To nikdy neudělám, nedonutíš mě!

09.01.2010 19:46

Bellin pohled:

Cítit Edwardovi chladné rty na mých bylo opravdu zvláštní. Začali jsme se líbat a já jsem se nedokázala přinutit rozpojit naše rty a polibek ukončit. Dokonce jsem se víc k němu přitáhla a začala si hrát s jeho vlasy. Byla jsem úplně klidná a zase po delší době stoprocentně šťastná.

 

Edwardův pohled:

Líbali jsme se, ale já po chvíli začínal cítit, jak se přestávám ovládat a zmocňuje se mě upírska přirozenost. Začal jsem opět vnímat její divoce bušící srdce, které zpívalo jednu z nejkrásnějších písní, jaké mé uši slyšely a zároveň cítil tu nádhernou vůni její krve, které se snažím tolik odolat, ale jestli tohle potrvá ještě chvíli, mohl by …

Tak dost! Na co to proboha myslím. Odpoutal jsem se od Belly a raději si odsedl kousek dál od ní. Její oči se znovu otevřely a viděl jsem v nich zmatenost.

„Ppromiň.“ poprvé od chvíle, kdy jsem upírem, jsem se zakoktal.

„Za co se omlouváš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Neměl jsem tě políbit, není to správné k Victorovi, je to můj kamarád.“ Řekl jsem, přestože jsem si to vůbec nemohl vyčítat. Byl jsem zamilovaný až po uši a nikdy s tím nemohl nic udělat.

„Můžu za to stejně jako ty.“ odpověděla stejně tvrdohlavě. Ale když viděla, že se mnou nepohne, vstala a vydala se domů. A já se vrátil domů.

„To se ti povedlo, brácha.“ ozval se Emmet z obýváku, kde jako obvykle sledoval nějaký sportovní zápas, vůbec jsem ho nevnímal. „ Co na to řekne Victor?“ nedal se odbýt a tak jsem zase vyšel ven a rovnou za Victorem. Nemusel jsem jít vůbec daleko. Victor mi šel naproti.

„Co se stalo Belle?“ zeptal se vyděšeně, když mě zahlédl.

„Nic, co by se mělo stát?“ odpověděl jsem mu překvapeně.

„Zahlédl jsem ji, jak šla od vás a přitom brečela.“ Odpověděl rázně. Tak tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem, aby kvůli mně Bella plakala a ona plakala. Jsem ničema a nic jiného.

„Bella zná pravdu.“

„Ona ví, že …?“ nestihl to ani doříct a protože jsem se vůbec nesoustředil na jeho myšlenky, vůbec mě nenapadlo, že by se mohl ptát na něco jiného.

„Ano, ví.“ odpověděl jsem automaticky.

„A co Dimitrij? On ji nechal jen tak odejít?“ co sem proboha plete Dimitrie? Vůbec jsem nechápal, co s jeho minulostí má společného Dimitrij. Potom mi, ale došlo, že každý mluvíme o něčem jiném.

„Počkej, Bella zná tvou minulost.“

„Ty zrádce! Jak jsi jí to mohl říct?“ vyjel na mě ostře potom, co si dal dohromady, to co se ode mě dozvěděl.

„Já jí nic neřekl. Ona jen chtěla vědět, jestli to, co sama věděla, je pravda.“

„Jak by to, ale mohla vědět?“ jeho myšlenky byly hodně naštvané, ale zároveň měl radost, že před Bellou už nemá žádné tajemství. Mezi těmi jeho myšlenkami se také mihl strach, jak bude Bella reagovat, až se znovu uvidí. Sám jsem měl strach z našeho i jejich setkání. Poví mu Bella, co se tady předtím stalo? Pokud ano, bude mě Victor nenávidět? Přece jen je to můj jediný přítel, nepočítaje Alici, která je ještě mou sestrou.

„Přečetla si to na nějakých papírech a staré knize s dějinami.“

„To mě mohlo napadnout. Tu knihu znám, ale jak jsem mohl vědět, že se dostane právě jí do rukou?“ v myšlenkách se mu ta kniha objevila i s obrázkem Briany. I když to bylo malováno ručně a s jistými chybami Briana se i tam Belle podobala. „Ale, co jsi to říkal o papírech?“

„Prý něco našla u babičky na půdě.“

„U babičky?“ potom se mu myšlenky rozlétly a já jsem je už nechtěl vnímat, ale potom začaly mířit zajímavý směrem, který jsem se rozhodl následovat. Bella. Briana. Těhotná Briana. Jejich podobnost.

„Ty myslíš, že …“

„Já si nic nemyslím. Ale řekni, myslíš, že je tu nějaká možnost, že Bella by mohla být Brianin potomek?“ dořekl to, k čemu došly jeho myšlenky. Opravdu šílené myšlenky, ale co není šíleného? Upír je nejlepší kamarád prokletého a oba milují obyčejnou lidskou dívku, která zatím ani netuší celou pravdy. Je pouze na začátku k odhalení těchto, pro ni rozhodně děsivých, skutečností.

„Nevím, ale může to být možné, podívej se na mě. Řekl bys, že někdy potkáš upíra a stanete se přáteli?“

„Ne to bych asi ještě před pěti sty lety neřekl.“ Odpověděl a od chvílí co přišel, se mu po obličeji rozlil úsměv. Sám jsem se musel taky usmát. Celá ta situace je opravdu hodně zapeklitá, ale najde se na ní i něco komického.

„No vidíš a pak mi řekni, co může být méně pravděpodobné.“

„Máš pravdu, a když ty papíry našla u babičky na půdě, musí mít s Brianou něco společného. Nikdo ten příběh nezná.“ potom znovu začal přemýšlet nad tím, od koho jiného by mohla příběh zjistit, kdyby nebyla Brianin potomek. „Co ti řekla, když jsi jí to všechno potvrdil?“ z jeho otázky i myšlenek byl patrný strach.

„Rozplakala se.“ odpověděl jsem popravdě, ale rozhodl jsem se mu víc neříkat. Nemusí se trápit ještě víc než teď, když neví, jak Bella zareaguje.

„Tak to proto brečela, když jsem ji viděl odtud odcházet?“ jenom jsem pokával hlavou a raději jsem mlčel. Potom jsem znovu zaslechl něčí myšlenky, ale nebyly to Victorovi. Proč jsi mu to neřekl, bratříčku? Sakra! Ani jsem si neuvědomil, že jsme tak blízko, že náš rozhovor Emmet uslyší a navíc se nebude věnovat svému zápasu a bude nás záměrně poslouchat. Chtěl jsem jít do domu, abych zabránil tomu, že se Victor něco dozví od Emmeta, ale zastavily mě Victorovi myšlenky. To, co se mu honilo hlavou, jsem prostě nedokázal přehlížet. Honily se mu hlavou moje nejčernější představy. Úplně mě překvapilo, že nad tím dokáže přemýšlet s takovým klidem. Neudržel jsem se a z mých úst se vydralo tiché zavrčení. Tak tiché, že si ho Victor nevšimnul, ale Emmet s Rose, kteří byli v domě ho slyšeli a vyšli se tedy podívat, co bylo důvodem mého zavrčení.

„Děje se něco?“ zeptal se trochu pobaveně Emmet, když viděl, že se dívám na Victora. Copak snad nemyslel na něco, co tě pobouřilo? Rýpnul si ještě v myšlenkách.

„Proč si vrčel, Edwarde?“ zeptala se konkrétně Rose a Victor se na mě zmateně podíval, potom se začal rozhlížet po okolí a když nic nespatřil, podíval se na mě s otázkou v očích.

„Nelíbilo se mi, nad čím si přemýšlel.“ odpověděl jsem mu na nevyřčenou otázku.

„Promiň, Edwarde. Ale copak by to bylo tak hrozné? Já ji miluju, a pokud by se ona přenesla nad to, že jsem nesmrtelný a chtěla by i přesto se mnou být, neudělal bys to pro mě?“ Jak se proboha na něco takového může ptát? Copak bych jí to dokázal udělat a tak z ní dokonce života udělat stejné monstrum bez duše jako jsem já? To snad nemyslí vážně a dělá si ze mě jenom legraci.

„Děláš si jenom legraci, že jo?“ nechtělo se mi věřit, že by ji něčemu takovému vystavil jenom v myšlenkách natož ve skutečnosti.

„Edward, pochop mě. Jsem nesmrtelný a nevím, jak tu kletbu zrušit a Bella by se mnou nemohla být. Samotná by tě o to určitě požádala, kdyby věděla, že se může stát nesmrtelnou a být se mnou.“ tohle stanovisko jsem chápal, ale rozhodně jsem nechtěl z Belly udělat krvežíznivé monstrum. K tomu mě nikdo nedonutí.

„Promiň, ale tohle bych nikdy neudělal.“

„Pokud by to chtěla a tys ji odmítl přeměnit, požádal bych Carlislea.“

„To bys neudělal.“ Obořil jsem se na něj a z povzdálí jsem zaslechl Emmetův pobavený smích, když mě viděl hádat se s Victorem. Asi mu ještě nedošla vážnost toho, o co mě Victor pořádal.

„Edwarde, nechej ho.“ zastavil mě Alicin hlas. Který přicházel po příjezdové cestě. Musela vidět, že se přestávám ovládat a hodně zuřím, jen při pomyšlení na Bellu jako upírku. Ano. Viděla to. Ukázala mi v myšlenkách, co by se stalo, kdyby se tu tak brzo neukázala a já jsem ji opět byl vděčný. Pokaždé se objeví v tu pravou chvíli, než provedu nějakou ztřeštěnou věc, které bych potom mohl litovat. Zlatá Alice.

„Děkuju, Alice.“ poděkoval jsem ji a už trochu uklidněný jsem se znovu obrátil na Victora. Alice přesto neodešla a zůstala mi stát po boku.

„Victore, teď pochop ty mě. Za těch pár týdnů jsem mohl Bellu dobře poznat a věř, že bych ji nikdy neproměnil v to, co jsem já. Ty vidíš jenom část mého pravého já. Nevíš, co všechno to obnáší, když chceš být aspoň trochu normální.“ Snažil jsem se mu vysvětlit svůj postoj k Bellině proměně.

„Myslíš, že tě neznám už dlouho na to, abych věděl, co dokážeš, když se přestaneš ovládat?“

„Ne, vím, že jsi mě už viděl, když jsem se přestal kontrolovat, ale vždycky se někdo z mojí rodiny objevil, abych neprovedl něco, čeho bych později litoval.“ Podíval jsem se na Alici, po mém boku a mrkl na ni, ona se na mě jenom usmála. „ Bella by nikoho takového mít nemusela.“

„Co kdyby to sama chtěla?“ vypálil na mě znovu.

„Já bych ji nepřeměnil. Navíc je tu ještě Dimitrij, vždyť ještě ani nevíš, jak se zachovají Volturiovi a to chceš Bellu proměnit.“

„Máš pravdu, na ně jsem zapomněl. Ale ani to nemění nic na tom, že pokud se Bella rozhodne být se mnou, bude se muset stát nesmrtelnou.“

„Jsi sobec. Nikdy jsem si nemyslel, že to o tobě někdy řeknu, ale teď jsi to opravdu myslím.“

„Sobec? Já jsem bez Briany žil víc jak sedmnáct století a ty mi budeš říkat, že jsem sobec, když ji teď nechci za nic na světě znovu ztratit?“

„Ano, podle mě jsi sobec.“

„Edward, tohle by stačilo.“ Zakročila Alice. Chytla mě za paži a snažila se mě odvést do domu. Nechtěl jsem se s Victorem ještě víc hádat a tak jsem šel celkem dobrovolně.

„Je vidět, že mě vůbec neznáš.“ řekl potichu a vydal se po pěšině domů.

„Máš pravdu, vůbec tě neznám.“ zavolal jsem za jeho vzdalujícími zády a Alice mě dál vlekla do domu. Sotva mě pustila, šel jsem do svého pokoje a snažil se nevnímat všechny ty myšlenky, které jsem měl v hlavě. Lehl jsem si na pohovku a pustil si cd s Debussym, abych se trochu uklidnil a utřídil si myšlenky. Pořád jsem nemohl pochopit, o co mě to Victor požádal. Jak by mohl chtít, aby se Bella stala tím, co jsem já?

 

Bellin pohled:

Domů jsem přišla naprosto zmatená. Dneska toho na mě bylo opravdu hodně. To všechno okolo Victora a navíc ten nádherný polibek s Edwardem. Jen při pomyšlení na to se mi podlomovala kolena.

Cestu lesem jsem skoro neviděla. Znovu mi začaly téct slzy, ale nevěděla jsem, jestli to bylo kvůli tomu, že znám pravdu nebo kvůli tomu, že se Edward odtáhl. Chápala jsem to, kdybych nebyla tak slabá odtáhla bych se první, ale já jsem prostě nemohla. V tu chvíli pro mě nic jiného neexistovalo. Nebyl žádný Victor, žádná Briana, dokonce ani ta houpačka, na které jsme seděli. Jediné co existovalo, byla Edwadova náruč a jeho chladné rty pohybující se v souladu s mými.

„Tak co ses dozvěděla?“ vypálila na mě El, sotva jsem otevřela dveře, ale nemusela jsem vůbec nic říkat, všechno vyčetla z mé slzami zmáčené tváře, která by se ještě před chvílí chtěla tolik smát, ale teď to nešlo. Teď mě něco uvnitř mě hodně bolelo a nemohla jsem přijít na to, co to je natož abych zjistila jak se té bolesti zbavit.

„Mluvila jsi s Victorem?“ nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou, až mi začaly vlasy poletovat z jedné strany na druhou. „S Edwardem?“ při vyslovení toho jména jsem ucítila u srdce zvláštní pocit. Nevím přesně, co jsem to cítila, ale bylo to hodně příjemné, na malou chvíli jsem zapomněla i na tu bolest, ale opravdu jenom na malou chvíli.

„Ano.“ zamumlala jsem.

„A? Co ti řekl?“ nedala se jen tak lehce odbít.

„Jenom mi potvrdil to, co jsem věděla.“ Odpověděla jsem a zavřela oči, nemusela vidět, co se mnou dělá vzpomínka na Edwarda, jeho karamelové oči a ledové rty, které jsou tak něžné.

„Takže celý ten příběh je pravdivý?“ zeptala se ohromeně. Opět jsem jenom pokývala hlavou. Potom jsem vsunula ze sedačky, kam jsme se v průběhu našeho krátkého rozhovoru dostaly, a chystala se odejít do pokoje. Potřebovala jsem být sama a všechno si urovnat v hlavě. A taky srdci.

„Kam jdeš?“ zastavila mě. Zřejmě měla spoustu otázek a na ně jsem rozhodně neměla zrovna náladu. Přestože jsem ráda, že je tu Elinor se mnou, dneska odpoledne bych byla opravdu raději sama.

„Do pokoje, kam jinam.“ odpověděla jsem ji a zamířila si to rovnou po schodech nahoru. V pokoji jsem si lehla na postel a sledovala rýhy na dřevu, kterým byl obložený strop. Myšlenky se mi honily v hlavě jako mraky po nebi, když má začít pršet.

 

Z přemýšlení mě vytrhl až zvuk auta zastavujícího před naším domem a dva povědomé hlasy. Vstala jsem a přešla k oknu. Táta zrovna pomáhal babičce vysednout. Usmála jsem se a šla za nimi dolů. Měla jsem radost, že je babičce už lépe.

„Ahoj babi.“ Pozdravila jsem ji sotva vešla do domu.

„Bello, páni …“ a se slzami v očích mě objala. Bylo to už hodně dlouho, co jsme se neviděli a já jsem neměla k slzám taky daleko. Zvláště po tom, co je dnešek pro mě jedním z nejubrečenějších dnů.

„Pojď si sednout. Táta ti odnese tašku do pokoje.“ Vzala jsem ji za ruku, když mě přestala objímat a vydala se s ní do obývacího pokoje.

„Málem bych tebe ani Elinor nepoznala. Tolik jste se změnily holčičky moje.“ řekla dojatě, když jsme si společně sedali na pohovku.

„Dovezli jsme ti nějaké věci z domu, snad jsme něco nezapomněly. Všechno máš ve svém novém pokoji.“ ozvala se Elinor, která za námi přišla a nesla babičce něco na pití plus prášek, který jí zřejmě předepsali lékaři v nemocnici. Moc se jí to, že si musí vzít prášek, nelíbilo, měla raději obyčejné babičkovské rady, kterými se po celý svůj život řídila a nikdy lékařům moc nevěřila. My jsme jim, ale právě byli moc vděční, že nám babičku zachránili.

Diskusní téma: To nikdy neudělám, nedonutíš mě!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek