Prolog + 1.kapitola - To si snad děláte srandu?

29.01.2010 19:53

Když jsi myslíte, že to nejhorší máte za sebou, mílíte se. To samé jsem si myslela já, když jsem utíkala z rodinné Anglie. Bohužel jsem se milíla. Jmenuji se Isabella Marie Stueward. Můj otec Charlie a matka René, jsou vládcové Anglie a já jsem jedinný potomek, princezna Anglie. Jsem z doby drahých šatů, skvostných šperků a samých plesů. Poblíž nás žije menší rodina, jsou taky vzácného rodu, Marie Anna je hodná paní, stejně tak jako její muž, což se ovšem nedá říci o jejich synovi Williamovi, byl zlý, hrubý, chladrokrevný a nesnášel odmítnutí, vždycky na mě zkoušel svá očka, ale já se mu vždy vysmála. Věděla jsem, že mě má rád, ale spíš by měl víc rád trůn, královskou korunu a moje tělo, víc než mě samotnou. Neuměl se dělit, chudčí děti pomlouval a urážel, do bezdomovců kopal, nesnášela jsem ho, myslela jsem, že na světě nemůže být nikdo horší, jak on ovšem jsem se mílila.
Když jsem se dozvěděla, že si tohle stvoření musím vzít, udělala jsem věc, která mě napadla. Útěk, to ale byla veliká chyba, možná bych teď brala Williama, než to stvoření, které si pro mě přišlo, a které mi ubližuje, protože chce z mých úst slyšet odpověď na svoji otázku. Jedno malé stvoření mi tu, ale pomáhá, má kamarádka Alice. Od té doby, co znám jejich tajemství, jsme jako sestry a ona mi pomáhá přežít.
Ve svém vězení jsem už pět let, pět le bez rodiny, kterou bych už asi stejně vidět nemohla. Lituji toho, že jsem si tenkrát Willa nevzala, byla jsem hloupá a doplatila jsem  na to. Útěk tu není možný, nepovedl by se mi, ani kdybych chtěla, a kdyby přeci jen ano, dotáhli by mě zpátky. Jsem jako jehla v klubce sena, já jsem jehla a oni to seno, nikdy mě nenajdou, nikdy mě nepustí, nikdy nemůžu jít pryč. Myslela jsem si, že se nezamiluji, že budu s osobou, která se mi hnusý, to se ale změnilo, já se zamilovala a to byla chyba.


1. Kapitola - To si snad děláte srandu?
Bella:

A je to tu zas, nádherné nadýchané šaty, přepychové šperky a vzácní hosté. Dnes slávím své 18-cté narozeniny, hodně rychle to uteklo. Když si vzpomenu, jak jsem jako šestiletá holčička bežela v růžovočkývh šatičkách palácem a provokovala jsem stráže, aby si semnou zahráli na honěnou. A teď stojím ve zlatých šatech u velkého zrcadla a vidím v něm dívku, se smetanovo-bílou pokožkou, nádhernýma čokoládovýma kukadlama a s kaštanovými vlasy, vyčesanými do drdolu plného perliček. Neřekla bych, že jsem se za tu dobu tak změnila, ale když se podívám pozorněji, vidím v tom odrazu pořád kousek té malé uličnice.
„Pání, Bells si úchvatná!“ řekla moje maminka a ověsila se mi kolem krku, ani sem jí neslyšela přicházet.
„Díky mami,“ řekla jsem jí a opatrně jí pustila. Koukla se na mě svýma očkama a usmála se. Maminka je nádherná, má kratši vlasy, které nosí ve síťce spolu s korunkou. Má mimické vrásky a nádherný úsměv.
„Něco pro tebe mám,“ řekla. Vždy mi dávala dárky do předu, aby viděla mou reakci, usmála jsem se a ona mi podala malou krabičku. Se zájmem jsem jí otevřela, byl v ní stříbrný medailonek, otevřela jsem ho a spatřila naší společnou fotografii, na druhé straně byl nápis „Navždy spolu“ řekla svým hláskem maminka. Cítila jsem, jak mi vyhrkli slzy vzala jsem medailonek a připla si ho na krk.
„Děkuji je nádherný,“ řekla jsem a objala jí.
„Paní, slečno je čas,“  řekl jeden z našich bodygárdů a uklonil se. S maminkou jsme vyšly z mého pokoje a zamířy k plesovému sálu. Cestou jsme mlčely a poslouchaly hudbu, která se linula celým palácem. Došli jsme ke dveřím, které se vzápětí otevřeli, po obou stranách sálu stála společenská smetánka, která se okamžitě uklonila. Usmála jsem se na matku a spolu jsme vykročily k trůnům. Otec už tam stál oblečen do béžovo-zlatého obleku, slušelo mu to, došli jsme k trůnům a všichni se znovu uklonili.

"Slavnostní ples může začít,“ řekl otec, vzal mě za ruku a táhl na parket, zatočil se se mnou a  v nádherné melodii jsme začali tančit. Po chvíli se otec usmál.
„Všechno nejlepší miláčku, jsi nádherná,“ zašeptal mi do ucha.
„Díky, tobě to taky sekne,“ řekla jsem mu na oplátku. Usmál se, pustil mou ruku a šel o tanec požádat maminku. Tancovala jsem asi s deseti muži a chlapci a už jsem měla co dělat, abych stála na nohou, sedla jsem si na trůn. Asi tak půl hodiny sledovala smějící se muže,tančící ženy v krásných róbách. Všichni byly šťastni a já také, ale pořád mi něco scházelo.
„Zatančíme si?“ uslyšela jsem slizký hlas Williama. Ach bože, no, snad mě jeden tanec nezabije.
„Fajn,“ řekla jsem, chytla ho za ruku a šli na parket. Tancování sním nebylo tak hrozné, až do té chvíle, kdy mi jeho ruka ze zad sklouzla k zadečku a zmáčkl mě. Odstrčila jsem ho od sebe a naštvaně se na něj podívala. Jenom se usmál a dělal jako by nic, zvedla jsem oči vsloup a odešla. Dostala jsem hlad, šla jsem do naší malé jídelničky a začala oždibovat můj marcipánoví dort, byl dobrý.
„Dneska ti to sluší, ostatně jako vždy,“ slyšela jsem za sebou, otočila jsem se s kouskem dortu v ruce a dívala se na Williama. Jeho blond vlasy byly svázany v culíku a jeho ledově modré oči pasovali k jeho obleku.
„Díky.“ řekla jsem a obrátila se zase k dortu. Slyšela jsem malé uchichtnutí a pak, jak mě dvě paže pevně sevřely. William si mě natočil k sobě a držel mě tak pevně, až jsem se bála, že mě zabije.
„Pusť mě!“ řekla jsem, nepustil mě „Okamžitě!“ zahřměla jsem. Jenom se ušklíbl a stikl mě pevněji. Vší silou jsem ho kopla do holeně. Bolestivě zavrčel, rychle jsem se otočila a zmizela odtamtu. Došla jsem do sálu ve chvíli, kdy se otec postavil ke svému trůnu. Přišla jsem k němu a usmála se to mu, ale zkazil William, který už normálně mohl chodit. Stoupl si ke své matce a otci a s hvězdičkama v očích se díval na mého otce. Ten kluk by potřeboval léčit, pomyslela jsem si a usmála se.
„Jak všichni víte, dnes má má dcera osmnácté narozeniny,“ řekl s pýchou a všichni mi znovu blahopřáli hodně štěstí a zdraví. „Ale chtěl bych vám říct ještě jednu novinu,“ řekl otec, jakou novinu? "Tady William, mě požádal o její ruku a já souhlasil!“ řekl pyšně. Jenom jsem se blaženě smála dokud mi to nedošlo. Cože? On mě chce provdat za Willa? Že jsem slyšela špatně? Will přistoupil k otci a objali se, tak to teda ne! Všimla jsem si jak všichni přišli gratulovat Williamovi a otci. To je moje šance, vyzvedla jsem si šaty a utekla ze sálu. Vběhla jsem do svého pokoje vzala si na sebe černý plášť, váček s penězi a už jsem utíkala k východu. Naštěstí jsem na nikoho nenarazila. Díky bohu, všichni jsou uvnitř. Neohlížela jsem se, prostě jsem utíkala. Taková zrada, proč? Otec věděl, že ho nesnáším a udělá mi tohle. Až teď jsem si všimla, že se blížím k přístavu. Super! Stála tam loď k odplutí.
„Počkejte!“ zařvala jsem a vyběhla dovnitř.
„Kam jedete?“ zeptala jsem se.
„Itálie, pojedete slečno?“ zeptal se mě.
„Ano,“ dala jsem mu peníze a sedla si do zadu na sedadlo. Takže Itálie, zaplatím si nějaké ubytování a nějaké prostější šaty, v těchto zlatých s náhrdelníkem s diamanty a korunkou na hlavě, bude určitě každému jasné, že nejsem obyčejná, ale teď je mi to jedno, jsem ráda, že jsem pryč. Otec po mě vyhlásí pátrání, to je mi jasné, ale co jsem měla dělat? Já si Willa nevezmu, třeba v Itálii potkám něco lepšího, pomyslela jsem si.

Diskusní téma: Prolog + 1.kapitola - To si snad děláte srandu?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek