Strážný upír II by Peťa

„Edwarde?“ ozval se dětský hlásek. Ihned jsem zbystřel. Jediný, kdo mě tu oslovoval, byla malá Marie Isabella. Bellina vnučka.

„Ano?“ ozval jsem se, ale neukázal

„Proč se mi neukážeš?“ zeptala se smutným hláskem. Jenom Bella a Marie Bella věděla, že jsem tu s nimi. Bella se své nejoblíbenější vnučce svěřila o svém andělovi, se kterým si povídá a teď když jsem se začal starat i o Marii, mluvil jsem i s ní. Na sedmiletou holčičku byla neskutečně inteligentní a já jsem si ji moc oblíbil. To, že jsem se jí neukázal se jí, moc nelíbilo a pokaždé, když jenom seděla ve svém pokoji a mluvila se mnou, chtěla, aby se ji aspoň na chvíli ukázal. Tvrdila, že její babičce jsem se ukázal, ale já jsem to odmítl udělat.
Pak se, ale stalo něco, co jsem ani přes své kamenné srdce nedokázal přenést. Neukázal jsem se jí, ani tentokrát, ale její reakce mě překvapila. Pokaždé změnila téma a bavili jsme se dál, ale ona najednou zabořila svůj obličej do polštáře a rozplakala se. Mezi vzlyky jsem uslyšel její tichý hlásek.

„Ty mě nemáš rád. Proto se mi nechceš ukázat.“ její slzy byly i na mě moc. Nemohl jsem si pomoci a oknem jsem vlezl do jejího pokojíku. Klekl jsem si k její posteli a pohladil ji po jejích hnědých vláskách. Najednou vzlyky ustaly a Marie Bella se na mě překvapeně podívala. Byl to jen okamžik a už mi vysela na krku a objímala mě. Byla tak dětsky šťastná, že jsem se jí ukázal, že jsem se musel nad její reakcí pousmát. „Babička měla pravdu.“ Nad tou větou jsem se musel pozastavit. Co jí Bella řekla, že jí uvěřila, až mě uviděla? „Jsi vážně anděl.“ Hm, takže jsem Bellu nepřesvědčil, že nejsem anděl.

Chodila do školy a pilně se učila, ale mě dělala starost její uzavřenost, a nejen mě. I její rodiče si o ni dělali starost, ale Marie Bella jim o mě nikdy nic neřekla. Měli jsme spolu takové malé tajemství, ale ani mě neřekla, proč se baví jen s jednou dívkou, která mi svými myšlenkami i chováním tolik připomněli Angelu.

Když jsme o tom spolu bavili, nic mi neřekla, ale potom se snažila více začlenit do školního života. Stala se velmi oblíbenou, ale stále jsem v její tváři viděl určitou masku, kterou si nasadila pokaždé, když viděla někoho ze školy.
V devátém ročníku ji jeden spolužák pozval na zábavu, ale ona ho odmítla. Stejně tak i ostatní. Myslel jsem, že je to proto, že nerada tanči, ale to jsem se tolik pletl.

„Proč jsi ho odmítla?“ zeptal jsem se jedno odpoledne v jejím pokoji.

„On je takový nudný …“ povzdechla si.

„Nudný?“ tohle jsem nechápal, pokaždé když se s nimi ve škole bavila, smála se všem jejich žertíkům a vtípkům.

„Nevím, o čem se s ním mám bavit.“

„A se mnou víš, o čem se máš bavit?“

„S tebou je to jednodušší, tebe znám …“ odpověděla, ale nedívala se na mě, sledovala své drobné ruce položené na klíně. Něco mi tajila a já chtěl zjistit, co to je.

„Řekni mi, co se s tebou děje, vidím tu masku, kterou pokaždé nasadíš, když mluvíš se spolužáky.“

„To ti nemůžu říct.“ pohledem stále hypnotizovala ruce a na tváři se jí objevil ruměnec.

„Můžeš mi říct všechno.“ odporoval jsem ji. Chtěl jsem vědět, co ji trápí. Stal jsem se jejím důvěrníkem. Když plakala, byl jsem smutný, když se smála, smál jsem se i já. V jejích pocitech jsem byl její dvojče.

Snažil jsem se, zjisti, co je to tajemstvím, které ji tak tíží, ale neřekla mi to. Nechtěla se o tom bavit a to bylo poprvé, co měla přede mnou nějaké tajemství. Musel jsem na to stále myslet.

Čas tak rychle ubíhal a malá Marie Bella už nebyla ta malá holčička, která se mnou seděla v pokoji a řešila drobné dětské starosti. Začala chodit na střední školu a čím dál tím víc se podobala Belle, kterou jsem před 50 lety poznal ve Forks. Láska, kterou jsem k malé Marii Belle, se začala měnit stejně jako ona.

Uvědomoval jsem si své city k ní stejně tak dobře, jako jsem si uvědomoval, že budu se muset stát zase jen tím stínem, který jí bude chránit život. Ustoupil jsem do pozadí a několik dnů pozoroval Marii Bellu jenom z povzdálí, ale samotnému mi bylo hrozně smutno. Chyběly mi naše společné debaty na všechny možné témata, které mohla vymyslet jedině ona.

Když mě po příchodu ze školy neviděla ve svém pokoji, zahlédl jsem v jejím obličeji smutek, který mě bodl do srdce. Její smutný obličej byl pro mě jako mučicí nástroj.

„Edwarde?“ promluvila nejistě do ticha pokoje stejně jako před mnoha lety. Neodpověděl jsem, musel jsem zůstat ve stínu teď, dokud tu ještě aspoň trochu jde. Přesto jsem ji měl pořád na očích.

Večer jsem z jejího pokoje zaslechl vzlyky. Něco ji trápilo, a protože jsem tam nebyl, nemohla se mi svěřit. Snažil jsem se být silný na to, aby odolal jejím slzám, které mě tolik bolely, ale nakonec jsem se přistihl, že nejsem dost silný na to, abych se od ní držel dál. Znovu jako před deseti lety jsem vlezl otevřeným oknem do jejího pokoje a znovu ji pohladil po vlasech.

A znovu jako tenkrát se její vzlyky utišily a ona mi radostně skočila kolem krku.

„Myslela jsem, že jsi mě tu nechal. Tohle už nikdy nedělej. Nikdy.“ Po těchto slovech jsem poznal, že je na mé přítomnosti stejně závislá jako já na její.

„Ale já tu nemohu zůstat.“ řekl jsem něco, co jsem stejně nebyl schopný dodržet. Podívala se na mě se zvláštním výrazem ve tváři a potom jí po lících začaly stékat nové slzy. Věděl jsem, že nám oběma by se stýskalo.

„Ne, ty nemůžeš odejít.“

„Musím.“

„Ne, teď ne!“ a její uslzený obličej se mi vrýval do obličeje. Z ničeho nic jsem na svých rtech ucítil její teplé. Nikdy jsem necítil ten samý pocit, jaký zalil mé tělo při tom dotyku, toužil jsem, aby to pokračovalo, ale zároveň jsem to musel ukončit, pomalu jsem se přestával ovládat. Celý život ji chráním a teď bych ji sám mohl ublížit. „Edwarde, neodcházej, já tě miluju.“ Šeptala už za mým stínem, když jsem vyskočil z okna.

Nepřestával jsem ji sledovat. Ve škole se znovu stala stejně uzavřenou jako kdysi dávno na základní škole. I tu masku shodila. Všichni na ní poznali, že se něco stalo. Zjistil jsem také to její tajemství. Ona mě milovala už hodně dlouho, jediné tajemství, které přede mnou měla, byla její láska ke mně.

„Anděli, kde jsi.“ slýchával jsem ji šeptat, před spaním a potom, ve spánku, mě volala. Jak jsem jí měl vysvětlit, že nejsem anděl a právě kvůli tomu spolu nesmíme být? Jak jsem ji měl vysvětlit, že ji miluji stejně jako ona mě, ale přesto ji stále ubližuji svou nepřítomností? Podobné úvahy mě trápily tolik dní, že jsem i ty dny přestal počítat.

Nejvíce jsem se bál toho, že někdy zjistí pravdu. Pravdu o tom, co jsem a její láska se promění ve strach. Ve strach ze mě.

Má nejhorší můra se však stala skutečností. Byl jsem tehdy na lovu a nevnímal jsem, co se kolem Marie Belly děje a to byla největší chyba, jaké jsem se dopustil. Zjistila pravdu a já se nemohl dozvědět ani jak, protože její myšlenky pro mě byly stejným tajemstvím, jako byly ty Belliny. Zjistila mí tajemství a já se rozhodl ji naposledy v noci navštívit v jejím pokoji, abych se s ní mohl rozloučit jednou na vždy.

Jaké, ale bylo překvapení, když jsem zjistil, že Marie Bella nespí. Ležela na posteli, ale nespala.

„Neodcházej.“ zašeptala do tmy pokoje.

„Musím.“

„Nemusíš, já to vím. Vím všechno.“ stále ležela a stále jenom šeptala.

„Já vím, ale to není jednoduché.“

„Ty mě nemiluješ?“ zeptala se s jasně patrným smutkem v hlase a já zahlédl, jak si setřela jednu zbloudilou slzu, která ji stékala po tváři.

„Miluju, ale …“ udělal jsem tu velkou chybu, že jsem k ní přišel blíž. Opět jsem neměl tušení, jak se zachová a opět mě překvapila. Znovu se ke mně tiskla a líbala mě. Objal jsem ji kolem pasu a polibky ji vracel, ale ty moje byly plné bolesti. Bolesti, která bude následovat po mém odchodu. Nechtěl jsem ji tady nechat samotnou, ale nemohl jsem ji vystavit tomu nebezpečí, jaké by ji čekalo, kdyby byly zase se mnou a znala celé mé tajemství.

„Neodcházej.“ Znovu zašeptala ty slova a rozvzlykala se naplno. Přitiskl jsem si ji ještě víc k sobě a snažil se ji utěšit, ale věděl jsem, co jediné by ji mohlo utěšit. Co jediné by mohlo utišit tu bolest v našich srdcích. Kdybych zůstal. Ale jak bych ji mohl vystavit tomu riziku? Jak bych jí to mohl udělat?

Opatrně jsem ji posadil na postel a ona nepřestávala vzlykat. Seděli jsme tak skoro hodinu, když její vzlyky ustaly a ona usnula. Uložil jsem ji a sám jsem si sedl do křesla a tak jako už spoustu nocí předtím pozoroval, jak spí.

Uprostřed noci se však probudila s výkřikem „Neodcházej!“ a novým návalem slz. Znovu jsem si k ní přisedl a začal ji utěšovat. „Nesmíš nikdy odejít.“ zašeptala, než znovu usnula.

Já se znovu posadil do křesla a konečně si přiznal, že nejsem schopný ji někdy opustit.