První setkání (Součastnost)

09.01.2010 21:12

Emmettův pohled:

Tohle Alici nedaruju! Její dar je sice v mnoha ohledech dobrý a užitečný, ale tohle opravdu přehnala. Vždyť to mělo být překvapení a ona to takhle zkazila.

Všichni členové rodiny byli právě na lovu, ale já se vrátil hned po tom, co jsem skolil jednoho medvídka. Ještě než jsem vyšel z lesa, zkontroloval jsem si oblečení, abych svou lidskou návštěvu moc nevyděsil. Obhlídka dopadla celkem dobře, méďa mi roztrhl jenom rukáv trička.

Vycházel jsem z lesa a před dům právě vjíždělo malé nákladní auto. Za volantem seděl muž pochybného vzezření a vedle něj ještě jeden. Usmál jsem se, jak mi to skvěle vycházelo. Trochu mě však udivilo, že Alice nezačala hned vyvádět, když jsem se rozhodl jí to oplatit a nastěhovat jí do jejího útulné a hlavně moderní ložnice historický kus nábytku. Doufal jsem, že mi aspoň poděkuje.

„Dobrý den, pánové! Já jsem Emmett Cullen a vy musíte být Jeremy a Joshua.“

„Dobrý, dobrý…“ zabručel si pod hustý knír starší z mužů a stiskl mi nabízenou ruku. Druhý muž přešel k zadním dveřím auta a otevřel je. V nákladním prostoru ležela velká dřevěná bedna a v ní se nacházel můj dárek. Jeremy vlezl do auta a zatlačil do bedny. Joshua chytl vyčnívající konec a spolu s Jeremym se snažili bednu dostat ven. Bedna pro ně musela být moc těžká, protože jenom hekali. Konečně ji, ale dostali ven.

„Pánové pomohu vám!“ chtěl jsem svůj dáreček umístit do jejího pokoje ještě před příchodem rodiny. Společně jsme tedy bednu přestěhovali do haly a já pánům zaplatil domluvenou cenu. „Moc vám děkuju, pánové, sestra bude nadšená!“ volal jsem za nimi, když nasedali do auta a odjížděli. Vrátil jsem se do domu a rovnou otevřel bednu.

Odstoupil jsem dva kroky od bedny a se zaujatým výrazem jsem si prohlížel její obsah. Rakev byla poměrně stará a v jednom místě mírně ztrouchnivělá, avšak účel to jistě splní. Doufal jsem, že se bude Alici líbit. Přistoupil jsem k rakvi a opatrně, abych ji nepoškodil, jsem ji vyndal ze zbytků bedny a vydal se do Alicina pokoje. Na tváři jsem měl spokojený úsměv.

V pokoji jsem rakev opřel o protější stěnu, aby na ní bylo ze dveří dobře vidět, a znovu jsem kousek poodstoupil, abych viděl výsledný efekt. Byl jsem ze svého dárku nadšený a už jsem chtěl odejít, když v tom mě zarazil ten zvuk. Vycházel z rakve. Nechtěl jsem tomu věřit, ale opravdu to tak bylo. Slyšel jsem tlukot srdce. Mohl bych přísahat, že ten zvuk se odtamtud ještě před chvílí neozýval. Chvíli na to se ozval ji nádech a já jsem dostal strach, co jsem to od těch chlápků vlastně koupil.

V tu chvíli jsem sám přestal dýchat. Víko se pomalu nachýlilo na stranu a škvírou, která tak vznikla, se protáhla něčí ruka. Pane bože! Co jsem si to, já idiot myslel, že by mi ti týpci mohli prodat? Víko se odsunulo stranou a já hleděl na… ni?!

Stála ve spodním dílu rakve a na sobě měla nějaké cáry. Překvapeně zamrkala očima a potom se zamračila. Jako by si na něco vzpomněla a tváří ji přeběhlo zděšení a strach. Potom udělala první krok ven a ty cáry, které ji už tak málo kryly tělo, se rozpadly v prach! Stála přede mnou úplně nahá. Obrátila se k rakvi a znovu se zachmuřila, pak se teprve obrátila ke mně a udělala další krok mým směrem.

Nevěděl jsem, co je zač a co od ní můžu čekat a tak jsem před ní začal couvat, až jsem zády narazil do stěny na chodbě. Dál jsem před ní couval a ona se na malou chvíli usmála, jako by se jí líbilo, že jsem před ní couval, ale potom jenom zavrtěla hlavou a snažila se ke mně dostat blíž.

 

Rosaliin pohled:

Stáli jsme na malé mýtině, kde jsme všichni čekali na mého miláčka, Musel být hodně daleko, protože jsme neslyšeli jeho tradiční zápas s jeho oblíbenými medvídky. Alice už začínala plánovat další nákupy, protože jí bylo jasné, že se Emmett vrátí jenom v cárech.

Najednou ona i Edward strnuli. Alice měla vizi a Edward ji sledoval díky své schopnosti číst myšlenky.

„Musíme rychle domů!“ zavelel Edward jen, co vize skončila.

„A co Emmett?“ přece mu jenom tak neutečeme?!

„Právě kvůli němu, musíme domů. Někdo u nás je a Emmett před ním couvá. Má z něj strach!“ Můj Emmett, že je v nebezpečí?! Rychle a jsem se rozběhla domů a byla jsem dokonce rychlejší než Edward a to už je opravdu co říct. Rozrazila jsem dveře a rovnou vběhla do obývacího pokoje. Emmett scházel poslední schod a díval se nahoru. Obrátila jsem tedy pohled nahoru a spatřila úplně nahou dívku.

„Emmette?!“ promluvila jsem a tím si získala pozornost obou dvou. Emmett se ke mně rozběhl a… schoval se mi za záda! Dívka pomalu sešla po schodech a upřeně se na mě dívala. Natočila hlavu na bok, jako by nad něčím přemýšlela, ale potom se jenom usmála. Co tohle má znamenat? Problesklo mi hlavou.

„Co se tady děje?“ zeptal se Carlisle, když dorazil se zbytkem rodiny. Všichni jsme teď hleděli na tu dívku a ta si nás nepřestávala prohlížet. Co dělá v domě plném upírů a navíc nahá? Emmette, tohle my vysvětlíš, slibovala jsem si v duchu.

„Tak konečně jste tu všichni. Bylo tu moc pachů, aby tu žil sám.“ Promluvila v klidu ta holka a její hlas zněl tak melodicky, jako by byl upíří, ale něco mi na ní přesto nesedělo. Chvíli jsem si ji prohlížela a pak mě to trklo. Bije jí srdce a přitom vypadá jako upír!

„Co jsi zač? Byla jsi přece mrtvá!“ dostal ze sebe konečně Emmett kloudnou větu. Hleděl na tu holku, která se nám promenádovala po domě úplně nahá, a já jsem na ni začínala žárlit.

„Ráda vás poznávám.“ usmála se na nás, jako by se nechumelilo a jako by nás znala. Když jsem se podívala na rodinu, všichni se na ni překvapeně dívali, ale nejvíce Edward. Nebyla jsem si, ale jistá, jestli to bylo proto, že je nahá nebo kvůli tomu, že ji nikdo nezná a ona se na nás klidně usmívá.

„Kdo jsi?“ zeptal se po chvilce trapného ticha Carlisle. Sama jsem se tu otázku chystala položit, protože nevypadalo, že by mužská část domu byla schopná se ji na něco zeptat.

 

Elizabethin pohled:

Páni kde to jsem? Otevřela jsem oči a uviděla jenom samou tmu. Chtěla jsem rukama zjistit, kolik mám prostoru, ale narazila jsem do něčeho dřevěného. Pomalu jsem se z toho dostala a musela jsem zamžikat očima, jak mě do nich uhodilo světlo. Chtěla jsem se podívat na to, v čem jsem byla uvězněná, a když jsem se otočila uviděla jsem rakev.

Panebože, já jsem to Demetrimu neřekla. Vyděsila jsem se v první chvíli, ale potom jsem zaslechla nějaký šramot v místnosti a otočila jsem se. Stál tam nějaký hromotluk. Hleděl na mě jako… jako na oživlou mrtvolu. Potom začal couvat a já ho chtěla zastavit. Přece jen mi nemohl nic udělat.

Díky svým druhům, kteří nespali jako já, jsem těch pět století prožila spolu s nimi. Viděla jsem, jak se svět mění a dokonce jsem i toho hromotluka jednou v některé vzpomínce zahlédla. Jmenuje se Emmett, tím jsem si byla jistá, a také tím, že je to upír, ale na malý moment, mě zarazily jeho oči. Potom, ale přišla další vzpomínka a já jsem hned všechno pochopila.

Sešli jsme dolů a tam se po krátkém okamžiku objevila nějaká blondýnka a Emmett se za ni hned schoval. On se mě vážně bojí, to je teda gól! Musela jsem se chtě nechtě usmát. Potom přišla celá rodina a já je všechny poznávala, tedy až na dva. Tu malou holku se vzhledem elfa a kluka, který se postavil za ni a objal kolem pasu. Ty dva jsem z žádných vzpomínek neznala.

A potom přišla ta otázka, na kterou jsem opět čekala.

„Kdo jsi?“ no jo, je vidět, že chrám na Ohňových ostrovech je stále dobře kryt před upíry, kvůli kterým musel vzniknout.

„Elizabeth, těší mě Carlisle.“ Podala jsem mu ruku, jak jsem to viděla v mnoha vzpomínkách, dívky se už neukláněly, jako v mé době, teď byly více rovnocenné mužům. Carlisle mi ruku stiskl, ale překvapeně se na mě podíval, potom však zase promluvil.

„Ehm, ehm… asi by bylo vhodnější, kdyby ti Alice půjčila něco na sebe, a potom si můžeme promluvit.“ Tak ta elfka je tedy Alice? No super, kromě toho blonďáka už znám všechny. Alice si mě ostražitě měřila a potom se podívala na Edwarda.

„Nevím.“ Řekl, jako by odpovídal na nějakou nevyřčenou otázku a já se znovu podívala na Alici. Ta se neochotně vyprostila z blonďákova objetí a vydala se po schodech nahoru a rovnou do pokoje, ze kterého jsem vyšla.

„Emmette Cullene!“ zařvala jen, co vstoupila.

„Co se děje?“ slyšela jsem jeho pobavený hlas, když mu došlo, kvůli čemu musela Alice tak vyvádět. Vešla jsem za ní do pokoje a teď mi ta rakev přišla vážně jako pěst na oko, vzhledem k její moderní ložnice. Začala jsem se smát, jak to muselo vypadat a Emmett se ke mně kupodivu přidal. Alice jenom zavrčela.

„To je tvoje?“ ukázala na rakev a já jenom kývla. „Tak si to někam odnes, tady to nebude už ani minutu!“ rozkázala a podala mi rakev, ve které jsem strávila pět století. Potom vešla do jedněch dveří a já hned poznala, že je to šatna. Opřela jsem rakev o stěnu a vydala se za ní. Alice si mě ještě jednou prohlídla a začala mi vybírat nějaké oblečení.

„Tohle si neobleču, ukaž.“ řekla jsem, když mi podala nějaké oblečení. Nebylo zrovna nejstarší, ale jsou už i modernější. Začala jsem se probírat tím oblečením a nakonec jsem vyndala to, co bylo podle všeho nejnovější a podle módy. Alice na mě vyjeveně koukala, zatímco jsem se šla do pokoje obléct. V té šatně bylo totiž hrozně málo místa, jenom samé oblečení.

Alice uraženě vyšla ze šatny a v pokoji se nezdržela vůbec. Taky jsem nemařila čas a vešla do přilehlé koupelny. Všechno to odpovídalo modernímu pojetí pokoje. Nejprve jsem se trochu lekla, když jsem na protější stěně zahlédla nějakou dívku, ale potom jsem rychle pochopila, byl to jenom můj odraz. Na tváři jsem měla malou šmouhu, ale to byla jediná má vada, kterou jsem hned odstranila trochou vody. Potom jsem se oblékla a vydala se zase do přízemí, kde na mě všichni čekali a něco si povídali. Mluvili sice tak, aby je člověk neslyšel, ale copak jste zapomněli, že nejsem člověk?

„Nemusíte šeptat, stejně vás slyším.“ Seskočila jsem z posledních tří schodů a přistála jsem hladce jako kočka. Díky rychlému pohybu se místností rozlila vůně, kterou jsem sama už moc nevnímala, ale která mě první den mého nového života tolik vyděsila. Vůně fialek.

„Co… cože?“ zeptal se zmateně Carlisle.

„Prostě vás slyším, i když zrovna šeptáte.“ pokrčila jsem rameny a s úsměvem jsem si sedla na pohovku vedle Edwarda. On i Alice se na mě pořád mračili a já nevěděla proč. Vždyť jsem jim nic neudělala, a ani bych nemohla.

„Ale, jak je to možné. Vždyť… jsi člověk.“ No tak tomu jsem se musela začít smát.

„Copak by člověk mohl stanou z mrtvých?“ dobírala jsem si je. „Emmette, proč si vůbec přede mnou couval?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem.

„Víš, jak jsi mě vyděsila, když jsi vylezla z té rakve? To načasování se ti moc nepovedlo. Měla si počkat na Alici.“ řekl a nahodil nešťastný obličej. Mně se zase na tváři objevil úsměv a podívala jsem se na malou upírku, která zrovna Emmetta probodávala nenávistným pohledem.

 

Edwardův pohled:

Copak ona se nás vůbec nebojí? Sedla si vedle mě, jako by se nechumelilo. No jo, je léto tak jak by se mohlo chumelit, že jo, ale bylo to stejně zvláštní. Stejně tak její vůně. Něco podobného jsem ještě nikdy necítil. Byla to čistá květinová vůně.

„Odkud nás znáš?“ zeptal jsem se.

„To bys chtěl vědět, co Edwarde?“ usmála se na mě a rukou mi pročísla vlasy.

„No, nás by to taky zajímalo.“ přitakal Carlisle. Elizabeth se pohodlně posadila na sedačce a rukou si sama pročísla vlasy, až jsem mohl znovu cítit tu vůni, která z ní vycházela. Stále mi však bylo záhadou, proč jsem nedokázal číst její myšlenky a proč ji Alice neviděla.

„Odtud.“ řekla prostě a zaklepala si na hlavu. Ona si z nás dělá legraci, nebo to myslí vážně? To nám jednoduše nemůže říct, odkud nás zná? Byl jsem si totiž jistý, že jsem ji nikdy ve své existenci neviděl.

„Můžeš nám to vysvětlit Elizabeth?“ poprosil ji Carlisle.

„Beth a… myslím, že mohla.“ zamyslela se na okamžik a my jsme všichni napnutě čekali, co nám řekne.

Diskusní téma: První setkání (Součastnost)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek