Prosím, neodcházej

09.01.2010 21:15

Seděl jsem na zemi vedle gauče a sledoval chvějící se víčka mé milované manželky, která spokojeně podřimovala. Sjel jsem pohledem níž a spatřil to zničené tělo. To já jsem jí tohle způsobil. Jak jsem mohl být tak hloupý a tohle připustil? Jistě, nechal jsem se očarovat ženou, které bych snesl modré z nebe. Udělal bych pro ni vše na světě. Byl bych raději, kdybych mohl vzít její utrpení na sebe. Nechtěla to sice přiznat, ale já viděl její vyčerpané zubožené tělo, které bojovalo posledními zbytky sil se smrtí. Podíval jsem se do její krásné tváře a vrátil se o dva roky zpět.

 

Pracoval jsem zrovna v jedné malé městské nemocnici, když mi do ordinace přivedli mladou ženu se zlomenou rukou. Mohlo ji být tak jednadvacet let a mě naprosto uchvátila její krása. Měla nádherné medové vlasy, které se jí vlnily do půli zad, krásné hnědé oči a příjemný měkký úsměv, který mě okouzlil.

„Dobrý den, pane doktore.“

„Dobrý den. Tak co se vám stalo?“ Zeptal jsem se zvesela.

„Nejspíš jsem si něco udělala s rukou.“

„Tak se prosím posaďte, slečno…?“

„Promiňte, jmenuji se Esme Parkerová.“

„Tak pojďte, slečno Parkerová, podíváme se na tu ruku.“ Usmál jsem se na ní mile a pokynul k lehátku. Vzal jsem opatrně její ruku a pozorně jsem jí prohlédl a prohmatal. Díky svému citlivému hmatu jsem cítil, že kost pod kůží není zcela v pořádku.

„Obávám se, že je to zlomené, slečno Parkerová.“

„Ehm, paní, pane doktore.“ Ozvala se nesměle.

„Oh, promiňte, nepředpokládal jsem, že…“

„V pořádku. Říkal jste, že je to zlomené?“

„A-ano. Budu vám to muset dát do sádry.“ To bylo snad poprvé, co jsem se zakoktal, ale byl jsem tolik uchvácen jejím pohledem do mých očí, že jsem se nemohl soustředit na nic jiného. Naprosto mě okouzlila a já si nevěděl, co počít. Pocítil jsem k ní, co jsem k jiné ženě nikdy dřív necítil. Jenže ona měla manžela, kterého jistě nadevše milovala. Opatrně jsem položil její ruku zpět do jejího klína a teprve teď si všiml modřiny okolo jejího zápěstí. Střelil jsem pohledem k druhé ruce, kde se jí rýsovala na stejném místě také modřina. Vypadalo to, jakoby ji někdo surově držel.

 

„Jak se vám to vlastně stalo?“ Zeptal jsem se nenápadně, když jsem vyplňoval papíry. Svým upířím sluchem jsem slyšel, jak se jí divoce rozbušilo srdce.

„Ehm, zakopla jsem na schodech.“ Otočil jsem se směrem k ní a zahleděl se na ní.

„Určitě?“

„Jistě.“ Odpověděla se zvednutou hlavou. Povzdechl jsem si.

„Dobře, teď prosím běžte tady na konec chodby a počkejte před posledními dveřmi napravo, tam vám tu ruku dáme do sádry. Rád jsem Vás poznal a buďte na sebe opatrná.“ Podával jsem jí papír do ruky a při tom ji za ni lehce zmáčkl. Vzhlédla a na tváři ji hrál potěšený úsměv.

„Děkuju.“ Zašeptala a zmizela z mé ordinace, kde jsem strnule stál a díval se na zavřené dveře.

 

Od té doby, co se v mé ordinaci ukázala Esme jsem na ní stále myslel. Doufal jsem, že to nebylo naposledy, co jsem ji viděl, ale zároveň jsem doufal, že ji příště potkám jinde, než v nemocnici. Bohužel jsem se mýlil. Po pár dnech se objevila v nemocnici znovu, tentokrát s naraženými žebry. Když jsem ji vyšetřoval, všiml jsem si hrozných modřin, které zdobily její dokonalé křehké tělo, a byl si jistý, že v tom má prsty její manžel. Nemohl jsem si pomoci a zjistil jsem, kde se svým manželem žije a nějaký čas jsem ve volných chvílích pozoroval jejich dům. Když nebyl Esmein muž doma, vypadala jako šťastná žena, která se láskyplně stará o domácnost. Jenže jak velké nastaly změny, když se po půlnoci vrátil její podnapilý manžel a začal ji surově bít. Esme se snažila bránit, ale oproti němu byla slabá jako pírko. Nechtěla se mu poddat, ale on si ji i tak násilím vzal. Chtěl jsem ji pomoci, ale nemohl jsem. Nemohl jsem se prozradit. Bylo pro mě hrozné utrpení sledovat slzy bolesti, které jí kanuly po tvářích a dopadaly na její zubožené tělo, když ji manžel odhodil do kouta a šel spát. Ležela s potrhanými šaty v rohu místnosti a plakala. Ten pohled mi trhal mé mrtvé srdce a já se rozhodl, že nemůžu dopustit, aby se někdo takhle choval k ženě, kterou nadevše miluji, i když ona o tom neví.

 

Když se Esme objevila v nemocnici už po třetí s naraženými žebry, uhodil jsem na ní.

„Paní Parkerová, odpusťte mi tu troufalost, ale nejsem tak hloupý, abych si myslel, že jste zase spadla ze schodů!“ Esme se zadívala do země a po tváři ji skanula slza, kterou rychle setřela.

„Jak dlouho to víte?“

„Už nějaký čas.“ Poznamenal jsem smutně a klekl si vedle ní. Chytil jsem ji pevně za ruce a přinutil, aby se mi podívala do očí.

„Vím, že má troufalost přesahuje veškeré meze, ale snažně vás prosím, opusťte svého manžela. Nemohu se dále dívat na to, jak vás ničí. Odejděte od něj a já slibuji, že vám ze všech sil pomohu. Odvezu vás z města a budete moci začít nový život bez toho tyrana.“

„Já… Já…“

„Prosím.“ Podíval jsem se jí úpěnlivě do očí a snažil se ji přesvědčit. Esme se na mě smutně zadívala a já toužil jen po jediném. Natáhl jsem se a lehce ji políbil na její sametové rty. Ucítil jsem, jak se jí pod mým polibkem na tváři roztáhl menší úsměv, který jsem naposledy viděl před tolika týdny. Nevydržel jsem a musel ji políbit ještě jednou. Esme však najednou vyskočila.

„Já-. Promiňte.“ Vyhrkla rychle a s rudou tváří vyběhla z ordinace. Chtěl jsem běžet za ní, ale nemohl jsem přeci pronásledovat vdanou ženu, která mě evidentně odmítla.

 

Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že jsem se Esme snažil pomoci ze všech sil a víc bych toho už nesvedl, ale v hloubi duše jsem věděl, že jsem mohl udělat víc. Nemusel jsem se jí na nic ptát a mohl ji třeba unést, nebo se zbavit jejího manžela. Ale přeci nemohu pomáhat někomu, kdo o to nestojí. Miloval jsem Esme, ale nemohl jsem pro ni udělat nic, pokud mi alespoň trochu nepomůže. S tím jsem přežil celý zbytek dne v práci a zkroušený se vydal zpět do svého tichého bytu na okraji města. Vyšel jsem z nemocnice do chladného večera a venku spatřil stát zahalenou ženskou postavu, která jakmile mě spatřila, vyšla směrem ke mně. Zprvu jsem se lekl, co mi kdo chce, ale když se ta žena přiblížila, rozpoznal jsem v ní zahalenou Esme s cestovním kufříkem v jedné ruce a menší taštičkou v druhé.

„Esme?“ Vydechl jsem překvapeně. Osoba přede mnou jen přikývla a přišla blíž. Její tvář osvítila blízká lampa a já spatřil oči zarudlé od pláče, ale na rtech se jí skvěl malý úsměv.

„Přemýšlela jsem o vaší nabídce a chtěla se zeptat, zdali stále platí?“

„Jistěže, pojďte se mnou.“ Pobídl jsem ji a vzal její tašky. Zavedl jsem ji ke svému novému Rolce – Royci a kufry uložil do zadní části auta. Otevřel jsem jí dveře, aby mohla nasednout a odvezl ji do svého skromného bytu.

 

„Buďte tady jako doma. Zítra vás odvezu, kam jen si budete přát a zase se vrátím zpět.“ Pronesl jsem, když jsem vnesl její tašky do poloprázdné ložnice, v které byla jen postel a jedna skříň. Neměl jsem potřebu tyto místnosti zařizovat.

„Vy tam nezůstanete se mnou?“ Zeptala se vystrašeně.

„Já myslel, že předtím v nemocnici… Nechtěl jsem vás urazit tím polibkem. Nechal jsem se unést city, které k vám chovám.“

„Neurazil jste mě. Právě naopak.“ Pronesla potichu Esme, ale já ji moc dobře slyšel. Přešel jsem k ní a sundal jí šál, který měla přehozený přes své medové kadeře. Políbil jsem ji na rty a čekal, že se odtáhne stejně jako v nemocnici, ale čekal bych marně. Esme si přitáhla mé rty blíže a podmanila se mé hře. Musel jsem toho po chvíli nechat. Bál jsem se, abych jí nějak neublížil.

„Měla byste jít spát.“ Usmál jsem se na ní a naposledy ji políbil. Pak jsem odešel z místnosti a nechal ji o samotě.

 

Vybral jsem nové město, kde bychom mohli začít žít. Druhý den brzy ráno jsem došel do nemocnice a dal výpověď. Hned na to jsem díky dobrým známostem a většímu obnosu peněz získal nové místo a krásný dům kousek za městem. Věděl jsem, že budu muset říct Esme pravdu o své upírské podstatě, ale doufal jsem, že to počká, až do nového domova. Odpoledne jsme se pak vydali na cestu do malého městečka na severu Spojených států. Esme mi cestou vyprávěla celý svůj příběh. Její sňatek s Henrym Parkerem byl předem domluvený a z donucení. Z vlastní vůle by si někoho takového nevzala. Zprvu se ale zdál milý a Esme doufala, že s ním bude mít harmonické manželství. Později však začal její manžel trávit více času v krčmách, než doma a domů se vracel v podnapilém stavu. V těch chvílích se stával velice nebezpečným, což jsem mohl spatřit na vlastní oči. Ještě doteď jsem viděl ubohou Esme, jak leží schoulená na zemi.

 

Jak se zdálo, Esme ke mně chovala stejné city, jako já k ní. Byl jsem z této noviny nadšený. Konečně jsem našel ženu, která mě miluje. Bál jsem se toho, co se stane, až jí povím celou pravdu. Nechtěl jsem ji ztratit. Bohužel ta chvíle se blížila. Ukázal jsem Esme dům a ona se radovala z toho, že ho může celý zařídit po svém.

„Esme, musím ti říct pravdu o sobě.“ Chytil jsem ji za ruce a zadíval se ji do očí.

„Nejsem takový, jako si o mně myslíš. Já nejsem člověk.“

„Carlisle, co to mluvíš? Jsi unavený z té cesty.“ Pohladila mě po tváři a soucitně se na mě usmála.

„Ne, Esme, nejsem unavený, nemůžu být. Nikdy nejsem unavený, nikdy nespím, nejím.“ Cítil jsem, jak pod mým dotykem ztuhla. Přejel jsem ji opatrně po ruce. „Nechci, aby ses bála, a pochopím, když se mnou nebudeš chtít strávit už ani vteřinu, ale musím ti povědět pravdu. Jsem prokletý, Esme. Jsem upír.“ Esmino srdce začalo překotně bít a ona s hrůzou vytřeštila oči. Vytrhla mi svou ruku a já posmutněl.

„Ale, ale pracuješ v nemocnici. Musíš přijít do styku s krví. Musíš mít nutkání zabíjet.“ zašeptala vyděšeně.

„Ne, jsem jiný, než ostatní mého druhu. Neživím se lidskou krví, a proto můžu být bez problémů lékařem, aniž bych cítil nějaké nutkání ublížit nevinnému člověku. I přesto pochopím, když budeš chtít odejít. Cestu máš volnou, v ničem ti nebudu bránit.“ Povzdechl jsem si a přešel k oknu, z kterého jsem se zadíval do ztemnělého lesa. Slyšel jsem, jak se Esmino vyděšené srdce pomalu uklidňuje a pak tiché kroky. Překvapilo mě, že nevedli směrem ke dveřím, ale ke mně. Otočil jsem se a spatřil odhodlanou Esme, která mě zprvu pohladila po tváři a pak mě objala.

„Nebojím se tě. Věřím ti.“ To byly zatím dvě nejkrásnější věty, jaké jsem od ní slyšel.

 

A tak čas plynul. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Chodil jsem do práce a snažil se brát si hlavně noční služby, abych dny mohl trávit s tou nejkrásnější a nejmilejší osobou, kterou nadevše miluji. Pamatuji si, kdy mi Esme poprvé zašeptala ta krásná slůvka. Žili jsme spokojeným životem na maloměstě. O půl roku později jsem Esme požádal o ruku a ona nadšeně souhlasila. Nechali jsme se v soukromí oddat. Bez jakýchkoliv svědků, jen my dva. Esme trvala na tom, že svatební noc musí být se vším všudy, ale já se bál. Nechtěl jsem jí ublížit, ale Esme to nedokázala pochopit a já nakonec podlehl svodům své manželky. Nelitoval jsem toho, nic krásnějšího jsem za svou existenci nezažil. Teď bych však nejraději vše změnil.

 

Po pár měsících manželského soužití začala být Esme nějaká bledá a často zvracela. Vynutil jsem si tedy, že ji vyšetřím a přišel na zvláštní věc.

„Esme, ty jsi těhotná.“ Vydechl jsem nevěřícně.

„Těhotná? Ale, jak je to možné?“

„To nevím, ale je to tak.“ zavrtěl jsem bezmocně hlavou a složil ji do rukou. Esme mě chytila za ruce a já vzhlédl. Kouzelně se na mě usmívala a v očích jí hrálo dojetí.

„Budeme mít miminko.“ Zašeptala a pohladila si zatím ploché bříško.

„Esme nemyslím si, že to bude normální těhotenství. Jsem upír, to dítě nemůže být normální. Slyšel jsem spousty zvěstí o takových dětech a porod tě může zabít. Nechci riskovat tvůj život.“

„Carlisle Cullene, o čem to tady mluvíš?“ Navztekala se najednou má vždy milá a křehká žena. „ Pochopila jsem z tvých slov, že bys byl raději, kdyby se naše dítě nenarodilo?!“

„Ne, to ne. Samozřejmě, že budu rád, ale nechci riskovat tvůj život. Nevím, co se ti může stát. Nevím, jak bude probíhat těhotenství. Bojím se o tebe. Nechci tě ztratit.“ Bědoval jsem a poslední slova už jen šeptal. Esme se smutně pousmála a znovu pevně uchopila mé ruce.

„Miláčku, nedovolíme, aby se něco stalo tomu miminku. Věřím, že se o nás skvěle postaráš a vše bude v nejlepším pořádku. Budeme mít miminko a pak ze mě uděláš upírku.“ Ta poslední slova se mi moc nelíbila a Esme to věděla. Chtěl jsem protestovat, ale ona mě umlčela polibkem a všechny mé starosti se mi v ten okamžik vypařily z hlavy.

 

Esmino těhotenství probíhalo mnohem rychleji, než u normálního člověka. Během měsíce byla zralá na porod. V práci jsem si vzal volno a snažil se s ní být pořád. Nechodil jsem pomalu ani na lov, jak moc jsem se bál ji nechat byť jen na vteřinu samotnou. Esme  mě k tomu musela vždy dokopat. Byla hrozně zesláblá, ale na tohle měla vždy síly dost. Chtěl jsem ji nějak pomoci, ale nebylo jak, to dítě ji zabíjelo. Viděl jsem, jak z ní pomalu uniká život a odhodlával se k tomu nejhoršímu. Věděl jsem, že budu muset Esme přeměnit, aby mohla dále žít.

 

„Carlisle dojdi si na lov. Já to tady bez tebe tu chvíli vydržím.“ Zašeptala unaveně moje drahá Esme, ale i tak v tom hlase byl poznat náznak autority.

„Ne, nenechám tě tady samotnou. Mohla by si každou chvíli rodit.“

„Ty jsi hladový. Až budu rodit, budeš to mít těžké. Dojdi si na lov teď, dokud je ještě čas.“ Věděl jsem, že má pravdu a zaváhal jsem. Esme toho využila a začala do mě ještě více hučet.

„No dobrá tedy, jdu na lov. Ale ty, budeš ležet a ani se nehneš. Během chvilky jsem zpátky.“ Přikázal jsem ji přísně a sklonil se k ní, abych ji políbil.

„Miluji tě.“ Zašeptal jsem mezi polibky.

„Já tebe víc, a teď už jdi.“ Smála se slabě Esme. Naposledy jsem ji políbil a vyběhl z domu. Nemohl jsem být hladový, až bude Esme rodit, což musí být už každým dnem. Trápilo mě, jak moc je její tělo zesláblé, ale modlil jsem se a doufal, že to přežije. Skolil jsem asi čtyři srnky a uvnitř mě už plaval v krvi. Uznal jsem, že to by mi na nějaký čas mělo stačit a rozběhl se zase domů. Těšil jsem se na Esme a toho malého prcka. Ty chvíle bez nich byly nesnesitelně dlouhé. Stal jsem se závislý na Esmině blízkosti a její lásce. Byl jsem od domu už jen kilometr, když jsem zaslechl hrozný bolestný výkřik z domu.

 

„Esme?!“ Zašeptal jsem vystrašeně a rozběhl se nejvyšší rychlostí k domu. Ten kilometr cesty, který mi zbýval, se mi zdál hrozně dlouhý. Vběhl jsem do domu a střelil pohledem na prázdnou zakrvácenou pohovku. Porod už začal. Rozhlédl jsem se po pokoji a spatřil Esme v půli pokoje, jak leží na zemi, bolestně sebou škube a na její košili se skví velká krvavá skvrna.

„Esme!“ Vykřikl jsem a opatrně popadl její zkrvavené tělo. Vzal jsem jí do náruče a vyběhl do své pracovny, kde jsem si vše připravil na porod. Položil jsem ji na lehátko a strhl z ní veškeré oblečení. Esme mezitím přišla k sobě.

„Carlisle, pomož mu. Rychle!“ Její křik se mísil s bolestnými výkřiky a hned na to zase omdlela. Nebyl čas, abych Esme píchl morfium pro zmírnění bolesti. Musel jsem ihned jednat, než bude pozdě. Popadl jsem skalpel a zanořil ho do Esminy kůže.

 

Ozval se hrozný skřípot, jako když přejedete železem po tabuli. Nedbal jsem těch zvuků a rozřízl její břicho, z kterého se vyvalila krev. Najednou se ozvalo hlasité křupnutí a já ztuhl. To dítě zlomilo Esme páteř. Esme se probrala z bezvědomí a vykřikla bolestí. Mé mrtvé srdce plakalo, když slyšelo ty bolestné výkřiky a mé ruce se jí snažili, co nejrychleji pomoci. Ještě jednou jsem skalpelem řízl do jejího břicha a hned na to jsem ho rychle odložil. Rozevřel jsem Esminu ránu v břiše a vytáhl na svět děťátko, holčičku. Její zkrvavené tělíčko se zmítalo dětským pláčem. To Esme probralo a ona s láskou v hlase zašeptala.

„Ukaž mi naše děťátko.“ Rychle jsem miminko zabalil do deky a přinesl jej ukázat zesláblé, ale i přesto se usmívající Esme.

„Ahoj maličká. Já jsem tvá máma.“ Zašeptala dojatě Esme a miminku se po tváři roztáhl potěšený úsměv. Vypadalo to, že Esme poznává. Byl jsem šťastný. Mám krásnou holčičku a milující manželku, která přežil složitý a namáhavý porod. To štěstí mi však nevydrželo dlouho. Esminy oči se protočily, její srdce zakolísalo, až přestalo bít úplně.

 

„Esme? Esme!“ Vykřikl jsem s hrůzou. Musel jsem ji nějak pomoci, ale nejdřív jsem musel naše děťátko někam odložit. Rozběhl jsem se do předem připraveného pokojíčku a tu maličkou položil do postýlky. Přikryl jsem ji dekou a běžel zpátky do své pracovny, kde leželo bezvládné tělo mé manželky. Zaposlouchal jsem se, ale neslyšel jsem žádný tlukot. Přiskočil jsem blíž k ní a začal s masáží srdce. Musel jsem ho nejdříve rozběhnout, než budu moci vpravit do jejího těla jed. Zběsile jsem masíroval její ztichlé srdce a tiše přitom vzlykal a opakoval stále dokola její jméno. Její srdce se však ne a ne rozběhnout.

„Tohle mi nedělej! Slíbila si, že tu budeš se mnou na věky věků. Prosím, neodcházej.“ Zašeptal jsem bolestně a svezl se na zem, kde jsem začal vzlykat.

 

„Neee! Esme! Slíbila jsi mi to. Zůstaň se mnou. Neodcházej.“ Vstal jsem a zmučeně se podíval na její polámané tělo, které leželo bez života na lehátku. Pohladil jsem ji po vlasech, zavřel její víčka a políbil ji na její suché rty. Vzal jsem prostěradlo, které leželo na stole. Naposledy jsem se podíval na její dokonalou krásnou tvář, která byla posetá studeným potem, naposledy ji políbil do vlasů a přikryl její tělo. Vzlykal jsem a pevně tiskl její bezvládnou ruku k sobě, když se z vedlejší místnosti začal ozývat dětský pláč. Položil jsem Esminu ruku zpět na její místo a zavřel za sebou dveře v pracovně, kde jsem ji nechal navěky odpočívat.

 

Vešel jsem do dětského pokojíčku a sklonil se nad postýlkou, kde brečela naše malá holčička. Teprve teď jsem si všiml náznaku medových vlásků a stejných čokoládových očí jako měla má milovaná Esme. Sklonil jsem se a dítě vzal do své náruče. Posadil jsem se do houpacího křesla, které stálo u okna, a usadil se do něj. Přivinul jsem si to miminko na svou hruď a znovu se rozvzlykal. Malá vyndala ručičku z přikrývky a položila ji na mou tvář. Smutně se na mě zadívala a já věděl, že chápe, co se stalo.

„Neboj se maličká, já se o tebe postarám. Slíbil jsem tvé mamince, že to udělám.“ Políbil jsem ji na čelíčko a zadíval se do těch hnědých očí, v kterých jsem spatřil ženu, která si odnesla půl mého srdce do nebe a půlku tady nechala, aby mohla nadevše milovat naší dceru.

„Vítej na světě, Isabello.“

Diskusní téma: Prosím, neodcházej

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek