Škola volá + Přívěšek

10.01.2010 08:44

33. kapitola

Bellin pohled:

Myslela jsem si, že se mi všechno zdálo. Připadala jsem si, jako by se mi zdál nádherný sen, jak se mnou Edward zůstal přes noc v mém pokoji. Ale ke své obrovské radosti jsem zjistila, že to sen nebyl. Ležela jsem na jeho pevné hrudi a doufala, že tenhle okamžik nikdy neskončí.

Jo Edward u nás od doby, co u mě byl poprvé přes noc s mým svolením, byl každou volnou chvíli a já si ho náležitě vychutnávala, ale teď už jsem musela stanout, protože se pokojem začal linout táhlý zvuk mého budíky. Edward ho pohotově zaklapl, ale také se zvedl a pomohl mi dostat se na nohy. Včera jsem totiž šla spát poměrně pozdě, musela jsem se na dnešek nachystat a tak jsem byla stále zničená. Edward musel zase zaslechnout některého člena mé rodinky, protože mě políbil na tvář a vyskočil otevřeným oknem. Už teď jsem se na něj těšila, až ho uvidím ve škole.

Rychle jsem si tedy ustlala a vydala jsem se do koupelny, abych se mohla ještě před svým odchodem do školy nějak zkulturnit. Dneska jsem se rozhodla, že musím vypadat opravdu dobře a tak jsem Elinor povolila, aby mi vybrala nějaké oblečení ze své skříně a taky mi udělala něco s vlasy. Rozčesala jsem si vlasy, vyčistila zuby a šla zpátky do pokoje, kde už byla naprosto připravená a v ruce drčela hřeben.

„Tak na koho budeme dneska čekat?“ řekla s úsměvem a já si hned vzpomněla, jak jsem si ji dobírala, kvůli tomu, že chodíme moc pozdě.

„Vždyť už jdu.“ Rychle jsem na sebe hodila oblečení, co mi nechystala. Byla to krátká minisukně a modré tričko s krátkým výstřihem. Tak to by se ještě dalo přežít, usoudila jsem, ale když jsem zahlédla boty, které k tomu nachystala, začala jsem si sama nadávat, jak jsem byla hloupá. No samozřejmě, že mi nachystala jedny z těch kozaček na vysokém podpatku, co viděla s Alicí v obchodě. S povzdechem jsem se tedy obula do bot, které pro mě představovaly nejmodernější mučící přístroje a sedla si na křeslo, aby mi mohla Elinor udělat něco s vlasy.

 

Do odchodu z domu nám zbývalo ještě asi patnáct minut a tak jsem usoudila, že bych měla posnídat, protože mi začalo strašně kručet v břiše. Rychle, tedy pokud se na podpatkách dá rychle běhat, jsem sešla schody a zamířila si to do kuchyně. Na stole už stálo z části vychladlé kafe a namazaný rohlík. Zlatá babička. Zakousla jsem se do rohlíku a spěšně snídala, dneska jsem měla jet do školy s Edwardem a Elinor měl vyzvednout Peter, který s námi bude taky chodit.

„Bello, zajdi otevřít!“ křikla na mě Elinor, když jsem dojedla a domem se rozezněl zvonek od domovních dveří. Koukla jsem na hodiny a zjistila, že Edward by to být ještě neměl, měl pět minut čas. Šla jsem tedy otevřít.

„Dobrý den, slečna Swan?“ zeptal se chlápek v poštovní uniformě.

„Ano, co si přejete?“ nechápala jsem, co tu může dělat tak brzo po ránu, většinou chodil až kolem desáté a to ještě bylo hodně brzo.

„Pokud jste slečna Isabella Swan, tak pro vás mám balíček.“¨

„Balíček? Pro mě?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano, tady mi to prosím podepište.“ řekl, podal mi formulář s propiskou. Do kolonky jsem dopsala svůj podpis a od pošťáka jsem si převzala malou krabičku. Zavřela jsem dveře a zamířila rovnou do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu a začala rozbalovat krabičku. Nešla otevřít a tak jsem si vzala nůžky a rozstřihla pásku, kterou byla přelepená. V krabičce byla, ale ještě jedna, pro změnu sametová a na ní byl položený malý přeložený papírek.

 

Byl bych rád, kdyby sis to dneska vzala do školy.

 

To bylo celé, ale já jsem hned tušila, kdo mi to poslal, přesto jsem nechápala, proč to posílá po pošťákovi, když by mi to mohl dát sám. Vytáhla jsem tedy i tu druhou krabičku a pomalu jsem ji otevřela, jako bych čekala, že na mě něco vybafne, ale nic takového se nestalo a já uviděla na modrém sametovém polštářku stříbrný řetízek. Byl hodně tenký a na jeho konci se zaleskl malý medailonek. Opatrně jsem ten šperk vzala do rukou, jako by se měl za malý okamžik rozpadnou v prach a prohlížela si ten přívěšek.

„Kdo to byl?“ zeptala se Elinor, když taky sešla do kuchyně.

„Pošťák.“ Odpověděla jsem jí a připnula si řetízek na krk.

„Co to máš?“ zaujal ji malý lesklý šperk na mém krku.

„To mi právě přišlo.“ Řekla jsem a nestačila jsem ani schovat krabičku, když jsem na příjezdové cestě uslyšela brzdit dvě auta. Společně s Elinor jsme se vydaly do chyby. Venku bylo dokonalé babí léto, ale raději jsem si přes tričko přehodila lehkou bundu a vydala se za Edwardem, který mi galantně otevřel dveře.

„Ahoj.“ pozdravila jsem a ho a letmo políbila na rty.

„Ahoj.“ Řekl s úsměvem na rtech, když jsem nasedala do auta. Koutkem oka jsem si všimla, že se Peter taky nedal zahanbit a Elinor stejně jako mě Edward, podržel otevřené dveře. Potom jsme konečně vyrazili.

„Těšíš se?“ zeptal se Edward, když v průběhu cesty přestal sledovat cestu a podíval se na mě. Raději jsem ani nechtěla vědět, jak rychle jede, ale nedalo mi to a já se na ten tachometr podívala.

„Edwarde, zpomal nebo se aspoň dívej na cestu.“

„Nikdy jsem neměl nehodu.“

„To je mi jedno, ale když pojedeš se mnou, budeš se dívat před sebe.“¨řekl jsem a doufala, že to znělo přísně. Edward asi pochopil, že v tomhle asi neustoupím a raději se tedy obrátil a díval se na cestu. Přesto jsem zahlédla, že jeho pohled zabloudil několikrát na mě a mou novou ozdobu.

„Mimochodem, moc děkuju za ten řetízek, je moc pěkný.“

„Jaký řetízek?“ zatvářil se nechápavě, ale já jsem mu na to neskočila.

„Ten, co jsi mi ráno poslal.“ Řekla jsem a ukázala na přívěšek na mém krku,

„Ale já ti nic neposlal.“ Pokračoval dál v hraní, na nechápavého a na chvíli se na mě znovu podíval, aby si prohlídl řetízek. Podívala jsem se mu do tváře a musela usoudit, že buď hraje opravdu dobře, nebo mi ho vážně neposlal.

„Tak kdo mi ho tedy poslal?“ čekala jsem, kdy řekne, že mi ho vážně poslal on, ale nedočkala jsem se. Edwardova tvář se zachmuřila a dál se věnoval řízení. V tom nás předjel nějaký jeep. Jeli jsme dál a Edward byl stále zachmuřenější, když už se mračil víc, jak nebe před bouřkou jsme dojeli konečně na parkoviště před školou. Edward zaparkoval vedle Peterova auta a jeepu, který nás předjel a zase nasadil si na tvář úsměv a chystal se mi jít otevřít dveře, ale přeběhla jsem ho a vystoupila z auta bez jeho pomoci.

 

Edwardův pohled:

Bella mě svým poděkováním za dárek, který jsem jí nedal, hodně překvapila, a když jsem pohlédl na přívěšek, který se houpal na tenkém stříbrném řetízku, byl jsem překvapenější ještě víc. Někde jsem ho už viděl. Vzpomínka na něj, ale byla zamlženě lidská. Vysel na něčím krku a potom ho něčí upracované ruce sundaly a vložily do mladých rukou, které jej nábožně stiskly, a potom jsem si už nic nepamatoval.

Před školou jsem se zase musel začít tvářit jako normální člověk a tak jsem se podíval na Bellu a na tváři se mi znovu usadil úsměv. Společně jsme potom zamířili do příjicí kanceláře. Bella s Elinor si od úslužné sekretářky vzaly své rozvrhy, protože všechny papíry už měly podepsané dopředu. Já jsem se zase ujal slova. Carlisle sem sice už volal, ale všechno jsme museli vyřídit až na místě.

„Dobrý den, jsem Edward Cullen a tohle jsou mí sourozenci.“ Představil jsem se paní sedící za malým pultíkem. Na nose měla kostěné brýle a tupě na mě zírala. Slyšel jsem její myšlenky. Chvíli si mě ještě prohlížela, ale potom se jako vzpamatovala a začala listovat v hromádce papírů, která hrozila každým okamžikem spadnout.

„Tady mi tohle vyplňte a tady máte rozvrhy.“ Řekla přísným hlasem a podala mi stoh papírů, rozdělil jsem ho sourozencům a jal se vyplňovat. Měl jsem to jako první a tak jsem se mohl konečně vydat na první hodinu. Koukl jsem na rozvrh a se špatně skrývaným smutkem jsem zjistil, že Bella má hodinu na druhém konci školy. A celé dopoledne to samé.

„Uvidíme se na obědě.“ řekla a políbila mě rty. Přitáhl jsem si ji blíž, a kdyby nezačalo zvonit, asi bych ji jen tak nepustil. Takhle si jenom stáhla trochu sukni, která se vy vysunula až nebezpečně vysoko a vydala se na první hodinu. Šel jsem ztichlými chodbami a na dveřích hledal číslo učebny. Ještě jednou jsem koukl na rozvrh a ujistil jsem se, že vcházím do správné učebny, přestože jsem to vůbec nepotřeboval. Zaklepl jsem na dveře a po chvíli jsem vešel. Profesor stál u tabule na kterou něco psal a nepřívětivě se na mě zamračil.

„Buenos días. Me llamo Edward Cullen. Soy nuevo en esta escuela. Perdone, que voy tarde.“ Představil jsem se a rychle se i omluvil za svůj pozdní příchod. S cizími jazyky jsem nikdy neměl žádný problém. Jak bych taky mohl, když si pamatuju úplně všechno že? Moje omluva ho asi překvapila, ale potom se na mě usmál.

„Buenos días, seňor Cullen. Siente, por favor.“ Řekl po překonání počátečního šoku a poslal mě sednou. Přejel jsem pohledem po třídě a zamířil do poslední volné lavice na konci učebny. Ještě jsem ani nedosedl a učitel pokračoval ve výuce, ale zřejmě si nevšimnul, že nikdo z jeho nových studentů nedává ani za mák pozor, protože jsem všechnu jejich pozornost upoutal svým příchodem a hlavně svým vzhledem.

„Páni ten je, ale pěkný. A to jméno, jako z nějakého románu.“ Zasnila se holka z lavice přede mnou a podobné myšlenky probíhaly hlavami i ostatních holek z třídy, některé byly odvážnější a myslely na to, že by mě zkusily někam pozvat, ale jenom jedna, která seděla v lavici vedle mě, si vytrhla papír ze svého sešitu, na který načmárala svoje číslo a poslal mi ho.

„Slečno Cown. Věnujte se raději výkladu.“ všiml si konečně profesor rozruchu, který jsem svým příchodem vyvolal, ale nijak víc to nekomentoval. Slečna Crown, jak ji profesor pojmenoval, se na mě ještě jednou podívala a usmála se na mě, ale já jí nevěnoval ani malou pozornost.

 

Bellin pohled:

Na první hodinu jsem šla samozřejmě pozdě. Kdyby mě Edward nezdržel, nemusela jsem vyvolat ve třídě takový rozruch. Byla jsem rudá až za ušima a to jsem teprve klepala na dveře. Po chvíli jsem vstoupila do učebny, kde právě probíhala výuka, literatura a drama.

„Dobrý den. Jmenuji se Isabella Swan a jsem tu nová, moc se omlouvám, že jdu pozdě, zdržela jsem se v kanceláři.“ Doufala jsem, že mě pošle si hned někam sednout a tak jsem se hned rozhlédla, kam bych mohla zapadnout.

„Počkejte, Bello. Trochu se nám tedy představíte.“ Panebože, tohle mi byl čert dlužný, kdybych nechtěla být tolik s Edwardem, mohla jsem teď v klidu sedět ve své třídě v Atlantě a vzpomínat na prázdniny.

„Ehm…“ nezačala jsem zrovna nejlíp, a když jsem se podívala do zamračené tváře profesorky, která si mě měřila, jsem zčervenala ještě víc. „…o prázdninách jsem se sem se sestrou přestěhovala do Swords…“ nevěděla jsem jak pokračovat a když i profesorka, ta semetrika, kterou jsem už teď neměla ráda, i když učila tak skvělý předmět, viděla, že ze mě nic víc nedostane, mě poslala sednout. 

Rozhlédla jsem se tedy po třídě mých nových spolužáků a zarazila jsem se pohledem na klukovi s jemně narezlými vlasy. Ten jako by vycítil můj pohled, zvedl hlavu a šibalsky se na mě usmál.

„Stefane, neřekl jsi, že sem budeš chodit na školu.“ zašeptala jsem, když jsem dosedla na jediné volné místo vedle něj.

„Byla k tomu snad nějaká příležitost. Naposledy když jsme se viděli, jsi naprosto bez rozloučení zmizela a já na tebe nemám ani telefon, abych ti mohl dát vědět.“  Jo s tím, že jsem odešla bez rozloučení, měl pravdu, ale proč bych mu měla dávat svůj telefon, když jsem s ním chtěla skoncovat?

„Nová a ještě nedává pozor. Slečno Swan, laskavě se přestaňte bavit!“musela zahlédnout Stefanovy pohybující se rty, jinak neměla možnost zjistit, že se bavíme. Já se celou dobu dívala na tabuli a předstírala, že dávám pozor. Teď jsem aspoň předstírat nemusela a mohla si skutečně nějaké zápisky dělat. Nevěděla jsem, co od nové školy čekat tak jsem si raději všechno vzala už dneska a vida, ono se to i vyplatilo.

 

„Kam jako jdeš?“ zeptala jsem se docela dost podrážděna Stefana, když se na další hodinu vydal za mnou. Co ode mě může pořád chtít? Dala jsem mu přece jasně najevo, že mě jako potencionální přítel vůbec nezajímá.

„Nebuď tak nabroušená, jenom jdu na svou další hodinu.“ to si snad dělá srandu! On má další hodinu zase se mnou? K mému velkému štěstí nebo spíše smůle, ji se mnou opravdu měl. Tentokrát byl ale profesor vstřícnější a tak jsem se nemusela představovat. Rovnou jsem zaplula do jedné lavice a za chvíli bylo i místo vedle mě plné. Nemusela jsem se ani dívat, kdo to byl, protože jsem to poznala. Samozřejmě Stefan.

A tak to pokračovalo až do oběda, kromě jedné hodiny měl snad všechny se mnou, jako by si to tak snad i zařídil. Naštěstí jsem už vedle něho sedět nemusela. Tolik jsem teď litovala, že nechodím do menší školy, kde bych měla víc šancí mít hodiny s Edwardem nebo kýmkoliv z jeho rodiny nebo lidí z Rush.

S Edwardem jsem se potkala až před jídelnou. Stefan šel jeden krok za mnou jako můj věrný pejsek čekající na pohlazení, ale když viděl, jak jsem Edwarda na přivítání políbila, raději se o kousek víc vzdálil. Společně jsme se potom vydali dovnitř a přisedli jsme si ke zbytku jeho rodiny. Elinor už seděla s ostatními lidmi z Rush u jednoho přeplněného stolu a já vlastně byla ráda, že se Cullenovi nemusejí přetvařovat a něco doopravdy jíst.

„Tak, jaký je první den ve škole?“ začala zvesela Alice, když jsem ztěžka dosedla na židli.

„Ani mi nemluv. Všechny dnešní hodiny jsem měla se Stefanem.“ řekla jsem ještě trochu naštvaně, ale nebyla jsem sama. Edward po vyslovení Stefanova jména potichu zavrčel.

„A já myslela, že ses do školy těšila.“ pokračovala dál.

„To jo, ale ... a jak jsi na tom ty, Edwarde?“ snažila jsem se řeč odvést někam jinam.

„Jako vždy na nové školy. Všechny myšlenky, zvlášť na první hodině.“ chudák, má to ještě horší než já. Určitě musí slyšet jak je dokonalý. "Dokonce mi jedna holka poslala i papírek s telefonním číslem, jen co jsem si sedl na místo."

„Tak to ne, řekni mi, která to byla a já si to s ní zajdu vyřídit.“ snažila jsem se mu zvědnou náladu a očividně to zabralo.

„Ta blondýnka a dva stoly dál.“ ukázal na nějakou už od pohledu namyšlenou slečnu, co ho doslova svlékala pohledem. Dobře, když tedy souhlasí s mou hrou, tak jdeme na to. S tím jsem se pomalu zvedla od stolu a vydala jsem se za slečnou, která by chtěla jít s mým Edwardem na rande. Ještě jsem si, ale upravila sukni.

„Počkej, kam si jako myslíš, že jdeš?“ zadržel mě Edward.

„Přece jsem ti to říkala. Za tou holkou, co s tebou chce jít na rande.“ řekla jsem nevině a vytáhla jsem ruku z jeho sevření.

„Tak to bude ještě sranda.“ zaslechla jsem ještě Emmeta než jsem se moc vzdálila od stolu. No jen aby to spíš nebyl trapas než nějaká zábava. Rukama jsem si upravovala vlasy a pomalým váhavým krokem jsem se vydala za tou blondýnkou. No, ale co jí jako řeknu? Neměla jsem už ani čas si to promyslet a najednou jsem stála u jejich stolu. Kluci na mě hleděli a ona si mě ani nevšimla.

Poklepala jsem jí na rameno a počkala, až se uráčí na mě podívat. Když tak učinila, mile jsem se na ni usmála a promluvila. Všichni u jejího stolu si mě měřili. Holky zřejmě posuzovaly moje oblečení a kluci fascinovaně hleděli na moje nohy, protože ta zatracená sukně pořád vyjížděla nahoru a zrovna v tuhle chvíli jsem ji měla stěží pod zadek. Nezáviděla jsem teď Edwardovi jeho schopnost. Koutkem oka jsem ho zahlédla, jak se už už zvedal ze židle, aby šel za mnou, ale Emmet nechtěl přijít o svou slibovanou zábavu a tak, když ho Alice ujistila, že se nic nestane, sedl si zpátky a zuřivě pozoroval klučičí osazenstvo stolu. No, a přiznejme si, nebylo jich zrovna málo.

„Ahoj, já jsem Bella, jsem tu nová.“ snažila jsem se být nejdříve milá.

„No a co?“

„Já jsem ti jenom chtěla říct, že ten kluk, co jsi mu ráno dávala své telefonní číslo, už přítelkyni má a tou jsem já, takže si nemyslím, že by ti v nejbližší době zavolal.“ řekla jsem pokud možno pomalu a dala si záležet, abych vyslovila každé slovo jasně. Konečně jsem také upoutala dívčinu pozornost. Hleděla na mě vykulenýma očima a kluk vedle ní těkal zlostným pohledem z té holky na mě a nazpátek. Hups, tak to bude ještě něco. Ale co ta holka si to zavinila sama.

„Nat, co to tady tak nová holka jako říká?“ zeptal se jí zlostně a holka rozpaky celá zrudla.

„Víš...“ začala koktat a já jsem se rozhodla počkat, co z ní nakonec vyleze. Byla fakt rudá jako rajče, nebo jako já při první hodině, když jsem se musela představovat u tabule a to hned svědčilo o její vině.

 

 

 

 

 

34. kapitola

 

Bellin pohled:

„Tak, co to tady slečna Swan tvrdila? Je to pravda?“ čekal a netrpělivě si dívku měřil.

„Holky ze třídy tvrdily, že nemám odvahu mu to číslo dát a já jsem se s nimi vsadila.“ začala potichu šeptat, ale zadrhávala se tolik, že i já jsem pochopila, že se rychle snaží něco vymyslet.

„Nelži mi, laskavě.“ vyjel na ni zostra. Sama jsem nečekala, že s ní bude tak mluvit. Oba jsem je tak upřeně pozorovala, že jsem se až skoro lekla, když mě Edward objal kolem pasu.

„Bello, měli bychom jít na další hodinu.“ pošeptal mi do ucha a já jsem s němým přikývnutím souhlasila. Ještě jsem se omluvně podívala na toho kluka, o kterém jsem nevěděla, ani jak se jmenuje a už jsme společně vycházeli z jídelny. Poslední hodinu jsme naštěstí měli společnou,

„Myslím, že jsem Natalii nebo jak se vlastně jmenovala, způsobila nějaké problémy.“

„Víc než si myslí.“

„Tak to jsem, ale fakt nechtěla, nevěděla jsem, že ten kluk vedle ní k ní patří.“ snažila jsem se ospravedlnit, přestože jsem věděla, že je to marný pokus.

„To se vyřeší, neboj. Minimálně od té holky budu mít pokoj. Jo a navíc jsi Emmeta skvěle pobavila, tohle od tebe rozhodně nečekal. Div se neválel po stole jak po tobě ta holka tak vražedně koukala a ty jeho poznámky, škoda, že jsi to neslyšela." Hm, vidím, že jsem přišla o hodně.

„Co budeme dělat odpoledne?“ doufala jsem, že něco vymyslel, abych nemusela myslet na to, jak jsem Natalii zavařila.

„Co bys chtěla dělat?“

„Pěkný řetízek, máš dobrý vkus, Edwarde.“ skočila nám do rozhovoru Elinor, která měla hodinu s námi. Edwarda dobrá nálada v mžiku oka přešla a zase se soustředil na ten malý blýskavý předmět na mém krku. Teď ale nebyla nejvhodnější doba, se ho na všechno ptát a tak jsem se musela kousnout do jazyka a začít dávat pozor.

 

Ani pořádně nevím, jak jsme dojeli domů. Celou cestu jsem myslela na ten tajemný přívěšek, který mi dneska ráno přišel. Mimoděk jsem si s ním hrála a tak jsem na sebe upoutala Edwardův pohled.

„Takže ty nevíš, do koho ten přívěšek máš?“

„Nevím. Myslela jsem, že je od tebe.“ Od koho jiného asi měl být? Co jsem si, jako měla ráno jiného myslet? Kdyby byl od táty, nechal by ho na stole s nějakou cedulkou a neposílal by ho poštou. „Klidně ti ukážu i tu krabičku, zůstala na stole.“ Napadlo mě hned jedno řešení. Společně jsme tedy vešli do domu a já si to namířila do kuchyně, kde jsem ráno krabičku nechala, ale tam mě čekalo překvapení. Krabička tam nebyla. Na stole nebylo vůbec nic.

„Babi?“ zavolala jsem a zamířila si to hned do obývacího pokoje, odkud se ozývala televize a nějaký soutěžní pořad. No ne, co se stalo, že neběží nějaká romantická telenovela, jak jsem byla zvyklá?

„Ahoj Belli. Jak bylo ve škole?“ odpověděla, ale stále se věnovala moderátorovi, který zrovna četl další soutěžní otázku. Ještě než dočetl, babička znala správnou odpověď.

„Docela to šlo. Nevíš, kde je ta krabička, co jsem ráno nechala na stole v kuchyni?“

„Vím, máš ji v pokoji. Vařila jsem Henrymu oběd, tak jsem ti ji odnesla nahoru.“ Sotva to dořekla, už jsem vybíhala schody do patra a brala je rovnou po dvou. Edward šel za mnou, ale to jsem věděla jen proto, že chtěl tu krabičku vidět a ne proto, že bych ho slyšela.

Vešla jsem do pokoje a přesně jak babička říkala, na stole ležela krabička od řetízku. Vzala jsem ji do rukou, ale z víčka vypadl papírek. Chtěla jsem ho vrátit zpátky, ale v tom mě zarazilo, že je nějak více popsaný, než jak byl ráno. Položila jsem tedy krabičku zpátky na stůl, sedla si na židličku a rozevřela přeložený papírek.

 

Moc jsi mě potěšila tím, že sis ten přívěšek vzala dneska do školy. Věděl jsem, že ti bude moc slušet a nemýlil jsem se. Přívěšek potřeboval, aby ho nosil někdo tak pěkný, jako jsi ty. Budu moc rád, když ho budeš mít na krku pořád.

 

Dočetla jsem ho a položila na stůl. Zase byl bez podpisu. Kdo mi to může posílat? A jak se vlastně dostal do mého pokoje? Vůbec nic mi nedávalo smysl. Hrála jsem si s přívěskem a nepřítomně koukala před sebe, jenom periferním pohledem jsem viděla, jak si Edward ten papírek vzal a začetl se do něj. Potom jsem jenom uslyšela tlumené zavrčení, které mu vycházelo z hrudi.

„Ty víš, kdo mi to poslal?“ zeptala jsem se. Doufala jsem, že to bude vědět a konečně budu mít klid.

„Ne, nevím to.“ Odpověděl, ale když jsem se na něj podívala, třel si kořen nosu mezi prsty a vypadalo to jako by usilovně přemýšlel. Papírek ležel na stole a byl skrčený do malé kuličky.

„Edwarde?“

„Ano?“ podíval se na mě a čekal, co ze mě zase vyleze za moudro.

„Určitě si někdo jenom dělá legraci. Kdo by mi posílal ten šperk a takovéto vzkazy…“ ukázala jsem na papírovou kuličku na stole „… a přitom si nedělat jenom legraci.“ Měla jsem takové podezření, že to všechno má na svědomí Elinor, ale neměla jsem ani nejmenší tušení, proč by to dělala.

„Vážně si myslíš, že si někdo jenom dělá legraci?“ opáčil pochybovačně.

„Nevím, ale možné to je.“

Edwardův pohled:

Ten vzkaz mi nedával zapomenout, že se k Belle může kde kdo dostat. Staří trocha šikovnosti a otevřené okno k tomu samo nabádá. Budu muset Belle říct, aby si zavírala okno, pokud nebude zrovna chtít, abych přišel.

Ale co proboha měl znamenat ten vzkaz v krabičce od přívěšku? Byl jsem stejně zmatený jako Bella, ale nevěřil jsem, že by si někdo jenom dělal legraci. Navíc jsem nechápal, co na tom má být legračního. To, že nevíme od koho ten dárek je? Dokonce mě mátlo i to, že jsem nepoznal ten pach, který z krabičky vycházel.

Od Belly jsem odcházel ještě zmatenější než předtím. Zamířil jsem si to rovnou k Victorovi a pořád jsem uvažoval nad tím, co měla znamenat ta zamžená vzpomínka na ten přívěšek. Čí byly ty vrásčité ruce, které odepínaly řetízek z krku a dávaly je do mnohem mladších rukou? Proč jenom moje paměť musí být dokonalá jenom v upírském životě, proč všechny lidské vzpomínky jsou jenom zamlžené?

„Ahoj, tak co jak bylo ve škole?“ rýpl jsem si do Neala, který seděl za stolem a koukal do nějaké knížky. Myslel jsem, že je to učebnice, ale když jsem nakoukl do textu zjistil jsem, že jsem se pletl.

„Ani mi nemluv…“ zamručel si pro sebe a dál četl. Proč to asi čte? Hned na to mi došlo, že je asi pořád rozhodnutý Lee získat, ale chudák neví jak to udělat. Je stejně nesmrtelný, ale pořád se nenaučil balit holky.

„Měl bys zajít za Emmetem, ten ti určitě poradí.“ On mohl rady skutečně rozdávat s těmi zkušenostmi co má.

„Tak to fakt dík, za Emmetem já nejdu. Zase se mi bude smát.“

„Neboj, přijď zítra a zaručuju, že se smát nebude.“

„Tak fajn.“ Souhlasil a konečně zaklapl tu knížku plnou nemožných rad, jak sbalit holku svých snů a zapnul si televizi. Divil jsem se, že Emmet se s ním nespřátelil hned na začátku, když se Neal takový fanda do fotbalu a navíc fandí stejnému týmu. Jenom jsem nad tím zavrtěl hlavou a vydal se po schodech k Victorovi do pokoje, odkud se ozývala nějaká hudba a šustění jak otáčel stránky nějaké knížky.

„Můžu?“ zeptal jsem se pro jistotu, když jsem zaklepal na dveře.

„Jasně, pojď dál. Co tě přivádí?“ vyzval mě a odložil knížku.

„Trampoty v ráji.“ řekl jsem a ztěžka dosedl na sedačku. Snažil jsem se tu situaci nějak zlehčit, ale nevěděl jsem jak.

„Tak, co se zase stalo?“

„Bella dneska dostala od někoho přívěšek a já nevím od koho je. Navíc se jí v pokoji objevil vzkaz, od dotyčného, který je potěšen, že přívěšek nosí. Dneska ji musel vidět, ale já nemám tušení, kdo to je.“ popsal jsem mu ve zkratce celé dnešní dění.

„Tak s tímhle, ti asi neporadím. Myslím, že až ten dotyčný bude chtít, abyste věděli, kdo je, nechá se poznat.“

„Asi máš pravdu.“ řekl jsem a smutně se pousmál. „A co ty? Jak jsi dneska prožil další den ve škole?“ snažil jsem se řeč zavést jinam, abych pořád nemusel myslet na Bell a ten tajemný přívěšek, který se jí houpá na krku a který ve mně vyvolává dávno zapomenuté lidské vzpomínky.

„Pořád ta stejná nuda. Jako bys to neznal.“

„No, máš pravdu, znám. Ale dneska to bylo přece jen trochu jiné, než do teď.“ Přiznal jsem a byl rád, že se zase neopakují ty pokusu holek, které musím stále odmítat. Teď jsem měl svou Bellu. Bella. Jenom myšlenka na ni mi dokonale zvedla náladu, a když jsem si vzpomněl, co dneska udělala v jídelně, musel jsem se usmát.

„Měl bych něco vědět?“ zeptal se Victor, když si všiml mého výrazu.

„Dneska jsi měl být v jídelně s námi. Měl jsi vidět Bellu…“ převyprávěl jsem, co se všechno stalo a Victorovi div nevypadly oči z důlků.

„To, že fakt udělala? Není možné.“ nechtěl mi věřit.

„Vážně, taky jsem trochu zíral, ale teď má strach jestli nezavařila té holce.“

„Zasloužila si to. Já dneska musel taky holky odhánět. Lepily se na mě jako včely na med a nedaly si říct.“ s povzdechem dosedl na pohovku. V jeho myšlenkách jsem si mohl přečíst, co celý den prožíval a vůbec jsem mu to nezáviděl. Věděl jsem jaké to je.

„Jo, to znám.“ řekl jsem nahlas.

„Já to vím, ale ty to už nemusíš řešit, ty… ty máš Bellu.“ Dodal smutně a v myšlenkách se vracel ke chvílím, kdy ji držel v náručí a mohl ji líbat. Chvílemi se tam prolínaly vzpomínky na Brianu a nakonec poslední vzpomínka, kdy Belle řekl, co jsem. Za to si nehorázně nadávala. Myslel, že kdyby se ten večer zachoval jinak, mohla být Bella pořád s ním a holky bych musel odhánět já. Tak tohle mě docela naštvalo a z hrudi se mi vydralo zavrčení.

„Promiň, ale já si to i přesto myslím.“

„Dobře, myslet si to můžeš, ale ne když jsem tu, jasné?“

„Jasné.“ souhlasil a jako na povel se jeho myšlenky změnily. Stále vzpomínal, ale už tam nebyla Bella. V myšlenkách se mu odehrávaly jeho první dny na jakékoliv škole, kde byl. Některé byly hodně zamžené, ale některé dokonale jasné, přestože byly už hodně staré. Dokonce jsem se nad některými musel zasmát. Například, když Victorovi skončil čokoládový dort na svetru a dívka, která to měla schytat, ho hned ten den pozvala na rande, jako omluvu. Tehdy to přijal, žil normálně až na to, že nestárl, mohl si užívat všechny slasti života, kromě dlouhodobého vztahu.

 

Po asi hodině jsem se vydal domů. Nikdo tam nebyl a na kuchyňském stole jsem našel lísteček, že všichni vyrazili na lov. Vyšel jsem tedy schody do patra a zamířil si to do Carlisleovi knihovny. V každém našem domě ji měl skvěle vybavenou, ale já jsem šel za jednou určitou knihou. Divil jsem se, že ji Emmet ještě nenašel a neutahoval si ze mě, ale vlastně to bylo jenom dobře.

Vytáhl jsem ošumělý svazek z poličky a sfoukl z něj mírný poprašek prachu, který se na něm usadil během doby, co jsem ho neměl vytáhlý. Sedl jsem si do jednoho pohodlného křesla a začal knihou listovat.

No, ono to vlastně není kniha. Je to taková moje paměť. Lidská paměť. Když jsem se totiž od Carlislea dozvěděl, že všechny lidské vzpomínky časem vymizí, rozhodl jsem si je zapsat, abych o ně nepřišel. Ty nejcennější, na které jsem nikdy nechtěl zapomenou, jsem si vypsal. Byly to jenom stručné zápisky, ale znamenaly pro mě mnoho, připomínaly mi, že jsem kdysi dávno měl skutečný život.

Listoval jsem a hledal určitou pasáž. Věděl jsem, co hledám, také jsem věděl, že tam něco takového je, ale nevěděl jsem co přesně. Lidské vzpomínky byly mlhavé a já jsem byl rád, že jsem tehdy tenhle deník založil.

Otočil jsem ještě jeden list a konečně jsem našel to, proč jsem knihu vytáhl. Ponořil jsem se do toho krátkého textu. Byl z doby, kde Stefan odjížděl do války v Itálii. Před očima se mi vybavil Stefanův obličej a na tváři se mi usadil smutný úsměv, když jsem si vzpomněl na Stefana, kterého jsem před několika málo dny poznal, a který se tolik mému bratru podobá.

Četl jsem dál a v mysli se mi odehrávaly vzpomínky zahalené hustou mlhou.

 

Loučil jsem se se Stefanem a nechtěl jsem ho nikam pustit. Věděl jsem, jak byla válka krutá, domů se totiž vraceli zmrzačení vojáci a někteří byli dokonce ještě mladší než Stefan. Nechtěl jsem o svého brášku přijít. Objal jsem ho a potom Stefan přešel k matce, která seděla na židli, a z očí jí tekly slzy. Stefan si před ní klekl na zem a požádal ji o požehnání, než bude muset odejít. Matka mu nakreslila na čelo křížek a z krku si třesoucími prsty sundala stříbrný řetízek s malým přívěškem. Bylo to, to jediné, co měla ještě od svých rodičů.

„Opatruj se mi v tom světě a brzy se nám vrať zpátky.“ Řekla třesoucím se hlasem a přívěšek s řetízkem položila Stefanovi do dlaně. Ten ji ještě jednou pevně objal. Nakonec se obrátil ještě na otce.

 Potom už Stefan vycházel ze dveří na sluncem ozářenou ulici a přidával se ke skupině jiných kluků, kteří stejně jako on mířili k zámku místního vévody, odkud měli vyrazit do Itálie. Nechtěl, abychom viděli, jak moc ho bolí nás opouštět, ale já jsem tu jednu osamocenou slzu, která mu stékala po tváři, viděl. Oba jsme už tehdy tušili, že se v ten den vidíme naposledy.

 

Dočetl jsem a znovu se vrátil do reality. Tohle nebyla zrovna šťastná vzpomínka, ale byla to poslední vzpomínka na Stefana, jakou jsem měl. Tolik mi můj bráška chyběl. Znovu jsem ho chtěl mít u sebe.

Potom jsem si vzpomněl na ten přívěšek. Přesně ta samá vzpomínka se mi vybavila v autě, když jsem vezl Bell do školy. Co má společného matčin přívěšek s tím Belliným, od koho ho mohla dostat?

Spousta otázek se mi honilo hlavou a na malý okamžik jsem se zastavil u Damona. On je z Itálie, je možné, že už v té době žil a …Raději ani nepomyslet, jak tehdy Stefan zemřel. Doufal jsem, že se nestal něčí potravou, ale zároveň jsem nechtěl uvěřit, že by padl ve válce. Stále jsem doufal, že jenom někam zmizel a tam kde nakonec skončil, si našel ženu a žil spokojeným život. Ale ani to mi na něj nesedělo. Přece jen by se nám tehdy určitě ozval a nenechal matku, aby se trápila.

Tak dost! Tyhle myšlenky musím zase zahnat zpátky. Věděl jsem, že jsem ten deník neměl otevírat, ale potřeboval jsem se ujistit, jestli ta vzpomínka, byla opravdu skutečná. Obrátil jsem ještě jeden list a podíval se na nádherně nakreslený přívěšek. Potom jsem deník konečně zavřel a vrátil na polici. Potom jsem vyšel z pracovny a ve chvíli, kdy jsem za sebou zavíral dveře, jsem uslyšel brzy a potom hned myšlenky všech členů rodiny. Sešel jsem tedy dolů a chtěl se kolem nich prosmýknou a jít zase za Bellou. Zastavil mě ale Jasperův pohled. V jeho myšlenkách jsem si mohl přečíst, že ho moje aktuální citové rozpoložení hodně překvapilo.

„To je dobrý.“ šetpl jsem mu do ucha, když jsem ho míjel. Usmál jsem se na Esme a ta na mě jenom mrkla. Věděla, kam jdu a byla moc šťastná, že jsem i já šťastný, přesto se jí v jinak veselých myšlenkách objevila malá pochybnost. Tolik jsem ji chtěl přehlédnout, ale měla pravdu. To, co se snažím sám sobě nalhávat, nemůže vydržet moc dlouho. Bella je přece jenom člověk a nikdo neví, jak se Damon v příští vteřině rozhodne.  Nechtěla jsem Bellu vystavovat zbytečnému nebezpečí, ale zároveň jsem byl moc sob

Diskusní téma: Škola volá + Přívěšek

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek