich návrat rozhodně nechtělo. Při zběžném pohledu do kalendáře jsem se ujistil, že do mé cesty zpět do Virginie, zbývá už jenom týden. Z věšáku na chodbě jsem popadl lehkou bundu, jelikož léto v La Push se nemohlo počítat ani mezi průměrně teplé, a vyšel z domu. Automaticky jsem si to zamířil k Belle. Vůbec jsem nad tím nemusel nijak přemýšlet a v tu chvíli mě napadlo, jestli o tom Renée ví. Jestli činím nějaké podvědomé rozhodnutí a ona Bellu informuje o tom, že přijdu, nebo to Bella prostě cítí. Pokaždé – když tedy byla doma – na mě čekala u vchodových dveří a vždy se na mě usmívala.

A teď tomu nebylo jinak. Tedy až na ten úsměv, ten se někam vytratil. Bella se opírala o zavřené dveře a už z dálky vypadala úchvatně. Alice zbožňovala její smysl pro módu. Teď zrovna na sobě měla béžové kalhoty a nebesky modrý svetr, který podtrhoval její krásu. Modrá jí neskutečně slušela. Hnědé prameny jejích vlasů se jí v mírných vlnách kroutily a spadaly na záda a zlaté oči mě vytrvale pozorovaly. Každý krok, kterým jsem jí byl blíž, měla jako na talíři. Každý jednotlivý úder mého srdce, nádech mých plic… Lehce jsem se na ni usmál a ona mi úsměv oplatila. Byla tak dokonalá, že jsem do teď nedokázal vlastně pochopit to, proč je se mnou. Do čeho se na mé maličkosti mohla zamilovat. Při představě doby, ze které pocházela, těch dlouhých šatů, spodniček, dokonalých účesů a dvorných mužů…

„Vždy, když se tak tváříš, tak v duchu nadávám na to, že ti nedokážu číst myšlenky,“ poznamenala šeptem, když jsem k ní došel a natáhl se pro polibek. Po tváři se mi však ještě rozlil potěšený úsměv.

„A já jsem zase rád, že jsou moje myšlenky jenom mé, ačkoliv sdílet je s tebou by mi asi nevadilo,“ namítl jsem a přitáhl si ji k sobě těsněji.

„Tak schválně – na co jsi myslel, když jsi šel sem,“ pobídla mě k tomu, abych se jí svěřil.

„Na to, jak nádhernou mám holku a jak mi ji každý musí závidět,“ poznamenal jsem.

„Lháři!“ odmítla radikálně moji odpověď a začala se smát.

„Fajn, nemyslel jsem přesně na tohle, ale daleko od pravdy jsem taky nebyl. To, že mi tě všichni naokolo závidí, to pravda skutečně je. To, že jsi nádherná, taky. Hlavou se mi spíš, při pohledu na tvou dokonalost honilo to, cos na mně viděla. Nejsem ničím výjimečný, a když si představím tebe ještě v době, kdy žili skuteční gentlemani, tak jsem těžce pod průměrem,“ odpověděl jsem jí popravdě a její usměvavá tvář byla najednou vážná. Lehce mi do dvou prstů vzala bradu a stáhla si můj obličej k sobě.

„Pro mě nejsi podprůměrný. Navíc muži v mé době nebyli vždy gentlemani a ty, s Esméinou výchovou, nemáš ke gentlemanovi daleko. Divit bych se měla spíš já, že se doposud nenašla žádná dívka, která by tě dokázala náležitě ocenit,“ usmála se a já se k ní sklonil ještě víc.

„Jedna se našla a ta stojí přímo přede mnou,“ zamumlal jsem a políbil ji, pak jsem se odtáhl a vzal si její dlaň do ruky, abychom mohli vyrazit na menší procházku, rozhodně jsem nehodlal postávat před jejím domem, netušil jsem totiž, kdo je doma, a pokud by tam byl Cordy, jistě by zanedlouho přišel s nějakou vtipnou průpovídkou.

Došli jsme až k pláži a odtud jsme se vydali k lesu, kde se nacházela přílivová jezírka, která naprosto zbožňovali mí bývalí spolužáci z forkské střední. To přeskakování vodních ploch, které nebyly větší než obyčejná louže, je bavilo. Stejně tak pozorování různých životních forem, které byly ve vodě uvězněny do dalšího přílivu. Vlastně to byla takové malá akvária, když tak na to přišlo. A pokaždé měla jiný obsah.

„Zaslechla jsem něco z tvého rozhovoru s Heidi, jakkoliv ses snažil, nepatřil ten rozhovor zrovna k těm, které by upíří ucho přeslechlo,“ poznamenala, když ladně jedno z těch jezírek přeskočila. Okamžitě jsem ji následoval a dostával se tak hloub do lesa.

„Nechal jsem se trochu unést, ale nakonec jsme si to s Heidi vyříkali. Tebe snad nepřekvapilo to, že je Demetri ve Forks?“ podivil jsem se.

„Samozřejmě že překvapilo, ale rozhodně jsem to před nikým nemohla dát vědět. Znejistilo by to celou rodinu. Každopádně mě zajímá, co ti k tomu řekla Heidi. Její slova jsem už potom nezaslechla,“ namítla.

„Demetri tady má nějaký úkol. Je to prý věc smeček, stejně jako vy si hlídají anonymitu,“ odpověděl jsem a zkoumavě se zadíval do jednoho z jezírek. Nacházel se v něm malý úhoř, který se neustále kroutil v tom omezeném malém prostoru.

„Možná bychom si měli tedy promluvit přímo s Demetrim, třeba nám něco řekne,“ navrhla.

„Uvažuju nad tím, ale ještě předtím jednou zavolám Heidi. Slíbila, že se o tu věc s Demetrim postará hlavně kvůli tomu, co se stalo v Itálii. Nebyla zrovna nadšená, když se dozvěděla, že Alice žije ve Forks, kde se Demetri zrovna nachází,“ informoval jsem ji a Bella jenom chápavě přikývla. Všímavost mojí sestry nebyla nikomu z nadpřirozena cizí. Všichni věděli, jak nebezpečná vlastnost to pro lidi je, a mě to teď velmi trápilo. Sám jsem patřil k všímavějším, ale o mě tu v tuhle chvíli nešlo, já si ten život vybral dobrovolně. Nedokázal jsem si představit Alici nějak omezenou všemi těmi pravidly, která ten druhý svět – opravdový a bez tajemství – má.

„Dobře. Dneska se navíc nemusíš vůbec ničeho bát. Alice je s Aftonem v Bremertonu a skvěle se baví, alespoň to Renée říkala a já jí věřím. Afton to vymyslel skvěle,“ poznamenala a já překvapeně nadzvedl obočí v němé otázce. „Ach, on ti neřekl, co plánuje,“ zasmála se chápavě.

„Ne, mělo to být překvapení pro Alici, a jelikož jsem byl většinu času s nimi, tak mi to ani říct nemohl,“ přitakal jsem.

„Jeli na takovou malou výstavu nezávislých a dalo by se říct pouličních umělců. Afton na to nedávno narazil na netu, když hledal nápad na rande. S Alicí se dokonce té výstavy mohou aktivně zúčastnit, pokud budou chtít,“ uváděla mě do obrazu, co se týkalo sestřina rande.

„Hmm, to by se jí mohlo skutečně líbit,“ usoudil jsem a musel Aftona pochválit za originalitu.

„Taky si myslím. Alice ho úplně okouzlila a nemůže ji dostat z hlavy… A já vím, co říkám,“ poznamenala a spiklenecky si ukázala na hlavu.

„Doufám, že jsou ty myšlenky slušné,“ zamumlal jsem trochu kysele.

„Samozřejmě, jako bys neznal Aftona. Ta jeho anglická výchova se nikdy nezapře. Přestože ho život tady změnil, základy jeho chování, které u něj rodina zasela, když byl malý, nikdy nevymizí. Dokonce bych se ani nedivila, kdyby se choval jako kluk z minulého století, který se holce dvoří tak dlouho, dokud nesouhlasí se sňatkem, potom si teprve dovolí první cudný polibek a až po svatbě bude něco víc. Alespoň tak si to představovala jeho matka, hodně dbá na tradici a z toho tedy pramení to, že jsou Angličané studení jako psí čumák.“

„Stejně jako vždy děkuju za to, že mám rodiče, jako jsou Esmé s Carlislem, ti vědí, jak dnešní svět funguje,“ usmál jsem se na Bellu a ta v podobném výrazu jako já před chvíli nadzvedla obočí v tiché otázce. Došel jsem až k ní, omotal jí ruce kolem pasu a zadíval se do zlatavých očí. „Kdybych se měl ve tvé blízkosti chovat jako kluk z minulého století, asi bych zešílel. Nevěděl bych, co s rukama, jelikož bych tě nesměl objímat a nedokázal bych vést smysluplný rozhovor, protože bych musel dokola myslet na ty dokonalé rty a to, jak asi líbají,“ informoval jsem ji a sledoval, jak jí zlato v očích postupně taje a objevují se v nich neposedné jiskřičky. Při mých posledních slovech se ke mně natáhla a políbila mě.

„Takhle líbají,“ zamumlala a znovu se ke mně přitiskla.

Diskusní téma: 10. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek