Zasnoubená nevěsta

09.01.2010 21:19

Bellin pohled:

Dnes je to právě osmnáct let, co jsem se narodila a zároveň tak zmařila život svojí maminka. Moje narozeniny se každý rok oslavovaly, ale každý večer, když jsem si šla lehnou, jsem viděla tátu, jak si sedl ve své pracovně do křesla a v ruce měl maminčinu fotku. Patřila k vzácnostem, protože byla jediná, jakou měl.

Tolik jsem si vyčítala, že není mezi námi, ale nemohla jsem nic dělat. Táta byl perfektní a nikdy mi nic takového nevyčítal, ale včera byl nějaký zvláštní. Nebyl obvykle smutný, jako tomu bývá v období výročí mamčiny smrti. Celé ráno se tvářil zachmuřeně a jako by mi chtěl něco říct, ale nemohl najít dost odvahy.

„Tati, co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem vešla do kuchyně, kde mi jako každé ráno chystal kakao a míchal ho už snad pět minut.

„Co…“ probral se ze zamyšlení „Ale nic, co by se mělo dít? Tady máš kakao a pospěš si, jinak přijdeme pozdě.“ Mrkla jsem na hodiny a zjistila, že máme ještě víc jak půl hodiny čas.

„Tati?“

„Ano, drahoušku?“

„Pojď sem a sedni si.“ Musím to z něho dostat. Určitě se děje něco, o čem bych měla vědět, ale rozhodně to nebude nic dobrého, když je táta už druhý den úplně mimo. Ještě by mohl někomu v nemocnici ublížit, kdyby se takhle nesoustředil.

„Bello, opravdu pospíchám.“ Tušil, co s ním chci probírat.

„Máme dost času, tak si sedni a pěkně mi pověz, co se tady děje.“ Chytla jsem ho za ruku a táhla ho do obývacího pokoje, kde jsem ho zatlačila na pohovku a sedla si vedle něj. Čekala jsem.

„Jak jsem řekl, nic se neděje.“

„Mám oči tati, nemusíš mi lhát. Něco se tady děje a já chci vědět co a to okamžitě.“ Nikdy přede mnou neměl žádné tajemství a já před ním taky ne. Stal se něčím jako mou nejlepší kamarádkou. Mohla jsem s ním mluvit o všem a to samé platilo pro něj. Mohla jsem se mu svěřit se svými starosti, co se týkalo školy, přátel anebo kluků. Věděl dokonce, od kterého kluka jsem dostala první pusu! Když jsem mu to říkala, hrozně jsem se červenala, ale nakonec jsme se společně celý večer smáli.

„Tak dobře, máš pravdu, něco se děje…“ začal ztěžka, ale neměl se k pokračování. Poposedla jsem si a čekala. „… ale dneska si tím nenecháme kazit den, souhlasíš? Po práci si spolu zajdeme do cukrárny nebo někam, kam budeš chtít.“ Pěkný pokus odvést mou pozornost někam jinam, ale z tohohle rozhovoru se jen tak nevyvlékne.

„Dobře.“ souhlasila jsem naoko.

„A abych nezapomněl. Tady je něco …“ pořád bylo pro netěžké mluvit o mámě, ale já jsem hned ten řetízek, který se schovával v malé krabičce, kterou mi podal, poznala. Patřil Esme, mojí mamince. Měla ho na krku ve chvíli, kdy jsem ji viděla poprvé a zároveň naposledy v mém životě.

„Tati, to si neměl.“ řekla jsem a vzala ten řetízek opatrně do rukou.

„Ale měl, Esme by si to přála, říkala, že ho sama dostala k osmnáctinám od své matka a tak by ho jistě dala dnes i tobě.“ vzal mi řetízek z rukou a připnul mi ho na krk.

„Moc děkuju.“ zašeptala jsem.

„Nemáš za co, ale teď už musíme nebo vážně přijdeme pozdě.“ Popohnal mě a tak jsem si šla pro bundu, abychom mohli vyrazit. Ani kakao jsem si nestačila vypít. Nasedla jsem do auta a mohli jsme jako každý jiný den v týdnu vyrazit do školy, kde mě vysadil a sám jel do práce. Dneska ale nebyl den jako každý jiný, dneska táta nebyl ve své kůži a já jsem o něj měla starosti.

 

„Všechno nejlepší, Bello!“ přály mi hned, jak táta odjel, Angela a Meggi.

„Holky, pšt, já nechci, aby to někdo věděl.“ Zasyčela jsem na ně, když jsem jim rukama zastřela ústa, aby nemohly dále rozšiřovat skutečnost o mých narozeninách. Nestyděla jsem se za to, že mám osmnáct, ale nechtěla jsem, aby se kolem mě hrnuly zástupy gratulantů.

Celý den se to docela dařilo držet pod pokličkou, aniž by o tom někdo mluvil, ale na obědě se to všechno zvrtlo. Seděla jsem nad svým obědem a dál se bavila s Angelou, když do jídelny vešla Meggi a v muffinu měla zapíchnutou malou svíčku.

„Všechno nejlepší, Bello!“

„Meggi! Něco jsem ti o tom říkala.“ Zasyčela jsem na ni dneska už podruhé, ale stejně už bylo pozdě. Všichni se hned nahrnuli k našemu malému stolu a podávali mi ruce, aby mi mohli pogratulovat.

„Moc vám děkuju.“ Poděkovala jsem jim hromadně a začala se z toho chumlu vymotávat, abych mohla jít na další hodinu, která mi měla za pět minut začínat, a já jsem měla být na druhé straně školy a vůbec jsem nestíhala.

Naštěstí jsem ale dorazila včas a jako dáreček k narozeninám jsem rovnou dostala test z biologie. To snad ne, včera jsem se tolik snažila zjistit, co se to děje s tátou a nakonec jsem se vůbec nepodívala na učení. Ale zase to taková pohroma nebyla, protože jako poloviční upír mám i jejich dobrou paměť, kterou jsem teď mohla použít.

Písemka trvala celou hodinu a potom jsem mohla jít jenom na tělocvik. Hráli jsme jako obvykle volejbal a dneska jsem měla zase jeden z dobrých dnů a dala jsem všechna podání a tím zajistila našemu týmu výhru. Přesto si ale nesmím tolik fandit, protože tým by vyhrál, i kdybych tam nebyla, sousedním tým měl totiž jednu holku, kterou museli pořád držet vzadu, jinak by všechny zranila. Jednoho kluka dokonce trefila do břicha a chudáka museli odvést na ošetřovnu.

„Tak co dneska odpoledne podnikneme?“ přišla ke mně Jessica, když jsem se v šatně převlékala.

„Dneska asi nic, táta je od včerejšího dne nějaký divný a tak chci zjistit, co to s ním je. Tak promiň, zítra něco podnikneme.“ Slíbila jsem, pohodila si batoh na ramenu a vyšla s Jessicou ze šatny. Tátovi už skončila směna a tak mě čekal před školou na parkovišti. A k mému velkému překvapení jsme jeli do cukrárny, jak ráno nadhodil.

„Jaký byl den, zlatíčko?“

„Celkem nuda, psali jsme test z biologie a na tělocvik k nám přibyla nová holka, které je hrozné nemehlo…“ potom jsem mu povyprávěla, jak musel Mike odvést toho kluka na ošetřovnu a všechno ostatní, co se kvůli té holce dneska na tělocviku semlelo. Potom jsem se také nezapomněla zmínit o tom, jak se dneska ve škole snažili oslavit moje narozeniny a tak vlastně všechny dnešní zážitky.

„Tak, co si dáš?“ zeptal se, když jsme si v jedné malé cukrárně sedli ke stolku.

„Tati, nechceš jít raději domů? Připravíme něco na večeři a potom mi všechno povíš.“

„Bell, dneska máš narozeniny, musíme to pořádně oslavit, takže si něco objednej a začneme slavit.“ Trval na svém táta, a když jsem viděla, jak moc se snaží, přece jen jsem si objednala jednu kremroli a s chutí jsem se do ní zakousla. Tátu potom rozesmálo, když mi na nose zůstalo trochu šlehačky.

„A mám toho dost, tati, vidím, jak se přemáháš, tak mi okamžitě řekni, co se děje nebo jedu domů!“ obořila jsem se na něj po dvou hodinách, kdy se mě snažil obalamutit a odvést mou pozornost od jeho ztrápeného obličeje.

„Dobře, řeknu ti to, ale až doma.“ Souhlasil nakonec. Vstal ze židle a šel zaplatit, já jsem si oblékla bundu a čekala ho před dveřmi z cukrárny. Domů jsme dojeli za patnáct minut a já jsem rovnou zatáhla tátu do obývacího pokoje, kde jsem ho stejně jako ráno zatlačila do sedačky a se zkříženýma nohama jsem si sedla vedle něj.

„Tak, co se děje?“ pobídl jsem ho s úsměvem.

„Bello, pamatuješ si na ten podzim před patnácti lety?“ začal a trochu mě svou otázkou zmátl, pak jsem, ale hned začala vzpomínat, co se dělo před patnácti lety na podzim. Hledala jsem ve své paměti, jako v otevřené knize a nakonec jsem došla až k podzimu před patnácti lety.

„Ano, to jsem šla poprvé do školy.“

„Ano ten rok, ale ne tu událost se školou. Tedy nás napadli ti tři upíři a ty ses seznámila s Arem a Volturiovými, kteří nás zachránili před oněmi třemi upíry.“ Pokračoval dál a dokonale mě svým vzpomínáním na věci minulé zmátl.

„Na to si pamatuju. To jsem poprvé viděla Jane.“

„Správně. O sedm let později jsme jeli do Voltéry na ples a Aro mi připomněl, jakou službu nám prokázal, ale něco za to chtěl.“ Vyprávěl a já jsem konečně začínala chápat, kam tím vším míří.

„Co za to chtěl?“ nemohlo to být nic dobrého, když má táta strach mi to říct.

„Chtěl… chtěl tě za ženu.“ Po jeho slovech jsem zalapala po dechu a zůstala jsem zaraženě sedět a nevěřícně na něj hleděla. Páni, Aro si mě chce vzít.

„Tak proto jsme museli z Voltéry tak na rychlo odjet?“ moc se mi po tom starém hradu stýskalo, naštěstí jsem, ale zůstala s Jane nadále v kontaktu a dokonce se dozvěděla, že to s Dametrim dala dohromady. Ne sice hned, nějaký čas to trvalo, ale pokud se za poslední týden nic nezměnilo, pořád spolu chodili.

„Ano, Aro nám dal čas do tvých osmnáctin a já jsem doufal, že ten čas nebude utíkat tak zatraceně rychle, jako ve skutečnosti utíkal… do konce týdne budeme muset odjet do Itálie a ty se budeš muset stát Arovou manželkou.“ Dokončil a skryl si tvář v dlaních, jak moc ho to trápilo.

            „Já si ho mám vzít za muže?“ můj mozek se snažil vstřebat tu informaci, ale dneska fungoval opravdu pomalu. Nakonec mu to, ale přece jenom došlo. Objala jsem tátu kolem ramen a táta si mě přitáhl do svého náručí. „Zůstaneš tam se mnou?“ doufala jsem v kladnou odpověď, ale zároveň jsem se bála, že odpoví záporně.

            „Já nevím.“ Tahle odpověď mi vůbec nestačila, ale pro tuto chvíli jsem se s ní musela spokojit, protože jinou dostat ani nemůžu.

 

            Jane na nás jako minule čekala na letišti. Táta mě musel zase podpírat, abych byla vůbec schopna chodit, protože jsem stejně jako minule v letadle usnula a teď jsem se nějak nedokázala probudit. Prostě a jednoduše, letadla mě uspávají.

„Bello, tolik jsem se na tebe těšila!“ skočila mi kolek krku Jane, jen co mě v letištní hale zahlédla. Na tváři měla rozpustilý úsměv a jinak celá zářila štěstím. Nevěděla jsem, jestli to všechno způsobuje můj příjezd nebo to, že je stále s Demetrim, který teď stál dva kroky za ní.

„Já jsem se taky těšila, Jane.“ Souhlasila jsem, konečně se nebudu muset přetvářet a hrát si na stoprocentního člověka.

„Pojď, pojedeme mým autem, Demetri vezme tvého tátu a vaše věci.“ Rozkázala a už mě táhla ven do chladného podzimního večera.

„Tak povídej, přeháněj. Co ty a Demetri.“ Začala jsem vyzvídat jen, co jsme vyjely do Voltéry. Jane se na mě spiklenecky usmála a dál se věnovala řízení. Pomalu jsem v té tmě, která byla v autě usínala, ale Jane se pustila do vyprávění.

„Tehdy na tom plese jsme se skvěle bavili, ale já jsem měla strach, mu cokoliv o mých citech k němu říct, ale to všechno se změnilo asi o rok později. Jeli jsme zase na jednu akci a i přes mou schopnost jsem byla těžce raněna. Probudila jsem se až ve Voltéře a vedle mé postele seděl Demetri a svíral mi ruku. Tehdy mi řekl, jakou o mě měl starost, a když jsem se ho zeptala, proč se o mě bál, řekl, že mě miluje. Ani nevíš, jak jsem z toho byla nadšená!“

„Tak to ti blahopřeju!“ byla jsem ráda i za ni.

„Děkuju, ale jak vidím, není to největší novinka. Když mi řekli, že přijedeš, byla jsem nadšená, a když jsem se dozvěděla, že tu zůstaneš, byla to snad nejlepší zpráva, jakou jsem kdy slyšela. Tedy až potom, co mi Demetri řekl, že mě miluje.“

„Ano, teď už tu asi zůstanu.“ Souhlasila jsem trochu pochmurně.

„Bello, co se děje?“ všimla si změny v mém chování.

„Tys věděla, že si budu brát Ara, když jsme se před osmi lety viděly?“

„Ne, všechno jsem se dozvěděla před několika dny. Nejprve jsem tomu nemohla uvěřit a nebyla jsem sama, kdo si prve myslel, že je to jenom nějaký žert, ale když to Aro oznámil oficiálně, bylo to fakt něco.“

„Jo, mě to taky šokovalo, když mi to táta pověděl.“

„To ti věřím, ale už jsme tu.“ Jane zajela do brány a potom rovnou do garáže. Společně jsme potom vystoupily a Jane mě už vedla do mého pokoje. Byla jsem ubytovaná ve stejném pokoji, jako minule, ale když jsem vešla dovnitř, málem jsem to tam vůbec nepoznala. Všechno bylo najednou nějak více honosnější, než posledně.

„Jane, proboha co to všechno znamená?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem se rozhlédla kolem dokola.

„Co by to mělo znamenat, budeš Arova žena a tak musíš mít jenom to nejlepší.“

„Ale, já na to nejsem zvyklá. Tohle je trochu přehnané.“protestovala jsem a sedla si na postel. Hm, byla mimořádně pohodlná. Rovnou jsem se na ni natáhla a všem protestům byl konec, protože z téhle postele nikdy nevstanu. Byla tak pohodlná a mě se z ní nechtělo ven.

„Zvykneš si.“ Usoudila a skočila vedle mě na postel. Spokojeně jsem se převalila na břicho a komíhala nohama ve vzduchu.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se. Už jsem se nemohla dočkat až spolu s Jane něco podnikneme. Určitě vymyslela něco, u čeho se budeme skvěle bavit. Vůbec se mi nechtělo spát a byla jsem plná energie.

„Tak pojď, někdo se s tebou chce pozdravit a pak uvidíme.“ Vytáhla mě do sedu a potom jsme vyrazily z pokoje. Nevěděla jsem, kam mě vede protože v téhle části paláce jsem ještě nikdy nebyla, ale když zaklepala na jedny dveře a otevřel je Alec, byla jsem potěšena, že ho opět vidím.

 

Jsme ve Voltéře už skoro týden. Celý ten čas jsem trávila s Jane a Alecem. Ty dvojčata jsou vážně skvělé, ale o tom jsem nikdy nepochybovala. Dokonce jsem s nimi jednou šla na lov a to byste museli vidět Jane, jak se tvářila, když jsem se zakousla do krku jedné malé srnce.

„Jane, pojď to zkusit, není to zase tak špatné.“ Pokoušela jsem se ji přemluvit.

„Ne, tak k tomu mě nepřemluvíš. Víš, jak to smrdí?“ pokrčila nad mrtvou srnou znechuceně nos, a když jsem ji tedy napoprvé nepřemluvila, vrátily jsme se do hradu. To však nebyla jediná společná zábava. Jane se sice nezdála, ale byla fanda do módy. Sice stále nosila přes ramena ten tmavošedý plášť, jako všichni ostatní členové gardy, ale i přesto si pod něj ráda oblékala pěkné oblečení a tak jsme jednou vyrazily na nákupy.

V ten den Jane požádala jednoho upíra, který umí ovládat počasí, aby zakryl slunce, a my jsme mohly vyrazit. Prošly jsme všechny obchůdky ve Voltéře. Divila jsem se kolik jich, v tom malém a poměrně dost starém městě, bylo.

V kamenných krámcích bylo příjemně chladno a tak se tam chladilo mnoho lidí. Jane měla problémy se ovládat, ale kdykoliv toho bylo opravdu moc a lidé si všimli, že zadržuje dech jsme odešly a zamířili si to někam jinam.

„A my se půjdeme podívat na svatební šaty!“ Jane mě vzala za ruku a vedla mě křivolakými uličkami do jednoho malého obchůdku se svatebními šaty. „Musíme ti vybrat nějaké krásné, že Arovi vyrazí dech.“ Zasnila se, a když si uvědomila, jak divně to zaznělo, tedy to, že chtěla upírovi vyrazit dech, obě jsme se rozesmály.

„Co si budete přát, děvčata?“ zeptala se prodavačka jen, co jsme vešly dovnitř. No jo, zase jsme zapomněly na to, že Jane vypadá na pouhých šestnáct a já na vdávání vypadám taky mladě.

„Tady kamarádka se bude vdávat a potřebujeme a potřebujeme nějaké perfektní šaty, které by jejímu nastávajícímu doslova vyrazily dech.“ Ujala se slova Jane a prodavačka si mě prohlédla od hlavy až k patě.

„Něco bych pro vás měla, pojďte za mnou.“ Prošla do zadní místnosti a tak jsme se vydaly za ní. Obchůdek tam pokračoval a byly tam kabinky na zkoušení a velká zrcadla. Na několika policích tam ležely i doplňky.

„Jane není to předčasné. Ještě není ani stanovený termín.“ Zašeptala jsem jí, ale tam mě jenom odbyla mávnutím ruky.

„Ne, nic není předčasné. Je vidět, že chodíš po hradě se zavřenýma očima a vůbec neposloucháš, co se děje. Všude se totiž mluví jenom o přípravách na vaši svatbu, které jsou v plném proudu,“ Po jejích slovech jsem zalapala po dechu a zůstala na ni hledět „co na mě tak koukáš? Kdyby sis víc všímala věcí kolem sebe, nebyla bys tolik překvapená.“

„Tak fajn, kdy ta svatba bude?“ zeptala jsem se.

„Za dva dny.“

„A kdy začaly přípravy?“

„Včera.“ Pokrčila rameny a já jsem konečně přišla na to, proč jsem si ničeho nevšimla. S tátou jsem už celý jeden den nemluvila a pořád jsem byla něčím zaměstnaná. Taky je pravda, že s upíří rychlostí nebylo potřeba, aby se přípravy konaly nějak moc do předu.

„Tak, tady to je děvčata. Učiněný skvost mezi svatebními šaty.“ Vrátila se k nám prodavačka a pověsila před nás šaty ještě zabalené v bílém vaku. Ten pomalu rozepnula a já opravdu hleděla na dokonalý skvost.

„Přesně tohle jsme hledaly.“ Promluvila po chvíli Jane, když bylo vidět, že já jsem naprosto slov pozbyla.

„Slečno, můžete si je vyzkoušet, ať víme, jak vám pasují.“ Jane do mě drkla a já jsem se konečně probrala. Prodavačka vytáhla šaty z vaku a doprovodila mě do jedné kabinky, kde jsem si šaty měla obléknout. Vysvlékla jsem se až do spodního prádla a potom se konečně dotkla svatebních šatů. Byly jemné jako kdyby byly utkány z pavučiny a ne z nějaké látky.

Rozepnula jsem zip na zádech a soukala se do šatů. Zrcadlo v kabince nebylo a tak jsem si tu dlouhou sukni uhladila jenom rukama a vyšla jsem ven. Látka splývala až k zemi a pokaždé když jsem udělala krok tak šustila a mě to připadalo jako tisíce zvonečků. Už jsem si dokázala představit, jak by mohla vypadat, až půjdu uličkou ke svému ženichovi.

„Holka, fakt ti to moc sluší,“ Poznamenala Jane a otočila mě kolem své osy. „ještě to chce nějaké boty a doplňky.“

„Boty si můžete vybrat tady, ale se šperky bych to moc nepřeháněla, chtělo by to něco méně zdobného a decentního.“ Potom nás nechala vybírat boty a přesunula se zpátky do přední části obchůdku.

„Bello, tyhle boty k tomu budou perfektní.“ Přešla jsem tedy k Jane, která držela v rukách pár bílých střevíčků. Stále jsem ještě byla v šatech a tak jsem si boty obula a udělala několik kroků, otočila jsem se dokola a vydala se zpátky k ní.

„Tohle je vážně to pravé.“ souhlasila jsem s ní.

„Tak a teď ještě něco na krk.“

„Jane, počkej. Já si nic kupovat nebudu. Chci mít na krku přívěšek po mamince.“ Odporovala jsem a Jane se netvářila moc nadšeně, ale protože jsem se nedala obměkčit jejími slovy, dala si nakonec říct.

„Moc se mi to nelíbí, ale jak myslíš. Jdeme zaplatit nebo nakonec nebudeš chtít ani ty boty.“ Šla jsem se tedy do kabinky převléknout a Jane vrátila šaty do vaku, ve kterém ho prodavačka přinesla. Vzala ho potom do ruky a se mnou v závěsu ho nesla ke kase, aby to mohla zaplatit.

„Takže si je berete?“

„Ano, bereme a rovnou sebou.“ Prodavačku tím sice překvapila, ale nijak neodporovala, a když zaplatila tu nehoráznou částku za šaty, za kterou bych si je nikdy sama nekoupila, ale Jane byla naprosto nadšená.

 

„Tati tak, co zůstaneš tady se mnou?“ zašla jsem za tátou hned po návratu na hradu. Chvíli mi sice trvalo, než jsem ho našla, ale nakonec se to povedlo.

„Bello, ani nevíš, jak rád bych tu s tebou zůstal, ale nepůjde to. Přece mě znáš, nějakou dobu bych tu zůstat mohl, ale…“

„Já vím, tati, ale budeš za mnou jezdit?“

„Jakmile to půjde, tak ano, ale po svatbě budu muset jet pryč.“ Bylo mi tolik líto, že tu se mnou táta nemůže zůstat, ale chápala jsem, že jeho abstinence na lidské krvi by byla potom ohrožená a on by se změnil, kdy začal zabíjet lidi a nemohl jim pomáhat, jak je tomu zvyklý.

„Bude se mi po tobě stýskat.“ Objala jsem ho a po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Belli, neplač, jak by nevěsta vypadala se zarudlýma očima od pláče.“

„Normálně, aspoň tady určitě.“ Možná bych se tak Arovi líbila více než s mými čokoládovýma očima. Rudé by se mu jistě líbily více, ale nevěděla jsem, jestli se někdy v úplného upíra proměním, nebo i nadále zůstanu napůl člověkem.

Celé dva dny jsme potom zůstali spolu a jenom si povídali. Večer mi táta předčítal z mojí oblíbené pohádkové knížky a já jsem si připadala jako malá holka v bezpečí tatínkova náručí. Ráno jsem se vzbudila a táta mi podával kakao. Užívali jsme si štěstí jako dokonalá neúplná rodina,

„Carlisle, promiň, že ti zabavím tvou dceru, ale musím ji připravit.“ Nakoukla do dveří pokoje po jednom a půl dni Jane. Neochotně jsem se tedy zvedla ze sedačky, na které jsem doteď s tátou seděla a šla s Jane do jejího pokoje, kde jsme nechaly moje svatební šaty, aby mě mohla upravit.

 

Kdo by si kdy pomyslel, že se budu v osmnácti vdávat? Vy možná, ale já určitě ne. Nedalo se ale nic dělat. Nemůžu říct, že ta svatba je proti mé vůli, to bych jisto jistě lhala, ale tak nějak… no prostě jednoduše jsem si to celé představovala trochu jinak.

Vím, můžete si říct, že jsem až přehnaný romantik, ale představovala jsem si, že než se vdám, budu se svým mužem trávit všechen volný čas. Budeme se po parku vodit za ruce, šeptat si zamilovaná slova a zamilovaně si hledět do očí. Tak jak jsem to četla ve všech románech a jak o tom holky v mém věku snily.

Ale na druhou stanu u upíra starého několik století nebo dokonce tisíciletí je to rozhodně něco nepoznaného. Je sice zcestovalý a měl by vědět, jak se svět mění i ze dne na den a ne jenom ze století na století.

„Tak co, jak je mám nalíčit?“ zeptala se Jane, když jsem si sedla do křesla v jejím pokoji. Sama si sundala ten tmavošedý plášť a protřepala si vlasy, rychle je ještě prohrábla prsty a potom si stoupla za mě.

„Já nevím, nikdy jsem se nemalovala.“ Je pravda, že jsme si jednou s Meggi a Angelou koupily maskaru a rtěnku, ale to zůstalo jenom naším společným tajemstvím, mně to neslušelo a všem nám připadalo, že malování se spíše hodí pro ženy než pro nás. Prostě nám k rudé rtěnce seděly kostýmky, boty na podpatku a cigareta v ruce. Všechny moderní ženy teď kouřily.

„Nevadí, něco vymyslíme, ale nejdřív jsou na řadě vlasy.“ Nejprve mi je rozčesala a potom si začala hrát s pinetkami a pomalu mi vytvářela složitý účes. Seděla jsem v křesle a poslouchala vlastní tlukot srdce. Byl tak uklidňující, jeho pravidelnost, stejně jako tahy kartáče, mě začala uspávat. S tátou jsme se zase bavili celou noc a tak jsem se divila, že nemám od nevyspání kruhy pod očima.

 

Tak a je to tady. Pomohla jsem Jane s jejím účesem, ale do malovaní si nedala mluvit a všechno udělala sama. Potom mi pomohla do šatu a já si nakonec obula střevíčky. Podívala jsem se do velkého zrcadla umístěného na jedné stěně pokoje a rukou si přela po maminčině přívěšku.

„Můžu dál?“ ozval se za dveřmi tátův hlas. Jane mu hned šla otevřít a já se dívala na tu dívku, nebo bych teď mohla říct už skoro ženu a vzpomínala na maminku. Táta mi pokaždé říkal, jak jsem jí neskutečně podobná a já jsem mu až teď začínala věřit. Viděla jsem se v ní.

„Kdyby tě tak mohla vidět maminka.“ Objaly mě jeho ruce kolem ramen a já jsem se usmála na jeho odraz v zrcadle. Táta mi vrátil úsměv a já se na něj otočila.

„Však ona mě vidí.“

„Máš pravdu.“ Dodal dojatě a setřel mi jednu slzu, které mi přetekla přes okraj víčka.

„Teď nesmíš brečet, rozmažeš si líčidla.“ Přikázala mi Jane a já se usmála i na ni.

„Takže můžeme jít?“ upoutal mou pozornost zase táta. Jenom jsem se zhluboka nadechla a přikývla. Táta mi nastavil ruku a já se do ní zavěsila. Jane mi do druhé podala kytici bílých lilií a vyrazili jsme z pokoje.

Po chodbách, po kterých jsme kráčeli, byly rozprostřeny rudé koberce. Šla jsem pomalu, ale nebylo to proto, že bych rozmýšlela, jestli se mám rozběhnout na opačný konec, ale proto, že jsem si užívala otcovu přítomnost, jelikož mě hned po svatbě opustí a já tu zůstanu sama. Ne, tak to zase trochu přeháním, nebyla bych sama, ale ta jeho vůně, na kterou jsem si za těch osmnáct let zvykla je prostě tak nějak uklidňující a já se jí nechtěla jenom tak vzdát.

Táta se z ničeho nic zastavil a Jane si stoupla před nás. Probrala jsem se ze svého zamyšlení a zjistila, že stojíme před dveřmi do sálu, kde se měl konat svatební obřad.

„Připravená?“ zeptal se táta a já na souhlas přikývla. Dveře do sálu se najednou otevřely. Táta na mě povzbudivě

mrknul a do rytmu hudby jsme se vydali za Jane, která šla dva kroky před námi.

Diskusní téma: Zasnoubená nevěsta

Titulek: Tradiční Vložil: ostruzinka Datum: 13.01.2010

Je to super, ale chtělo by to pokráčko. :-)

Přidat nový příspěvek